Dotkni se mých křídel

Dotkni se mých křídel – 1. kapitola

Autor: Lanevra
Beta:
Hlavní postavy (páry): Castiel, Dean Winchester, Sam Winchester, Crowley (Castiel/Dean)
Stručný děj: Pokud někoho milujete, chcete o něm vědět všechno. To je docela normální, že jo? Když je ale váš chlap anděl a při pohledu na něj vám doslova shoří oči v důlcích… no, dejme tomu, že je trochu problém ho poznat blíž.
Poznámka:
Dopsáno: Ne
Počet slov:
Také zveřejněno: AO3, Wattpad
FFDeník:


“To se nikdy nestane, lásko. Do mého domu zvířata nesmí,” říkal Dean směrem k telefonu ležícímu a zářícímu na stole právě ve chvíli, kdy Sam vstoupil se dvěma lahvemi piva.

Tázavě se na Deana podíval a ten mu bezhlesně naznačil ‘Cas’, takže jen přikývl a položil jednu lahev před svého bratra, zatímco se potichu posadil.

“Technicky… by nebyli v bunkru, ale v lesích za ním,” ozval se z telefonů Casův hlas.

“Jo. V těch lesích, kam občas chodím a poslední, na co tam chci narazit, je roj zuřivých včel. Jakoby se mě venku nesnažilo zabít dost věcí, ty chceš jednu z nich přinést až k nám domů.”

Překvapeně zvedl obočí.

Včely?

Castielova fascinace včelami byla v rodině Winchesterů stejně pověstná, jako že Sam rád četl a Dean miloval koláče. Sice by se už anděl nezjevoval s pytlíky medu, i kdyby mohl znovu létat, ale od chvíle, co se přistěhoval, bylo nepsaným pravidlem, že se jednou týdně díval na společné televizi na magazín o včelaření jdoucí na včelařském kanálu. Včelaři totiž měli vlastní kanál, což… koneckonců nebylo tak divné, když si člověk uvědomil, kolik existovalo církevních kanálů.

Takže, pokud šlo o myšlenku, že by si Cas pořídil úl, tak byla sice neuvěřitelná, ale dovedl si to představit. Co ho ve skutečnosti mnohem víc překvapilo byl Dean, který se před pěti dny u společné večeře vytasil s letáčkem zvoucím na dvoudenní sjezd včelařů konající se ve městě asi půl dne cesty od Libanonu a doslova Case přiměl se tam jet podívat. Nejdřív se anděl hodně zdráhal, protože ‘proč bych tam měl jezdit?’ a ‘nevím, jak se na takové akci chovat, Deane’, ale nakonec se nechal nejen přesvědčit, aby tam vůbec jel, dokonce se tam vydal s dostatečným předstihem, takže večer před začátkem v motelu poznal ‘postarší pár, který chápe krásu, velkolepost a moudrost činu mého otce, když stvořil něco tak důležitého, jako jsou včely’. A večerní telefonát po prvním dni akce nebyl o nic méně nadšený, protože podle všeho lidé na sjezdu opravdu ocenili Castielovy encyklopedické znalosti rozmnožování včel.

Všeobecně to bylo pro Case opravdu dobré dostat se mezi lidi i z jiného důvodu, než případ nebo nákup jídla. A dobré bylo i to, že si začal vytvářet vlastní koníčky, ve kterých ho Dean – což bylo právě to překvapivé – aktivně podporoval.

Sama to donutilo uvědomit si jednu věc; ve skutečnosti svého bratra nikdy neviděl zapojeného do nějakého skutečného vztahu. Nikdy ho neviděl vztah budovat, povzbuzovat svého partnera, pečovat o něj. Ano, viděl ho před lety s Lisou a Benem, ale jen ve chvílích, kdy jim šlo o život. Ne v normální den normálního života.

A jak koukal na Deana třeba právě teď… když si uvědomil, že musel překonat dobrá dvě desetiletí internalizované homofobie… a navíc fakt, že Cas není člověka… šlo mu to vlastně zatraceně dobře.

Možná nakonec všechny ty černé scénáře a obavy, které se mu honily hlavou a kvůli kterým občas musel držet úsměv, i když se mu usmívat nechtělo, nemusely vůbec nastat.

“Představil bych jim tebe i Sama a řekl bych jim, že jste moji přátelé a nesmí na vás útočit,” předložil Cas trochu dětinsky znějící argument, nad kterým Dean protočil oči.

“Jasně, protože sis právě osvojil zázračnou schopnost mluvit se zvířaty,” odpověděl mu na to Dean sarkasticky.

Na druhé straně linky bylo chvíli ticho, během kterého si Sam dokázal dokonale představit, jak se Castiel mračí, než se znovu ozval:

“Ne, Deane, žádnou takovou schopnost jsem si právě teď neosvojil. Byla nám dána ve stejný okamžik, kdy byla stvořena Země,” řekl s naprostým klidem a přiměl Sama s Deanem si vyměnit pohledy. “Ale je pravda, že zvířata s námi nerada mluví. Stále nám neodpustila, že jsme bez protestů přijeli Boží slovo pravící, že člověk je svrchovaným pánem Země a vše, co na ní roste a žije je mu dáno k opatrování a užívání…” krátce se odmlčel.  “Možná nakonec není tak dobrý nápad přinést do bunkru pro vás dva potenciálně nebezpečná zvířata.”

“To je přesně ono. Nechceme tu žádné mstivé včely,” souhlasil Dean, stejně zmatený tím, co Cas říkal. “Jestli chceš mít nějakou památku kup si klíčenku nebo pro mě za mě dvou metrového plyšáka, ale žádné včelí královny, OK, Casi?”

“Dobrá, Deane.”

“Zavolám večer. A dobře se bav, zlato. Měj se.”

“Mej se, Deane… Same,” připojil i jeho jméno těsně předtím, než zavěsil.

“Ty vole,” obrátil se k němu Dean, jakmile zkontroloval, že se hovor ukončil a strčil si mobil zpátky do kapsy. “Řekni mi, že nemůže mluvit se včelama a jen si dělal srandu?”

“Ve skutečnosti… myslím, že může. Teoreticky. Vlastně jsem o tom nedávno znovu četl,” podotkl, odložil pivo a ponořil se do hromady knih o andělech, které si Dean vytahal ten samý den, co Cas odjel,  a s vervou se ponořil do studia. “Tady to je.” Přitáhl si k sobě tu, kterou hledal a chvíli v ní listoval, než našel patřičnou pasáž. “… a bylo jim dáno tisíc úst, by mohli promlouvat všemi jazyky lidstva. Těmi co byli, těmi co jsou i těmi, které budou. Ani na zvířenu a rostlinstvo nesmíme zapomínat neboť i to je výtvorem Božím a andělé byli stvořeni s jediným účelem; všemu by zvěstovali Jeho slovo.”

“Rostlinstvo? Jako… keř někde u silnice?”

“Možná,” odpověděl nejistě, protože to byla jedna z těch mnoha věcí, která mohla být nebo nemusela být pravda a co se týkalo jeho rozhovorů s Casem, zrovna k tomuhle se nikdy nedostalo, protože upřímně? Nikdy se nezdálo důležité vědět, jestli umí andělé mluvit se zvířaty.

“Ach, člověče,” povzdechl si Dean a promnul tvář a pak i zátylek. “Nevím vůbec nic o chlapovi, se kterym doslova a do písmene žiju. Sakra! Vždyť jsme roky byli přátelé. Co to o mě vypovídá?”

“Teď se o něm snažíš dozvědět víc.” Kývl ke stohům knih.

“Jo, tím že čtu knihy. Paráda,” utrousil nevrle.

“Říkal jsem, Deane, váš… vztah, je něco úplně nového. Budete si muset hledat vlastní cesty a…”

“OK! Sklapni!” přerušil ho trochu nevlídně, ale mohlo být i hůř. “Žádné tyhle kecy, dneska ne, dobře? Radši se koukni tady na tohle,” vyzval Sama a sáhl po malé knize v matně červených deskách, která vypadala že byla vyrobena někdy tak v roce 1850 až 1900. “Je to cestovatelský deník. Ten chlápek podle všeho hledal po celém světě různé artefakty, grimoáry, začarované předměty a tak podobně. V jednom záznamu píše o zrcadle, které koupil na tržišti někde… myslim, že je to dnešní Irák. Přečti si to a řekni mi, co si o tom myslíš…?” Hodil mu knížku.

Sam ji zručně chytl a otevřel na místě, kde byla záložka v Deanově stylu; odtržený kus obalu z cheeseburgeru. Přejel pohledem po řádcích psaných starou britskou angličtinou a hned pochopil, proč ten záznam jeho bratra tak zaujal.

“Myslím, že bychom se měli jít podívat do skladiště.”

°°0°°

Koleno přitištěné k jeho koleni bylo teplé a jejich ramena se téměř dotýkala, jak Cas zrcadlil způsob, kterým se k němu naklonil. Slyšel andělův hluboký hlas, jak stoupal a klesal, když nepřetržitě posledních dvacet minut mluvil o tom, co v předešlých dvou dnech viděl a zažil, ale Dean ho ve skutečnosti neposlouchal. Vážně. O brouky a cokoliv s nimi spojeného měl jen malý zájem.

Ale Casův hlas… poslouchat jeho hlas bylo něco, co by dokázal celé hodiny, i kdyby mluvil o ještě větších blbostech. A sledovat jeho rty… Pohybovaly se s podivnou ladností, jak vyslovoval každé slovo s doslova nelidskou pečlivostí. Prohýbaly se a kroutily a odváděly tak Deanovy myšlenky k tomu, jak krásně vypadaly, když byly natažené kolem jeho péra. A jak úžasný to byl pohled, když se nad ním Cas v posteli skláněl, záda prohnutá jako kočka a kouřil mu se stejnou cílevědomou pečlivostí, s jakou mluvil.

Sakra! Měl by zkusit myslet na něco jiného, alespoň pro dnešní večer, protože to, co chtěl dneska dělat… Myšlenky mu zase sklouzly stranou a společně s nimi i pohled, který upřel za Casova záda. Nemohl jeho křídla vidět, ale předpokládal, že tam někde budou. Myslel si to, protože křídla patřila na záda, že ano? Dokázal si je tam představit v mnoha různých variantách od legračních malých křidélek jak ke kostýmu striptérky až po obrovská křídla nějakého dravce vystřižená z national geographic. Jestli půjde všechno dobře, tak by večer mohl vědět, která z jeho představ je pravdivá a pak by je mohl dosadit do úplně jiných fantazií…

“To zní, že ses dobře bavil, Casi,” řekl Sam, sedící na druhé straně stolu, a podle cinkání odložil příbor, což upoutalo dostatek Deanovy pozornosti, aby se po něm ohlédl a zachytil jeho shovívavý úsměv. “Myslím, že v rychlosti umeju nádobí a pak si zalezu k sobě. Čeká mě tam rozečtená kniha… a tady už si připadám jako páté kolo,” dodal s úšklebkem, když se zvedal.

“I když už chápu význam této analogie, stále mi připadá nelogická. Když počítáte rezervu, tak všechny osobní automobily mají pět kol,” podotkl Castiel, čímž rozesmál je oba.

“My už to taky zabalíme. Casi?” Zvedl se a tázavě podíval na anděla.

Jen na malý okamžik se mu mihlo přes tvář nepochopení, než se opět projasnil a on vědoucně kývl.

“Dobrý nápad, Deane,” řekl a také se zvedl.

“Dobrou, Same,” utrousil, když procházel kolem sebe bratra. Poklepal ho po zádech a následován Castielem se vydal směrem k pokojům, zanechávaje Sama u stolu, ze kterého sklízel věci, a evidentně jim dával prostor zalézt si do jednoho z jejich pokojů.

Do toho Deanova, samozřejmě, protože tam bylo připravené všechno k tomu, co doufal, že dnes budou dělat.

“Chtěl jsem ti poděkovat, Deane, že jsi mě přemluvil jet,” ozval se Cas, který s ním srovnal krok a potichu se vznášel po jeho boku. “Potkal jsem tam několik velmi laskavých lidí, kteří mi připomněli, že je lidstvo dobré a naše práce má smysl. Někdy, když otevřu noviny, pustím televizní zpravodajství nebo se jen zaposlouchám do modliteb a slyším o všech zvěrstvech, které si vzájemně lidé páchají,” zastavil se před Deanovým pokojem, zatímco stále mluvil, “ztrácím naději a cítím zlost. A častokrát se také ptám; proč se o lidstvo starat? Zaslouží si úsilí a bolest lidí, jako jsi ty a Sam? Ale ten víkend… připomněl mi, že i kdyby byl na světě jen jediný poslední dobrý člověk má smysl ho chránit,” řekl velmi vážně. “A také tam měli balónky ve tvaru včel v růžovém dámském spodním prádle. Upřímně nechápu proč, ale bylo to vtipné.”

Dean se uchechtl.

“Dobře, že sis to užil,” řek a přistoupil k němu blíž, aby ho mohl chytnout kolem pasu a přitáhnou k sobě. Cas mu položil jednu ruku na paži a druhou na rameno a pohlédl mu do očí. 

“Ale příliš tě moje zážitky nezajímají,” odvětil vědoucím hlasem, ale kupodivu nevypadal nijak moc naštvaně. Přesto se Dean raději omluvil.

“Promiň, zlato,” pousmál se omluvně. “Proti zvířatům jako takovým nic nemám, ale brouci? Ty dělím na dva druhy, ty, kteří štípou a ty, kteří otravně bzučí. Nemám rád ani jeden druh.”

“Brouk není správné označení pro včely. Mnohem vhodnější je ‘hmyz’,” opravil ho s pedantskou pečlivostí, nad kterou se musel Dean pobaveně mírně ušklíbnout.

“Jasné, hmyz, ne brouk,” zopakoval poslušně a přitáhl si Case ještě blíž. “Teď; mám v pokoji něco, co bych ti chtěl ukázat,” oznámil nízkým hlasem, skoro napůl šeptem a s potutelným úsměvem, který se mu na tváři objevil jako důsledek nadšeného vzrušení a trochu nervozity z toho, co čekalo na jeho posteli.

Do háje, bylo vůbec normální, aby se někdo tak hrozně těšil až uvidí technicky neexistující – nehmotná – křídla svého chlapa? Jo, když jste Winchester a váš přítel je anděl, tak to asi bylo normální, jenže stejně… zatraceně! Nějak se to, že snad uvidí Casova křídla, zdálo být stejně nemravné, jako kdyby řekl, že s ním chce natočit domácí porno. 

Cas přimhouřil oči a dobrou chvíli si ho prohlížel tím svým intenzivní pohledem.

“Chápu,” pronesl nakonec. “Chceš mi ukázat svou sbírku motýlů nebo v tvém případě spíš sbírku známek, protože nemáš rád hmyz.”

Dean, naprosto vyvedený z míry nejdřív jen zmateně zamrkal, než propukl ve smích.

“Kam na tyhle řeči chodíš?”

“Internet… a také po nocích hodně čtu a sleduji televizi” odpověděl mu Castiel stále vážným hlasem, ale malá jiskra v oku dávala znát, že je to sice pravda, ale také, že Deana trochu škádlí. “Doufám, že víš, že když se mnou chceš mít sex, nemusíš si vymýšlet způsoby, kterými mě nalákáš do svého pokoje? Půjdu tam velmi rád. Stačí se jen zeptat.”

“O to tady nejde… tentokrát… i když možná později bychom se k tomu mohli dostat,” připustil s úsměvem, myšlenky opět bloudící k tomu, že představa Casových křídel byla zvláštním způsobem vzrušující na mnoha úrovních. “Teď ale vážně chci, aby ses na něco kouknul.”

Ač nerad ho částečně pustil z objetí, jen jednu ruku nechal na jeho zádech a jemným tlakem ho navigoval ke svým dveřím, které před ním otevřel. Nechal Case vejít jako prvního, ale nadšení ho hnalo kupředu, takže se kolem anděla protáhl – a nechal na něm aby zavřel dveře – a hned zamířil k posteli.

“Sedni si.”

Poklepal na okraj postele po jedné straně krabice, které trůnila ve středu, sám se posadil na druhou stranu a po cestě sebral z víka připravenou složku. Počkal, až se Cas posadí na místo, které mu ukázal, a pak zmateně se mračícímu andělovi podal hnědé desky.

“Když si tu nebyl, trochu jsme se Samem hrabali a něco jsme našli.” Poklepal na krabici. “Je to zrcadlo, které tu uložil jeden z britských Strážců slova. Strávil svůj život cestováním po světě a hledáním různých magických předmětů a artefaktů. Tohle zrcadlo mu prodal nějaký chlapík, který o něm tvrdil, že ukáže pravou podobu poslů Božích.” Jak to vyslovil, uviděl v Casově tváři jasný zájem a anděl konečně otevřel složku, kterou prozatím jen držel v rukách, a sklonil k ní pohled. “Zdejší Strážci si mysleli, že by mohlo odhalovat posedlost anděly, ale neměli si to jak ověřit a jediné, co k zrcadlu dostali, bylo pár listů pergamenu popsaných nějakou šílenou hatmatilkou. Tak moc šílenou, že ani oni, ani Sam a dokonce ani dnešní super moderní překládací aplikace ji nedokázal rozluštit. Ale ty bys mohl.”

“Pokud se ptáš, jestli to dokáži přečíst,” řekl Cas zvedaje několik sepnutých listů papíru na kterých byl pečlivě přepsaný text z pergamenu jinak uloženého u zrcadla. “Tak ano, dokáži.” 

“A podělíš se s třídou?” 

Anděl po něm vrh krátký pohled, než ho sklopil k papírům.

“Je to velmi starý jazyk. Hovořilo se jím přibližně tak čtyřista padesát až sto devadesát let před Kristem na velmi malém území v oblasti dnešního Iráku.” Mezi obočím se mu udělala malá vráska zaujetí. “Není to ale přepis z originálu, spíš přepis z přepisu, protože mnoho slov je evidentně špatně. Třeba tady,” ukázal na jeden řádek. “Jsem si docela jistý, že ‘žába se zlatým vousem’ nebude správně nebo tady ‘dvacet volských očí’ a tady…”

“Dobře, dobře,” přerušil ho, než se stačil dostat k vyhledávání dalších chyb. “Je to trochu blábol, ale je to tak moc velký blábol, že tomu nebudeme rozumět, když to přeložíš?”

Cas se znovu s rozvážným výrazem podíval na papíry, všechny si přejel dlouhým pohledem, než vzhlédl.
“Ne, myslím, že to dokážu přeložit jako srozumitelný text,” řekl nakonec k Deanově velké radosti, kterou – jak doufal – dal dostatečně najevo svým výrazem, protože Cas pokračoval: “Je to příběh o mocném vládci beze jména – to se nejspíš ztratilo během nezčetných přepisů. Popisován je tu ale jako velmi bohatý, vážený, moudrý a také pohledný…”

“Jasný. Brad Pitt té doby. A dál?” popohnal ho k těm lepším částem.

Anděl mu věnoval další pohled s náznakem nespokojenosti v malém záblesku v modré hlubině, ale poslechl a překročil nudné pasáže k těm zajímavějším.

“Píše se tu, že jednoho večera do jeho komnat nepozvána vstoupila žena. Byla nadmíru krásná, s vlasy barvy zlata, modrýma očima a bledou pletí, jakou Vládce nikdy neviděl. Byla také nesmírně silná, protože dokázala porazit dvacet jeho nejzdatnějších bojovníků, rychlejší než letící šíp a oplývající moudrostí největších z mudrců,” pustil se Cas do předčítání téměř pohádkového příběhu. “Ta žena se každý večer vracela do Vládcových komnat a promlouvala k němu o novém Bohu, který by měl nahradit všechny stávající, a Vládce, okouzlen její krásou a hebkým hlasem, každý večer naslouchal jejím slovům a začal podle nich konat. To se ale nelíbilo Vládcově první manželce. Rozhodla se obrátit na všechny mudrce a čaroděje v celé zemi, aby jí pomohli zbavit Vládce kouzla, o kterém byla přesvědčena, že na něj uvalila ta nestvůra v ženském těle. Patnáct mudrců a čarodějů se spojilo a vytvořio společně zrcadlo, které mělo Vládci zjevit pravou, hrůzostrašnou podobu svůdnice. První manželka vzalo toto zrcadlo, dalo ho do Vládcových komnat a úpěnlivě svého manžela prosila, aby před něj svůdné monstrum přivedl a sám se přesvědčil, že to není posel nového, spravedlivého Boha, ale strašlivý démon. Vládce nakonec svolil, ale přál si zůstat s plavovlasou ženou osamotě, aby se sám přesvědčil, kde je pravda.

První manželka jeho přání neuposlechla a potajmo se skryla v jeho komnatách, kde vyčkávala příchodu zrádného stvoření. Když se démonka konečně zjevil s čistého vzduchu, tak ji Vládce přivedl před zrcadlo ve kterém se skutečně odrazila její pravá podoba. Nebyla to ale podoba monstra. Byla to podoba přenádherná. Její oči vzplály modrým ohněm, její tělo bylo obklopeno posvátným svitem a celá byla zahalena v nejjemnějším peří barvy červánků.

Vládce okamžitě pochopil, že je tím co říká; poslem pravého Boha. Padl na kolena a přísahal věrnost jak jí, tak jejímu Bohu.

První manželka, která to vše viděla, propadla zuřivé žárlivosti na krásu božího stvoření, které každý večer přicházelo do komnat jejího manžela, ve vzteku rozbila zrcadlo a jeho kusem se pokusila božího posla zabít. To se jí sice nepodařilo, ale nadobro ho zahnala. Plavovlasá žena už se nikdy do Vládcových komnat nevrátila. První manželka byla za svůj zločin potrestána smrtí a Vládce uložil střepy zrcadla na pět posvátných míst, aby jeho potomci, až přijde čas, mohli také spatřit krásnou tvář Božích poslů,” dokončil a složil papíry na klín.

“To mi rozhodně zní, jakoby se tam psalo o andělovi,” usoudil, protože navzdory tomu, že andělé byli čůráci, tak v dobách své největší slávy uměli být jakýmsi hrůzostrašným způsobem krásní. Dokonce i na první pohled škaredí červi jako Zachariáš, vyzařovali něco, co člověka nutilo říct ‘Páni…!’ a cítit takové… sakra, nešlo to říct jinak, než posvátné šimrání pod kůží. Vážně to nesnášel. Otřásl se zhnusením, jen si na to vzpomněl.

“Souhlasím.” Kývl rozvážné Cas.

“To by tedy mohl znamenat, že tady uvnitř,” položil ruku na krabici, “je jeden z těch střepů. Když jo, myslíš, že by mohl fungovat tak, jak se tady píše?” Ukázal prstem na papíry ležící na Casových nohou.

“Je tu možnost, že ano.” Přikývl podruhé. “Lidé se od nepaměti snaží spatřit naší pravou podobu. Pokud se někomu v historii povedlo vytvořit kouzlo či artefakt, který to skutečně dokázal, tak Nebe obvykle velmi rychle zakročilo a dotyčný magický předmět lidstvu odebralo. Možná jim něco uniklo. Mohu se na to zrcadlo podívat?” zeptal se, zvědavý pohled upřený na krabici.

“Jasně. Jen do toho,” souhlasil, otevřel krabici a sáhl pro zrcadlo, které v ní bylo uložené. Donedávna dokonce pečlivě zabalené v látce a množství starých novin, které měly zajistit, že se nerozbije.

Zrcadlo mělo tvar příručních zrcátek z každé samoobsluhy, takových těch s jedním dlouhým držadlem, ale bylo kurevsky obrovské a těžké. Bylo totiž celé ulité z pravého zlata, dekorované orientálními ornamenty a několika růžovými kameny, které byly podle Sama růženíny. Byla to škaredá, zato zatraceně drahá věc. Už jen všechno to zlato. Navíc prý mělo i nějakou uměleckou a historickou hodnotu, bez ohledu na to, jestli bylo začarované nebo ne.

“Tady. Je zatraceně těžké,” podotkl a podal ho Casovi

Ten si ho samozřejmě převzal bez sebemenšího mrknutí a s naprostou lehkostí si ho přehodil z ruky do ruky a několikrát otočil, aby si ho prohlédl ze všech stran, než ho zvedl před sebe a zadíval se do samotného zrcadla.

“Nevidím v něm žádnou ze svých skutečných tváří, jen tvář své nádoby,” řekl po krátkém zkoumání vlastního odrazu a nechal zrcadlo klesnout, aby se přes jeho okraj podíval na Deana.

“Možná v něm sám sebe vidět nemůžeš. Třeba to kouzlo funguje, jen když se do něj dívá člověk. Dej mi ho. Zkusím to.” 

Vzal si zrcadlo zpět, což mu Cas dovolil, ale když se k andělovi otočil zády a pozvednul ruku, aby se mohl dívat zároveň do zrcadla a také na Case, tak jeho zápěsti objaly silné prsty, které mu nedovolily zrcadlo zvednout.

“Buď opatrný,” požádal ho Cas s obavou vepsanou v hlase.

“Proč?” zeptal se na oplátku a trochu se ušklíbl. “Co by se mohlo stát? Přinejhorším byl celý ten příběh jen hloupá pohádka a já nic neuvidím.”

“Ne, přinejhorším byl příběh pravdivý a ty skutečně spatříš část mé pravé podoby. Mohla by na tebe mít neblahý vliv. Nezapomeň, že podle legendy vládcova první manželka při pohledu do zrcadla zešílela”

“Viděl jsem peklo, nebe i očistec a spoustu dalších sraček a pořád jsem při smyslech. Co bych v tom zrcadle mohl vidět, abych se z toho zbláznil? Hmm?” zeptal se s malým ušklíbnutím, protože; hej! Pár zrezlých a špinavých koleček v hlavě měl, ale pořád to tam docela dobře fungovalo, když to pravidelně promazával chlastem, dobrým jídlem a v poslední době andělským sexem. Takže, děkuji pěkně za optání, ještě nebyl úplně šílený. Zatím.

Nicméně Castiel mu věnoval jeden ze svých pohledů, říkajících, že nechápe, jak může být Dean tak lehkomyslný, když jde evidentně o velmi závažnou věc, ale nakonec si prostě jen povzdechl a dal ruku pryč z Deanova zápěstí.

“Chápu, že by bylo užitečné, abyste mohli odhalit andělskou posedlost, i když nebudu nablízku a rozumím i tomu, že je nezbytné, abychom to zrcadlo vyzkoušeli, ale přesto… pokud bys při pohledu na mě cítil něco nepříjemného, kdyby tě začali pálit nebo bolet oči nebo bolet hlava, prosím, hned se přestaň dívat, Deane. Nechci, aby se ti kvůli mě něco stalo,” požádal velmi vážně a s obavou a jeho ruka, která do nedávna svírala Deanova zápěstí, se přesunula na jeho rameno a Cas se k němu o něco víc naklonil. Jejich těla se téměř dotýkala, jakoby ho chtěl před něčím chránit.

Dobře, tak to tedy začal brát trochu vážněji, včetně toho, že… hmm, do teď ho to nenapadlo, ale jo, kdyby zrcadlo fungovalo, dalo by se využít k odhalování lidí posedlých anděli. Bylo by to užitečný, když teď těch okřídlených prevítů bylo všude plno. Na druhou stranu, to zrcadlo bylo zatraceně obrovský a když ho teď držel v ruce – rovnou ho vzal do obou, protože už ho začalo bolet zápěstí – tak si uvědomil, že ještě těžší, než si myslel. Pokud by ho nemohl rozřezat na menší, příruční zrcátka, nebylo jim stejně na nic. Bez ohledu na to… proto to nedělal.

“Chci, aby to zrcadlo fungovalo, protože chci vidět tebe. Tvoje pravé já… nebo pravou podobu… nebo cokoliv,” přiznal a pootočil hlavu, aby se přes své rameno podíval na Case, který k němu byl natolik nakloněný, že byla jeho tvář sotva deset centimetrů od Deanovi.

“Ty… chceš vidět mé pravé tváře?” zeptel se téměř šeptem, dech vonící po čistotě a medu.

“Jo, to chci… a tvoje křídla,” připustil téměř stejně tiše, tlačíce své slova přes knedlík v krku, který se mu tam tvořil s té náhlé a velmi intimní blízkosti. Sakra, i jeho péro na to reagovalo. Jako vždycky v tu nejméně vhodnou chvíli.

“Ale… proč?” položil další otázku, ve tváři to dobře známé nepochopení, které se ale rychle rozplynulo, když mu pohled padl na zrcadlo v Deanových rukách. “Chápu. Jsi také jen člověk a lidé si instinktivně přejí nás znovu spatřit v plné kráse, tak jak na nás mohli hledět, než byli zrozeni na Zemi,” řekl a zároveň s tím se začal odtahovat a sundávat svou ruku z Deanovi paže. 

Chytil ho. Zrcadlo nechal spadnout na postel a Case přitáhl zpátky k sobě, ovíjeje si jeho ruku kolem pasu. Musel se k němu otočit v dost divném úhlu, ze kterého mu luplo v zádech a několik svalů mu bolestí oznámilo, že se jim tahle pozice jako vážně nelíbí. Chytl Case za zátylek, zapletl mu prsty do vlasů a musel pevně sevřít a držet, aby mu zabránil se odtáhnout.

“Nevím, jestli chtějí jiní lidé vidět andělské podoby nebo proč by to měli chtít a je mi to fuk. Já chci vidět tebe. Jen a pouze tebe, jasné?” zeptal se důrazně a musel trochu naklonit hlavu, aby zachytil Casovi oči, protože anděl jimi uhnul stranou. Počkal, dokud Cas opět nevzhlédl a pak se znovu, stejně důrazně a pevně zeptal: “Je to jasný?” 

“Ano, Deane,” odpověděl mu, ale s náznakem rezignace.

Nespokojeně semkl rty.

“Nezdá se mi, že je ti to dost jasný,” zamručel, než ho chytil oběma rukama a přitáhl si jeho tvář do tvrdého polibku do kterého vložil všechno na co v posledních dvou týdnech myslel. Chtěl, aby to Cas cítil nebo slyšel nebo jakkoliv vnímal něčí myšlenky. Proto k němu vyslal doslova každou myšlenku na jeho pravou podobu, na jeho křídla a na… pár ne úplně PG věcí, které by rád dělal s jeho obříma rukama. Protože ne, té představi velikých zářivých rukou se prostě nedokázal zbavit. Ježiš, kurva, prsty na takových rukách museli být obrovské a dlouhé. Tak zatraceně dlouhé…

Prudce se odtáhl, aby se nadechl.

“Myslím, že už rozumím,” řekl Cas polohlasně, k jeho velkému uspokojení.

“Dobře… to je moc dobře, ale kdyby náhodou, tak… Nikdy, jakože vážně nikdy,” zdůraznil, “nebudu chtít vidět pravou podobu jiného anděla, protože… ty jo, to by bylo jako je vidět nahé a o to vážně nestojím. Jsi to jenom ty, ok?”

“OK.”

“Fajn,” řekl, když Case pustil a dovolil mu tak se trochu narovnat a odtáhnout. “Teď se podíváme na to zrcadlo,” dodal a sáhl po zrcadlu, které na okamžik zapomenuté, zůstalo ležet na posteli.

“Stále trvám na tom, abys byl opatrný,” zazněl mu u ucha hluboký hlas.

“Bez obav. Budu,” ubezpečil ho, pozvedl zrcadlo a trochu zaváhal.

Aby byl upřímný, Cas ho znejistěl. Vůbec nešlo o to, že by nechtěl vidět jeho pravdou podobu, ať už třeba jen křídla nebo dokonce něco víc, jako spíš… co když byl příběh v příbalovém letáku pravdivý a zrcadlo by mu ukázalo dost, aby mu konečně hráblo? Nebo něco horšího. Hlavou se mu mihli obrazy všech těch lidí s vypálenýma očima, které měl v posledních pár letech to štěstí vidět.

No tak, Deane, nebuď takový podělaný kuře a prostě se podívej, napomenul sám sebe a konečně zvedl zrcadlo tak, aby odráželo kousek jeho tváře a co nejvíc Case, který seděl za jeho zády.

No sakra, to bylo… vážně divné. Divné a úžasné. 

Viděl Case, jeho normální a úplně lidský obličej, ale jeho oči byli doslova jako zatraceně obrovské modré hvězdy, které pulzovali v rytmu srdce. Jeho kůže vyzařovala slaboučký modrý jas, který byl ale nepatrným nic, proti zářivě žlutému… asi by to nazval kruhem, který se obtáčel kolem Casovi hlavy a jeho ramenou a nejspíš pokračoval dál kolem celého jeho těla.

“Deane? Co vidíš?” zeptal se anděl trochu znepokojeným hlasem, ale zatím nevyšiloval. Viděl, že Deanovi nehoří oči v lebce a že ani nepropadl zuřivému šílenství.

“Tvoje oči… vypadají jako hvězdy a máš… zatraceně, ty máš svatozář!” vykřikl, protože konečně přišel na správné označení pro kruh kolem Casova těla.

Odraz anděla v zrcadla se zamračil, což způsobilo, že se modré hvězdy podivně zploštělý.

“Jsem si jistý, že v žádné své podobě nemám svatozář. Možná to zrcadlo ve skutečnosti nefunguje.”

“Je to zlatý kruh kolem celého… tebe. Takže jo, asi to není svatozář jako mají andělé na obrazech, ale jak jinak bys to nazval?”

“To je moje koróna,” odpověděl s naprostou lehkostí. “Je to… bublina energie, která obklopuje všechny anděli,” odmlčel se a trochu přimhouřil oči, což modré hvězdy znovu zdeformovalo. “Ačkoliv, pokud ji vidíš, jako zlatý kruh, pak možná byla inspirací pro svatozář. Nikdy jsem vlastně nevěděl, jak se tento symbol do vaší biblické mystiky dostal.”

“Svatozář nebo koróna, to je fuk. Je to… divný, ale úžasný,” zhodnotil, protože jako páni! Jeho chlap doslova zářil a měl prstenec, jak Saturn. Akorát… natočil zrcadlo na jednu stranu a pak na druhou, aby se podíval za Casova ramena. Nebylo tam nic vidět. Žádné červánkové peří o kterém se mluvilo v návodu k použití, také žádná dravčí křídla, která si tak rád představoval a dokonce ani malinká křidélka k halloweenskému kostýmu. Prostě nic. Nada. To bylo docela zklamání.

“Kde máš křídla?” zeptal se na rovinu.

“Nevidíš je?” oplatil mu otázkou a trochu zmateným hlasem.

“Ani ťuk.”

“Možná… je budu muset roztáhnout,” usoudil Cas zamyšleně a zvedl se z postele.

“Kam jdeš?” Obrátil se přes rameno, takže opět viděl jen úplně obyčejného Case s očima sice modrýma, ale naprosto lidskýma a bez obrovské zlaté svatozáře.

“Potřebuji trochu prostoru.”

“Oh-ho! Tady si někdo věří!” Zazubil se, jak sledoval anděla, který přešel až na druhý konec místnosti a zastavil se těsně u zdi.

Cas nechápavě přimhouřil oči.

“Moje křídla jsou obrovská. Zrcadlo za žádných okolností není dost velké, abych ti je mohl ukázat celé, ale myslím, že takhle z nich uvidíš nejvíc,” odmlčel se a vypadal trochu nejistě, jak tam tak stál u plakátu Metallicy. “Která křídla bys chtěl vidět?” zeptal se po krátké pauze.

Na okamžik byl Dean zmatený, než mu došlo na co se ptá.

“Aha. Máš pět párů, takže si musím vybrat, které chci vidět jako první. Jasně… tak…” zaváhal, protože jak si sakra měl vybrat, která chtěl vidět, když je nikdy neviděl? To bylo jako s podivnými názvy jídel v bistrech. Jasně, věci jako ‘ďábelský indián’ zněly skvěle, ale nakonec se člověk mohl dočka vagiburgeru s hnusnou pálivou omáčkou.

“Nevím. Máš nějaké oblíbené?” zeptal se. Mohl mít anděl oblíbený pár křídel? Znělo to docela směšně, i když na druhou stranu, lidé měli oblíbené části vlastního těla. Tak proč ne andělé.

“Ano,” odvětil Cas s malým kývnutím a lehkým úsměvem na rtech. “Jsem připraven ti je ukázat kdykoliv budeš připraven ty.”

K tomu neměl co říct, prostě se jen otočil a zvedl zrcadlo tak, aby opět viděl odraz Casovi tváře zdobený modrými hvězdami a teď ve skutečnosti celé jeho tělo, které vážně bylo ohraničené velikým zlatým oválem, který se křivil nad podlahou, podobně jako andělův stín.

“Měl bych tě varovat, Deane. Možná je neuvidíš. Každý pár křídel existuje na jiné energetické frekvenci a je dost dobře možné, že zrcadlo dokáže odrazit jen některé frekvence. Nechci, abys byl zklamaný,” varoval ho Cas ještě a popravdě zněl trochu provinile, jakoby už předem očekával, že se to nepovede a že by se za to měl omluvit.

“Budu šťastný za cokoliv, co mi dáš, zlato, takže do toho!” povzbudil ho, opravdu připravený i na zklamání. Už tak viděl dost a pokud křídla nebudou na dnešní menu, nedalo se nic dělat.

Moc dobře si pamatoval, jak poprvé viděl andělská křídla. Tehdy ve stodole mu je Cas ukázal se vší parádou, za světla blesků a zvuku hromů. Zatracená královna dramatu. Od té doby viděl křídla ještě několikrát a vždycky to byla taková šílená světelná šou, jako by se ti bastardi snažili člověka vyděsit, což… zatraceně dobře fungovalo, aby byl upřímný. Dvaceti metrová křídla člověku připomněla, jak je proti andělům maličký a většina lidí by se při pohledu na ně podělala strachy. Znal i pár lovců, kterým by se to stalo. 

I tentokrát čekal něco podobnýho. Velké antré. Ale ve skutečnosti byla tahle křídla nejprve jen nenápadným světlem za Casovími zády. Bylo to, jakoby se pramínky záře pomalu plazili spoza jeho zad, stáčeli se do tisíců kudrlinek, proplátali se mezi sebou a pomalu, kousek po kousku, se formovala do… no, v podstatě to byl tvar křídel, pokud by je namalovalo čtyřleté dítě neonově žlutou pastelkou na jinak tmavé pozadí Deanova pokoje. A byla živá. Bez ustání se pohybovala. Vlnila se jako celek a vlnily se i jednotlivé proudy světla, které se neustále vzájemně proplétali, občas splynuly jeden s druhým a jindy se jeden silnější proud rozdělil na mnoho tenčích.

Snažil se pohledem zachytit jeden z těch proudů a sledovat jeho cestu od Casovch ramen, zpoza kterých křídla vyčnívala do stran, až ke špičce. Naklonil zrcadlo na stranu. Nakláněl ho pořád dál a dál, ale křídlo pokračovalo a trochu se stáčelo… Deanovým směrem. Jakoby k jeho levé ruce. Nahnul zrcadlo tak, že viděl vlastní paži a tam konečně viděl konec zářivého křídla. Prostupovalo postelí a končilo kousek od jeho stehna. Jeho špička se rozdělovala do mnoha pramenů s tupými konci, která vypadali jako prsty. Desítky a desítky prstů obkreslovali ve vzduchu tvar jeho kolene, jeho lokte, horní části jeho paže, jeho krku a dokonce i boku jeho obličeje.

To byla ta křídla! Ta, kterýma ho Cas objímal. Teď si tím byl zatraceně jistý!

Bezmyšlenkovitě spustil jednu ruku z držadla zrcadla a pokusil se chytit nejbližší pramen světla. Ruka mu samozřejmě prošla skrz a byl naprostý idiot, že na vteřinu čekal něco jiného. Ta křídla tu ve skutečnosti nebyla. Nebyla hmotná, ale přesto… všechny proudy světla zareagovali na jeho pokus se jich dotknout tím, že se stáhli, aby se vzápětí zase přiblížili.

“Cítils to…” Nebyla to ani tak otázka, jako trochu překvapené vydechnutí.

“Ano, cítil,” odpověděl mu Cas i tak, protože to on vždycky, a ve stejný okamžik do beztak husté změti prstů vyrašili další zářivé prstíky a natáhli se po Deanovi. Obtočili jeho ruku, jeho koleno a začali se mu ovíjet také kolem pasu. Zběsile nakláněl zrcadlo ze strany na stranu, aby viděl vlastní tělo. Na krátký okamžik se jeho instinkty lovce vzbouřili a varovali ho, že by se měl těch zatracených věcí zbavit, jenže pak ucítil dobře známou vůni a neméně povědomé, uklidňující teplo.

“Voní to jako koláč. Jako…”

“Nebe,” dokončil za něj Cas polohlasně. “Je to Nebe, doslova. Jeho nepatrný úlomek připojený přímo na mou Milost. Když se tě… když se kohokoliv dotknu… připomene se mu všechno, co miluje, po čem touží, co mu přijde krásné. Pocítí štěstí, radost, lásku… Je to můj nejoblíbenější pár.”

Dokázal pochopit proč. Zatraceně, že jo. Mohl všechno to o čem mluvil cítit, právě teď a tady. Zvedl volnou ruku a naklonil zrcadlo tak, aby viděl jeden proud světla, který si od jeho zápěstí našel cestu do dlaně a obtočil se mu kolem ruky. Pomalu, opatrně, protože se bál, že by to světlo mohl znovu vyplašit, sevřel kolem pramene prsty. A soustředil se. Snažil se cítit něco… skutečného, hmotného nebo cokoliv, ale ne. Necítil nic. Nebýt pocitu tepla a vůně koláčů a hlavně zrcadla, vůbec by nevěděl, že se ho něco dotýká a přesto měl pocit, že ano.

Nejednou, bez varování, se proud zlatavé záře začal z jeho ruky stahovat společně se všemi ostatními. A společně s pocitem tepla, pohodlí a bezpečí.

“Hej!” ozval se trochu podrážděně. Víc, než chtěl a víc, než si Cas zasloužil.

“Je vyčerpávající držet křídla dost blízko této reality, abys je mohl vidět, ale tak daleko, abych minimalizoval riziko, že ti ublížím. Pokud chceš vidět víc…” nechal větu nedokončenou, ale Dean rozumněl.

Pokud chtěli zkusit, jestli zrcadlo ukáže všechna Casova křídla, musel se prostě spokojit s tím, že je uvidí možná na minuto nebo dvě. Ale nemohl popřít že byl zatraceně zklamaný. Zároveň ale chtěl vidět víc, takže nezbývalo nic jiného, než vzít co dostával.

“Tak jo… jsem připravený na další,” pobídl Case, když opět srovnal zrcadlo tak, aby na něj dobře viděl, a zároveň mu skrze svůj odraz vyslal povzbuzující úsměv.

Zářivé hvězdy se trochu zúžili, jak přimhouřil oči, když se jeho koutky zvedl v malém úsměvu.

“Myslím… že tyto by se ti mohly líbit. Pokud je uvidíš,” nezapomněl dodat předtím, než všechno kolem něj zčernalo. 

V temnotě, která anděla obklopila zmizel plakát, kus pootevřené šatní skříně přes jejíž dveře byly poházeny Deanovy svršky a dokonce i samotná zeď a podlaha. Zůstala jenom Casova postava zdánlivě se vznášenící v ničem. Zatímco první křídla vypadala tak mile, tohle bylo skoro až strašidelné. Z toho pohledu mu bylo zvláštním způsobem nevolno. Měl pocit, jako že padá nebo se naklání nad nekonečnou hloubkou a protože nesnášel výšky… vlasy na zátylku se mu zježily a už se chtěl zeptat, proč si do háje Cas myslel, že by se mu tohle mohlo líbit, když něco v temnotě bliklo. Trochu jako špatně zapojený vánoční světlo. Zaměřil se na to, mhouříce oči až k bolesti, když to bliklo jinde. A pak zase jinde.

Najednou se celá ta zdánlivá temná prázdnota rozsvítila tisícem hvězd. Modrých, rudých a fialových mezi kterými se táhly žluté a zelené mlhoviny. Sakra! Nebyla támhle ta docela velká letící šmouha kometa nebo tak něco? Jo, zatraceně byla. V jeho pokoji teď byla noční obloha posetá hvězdami a prozářená kometami. Dobře, jen jednou, ale stejně… bylo to tedy něco.

“Páni!” zmohl se jen na užaslý výdech.

“Věděl jsem, že je oceníš,” řekl Cas sice potěšeně, ale zároveň jakoby ploše.

Okamžitě ztratil zájem o sledování jedné z hvězd, která byla větší než ostatní a podivně pulzovala, jakoby se chystala vybuchnout, a obrátil svou pozornost na andělovu tvář. I když zářivé hvězdy jeho očí trochu oslňovaly, výraz byl dobře vidět a bylo to intenzivní, vyčerpávající soustředění.

“Casi…?!”

Cas překvapeně zamrkal, obří modré hvězdy zablikaly, a noční obloha kolem něj zmizela. Jakoby se vsákla do zdi nebo spíš do samotné reality. Zůstal zase jen plakát a špinavé oblečení na skříni.

“Omlouvám se. Ztratil jsem koncentraci. Mohu je zkusit roztáhnout znovu,” navrhl okamžitě.

“Ne, to je dobrý. Nemusíš. Vypadalo to… nevypadal si dobře. Nebylo pro tebe snadný je ukázat, co?”

“Ne, nebylo,” připustil po malém zaváhání. “Jsou velmi… komplikovaná a komplexní. Je těžší je udržet tak blízko této úrovně existence, aniž by ji nějak ovlivnila.”

“To nevadí.” Složil zrcadlo na kolena, protože ho bolely ruce, a obrátil se, tak aby se mohl na Case podívat; doufal, že když jsou křídla pryč, je to bezpečné. “Viděl jsem je a jsou zatraceně úžasný, lásko! Máš svou vlastní noční oblohu a to je prostě… jakože ‘páni’ na to nestačí.”

Z čisté radosti z toho, co viděl , se zasmál a pak jeho smích ještě trochu zesílil, když viděl prvotní nepochopení v Casově tváři, které se změnilo v úsměv, který v sobě rozhodně měl pýchu a taky… taky tu zvláštní něhu, s jakou na něj anděl shlížel často, když si myslel, že se Dean nedívá. Ale on se díval.

Jeho smích se vytratil do prostého úsměvu, který vlnil jeho rty, zatímco se utápěl v Casových modrých očích, bez ohledu na to, jak pateticky až skoro debilně tahle metafora zněla. Prostě to tak bylo. Bylo sakra snadné se v nich ztratit.

Trochu si odkašlal a odvrátil pohled, jen aby našel svůj hlas, a pak znovu vzhlédl.

“Mám dojem, že jsme tak v půlce představení. Zkusíme další?” zeptal se a rozhodně neopomněl do hlasu vložit škádlivou výzvu.

Cas přimhouřil oči, jako kočka a záblesk prozradil, že ji přijal.

“Dobrá. Ale varuji tě. Ty další jsou opravdu… děsivě velkolepá,” prohlásil tím samým hlasem, jakým v dávných dobách pronášel hrozby a hloupé proslovy o moci Nebes a Boha.

Dean se ušklíbl.

“Slibi, slibi… Uvěřím, až uvidím.” Nakrčil opovržlivě nos a zaujal předchozí pozici; zády ke Castielovi, zrcadlo pevně sevřené v obou rukách a natočené tak, aby přes své pravé rameno viděl, co se děje vzadu. “Do mě, Casi,” vyzval ho s určitou ledabylostí, protože tu předchozí hrozbu nebral ani trochu vážně.
Jak to bylo lehkovážné, mu došlo hned na to.

Sakra!

Ani nevěděl, kdy a jak se tam objevila, ale najednou tam prostě byla. Obrovská rudě žhnoucí ohnivá křídla prohýbající se za Casovými zády. Každé jedno brko byl ve skutečnosti plamenný jazyk. Většina jich směřovala dolů a olizovala podlahu, ale několik jich směřovalo vzhůru a stáčelo se směrem ke Casově hlavě do podoby ostrých háků z roztaveného železa.

Bylo to zatraceně velkolepé, dokonce právě kvůli lezavého pocitu strachu, který mu nečekaně sevřel vnitřnosti tak silně, jak nezažil… naprosto přesně věděl, kdy se cítil naposledy tak vyděšeně. Tak zoufale. Tak bezbranně. Tehdy, když… najednou to tam bylo všechno. Vrčení a skřípání. Cvakání ozubených kol. Vřískot umírajících. Trhání masa. Praskání kostí. Vlhké čvachtání orgánů do kterých se ponořovaly ruce s rodícími se drápy. Smích, ten zkurvený smích.

“Zasraný ježiši!”

Těžká rána spadlého zrcadla byla jako příslovečné odbíjení hodin, které rozbilo to hrůzostrašné kouzlo, ale pocit přetrvával. Obraz v Deanově hlavě. Zjevení obrovských ohnivých křídel, ve kterých se plameny formovaly do podob rozervaných lidských těl. Úst otevřených ve výkřicích nekonečné bolesti. Démonických tlam, které se smály a smály a smály, zatímco všude nebylo nic, než temnota, smrt a krev.

“Deane! Deane!” 

Ten hlas, Casův hlas, rozehnal poslední záblesky představ… vzpomínek. Dean zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Byl ve svém pokoji, v Bunkru a byl tu s ním Cas, který už nestál u zdi jako před chvílí, ale blízko jeho boku, z jednou rukou váhavě zvednutou, a vibroval hlubokým znepokojením.

Podíval se mu zpříma do tváře a nemohl si pomoct, ale strnul a trochu se odtáhl, protože…

“Co to sakra bylo?”

“Co jsi viděl?” zeptal se Cas opatrně, hlas tichý a uklidňující.

“Co jsem viděl? Ty se, do prdele, ptáš co jsem viděl?!” vykřikl, přetrvávající strach se v něm mísil se vzrůstajícím hněvem. “Viděl jsem zasraný ohnivý křídla, ve kterých byli na kousky rozervaní lidé a démoni. Do prdele! Vypadalo to jak…” ztichl, přesně věděl, jak to vypadalo. “Prosím, řekni mi, že s sebou kromě kouska Nebe nenosíš taky kousek Pekla, protože jestli jo, tak…” Nechtěl to doříct a ani nemusel.

“Ne, to nebylo Peklo. Je to něco možná… horšího,” odvětil Cas, který se odklonil, aby mu poskytl víc prostoru. “Je to hněv Boží. Hněv Nebes. Alespoň jedno takové má každý nebeský válečník. Pohled na ně v protivníkovi vyvolá hrůzu a ukáže se mu to, čeho se nejvíce děsí.”

“Mohl si mě varovat… ježiš, Casi…” vydechl a prohrábl si vlasy.

První hrůza byla pryč, stejně jako vztek, který ji následoval. Nohy měl najednou těžké a zároveň měkké, jako želé. Zatraceně dlouho se takhle nevyděsil.

Udělal váhavý krok, jenže rozklepaná kolena ho sotva udržela, tak se radši předklonil, opřel rukama o kraj postele a spíš se k ní přitáhl, aby se rozechvěle posadil. Dýchal pomalu, hezky nádech nosem a výdech pusou. Kurva. Do prdele. Klepaly se mu dokonce i ruce.

“Varoval jsem tě,” připomněl mu Cas, který si pomalu sedl vedle něj.

Vrhl po něm zamračený pohled.

“Myslíš to ‘opravdu děsivě velkolepá’,” napodobil jeho hlas posměšně. “To nebylo žádné pořádné varování. Myslel jsem, že mě jenom škádlíš.”

“Omlouvám se, Deane,” řekl upřímně kajícně. “Měl jsem tě varovat důsledněji a možná… mohl jsem se pokusit svá křídla Hněvu ještě víc… ztlumit.”

“Víc ztlumit? Jakože tohle nebylo volume doprava?” zeptal se nevěřícně.

“Ne. Jak jsem mnohokrát říkal, má křídla jsou obrovská a…”

“Jo, jo, jasně. Chápu.” Mávl rukou. Nechtěl znovu poslouchat, jak obrovská byla, protože asi určitě byla obří – už jen v proporcích ke tělu jako mrakodrap musela být veliká – jen si to prostě nedokázal představit. Některé věci musel člověk vidět, aby pochopil. Tohle byla určitě jedna z nich.

“Jsi v pořádku?” zeptal se Cas po krátkém tichu.

“Jo. Budu. Jen mi dej chvilku,” odvětil, ale nemohl se přimět aby se na něj podíval. Místo toho jen sledoval skvrnu na koberci, kde se mu před pár měsíci rozlilo pivo a nešlo to pořádně vyčistit.

Ta vzpomínka byla taková uklidňující, že se na ni soustředil ze všech sil, když najednou… dobře známý pocit mu spočinul na zádech, obklopilo ho neurčité teplo a pocit klidu společně se sladkou vůní, která,  jak teď věděl, ve skutečnosti neexistovala. 

Ramena mu pod tou přízračnou tíhou uvolněně poklesla a úplně cítil, jak chvění z jeho rukou a nohou odchází kamsi pryč. Pootočil hlavu a střetl se s Casovým starostlivým pohledem. Nemohl se nic jiného, než ulehčeně pousmát a pak se natáhl po Casově ruce, spočívající na posteli mezi nimi. Uchopil ji a zvedl, aby ji rychle políbil.

“Dík. Je to mnohem lepší,” poděkoval za zakrytí křídly, což pořád znělo divně, ale kupodivu méně než předtím.

“Možná bychom už neměli pokračovat,” podotkl Cas a myslel samozřejmě, že by se neměli snažit podívat se na zbylé… kolik? Dva páry. Když se dostali tak daleko, nemohli to vzdát.

“Ne. Budeme pokračovat. Chci vidět další.”

Cas si ho dobrou chvíli měřil zkoumavým pohledem, než rozvážně přikývl.

“Dobrá, ale… další bude obtížné ti ukázat,” odmlčel se a mezi obočím se mu udělal zamračená vráska. “Nevím, jak bych to přesně popsal slovy… v podstatě jsou neviditelná.”

“Všechna jsou neviditelná,” namítl.

“Tohle je jiné. V této úrovni existence… tady na Zemi odráží světelné spektrum tak, že vše, co jimi specifickým způsobem zakryji, přestane být pro lidské oči viditelné. Ukážu ti to,” řekl, pustil Deanovu ruku, kterou doposud držel, a vstal.

Chvíli vypadal nerozhodně, jen se kolem sebe rozhlížel, jakoby něco hledal, než přistoupil k židli stojící u zdi a přitáhl ji do středu pokoje. Dean ho zvědavě sledoval. Nejdřív si myslel, že si plánuje sednout, jenže Cas se postavil vedle židle, na tváři se mu objevil soustředěný výraz a pak… židle byla prostě pryč. 

“Ha…!” uniklo mu překvapeně.

Věděl, že se Cas umí udělat neviditelným, ale bylo to už zatraceně dávno, co to dělal. Tedy nejspíš. 

Vzhledem k tomu, že andělé přišli o kontakt s Nebem a tak i o super šťávu navíc, tak přišli i o většinu svých triků. Myslel si, že tohle byl jeden z nich.

“Pomocí nich se můžeš udělat neviditelným?” zeptal se, pomalu se zvedl z postele a zamířil k místu, kde měla stát židle. Chtěl si ověřit, jestli tam pořád je a tak, jak se pomalu přibližoval, natáhl ruku před sebe a trochu s ní začal šátrat ve vzduchu.

“Ano. Mohl bych se jimi zakrýt,” odpověděl mu pravdivě. “Problém je, že skrze ně nevidím.”

Zastavil se, ještě než došel k židli, a překvapeně se na Case podíval.

“Nevidíš skrze ně?” zeptal se nevěřícně.

“Ne. Tak jako ty nevidíš skrze své tělo, tak já nevidím skrze to své. Ne svýma skutečnýma očima. Vidím svým lidském zrakem, ale ten je…” zamračil se. “Když jsem na něj byl odkázaný, často jsem si připadal úplně slepý. Opravdu nechápu, jak s tak chabými smysly můžete prožít celý život a nebýt neustále vážně zranění.” Nechápavě potřásl hlavou.

“Uměl si se udělat neviditelným,” připomněl.

“Stále bych to dokázal. Tedy…” naklonil hlavu na stranu a trochu se zamračil, “stále vím, jak fázově posunout svou nádobu, abych byl… neviditelný, ale nemyslím si, že bych ten stav dokázal udržet déle než pár minut.”

“Jsem rád, že to nedokážeš. Bez urážky, Casi, ale není to nic moc, když víš, že tě někdo sleduje a ty ho nevidíš,” podotkl a znovu natáhl ruku, než se zarazil. “Můžu…?” naznačil, že se chce dotknout.

Cas jenom přikývl.

Dokončil pohyb a dotkl se dřevěného opěradla židle. Takže tu pořád byla, nijak zázračně nezmizela, jen ji prostě neviděl. To bylo zatraceně divný. Přejel po ní několikrát rukou a něco ho napadlo.

“Můžeš ho tahle ještě chvíli nechat?” zeptal se a když dostal kladnou odpověď v podobě dalšího přikývnutí, tak se sehnul pro upuštěné zrcadlo, obrátil se a zvedl ho, aby se podíval za sebe.

Židle byla zpátky, ale byla taková rozmazaná, jakoby přes ní byl přehozený teňoučký závoj z… no, z neviditelnosti. Jo, to bylo přesně ono. Něco takového tam fakt bylo. Jakoby jemná, průsvitná, trochu našedlá látka visící z neurčitého místa někde na stropě.

Lákalo ho zkusit, jestli kdyby se jí pokusil dotknout, tak by se pohnula jako skutečná látko. Skoro se natáhl dozadu, aby to udělal, když látka zmizel a židle se náhle stala naprosto hmotnou a krásně viditelnou. Obrátil se přes rameno, jen aby zkontroloval, že jo. Židle byla vidět za každých okolností.

Otočil se ke Casovi čelem.

“To bychom měli. Čas na poslední?” zeptal se a vytáhl tázavě obočí, na rtech úsměv, a v hlase trochu netrpělivosti. Možná i proto, že se jednou pořádně vyděsil, ho tohle vážně bavilo. Bylo to prostě něco… neuvěřitelného. Cas byl… kurva neuvěřitelný. A čím víc dnes večer viděl, tím jasnější měl obrázek o jeho pravé podobě a to ho činilo hrdým sám na sebe, protože… obrovský, nebeský pták, který měl křídla z kousků Nebes, skoro pekla a noční oblohy? A tenhle neuvěřitelný tvor, nad kterým se mu doslova tajil dech – což by popřel, kdyby se ho na to někdo zeptal – chtěl zrovna jeho. Úplně obyčejného lovce.
Tak jo, fajn, nebyl úplně obyčejný, ale obyčejně se rozhodně cítil, a ta představa, že ho chce nebeská bytost jako Cas… dopřejte chlapovi trochu ješitnosti.

“Myslím, že to není… dobrý nápad,” odmítl Cas a vypadal velmi nejistě. “Křídla, která si ještě neviděl, jsou má Prvotní křídla. Jediný pár, který mají všichni andělé. Ten pár, který nám umožňuje… umožňoval nám létat, než byla mou vinou spálena. Pohled na ně nebude tak velkolepý, jako na ty ostatní.”

“Nevěřím,” namítl, přidávaje povzbudivý úsměv, když pokračoval. “Nebyl jsem ani jednou zklamaný a nebudu ani teď,” přemlouval, zatímco Cas se mračil a nevypadal, že by byl ochotný spolupracovat. “No tak, zlato. Pojď na to… slibuju, že budu za každých okolností stejně ohromenej, jako do teď.” Nasadil osvědčený svůdný úsměv.

Nevěděl, jestli to bylo to, co Case obměkčilo, ale něco ho určitě přimělo změnit názor, protože si trochu povzdechl a s rezignací na tváři přikývl.

Dean se vítězně usmál a obrátil se zády, zrcadlo zvednuté a připravený na další podívanou.

Na rozdíl od ostatních, tentokrát viděl něco i bez zrcadla. Tu příznačnou zář, zachycenou jen koutkem oka, kterou znal z dřívějších velkolepých světelných šou. Vzpomněl si na černé stíny křídel, který ho přivedly k představě, že Casova křídla jsou jako křídla dravce. Něco takového čekal, ale…

Zatraceně. Co to bylo?

Zamračil se na odraz něčeho v zrcadle, co v první chvíli vůbec nebyl schopen poznat. Bylo to… no, bylo to něco ohavného. Puchýřnatého, zčernalého, mokvajícího a občas z toho čněly nějaké spálené věci. Peří? A vzpínalo se to do výšky nad Casovou hlavou ohnuté v podivném úhlu. Každé jedno… do hajzlu, to byla křídla! Opravdová ptačí křídla, jenže bez peří. Jako ta chlazená z obchodu, kdyby na ně někdo vzal plynový hořák a opaloval je tak dlouho, až se z nich slupovala kůže v hnusných cárech a zůstala do černa ohořelá místa. A tohle jako kdyby někdo dělal zaživa!

“Můj… zasraný… bože,” vydechl šokovaně a vzrůstající hrůza se mu vkradla do hlasu. 

Tohle nemohla být Casova skutečná křídla. Takhle nemohla vypadat. To proklaté zrcadlo muselo ukazovat jen nějaké děsivé sračky, protože kdyby tohle byla jeho křídla… Byly to otevřené, mokvající a krvácející rány, které se nikdo neobtěžoval jakkoliv ošetřit rok. Celý jeden zasraný rok!

“Říkal jsem to.”

Zmizel jak jemný svit, prozařující místnost, tak strašidelný odraz v zrcadle.

“Vrať je zpátky!” Neptal se, nenaléhal, prostě to rozkázal. Musel je pořádně vidět, aby mohl udělat… nevěděl co sakra, nemohl to jen tak nechat být.

“Ne,” odmítl Cas bez zaváhání. “Ať si viděl cokoliv, nebyla to ani desetina z toho, co jsem viděl já a…”

“Jo a právě proto je potřebuji vidět znovu.”

“Proč bys to měl chtít vidět znovu?” 

“Protože…” hlas se mu částečně vytratil a částečně spolkl vzteklý tón, kterým chtěl pokračovat; asi nebyl moc dobrý nápad teď na Case křičet. “Musím je vidět znovu, protože potřebuji vědět, jak moc špatný to je, dobře? Jen… prosím, zlato, ukaž mi je.”

V obrovských, modrých hvězdách Casových očí nemohl vidět výraz, takže měl silné nutkání se otočit, ale potlačil ho a sledoval jeho tvář jen přes odraz zrcadla. Nebylo totiž totální idiot, aby se otáčel ve chvíli, kdy bylo možné, že anděl vystrčí svoje křídla kamkoliv blízko téhle úrovně existence. Sice by to možná byly jen stíny, jako už viděl, ale možná taky ne. A protože Dean nikdy neslyšel o slepém Lovci, tak to nehodlal riskovat.

Čekání to ale bylo nekonečné, než se opět objevila jemná zář, která by byla skoro až uklidňující, kdyby se zároveň neodrážela kolem znetvořených kusů masa… bože můj! Byla támhle to odhalená kost a šlacha? Jo, zatraceně byla. Měl v životě až příliš příležitostí něco takového vidět, aby se mohl mýlit. Jeden z kloubů na Casově křídle byl úplně svlečený z kůže. A pokud mohl soudit zrakem zkušeného – a že naneštěstí mohl – obě poslední kosti museli být zlomené.

Cas říkal, že je energie, což jo, odpovídalo by to tomu, protože co jiného než energii by se dalo nacpat do malého lidského těla. Ostatní jeho křídla byla dost divná na to, aby věřil, že je to jen energie. Prostě světlo tvořící podivné, skoro hmotné představy. Něco jako hologram.
Ale tohle, co viděl teď? Vypadalo to dokonale skutečně a tak nějak… obyčejně. Dokázal si dost dobře představit opravdové, opeřené, ptačí křídlo, jak prostě vyrůstá z Casových zad někde v oblasti lopatek. Stejné, jako stíny, které viděl. A uměl si i představit, jak takové skutečné peří hoří obrovským plamenem, který spaluje kůži a maso pod ním. Ta bolest musela být strašná a muselo to bolet i teď, protože…

“Nehojí se to,” řekl to nahlas, i když to spíš chtěl říct sám sobě.

“Ne.”

“Musí to… bolí to?” zeptal se jako naprostý kretén. Jistěže to bolelo. Byly to otevřené krvácející rány. Jedno, jestli byl někdo z masa a kostí nebo z čisté energie, rány prostě bolely.

“Ano. Každou minutou, každého dne,” odpověděl mu Cas naprosto pravdivě, hlas pořád tak klidný. Sakra, jak mohl být celou dobu tak naprosto v pohodě, když jeho křídla vypadala takhle.

Dean byl za svůj život zraněn tolikrát, že to ani neuměl spočítat. Byl pořezaný, pobodaný, postřelený, popálený, pokousaný, zbitý tak, že mu sotva zůstalo pár zubů v puse. Uškvařený elektřinou, umírající na rakovinu… Do háje, ani si nepamatoval všechny svoje malé a velké rány, ale pamatoval si, že i když je bral jako chlap, nikdy nedokázal být na lidi kolem sebe milý, když sám trpěl v bolestech. Nebyl žádná ufňukaná pipina, ale sakra, když vás démon naklepe jako steak, máte právo na to být trochu nevrlý.

Cas s sebou vláčel tuhle polámanou a ohořelou hromadu kostí a masa, ani nepípnul a ještě se strachoval o… do prdele, nebylo to ani pět dní, co si Dean spálil předloktí při vyndavání čerstvě upečeného toustového chleba z trouby a Cas ho jen tak mimochodem, rychlým dotekem jednoho prstu, vyléčil a ještě při tom měl stejně ustaraný výraz, jako kdyby šlo o libru masa vyrvaného z Deanovy ruky nejakým obzvlášť ohavným zkurvysynem.

“Proč si… do hajzlu, Casi, o tomhle si nám měl říct!” Nedokázal se vyhnout rozlobenému tónu, jelikož měl strach a existoval jen jediný způsob, jak uměl bojovat proti hrůze z toho, co viděl, které mu šplhala po zádech; hněvem.

“Říkal jsem, že byla naše křídla zlomena a spálena. Viděli jste anděly padat,” připomněl Cas v hlase patrné podráždění, jaké slýchal, když podle anděla nechápal něco, co musel pochopit přeci každý.

“Jo, jenže jsem myslel, že je to víc metaforické, než skutečné,” připustil k vlastní hanbě.

Celá ta věc s tím, že si nikdy neuvědomoval nejen Casovu pravou podobu, ale ani pravé podoby ostatních andělů, způsobilo, že si prostě nedokázal představit opravdové lámání a hoření křídel. Viděl to? Jo. Déšť meteoritů o kterém jen on a Sam věděli, že nejsou meteority. Uvědomoval si, že když andělé padli, tak už nebyly ty šíleně silné děvky, co jim věčně stály za prdelí s veškerou mocí Nebes a posláním Božích prvorozených? Sakra, že jo! Byla to paráda. Radoval se z toho… až do teď.

Nevěděl, jakou cenu za to Cas platí.

“Co je a není skutečné, je relativní. Pro tebe nejsou má křídla skutečná, ale pro mne ano.”

Jasně, že pro něj byla skutečná. Byly to kousky jeho těla, že jo? Nebyla vidět, alespoň ne pořád, ale byla tam a byla skutečná. To už Dean dokázal zpracovat. Andělská křídla existovala…tak nějak. A krvácela a jak známo, co krvácí se dá nejen zabít, dá se to taky léčit. 

“Dobře. Tak jo. Musíme jen…” odmlčel, váhaje co dál.

Zkušenosti a vědomosti říkaly, že potřebuje skalpel nebo alespoň ostrý nůž na odřezání mrtvé kůže, protože všechno, co bylo mrtvé, muselo z těla pryč, než se objeví gangréna a otrava krve. Základní poučka. Pak obvazy a dezinfekci. Kilometry obvazů a hektolitry dezinfekce, vzhledem k velikosti křídel. A něco, jako železné tyče místo dlah, když tak koukal na kosti šířky alespoň lidských stehenních, které se rýsovaly – až na to jediné místo – pod ohořelou, krvácející kůží. Až na to, že to všechno byla úplná blbost. Sebevíc tahle křídla vypadala jako skutečná ptačí křídla, nebyla, a nejspíš se jich, jako těch ostatních, ani nemohl dotknout. Jak by je tedy mohl obvázat? Nebuď hlupák, Deane.

“Nemůžeme ty křídla nechat takhle. Musíme je nějak ošetřit. Jak to můžeme udělat?” zeptal se, protože, jak to Cas říkal? Pokud má nějaké otázky na andělskou anatomii, tak jen on mu může dát odpovědi. Takže jo, zatraceně měl otázky a tentokrát ne ty hloupé.

“Nevím,” odpověděl a křídla poklesla dolů společně s jeho slovy. “Nemyslím, že je to možné. Kletba je nevratná…”

“To vím!” přerušil ho netrpělivě. “Chápu, že andělé… ty… už nebudete nikdy létat, ale musí přeci existovat způsob, jak… já nevím. Ovázat je? Zastavit krvácení? Udělat něco. Nějaké kouzlo, artefakt, jiný druh svatého oleje. Cokoliv.”

“O ničem nevím. Žádný z nás nikdy nebyl takto zraněn, Deane,” zopakoval znovu a bezradnost, která byla v jeho slovech, se znovu ukázalo na tom, jak se ohořelé zbytky jeho křídel pohnuly. Opravdu nevěděl co dělat.

Dean to taky nevěděl, ale na tom vlastně nezáleželo. Kolikrát v posledních letech nikdo z nich nevěděl, co dělat? Stokrát? Tisíckrát? Vždycky našli nějaký způsob. Teď to určitě nebude jiné, jen se museli snažit. A Dean už měl nápad, kde začít. 

“Jak dlouho je můžeš takhle ukazovat?” zeptal se nejprve. Zdálo se, že každý pár křídel má svou dobu expirace.

“Nějaký čas,” odpověděl neurčitě, než to rozvedl: “Ze všech mých křídel jsou této úrovni existence obecně nejblíž.”

Přikývl, že to vzal na vědomí, a pak udělal jeden krok vzad a po něm další. Teď byl Casovi dost blízko, že by nemusel sáhnout moc daleko, aby se dotkl jeho hrudi. Byl také blízko jeho křídel nebo to tak alespoň vypadalo. Spálené kusy masa čněly zpoza andělových zad a byly tlusté jako stehno a stejně tak svalnaté. Právě ty silné svaly se napnuly, jak se i samotné křídlo pohnulo.

“Co to děláš, Deane?” zeptal se Cas tichým hlasem, který mu zněl blízko u ucha.

“Můžu se zkusit dotknout?” oplatil mu otázkou a zvedl ruku. 

Protože neslyšel protest, křídlo, které zblízka sledoval, se nepohnulo a neuhnul ani Cas, bral to jako ‘ano’ a tak sáhl za své rameno. Pečlivě si vybral místo, kde podle jeho názoru vypadala kůže tak nějak nejvíc normálně. Byl to kousek ani ne velikosti jeho dlaně, měl modrobílou barvu jakoby s perleťovým popraškem a jediné zranění na něm byly ranky připomínající vpichy hodně, ale opravdu hodně tlustou jehlou. Něco jako jehlicí na pletení.

Jak sahal vzad v nepříjemném úhlu, zavadil o Casovo rameno stále oblečené do baloňáku – ano, kousek jeho mozku viděl ten rozpor mezi oblečeným ramenem a nahým křídlem, ale čert to teď vem – takže věděl, že je na dobré cestě. Ještě kousek, jen malý… jeho prsty na něco narazily. Ne na něco hmotného. Žádné maso a kůže. Bylo to skoro stejné, jako sáhnout si na ducha. Jasně, že vám ruka nakonec prošla skrz, ale nejdřív tam byl jeden okamžik, kdy jste mohli cítit, že tam něco je.

Cas zalapal po dechu. Křídlo s sebou prudce cuklo. A Deanovi prsty se po něm svezly.

“Sakra, promiň,” vyhrkl obratem, protože… do háje! Když dotek cítil on, musel ho cítit i Cas.

“Nebolelo to,” dostalo se mu překvapivé a také překvapené reakce na jeho omluvu.

“Ne?” zeptal se také překvapený. Muselo to bolet. Čekal, že by to mělo bolet. Když ne na tom malinkém kousku, kde vypadala kůže relativně normálně, tak určitě potom, když nechtíc přejel po mnohem zraněnějších částech kůže. Po spáleninách a puchýřích.

“Ne,” odpověděl Cas, teď už ne překvapeně, ale nadšeně, a společně s tím byl slyšet podivný zvuk podobný vrzání dlouho nenamazané kožené bundy.

Lampa na nočním stolku, která jediná ozařovala místnost, zablikala, než téměř zhasla. Podíval se přes okraj zrcadla jejím směrem a uviděl dobře známé černé stíny, které ji zakrývaly. Nebyla to ta majestátní křídla, jaká si pamatoval, nýbrž jen stínové zobrazení spálených pahýlů, které měl Cas teď, ale byla tam. Téměř se dotýkala špičkami. Jakoby objímala celou místnost. Jakoby objímala jeho samotného.

“Dotkni se znovu,” zaznělo mu za zády šeptem tak naléhavým, že by ho čekal v úplně jiné situaci. Tak nějak by si přál, aby Cas prosil o tom, aby ho vzal do pusy nebo mu dovolil se udělat. Tak žádostivě a zoufale.

Sakra. Takové myšlenky byly v tuhle chvíli hrozně nevhodné, ale copak si mohl pomoct? Když slyšel ten hlas a hlavně to, jak se Casův dech vzrušeně zrychlil. Nikdy ho neslyšel takhle dýchat. Dokonce ani když se milovali. I tehdy měl dech tak pravidelný, až to bylo někdy strašidelné.

Olízl si rty a zvedl ruku.

Pokud chtěl, aby se dotkl, tak jo, to mohl zkusit udělat. Natáhl ruku před sebe, kde tušil, že by mohlo být křídlo. Udělal to zatraceně pomalu, soustředíc se na ten podivný pocit dotýkání se něčeho, co existuje a neexistuje zároveň. Jeho prsty se něčeho dotkly. Zastavil se a opatrně se pokusil nahmatat tvar, který viděl v zrcadle. Nemělo ho to. Byla to prostě jen masa energie.

“Pořád to nebolí?” zeptal se přiškrceným hlasem. Neviděl, v jakém stavu je část křídla, kterého se dotýká, ale tipoval by, že se určitě dotkl otevřených ran a puchýřů. Bylo by kurva divné, kdyby to nebolelo.

“Ne,” odpověděl mu Cas k jeho údivu. “Je to vlastně… příjemné,” řekl a zdálo se, že je tím zjištěním sám překvapený.
Příjemný? Nechápal, jak by to mohlo být příjemný, ale věřil tomu, protože stále za zády slyšel Casův zrychlený dech. Sakra, tohle možná bylo ono! Tohle byl to, co andělé dělali místo sexu; sahali si vzájemně na křídla. Znělo to divně, ale když si promítl historii prohlížení pornostránek v těch pár hodně dobrodružných chvilkách, tak tam narazil na stejně tak podivné věci. Lidé měli celou škálu úchylek a kdyby někdy někdo měl skutečná křídla, jistě by se našel někdo jiný, kdo by do nich byl totálně udělaný.  Přeneseně i doslova.

Takže jo, jestli bylo tohle… dotýkání, něco, co jeho anděl chtěl z jakéhokoliv důvodu, mohl mu to dát. Mělo to jen jediný problém.

“Řekni mi a buď upřímný; když tohle dělám,” opatrně přejel po neviditelné mase energie, kterou měl přímo před sebou a vyloudil z Case další dech, který přešel skoro k vzdechu, “mám na rukou tvou krev? Protože jestli jo, tak mi to nevadí, ale chci to vědět, abych si nezapomněl před jídlem umejt ruce.”

“Nemám krev,” odpověděl mu Cas a k jeho překvapení mu položil ruku nízko na záda. “Nelekni se,” bylo jediné varování předtím, než uslyšel další kožené zavrzání.

Stíny se kolem něj stáhly a Dean si byl najednou zatraceně jistý, že jsou Casova křídla těsně kolem něj. Nedotýkala se ho, ale stejně věděl, že jsou kolem nich obou pevně ovinutá. Stačilo by se jen trochu pohnout a narazil by do nich.
Otevřel pusu, aby se zeptal, o co tady k čertu jde, když ho překvapila ruka, která se mu omotala kolem pasu a pak tvář přitištěná vzadu do vlasů. S nádechem strnul, jak nevěděl co dělat. I jeho ruka přestala klouzat po neviditelných zbytcích křídla. Tohle objetí… teplo, které ho obklopilo a dávalo znát, že zraněná křídla nejsou jediná, které ho svírají… To byla ta nejintimnější chvíle, jakou zažil za celý svůj život a musel by zabít každého, kdo by se o tom dozvěděl. Ale ne hned. Až za chvíli.

S výdechem se uvolnil a opřel dozadu do tepla Casova těla, která, ačkoliv bylo útlejší a zdánlivě jemnější, než Deanovo, přinášelo pocit neskutečné síly a bezpečí. Jakoby ho neobjímal jen Cas, jakoby… ne, sakra, měl to celé špatně! Cas ho objímal! Objímal ho svými skutečnými pažemi, svými křídly, tiskl se na něj svým skutečným tělem a to bylo něco… sakra úžasného.

Na tvář se mu vloudil spokojený úsměv, možná, ale jen možná s nádechem nezdravé hrdosti.


Podívej se na mě2. kapitola

4 komentáře: „Dotkni se mých křídel – 1. kapitola

    1. Tak to jsem ráda, že se líbí. 🙂 Obecně je žánr nelidského Castiela takový okrajoví i v anglické ff, natožpak v českých vodách. Ale já ho miluju. Myslím, že nikdy není dost opravdu nelidského Case a tak si ho prostě píšu. A těší mě, pokud se trefím do chuti těm pár lidem u nás, kteří to také mají rádi.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s