Dotkni se mých křídel

Dotkni se mých křídel – 5. kapitola

Nevěřil, že to vážně dělají. Ne, vyvolávání démona jako takového, ale vyvolání toho jednoho konkrétního nesnesitelného, samolibého bastarda. Dařilo se jim, určitě k oboustranné spokojenosti, vzájemně se vyhýbat kolik? Deset, jedenáct měsíců? Vážně nechtěl Crowleyho vidět, taky kdo by chtěl, ale neměli na výběr. Dělali to kvůli Casovi, protože to bylo buď tohle a malá šance, že mu opravdu pomůžou nebo… Dean se vnitřně otřásl odporem. Druhá možnost byla uříznout mu křídla, protože… sakra jo, měli se Samem pravdu. Cas nemohl chodit venku se skutečnými křídly na zádech a pokud by to nešlo jinak, dávalo smysl se jich zbavit, ale musela to být ta úplně poslední možnost.

Poslední dokonce i po vyvolání Crowleyho.

A pokud by to pomohlo vyřešit i ten skutečný problém… znamenalo by to, že by Cas mohl znovu létat. To by byla velká výhoda po všech směrech, ale hlavně… byl si zatraceně dobře vědomí, že by to jeho anděla udělalo skutečně šťastným. Nejen to, že by se zbavil bolesti, bez té už byl teď, ale to, že by mohl zase putovat… do Vegas, na druhý konec světa, čert věděl, možná i někam mimo Zemi. Cas sice nikdy nemluvil o tom, že mu létání chybí a docela spokojený byl i po pouhé procházce, ale muselo mu to chybět. Dean si uvědomoval, že to bylo jako ztratit nohy nebo tak něco. Samotného ho představa létání spíš děsila, o tom astrálním ani nemluvě – před lety ho párkrát zažil a ne, jeho střeva si na to pořád nezvykla – ale pro anděly to bylo něco přirozeného. Něco , co Cas ztratil, ale teď to měl na dosah ruky.

Něco, co mu hodlal dopřát jakýmkoliv prostředky.

Prosil by ale jenom jemu, ostatní andělé by mohl zůstat přilepení k Zemi. 

Dokončil kresbu symbolů na zem dostatečně blízko démonické pasti a zvedl se. Mezitím, co si pohrával s červenou pastelkou, stihl Sam připravit do misky všechny ingredience a přistoupit k Deanovi. K čemu se ale zatím neměl, bylo položit tu zatracenou misku na zem, přihodit nějaké svíčky a konečně se pustit do rituálu samotného.

Ne, místo toho zůstal stát po jeho boku a výraz v jeho tváři říkal, že je odhodlaný pustit se do nějakého momentu bratrského sbližování nebo tak něčeho.

“Jak se cítíš ohledně téhle celé… situace, Deane?” prolomil Sam konečně ticho.

Vrhl na něj pohled, kterým by ho ještě před pár lety určitě odradil, ale dneska už bohužel ne. Místo toho mu jeho bratr statečně čelil, takže se rozhodl bránit tak, jak to uměl nejlíp.

“Jakou máš na mysli situaci?” předstíral, že s počátku nechápe o čem Sam mluví, než předvedl výraz náhlého a masivního prozření. “Aha! Myslíš tu, co jsem se po třicítce rozhodl začít randit s chlapem, který ve skutečnosti není chlap, ale nebeský pták a jakmile jsem o tom řekl svému bratrovi, tak… ping… mému nebeskému ptákovi vyrazily na zádech křídla v barvách duhového průvodu?”

“Ehm… přímo takhle bych to nepopsal, ale ano, tuhle situaci.”

“Jsem v pohodě jako broskvička. Prostě normální den v mém normálním životě.” Rozhodil rukama. “Ale jedno ti řeknu.” Zvedne důrazně prst. “Při mém štěstí bych měl být rád, že Cas ve své pravé podobě nemá chapadla, protože jsem si zatraceně jistý, že hentai v reálu není tak sexy, jako v anime.”

“Zaprvé; jsem rád, že to bereš, tak dobře. Zadruhé; tu poslední část si budu muset z mozku dostat bělidlem.”

Ušklíbl se Samovým přehrávaným rozpakům a falešně znechucenému výrazu, sebral mu misku z ruky a položil ji na zem, kam patřila. Teď už stačilo přidat tři zapálené svíčky, jen krátká větička v latině…

“Vážně jsem v pohodě,” řekl, dokonce ještě než se zvedl a do hajzlu vůbec nevěděl, proč to řekl a už vůbec nevěděl, proč pokračoval, mezitím co zíral všude jinde než na Sama. “Ze začátku to bylo všechno… divný. Víš o tom, že je Cas chlap a o jeho pravé podobě, ale pak se nějak stalo…” slova mu vázla na jazyku. “Vím, že bych měl šílet, když si představím, že tam někde uvnitř Case je hvězda, co vypadá jako velký dvouhlavý pták s deseti podivnými křídly, ale vlastně mě to neděsí. Je to…” Tentokrát se k Samovi obrátil a podíval se mu do očí. “Nepamatuju si to… myslím, cestu z Pekla, ale když Cas mluví o tom, jak vypadá, tak mi to přijde tak hrozně… známé. Jako bych ho už viděl. A vlastně je to tak. Já už ho viděl… tedy moje duše ho viděla, ale duše nemají paměť nebo možná mají paměť… já nevím…” hlas se mu vytratil úplně a bylo už načase. Celou dobu tu jen debilně blábolil.

“Vím, jak to myslíš,” pronesl Sam bez sebemenší známky posměchu nad tím, jak tu ze sebe sypal emocionální svinstvo, které ani nemělo hlavu a patu.

Ještě chvíli se mu díval do očí, ve kterých jasně viděl pochopení, než tenhle stupidní moment sblížení přerušil tím, že uhnul pohledem.

“Jdeme na to, protože čím dřív toho skunka vyvoláme, tím dřív to bude za náma.”

Pro tentokrát se Sam nehádal, ani se nepokusil o další hloupé sbližování, prostě postavil svíčky na svá místa a zapálil je, než stejným zapalovačem zažehl třísku a za zvuku příslušných vět – Dean si nic nenalhával, Samova latina zněla vždycky líp a tak nechával kouzla na něm – ji vhodil do misky.

Ta krátce vzplála a jen pár okamžiků na to se Crowley zjevil přímo uprostřed démonické pasti, samozřejmě obklopený obvyklým vyvolávacím dýmem a libou vůní síry smíšené s nechutně sladkou, ale jistě drahou kolínskou.

Na sobě měl kvádro v ceně jejich ročního rozpočtu na jídlo a když si jedním rychlým a bohužel i všímavým pohledem obhlídl okolí i past, na které stál, tak obrátil oči k nim a předvedl jim profesionální úsměv prvotřídního obchodníka s ojetinami.

“Zdravím, chlapci,” pozdravil je uhlazeně. “Ne že bych vás nerad viděl, ale musím se zeptat; čím si náš malý Prorok vysloužil váš hněv, že jste mě povolali a porušili tak naší dohodu? Chci to jen vědět, protože jsem si už skoro zvykl na myšlenku, že ho nezabiju.”

“Naše dohoda zněla, že my se přestaneme snažil uzavřít Peklo a ukryjeme Démonskou Desku. A ty dáš na oplátku pokoj Kevinovi a jeho matce. O tom, že tě nebudeme vyvolávat nepadlo ani slovo a jak si nás několikrát poučil, Crowley, co není ve smlouvě výslovně řečeno nebo napsáno, se nedá vymáhat,” odpověděl mu Sam hladce, hlas rozhodně klidnější, než by zvládl Dean, kterému jen při pohledu na toho skunka, cukala ruka směrem k opasku, kde měl pochvu s Nožem.

Crowley přimhouřil oči ve kterých mu zablesklo podráždění, ale rychle se znovu usmál.

“Vy mě někdy posloucháte? Jsem ohromen,” předvedl rádoby překvapený výraz. “A teď; prozradíte mi proč jsem v tomhle… rozkošném, mírně zapáchajícím bunkru z třicátých let?”

Jak sakra dokázal tak rychle poznat, že je v bunkru a ještě určit i správné desetiletí? Jo, dobře, nebylo tak, že by většina místností nevypadala jako bunkr se vším tím betonem, železnými nosníky a trubkami táhnoucími se po zdech, ale stejně… nelíbil se mu ten pocit, který měl, když zrovna Crowley třeba jen tušil, kde by mohli být.

“Chceme s tebou o něčem mluvit,” odpověděl tentokrát Dean.

“Když přihlédneme k událostem našeho posledního setkání, tak si nemyslím, že já chci mluvit s vámi, takže kdybyste byli tak laskaví…” nechal vyznít do ztracena, ale s významně zvednutým obočím se podíval na démonickou past.

“Přihlédnutím k událostem našeho posledního setkání?” zopakoval po něm. “Jakým událostem? Těm, kdy jsme tvůj démonickej zadek neproměnili v ubohou napodobeninu člověka, kterou by ses určitě stal? Za to bys nám spíš měl být vděčný!”

“Nechali jste mě hnít spoutaného a v démonické pasti v nějakém zchátralém kostele kdesi v zapadákově. Za co myslíš, že bych ti měl být vděčný?” odsekl Crowley. “Byl jsem tam dva týdny. Dva týdny! Víte, co to pro společenského člověka, jako já, znamená?” zeptal se a v teatrálním gestu si přitiskl ruku na srdce. “Byl jsem tak znuděný a osamělí, že jsem si pojmenoval krysy. A pak se Pegy a Clark jednoho dne rozhodli, že moje boty vypadají chutně a pokusili se je sežrat. Musel jsem je zabít. Moje srdce puklo žalem!”

“Jo. Zabil si párek krys a obrečel to. Hluboce s tebou soucítím,” politoval ho, hlas překypující sarkasmem.

“To bys měl. Byla by to jen malá omluva za to, že jste se ani neobtěžovali zvednout telefon a říct mým lidem, kde jsem. Zabralo by vám to… kolik? Dvě minuty?”

“Měli jsme jiné starosti, než si povídat s tvými poskoky. Například jsem umíral,” zareagoval Sam.

“A proč mi to říkáš? Ba ještě hůř, proč se na to vymlouváš? Očividně nejsi mrtvý!” mávl Samovým směrem rukou, zatímco si ho prohlédl od hlavy k patě. “Já jsem doopravdy mrtvý a slyšel si mě si na to někdy stěžovat? Nebo některého jiného démona? Né!” protáhl dramaticky. “Když umřeš, tak prostě umřeš, trochu si popláčeš a pak jdeš dál. To jen vy dva z toho pořád děláte něco extra.”

Tohle nedával. Mluvil s Crowleym sotva pět minut a už ho měl akorát tak po krk.

“Víš co?” obrátil se k Samovi. “Kašlem na to. Prostě ho zabijem a vrátíme se k plánu s svářečskými brýlemi a rukavicemi.”

“To není žádný plán, Deane.” Loupl po něm Sam okem, než se obrátil zpátky ke Crowleymu. “Chceme ti něco ukázat, ale abychom to mohli udělat, musíme tě pustit. Dohodneme se, že se nebudeme snažit navzájem se zabít?” 

“Je to obchodní jednání?” zeptal se Crowley a zdálo se, že ho ta myšlenka upoutala. Jednou křižovatkový démon, navždy křižovatkový démon, bez ohledu na to, jak moc velkou korunu si na hlavu posadíte.

“Může být. Nakonec,” připustil Sam.

Jeho ideální představa o dohodě s Crowleym byla, že ho budou kopat tak dlouho, dokud Casovi nepomůže výměnou za to, že ho pustí. Byla by to krásně dohoda. Skvěle by fungovala… až do chvíle, kdy by nefungovala. Věděl až moc dobře, že je to bude něco stát. Šlo jen o to, aby cena, kterou zaplatí, byla co nejmenší.

“Já i Peklo máme své pevné zásady a jednou z hlavních je nezabíjet klienty. Ani ty potencionální,” odpověděl Crowley.

To se dalo brát jako dostatečný slib, proto vytáhl zpod opasku Nůž a přidřepl, aby odškrábal trochu barvy z démonické pasti. Crowleyho celou dobu napůl oka sledoval, jen aby se ujistil, že ne, nedělal žádné prudké pohyby a ani náznakem to nevypadalo, že by se chystal zaútočit. Stál docela klidně, ruce strčené v kapsách, a čekal, dokud nebyla past porušená a Dean zase nestál po Samově boku. Až pak teprve pomalu vystoupil z kruhu.

“Na druhou stranu neexistuje žádné pravidlo, které by nás zavazovalo uzavřít obchod. Rád jsem vás zase viděl a už mi nevolejte. Sbohem,” řekl a… naprosto nic se nestalo.

Dean se ani nepokusil potlačit posměšné uchechtnutí při pohledu na Crowleyho, jehož samolibí výraz sklouzl přes zmatení a zlosti až k malému náznaku strachu, když zjistil že se odsud nemůže ani odlusknout.

“Co jste mi udělali?” 

“Jo, o tom…” pokýval Sam hlavou. “Tohle místo je chráněné velmi mocnými kouzly, která udrží i tebe. Nemůžeš se odlusknout ani vykouřit. Jediný způsob, jak se odtud dostaneš, je, když tě jeden z nás pustí ven,” objasnil mu s patřičným zadostiučiněním v hlase. “Takže pokud se nás rozhodneš zabít, zůstaneš tu navždycky zavřený.”

“Ale neboj se. Nudit se nebudeš. Společnost ti bude dělat hodně naštvaný anděl,” doplnil svého bratra.

Crowley putoval pohledem od jednoho k druhému, pak krátce sklouzl očima ke dveřím za jejich zády a nakonec se rozhlédl po stěnách, jak hledal další démonské pasti, které by se pokusil narušit. A samozřejmě nenacházel. Magie, která čemukoliv bránila bez pozvání vstoupit a bez dovolení odejít, byla pevně vpletená do stěn Bunkru. Cas jednou zmínil, že ji vidí. Crowley ji pravděpodobně viděl taky, jak proudí zdmi a nejde ji obejít něčím tak primitivní, jako odkapávající voda, převrhnutá svíčka nebo odloupnutá omítka.

A, ačkoliv byl Crowley malý sráč, byl rozhodně chytrý malý sráč, takže když mu došlo, že se odsud pravděpodobně jen tak nedostane, celý jeho postoj se naprosto změnil. Samolibost i ta malá jiskra obav vklouzla za jeho uhlazenou masku.

“Jak jsem říkal; s čím vám mohu pomoci, pánové?” zeptal se sametově jemně.

“Pojď s námi,” kývnul Sam ke dveřím, přičemž ustoupil stranou, aby Crowleymu dovolil jít jako první. 

Démon trochu pozvedl obočí, než pomalu vykročil ke dveřím. Šli mu těsně za patami, Dean svíral Nůž, zatímco u Sama v ruce se leskla Andělská čepel, jedna z jejich postupně se rozšiřující sbírky. Bylo to docela vtipný. Kdo by si před pár lety myslel, že mocné zbraně, které by měly náležet jen andělským zástupům, budou v počtu skoro tuctu kusů ležet v zaprášené krabici v bunkru někde v zapadlém koutě Kansasu.

Bez potíží prošli chodbami až do patra s hlavní místností. Crowley spolupracoval, tak jako vždycky. Falešně vstřícný. A nic nevypovídalo o tom, že by byl opravdu tím velkým, silným démonem, o kterém Cas mluvil. Moc dobře věděl, že to nic neznamená, ale kdyby se Cas nakonec mýlil a jediný pohled na jeho křídla by Crowleyho vymazal z existence, tak by se Dean vůbec nezlobil.

Sakra! Křídla! V tom zápalu jim nedošla jedna důležitá věc, ať jim bude Crowley ochotný pomoct nebo ne, určitě bude při pohledu na Casova křídla chrlil ty svoje rádoby vtipné sračky. 

Zastavil démona tím, že mu vstoupil před nohy a donutil ho klopýtnout blíž ke stěně. 

“To, co ti ukážeme je… trochu divný i na naše poměry.” Udělal krok kupředu, takže byl dost blízko, aby démon musel zaklonit hlavu, jinak by mu zíral někam na ohryzek. “Ale jestli od tebe uslyším jedinej blbej vtip, tak tě osobně dokopu odsud až do Pekla. Je to jasné?”

“Naprosto jasné.” Ani se neobtěžoval, aby to znělo upřímně.

Shlížel na něj, zatímco Crowley mu pohled oplácel a koutky rtů mu hrály malým, pobaveným úsměvem. Za všeho nejvíc teď toužil mu ten úsměv smazat ránou pěstí, což dal najevo všemi prostředky, které měl, od temného pohledu, přes pevně semknuté rty až po myšlenky zaměřené na démona a představu, jak mu vtlouká nos do hlavy.

Malé, ale zřetelné zašoupání nohama ho přimělo přehlédnout přes Crowleyho hlavu na Sama, který k němu vysílal netrpělivý pohled. Skoro protočil oči nad bratrovým výrazem, ale udělal to, co po něm Sam mlčky chtěl, teda že ustoupil stranou a nechal Crowleyho projít.

Prošli do hlavní místnosti, kde Case předtím zanechali.

Anděl už neseděl na schůdcích od knihovny, stál před stolem, otočený k nim a křídla mírně roztažená tak, aby jejich konce neválel po zemi. Ve chvíli, kdy Dean vešel, se jejich oči střetly, ale jenom na krátký okamžik. Pak Cas zaměřil pohled za jeho záda, přimhouřil oči, celý jeho postoj stejně jako výraz stuhl a jeho křídla se za výhružného šustění – jo, vážně bylo výhružné, i když bylo těžké říct, jak mohla křídla výhružně šustit – roztáhla téměř do poloviny svého rozpětí.

Vypadal tak zatraceně úžasně…

Zvuk cvaknutí závěrky foťáku přerušilo jeho myšlenky. Prudce se obrátil a uviděl Crowleyho, jak drží mobil a… ten sráč si Case fotil! Které části z toho, že ho dokope až do Pekla, Crowley nerozuměl?
“Hej! Co to sakra…!” zavrčel a udělal krok k démonovi. “Udělej to ještě jednou a narvu ti ten mobil do zadku!”

“Nebuď takový, veverčáku,” řekl Crowley přidrzlím tónem, ale přinejmenším strčil mobil zpátky do kapsy. “Je to jen pro mou osobní potřebu. Slibuji na vlastní duši,” dodal, pokřižoval se nad srdcem, než strčil ruce do kapes, sjel je všechny pohledem a s pozvednutým obočím se zeptal: „Co přesně jste mi chtěli ukázat?”

Byl zmatený a Sam taky. Vyměnili si pohledy. Démon rozhodně nepřehlídnul Casova křídla, zatraceně si je dokonce i vyfotil, ale tvářil se, jakoby to bylo něco co vídá dnes a denně. Dělal si z nich šoufky? Už zase.

“To je vtip, Crowley?” zeptal se Sam.

Tentokrát byl na řadě Crowley, aby se téměř upřímně zmateně. Dokonce by i věřil výrazu náhlého prozření, který se objevil na démonově obličeji, když znovu na chvíli kouknul na Casova nádherná křídla.

“Ach… ty máš na mysli Tweetyho duhová křidélka? Co s nimi?” Trochu pokrčil rameny.

“Vidíš chlapa s párem dvoumetrových křídel rostoucích z jeho zad a nemáš k tomu co dodat?” Nevěřil, že se musí tak blbě ptát.

“Je trapné, že vám to musím říkat po tolika letech, co máte co dočinění s našimi opeřenými přáteli, ale… andělé mají křídla,” pronesl Crowley s posměšnou shovívavostí. “Démoni vlastně také,” pokýval hlavou, “ale ta naše jsou víc… inu, holé kosti a netopýří kůže, spíš než tyhle roztomilé, načechrané obláčky peří.”

“Má křídla nejsou roztomilá,” promluvil konečně Cas a zvedl při tom svá křídla ještě o kousek, aby ukázal, že opravdu nejsou roztomilá, protože vážně nebyla. Dobře, ta duhová barva jim trochu ubírala na výhružnosti, ale tvar a velikost? To samo o sobě bylo zatraceně majestátní, bez ohledu na barvu.

“Když to říkáš, drahoušku.”

Mazlivé oslovení Crowley sice řekl s pořádnou dávkou jedovatosti, takže nemohlo být pochyb o tom, že to nemyslel ani trochu v dobrém, ale i tak… kromě setrvalé chuti démona praštit prostě jen tak, protože existoval, mu to dalo ještě jeden důvod navíc; nikdo kromě nej neměl Casovi právo takhle říkat. 

“Ty moc dobře víš, že není normální, aby byla andělské křídla vidět,” zavrčel, dávaje do hlasu všechnu tu touhu ho praštit.

“Jistěže vím,” odpověděl Crowley s lehkostí. “Ale, navzdory tomu, co si nás démonech myslíte, my ostatní nesoudíme za to, co se děje za dveřmi jejich ložnic. To je čistě osobní věc.”

Zatraceně dobře věděl, že je to jen Crowleyho obvyklá provokace a nepohodlím, která se mu usadilo nízko na zádech, bylo přesně to, co démon svou poznámkou chtěl vyvolat, ale nemohl si pomoct. Nechtěl, aby o nich Crowley věděl. Sakra, nebyl si ještě dost jistý… sebou… ani na to, aby Case pozval na skutečné rande někam mezi lidi. Někam, kde by na stolech nebylo papírové prostírání, ale skutečné ubrusy a kde by se jídlo podávalo s tou úplně zbytečnou králičí oblohou, kterou stejně každý slušný člověk nechal na talíři. Uvažoval o tom, jasně že jo a jedno, že Cas po něm nic takového nechtěl a možná dokonce nevěděl, že by mohl chtít.

To, že by někdo jen tušil, jak se mu líbí andělská křídla, bylo úplně mimo jeho pohodlné hranice. Sakra.

Pečlivě ovládl svůj výraz, aby na něm nebylo nic poznat, ale nedokázal se s určitou obavou nepodívat na Case, který se ale jen mírně mračil a sledoval Crowleyho  stejně nepřátelsky ostražitým pohledem jako předtím. Jediný, kdo na poznámku nějak víc zareagoval, byl Sam, když mírně obrátil oči v sloup.

“Ta křídla jsou důvod proč jsme tě zavolali, Crowley. Něco se stalo s jeho skutečnými Prvotními křídly co způsobilo, že vznikly tyhle… personifikace.”

“A dokud nebude problém na mých Prvotních křídlech vyřešen nejsem schopen jejich fyzické projevy odhmotnit,” připojil se Cas.

“Je to něco jako… chuchvalec energie,” dodal s malou dávkou neochoty. Museli Crowleymu říct, o co jde, ale to neznamenalo, že se mu to muselo líbit.

“A co přesně ode mně očekáváte?” zeptal se démon, kupodivu při tom nezněl ani moc posměšně. Jen tak v mezích své nesnesitelné povahy.

“Aby ses na to podíval a možná… zkusil s tím něco udělat?” odpověděl mu Sam poloviční otázkou.

“Moment. Abychom si to ujasnili…” zvedl Crowley ruku, jakoby je všechny chtěl zastavit. “Vy,” ukázal postupně na každého z nich prstem, “po mně,” položil si dlaň na hruď, “chcete, abych riskoval svůj život tím, že se podívám na skutečnou podobu andělských křídel a pak… co? Mám vašemu okřídlenému opičákovi vyčesat z křídel všechny ošklivé chuchvalce?”

“Nikdy jsem to neměl nazvat chuchvalcem,” povzdechl si Cas polohlasně, než promluvil na démona. “Není to chuchvalec v přísně lidským slova smyslu, je to shluk špatně formované energie, který by možná bylo možné odstranit. Nemohu to udělat sám, ale někdo, kdo má šanci přežít pohled na mou pravou podobu, by to dokázal.”

“Co kdybys mu to ukázal,” navrhl Dean, protože by to rozhodně mohlo urychlit celé tohle vyjednávací martýrium.

Crowley otevřel pusu, aby něco řekl, ale dřív než ze sebe dostal třeba jen hlásek, předvedl Cas svou světelnou šou a v ní stínový odraz křídel. Už čekal, že to budou ty podivné dlouhé věci, které svým způsobem jako křídla vypadala, jen byla podivně protažená. Jako natažená gumička. Ale kupodivu ne. Kupodivu to byla přesně taková křídla, jaké si pamatoval z jejich prvního setkání. Perfektní odrazy těch, která mu čněla ze zad, jen mnohem větší, než by měla být. A chuchvalec byl vidět hned na první dobrou. Seděl kousek od kořene křídla a vypadal jakoby nějaká obrovská ruka vzala peří, které z křídla vyrůstalo, a zmuchlala ho do koule polámaných per trčících do všech stran.

Démon, napůl odvrátil obličej a zvedl ruku, aby si zastínil oči.

“Dobře. Už mám představu. Můžeš vypnout svou svatou lampičku, než se mi začne škvařit kůže.”

“Ty… nemáš kůži,” podotkl Cas se zmateně zamračeným výrazem, ale uklidil stíny svých skutečných křídel tam, odkud je vytáhnul a s tím i pohasla bílá zář, která ho obklopovala.

“Jako vždy máš osobitou vyjednávací taktiku, Castieli,” odfrkl si Crowley.

“Dokážeš s tím něco udělat?” zeptal se Sam.

“Kdo si myslíš, že jsem? Andělský doktor?” odsekl mu démon. “Pokud se ptáš, jestli bych dokázal čelit andělovi Castielova formátu a nevypařit se? Jistě, za správných podmínek a pokud by se mi chtělo. A s ostrými předměty mám taky své zkušenosti.”

“Přestaň to okecávat, Crowley. Pomůžeš nám nebo ne?” zeptal se netrpělivě.

“Nech mě přemýšlet…” protáhl démon, strčil si ruce zpátky do kapes a pozvedl oči ke stropu v hlubokém zamyšlení, které se protahovalo a protahovalo, dokud s malým úšklebkem neodpověděl: “Ne. Ani za nic,” odmítl ostře. “Nebylo mi potěšením odpovědět na vaše pozvání. Vyprovodím se sám. Nemusíte se obtěžovat. Po schodech nahoru a pak nejbližšími kovovými dveřmi ven, že?” napůl se zeptal a ukázal ke schodiště nad kterým byl východ. Sice by se ven nedostal, protože by ho démonická past hned před dveřmi zadržela a symboly na otvírání by mu vypálili díru až do kosti, ale směr měl správně.

“Nikam nepůjdeš, Crowley.”

Sam se na Deana zamračil. Jo, dohodli se, že Crowleyho nechají odejít, pokud jim nebude chtít pomoct a co jako? Crowley připustil, že by mohl pomoct, jen nechtěl. To Deanovi stačilo, aby se vykašlal na plán uzavřít s démonem dohodu po dobrém. Vždycky to mohlo jít po zlém.

“Neptám se tě na dovolení, veverčáku,” odsekl Crowley a obrátil se na patě, nastavujíc jim záda, jakoby z nich neměl ani trochu strach. Vážně potřeboval pořádně nakopat, aby si vzpomněl, kde je jeho místo.

“Počkej, Crowley,” oslovil ho Sam a udělal malý krok. “Pokud chceš odejít, necháme tě jít, ale… a věř, že se mi to neříká snadno… potřebujeme tě. Vypadá to, že jsi jediný dostatečně silný démon, kterého známe nebo možná jediný dost silný vůbec, který je schopný přežít střet s pravou andělskou podobou. Jsi jediný, kdo může Castielovi pomoct. Naše první a jediná naděje.”

Démon se zastavil a trochu nahnul hlavu, jak poslouchal Samovo zbytečné doprošování, ale bastard jeden se dobrou chvíli neotočil, jen si to vychutnával.

“Lichotky?” zeptal se přes rameno, než se konečně obrátil. “To je dobrý způsob, jak si mě získat,” připustil a udělal malý krok zpět k nim. “Pokud vám pomohu, a zdůrazňuji to pokud, nebude to zadarmo.”

“Nedostaneš duši ani jednoho z nás,” odmítl předem.

“Vaše duše? Kdo by je vůbec chtěl?” udělal pohrdlivý obličej. “Jsou s nimi jen samé problémy. Ne, svoje duše si klidně nechte. Ve skutečnosti mají přísná zákaz vstupu do Pekla, takže i kdyby se nějakým bláznivým řízením osudu nebo kvůli stupiditě některého křižovatkového démona stalo, že by jeden z vás měl propadnout Peklu, pak si můžete být jistí, že vás nechám stát před branou až do skonání věků. ”

“Když nemáš zájem o naše duše, tak co chceš?” chtěl věděl Sam.

“Dvě věci. Zaprvé, jedno andělské peříčko.”
“To se nikdy nestane,” nesouhlasil automaticky. Už jen samotná představa dalšího trhání Casova peří se mu nelíbila. To, že by mělo připadnout zrovna Crowleymu, ho štvalo ještě o řád víc. Andělské peří rozhodně nebylo hračka pro démony. Kromě těch pár kouzel, která znali, mohlo existovat sto dalších způsobů, jak by démon, jako Crowley mohl zneužít andělské peří. Přitom ty, které znali, byly docela špatné. Všechny ty věci, jako narušení struktury reality, cestování časem, aby udělal bůhvíco, bůhví kdy a podobné drobnosti, víme?

Zároveň si uvědomoval, že je to cena kterou by mohli zaplatit za vyléčení Casových křídel. Nebyla malá, ale bylo jasné, že Crowleymu budou muset něco dát a tohle bylo… přijatelnější, než duše, které stejně odmítl nebo ještě něco horšího, co by si démon mohl účtovat. Nevěděl co horšího by mohl chtít, ale vždycky se něco našlo. To by nebyl jejich život, aby ne.

“Nejsme nějak majetničtí?” obrátil se k němu pobavený Crowley. “Pokud vím, je to Castielovo peří a jediný, kdo ho může rozdávat je on. Nemyslíš?” zeptal se významně.

“K čemu ho chceš?” zeptal se Cas, oči nedůvěřivě přimhouřené.

“Nevím… je hezké, lesklé, barevné. A mocné. Rád sbírám mocné věci,” odpověděl mu Crowley s lehkostí, dokonce při tom mírně pokrčil rameny, jako kdyby vůbec o nic nešlo.

“A právě proto takovým, jako si ty nepatří do rukou,” prohlásil pevně, což byla pravda. Andělské peří do jeho rukou opravdu nepatřilo, ale… podíval se na Case, který mu pohled opětoval.

V andělových očích byla nevyřčená otázka, na kterou nepatrně a neochotně přikývl. 

“Dobře. Můžeš ho mít,” souhlasil Cas s požadavkem, jen co se obrátil zpět ke Crowleymu. “To byla tvá první podmínka, co je druhá?”

“Prázdný šek na jednu malou službu od bratrů Winchesterů,” odvětil démon a sklouzl pohledem od anděla, k němu a pak Samovi.

“Chceš, abysme pro tebe pracovali? Nemyslíš, doufám, že to jen tak přijmeme.” 

“Už jste pro mě pracovali, jestli si vzpomínáš, a šlo nám to spolu moc dobře,” podotkl démon samolibě.

“Přinutil si nás k tomu,” připomněl Sam a přistoupil až ke Crowleymu, takže ho donutil vzhlédnout. “Tentokrát, když budeme souhlasit s tvými požadavky, tak jedině s řádnou smlouvou a se svými vlastními podmínkami.”

Crowley přimhouřil oči a zaměřil se na Samovu tvář způsobem, který se Deanovi vůbec nelíbil a ještě méně se mu líbilo, když pak démon sklouzl pohledem po bratrově těle, jakoby to bylo něco k jídlu. Nebo hůř, hezké kočka u baru, kterou chce ohnout o nejbližší rovný povrch. Zamračil se. Jestli démon vztáhne na Sammyho byť jen prst…

“Vyjednáváme? To se mi líbí,” řekl Crowley až příliš mile a naklonil se směrem k Samovi, což Deana donutil se napnout a jeho ruka se přiblížila k Noži. “Jaké jsou tvoje podmínky?”

“Nezabijeme pro tebe žádného člověka,” uvedl Sam první podmínku.

“Jistě. Na něco tak snadného bych si přece nenajal jednoho ze slavných Winchesterů,” souhlasil démon s lehkostí. “Ještě něco?” 

“Neuděláme pro tebe nic, čím bychom si mohli ublížit navzájem nebo co by mohlo ublížit někomu jiného. Celé lidstvo nevyjímaje.”

Tentokrát Crowley nesouhlasil hned, ale nakonec přikývl.

“Souhlasím. V tomhle jsme totiž na jedné lodi; nemám zájem na zničení světa. Mám ho rád takový, jaký je, se vší dekadencí, utrpením a zábavnými mobilními aplikacemi. Mám ale jednu další podmínku.” Zvedl významně prst a záblesk v jeho očích, společně s potutelným úsměvem, byl něčím, co nevěstilo nic dobrého. “Pro tentokrát žádná písemná smlouva. Dostanete svou kopii, pokud ji chcete, ale obchod stvrdíme dobrým, staromodním způsobem.”
“Chceš polibek?” zeptal se, neskrývaje své znechucení.

“Nechat se napálit jednou, je nešťastná náhoda. Nechat se napálit dvakrát, značí hloupost.”

“Uvědomuješ si, že tě stejně máme?” připomněl. “Z Bunkru se prostě nedostaneš a je jedno, jestli jsi v démonické pasti a spoutaný. Tohle místo je past sama osobě.”

“Dokud mám ruce volné,” zvedl ruce a zahýbal prsty, “vždycky si najdu cestu ven. Nemůže to být těžší než se vyškrábat z Pekla.”
“Vážně?” přistoupil blíž k démonovy. “Tak co kdybychom to zkusili otestovat? Dám ti náskok…”

“Crowley,” osloval Sam démona ve chvíli, kdy se Crowley nadechoval k odpovědi a pak udělal něco, co Deana nechalo v překvapeném šoku.

Jednoduše chytl Crowleyho za rameno, obrátil si ho k sobě a pak vtiskl rychlou, tvrdou pusu na démonovi překvapením pootevřené rty. Kdesi po Deanově boku se ve stejnou chvíli ozvalo další zašustění křídel, tentokrát znělo hlavně překvapeně, ale také trochu výhružně a navíc i nesouhlasně. Jo, všechno tohle dohromady mohl být vyjádřeno jediným pohybem andělských křídel. Dean mohl jen zírat a potlačovat v sobě touhu rozkřičet se, co to jeho hloupý bratr zatraceně dělá. Dohoda? Dobře, nebyla jiná možnost, ale měli ji uzavřít společně, ne aby Sam vzal všechno na sebe. Idiot jeden.

“Vypadá to, že jsem celé roky dělal oči na špatného Winchestera,” zabručel pobaveně Crowley.

Sam mu věnoval jeden ze svých obličejů, kterým dokázal skvěle vyjádřit veškerý odpor, který k démonovi měl.

“Teď máme dohodu. Splň svou část.”

“Máme?” pozvedl Crowley obočí. “Nejsem si jistý, že máme. Tak si mě překvapil, že jsem asi nestihl stvrdit smlouvu. Možná bychom to měli udělat znova…” slova se mu vytratila, protože mu Sam věnoval další, tentokrát ledově chladný pohled, přislibující smrt, pokud by se Crowley rozhod, že požaduje další polibek. “Dobře. Není s tebou žádná zábava.” Protočil oči, než pokračoval: “Budete mi muset dát den nebo dva, abych připravil nezbytností. Až to bude hotové, ozvu se.”

“Co chceš připravovat?” zeptal se podrážděně, Crowley dostal všechno co chtěl a ještě měl v plánu zdržovat? “Cas je tu, ty si tu, andělských čepelí máme dost. Pusť se do toho.”

“Aby Crowley mohl pracovat na mém křídle, musíme se oba, alespoň částečně, projevit v našich pravých podobách a to se nemůže stát na Zemi. Jediné místo, kde to můžeme udělat, je…”
“Peklo,” dokončil za něj Crowley.

“Moment!” Zvedl ruku. “Součástí dohody nebylo, že vezmeš Case do Pekla.”

“Myslím, že to bylo docela zřejmé, Deane,” podotkl Sam. 

Vrhl na svého bratra naštvaný pohled. Jo, možná to bylo zřejmé, ale dnes tu bylo víc zřejmých věcí, jako například ta, že jakoukoliv smlouvu s démonem uzavřou všichni společně, ne aby se jeden z nich obětoval. A kdyby bylo třeba se obětovat, tak to sakra měl být Dean, kdo to udělá. Taková byla pravidla. A Sam to moc dobře věděl. Prostě se jen rozhodl, že to bude ignorovat.

Navíc se za to vůbec nestyděl, vzhledem k pevnému pohledu, který měl. Sevřel čelisti a raději se obrátil zpět na Crowleyho.

“Když ho vezmeš do Pekla, jakou máme záruku, že ho pak necháš jít?”

“Mám v Pekle už dva anděly. Můžeš mi říct, co bych dělal s třetím?” položil Crowley jen řečnickou otázku, protože plynule pokračoval, hlas překypující jedovatým sarkasmem. “Ale dobře, pojďme se podívat na jiné alternativy. Nejdřív tu máme Nebe. I kdyby se nám podařilo do něj proklouznout, tak jsem si jistý, že by si někdo všiml pachu mého masa škvařícího se v tamních božích reflektorech. Další možnost je Očistec,” pokýval hlavou. “Pominu, že by nebylo nic příjemného procpat bytosti naší velikosti krysími dírami, které tam vedou a přejdu rovnou k tomu, že vzít anděla do Očistce je stejné, jako postavit zmrzlinářský vůz před hřiště plné dětí. Nakonec bychom si mohli najít nějaké pěkné, opuštěné místo tady na Zemi. Dejme tomu třeba… Saharu.” Rozhodil rukama. “To, že by se jí kousek zničehožnic změnil ve vulkanické sklo, by lidé jistě připsali na vrub globálnímu oteplování. Něco mi ale říká, že tady Tweety by se asi nedostal přes letištní kontrolu a tahání anděla přes půl světa není součástí dohody. Na místo určení si ho budete muset dopravit sami. Takže,” významně se na Deana podíval, “Peklo je nejlepší varianta, jak jistě uzná i někdo se slepičím mozkem.”

Semkl naštvaně rty. Peklo bylo jediné místo, ze všech alternativ, kde mohl být Cas sám sebou, aniž by se musel bát, že zabije někoho nevinného nebo bude zabit.

“Nepůjde sám,” rozhodl pevně, nepřipouštějící žádnou diskuzi. Pokud měl jít Cas do Pekla, půjde tam prostě s ním, bez ohledu na to, že mu při takové myšlence nepříjemně poklesl žaludek. I kdyby šel do Pekla jako host Krále – což bylo něco, s čím tak trochu počítal – pořád to bylo Peklo, místo kam se nikdy už nechtěl vrátit. A rozhodně tam nechtěl jít dobrovolně, snad jedině… jo, pořád byl dostatečně hloupý idiot, aby se tam vydal pro někoho nebo kvůli někomu, na kom mu záleželo.

“Když si to přeješ,” souhlasil Crowley kupodivu bez protestu, načež je všechny sjel pohledem a rozhodil ruce. “Předpokládám, že jsme tu skončili, pokud ještě nemáte nějaké přání…?” zeptal se a protože žádný z nich samozřejmě přání neměl, pokračoval: “V tom případě bych ocenil, kdyby mě někdo vyprovodil.”

“Odvedu tě ven,” přihlásil se, udělal krok vzad a kývl hlavou ke schodům.

“To je od tebe laskavé, losíku,” poděkoval Crowley, když kolem Sama procházel, jen aby udělal sotva dva kroky a zastavil se, aby se obrátil. “Mimochodem, moje číslo pořád máte, že? Zkuste ho příště použít. Byl jsem zrovna uprostřed někoho a opravdu neoceňuji přerušování,” řekl, překvapivě poprvé se skutečnou výhružkou v hlase a zase se obrátil k odchodu.

Sam ho následoval. Dean trochu popošel, aby mohl ho sledovat, jak dovedl démona až k východu, kde ho upozornil na past a potom ji před ním narušil, aby Crowley mohl odejít. Těžké kovové dveře za za démonem s hlasitým cvaknutím zavřely a Sam se vydal zpět po schodech.

“Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?” zeptal se ostře, ještě než jeho bratr stačil sejít dolů úplně

“Nechal jsem Crowleyho jít” předstíral Sam hloupost.

“Ty moc dobře víš, o čem mluvím,” řekl opravdu naštvaný. “Uzavřel si s ním dohodu.”

“Ano, protože bez té by nám nepomohl.”

“Neměl si to být ty, kdo to udělá.”

“Má pravdu, Same,” souhlasil Castiel, jehož kroky, společně s jemným šustění křídel, se ozvaly za Deanovými zády, jak se anděl přiblížil. “Pokud měl někdo uzavřít s Crowleym obchod, měl jsem to být já. Můj problém, má zodpovědnost.”

Sam měl tu drzost se uchechtnout.

“Copak to nechápeš, Casi?” obrátil se na anděla a poněkud posměšně se při tom usmíval. “Dean tím chtěl říct, že to měl být on sám, kdo uzavře dohodu, protože má dojem, že je jediný, kdo má z nás tří právo něco riskovat.”

“Jistěže jsem jediný, kdo smí riskovat!” odsekl bez rozmyslu a jo… dobře, to nevyznělo tak, jak chtěl. Sakra, jediné o co mu šlo bylo, že nechtěl, aby se Sam nebo Cas vystavovali zbytečnému nebezpečí. Zvládnul by to stejně dobře jako oni, bez toho, aby hrozilo, že se jim něco stane. Protože, kdyby se jim něco stalo…

“Ne, nejsi a ani nejsi jediný, kdo na sebe může vzít odpovědnost,” nesouhlasil s ním Sam velmi pevně.

“Jasně, protože naposledy to tak skvěle fungovalo,” odfrkl si pohrdavě, ale jen proto, že nechtěl dát najevo opravdovou obavu.

Naposledy, když na sebe Sam vzal odpovědnost za uzavření Pekla, to skončilo tím, že proležel dva měsíce v posteli, téměř neschopný pohybu a uzdravil se jenom nějakým zasraným zázrakem, který pak Cas okecával řečma o silné duši a duchu, který zvítězil nad hmotou. Třeba i byly ty bláboly pravdivé, ale co na tom záleželo? Jediné, co měl Dean pevně vryté v paměti, byl pohled na svého malého bratra jak klouže od horeček k zimnicím a zase zpět, pach propocených a občas pomočených prostěradel a klesající váha těla, které musel tahat na záchod a do koupelny. Strach, že se mu Sammy doslova zaživa rozpadne před očima a beznaděj z vědomí, že s tím nemůže nic dělat, která ho uvnitř paralyzovala, i když navenek fungoval. Musel. Kdo jiný by seděl u Samovy postele a krmil ho řídkou kaší a silným vývarem – jedinými dvěma věcmi, které dokázal udržet. Nebyl nikdo, protože Cas… jeho anděl byl v tu dobu pryč. Ztracený, někde na druhém konci Států, bez své Milosti a dlouho bez možnosti se s nimi spojit. Což taky moc nepomohlo. 

Takže pardon, že nebyl Dean moc nadšený z toho, když Sam zase převzal ‘odpovědnost’.

“Tohle je něco jiného,” odvětil Sam a sestoupil poslední dva schody. “Falešnou skromnost stranou. Dávno už hrajeme úplně jinou ligu, než… prakticky kdokoliv na Zemi. Už jen to, že si do vlastního domu zavoláme Krále Pekla a vyhrožujeme mu nakopáním zadku, aniž by nám za to vyrval vnitřnosti z těla, o něčem vypovídá. Nemyslíš?” rozhodil rukama. “Crowley mě nezabije a ani neudělá nic, co by mě ohrozilo. Jo, přinutí mě udělat něco, co se mi nebude líbit a já s tím počítám, ale určitě to přežiju. A víš proč?” zeptal se, ovšem nečekal na odpověď. “Protože není hloupý a ví, že nás bude v budoucnu potřebovat až se zase něco posere. A všichni víme, že se to nakonec stane.”

Semkl rty. Tohle nebyly platné argumenty proto, aby riskoval místo Deana. Prostě nebyly. Tečka.

“Stejně jsem to měl být já.”

“Ale nebyl. Tak to prostě je, buď se s tím smiř nebo pro mě za mě ne.” Pokrčil rameny. “Já osobně jdu spát,” prohlásil a obrátil se na Case. “Je mi líto, Casi, ale nemyslím, že pro tebe v tuhle chvíli můžeme něco udělat. Nejlepší pro všechny bude, když se s Deanem pokusíme naspat alespoň ty chabé tři hodiny do svítání.”

“To je v pořádku, Same. Chápu to a máš pravdu,” přitakal Cas. “Měli byste se vrátit do svých pokojů a pokusit se spát. Odpočinek je pro vás důležitý. Já zůstanu tady a budu se dívat na televizi.”

“Dobře. Jdeš, Deane?” obrátil se na něj Sam s otázkou a tvářil se, jako kdyby se vůbec nehádali.

“Ještě tu chvíli zůstanu.” Když tedy nebylo nic, co by měli probrat, tak tedy fajn. Dean nebyl ten, kdo by tlačit.

“Fajn. Dobrou noc,” pozdravil, předtím, než se obrátil a vyrazil k pokojům. 

Vyprovodil ho zamračeným pohledem.

Nerad to uznával, ale ve skutečnosti sám nevěřil, že by Crowley chtěl na oplátku něco, co by Sama mohlo zabít. Nebyl to idiot, jen parchant, který by mohl chtít, aby udělal něco, co ho zničí spíš uvnitř, než co by ho připravilo o života. Proč na tohle Sam nemyslel, než tak hloupě přijal smlouvu? Jo, byla to důležitá smlouva…

“Deane?” Castielův hluboký hlas mu zazněl blízko ucha, na rameno mu ve stejnou chvíli přistála andělova ruka a šustění společně se stínem ho upozornilo na to, že kromě teplých křídel Milosti, která cítil na svých zádech, kolem něj ovinul i ta hmotná.

Věnoval rychlý pohled hradbě duhového peří, která mu zleva bránila ve výhledu, a pak se obrátil tváří v tvář Casovi, který si ho prohlížel s ustaraným výrazem. Což bylo ironické, vzhledem k tomu, že to on byl chlap, co má na zádech obrovská křídla a v jednom z nich energetického brouka.

“Měl by sis jít odpočinout,” navrhl Cas.

“Dobře, půjdu, jen…” automaticky se podíval stranou, aby přehlédl místnost, jenže ve výhledu mu zavázela křídla, zase obrátil zpět. “Co ty? Nemůžeš tu přeci jen celou noc sedět a… ok, dobře,” řekl, když viděl jak anděl naklonil hlavu na stranu a nasadil shovívavý výraz. “Dělal si to už dřív, ale to si neměl… tyhle… obrovské opeřené přívěsky.” Poukázal mávnutím ruky na křídla, která teď tvořila poloviční kokon kolem nich, jakoby se je Cas snažil oddělit od všeho kolem. Ne, že by si na to Dean stěžoval, skoro naopak. Bylo to zvláštním způsobem uklidňující, přinášející pocit bezpečí přicházející s vůní horského vzduchu a jemným perleťovým prachem, který se kolem Casových fyzických křídel vznášel jako řídký oblak. Dean si byl jist, že ho musel mít plný nos i pusu, ale nijak zvlášť mu to nevadilo.

Cas natočil hlavu ze strany na stranu, jak se podíval na vlastní křídla.

“Nějak si s nimi poradím. Mám s křídly letité zkušenosti,” prohlásil s malým, jemným úsměvem, který Deanovi vždycky popohnal srdce a přiměl ho úsměv opětovat, aniž si to uvědomil.

“Fajn. Pojď sem,” povzdechl si, popravdě trochu unavený – no co? Už mu nebylo dvacet a vyskočit z postele v půl třetí ráno by nenabilo energií nikoho – sevřel Casův obličej a přitáhl si ho k rychlému polibku. “Kdybys něco chtěl nebo potřeboval, tak prostě zavolej. Jasné?” napůl se zeptal a napůl to přikázal. 

“Budu v pořádku,” ujistil ho a nakrátko zesílil stiskl Deanova ramene, než dal ruku pryč a zvedl křídla za svá záda s lehkostí někoho, kdo si s nimi opravdu ví rady, a tak Deanovi naznačil, že může jít.

S povzdechem nechal své ruce klesnout, ještě naposledy přehlédl přes duhový závěsy vzdouvající se nad Casovími zády, než se obrátil k odchodu.

“Dobrou, Casi.”

“Dobrou noc, Deane.”

Postel volala. Se spánkem to ale bylo složitější.


4. kapitola6. kapitola

4 komentáře: „Dotkni se mých křídel – 5. kapitola

    1. Vzato kolem a kolem, myslím, že otevřené Winchesteři a Castiel podvedli Crowleyho častěji. On ma své standardy. Dodrží všechno co je ve smlouvě a přesně do puntíků… To, ze si někdo nepřecte smlouvu před podepsáním není jeho problém. 😄

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s