Dotkni se mých křídel

Dotkni se mých křídel – 2. kapitola

“To, co hlavně nechápu, proč mi o tom neřekl?” zeptal se Dean ustaraně a dosedl naproti Samovi se čtvrtou lahví piva. Naštěstí to bylo jen pivo a nic tvrdšího, i když po tom, co mu jeho bratr popsal, by se na něj za whisky ani nezlobil. Do háje. Asi by si dal s ním, i když se panákům vyhýbal až na velmi zřídkavé příležitosti. Většinou hodně špatné příležitosti. Jako tahle. 

Bylo to pár dní, co se Cas vrátil z včelařského festivalu a co ještě ten samý den Dean chtěl vyzkoušet zrcadlo, které objevili ve skladišti. Mělo odhalovat pravou tvář poslů Božích, tedy pravděpodobně andělů v lidské nádobě. Na tom se shodli se třemi Strážci slova, kteří zrcadlo podrobili studiu před nimi. 

Dean byl představou, že by mohl vidět Casovu pravou podobu, víc než jen zaujatý. Vlastně to byl on, kdo první zmínku o zrcadle objevil a stejně tak to byl on, kdo dál hrabal archivem, aby našel cokoliv buď o zrcadle samotném nebo o jiných způsobech, jak bezpečně – nebo alespoň relativně bezpečně – vidět pravé andělské podoby. Několik takových metod podle všeho existovalo, ale jestli zrcadlo opravdu fungovalo, se nikde nedočetli.

Existoval jediný způsob, jak si to ověřit a to na člověku posedlém andělem. Na Castielovi.

A to se také stalo. Vyzkoušeli ho. Z důvodů, o kterých Sam nechtěl přemýšlet, to Cas s Deanem udělali osamotě v Deanově pokoji a pozdě večer. Úspěšně, jak mu druhý den ráno bratr jen stručně sdělil zahučením ‘jo a to zrcadlo funguje’ zatímco si naléval svoje ranní kafe. Pokoušel se dozvědět víc, protože byl sám zvědavý na Castielovu pravou podobu, ale Dean ho vždy odbyl a Castiel ignoroval otázky okázalým způsobem, který zvládal jen on.

Po první dnu to vzdal a počkal další dva, než ho Dean sám požádal, jestli by si nemohli promluvil o Casovi a zrcadle.

Za ty tři dny se nezměnilo nic obecně ani mezi Deanem a Castielem, snad jen to, že Dean byl ještě o něco uvolněnější, pokud šlo o to ukázat Samovi, co je mezi ním a Casem. Bylo tu mnohem víc doteků nízko na andělových zádech, byly to ruce viditelně propletené, když se večer dívali na televizi a teď, asi před hodinou, když Cas odcházel, ho Dean na rozloučenou rychle políbil na rty, i když Sam seděl kousek od nich. To oceňoval. Byl rád, že se Dean nebojí odhodit před ním svou macho pózu. A byl taky rád, že navzdory troše hlodajících obav, si anděl všechny tyhle doteky viditelně užíval a opětoval. 

Takže jediné, co bylo v tuhle chvíli jinak, bylo, že Cas byl pryč na jedné ze svých procházek a oni byli v Bunkru sami. A teď, když slyšel co slyšel i chápal, proč Dean tak dlouho čekal, než anděl odejde, aby mu řekl, co viděl v zrcadle.

Mluvil o páru křídel, které Castiel sám nazýval Prvotními křídly. Podle toho, co Dean viděl, měla původně vypadat jako skutečná ptačí křídla. Sam měl určitou představu. Byly to ploché vzpomínky… ne, byly to spíš vzpomínky na vzpomínky, na které nerad myslel, protože přinášely strach z hrůzy, která by mohla přijít. Ale byly tam. Pamatoval si tu obludnou krásu obřích křídel tak zářivě bílých, že pohled na ně bolel jako jehly pomalu vrážené do očních bulev. Křídla z nejčistšího labutího peří. Rozepjaté doslova kolem 

celého světa. Křídla, na která když pomyslel, tak si zas a znovu připomněl, proč mu říkali Jitřenka, nejjasnější hvězda ze všech. Proč byl nazýván chloubou Nebes, nejmilovanějším a nejkrásnějším andělem Božím.

Musel se donutit myslet na něco jiného. Na Case. Na jeho Prvotní křídla, která byla podle Deanových slov zlámána a spálena. A i po tak dlouhé době po pádu andělů na Zem stále krvácela.

“Možná o tom nechtěl prostě mluvit, protože, buďme upřímní, nemá v nás zrovna dobré vzory, pokud jde o to říct si o pomoc,” podotkl, což Dean okomentoval jen ledovým pohledem, tak s malým povzdechem nabídl druhou odpověď, které byla stejně pravděpodobnější, jako první: “Nebo ví, že mu nemůžeme nijak pomoct.”

“Kdybys viděl, to co já, tak bys tohle neřekl,” řekl Dean tvrdě. “My s tím musíme něco udělat. Musí to nějak jít a já klidně obrátím každý zatracený kámen na tomhle světě, abych zjistit, co s tím můžeme udělat.”

“Už jsme obrátili každý zatracený kámen a vytáhli zpod něj každého slizkého čaroděje, co se tam schovával a odpověď byla pořád stejná; to kouzlo je nevratné. Nebeské brány jsou zavřené navždy a andělé už nikdy nebudou znovu létat. Tak to prostě je.”

Tvrdý výraz v Deanově tváři, který mu dělal vrásky kolem koutků rtů, jasně říkal, že s touhle odpovědí se prostě nesmíří. A taky že ne. Prudce uhodil lahví do stolu.

“Je mi jedno, co říkají,” prohlásil vzdorovitým tónem, hlas hrubý potlačovanou zlostí. “Nějaký způsob prostě najdeme a když ne… zatraceně, musíme alespoň… já nevím, nějak ho ošetřit. Dát mu něco na bolest. Cokoliv.”

“Nemyslím, že existují nějaké prášky proti bolesti pro anděly,” namítl. Jistě, Castiel si mohl vzít lahvičku nebo dvě aspirinů nebo klidně něco o hodně účinnějšího, jako valium nebo morfium, ale Sam vážně pochyboval, že by lidské prostředky proti bolesti a na uklidnění nějak zásadně ovlivnily jeho skutečné tělo. To lidské? Jistě. Po omezenou dobu by to mělo vliv i na skutečného Case, ale účinek by rychle pominul. A jakékoliv skutečné léky nebo léčebné metody…. To nevypadalo moc reálně. Těžko by šlo léčit energii za pomoci hmoty. 

“Musí něco být. Máme tu hromady knih… jako doslova tuny. A známe tucty lidí, kteří mají další tuny knihy. Někde tam bude návod, jak léčit andělská křídla,” trval si Dean na svém skoro až zaslepeně.

Neubránil se hořkému uchechtnutí.

“Deane…” potřásl bezradně hlavou. “O andělských křídlech se toho moc neví. Dokonce se texty a knihy, hovořící o pravých andělských podobách, nemohou shodnout na tom, kolik vůbec mají andělé křídel. Někteří mluví o stovkách a jiní jen o jediném páru. Ve skutečnosti,” trochu se naklonil kupředu a položil si ruce na stůl, “jsi nejspíš jeden z mála ne-li dokonce jediný člověk v historii lidstva, který měl možnost si andělská křídla tak dobře a zblízka prohlídnout. Pokud by v nějaké knize bylo, jak je léčit, tak…” pozvedl ruce v bezradném gestu, “v té kterou bys ty napsal.”

Sveřepý výraz neopustil Deanovu tvář, když uhnul pohledem směrem ke zdi a během krátkého mlčení se hluboce napil, než opět promluvil:

“A co duše?” zeptal se, pohled pořád upřený kamsi do dálky. “Andělé z ní můžou získávat energii. Možná by se dala nějak použít… nevím… nějaká oduševnělá mast na andělské popáleniny.”

Napadlo ho to samé, už když Dean mluvil o stavu Casových křídel. Duše byly malé jaderné reaktory, které mohly andělům dodávat energii navíc a možná ano, energie navíc mohla být tím, co by zrovna Castielovi pomohlo. Andělé padli před jedenácti měsíci, část té doby byl Cas bez své Milosti a když ji získal zpět, podle jeho stručných slov nebyla celá. Takže ano, možná byla křídla ostatních andělů v lepším stavu, než jeho, ale pak bylo nejlepší čekat spíš než se snažit něco dělat. Z jednoduchého a prostého důvod; navzdory tomu, co dělali démoni, nebyly duše jen nějaké zboží.

“Možná,” připustil neochotně, protože musel. Dean nebyl hloupý, věděl už teď, že by duše mohla pomoct. On jen dělal často hloupá rozhodnutí. “Duše ale nerostou na stromech. Těžko můžeš za někým jít a požádat ho, jestli si můžeš vzít kousek jeho duše.”

“Dal bych mu část svojí,” byla Deanova okamžitá odpověď. Nezaváhal ani na jedinou vteřinu.

Sam si povzdechl. Tady byli přesně u těch hloupých rozhodnutí.

“Deane…”

“Není to tak, že bych ji potřeboval úplně celou,” polemizoval nahlas. “Vím, že už má něco za sebou a nebude to nejčerstvější zboží na trhu, ale… hej! Když není z čeho vybírat.”

“Cas by se tvé duše nedotkl, pokud by to nebylo naprosto nezbytně nutné a ty to moc dobře víš,” upozornil na zřejmé, tedy že by anděl s ničím takovým nesouhlasil. “A víš i to, že duši nejde ukrajovat jako salám. Manipulovat s ní má následky a Castiel by tě těm následkům nikdy nevystavil.”

“Já ale musím něco udělat! Nemůžu se jen… Sakra!” Odstrčil své pivo a v návalu zlostné energie vyskočil ze židle. “Nemůžu se jen dívat a vědět, jak na tom je, a nic nedělat. Chci jen… ” mluvil na přímo na Sama, ale spíš na sloupy, kterým čelil, a ramena měl strnulá, jako vždycky, když se pokoušel ze sebe dostat něco málo z těch dlouho pečlivě napěchovaných emocí. “Vědět, že mu nemůžu nijak pomoct, je… já…”

“Ty ho miluješ,” dokončil za něj prostě.

“Ach, drž hubu!” zareagoval Dean ostře a prudce se k němu otočil s naštvaným výrazem ve tváři; přesně jak se dalo čekat. “Neříkej tyhle věci, jo? Zní to… teple. A od tebe zvlášť.”

Už měl na jazyku možná i trochu ostřejší odpověď, když nahoře nad schody zavrzaly dveře a okamžik poté se na galerii objevil Castiel. Polkl, co chtěl říct, protože bylo jasné, že rozhovor pro teď končí. Před andělem neměl v plánu mluvit ani jeden z nich.

“Ahoj, zlato,” pozdravil ho Dean, hlas skoro normálním, a vykročil k němu. “Jaká byla procházka?” 

“Poklidná,” odpověděl Cas a přejel je pohledem, oči přimhouřené. “Co se děje?” 

“Nic. Vůbec nic, jen…” načal Dean odpověď.

“… jen pomáháme jednomu lovci s případem,” doplnil za něj rychle a zvedl se, než obrátil oči k Deanovi. “Podívám se na ten problém, o kterém mluvil. Mohlo by to pár dní zabrat, tak doufám, že zatím neudělá nějakou hloupost,” řekl důrazně a samozřejmě narážel na to, že by se Dean mohl pokusit udělat něco hloupého, jako třeba Casovi nabídnout svou duši. Byl skálopevně přesvědčen, že by anděl nejen odmítl, nejspíš by se i naštval, a protože Dean byl idiot, který by pořád tlačil a tlačil, až by to zase skončilo týdny nepříjemného napětí v Bunkru. A to bylo to poslední, o co Sam stál, teď když se konečně všechno tak nějak dostalo do normálu. Nechtěl zase koukat na jejich naštvané obličeje.

“Mohu nějak pomoci?” nabídl se Castiel okamžitě.

“Ne, to je dobrý. Je to jen nějaký výzkum,” odbyl ho Dean, zatímco vytahoval z Casových vlasů malé kousky větviček a drobné listí. “Sam to zvládne, je to tak?” 

“Bez problémů.” Přikývl s úsměvem.

“A my můžeme zajet pro nějakou večeři. Co ty na to?”

“To zní dobře,” souhlasil Cas s malým přikývnutím. “Dnes mají u Růžové lžičky den palačinek. Koupíme nějaké? Je to sice jídlo, které tradičně patří k snídani, ale…”

“Ne, ne,” přerušil ho Dean s úsměvem. “Myslím, že je skvělý nápad dát si snídani k večeři. Jdeš do toho s námi, Same?”

“Rozhodně,” souhlasil s přetrvávajícím úsměvem, který ale musel držet.

Počkal, než se Dean s Casem rozloučili a odešli, pak se šel podívat po nějakých knihách a hlavně přepisech starých svitků v – jak moc dobře věděl – spíše marné naději, že při sto prvním čtení najde něco nového.

°°0°°

Radost. Rozkoš. Štěstí. Uspokojení. To vše prýštilo z Deana v zářivém vodotrysku skrápějícím Castielova křídla, kterými člověka pevně objímal, zatímco se Dean nad ním vzpínal. Tiskl svůj zpocený hrudník na Castielova záda, penisem mu klouzal mezi vlhkými stehny a přerývaným dechem, teplým a mokrým, šeptal stále dokola jeho jméno.

Každý dotek mozolnaté ruky na penisu jeho nádoby vysílal do celého jeho lidského těla vlny stupňující se rozkoše. Prostupovala do jeho skutečného těla a mísila se s pocity, které dychtivě vstřebával od Deana.

“Casi… sakra Casi…” zasténal chraplavě, než jeho touha dosáhl vrcholu a teplá tekutina smáčela Castielovi stehna.

Jeho tělo reagovalo stejně. Přehouplo se přes vrchol a on mohl uchopit a prožít tu zvláštní směsici emocí a pocitů, kterou mu to přineslo. Ty však byly ničím proti kráse a jasu Deanovi duše, která se k němu v ten samý okamžik natahovala přes všechny vrstvy kůže, masa a kostí, jež je dělily. Vyšel jí vstříc, objímaje Deana rukama Milosti, ale zároveň nechal své fyzické tělo klesnout na provlhlé prostěradlo.

Dean klesl na něj. Hrudí na jeho zádech a tvář přitištěnou na Castielově krku. Jejich nohy byly propletené.

“Miluju tě,” zamulal tak tiše, že nemít Castiel nebeské smysly, sotva by ho postřehl.

“Miluji tě, Deane,” odpověděl mu o mnoho hlasitěji, ale pořád tiše, protože už se naučil, že tohle nejsou chvíle, kdy by měl mluvit nahlas.

I když byla jeho lidská tvář obrácená k posteli a spočívala na polštáři, jeho ostatní tváře byli zaměřené na Deana. Sledoval ho jak těžce dýchá, kůži orosenou potem, a tak postřehl malý záchvěv strnulosti, když mu vyznal své city, který ale rychle pominul. Člověk se uvolnil a zabořil rty do vlasů na Castielově zátylku.

Zůstali nehybní skoro dvě minuty, během kterých Castiel pozorně sledoval každý jeden Deanův nádech, pomalu ustupující červeň na jeho kůže a také kapičky potu klouzající do vlhkého povlečení. Bylo jich přesně šest, které si našly cestu přes Deanovy vyrýsované zádové svaly, než se konečně s povzdechem pohnul a s dalším se svalil na postel vedle Castiela.

Otočil svou lidskou hlavu jeho směrem, zatímco křídla přesunul tak, aby jimi zakryl Deanovo nahé a unavené tělo, rozvalené na kousku příliš úzké postele, kterou spolu sdíleli. A naklonil nad něj své zbývající hlavy, všechny páry očí, včetně těch lidských, upřené jen na jeho tvář. Jemná, zlatá zář Deanovy duše líně protékala mezi molekulami jeho těla, jakoby i ona byla unavená tím, co právě dělali.

“Zase zíráš,” zamumlal Dean a obrátil k němu usměvavý obličej.

“Ano,” odpověděl prostě, protože se díval. Díval se všemi způsoby, kterými mohl.

Dean v odpovědi na to mírně převrátil oči, než se s dalším, tentokrát unaveným povzdechem, natáhl k nočnímu stolku, aby hned vzápětí frustrovaně zasténal. Nemusel se ptát, aby věděl, že hledá něco, čemu se říkalo ‘vlhčené kapesníčky’, které obvykle používal, aby odstranil pozůstatky jejich fyzického potěšení.

“Můžu se o to postarat, pokud smím použít své… mojo,” nabídl ochotně.

“Jo, klidně. Na vstávání jsem moc unavený,” souhlasil Dean, hlas zastřený spokojenosti.

Nebylo třeba ani střípku síly, aby se postaral, že jsou oba čistí, k Deanově spokojenému zahučení, a pak se pomalu obrátil na bok, skládaje jedno křídlo za záda své nádoby a druhé ponechávaje na Deanově těle. Nepatrně se ho jím dotkl, jen aby zjistit, že je stále v dobré náladě. Spokojený a naplněný.

Deanova ruka vyhledala jeho. Jejich prsty se propletly, jak ho člověk uchopil a pak si jeho dlaň přitáhl na břicho, zatímco ho pořád držel. Malý úsměv se sám rozlinul po Castielově tváři.

I když věděl, že čas kolem nich běží stejným tempem, jako vždy, tyto okamžiky se vždy zdály být nekonečně dlouhé. Někdy měl dojem, že delší než jeho vlastní bytí, což bylo absolutně vyloučené. Věděl, že je to nemožné. Věděl, že je to proto, že si dovolil cítit to, co cítila jeho nádoba. A jedna jeho část se tomu pocitu pohrdavě vysmívala, ale ta druhé byla spokojená s tímto krátkým a přesto dlouhým okamžikem, kdy Deana objímal a držel jeho ruku ve své.

Alespoň do chvíle, než se začal člověk posouvat, aby se dostal pod zmuchlanou pokrývku a zároveň s tím mohl na křídle, kterým ho zakrýval, cítit jeho nejistotu a váhání. Už předem tušil, na co se Dean zeptá ,a když jeho pohled sklouzl k zrcadlu opřenému o hranu postele, už nemohlo být pochyb.

“Můžeme…” načal Dean polohlasně.

Neodpověděl. Jen pomalu, jak bolest napínající se energie dovolila, roztáhl svá Prvotní křídla a nechal je rozprostřít po pokoji. Jedno natažené až ke stěně bunkru, volně ležící nízko nad zemí, ale druhé zvednuté nad Deanem. Lidskýma očima viděl jemnou zář je Milosti, které osvětlovala jeho Prvotní křídla a promítala jejich stíny po stropě i podlaze, zatímco zbylými páry svých očí viděl to, jak jeho křídla skutečně vypadala. Pouhé pozůstatky toho, čím byla dřív. Zchátralá, krvácející a spálená téměř na prach. Dříve měla dlouhé, zdravé, i když potřísněné peří tvořené z energie v barvách, které lidské oko nemohlo zachytit. V dobách jejich největší slávy by jejich krásu nemohl Dean pojmout a pochopit, ani kdyby se na něj podíval skrze filtr magického zrcadla.

To se ale zdálo tak dávno, i když to byla sotva vteřina jeho života.

Deanova ruka se dotkla jeho křídla. Jeho duše se dotkla křídla. A Castiel s lidským povzdechem zavřel všechny páry svých očí.

°°0°°

Poklepával tužkou o zápisník a poslouchal vyzvánění na druhé straně linky. Už to chtěl položit, když uslyšel cvaknutí a po něm se ohlásil mužský hlas:

“Ano?” 

“Dobré odpoledne Jsem Sam. Sam Kent. Mluvím s panem Wangem?”

“Přesně s ním mluvíš, chlapče,” odpověděl mu starý mužský na druhé straně. Jeho angličtina byla dobrá, ale v pozadí byl stále přízvuk, který dával jasně vědět, že není rodilý mluvčí. To odpovídalo tomu, co mu o panu Wangovi řekla Mia.

“To jsem rád,” řekl opravdu potěšeně, protože se mu snažil dovolat už tři hodiny. “Doporučila mi vás jedna vaše bývalá pacientka. Mia, jestli si na ní budete pamatovat. Měla nějaké problémy při svém astrálním cestování. Zranila se a vy jste jí pomohl s léčením.”

“Na to si pamatuji. Neopatrná, mladá dívka.”

S tím nemohl nic jiného, než souhlasit. Mia byla mladá psychotronička, kterou potkali asi před rokem a půl na jednom z případů. Tehdy jí nebylo ani devatenáct. Rozumu ještě moc nepobrala, ale odvahy měla na rozdávání a myslela si, že dokáže pomstychtivého ducha přesvědčit k poklidnému odchodu. Nebylo třeba dodávat, že se téměř smrtelně zmýlila. Posolit a spálit byla jediná správná cesta.

“Měl bych… ehm… otázku,” načal opatrně, nechtěl moc brzy prozradit příliš mnoho. “Kromě léčení astrálních těl, věnujete se také léčení jiných astrálních… bytostí? Astrálních společníků? Čarodějnických pomocníků?”

“To nebývají dobří tvorové,” odvětil na to pan Wang místo odpovědi na jeho otázky.

“Ano. Ano, já vím,” souhlasil, protože prakticky cokoliv, co přišlo z jiných úrovní reality, mohlo být dobré i zlé, ale obvykle spíš zlé. Dobré bytosti bývaly spokojené ve své úrovni existence, zatímco ty zlé měli tendenci se drát někam dál, většinou na lidskou úroveň bytí.

“Ale tady jde o dobrou bytost. Vlastně jde o anděla – “

Klapnutí telefonu ho přerušilo uprostřed věty. S povzdechem se podíval na obrazovku mobilu, který už jen ukazoval, že hovor byl přerušen a trval sotva minutu a půl. Vypadalo to, že pan Wang se tak či onak už setkal s anděly a to setkání si nehodlal nikdy zopakovat, což bylo něco, co se v posledním roce dělo stále častěji. Dokud se andělé neprocházeli po Zemi nebo jich alespoň nebylo tolik, jako dnes, lidé obvykle hned spolupracovali, ba byli dokonce nadšení, když slyšeli slovo ‘anděl’. A když ne nadšení, tak překvapení, zvědaví a zaujatí. 

V posledních pár měsících se ale slovo ‘anděl’ stávalo spíš nadávkou, která zasvěcené odehnala.

Zrovna pokládal teď už černý mobil na stůl, když po svém boku uslyšel dobře známé vrzavé kroky s trochu strnulým rytmem. Koutkem oka sledoval Castiela, který se k němu zleva blížil, mezitím co nenápadně strčil své poznámky o andělských křídlech a astrálních fenoménech pod nejbližší hromadu.

Anděl se zastavil po jeho boku, vzal do ruky jednu z knih a zvedl ji.

“Základy astrálního léčitelství,” přečetl s lehkostí nápis v azbuce.

Vlastně celé kniha byla v azbuce. Sam ji luštil s pomocí slovníku a překladače už dva dny a nebyl o moc moudřejší, než když začal. Chvílemi měl sto chutí to vzdát, jenže východoevropské čarodějnictví, léčitelství, mytologie… prostě všechno bylo jiné, než s čím se setkával dnes a denně na území Spojených států, takže doufal, že by tam mohlo být něco víc o andělech nebo alespoň o astrálních sférách, ve kterých Castiel částečně existoval.

“To je velmi ošemetná magie,” pronesl anděl, otevřel knihu a pomalu v ní začal listovat. Jeho oči klouzaly po textu jak bez sebemenšího zaváhání četl. Opravdu četl, nejen prohlížel. Knihu jako byla tahle, o dobrých osmi stech stranách, byl schopen celou přečíst za dvacet nanejvýš třicet minut a pak z ní slovo od slova citovat. 

Tohle byly andělské schopnosti, které mu Sam zatraceně záviděl.

“Zachází s křehkou rovnováhou mezi fyzickým tělem, duší a vědomím. I malá chyba může skončit tragicky. Proč tě to zajímá?” zeptal se, ale nevzhlédl od knihy, kterou si dál pečlivě pročítal.

“Jen ze zvědavosti,” odpověděl jen částečnou lží. Dávno už chtěl své samostudium rozšířit a Castielův problém mu k tomu jen dal dobrou záminku, která ho poháněla kupředu. 

“Pořád se snažíš zjistit, jak ses uzdravil?” zeptal se Castiel a obrátil se od knihy, pronikavý pohled upřený na Sama. “Říkal jsem ti to. Tvá duše je silná a mnohem starší, než duše většiny jiných lidí. Společně s tvou silnou vůlí ti to pomohlo přežít a uzdravit se, ačkoliv… jak jsem říkal, tvé buňky jsou a zůstanou zjizvené na molekulární úrovni, alespoň do chvíle…”

“… než se všechny atomy v mém těla vymění. Vím. Pamatuji si, co jsi říkal a chápu to,” dokončil za něj a zároveň ho přerušil, než stačil načít téma, které Sam už znovu nechtěl probírat. “To, že jsem přežil Zkoušky, které jsem přežít neměl, není důvod, proč mě zajímají astrální sféry. Jsem jen beznadějný knihomol, Casi, a protože jsem tu už přečetl všechny knihy v angličtině, italštině, francouzštině, latině a staré řečtině, tak se pouštím do ostatních jazyků.”

“Mám ti to přeložit přednostně?” zeptal se Cas a pozvedl knihu, kterou stále držel v rukách.

Při pohledu na knihu krátce zaváhal. Podle toho kousku, co si přečetl, pojednávala kniha o tom, co dělal pan Wang jen z pohledu východoevropského léčitelství. Pár stránek první kapitoly, přes které se dostal, jen vysvětlovalo, jakým způsobem je astrální tělo navázáno na fyzické tělo a jaké roviny existence takové tělo může obývat. Nedalo se podle toho posoudit, jestli tam bude něco o andělech nebo andělských křídlech, ale vypadalo to spíš, že ne. A i kdyby nakonec bylo, Cas by si z toho těžko něco vyvodil.

“Směle do toho,” vyzval ho tedy.

Sáhl po jednom z bloků na poznámky a propisce a obojí to hodil před volnou židli nad kterou Castiel stál. Ten na to nic neřekl, prostě se jen posadil, nalistoval zpět první stranu knihy, otevřel propisku a pak, s pohledem upřeným na řádky, začal plynule přepisovat. Přeložit a přepsat takhle tlustou knihu mu obvykle zabralo tak čtyři nanejvýš pět hodin a tak patnáct až dvacet bloků, podle toho, jestli překresloval i obrázky nebo ne.

Sam si nemohl pomoct, aby ho chvíly nesledoval, jak se jeho ruka míhala po papíře rychleji, než by to zvládl kterýkoliv člověk, a plnila ho sloupci úhledného textu psaného psacím písmem tak nepřirozeně perfektním, že spíš vypadalo jako vytištěné. 

Nakonec potřásl hlavou a s malým úsměvem na rtech se vrátil k vlastní práci. Cas byl prostě divný patron a pokud by někdo chtěl znát Samův názor, byl trochu divný i na anděla.

Nebyl si jistý, kolik uběhlo času od doby, co začal Cas překládat do okamžiku, kdy Sam po svém boku uslyšel zakolísání v jinak stabilním rytmu propisky škrábající na papír. Byl si ale docela jistý, že to nebylo dost dlouho na to, aby anděl stačil popsat celý nový blok, což se mu taky potvrdilo, když pootočil hlavu a zkontroloval, co Cas dělá.

Měl popsané asi dvě třetiny bloku, jednou rukou pořád držel knihu otevřenou a v druhé svíral propisku, ale nehýbal se. Byl strnulý, záda napnutá a zamračeně zíral na protější zeď.

“Casi? Stalo se něco?” zeptal se napůl zvědavě, ale také trochu s obavou, a podíval se na místo, které anděl tak upřeně sledoval.

Byly věci a bylo jich docela dost, které mohli vidět jen andělé, zatímco před lidskýma očima zůstávali skryté. Pravda, drtivou většinu z nich by ochranná kouzla kolem Bunkru nepropustila, ale například Smrtky byli neutrální bytosti, proti kterým neměla žádné ze zdejších ochran šanci uspět. Mohla tady být Smrtka? A pokud ano, tak proč?

“Ano,” odpověděl mu anděl stručně a přiměl Sama ostražitě se narovnat.

“A co?” zeptal se trpělivě, když očima propátrával zdánlivě prázdný prostor.

“Svědí mě záda.”

Sam zmateně zamrkal. Svědí ho… cože? Měl chuť se zasmát nahlas, místo toho se jen uchechtl a zakroutil hlavou.

“Není to k smíchu. Je to nesmírně nepříjemné,” pokračoval Cas a obrátil k němu tvář zkroucenou nepohodlím.

“To je mi jasné,” odvětil, stále úsměv na tváři, protože Cas se tvářil opravdu legračně.

“Dělá mi to starosti,” pokračoval Castiel velmi vážným tónem. “Za posledních pár dní se mi to stalo už několikrát. Nejen že nevím, proč mě kůže svědí, protože moje tělo není zasaženo žádnou nemocí, kouzlem ani není zraněné, hlavně to nedokáži zastavit. Jsem schopen vypnout nervové receptory, které svědění vyvolávají, jenže když to udělám, úleva je jen dočasná. Svědění se brzy znovu objeví. Možná… možná je zase něco špatně s mou Milostí.”

I když stále bylo vtipné, že si Castiel dělal tolik starostí se svěděním, něčím tak obyčejným, že si Sam většinou stěží všiml, že ho něco svědí, jen se podrbal, tak zmínku o andělské Milosti musel vzít vážně. Zejména vzhledem k důvodu, proč před ním ležela hromada knih, pojednávající o astrálních sférách. Zároveň to ale nebylo tak, že by mu to dělalo opravdu starosti. Během let, které Castiela znal, se několikrát stalo, že anděl podlehl vjemům nebo emocím své nádoby od záchvatů žravosti až k bolestem ze zranění způsobených obyčejnými zbraněmi, které nemohly zasáhnout jeho pravou podobu. Zejména od doby, co andělé padli byla nejen Casova připoutanost k jeho fyzickému tělo větší, než dřív.

A netýkalo se to jen špatných věcí i těch dobrý, jako například, že se mu Castiel jednou svěřil, že rád nosí Jimmyho starý baloňák, protože se mu líbí struktura látky. Nuance fyzického světa snad ještě drobnější, než nějaké svědění.

“A zkusil ses prostě jen podrbat?”

“Podrbat se?” zeptal se, jakoby ho ta možnost zatím nenapadla a teprve až teď o ní začal uvažovat.

“Ano, podrbat, jako jsi to určitě dělal, když si byl člověk.” 

“Když jsem byl člověk, nebylo poškrábání svědících míst tak účinné, jak by se na první pohled zdálo,” podotkl Cas.

“To je určitě někdy pravda, ale co jiného ti zbývá?” zeptal se s pozdviženým obočím. “Nemůžeš se svědění zbavit tím, že ho prostě… vypneš, tak se musíš zkusit poškrábat.”

“Spíš bych měl zjistit, proč ho nemůžu vypnout,” namítl anděl, přičemž uhnul pohledem a zamračil se na jeden ze sloupů, jako kdyby to byl on, kdo za jeho nepohodlí mohl. “Možná je to tím, že od doby, co máme s Deanem pravidelně sex, méně potlačuji fyzické vjemy, abych si vychutnal naše spojení stejně – “

“Tady tě zastavím, člověče, protože příliš mnoho informací. Cokoliv fyzického… ehm… sexuálního, co spolu s Deanem děláte, spadá do témat, o kterých se veřejně nemluví, dobře? Ani přede mnou ne. Vlastně zvláště přede mnou ne,” přerušil ho, než se mohl dostat k detailům, které by jistě byly velmi přesné, pravděpodobně až klinické a zároveň proložené archaickými výrazy, jako ‘smilstvo’ a ‘sodomie’.

“Dobře. Chápu. Nechtěl jsem tě přivést do rozpaků, Same,” omluvil se Cas.

“Stěží jsem v rozpacích. Nezapomínej, že s Deanem odmala sdílím malinké motelové pokoje,” připomněl, úsměv hrající na rtech a chvíli počkal, jestli Cas něco neřekne, než se zeptal: “Tak, zkusíš se poškrábat?”

Castialovo obočí se k sobě přiblížilo v zamračení, jakoby tu možnost musel důkladně zvážit, než zamítavě potřásl hlavou.

“Nepůjde to. Je to na místě, kam si nedosáhnu.”
Přesně věděl, o jakém místě mluvil.

“Otoč se,” vyzval ho, na což mu Cas odpověděl nechápavým pohledem, který ho znovu přiměl k pobavenému úsměvu. “No tak se otoč. Honem. Poškrábu tě.”

Na chvíli to vypadalo, že Cas zůstane jenom tupě zírat, než se pustil knihu i propisku a pomalu se otočil nastavujíc Samovi záda.

Místo, kam si většina lidí dosáhla jen s obtížemi nebo vůbec, bylo obvykle v dolní části lopatek a blízko páteře, ale protože chtěl pokrýt co největší oblast, použil obě ruce a několika důkladnými tahy přejel nehty po látce baloňáku.

Kdyby to byl Dean místo Castiela, tak by mu v tu chvíli začal dávat přesné instrukce, kam se posunout, aby se Samovy škrábající prsty dostaly na to správné místo a jakmile by se to stalo, prohnul by se a hlasitě a úlevně by si povzdechl. Cas samozřejmě neřekl nic, nevydal jediný hlásek a zůstal sedět rovně až do chvíle, než se při škrábání dostal trochu dál od páteře a až nahoru na lopatky. Potom se jeho ramena nahnula dopředu a on dlouze vydechl.

“Tady?”

“Ano.”

Zaměřil se na místa, která nejspíš nejvíc svědila a pořádně zatlačil, aby to Cas cítil i přes všechny ty tlusté vrstvy oblečení, které na sobě nosil.

Drbal ještě chvíli, čekaje, kdy ho anděl zastaví, ale ten se k tomu neměl. Bohužel, Samova výdrž nebyla nekonečná a konečky prstů už ho začali pálit od přejíždění po tvrdé látce. Přestal a dal ruce pryč.

“Lepší?” zeptal se.

“Mnohem lepší. Děkuji, Same,” obrátil se k němu Cas přes rameno, vděčný úsměv na tváři.

“Žádný problém. Od toho je rodina. Poškrábe ti záda; metaforicky i doslova,” odpověděl mu s úsměvem a poplácal ho po zádech. “Vrátíme se k práci?”

Anděl přikývl, než se otočil zpět k přepisování, zatímco Sam se vrátil ke čtení.

°°0°°

Byly dvě hodiny dvanáct minut a Castiel seděl u stolu v kuchyni, lidské oči upřené na knihu ve svých rukách. Byla to detektivní román od Agathy Christie, často citované a zmiňované anglické spisovatelky, které měla velkou Metatronovu pozornost a proto měl spoustu úryvků z jejích děl v mysli. Ve skutečnosti ale její knihy nikdy nečetl. Neměl je číst ani teď, protože měl seznam pozemské literatury, kterou si plánoval přečíst a zatím se nedostal ani přes druhou polovinu patnáctého století, ale nedokázal jednu ze svých hlav přimět se uvolnit natolik, aby mohl číst něco náročnějšího.

Dokončil poslední větu, zavřel knihu a položil ji na hromadu k ostatním, které dnes v noci už přečetl a pak se podíval na druhou hromadu, která ho ještě čekala.

Nelákalo ho číst nic dalšího. Netoužil se vrátit do Deanova pokoje. Nebyl si ani jistý, jestli chce jít ven. Cítil se jakoby stísněně. Jeho nádoba, fyzické tělo, které mu bylo už dlouho docela pohodlným útočištěm, se mu najednou zdálo neskutečně malé. Přál si, aby mohl alespoň na pár vteřin ven. Protáhnout si ruce a nohy, rozprostřít svá křídla do plné velikosti a po době, která se mu díky zkreslení času fyzickým bytím zdála nekonečná, promluvit svým skutečným hlasem. Zatoužil zpívat společně s hlasem hvězd a písní sfér.

Jeho Prvotní křídla sebou škubla při myšlence na volný let mezi hvězdami a vyslala do zad nádoby nepříjemnou, až bolestivou křeč, které ho donutila trhnout rameny. Frustrující. Snažil se na to nemyslel a přesunout se k něčemu jinému.

Od chvíle, co Deanovi ukázal všechna svá křídla, nebo alespoň to, co začarované zrcadlo mohlo člověku ukázat, rozpínal svá Provotní křídla každou noc a společně s křídly Milosti je přes noc nechával nejen rozprostřená po pokoji, ale dokonce i po samotném Deanovi, který proti tomu nikdy nic nenamítal. Naopak, zdálo se, že ‘přízračná váha’, jak to Dean sám nazval, Castielových Prvotních křídel byla něco, co ho uklidňovalo. Nejednou ho přistihl, jak i ve spánku rukou našel polámané brko nebo samotnou hmotu křídla a držel, zatímco něco jemně mumlal a usmíval se při tom.

Castiel se při té vzpomínce pousmál a zároveň s tím zvedl křídlo Milosti, aby jim proklouzl do Deanova pokoje a zkontroloval, jestli spí stejně poklidně, jako když ho před třemi hodinami opouštěl. Myslel jen na to, že se ho dotkne… Když tu najednou jeho záda zasáhla další křeč.

Narovnal se, sáhl dozadu do masa a na obratle svého lidského těla a pokusil se najít důvod, proč se jeho nádoba chová tak podivně. Nejdřív neustávající svědění a teď tohle. Znepokojovalo ho to. Něco nebylo v pořádku.

Další prudká křeč zachvátila jeho zádové svaly takovou silou, že cítil i viděl, jak se po jeho obratlech a lopatkám rozeběhly tenké praskliny. To bylo špatně. To se nemělo dít, jedině pokud…

Třetí křeč ho poslala proti stolu. Sevřel hranu rukama a ta pod jeho andělskou silou praskla. Trhl lidskou hlavou na stranu a své skutečné obrátil dozadu, všechny páry očí upřené na vlasní záda. Cítil, jak se jeho Prvotní křídla rozpínají a derou se na povrch, směrem k hmotné bytí. Viděl, jak se pokoušení probourat tenké bariéry mezi úrovněmi existence.

Nemohl je zastavit. Snažil se, ale nešlo to.

Musel se okamžitě dostat pryč. Co nejdál od Deana se Samem. Co nejdál od lidí ve městě. Někam, kde mohl svá křídla rozepnout napříč dimenzemi. A musel to udělat hned.

S určitými obtížemi se postavil, tělo gumové a špatně ovladatelné, jak polámané obratle zasáhly míchu a přestaly držet jeho nádobu správně vzpřímenou. 

Pomalu, krok za krokem, zatímco se opíral o zeď, vyrazil chodbou směrem ke garážím. Zdály se být tak neskutečně daleko, i když ve skutečnosti nebyly dál než na délku jeho prstu. Kdyby se k nim jen mohl dostat rychleji. Kdyby tak mohl letět.

Jen ta myšlenka mu vyslala do zad bolest a jeho Prvotní křídla sebou znovu zacukala. Každý jejich pohyb byl utrpením. Cítil, jak mu na nich praská kůže a energie vytéká z otevřených ran a stéká nejen po jeho skutečným zádech, ale i po zádech jeho nádoby. Pálilo to. Kůže zad a ramenou mu hořela. Látka košile byla jako brusný papír. Chtěl ji sundat. Musela pryč, to bylo jediné, co jeho nádoba křičela, i když už neměla skutečný vlastní hlas.

Stáhl si baloňák ve stejnou chvíli, kdy zoufale trhal za kravatu. Košili si strhl, aniž by se obtěžoval s jejím rozepínáním. Instinktivně se pokusil lidskýma rukama drásat lidskou kůži, který ho obepínala. Zároveň své skutečné ruce zatínal do křečovitě se chvějících zádových svalů a také se natahoval po vlastních Prvotních křídlech a pokoušel se pevně držet blízko své nádoby.

Bylo to jakoby se jeho křídla nejen snažila prodrat skrze dimenze na hmotný svět, ale dokonce jakoby se něco dralo z nich. Jakoby se jejich zlámané a popraskané kosti pokoušely najít si cestu ven a braly při tom páteř a lopatky jeho fyzické těla.

Zuby měl pevně zaťaté, když se vpotácel do garáže a ztěžka se vydal ke své staré dodávce.

Ještě deset lidských kroků a byl u ní.

Jen malý kus. 

Jeho prvotní křídla pukla. Zářivá krev vystříkla napříč sférami. Bariéry se zhroutily. Jimmyho tělo se roztrhlo. A Castiel vykřikl.


  • Lucifer je někdy označován za nejkrásnějšího anděla ze všech. Vzala jsem tuhle tezi za svou a můj Lucifer byl a stále je nejkrásnějším andělem. Sam ho nenávidí, bojí se ho, ale zároveň byl tím nejkrásnějším, co kdy viděl a ví, že je tím nejkrásnějším, co kdy uvidí ať už na Zemi nebo v Nebi.
  • Castiel je na druhou stranu podle andělských měřítek docela oškliví, ale Deanovi to neříkejte. Je na to trochu citliví. 😀

1. kapitola3. kapitola

Advertisement

4 komentáře: „Dotkni se mých křídel – 2. kapitola

  1. Já vím, že už se opakuje. Ale ,prosím, ať to má dobrej konec ,prosím, prosím. Já mám teď takové romantické období, a hrozně bych jim přála dobrej konec

    To se mi líbí

    1. Nemám vyloženě v plánu nikoho zabít. Na druhou stranu, je to SPN, tam když někdo umře, tak si s tím člověk moc nemusí lámat hlavu. 😀
      Děkuji za komentář

      To se mi líbí

    1. To, co jsem mu plánovala udělat už od začátku a potřebovala jsem to uvést… čtyřma dalšíma povídkama. 😀
      Děkuji za komentář.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s