Dotkni se mých křídel

Dotkni se mých křídel – 6. kapitola

Pomalu roztahoval svá Prvotní křídla, vychutnávaje si absenci bolesti, a křídla na jeho nádobě ten pohyb kopírovala. Bylo to tak zvláštní. Cítil je, mohl jimi hýbat stejně, jako hýbal lidskýma rukama a nohama, byla tvořena buňkami s DNA jeho lidského těla, ale byla také protkána energií totožnou s energií jeho Prvotních křídel. Byla na ně napojena. Viděl to i cítil, když se jich Dean něžně dotýkal a pak, když z nich Sam vytrhl dvě ze tří letek, které stále ležely na stole. 

Pro nedostatek důkazů o opaku to byla prostě jeho křídla. Jen další pár ke zbylým pěti, které už měl, ale přesto; mít je bylo nesmírně znepokojivé a podivné. Už si zvykl na svou nádobu, dokonce ji často nazýval svým tělem. Naučil se jí oddávat a vychutnávat si všechno, co mu přinášela, zejména pokud to bylo spojené s Deanem. Tyhle nové… výrustky byly další množina do nekonečné řady zatím jen částečně probádaných neznámých.

Proč by vlastně andělé měli chtít personifikovat svá Prvotní křídla? To mu nebylo úplně jasné už ve chvíli, kdy před několika desítkami tisíc let získal vědomosti o lidských Nádobách. Samozřejmě, když pak vznikla kouzla, do kterých bylo jako ingredience třeba andělské peří, začalo to dávat větší smysl. Prostě jen další kousek velkého plánu jménem Země, který zapadl na své místo, stejně jako za nějakých dvanáct tisíc let se jedna z jeho hlav stane skutečným zvířetem. Pořád ale nechápal, proč by nějaký anděl chtěl personifikovat celá křídla, když stačilo jen sáhnout mezi vrstvy reality, vytrhnout pero z Prvotních křídel a pak ho prostě jen zhmotnit. To už udělal. Před lety dal jedno své pero Bobbymu, protože věřil, že ho bezpečně uschová a až bude třeba, moudře použije.

Mít na zádech své nádoby fyzická křídla bylo hrozně nepraktické. Lidské tělo pro něco takového nebylo přizpůsobené, takže nemalá váha křídel mu měnila těžiště a napínala zádové svaly až k bolesti. Bez ohledu na smlouvu a možné řešení jeho skutečného problému, by bylo prostě jednodušší křídla odříznout.

Možná by to nakonec mohl udělat sám.

Zamračil se, obrátil několik párů očí na svá záda, a začal zvažovat logistiku takového zákroku. Dostatečně dlouhá a ostrá zahnutá čepel, něco jako srp, by možná fungovala. Natáhl by ruku přes rameno, zachytl čepel o kloub vyrůstající z jeho zad a dostatečně silně trhl. To by mělo křídlo oddělit. Nebyl by to čistý řez a jistě by ho stálo nějaké úsilí uvést svá záda do původního stavu, ale mělo by to jít. Problém byl jedině v tom, že si nebyl jistý, jestli by obyčejná zbraň vůbec fungovala.

Křídla v sobě měla příliš mnoho jeho skutečné energie. Pulzovala a protékala mezi jednotlivými molekulami a držela pohromadě buňky jeho nádoby, které by bez andělské Milosti pohromadě držet nemohli. Prostě na to nebyli vytvořené.

Srp některé ze Smrtky by měl fungovat dobře, usoudil.

Zamyšleně se mračil a bezděčně při tom sáhl přes vlastní rameno na prachovým peřím porostlý kořen křídla. Dotek byl tak zvláštní a přinesl s sebou starou Jimmyho vzpomínku na dobu, kdy byl ministrantem a jedním z jeho úkolů bylo se starat o několik bílých holubic, které někteří lidé chtěli vypouštět na svatbách. 

Uslyšel blížící se kroky.

Obrátil se po zvuku a natáhl křídlo Milosti směrem odkud kroky přicházely. Poznal je okamžitě, patřily Deanovi, takže dotek zlaté duše na jeho křídle bylo jen příjemné ujištění. Koutky se mu zvedly v úsměvu, který zesílil, jakmile se Dean vynořil z chodby do zorného pole jeho nádoby. Už na sobě zase neměl kalhoty, bosé nohy měl strčené ve svých teplých pantoflích a oblečen byl do županu. Jeho obvyklý ranní vzhled, včetně nevrlého výrazu, jehož plnou sílu Castiel okusil, když se zastavil sotva dva kroky od něj a váhavě přešlápl z nohy na nohu.

“Dobře. Tohle prostě nepůjde,” povzdechl si a promnul čelo.

“Co se děje, Deane?” zeptal se s obavou a pomalu kolem něj ovinul křídlo Milosti, jen aby pocítil nerozhodnost a mrzutost, která se Deanovi odrážela i na tváři. Jeho Prvotní křídla, teď když je tak úzkostlivě nedržel blízko své Nádoby, se pozvedla, aby se zlehka obalila v ochranném příkrovu kolem člověka. Reflex, který musel téměř rok potlačovat ze strachu z bolesti a ze studu, který cítil, kdykoliv jen jedním z očí zachytil záblesk spáleného peří. Teď ale viděl přelévající se energií mající ze všech jeho křídel k hmotnému světu nejbližší. Nejnovější pár pak následoval pohyb jeho Prvotních křídel a stočil se kolem Dean skoro stejným způsobem. 

Možná by si na nejnovější pár nakonec zvykl, kdyby mu nebránil chodit mezi lidi. Koneckonců kdykoliv získal nová křídla, vždy to nějaký čas trvalo, než přišel na to, jak si s nimi poradit.

“Asi bez tebe neusnu, takže si… jen támhle ustelu na pohovce,” objasnil důvody svého nepohodlí a mávl rukou k pohovce.

“To není zdravé pro tvoje záda,” namítl.

“Moje záda budou v pohodě,” ujistil ho Dean přezíravě.

“Ano, budou, protože se o ně postarám, až si je natáhneš,” odvětil důrazně a peří na jeho nejnovějších křídlech zašustilo společně s tím, jak sebou jeho křídla nespokojeně cukla. “Pokud se Crowleymu podaří vyléčit mé křídlo…”

“Až  ho vyléčí,” opravil ho se svým obvyklým pevným přesvědčením, kterému bylo tak snadné podlehnout.

“Až Crowley vyléčí mé křídlo, budu potřebovat všechnu zbytnou energie abych tahle křídla,” tentokrát naprosto úmyslně pohnul personifikacemi svých křídel, “odhmotnil. Nechci plýtvat svou Milostí na tvoje naprosto zbytečná zranění.”

“Tak jo,” povzdechl si a rezignovaně zvedl ruce. “Dám si kafe a pustíme si spolu nějaký film.”

Zamračil se. Dát si kávu a pustit film znamenalo, že Dean plánuje zbytek noci probdít, což pro něj bylo asi stejně zdravé, jako spát zkroucený na pohovce.

“Půjdeme do ložnice,” rozhodl se pro nejlepší variantu.

“S tímhle na zádech?” zeptal se Dean skepticky, když ukázal prstem na křídla. “Pochybuju, že se ke mě vejdeš.”

Ohlédl se po svých nejnovějších křídlech a přimhouřil oči, když odhadoval jejich velikost a skladnost. Stropy chodeb bunkru měly přesně tři metry, třicet jeden centimetrů v nejnižším místě a třicet osm v tom nejvyšším. S křídly složenými za zády jimi mohl projít bez problémů. Dveře byly větší překážka, ale dokázal se jimi protáhnout. Největší problém byli velikosti pokojů a hlavně fakt, že ten Deanův byl naplněn mnoha věcmi, od plakátů na zdech – Dean je považoval za vzácné nejen pro jejich emocionální hodnotu, ale i pro tu peněžní – přes malou televizi, zbraně a upomínkové předměty, až po knihy, spisy z archivu a množství poházeného oblečení. Tam by se jistě nevešel.

Jeho vlastní pokoj byl čistý a jednoduchý. Nepotřeboval toho ke spokojenosti moc, zvlášť ne pomíjivé věci, které měly tendenci se rozpadnout rychleji, než si na ně vůbec stihl zvyknout.

“V mém pokoji je dost místa jak pro nás, tak pro má nová křídla.”

Člověk věnoval jeho křídlům skeptický pohled a chvíli si byl Castiel jistý, že bude proti jeho návrhu protestovat, ale pak jen přikývl a unaveně se pousmál.

“Jasně. Zkusíme to,” souhlasil.

Nechal Deana jít prvního. Bylo to tak jednodušší, protože jít po jeho boku by opravdu byl problém. Nejnovější křídla by zavázela. To ale neznamenalo, že se ho přestal dotýkat svými křídly Milosti, prostě jen natáhl před svou nádobu a jemně opřel špičku svého křídla o Deanova záda a nechal ji tam, dokud člověk nedorazil ke dveřím Castielova pokoje a neotevřel je. Jen aby vzápětí ustoupil a nechal mu možnost vejít jako první. 

S trochou soustředění protáhl fyzická křídla vzad tak, aby mu jejich klouby nevyčnívaly nad rameny a prošel dveřmi do svého pokoje. Jeho kroky doprovázel zvuk peří, táhnoucího se po podlaze, a pocit, jak se letky ohýbaly, když je táhl po zemi. Pro nádobu to byl vjem, který její mozek nebyl schopen správně zařadit, jen říkal, že je to podobné tahání za vlasy. Pro něj samotného to bylo velmi podobné tomu, když svými Prvotními křídly ohmatával místo chráněné pečetěmi proti andělům a zjišťoval, jestli v obraně není skulina, kterou by se dokázal protáhnout. Zdálo se tak dávno, kdy naposledy tohle dělal.

Zastavil se u nohou postele a zamračeně zvažoval další postup.

Lehnout si nevypadalo jako takový problém, ale byl si naprosto jistý, že by nedokázal složit fyzická křídla na jednu stranu, jako to dělal s těmi metafyzickými. Klouby fyzických křídel neměly takový rozsah pohybu a byla prostě… fyzická. Tuhá, neohebná, neohrabaná, jako všechno, co bylo z kostí a masa.

Mohl by je rozprostřít po posteli a pak by si Dean mohl lehnout na ně. 

“Říkal jsem, nepůjde to,” pronesl Dean ode dveří, ve kterých stál, ruce vzepřené o futra a zamračený výraz.

Ohlédl se po něm několika páry svých očí, včetně těch lidských, jenže těm ve výhledu bránila hradba duhového peří. Stejně si neodpustil zamračení, i když ho Dean nemohl vidět.

Nesdílel lidské přesvědčení, že to nepůjde. Věděl, že to půjde.

Přitáhl duhová křídla pevně k tělu, aby zabírala co nejméně prostoru, a přešel na stranu postele na kterou si obvykle lehal, kdyby byli v Deanově pokoji. Obrátil se zády k posteli a nejdřív pomalu roztáhl pravé křídlo a zatímco ho pečlivě sledoval hlavně lidskýmo očima, které ho viděly nejlíp, ho pozvolna ohnul kolem nočního stolku a zdi. Podobně to udělal i s druhým a nakonec se posadil

Peří se sice ohnulo, což s sebou přinášelo určitý pocit nepohodlí, který se promítl i do jeho Prvotních křídel, ale nebylo to nic proti bolesti, kterou prožíval poslední rok. Mohl to snadno ignorovat.

Hodil nohy na postel a přitáhl se k jejímu čelu, levé křídlo nechal klesnout na postel. Celou jí zakrylo a ještě zůstalo viset přes její okraj. Druhé křídlo spočívalo na nočním stolku, podlaze a trochu opřené o zeď v podivném úhlu, který mu napínal sval na zádech a také na krku. Pokusil se pozici trochu upravit, ale nepomohlo to.

Už předem se smířil, že pro dnešní noc nebude mít jeho nádoba pohodlí, tak si ho udělal alespoň pro sebe. Roztáhl Prvotní křídl od stěny ke stěně, kam jen to šlo, aniž by narazil na elektrické vedení, a jedním křídlem Milosti se natáhl po Deanovi, ovinul mu ho kolem zad a nepatrně se jich dotkl, aby mu naznačil, že může přijít blíž.

Už nebyl překvapený, že člověk jeho dotek cítil a pomalu se vydal kolem postele, zamračený pohled upřený na křídlo, které pokrývalo většinu postele. Došel až k ní a posadil se na okraj, tam kde křídlo nebylo, načež váhavě natáhl ruku a položil ji na jednu z letek.

Castiel se zachvěl, jak kvůli tomu, že Deanova ruka prošla skrze jeho Prvotní křídlo, tak díky pocitu lidských prstů na duhovém peří spočívajícím na posteli. Skrze proudy energie, které držely jeho fyzická křídla pohromadě a poutala je k jeho Prvotním se teplo Deanovy duše rozlévalo ještě intenzivněji, než když se dotkl holou kůží.

“Vím, že normálně ležím na tvých křídlech, ale… zlato, tohle je jiné. Nezlámu ti peří?” prolomil Dean ticho hluboce starostlivým hlasem.

“Nevím,” připustil a obrátil několik očí ke svému fyzickému křídlu. “Vypadá pružné a odolné. A i když se zláme, nezáleží na tom.”

“Mě na tom záleží,” nesouhlasil Dean se stejně absurdní silou, s jakou předtím odmítal Castielova fyzická křídla odříznout.

“Deane,” oslovil ho důrazně se špetkou podráždění, protože opravdu nechtěl znovu vést celou debatu o zbytečnosti fyzických křídel. “Křídla, kterých se dotýkáš, jsou stejně součástí mne, jako Jimmyho tělo.”

“No právě,” odvětil důrazně, jakoby to něco znamenalo, zatímco jeho ruka skouzla směrem vzhůru po letce až na několik šedých skvrn, které ji hyzdily.

“Jsem na tohle tělo zvyklý, ale můžu ho kdykoliv opustit,” uvedl a přiměl tím Deana rychle zvednout hlavu a podívat se mu do očí. “Vlastně by to bylo také řešení. Mohl bych prostě opustit tuto nádobu, včetně zhmotněných křídel, a najít si jinou. Jsem si jistý, že na té by už křídla nenarostla.”

“Nechci, abys změnil nádobu,” namítl jasně nespokojený s takovou myšlenkou. Castiel ho ani nemusel jemně objímat křídly Milosti, aby jeho nespokojenost vycítil.

“Udělám to, pokud to nepůjde jinak.” 

Lpěl na svém lidském těle víc, než si myslel, když ho už předtím nenapadlo se prostě přestěhovat do jiného. Dřív, možná ještě před dvěma, třemi lety, by to bylo to první, co by ho napadlo, ale to bylo tehdy.

“Ne,” prohlásil Dean ostře. “Pokud to nepůjde jinak, prostě… odříznu je, dobře?” jeho slova zněla vážně, jakoby to sliboval. “Radši to, než abys byl najednou v kdovíkom. Tohle je teď tvoje tělo a já udělám všechno, aby to tak zůstalo, protože tohle tělo…” Otevřel pusu a zase ji zavřel, než odvrátil tvář i pohled a jeho ramena trochu poklesl, než si povzdechl a unaveně promnul oči. “Líbí se mi, jasné?” řekl polohlasně a emoce, kterou Castiel identifikoval jako hanba, se mu otřela o křídlo ovinuté kolem Deanových zad. “Vím, že to nejsi skutečně ty a asi bych si nakonec zvykl na změnu, ale,” znovu se obrátil na něj obrátil, “stejně mi slib, že pokud to jen trochu půjde, zůstaneš v tomhle těle.” 

“Slibuji,” odpověděl bez zaváhání, protože to bylo to, co stejně sám chtěl. Kdyby měl opravdu v úmyslu opustit svou nádobu, dávno by to už udělal a nečelil by takovým problémům, aby si ji mohl ponechat.

Dean jeho odpověď uspokojila. Usmál se a naklonil kupředu. Teplá lidská ruka se dotkla jeho tváře jen o chvíli dřív, než Dean spojil jejich rty v polibku.

Zapletl mu prsty do vlasů a objal ho kolem zad a přitáhl si ho k sobě do objetí. Mezitím pootevřel rty a nechal Deana vklouznout mu jazykem do úst a přinést s sebou chuť molekul kofeinu a celého spektra karcinogenů z pražení, tak typických pro kávu. A alkoholu. Podle složení to byla lahev medové whiskey, kterou mu přivezl ze svého prvního a jediného výletu za zábavou.

Skutečnost, že Dean ocenil jeho dárek, ho naplnila štěstím. Bez rozvahy strhl lehké lidskou tělo k sobě na postel a všechny křídla, která nebyla pečlivě složená těsně kolem jeho nádoby, se zvedla, aby se obalila kolem nich. Včetně těch fyzických. 

“Sakra…!” hekl Dean, když náhle ztratil rovnováhu a ocitl se napůl na Castielově hrudi a napůl na duhovém křídle. Druhé křídlo se vznášelo nad nimi oběma a světlo, které jím procházelo, kreslilo zářivé odlesky na Deanově překvapené tváři. Výraz překvapení rychle zmizel, nahrazený pobavením, které se protáhlo do krátkého, tichého smíchu, se kterým Dean zakroutil hlavou, než se opatrně vzepřel o peří, na kterém už napůl ležel a pomalu upravil svou pozici. Šustilo to a všude se snášel prach tvořený drobnými kousky keratinu a jiskrami energie vpité do každého jednotlivého pírka.

Nakonec si Dean našel pohodlné místo k ležení. Na boku, většinou na peří, ale hlavou spočíval na masité části křídla, chodidla položená na prostěradle. Konečky prstů jedné ruky se dotýkal Castielových žeber, zatímco druhou přejel po jeho nahé hrudi, přes klíční kost a rameno až na malá peříčka pokrývající horní část jeho křídla. Ten dotek bylo skoro stejně intenzivní, jako když se dotýkal jeho skutečných Prvotních křídel a vysílel příjemné chvění zpět do jeho nádoby v jakési podivné, ale vítané smyčce vjemů.

Povzdechl si a zavřel lidské oči, i když ty ostatní ponechal otevřené a sledoval jimi Deanovu pátrající ruku, která následovala hlavně linku hmotného křídla, které bylo jen občas propletené s Prvotní, takže i o něj čas od času zavadil prsty. Mohl ho posunout kupředu, aby se ho Deanovy prsty a jeho jiskřící duše dotýkala víc, ale neudělal to. Nechal ho zkoumat hmotné zpodobnění křídel, protože to byl zážitek ještě jedinečnější, než kterékoliv jiná minuta existence. Až hmotná křídla rozloží na energii už je nikdy nebude moci znovu vytvořit.

“Casi…?” oslovil ho Dean tiše, hlas zhrublý způsobem, který už Castiel dobře znal; vzrušením a touhou. “Co je tohle?” překvapil ho otázkou, místo nemravného návrhu nebo dalšího polibku, který čekal.

Otevřel lidské oči a podíval se na místo, kde Deanovi prsty spočívaly na jedné velké šedé skvrně hyzdící duhově se lesknoucí peří.

“Zbytky Leviathanů.”

Dean zamrkal.

“Ještě jednou…”

“Zbytky. Leviathanů,” odpověděl podruhé, vyslovující každé slovo hlasitě, pečlivě a srozumitelně, vzhledem k tomu, že ho předtím Dean neslyšel.

“Moment… pořád máš v sobě nějaké jejich zbytky?”

“Ne,” odvětil, v sobě neměl nic, ale… “Když si prohryzaly cestu ven z mého těla potřísnil mi svou existencí křídla. Z většiny z nich jsem tu špínu dokázal smýt, ale do mých Prvotních křídel se z nějakého důvodu zažrala tak hluboko, že to nešlo. Od té doby jsou poskvrněná.”

Deanova ruka sklouzl z jeho křídla, jakoby se spálil. Pak zašustilo peří, když se zvedl na loket, aby se nad Castielem naklonil. Obočí měl stažené v zamračení a dotek ruky, kterou mu položil na čelist, byl nezvykle jemný.

“Proč… o těhle věcech nic nevím?” zeptal se Dean, mdlým hlasem.

Castiel byl zmatený.

“Nikdy ses na mou pravou podobu neptal a protože křídla… až do teď… byla součástí mé pravé podoby, neviděl jsem důvod, proč ti to říkat.”

“Byl jsem osel, co?” zamumlal Dean stále tím mdlým hlasem, a když ho jemně pohladil křídlem, jak v uklidnění tak zvědavý na jeho emoce, cítil hanbu a smutek. “Lovím duchy celý život a tebe jsem ignoroval, jen proto, že tě nemůžu vidět a bylo to prostě… pohodlnější. Víš, nestarat se.” Povzdechl si a položil si čelo na Castielovo.

Zblízka mohl vidět každý drobný detail jeho očí, všechny odstíny zelené a zlatavé, které se v nich mísily a v hloubi postřehl vlnící se svit jeho duše. Oči, okna do duše, tak to lidé říkali a nemýlili se. V očích se zračila lidské duše, tak jako se v nich odrážela démonická temnota nebo andělská Milost. Ty Deanovy byly nejkrásnější, jaké kdy viděl, stejně jako byla krásná a velkolepá i jeho duše.

S povzdechem zavřel oči a objal ho všema svýma rukama, společně s tím, jak kolem něj pevně zavinul svá křídla a opřel si hlavy o jeho ramena, i když věděl, že je člověk žádným způsobem nemůže vnímat.

“Teď se staráš a to stačí.”

Dean se hořce zasmál.

“Jo, starám. Čtu knihy o andělech, víš? Knihy. To je bláznivé.”

“Proč?” zeptal se a trochu odklonil hlavu, aby se Deanovi znovu mohl podívat do očí. “Já čtu knihy o lidech, abych ti lépe rozuměl. Co je na tom špatného?” Byl zmatený a měl pocit, že udělal něco špatně. Lidské vztahy byly tak hrozně složité. Proč prostě nestačila láska a hluboké pouto, které ho vázalo k Deanově duši a Deana k jeho Milosti.

Dean zamrkal, než mu ze rtů uniklo další tiché zasmání.

“My sme ale dvojka…” povzdechl si, ale nevypadal, že by byl naštvaný. Naopak, sklonil se, aby Castiela políbil a nechal svou váhu klesnout na jeho hrudník ve prospěch volných rukou. Jednou vyhledal křídlo a druhou sklouzl po nahé hrudi k okraji kalhot.

Castiel si znovu povzdechl a zavřel oči.

°°0°°

Zavřel za sebou dveře a pohled mu padl na démonickou past na podlaze. Připomnělo mu to všechny noční události a zvláště pak skutečnost, že byl teď uvázaný na Crowleyho vodítko. Uvědomit si to nebyl dobrý pocit, ale udělal to z dobrých důvodů. Ten první byl, že to byla šance, jak Castielovi vrátit jeho křídla a tím druhým bylo, že nemínil přihlížet začátku nové série Deanových hloupých sebeobětování. Byl zázrak, že zvládli skoro celý jeden rok, aniž by jeho starší bratr udělal něco sebedestruktivního. Dokonce se Deanovi podařilo navázat vztah s Casem, což… no, bylo to pořád složité na mnoha úrovních, ale evidentně pro ně pro oba dobré. A překvapivě funkční. Na jejich poměry až neuvěřitelné.

Takže asi tak. Jedna služba pro Crowleyho byla přijatelná cena.

Pomalu se vydal po schodech.

Ranní běh ho osvěžil a pomohl mu rozhýbat svaly ztuhlé nočním budíčkem. Byl připraven na další den.

To samé se nedalo říct o Deanovi s Casem, kteří byli ještě pořád zalezlí v Castielově pokoji. V noci, ještě než stačil pořádně usnout, ho probudil nejdřív Dean plížící se pryč a pak Dean s Casem, kteří se zase plížili zpět. Kromě toho se po podlaze chodby táhla stopa jemného, perleťového prachu z andělových nových křídel. Křídel, které by měly potenciál přimět Deana doslova šílet – vždy byl méně ochotný a možná i schopný přijmout myšlenku, že ne-lidé nemusí být jen žravá monstra – ale nestalo se tak. Vlastně jimi byl nadšený v tom nejlepším slova smyslu, který možná přesahoval očekávaný úžas z pohledu na hmotnou manifestaci andělských křídel. Ne, že by o tom Sam nějak zvlášť uvažoval, ale nebyl slepý ani hloupý a vlastně byl za ně za oba rád. Ba dokonce byl na Deana hrdý, že se pro Case dokázal vzdát tolika předsudků a životních předpokladů.

Takové věci zvládla jenom pravá láska, pomyslel si jen s částečně ironickým úsměvem a vydal se ze schodů, aby si mohl dát sprchu, když mu začal zvonit mobil.

Sáhl pro něj a podíval se, kdo mu volá.

Na displeji zářili tři šestky.

“Crowley…”

“Proč jsi udýchaný, losíku?”

Protočil oči.

“Zařídil si, co bylo třeba?” chtěl vědět, ignorující Crowleyho otázku.

“Pracuji na posledních detailech. Není to tak snadné dostat do Pekla anděla plus winchestrovské garde,” odpověděl hladce a naprosto stejným tónem pokračoval: “Kdo je to?”

“Kdo je kdo?” zeptal se dřív, než jeho mozek dohnal jeho pusu ,a okamžitě toho samozřejmě litoval.

“Ta šťastná, která způsobila, že ztrácíš dech.”

Promnul si kořen nosu. Neměl náladu hrát s Crowleym nějaké jeho hry, ale problém byl, že možná nevolal jen tak, takže nebyla jiná možnost, než hrát.

“Žádná taková není.”

“Takže muž? Nebo něco jiného?”

Čelisti se mu napnuly. Co démon zamýšlel připomínáním nelidských vztahů, které Sam měl? Tedy kromě vlastního pobavení.

“Byl jsem běhat,” odpověděl neutrálním tónem. “Proč voláš?”

“Je trochu zklamání slyšet, že ses nenarodil adonisem.”

Zmateně se zamračil, než dal telefon pryč od ucha a podíval se na displej. Pořád na něm byly tři šestky, takže jeho hovor nepřeskočil na nějakou levnou erotickou linku. Na druhém konci byl dál Crowley, Král Pekla a jediným důvod, proč volal, bylo jeho vlastní pobavení.

Sam jednoduše ukončil hovor a strčil si mobil zpátky do kapsy.

Nestačil sejít ani jeden schod, když jeho mobil začal znovu zvonit. Další hovor z Pekla nebo alespoň místa Peklu blízkého. Copak měl Crowley jeho číslo na rychlé volbě? 

“Tys mi to právě položil?” ozvalo se na druhé straně nebezpečně klidně.

“Ano. Až mi budeš skutečně něco chtít, napiš textovku. Sbohem, Crowley,” dodal a znovu ukončil hovor. 

Tentokrát byl jeho telefon potichu o něco déle. Vlastně došel skoro do chodby k pokojům, když zapípal, aby mu oznámil příchozí zprávu. Otevřel si ji. Byla to adrese a stručný vzkaz ‘Za tři dny’, pocházející od čísla které neznal, ale smajlík ďábla místo podpisu mu perfektně napověděl, kdo mu zprávu poslal.

Zamračil se na číslo.
Jedna věc byla vědět, že když vytočíte 666 a dost dlouho počkáte, spojí vás s pekelnou ústřednou nebo v jejich případě přímo s Crowleym. Udělat to, což už několikrát udělal, byla druhá věc. Dostat pravděpodobně soukromé číslo Krále Pekla bylo něco jiného. Jestli si Crowley myslel, že tím bude potěšen nebo dokonce polichocen, tak nebyl, ačkoliv… Jednou by se to mohlo hodit, usoudil a po cestě zpět k počítači, ležícímu na stole, si Crowleyho číslo uložil.

Zadal adresu do googlu.

Byla mu hned povědomá, teď viděl, že je to dost slušný hotel ve velkém městě asi dva dny cesty od Libanonu, pokud budou řídit celou noc. To jim dávalo den na vymyšlení způsobu, jak tam Case dostanou, protože bylo absolutně vyloučené, aby se jeho křídla vešla do Impaliy. Nešlo by to ani kdyby vybrakovali kufr a vyndali zadní sedadlo. Ne, že by se dalo počítat s tím, že by Dean něco takového byl ochoten udělat. I nehynoucí, věčná láska k nebeské bytosti měla svoje hranice a Sam si byl jistý, že ‘Baby’ bylo Deanovou hranicí.

Sklouzl pohledem k hodinám v rohu obrazovky.

Deset minut na rychlou sprchu určitě měl. Pak byl na řadě plán, který už se mu rýsoval v hlavě.

°°0°°

Když přecházel od svého pokoje k tomu Castielovu, kolem nohou se mu při každém kroky zvedaly obláčky perleťového prachu. Podle jeho zkušeností s flitry – krátké vysokoškolské známosti vás naučí hodně – to nepůjde zamést ani vytřít, jedinou nadějí byl vysavač. Vzhledem k tomu by mohli letos pro jednou obnovit tradici slavení Vánoc, protože by měl pro Deana perfektní dárek; jeden z těch moderních vysavačů, které se prohlížel na Samově počítači… a hned potom přešel na kreslené porno. 

Zastavil se u Casových dveří a po krátkém zaváhání zaklepal.

“Tady Sam!” zavolal dostatečně nahlas, aby ho oba muži na druhé straně slyšeli. “Jste slušní?” 

Zpoza dveří se ozvaly Deanovy tlumené nadávky, doprovázené šoupání prostěradel, ale hlavně šustěním křídel, které nějakým magickým způsobem bylo slyšet i přes dveře, a zvuky padajícího světla, převrhnuté židle a posouvající se skříně, po kterých následovaly další nadávky a nakonec kulhavé kroky.

Dveře se otevřely a otvorem vykoukl Dean, jehož vlasy, obličej a hlavně nahá ramena a kus hrudi vykukující zpod županu, byly pokryté perleťovým popraškem.

“Já byl někdy v životě slušný?” zeptal se Dean na oplátku, přičemž ještě o trochu přivřel dveře, aby zakryl cokoliv, co se za nimi dělo.

“Dobré ráno, Same,” ozvalo se Cas z hloubi pokoje, čímž úplně zničil Deanovu zjevnou snahu předstírat, že je v pokoji sám. Což bylo samo osobě vtipné, vzhledem k tomu, že to byl Castielův pokoj.

“Dobré Casi,” zavolal na něj přes bratrovo rameno.

“Doufám, že nás budíš s něčím důležitým, protože… víš… máme tu něco rozdělaného.”

“Jo. Ehm… fuj,” neodpustil si komentář, než zvedl mobil a ukázal Deanovi zprávu. “Každopádně… Crowley se ozval. Máme být na téhle adrese za tři dny. Už jsem to kontroloval, je to hotel asi dva dny cesty odsud, když pojedeme celou noc.” Dal mobil zpátky do kapsy. “Největší problém bude vymyslet, jak tam Case dopravíme. Napadlo mě koupit ten starý minibus, co už snad dva roky prodávají v místním autobazaru, vyndat zadní sedačky a namontovat tam něco jako barovou židli. Podle pravidel bezpečnosti to zrovna nebude, ale… u Case se nemusíme bát smrtelných následků autonehody.”

“Jo. Jo, to zní dobře,” souhlasil Dean trochu roztržitě, zatímco si prohrábl vlasy a tím rozvířil prach všude kolem sebe. “Pomůžu ti s tím, jenom…” Napůl se obrátil přes své rameno.

Nepamatoval si, že by byl Dean někdy tak skromný, pokud šlo o soukromí jeho pokoje, když v něm někoho měl. Vlastně nebylo tak neobvyklé, že nechal dveře schválně pootevřené, aby Samovi předvedl svůj poslední úlovek. K ženám, které tam měl, to bylo poněkud neuctivé, ale zase… nemohl popřít, že přesně takhle poprvé v životě viděl skutečná ženská prsa, takže nemohl tvrdit, že je úplně bez viny.

Tentokrát to ale bylo samozřejmě jiné. Šlo tu nejen o Case, kterého Sam rozhodně nechtěl vidět nahého, pokud se tomu mohl vyhnout a Dean to moc dobře věděl. Problém byl určitě i to, že navzdory tomu, jak moc se jeho bratr snažil tvářit, že je to všechno v pohodě, napětí v jeho ramenou a tom, jak mu pulzovala žíla na krku, říkalo, jak moc je sám sebou teď nejistý. Pořád ještě nezpracoval tu věc s tím, že je Cas muž… tedy, že je v mužské nádobě.

Vlastně ho za to Sam nevinil. Tyhle věci byly vážně těžké. Sám si tím prošel. Ve skutečnosti nechtěl, aby se Dean cítil nepříjemně a tak se rozhodl dát jim víc soukromí. Koneckonců, koupit auto pro něj nebyl problém.

“Zvládnu to sám.”

“Co? Blbost!” odfrkl si Dean. “Někdo tě musí dovézt do města. Přece se tam nepovlečeš pěšky.”

“Je to tak hodina a něco cesty. Procházka mi prospěje.”

“Jo a když bude to auto na šrot, tak se potáhneš zase zpátky?”

“Ano, nebo ti zavolám, někoho si stopnu nebo koupím jiné auto. Umím se o sebe postarat,” ujistil ho trpělivě, někdy se Dean choval, jakoby oběma nebylo ani patnáct. “Ty využij čas a dej si pořádnou sprchu, protože… člověče, leskneš se jak striptérka na čtvrtého července.”

Dean si hřbetem ruky otřel obličej, což mělo jediný efekt; rozmazal si perleťový prach v hustou šmouhu ze směsice toho, co měl na obličeji a toho, co měl na rukách. A pravděpodobně na celém těle, jak si Sam nechtěně uvědomil.

“Postarám se, aby byl Dean připraven ti pomoct, až se vrátíš,” řekl dosud mlčící anděl, který až teď uznal za vhodné se do debaty přidat. “A děkuji za všechno, co pro mě děláš.”

“Žádný problém,” ujistil ho, pohled upřené do tenké škvíry nad Deanovým ramenem, kde jen viděl duhová křídla vzdouvající se nad postelí, než se zase obrátil na bratra. “Zavolám, kdybych tě potřeboval a… užijte si sprchu,” neodpustil si poznámku i ušklíbnutí, než se obrátil obrátil a rychle vyrazil pryč, než ho Dean mohl stačit praštit případně popadnout v pokoji něco, co by po něm hodil.

“Mrcho!” zavolal za ním.

“Idiote!” křikl zpátky, než zmizel za rohem.

°°0°°

Sakra. Starý minubus, který Sam dotáhnul domů, měl tu nejohavnější hovnovitě zelenou barvu, jakou kdy Dean ve svém životě viděl a že díky své lásce k autům viděl na vrakovištích kdejakou sračku. Vypadalo to, jako kdyby někdo nacpal batole hnijícími fazolkami a pak ho držel ve vzduchu zatímco se to z něj valilo proudem. Takovou barvu neviděl, ani když poprvé dostal Sama na starost a rozflákal všechny lahve s příkrmem, takže mu neměl co dát k jídlu, kromě rozmačkané brokolice a stejně rozmačkaných hranolek.

Jo, byl zázrak, že se Sam dožil deseti let, natožpak puberty a už vůbec neměl zdání, jak se stalo, že ho mladší bratr přerostl skoro o půl hlavy.

Barvu stranou… minibus nebyl v tak strašném stavu na to, že prostál tolik let pod chatrným přístřeškem autobazaru a sotva s nějakou péčí. Na místo určení a zpět by je měl dostat… a… hej! Už to měl! 

“Musíme ho přelakovat!” 

“Proč?” nechápal Sam. “Připouštím, že ta barva je… viděl jsem v životě hodně hnusných tělních tekutin a tohle některé z nich překoná, ale myslím přelakování je to poslední, čím bychom se měli zabývat.”

“Copak ty to nevidíš?” zeptal se nevěřícně; byl snad Sam slepý. Asi jo. “Představ si ho v modré, zelené a oranžové. Co?” zablýskl širokým úsměvem na Sama, který mu dál oplácel jen nechápavým pohledem. “Ale no tak!” rozhodil rukama. “Budeme mít vlastní Mystery Machine! Úplně nás vidím ,jak v ní svištíme po silnici k novému případu! Boží, co?”

“Jo, boží…”

“Jo!” zubil se vesele, ale jeho nadšení pohlaslo, když Sam nahodil obličej říkající ‘To si ze mě, kurva, děláš srandu?’. “Ne boží?”

Sam významně vyklenul obočí.

“Jo… tak nic,” zahučel trochu otráveně, ale hlavně zklamaně.

Vykasali si rukávy, obrazně i doslova, a pustili se do práce. Vzal si na starost revizi motoru, zatímco Sam se bez protestů vrhl na vyndavání sedaček ze zadní části minibusu. Pracovali v tandemu za zvuku Zeppelinů a bez zbytečných řečí, přesně jak to mělo být.

Nad stavem motoru docela žasl. I přes naprosto hnusnou barvu to auto jeho předchozí majitel miloval, protože všechny díly byly původní. Žádné ty moderní repliky, které sice perfektně pasovaly, ale prostě… meh. Auta je neměla ráda. Dean je neměl rád. Díky nim přestal mít motor ten správný zvuk a bylo jedno, jestli šlo o krásku, jako bylo jeho Baby, nebo tohohle trochu těžkopádnějšího vzdáleného bratrance. Skoro mu bylo líto, že musí minibus tak vybrakovat.

Mělo to ale své výhody, nemusel na motoru odvést žádnou práci. Stačilo jen vyměnit tekutiny a trochu ofouknout prach a mohl se připojit dozadu k Samovi a pomoct mu se sedadly, takže to měli hotové mnohem rychleji. A teď na ně koukal prázdný zadní prostor, dost velký na dýlku, šířku a hlavně výšku, aby se do něj Cas vešel, i když měl Dean podezření, že stejně bude muset držet křídla trochu dolů. Byly zatraceně úžasný, ale stejně zatraceně obrovský a nepraktický. Ani se nemohl posadit na obyčejnou židli s opěradlem, protože to by mu končilo přesně tam, kde začínal kloub křídla na jeho zádech. Dokázal si ale lehnout… Rozprostřít křídla do stran a dolů z postele a vzhlížet k Deanovi těma svýma neuvěřitelně modrýma a hlubokýma očima, dech nepřirozeně klidný a rty lákavě pootevřené.

“Co takhle jedna z těch židlí z technické místnosti?” vyrušil ho Sam svou otázkou.

Roztržitě sebou cuknul, než k němu vzhlédl.

“Jo, to by šlo,” souhlasil

Stoličky v technické místnosti byly kulaté, podobné barovým, daly se libovolně snížit i zvýšit a hlavně už měly základnu, která byla přišroubovan ke zemi. Nemuseli tedy vymýšlet jak jednu z nich připevnit k holé podlaze minibusu.

Sam popadl nějaké nástroje a vydal se pro jednu z židlí. Nechal ho jít samotného, nebyla to těžká práce, a sám si naskočil do zadní části minibusu a začal zvažovat, jak by to mohl Casovi cestu zpříjemnit. Určitě bylo v plánu vrátit koberec, který musel Sam vyndat, ale kromě toho to nevypadalo, že by pro něj mohl udělat o něco víc. Pokud šlo o něj, měl v zadní části dost prostoru, ale věděl, že aby se Cas cítil opravdu pohodlně, potřeboval by ho daleko víc.

Začal mu zvonit mobil. 

Vytáhl ho a zjistil, že je to Cas, což ho trochu znepokojilo.

Když anděla nechával v hlavní místnosti společně s puštěnou televizí, mísou sladkého popcornu a sklenicí chilli omáčky, řekl mu, že má zavolat pokud by se něco stalo (nemyslím, Deane, že se můj stav v nejbližší době změní. Cítím se velmi stabilně) kdyby potřeboval víc jídla (andělé nepotřebují jíst, Deane), deku nebo oblečení (není mi zima a ne, nevadí mi být nahý. Jen nevím, kdy si smím svléct jakou vrstvu oblečení. Etiketa oblékání je tak složitá. Snažím se zůstat úplně oblečený nebo… když jsem s tebou… úplně nahý) nebo nějakou zábavu (dávají maraton “Vítejte v naší veterinární ordinaci”. Zabavím se.). Musel mít tedy nějaký důvod.

“Stalo se něco?” zeptal se místo pozdravu.

Okamžik bylo na druhé straně ticho, kromě pravidelného dechu.

“Ne,” odpověděl Cas nakonec. “Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nepotřebujete pomoct?”

“Jak ti to jde se suchým čističem na autokoberce?” zeptal se na oplátku s trochou humoru, když viděl, že se nic neděje.

“Myslím, že jsem nikdy nepřišel do kontaktu se… suchým čističem na autokoberce.”

“To jsem si myslel,” uchechtl se rozkošně zmatenému tónu svého anděla. “Jak ti je?”

“Bolí mě záda,” odpověděl, jak jinak než popravdě a i přes telefon bylo slyšet šustění posouvajících se křídel. “Má nová křídla jsou těžká. Lidské tělo na něco takového není stavěné. Rád bych se jich co nejdřív zbavil. Jak vám to jde?”

Rozhlédl se kolem sebe.

“Skoro hotovo. Pak sbalíme zásoby a můžeme vyrazit. Brzy budou pryč,” i když za mě by to nemuselo být zas tak moc brzo, probleskla mu hlavou myšlenka, kterou nahlas nevyslovil. Věděl sakra dobře, že by bylo sobecké po Casovi žádat, aby si křídla nechal třeba jen o minutu dýl, než bylo nutný, jen proto, že bylo tak neskutečné se jich dotýkat, cítit lechtání peří na tváři nebo jejich váhu na zádech.

“Vyřešili jste to se Samem?” položil Cas další otázku a myslel samozřejmě Deanův pocit, že se jeho bratr včera zachoval zbrkle.

“Jsme v pohodě. Viděl si ráno, ne?” odvětil ledabyle.

“Viděl, ale… to neznamená, že ti to nedělá starosti, Deane.”

Povzdechl si. Jako kdyby o tom dnes ráno dost nemluvili. Neměl náladu, chuť ani nic podobného zase vytahovat emocionální sračky.

“Že má smlouvu s Králem Pekla mi prostě starosti dělat musí, ale pro teď? Řešíme tvoje křídla. O ten druhý problém se postarám, až na něj přijde řada. Jasné?”

Ticho na druhé straně linky se protáhl. Dost dobře si uměl představit nesouhlasné mračení, které dělalo mezi Casovým obočím hlubokou vrásku a jeho přimhouřené oči, ale sakra… nechtěl o tom teď mluvit.

“Dobře,” odpověděl jednoduše, ale nezněl moc přesvědčeně. “Ani mě se nelíbí, co musel udělat, ale jsem mu vděčný. Nejde jen o to zbavit se personifikace mých křídel, ale hlavně to znamená… mohl bych zase létat, Deane a to…”

“Já vím, lásko. Vím,” ubezpečil ho, že moc dobře chápe nebo alespoň že chápe tak, jak může člověk, který nejen lítat nemůže, ba to dokonce nechce. Ne, dobře, opravdu tomu rozuměl.

Samovy kroky, zatížené židlí, kterou s sebou nesl, upoutaly jeho pozornost těsně předtím, než se jeho bratr vynořil spoza dveří dodávky a okamžitě pozvedl obočí ve výmluvném gestu.

“Musím končit. Až budem mít hotovo, dojdu pro tebe,” řekl a bez čehokoliv dalšího položil telefon.

“Vážně?” zeptal se, když zvedal židli nahoru do auta, zatímco Dean ji z druhé strany chytl, aby mu pomohl. “Nemluvili jste spolu… jak dlouho? Hodinu a půl, dvě hodiny?”

“Volal, aby se zeptal, jak nám to jde.” Přesunul židli víc dopředu, blízko k sedadlům a doprostřed a pak přehlédl zadní prostor, aby zvážil, jestli je tam dost místa nebo má židli zkusit ještě trochu posunout dopředu. Nebylo to nic moc, ale muselo to stačit.

“Hádám, že chce, aby byla křídla co nejdřív pryč,” usoudil Sam.

“Bolí ho z nich záda.” 

“A nebudou ti chybět?” zeptal se Sam naprosto ledabyle až na to, že když se k němu Dean prudce obrátil, v koutku rtů mu hrál potměšilý úsměv.

 “Nevím, o čem mluvíš,” odvětil rezervovaně.

“Ale no tak, Deane… viděl jsem, že pro ně máš trochu… slabost,” pokračoval, ale tentokrát se už naprosto otevřeně usmíval a v očích se mu odrážela doslova pekelné jiskra. 

“To není… nemám… ach, drž hubu!” odpálkoval ho, zatímco cítil, jak se mu zahřívá zátylek. Sakra práce, byl třicetiletý chlap a nikdy neměl sklony k červenání, tak co tohle kurva… A pro do něčeho takového Sam sakra strkal nos. Nebyla to vůbec jeho věc a navíc… když to dělal, Dean měl divně smíšené pocity, o kterých nechtěl moc přemýšlet. Jasně, bylo to takové bratrské špičkování, jaké už znal, i když většinou to byl on, kdo provokoval Sama, ale zároveň… Za všechny ty týdny a zejména v posledních dnech příliš nemyslel na své předešlé, jak se ukázalo, hloupé obavy, které se ale teď začaly trochu plížit vzadu v jeho hlavě.

Sam to určitě nemyslel urážlivě, jenže…

“Nesoudím tě!” zvedl Sam ruce v gestu kapitulace. “Svým způsobem jsem rád. Ta křídla jsou doslova fyzickou připomínkou toho, že Cas není člověk a to by mohlo způsobit, že začneš vyšilovat, protože… nebudeme si nic nalhávat, Deane, nejsi moc otevřený myšlence, že nelidé nemusí být zároveň monstra nebo čůráci jako andělé. Casova křídla ti nevadí, máš je dokonce rád a to… je to docela romantické.”

Vrhl na Sama chladný a velmi přísný pohled staršího bratra, který se ale odrazil od jeho pobaveně zářícího úsměvu. 

“Jasně, Samanto. Cokoliv si tvoje něžné dívčí srdce chce představovat,” zahučel na oplátku.

“Nic si nepředstavuji. Vím, že máš rád Casova křídla. Na tom nic není. Vážně. Každý máme něco,” podotkl Sam, stále náznak toho potutelného úsměvu.

Povytáhl obočí. Chtěl špičkovat, tak mu to s radostí dopřeje.

“Jako bys o tom zrovna ty něco věděl, bratříčku.” Jemně se ušklíbl.

“Co já všechno vím, se nikdy nedozvíš, Deane, protože já umím mazat internetovou historii, víš?” Blýskl úsměvem, než vyskočil z minibusu.

“Jo, jasně…” Odfrkl pohrdlivě. Vážně, co mohl jeho vanilkový bratr vědět?

Zpoza dveří se ozval smích, který Deana znejistěl.

Počkat… vážně… co mohl vědět?


5. kapitola – 7. kapitola

1 komentář: „Dotkni se mých křídel – 6. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s