Dotkni se mých křídel

Dotkni se mých křídel – 3. kapitola

Nemohl říct, jestli ho probudil ten hrozivý hvizd ve vlastních uších nebo vřískání bezpečnostních sirén Bunkru, o kterých doteď naštěstí jen četl. Bylo to sakra jedno. Instinkty lovce nakoply jeho zadek z nuly na stovku během pár vteřin.

V okamžiku, kdy popadl svou zbraň, si jasně uvědomil, že je v posteli sám. To bylo divný. Šel spát s Casem. Ale zase to nebylo tak divný, aby to jeho mozek rozptýlilo od průseru, který se na ně nejspíš valil.

Vyběhl na chodbu, zbraň připravenou, a koutkem oka při tom postřehl Sama, který se vyřítil z pokoje s vlastní pistolí.

Chodba byla prázdná. Symboly na zdech, které na první pohled poznával jen matně, zářily jasně žlutou barvou stejně jako bezpečnostní světla nízko nad zemí, a siréna houkala ve stejném rytmu, jako světla blikala.

“Co se, sakra, děje?!” zakřičel na Sama přes všechen ten hluk a uvědomil si, že má zalehlé uši. Do hajzlu! Nesnášel zalehlé uši.

“Žlutá! To znamená uvolnění velkého množství mystické energie!” zakřičel na něj Sam nazpátek.

Vyměnili si pohledy.

“Sklad!” řekli oba současně.

Jediné místo plné dostatečného množství magie, aby to způsobilo takovýhle obrovský efekt, bylo skladiště, které bylo doslova napěchované prokletými, začarovanými nebo jinak divnými předměty. Hezky pečlivě uloženými v krabicích nebo skříňkách s ochrannými symboly, poskládaných vedle sebe podle nějakého složitého klíče, kterému Sam jakýmsi zázračným způsobem rozuměl, a často od sebe oddělených lajnami soli nebo čárami posvěcenou křídou. Kterákoliv z těch magických sraček mohla udělat prakticky… cokoliv! Vybuchnout. Ožít. Otevřít portál do dimenze, kde žili masožravý králíci. Nebo si prostě jen tak uprdnout magii, aby jim zkazila spaní. Trocha velmi, velmi brzké vojenské rozcvičky přeci ještě nikomu neublížila. 

Vyrazili ke sladu, který byl ještě hloubš než garáže. Sam byl o něco rychlejší na těch svých směšně dlouhých nohách, ale jen o trochu. O tu trochu, který způsobila, že nepostřehl dobře známý baloňák ležící na zemi.

“Hej!” zavolal za ním, když se skláněl pro béžový kabát.

Sam se ohlédl a zamračil.

“Cas…?”

Byli na podlaží s garážemi, vlastně u vchodu do nich, který byl pootevřený a přímo mezi dveřmi a futrem ležela pohozená modrá kravata. Deanův mozek zabil na poplach a žaludek se mu stáhl obavou. Cas si oblečení nikdy nesundaval. Tedy přesně sundaval, ale nikdy ne mimo svůj nebo Deanův pokoj. V pokoji? Tam klidně chodil nahý a tváři se při tom úplně stejně, jako když byl oblečený, ale jakmile měl překročit práh, všechny šaty musely být na svém místě. Od nepřirozeně vybělených boxerek až po baloňák a kravatu. Když mu řekl, že si doma klidně může sundat pár vrstev a udělat si pohodlí, zatvářil se, jakoby po něm chtěl svléknout si vlastní kůži.

Při těch málo příležitostech, kdy svoje šaty někde nechal, to bylo… no, bylo to většinou docela v prdeli.

Sevřel baloňák a zvedl svou zbraň, připravený vystřelit po čemkoliv, co Case mohlo dostat, a vykročil pomalu ke dveřím. Vnímal, že má za sebou Samovu podpůrnou přítomnost a… To byla hudba? A šumění puštěných sprch na mytí aut? Co to, do hajzlu, mělo znamenat?

Nohou rozkopl dveře a zůstal zírat na scenérii před sebou.

Všechna auta měla rozsvícená světla a zapnutá rádia. Některá hrála hudbu, ale z většiny se linul jenom bílý šum, protože byla naladěná na stanice, které už dávno neexistovaly. Dvě nejmladší, která už měla autoalarm, houkala a přidávala svou trošku k tomu hroznému hluku všude kolem.

Světla, s výjimkou těch nouzových u země, byla pryč. Zůstaly po nich jenom pahýly drátů trčících ze stropu, jakoby je neviditelná síla otrhala jako jablka. Z autosprchy crčela voda tak silným proudem, že ji odtok nestačil svádět, takže se pomalu rozlévala kolem…

Obrovská, duhově bílá křídla, která zakrývala polonahou postavu.

Zbraň v jeho rukách trochu poklesla, když se díval na tu scenérii výbuchu, protože kolem Case byl do samotné kachličkové podlahy vypálený kruh a hvízdající auta byla posunutá směrem k výjezdu, jak jimi pošoupla rázová vlna nejspíš z toho, jak z Casových zad vyrazila skutečná křídla.

Sakra, byla skutečná, že jo? Jako opravdová, existující, ne metafyzická, která v posledních pár dnech vídal denně pomocí začarovaného zrcadla. Ach, do háje! Co ho to napadlo zahrávat si s magií? Copak se za celý zatracenej život ještě nepoučil, že čarodějnice jsou odporné a magie člověka jen dostane do průseru? Takže buď to, co viděl, nějakým způsobem způsobil, nebo ta křídla vlastně neexistovala a viděl je jen on.

Ne, že by na tom teď záleželo.

Jedním rychlým pohledem zkontroloval, že v garážích není nic na první pohled viditelného, co by se jim chystalo ukousnout hlavu. Když nic neobjevil, strčil si pistoli za pas boxerek a rozeběhl se k ležícímu andělovi.

Naštěstí už z dálky viděl, že dýchá, protože křídla se viditelně zvedala s pohybem jeho hrudníku. Byl stále naživu. To zmírňovalo strach, který cítil, jak mu vibruje vzadu za žaludkem, kam ho vždycky zatlačil, když šlo o život Samovi nebo Casovi nebo komukoliv, na kom mu záleželo. Už znal svoje místo, jako poslušný pes.

Poklekl k Casovi, zatímco periferním viděním zaznamenal, že Sam zamířil k autosprchám, aby je vypnul. To, společně s vodou ve které se ocitl, bylo to poslední, co ho zajímalo, když se sklonil ke Casovi, uchopil ho za ramena a zvedl jeho bezvládné tělo z mělké vody.

“Casi! Casi, zlato! Slyšíš mě? Prober se!” Zvedl si jeho tvář tak, aby se do ní mohl podívat. Oči měl zavřené, rty nepatrně pootevřené a nereagoval.

Při pohledu na nehybnou tvář své anděla mu strach trochu popohnal srdce. Musel si říct, že ho viděl v mnohem horším stavu. Navíc, nebylo to přesně tak, že by se Cas… myšleno skutečný Cas… jeho gigantický nebeský pták… mohl prostě utopit v pěti centimetrech vodu, že jo? Jasně, že ne.

Chtěl ho chytnout kolem zad, aby si ho přitáhl víc k sobě, ale nemohl, protože, zatracená práce, ta křídla byla skutečná! Už, když táhl anděla z vody, cítil, že je jeho tělo mnohem těžší, než by mělo být a když ho přitáhl k sobě, dopadla mu na rameno a paži váha křídla, které, bezvládné jako jeho majitel, prostě sklouzlo stranou, a několik brk se otřelo o Deanovy holé nohy a chodidla. Skutečné, ptačí peří v barvách duhy, které se lesklo kapkami vody podobnými perlám.

Sam přiklekl z druhé strany Casova těla.

“Žije, ale je mimo,” odpověděl mu na nevyřčenou otázku, zatímco přesunul váhu andělova těla blíž k sobě a podepřel hlavu se splihlými vlasy, která mu spadla na hruď někam blízko srdce. 

Přelétl pohledem anděla i s jeho velmi skutečnými a velmi obřími křídly, která se rozprostírala všude kolem a přidávala odhadem… při jejich rozpětí čtyř metrů… jo, mohlo to být dobrých padesát kilo mrtvé váhy navíc ke Casovým osmdesáti, kterou museli přesunout někam jinam. Otázka byla sakra jak a kam?

“Musíme ho odsud dostat,” řekl Sam, který musel sledoval stejný proud myšlenek. Snad, pokud samozřejmě…

Otočil se na svého bratra, který byl stejně zatraceně klidný, jako vždycky, a jen se lehka dotýkal Casova nahého ramene, aniž by dal nějak najevo, že křídla taky vidí. 

“Jo, jenže jak s těma…” slova se mu trochu vytratila, znovu sklouzl pohledem po křídlech a pak zpět k Samovi. “Taky je vidíš, že jo?”

Musel se prostě ujistit.

Sam k němu zvedl pohled.

“Myslíš skutečná a navíc obrovská duhová křídla na Casových zádech? Jo, vidím,” ujistil ho Sam k jeho nemalé úlevě. Takže nebyl blázen a pokud za tenhle bordel mohlo používání zrcadla, tak přinejmenším ten problém viděli všichni. Ne, že by to nějak pomohlo.

Cas se v jeho rukách trhaně pohnul. Jeho hlava sklouzla ještě o kousek, takže bradou skončil v ohybu Deanova lokte, a pak mu z pusy vytryskl slabý proud vody. Žádné dušení nebo lapání po vzduchu, bylo to jakoby jen někdo zmáčkl jeho plíce a průdušky a vytlačil z nich vodu ven.
“Casi? Slyšíš mě?” zkusil to znovu, hlavu natočenou tak, že se teměř dotýkal rty jeho mokrých vlasů.

“Deane…?” odpověděl mu konečně milovaný, chraplavý hlas, a ruka pevně stiskla horní část jeho paže.

Pomohl mu se narovnat, alespoň natolik, aby si mohli pohlédnout do tváře. Modré oči k němu vzhlížely se zmatkem, jakoby ho Cas nejdřív nepoznával nebo vůbec nečekal, že ho uvidí. Vypadal, že je v šoku. Musel být v šoku, vždyť mu právě na zádech vyrašila obrovská křídla. Anděl nebo ne, tohle za žádných zatracených okolností nebyla normální situace a to možná ani na jejich poměry ne.

“Ahoj, zlato,” řekl jemně a chtěl mu pomoct se dostat do trochu pohodlnější pozice, když se Cas prudce narovnal a sevřel mu obě ramena silou, která byla na hraně bolesti. “Hej, hej, klid…”
“Deane! Same!” zopakoval nejdřív jeho jméno a pak řekl i Samovu ve stejnou chvíli, kdy se k němu otočil, pustil Deanovu rameno – naštěstí – a chytl Sama za ruku. “Jste v pořádku?” zeptal se k zmatku jich obou, protože to rozhodně nebyli oni, komu ze zad trčela křídla, která tam ještě pár minutami nebyla.

“Jasně, Casi,” ujistil ho Sam obratem, přidávaje úsměv profesionálního uklidňovače. “Jsme úplně v pořádku, ale ty… máš…”

“Máš na zádech zatracená křídla!” dokonči za svého bratra.

“A tím Dean myslí skutečná křídla. Taková, které oba můžeme vidět a nevypálí nám oči,” přisadil si Sam, klouzaje pohledem snad poprvé na Casova nová, nebesky duhová křídla, která si musela všimnout pozornosti, protože se pohnula. Nebo si anděl teprve až teď uvědomil, že je vůbec má.

Jo, podle výrazu zmatku a překvapení v Casově tváři, to byla ta druhá varianta. Jak si mohl někdo nevšimnout, že má najednou o padesát kilo víc v podobě opeřeného nadělení? Cas byl asi jediný, komu se to mohlo stát a proto nebyl vůbec překvapený naprostým zmatkem, se kterým se Cas podíval za svá vlastní záda na všechno to peří čnějící mu z lopatek.

Tehdy se křídla pohnula ještě víc. S hlasitým šustěním, které Deana zvláštním způsobem uvnitř rozechvívalo, se částečně zvedla z podlahy. Vzala s sebou všechnu vodu, který je pokrývala a která teď s hlasitým crčením stékala dolů do hladinky, jež se pořád držela na zemi.

Alespoň to vypadalo, že teď, když si Cas křídel konečně všiml, je umí i ovládat. Snad. Alespoň trochu. Doufal v to, protože ho odsud potřebovali dostat – voda pod jeho nohama byla kurva ledová – a pokud je nebude schopný nějak… poskládat nebo ještě líp schovat tam, odkud je vytáhnul, tak nebyla šance, že by vůbec mohl opustit garáže.

“Máš představu, proč máš najednou na zádech skutečná křídla?” zeptal se, když si myslel, že už se Cas dostatečně vynadíval na svá křídla.

Anděl se k němu obrátil.

“Mám,” odpověděl, ale nevypadalo to, že to chce nějak rozvést.

“A můžeš je… nevím… udělat zase nehmotnými?” položil druhou důležitou otázku.

“Nejsem si… jistý,” odvětil Cas se zmateně zamyšleným výrazem, který mu dělal mezi obočím vrásku.

Tohle nikam nevedlo. Deanovi už začaly mrznout nejen nohy, ale i zadek a vážně tu nechtěl sedět v ledové vodě, poslouchat rozladěná rádia a řev sirény z chodby, který byl naštěstí trochu tlumený dveřmi, co se za nimi sami zavřely.
“Fajn. Probereme to jinde. Dokážeš se zvednout?” otázal se a sám zvažoval, jak by bylo vůbec možná stát s tak obrovskými křídly. Tedy pokud to vůbec bylo možné. Být Cas člověk, tak by to docela jistě nezvládnul.

“Myslím, že ano,” dostalo se mu jen trochu váhavé odpovědi.

Vyměnili si se Samem pohled, než oba chytl Cas pod lokty a po dalším pohledu pro ujištění, zabrali. Kupodivu to nešlo tak těžce, jak si nejdřív myslel. Cas převzal téměř veškerou váhu svých nových opeřených ozdob a jejich ruce použil jen k tomu, aby nabral rovnováhu, když se pokoušel zůstat stát a zároveň nějak srovnat křídla tak, aby je neválel po zemi.

“Dobrý?” zeptal se Sam, když se zdálo, že už anděl pevně stojí na nohách.

Odpovědí bylo jen drobné kývnutí, takže ho jak Sam tak Dean pustili a ustoupili o malý krok vzad.

Cas se narovnal do celé své výšky a pak pomalu zvedl svá křídla. Rozepjal je do celé jejich délky a tvaru, který úplně přesně odpovídal Deanovým vzpomínkám, jen byly o něco menší. Voda stékala z duhových per, kapky, které na nich držely, se leskly a ta barva byla… byla něco neuvěřitelnýho! Nebyla to jen obyčejná bíle duhová, ne, zdálo se jakoby skutečná duha přecházela po Casových perutích pokaždé, když jimi pohnul. Bylo to kurva velkolepé. Nádherné. Dokonalé… Počkat. Ne, ne úplně dokonalé.

Teď, když Cas stál, křídla roztažená, bylo vidět, že i když většina per je nádherně duhově bílá, ty nejblíž jeho tělu byla jakoby pocákaná šedou barvou. Odstříknutí ze štětce. Něco, co by tam spíš být nemělo, protože to vypadalo víc jako špína, než přirozené zbarvení. Dean měl chuť se natáhnout a zkusit to setřít, ale přišlo mu divné to udělat. Ale chtěl. Zatraceně, vlastně se chtěl dotknout Casových křídel bez ohledu na to, jestli by mohl setřít tu nepatřičnou barvu nebo ne.

Chtěl cítit, jaké je to po nich přejet rukou. Zjistit, jestli kdyby se dotkl těch skutečných, tak jestli by Cas vydal stejné zvuky, jako když hladit ta metafyzická. Cítil by to stejně? A nebo…

“Páni…” zamumlal Sam po jeho boku a přerušil tok jeho myšlenek naštěstí dřív, než se mohli dostat do kalných vod.

“Jo… páni,” zahučel souhlasně

°°0°°

Odložil devítku na stůl, protože poslední místo, kde by chtěl mít pistoli, byli jeho boxerky. Měl rád svůj zadek. Byl to totiž moc pěkný zadek a navíc se hodil ke spoustě užitečných věcí, jako například k tomu, aby ztlumil jeho pád, když těžce dosedl na židli, pohled pořád upřený na Case.

Když v duchu… a dobře, někdy i nahlas… nazýval Case svým gigantickým nebeským ptákem, tak neměl nikdy tušení, že se to tak trochu stane pravdou.
Cas měl křídla. Zatraceně skutečná křídla zvedající se nad jeho zády, celá duhově opeřená a s masivním kloubem, který byl dobře patrný pod napínající se modrou kůží s duhovými odlesky, která prosvítala pod malýmí peříčky, které ji pokrývalx. Hovno malými. Tyhle malá pera byla v Casově případě velká alespoň jako holubí letky, ale přesto kůži zcela nezakryla. Deana to trochu znepokojovalo. Ne, ten kloub samotný – sakra, ten ho znepokojoval taky, byl větší než jeho vlastní koleno – ale vzpomínka na přesně takový kloub, jen stažený z kůže. 

Sakra!
Nechtěl na to myslel. I když se po večerech rád díval na Casova křídla, dával přednost jeho křídlům Milosti, před Prvotními. Nerad si připomínal, jak vypadala, protože si tu hrůzu nechtěl představovat, když pak cítil jejich přízračnou váhu na svých nohách a zejména když se jich dotýkal. Radši se soustředil na tiché, vzrušené a vzrušující zvuky, které Cas dělal a na to, jak po nějaké době andělův pták ztvrdl, aniž by se ho musel dotknout, což Case poprvé přivedlo do zmatených rozpaků. Povídal něco o tom, že si nebyl vědom, jaký druh následků bude mít dotek na křídlech na jeho nádobu nebo tak něco. Dean ho popravdě přestal poslouchat, protože mu v tu chvíli přišla daleko lákavější myšlenka, že bude Casovi honit, zatímco se bude dotýkat jeho křídel a uvidí, co to s andělem udělá.

Ach sakra! povzdechl si v duchu, když si uvědomil, kam se jeho myšlenky zase zatoulaly. Měl by se soustředit na průser, který tu před nimi byl v podobě Case, sedícího na schůdcích ke knihovně – na nic jiného se nemohl posadit, protože mu křídla překážela – polonahého, s kalhotami teď už naštěstí andělským mojo vysušenými, zato však stále pomačkanými, a obrovskými křídly, volně složenými za jeho zády.

“Tak jo,” ozval se Sam hlasem, který sice zněl obecně klidně, ale stejně v něm byl osten znepokojení, “říkal si, že víš, proč máš najednou opravdová křídla, takže bys nám to měl osvětlit. A začni od začátku, protože… chlape, tohle je trochu divný i na naše poměry.”

Jo, bylo to divný i na jejich poměry, až na to, že Dean trochu tušil, co by mohl Cas říct. Muselo za to moct to proklaté zrcadlo. Měl sto chutí ho rovnou přinést a rozbít, ale zkušenosti mu říkaly, že rozbití magického předmětu, který byl původcem nějakých podobných sraček obvykle moc dobře nefungovalo. Spíš to mělo tendenci věci zhoršovat než zlepšovat.

“Vytvořil jsem je,” odpověděl Cas bez zaváhání a jasně,že tím oba překvapil, pak se trochu zavrtěl na židli a jeho křídla se se zašustěním pohnula, než pokračoval: “Byl jsem v kuchyni, když se něco začalo dít s mými skutečnými křídly… Prvotními křídly. Snažila se prodrat na tuto úroveň existence.”

“To zní špatně,” utrousil Dean, jelikož to špatné bylo a o podlaží pod nimi byl důkaz toho, jak moc špatné to bylo v podobě několika pokroucených autoplechů, vybuchlých světel a kachliček, které bude muset vyměnit.

“Je to špatné,” souhlasil Cas rozvážně. “Kdyby se zhmotnila ve své plné velikosti tady v Bunkru, rozmetala by ho na kusy a pak by spálila vše živé alespoň v okruhu deseti mil. To jsem nemohl dopustit. Musel jsem se dostat co nejdál od vás a od lidí ve městě a proto jsem se vydal do garáží. Nejsem si úplně jistý, co se stalo pak, ale pamatuji si na… bolest a velké množství energie a na to, jak jsem se ji snažil… usměrnit.” Odmlčel se a zamračil, pohled na chvíli upřený do dálky, než se k nim opět vrátil. “Myslím, že tehdy jsem vytvořil personifikaci svých Prvotních křídel tím, že jsem přebytečnou energie přetvořil na hmotu.”

“Jo, to dává smysl,” utrousil trochu sarkasticky.
“Vlastně to skutečně dává smysl, Deane,” namítl Sam tím svým shovívavým tónem dobrého učitele, kterým věci rád vysvětloval. “Změnit hmotu na energii je snadné. Třeba obyčejné spalování. Ale vytvořit z energie hmotu je mnohem náročnější proces. Potřebuješ k tomu velké množství energie, takže pokud ji máš nadbytek a nechceš ji jen tak uvolnit, tak vytvoření… něčeho je docela dobré řešení. Otázka je,” obrátil se na Castiela, “kde si vzal tolik přebytečné energie, abys vytvořil tohle…” mávl rukou směrem ke Casovým křídlům, “všechno.”

“S dostatkem energie dokáže personifikaci křídel vytvořit každý anděl,” odpověděl Cas k překvapení jich obou, které určitě muselo být patrné, vzhledem k tomu, že se trochu zamračil a naklonil hlavu na stranu, než zeptal: “Odkud jste mysleli, že se bere andělské peří?”

Nad tím vlastně nikdy neuvažoval.

Kromě kouzla k cestování časem narazili v archivu ještě na tři další prastará kouzla, ke kterým bylo třeba andělské peří. Byla to skoro až mýtická ingredience a když se v čarodějnických kruzích o něčem říkalo, že je to mýtické, tak to bylo kurevsky vzácné. Tak vzácné, že ho neměli ani Strážci slova. I když… teď se to jasně změnilo, protože Casovi ze zad rašila taková úroda andělského peří, že by jim ji doktor Brown mohl jen závidět.

“Z ebaye? Tam mají všechno,” neodpustil si utrousit.

Cas se nechápavě zamračil, zatímco Sam jen vrhl jeho směrem pohled, než se zase věnoval andělovi.

“Tím myslíš, že jsi mohl kdykoliv vytvořit tuhle, jak tomu říkáš, personifikaci svým křídel?” 

“Teoreticky… ano, ale nedělá se to. Je to… nepraktické,” odpověděl Cas a aby svá slova podepřel, znovu částečně roztáhl křídla za toho samého šustění, které se tím nepopsatelným způsobem zabodávalo Deanovi přímo do zad jako tisíc malých jehliček. Nebyl si jistý, jestli se mu ten pocit líbí nebo ne. Byl někde na hraně mezi tím.

Ale co se křídel samých týkalo, tam měl jasno. Jak je jeho oči zachytily, tak se od nich bylo těžké odpoutat. To, jak se po nich přelévaly všechny ty barvy… jak se leskly, jako by to ani nebylo peří, ale spíš sklo… způsob, jak silné svaly pracovaly, viditelné pod kůží na horní straně každého křídla… Páni! To bylo prostě něco zatraceně úžasnýho!

“A najednou ses rozhodl to udělat, protože…?” nadnesl Sam.

“Říkal jsem, že to nebylo úmyslné. Stalo se to, když se…” odmlčel se, jeho čelist se napnula a křídla poklesla způsobem, který Dean už viděl, když se bavili o tom, jak by bylo možné Casova křídla ošetřit; byla to nejistota. “Má Prvotní křídla se uzdravila.” 

To prohlášení zůstalo viset ve vzduchu, protože… cože? 

“Počkat! Počkat!” narovnal se a zvedl ruku. “Tvoje křídla jsou úplně v pořádku? Jako že můžeš zase létat?” ujišťoval se, že rozuměl správně, protože jestli ano, tak byl rozpolcený někde mezi obrovským štěstím a úlevou, která ho zaplavila. Jeho anděl byl vyléčený. Už žádné mokvající, zčernalé pahýly křídel, které by mu přinášely nekonečnou – k čertu, v jeho případě asi doslovně nekonečnou – bolest. A pak pocitem, který by se dal shrnout do jednoduché věty; a kurva, jsme v prdeli.

Ještě si až moc dobře pamatoval, co to obnášelo být v hledáčku Nebes a jestli teď všichni andělé zase mohli létat po světě, jak se jim zachtělo… no, dejme tomu, že od chvíle, co poprvé svorně ukázali vztyčený prostředníček do nebe, si mezi nebeskými bytostmi moc přátel nenadělali.

“Ano.” Přikývl anděl rozvážně.

“Nemyslíš, že tímhle velkým odhalením si měl začít?!” zeptal se ostře a rozzlobeně vstal, hananý spíš obavou, než čímkoliv podobným vzteku. “Protože jestli sis nevšiml,” obešel stůl, opřel se o něj a naklonil se ke Casovi, “Nebe nás nemá zrovna na stejném seznamu, jako Matku Terezu nebo papeže. Pokud andělům narostla křídla nebo někdo dokonce zrušil Metatronovu kletbu, tak hádej kam se budou chtít zaletět podívat jako první? Disneyland to asi nebude.”

“To si uvědomuji, Deane, ale…”

“Není žádné ‘ale’. Mělo to být první, co si nám řekl.”

“Počkej, Deane. Nepředbíhej událostem,” vložil se do toho vždy smířlivý Sam. “Casi, měl by ses napojit na andělské rádio a zjistit, jestli se něco neděje.”

“To už jsem udělal,” odpověděl Cas, přičemž se podíval na Deana s trochu ostřejší jiskrou v oku. “Je tam klid. Mluví jen o běžných nebeských… pracovních věcech. Zdá se, že jsem jediný anděl, jehož křídla se uzdravila. A přesně tohle bych vám řekl, kdybyste mě pořád nepřerušovali,” dodal s podrážděním v hlase.

“Tak promiň, že mi nedělá radost představa dalšího kola nebeské lovné sezóny na Winchestery,” zareagoval kousavě a zpřípa se podíval Casovi do očí.

Ten mu pohled oplácel, výraz napnutý a rozlobenou vrásku mezi očima, ale přesto… ten dobře známy teplý pocit se nepatrně dotkl Deanových zad. Jen takový vzdech. Nic, čeho by si dřív všiml, ale teď už na to měl pečlivě vybroušené smysly a jeho tělo reagovalo instinktivním uvolněním.

Představa znovu mocných andělů mu vážně nedělala ani tu sebemenší radost. To by radši denně vypil sklenici slizu, aby tomu zabránil, ale faktem bylo… byl rád, že Cas má svá křídla zpět. Opravdu byl. Zatraceně! Měl se s ním z toho spíš radovat, než tu na něj štěkat. Tedy ne že by se anděl kdovíjak radoval.

“Teď vážně promiň. Neměl jsem tak…vyletět,” mávl neurčitě rukou, hlas jak doufal smířliví. “Ve skutečnosti jsem rád, že máš svoje křídla zpět. Je to skvělá zpráva, zlato!”

“Já nejsem rád,” překvapil ho Cas svou reakcí. “Nevím, jak nebo proč je mám zpět, a to mi dělá starosti. A také si nemyslím, že si je zasloužím. Připravil jsem své bratry a sestry o křídla a měl bych s nimi tento osud sdílet.”

Jedno kolikrát mu řekl, že je to vina toho skurvysyna Metatrona, Cas stále vinil sebe. Ne, že by to nechápal při všem, co jemu samotnému leželo na bedrech. 

“Možná nakonec narostou křídla všem andělům,” řekl Sam, což mělo asi být povzbuzení pro Case, akorát na Deana to mělo přesně opačný efekt.

“Nepostřehl si nic z toho, co jsem říkal o lovecké sezoně na Winchestery?” utrousil směrem k Samovi, načež se rozhodl, že by měl vytáhnout na světlo svou teorii, protože byla zatraceně lepší variantou, než se postupně všem andělům dorostou křídla. “Co to zrcadlo? Možná za tohle všechno,” kývnul hlavou ke křídlům na Casových zádech a myslel i ta astrální, “nějak může.”

“To bych neřekl. Použili jste ho před… je to už alespoň dvacet dní. Myslím, že by se následky objevily dřív,” odvětil Sam.

Dean si s Casem vyměnil pohled. Nejistý a trochu provinilý.

“O tomhle… ehm… to zrcadlo je vlastně pořád u mě v pokoji a tak nějak…” připustil trochu neochotně a nasadil nevinný úsměv. Nemohl říct, že by nějak předem plánoval si tam to zrcadlo nechat a zas a znovu ho používat, ono to prostě jen tak nějak vyplynulo.

Sam několikrát zamrkal, než s dlouhým povzdechem složil obličej do dlaní, do kterých něco zamumlal, než si prohrábl vlasy a zase vzhlédl.

“Předpokládám, že se nechci ptát, proč jste ho použili víckrát než jednou?” zeptal se, na což Dean odpověděl čím jiným, než dalším nevinným úsměvem. 

“Dean se rád dívá na má křídla,” dodal Cas velmi, velmi nenápomocně a k tomu ještě zvedl svá skutečná křídla za dalšího znervózňujícího šustění, které bylo teď, když byl Dean tak blízko, ještě intenzivnější. Sakra, přísahal, že slyšel i ohýbání kůže a viděl jemný, perleťový prášek, který se vznesl z křídel společně s nepatrným závanem čerstvého horského vzduchu. 

“Tušil jsem, že to nechci vědět,” povzdechl si Sam a potřásl hlavou. “Tak dobře. Když teď víme, odkud to zrcadlo pochází, můžu se podívat v archivu na něco víc a obvolat pár lidí, ale nejdřív bys měl schovat ty… personifikace křídel, Case.”

Cas mírně přikývl, než se narovnal a zaměřil pohled před sebe. Nejen Dean, ale i Sam vzhlédl na duhová křídla v očekávání toho, jak zmizí. Byl na to docela zvědavý. Prostě se jen ztratí, jakoby nebyla? Rozplynou se pomalu do vzduchu? Rozprsknou se ve světelném výbuchu a perleťovém prachu? Vcucnou se Casovi do zad? Nebo zmizí nějak jinak?

“Ehm… Casi? Pořád máš křídla.”

“Opravdu, Same? Nevšiml jsem si,” odvětil anděl ploše, jen s náznakem…

“To byl sarkasmus?” zeptal se Dean.

“Ano!” odsekl Cas a ve stejnou chvíli se jeho křídla prudce roztáhla.

Dean stačil sotva zamrkat a zatraceně! Měl najednou plný obličej duhového peří, které bylo mnohem tvrdší, než na první pohled vypadalo. A samotné křídlo bylo tak zatraceně silné, že ho málem smetlo ze stolu o který se opíral zadkem. Instinktivně se pokusil něčeho zachytit a samozřejmě že to, co mu skončilo sevřené v rukách, byly lesknoucí se letky.

“Hej, hej! V klidu, zlato!” Nabral rovnováhu, ale peří nepustil. “Opatrně s těmi věcmi. Jsou velké a nebezpečné.”

“Omlouvám se, Deane,” řekl Cas sice upřímně, ale zároveň zněl podrážděně jako už dlouho ne. “Neudělal jsem to úmyslně, jen… cítím určité nepohodlí a nedokážu se soustředit na to, abych… redukoval přebytečnou hmotu. Je to frustrující.”

“Jinými slovy se jich nedokážeš zbavit?” zeptal se Sam.

“Zdá se, že zatím ne,” odpověděl mu Cas popuzeně.

Deanovi to bylo jedno, jak si matně uvědomil s pohledem upřeným na pero ve své ruce. Bylo tak zvláštní. Jako ptačí, ale přesto ne, protože takhle obrovské peří neměl žádný pták na světě. Už vůbec neměl žádný pták tuhle barvu. Duhovou, měnící se a přitahující Deanův pohled i jeho ruce.

Přejel prstem po tlustém modře perleťovém tvrdém středu pera. Bylo to jako dotknout se něčeho ocelového, do hladka vyleštěného, perfektního, ale také podivně poddajného a rozhodně živého. 

A na prstech mu zůstal stejný duhový prášek, jaký se předtím vznesl kolem. Protřel ho mezi ukazováčkem a palcem. Bylo to jemné jako křída a čím víc to třel, tím silnější byla vůně horského vzduchu. Bezděčně si zvedl prsty k nosu a přičichl.

“Deane!” dolehl k němu Samův ostrý a hlavně hlasitý hlas, podle kterého bylo jasné, že ho bratr nevolal poprvé.

“Hmmm?” zahučel tázavě a jen na krátký okamžik, koutkem oka pohlédl jeho směrem.

“No tak, člověče!” napomenul ho Sam. Uměl taky jen buzerovat.

“Co?!” rozhodil rukama, přičemž ke své nelibosti musel pustit pero, se kterým si hrál. “Koukám se zblízka. Je to teda něco, víš? Obrovská křídla v barvě duhy. Takové věci nevidíme denně ani my.”

“Vypadají překvapivě… autenticky,” chytil se Cas tématu, načež se zvědavě, oči přimhouřené a obočí svraštělé, dotkl vlastních křídel, jakoby to bylo něco, co sám vidí poprvé. No, ono to asi vlastně bylo poprvé, co viděl zhmotnění svých astrálních křídel. Jak to říkal? Nedělalo se to, protože je to nepraktické. Ale stejně… jestli tohle zhmotnění vypadalo skoro jako samotná duha v podobě peří, jak by vypadali jeho prvotní křídla v zrcadle? Byla by stejná? Takhle skutečná nebo třeba víc, jako jeho ohnivá křídla? Správný tvar, ale peří udělané z duhy?

Do prdele! To se vážně nepoučil, že to zrcadlo přináší jen problémy?

“Máš křídla z duhy?” zeptal se Sam s malým a trochu pobaveným úsměvem.

“Ano,” odpověděl Cas naprosto vážně. Tak vážně, že Deanovy myšlenky stočily znovu k zrcadlu a představě skutečné duhy, visící jako závoj na masitém křídle, které v zrcadle už viděl. Nebylo by to ale to spálené křídlo, nýbrž pěkné s modrou a perleťovou kůží, jako byla ta, co prosvítala na masivním kloubu, tyčícím se nad Deanovou hlavou.

“Hádám, že se to tématicky hodí k noční obloze,” utrousil.

“Vlastně…” protáhl anděl a obrátil se na Deana, “to není noční obloha. Je to mikrovesmír.”

“Co?” vypadlo z něj. Ne, že by nevěděl, co je to mikrovesmír. Hej, věděl, taky sledoval naučené kanály, ale… co? Jistě s sebou nemohl nosit malinký vesmír. Duha nebo střípek Nebe? Jasně, proč ne. Ale celý vesmír se prostě nemohl vejít na záda ani andělovi.

“Mikrovesmír,” zopakoval Cas trpělivě. “To je velmi, velmi, velmi malý vesmír. Mohl bych ti poskytnout jeho přesné rozměry v měřítku ke skutečnému vesmíru, pokud chceš.”

“Nemůžeš mít na zádech vesmír!”

“Ale ano, můžu. Proč bych nemohl mít?” zeptal se Cas nechápavě. “Sám jsem ho vytvořil, když jsem potřeboval někam uložit duše, které jsem vstřebal z Očistce,” začal objasňovat, když nejspíš viděl jejich napůl šokované a napůl nevěřícné výrazy. “Anděl může vstřebat jen omezené množství duší najednou. Pohltit jich víc by způsobilo, že ho zevnitř rozervou na kusy. Protože jsem věděl, že v Očistci je mnohem víc duší, než jsem schopen pojmout a udržet, tak jsem si v okamžiku, kdy jsem měl dostatek síly, vytvořil další pár křídel v podobě mikrovesmíru, do kterého jsem duše uložil. To je také nejspíš důvod, proč mě Leviathani neovládli hned. Museli si nejdřív ke mě najít cestu.”

“To je vlastně… docela pochopitelné a logické vysvětlení,” podotkl Sam po krátké pauze, kdy Dean jenom zíral.

“Myslíš?” zeptal se svého bratr, hlas šokem vyšší, než by se mu líbilo. “Malý vesmír, Nebe, duha… co se dozvíme příště, Casi?” obrátil se na anděla a rozhodil rukama. “Že máš v zadku černou díru?”

“Deane…” protáhl Sam.

Cas vypadal zase jenom zmateně.

“Ne, to nemám,” odpověděl a naklonil hlavu trochu na stranu. “A osobně neznám žádného anděla, který by byl tvořen černou dírou,” pokračoval trochu zamyšleným tónem, jakoby snad bylo naprosto normální pomyšlení, že by nějaký anděl mohl mít v sobě černou díru a on si jenom nemohl zrovna teď vzpomenout na jeho jméno. Nakonec to asi prostě vzdal, jeho obličej se vyjasnil a mírně se naklonil k Deanovi, ten svůj shovívavý výraz a k tomu rádoby ztišeným hlasem pokračoval: “Navíc si myslím, že by bylo velmi nepraktické umístit černou díru tam, kam si zmínil, vzhledem k tomu, že má tendenci věci nasávat, spíš než…”

“Jo, jo, Casi! Víme co je černá díra a máme obrázek,” přerušil ho Sam, který se zdá se s celou tou věcí s mikrovesmírem naprosto smířil.

“Ale pokud tě to zajímá,” obrátil se Cas opět k Deanovi, potom co Sama jen krátce sjel pohledem, “velká část mě je tvořena hmotou modrého trpaslíka.”

“Myslíš té… hvězdy?” zeptal se jen pro ujištění; už se nedokázal divit vůbec ničemu. Jeho chlap byl evidentně doslova vesmírný úkaz s vesmírem na zádech.

“Ano.” Kývl Cas.

Šukal se sluncem. Zatracené slunce v podobě gigantického nebeského ptáka. Deanův život byl tak podělaně divnej, že bylo třeba na tuhle podivnost vymyslet úplně novou kategorii i s vlastním zkurveným slovníkem.

“Jasně.” Potřásl hlavou; ne, už žádný šok ani překvapení, hezky všechno v klídku a pohodě. “Nechodím s černou dírou, ale se sluncem. To je můj život.” Rozhodil rezignovaně ruce. Tady už prostě nebylo co víc říct, snad kromě…

„Jdu uvařit kafe, protože tohle bude asi dlouhá noc.”

“A vezmi si nějaké kalhoty!” zavolal za nim Sam.


  • Jen tak mimochodem, tohle je důvod, proč jsem napsala čtyři předešlé povídky. Abych si mohla napsat tohle. Jo, jinak dobrý. 😀

2. kapitola4. kapitola

4 komentáře: „Dotkni se mých křídel – 3. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s