Dotkni se mých křídel

Dotkni se mých křídel – 7. kapitola

Do jeho pomalu se probouzejícího mozku proniklo hučení motoru a… co to do pekla?! Utahaný kňourák se odrážel velkým prostorem vyrabovaného minibusu a kousal si cestu jeho ušními bubínky.

“Když to vypneš teď hned,” nadnesl, hlas zhrublí spánkem i znechucení, “možná se dožiješ zítřka.”

“Vyspal ses?” odvětil Sam až příliš vesele na to, že řídil velkou část noci, a poslušně vypnul rádio.

Ozvalo se nad ním zašustění. Otevřel oči právě včas, aby zachytil, jak Cas zvedl duhové křídlo, kterým ho až do teď přikrýval. Nebo alespoň tak přikrýval, jak to stísněný prostor umožňoval.

I když dovnitř anděla nakonec dostali, ukázalo se, že musel svá křídla skroutit do na první pohled mnohem nepohodlnější pozice, než Dean předtím předpokládal. Ne, že by si Cas stěžoval. Vzal to jako všechno s příznačným – podle Dean trochu rezignovaným – klidem a o zastávku na protáhnutí za všechny ty hodiny požádal jen dvakrát. Takže jo, Dean úspěšně trpěl za něj, jen při pohledu do zpětného zrcátka na všechnu tu opeřenou krásu zlámanou o strop a podlahu… no, tedy pokud s pusou otevřenou jak náctiletá školačka při tréninku fotbalistů nečuměl na andělova křídla, když stál na krajnici a protahoval je ve slunečním světle. Zářila tak moc, že nebylo vidět ani šedé stopy po Leviathanech a Cas se prostě proměnil v něco hodně podobného zasranému Božímu zjevení nebo tak něco, které přimělo překvapeně vydechnout i Sama. Když pak anděl naklonil hlavu na stranu, zamračil a svým podmanivě hlubokým hlasem se zeptal, jestli je všechno v pořádku, najednou to – naštěstí – byl zase jeho Cas a nic a nikdo jiný.

“Do růžova,” odpověděl a nenápadně si protáhl bolící záda.

Bývaly doby, kdy v klidu spal na zadním sedadle Impaly celé týdny, ustlal si na mokré hlíně v lese, na rozvrzané páchnoucí posteli v opuštěném domě nebo tvrdé podlaze nějakého skladu. Prostě kde bylo třeba. A jeho záda ani nepípla. Teď ležel na rovné podlaze minibusu, na karimatce a dece a jeho bederní obratle brblaly cosi o tom, že jim chybí paměťová pěna a teplá ranní sprcha. Buď zlenivěl nebo začínal být na tyhle hovadiny moc starý.

“Fajn. Vezmi mi tam vodu,” požádal ho Sam, který předpokládal, že se posune dopředu.

Otevřel chladničku, kterou doplnili na poslední benzínce a vytáhl hned dvě vody. Měl žízeň a vzhledem k tomu, že za předním sklem zahlédl činžáky, tak už byli ve městě a to znamenalo, že jeho hlava musela zůstat čistá. Žádné pivo pro Deana.

Ťukl lahví vody do Samova ramene, aby ho na ní upozornil, a když si ji bratr převzal, nasoukal se na místo spolujezdce. Koutkem oka se podíval, jak si Sam otevřel svoje pití, zatímco šrouboval vlastně uzávěr, a pak pohlédl do zpětného zrcátka na Case, který seděl shrbený na kovové stoličce. Jejich pohledy se střetly a Dean skoro očekával, že uvidí zářivě modré hvězdy, místo krásných, nebesky modrých, ovšem obyčejně lidských očí, které ho bedlivě sledovaly.

“Co záda, zlato?” zeptal se s lahví kousek od rtů.

“Bolí, ale dá se to snést,” odpověděl Cas bez mrknutí, přičemž své nepohodlí vyjádřil napnutím v koutcích rtů a tím, že se jeho křídla pohnula a otřela se o střechu minibusu. Nejen, že to vydalo nepříjemný vrzavý zvuk, hlavně mohl v zrcadle vidět, jak se krátká pera na vrchu křídel ohnula proti směru růstu, jak jimi anděl šoupl po stropě.

Dean sebou při tom zvuku a hlavně pohledu trochu škubl. Bylo tak zatraceně nepříjemné sledovat, jak… 

“Jsme na místě,” přerušil Sam jeho myšlenky, naštěstí, a stočil minibus k vjezdu do podzemních garáží.

Hotel, ke kterému patřily, byl skutečný hotel. Takový ten, kde byl čistý recepční pult s vizitkami a hotelovými letáky na voskovaném papíře. Za pultem stáli usměvaví zaměstnanci v uniformách, v pokojích byl dostatek teplé vody a kdo ví, možná i malá mýdélka v koupelně a čokoládky na polštáři. Prostě místo, kde by se ubytovali jen v případě, že by tam byl strašidelný pokoj.

Parkoviště nebylo velký, zato z víc jak poloviny naplněný a to hlavně auty, která patřila střednímu managementu. Jejich starý minibus mezi nimi vyčníval jak bolavý palec. No, s Baby by to nebylo o nic lepší.

“Co teď?” zeptal se a trochu ostražitě sledoval zaparkovaná auta, kolem kterých projížděli, jak minibus mířil do zadní části parkoviště. Nemyslel si, že by to byla vyloženě past, ale opatrnosti nebylo nazbyt. Raději znovu zkontroloval mentální seznam zbraní, které měl u sebe, počínaje revolverem vzadu u pasu, přes andělskou čepel v kapse bundy až po pár dalších nožů, svěcenou vodu a zásob střeliva různého druhů, jak s démonskou pastí, tak stříbrem. Člověk nikdy nemohl vědět, koho si Crowley najme, aby jim znepříjemnil život.

“Máme najít služební výtah,” odpověděl mu Sam, když zajížděl na široké místo vyhrazené pro zásobování.

Velké dveře výtahu byly doslova na dohled a dokonce to vypadalo, že by se jimi měl Cas dostat bez problémů. Jedno se tomu prohnilému skunkovi muselo nechat; dokázal myslet na všechno. Odlehlá část parkoviště, dostatečně velký výtah, který mohl pojmout anděla s křídly a čtyři hodiny ráno, kdy většina hostů hotelu tvrdě spala.

Jo, měl to vymyšlené až moc dobře. Deanovi se to nelíbilo. Nechtělo se mu postupovat podle plánu démona, ale neměl na výběr. Zatracená práce.

Ještě než otevřel dvířka auta, vytáhl Andělskou čepel a pevně ji uchopi,l připraven sejmout prvního démonického hajzla, který by se k nim pokusil připlížit, jenže… všude byl klid. A ticho přerušované jen hvízdáním zářivek, hučením holé trubky, vedle které jejich auto stálo, svištěním mírného průvanu, který proudil garážemi a jeho a Samovými kroky a vrzáním otevírajících se dveří.

Pomalu přešel dozadu, přičemž nespustil okolí z koutku oka, a zastavil se až u zadních dveří. Sam se k nim dostal jen o chvilku dřív, takže měl vlastní Andělský nůž zastrčený za opaskem a už otevíral dveře, aby pustil Case ven.

Kovově to zaskřípalo, když se dveře otevřely a odhalily anděla skrčeného do pozice, ze které jediné se mohl vsoukat ven z minibusu. Ustoupil vzad, aby mu poskytl dostatek prostoru k akrobatickému kousku, během kterého Cas nejdřív vystrčil křídla a pak překvapivě lehce vyklouzl z minibusu, aniž by jeho nohy dopadající na beton způsobily víc hluku, než pouhé zavrzání podrážek. Hned na to roztáhl křídla do celé jejich dálky. A to jak za zvuků známého šustění, tak lupání kloubů, jako když dlouho sedíte ve stejné pozici.

Zatraceně bolestivá věc. Jen slyšet to lupání Deana donutilo se soucitně ušklíbnout, i když Cas nedal najevo ani to sebemenší nepohodlí. Naopak, napnul křídl stejným způsobem, jako když se naposledy střetl s Crowleym, trochu naklonil hlavu na stranu a jeho oči získaly skelný lesk.

“Jsme blízko Pekelné brány. Cítím ji,” informoval je.

Deanovi to nedalo a rozhlédl se po tichém podzemním parkovišti. Že by se tu kdykoliv mohla zhmotnit skupinka démonů a napadnout je? Jo, to bylo docela možný. Nějaký ten upír nebo podobná havěť co útočí ze zálohy? Pro ty byla podzemní parkoviště jak dělaná, i když kamery jim v posledních letech docela znepříjemnili lov ve velkých městech. Pekelná brána… to bylo… vlastně bylo docela zklamání, že by měla být Pekelná brána zrovna tady mezi betonovými sloupy a několika pomalu umírajícími zářivkami. 

“Takže… teď jsou Pekelné brány v podzemních parkovištích hotelů střední cenové kategorie?”

“Ne. Není na tomto parkovišti,” opravil ho Castiel. “Je někde pod ním.”

“Jako suterén? Vedle kotle a řady vozíků se špinavým prádlem?”ujišťoval se, na což mu Cas odpověděl přikývnutím; zklamaně potřásl hlavou. “Chybí mi staré dobré časy, kdy byly Pekelné brány na nějakých strašidelných místech, jako staré hřbitovy nebo potemnělá středověká sklepení pod dívčími vysokoškolských kolejemi, kde prastaré bratrstvo idiotů provádí panenské oběti.”

“Taky bych čekal alespoň nějaký příhodný název hotelu, jako… Rajská zahrada nebo třeba U psa. Cokoliv, co by asociovalo Peklo nebo Nebe, ale tady se to jmenuje Zlatý koník,” dal mu zapravdu Sam.

“Nejstarší Brána do Pekel se nachází v katakombách Baziliky svatého Petra ve Vatikáně. Něco takového byste si představovali?” zazněl za jejich zády Crowley uhlazeným hlas.

Než se rychle obrátil, stačil postřehnout, že Cas přimhouřil oči a jeho křídla se za varovného šustění ještě o kousek zvedla, zatímco vrhl pohled přes jejich ramena. Na Crowleyho, který k nim poklidně šel, ruce strčené v kapsách, doprovázený dvěma svými nohsledy. Vysokým černochem dobrých sto třicet kilo ve svalech na jehož obrovských pažích se černý oblek napínal jak igelit na krocanovi a drobnou brunetkou v brýlích s moc pěknýma nohama a štíhlými boky, zdůrazněnými vážně uzoučkou pouzdrovou sukní.

“Crowley…” nechal Sam vyznít do ztracena, jen aby dal nahlas vědět, že ho vzali na vědomí.

Jakoby, zatraceně, mohli přehlédnout svalovce co si ho s sebou ten skunk přivedl. Pravda byla, že masový oblek nevypovídal o síle démona. Všichni to byli parchanti, co dokázali zvednout auto za nárazník jednou rukou, ale pár pořádných masových svalů navíc… jo, to už člověk pocítil, když mu dopadla pěst na čelist.

Přejel palcem po hladkém kovu Andělské čepele, mezitím, co si svalovce měřil, odhadujíc jeho slabiny a zvažujíc strategii. Statný démon mu jeho pozornost oplácel nepřátelským pohledem.

“Zdravím, chlapci,” přivítal je Crowley obvyklým způsobem a zastavil se ve vzdálenosti, která by se na první pohled zdála zdvořilá, ale Dean moc dobře věděl, že je to přesně tak daleko, aby démon stačil vytáhnout ruku z kapsy a lusknout, kdyby se mu jeden z nich rozhodl vrazit andělskou čepel pod bradu. “Říkal jsem si, že vás osobně přivítám, aby nedošlo k nějakým… nedorozuměním,” pokračoval stejně slizce uhlazeně, ale kupodivu vrhl kosý pohled po svém obřím doprovodu a ne Andělských čepelích, které Sam s Deanem držel v rukách nebo po výhružně zdvižených křídlech.

Masivní svaly táhnoucí se po černochově krku se napnuly, jak sevřel čelist a pak odhalil řadu zubů, když bez sebemenší nadsázky zavrčel jako zvíře, zatímco jeho oči zčernaly. Dean se nepatrně natočil jeho směrem, koutky rtů se mu pobaveně zvedly a pozvedl čepel v jasné výzvě. Bylo fuk, jak velkej masovej oblek na sobě ten zkurvysyn měl, jestli si chtěl zatancovat, Dean mu byl plně k službám. Nakopal prdel mnohem větším rybám, než byl tenhle Crowleyho pes.

“Lehni!” nařídil Crowley démonovým směrem, jakoby to vážně byl pes. V tu chvíli se démonovi oči změnily zase zpátky na tmavě hnědou a jeho tělo se uvolnilo. Vypadal, že ho to skoro překvapilo.

“Jak jsem říkal, nechceme žádná nedorozumění,” zopakoval Crowley s dalším významným pohledem na svého démonského poskoka, který poslušně sklonil hlavu a zabodl pohled do země. “Teď, když mě budete následovat.” Pokynul rukou směrem k výtahu, načež se obrátil a sám vyrazil naznačeným směrem.

Vyměnili si se Samem pohledy, pak se ohlédl po Casovi zamračeně sledujícímu démony, kteří přišli s Crowleym, a nakonec pomalu vykročil za samozvaným Králem Pekla.

Když Crowley dorazil k výtahu, prostě zmáčkl tlačítko. To se rozsvítilo jako u každého normálního výtahu a jen o chvíli později bylo slyšet skřípění a hukot, jak kabina pomalu sestupovalo k nim a nakonec příznačné bouchnutí, když se zastavila na jejich patře.

Pak se dveře otevřely.

Všechny jeho instinkty se okamžitě rozkřičely. A nebylo to jen prosté varování jeho loveckých smyslů, tohle bylo víc základní. Jakoby mu něco uvnitř jasně a hlasitě říkalo, že s tím výtahem je něco kurva v nepořádku. Takže… jo, rozhodně byli na správném místě. Blízko něčeho opravdu zlého a ohavného. Něčeho, jako Pekelná brána a bylo fuk, že vypadala jako úplně obyčejný zásobovací výtah s podlahou potaženou záplatovaným linem, otrhaným gumovým obložením u země a stěnami vybledlými stářím.

Přejel po vnitřku výtahu očima a kromě toho, že si byl jistý, že je to vážně špatné místo, v něm nebylo nic na první pohled nebezpečného. Ustoupil tedy stranou, aby dal andělovi prostor projít. Z čistě praktického hlediska bylo nejlepší, aby se postavil až dozadu, protože tam jeho křídla nebudou tak překážet.

Bylo jasné, že jak Cas tak i Sam jeho myšlenky sledovali, protože i Sam ustoupil a nechal Case vejít do výtahu. Anděl nesl křídla pevně přitažená k zádům a nechal je tak, dokud nevešli za ním a nepostavili se vedle něj. V tu chvíli roztáhl křídla za jejích záda tak blízko, že Dean cítil, jak se mu letky otřely o lýtka a kotníky.

Odolal nutkání couvnout dozadu a opřít se o teplou, pevnou stěnu z masa a peří i tomu, aby vrhl na Case delší pohled. Místo toho sledoval Crowleyho, který se s naprostým klidem postavil zády k andělovi, a jeho dva poskoky, kteří mu stanuli po boku. Svalovec si samozřejmě stoupl před Deana a neodpustil si výhružný pohled jeho směrem – odměnil ho vyzývavým úsměvem a mrknutím, jen pro tu srandu moct slyšet vzteklé supění – zatímco brunetka se ujala ovládacího panelu výtahu a třikrát zmáčkla šestku.

Tak alespoň něco zůstalo při starém.

Dveře se zavřely a výtah se dala do pohybu směrem dolů.

Sestupoval zvolna, jako každý normální výtah, ale klesal pořád níž a níž, až se z klesání stal nepříjemný pocit za žaludkem. Takový ten tah, jako když jedete výtahem z nějaké zatraceně vysoké budovy a všechen ten měnící se tlak vám mačká vnitřnosti směrem do podbřišku. A nejhorší na tom bylo, že nepříjemný pocit nepolevoval. Protahoval se zdánlivě do nekonečna.

Jeho zátylku se dotkla teplá váha a ucítil peří, které se mu otřelo o krk a zadní stranu ucha.

Tentokrát se ke Casovi otevřeně obrátil, jen aby zjistil, že anděl má zamračený výraz a očima těká po stěnách kabiny, jakoby viděl něco, co Dean ne a… zatraceně jo, asi vážně viděl víc, než obyčejný člověk. Něco skrytého za stěnami výtahu. Nejspíš něco děsivého. Ještě děsivějšího, než bylo chladné varování před nebezpečím a přízračné zdání volného pádu, na které se snažil nemyslet, protože… Srát na démony. Srát na na všechna monstra. Srát i na… Peklo, do kterého mířili. Kdyby si jen na chvíli připustil, že padají…

“Jak dlouho ještě pojedeme?” uklouzla mu prokletá otázka, jen štěstí, že zněl podrážděně, spíš než nervózně.

Crowley po něm loupl okem.

“Jak dlouho myslíš, veverčáku? Je to doslova výtah do Pekla. Užívej si jízdu a buď rád, že nemusíš šlapat pěšky.” 

Odfrkl si a obrátil se pro nějakou podporu na svého bratra, jenže Sam měl na tváři výraz, který říkal něco v tom smyslu, že má Crowley pravdu. Byl sto a jeden mnohem hnusnější způsob, jak se dostat do Pekla a výtah, ve kterém dokonce ani nehrála otravná muzika, byl asi tím nejlepším ze všech. Ok, Dean to přiznával, semkl rty a trpělivě čekal, zatímco přejížděl palcem po lesklém kovu čepele. Ještě chvilku bude tam díra.

Nepříjemné zhoupnutí v žaludku ho upozornilo, že výtah začal zpomalovat, takže se napnul a připravil na cokoliv, co čekalo na druhé straně dveří. Naposledy, když si udělal Sam výlet do Pekla pro Bobbyho duši, vyprávěl pak o temném a vlhkém gotickém sklepení páchnoucím po krvi a utrpení. Jo, přesně takhle poeticky to popsal, přitom stačilo říct, že to byl obvyklý pekelný hnus.

Zatraceně! Měl si vzít boty s pořádným dezénem, aby se mohl brodit…

… kobercem s vysokým vlasem v temně rudé barvě.

Co to sakra…?!

Zamračil se a podíval se do dálky chodbou, která běžela od otevřených výtahových dveřích. Byla celá vymalovaná černě, s výklenky a tmavým dřevěným obložením, takže vypadala, jako kdyby patřila do nějakého starého hotelu. Ve dvou výklencích, které viděl z hloubi výtahu, byli černé vázy s temně rudými růžemi a za nimi oválná zrcadla v těžkých bronzových rámech. Ze stropu v pravidelných rozestupech visely kýčovité, křišťálové lustry odrážející mdlou, trochu načervenalou zář, která se linula odnikud, a černou výmalbu chodby.

Dohromady to vypadalo jako napodobenina sídla nějakého rádoby upíra z vlhkých románů pro šestnácky. Rozhodně ne jako Peklo. Leda by to bylo osobní peklo kohokoliv s jen trochu dobrým vkusem.

Crowley se ale zdál být na svou verzi Transylvánie pyšný, protože vystoupil, obrátil se k nim a s hrdým úsměvem rozpřáhl ruce. 

“Vítejte v Pekle, chlapci!”

Sam byl první z nich, kdo se odhodlal překročit pomyslnou bezpečnou hranici mezi strašidelným, ale vlastně obyčejným výtahem a kýčovitým Peklem, které je uvítalo. Neochotně ho následoval a sotva šlápl na koberec, noha se mu do něj propadla jako do bahna. Tyhle chlupaté věci byly šílené. Byl si naprosto jistý, že v nestřežených okamžicích přinejmenším požiraly boty, ale možná i lidi, zejména pokud to byly doslova Pekelné koberce.

“Musím říct, že tohle nevypadá jako Peklo. Rozhodně ne jako to, které si já pamatuji,” podotkl Sam.

“Které si oba pamatujeme,” dodal polohlasně, mezitím co se rozhlížel kolem sebe. Muselo tu být něco skutečně pekelného, kromě pravděpodobně masožravého koberce, který lapil jeho nohy. Něco jako… řetězy, krev prýštící ze zdi, kusy masa volně zavěšené místo vánočních dekorací, stehenní kosti vyřezané do podob svícnů. Cokoliv, co by prosáklo touhle drákulovskou iluzí a nabídlo jim ochutnávku toho, jak Peklo skutečně vypadalo. Jenže všechno co, kolem sebe viděl, se zdálo být perfektně normální. Prostě jen chodba nějakého podivného hotelu, jehož majitelé se ho snažili proměnit v pateticky strašidelné místo.

Nevypadalo to jako Peklo, rozhodně ne jako to, které si až příliš dobře pamatoval. Jak si měl poradit s tím, že ho tohle místo všechny ty roky k smrti děsilo – dokonce tak moc, že když se dozvěděl o druhé Zkoušce, pocítil na jednu nepatrnou vteřinu provinilou úlevu, že to není on, kdo musí Zkoušku splnit – a teď tu byl a necítil se tak vystrašený, jak čekal. Vlastně cítil sotva strach. Jo, varovný pocit v zádech, tu byl pořád, jenže to nebyl skutečný strach. Ve skutečnosti to bylo něco, na co byl zvyklý už od dětství a pomáhalo mu to zůstat ostražitým. 

“Je to Peklo,” ozval se Cas a jeho slova byla doprovázena jemným šustěním, jak se špičky jeho nejdelších letek táhly po chlupatém koberci. “Jen… tohle místo… je nové.”

“Máš dobré oko, opeřená opičko,” přitakal Crowley, pořád ten hrdý úsměv na tváři. “Říkám tomu salonek pro hosty a je to můj nejnovější výtvor,” pokračoval, přičemž se vydal chodbou a samozřejmě přirozeně předpokládal, že ho budou následovat.

“Výtvor?” zopakoval po démonovi a znovu, ještě o něco ostražitěji se rozhlédl po až příliš normálně vypadající a poklidné chodbě. Byla to iluze? Šukal jim Crowley mozky? Protože neexistovala žádná zatracená šance, že by si mohl jen tak ze zadku vytáhnout něco tak obrovského a hlavně skutečného, jako byly zdi, obrazy, kytky a prostě to všechno.

“Peklo pro démony funguje podobně, jako Nebe pro anděly a duše, které v něm přebývají,” zareagoval na jeho otázku Cas, který se mezitím přesunul po jeho bok a jak Dean zachytil periferním viděním, zvedl pravé křídlo natolik, aby mu doslova kryl záda. “Mohou ho formovat k obrazu svému. Většinou dokáží stvořit jen… drobnosti, zbraně nebo mučící nástroje, ale někteří dokáží vytvořit i místa. Třeba jako je tohle.” Stále natáčel hlavu ze strany na stranu a jeho oči klouzaly po stěnách.

“Dal jsem si na tom hodně záležet. Osobně jsem stvořil každý jednotlivé malý detail. Tohle místo je totiž součástí mého podnikání,” řekl Crowley potěšeným tónem, navíc načepýřený jako nějaký zatracený kohout. “Někteří klienti jsou vrtkaví a potřebují čas na přemýšlení a já jim ho rád poskytnu společně s veškerým pohodlím.”

“Tím, že je vezmeš na prohlídku Pekla?” zeptal se posměšně. Kdyby nějaký hlupák, který jen uvažuje, že prodá svou duši, viděl ze skutečného Pekla třeba jen desetivteřinový spot, nejspíš si nejdřív nasere strachy do kalhot, pak zešílí a vyškrábe si oči a… jo, zcela určitě nebude ochotný zaprodat se. Peklo mělo na lidi takový vliv.

“Vezmu je sem, kde mají dostatek času si náš kontrakt důkladně promyslet, protože hodina tady je jen pár minut tam nahoře.”

“Takhle ale Peklo nevypadá a všichni kdo tu jsme, to moc dobře víme. Ukážeš jim něco, co nedostanou potom, co je tvojí Pekelní psi za pár let rozervou na kusy a jejich duši odtáhnou do skutečného Pekla. Lžeš jim,” obvinil ho Sam.

Crowley se prudce zastavil a obrátil.

“Nikdy nelžu svým klientům,” pronesl ostře, “Hraju si se slovy, neřeknu celou pravdu, spoléhám, že nečtou malé písmo, ale nelžu jim! Upřímnost je jedním z pilířů pekelného podnikání. Proto se k nám lidé zas a znovu vrací už po celé stovky generací.” 

“Podvedeš je tak jako tak, jestli to, co si jim řekl, byla otevřeně lež nebo ne, jim může být jedno, když jsou jejich duše trhány  na kusy,” přisadil si.

Démon přimhouřil oči, ale nevzteknul se.

“Zrovna vy byste měli vědět, že ne všechny dohody se týkají duší. Vlastně začínáme stále víc obchodovat i s jinými komoditami. Flexibilita je důležitá, pokud má Peklo přežít další pozemské milénium,” odpověděl jako zatracený obchodní manažer, spíš než démon, kterým byl, načež se usmál a sklouzl pohledem ke dveřím, vedle kterých se zastavil.

Ty se sami otevřely a odhalily místnost vypadající ještě víc jako nějaký hotelový salonek se vším, co k tomu patřilo. Malým barem s mahagonovým pultem a lahvemi určitě drahého alkoholu, vystavenými na zadní stěně z perfektně vyleštěného zrcadla. Černá kožená pohovka, temně rudá semišová křesla s vysokým opěradlem a stupidně nízkýma nohama. Hustý černý koberec, do kterého se nejen bořily Deanovy boty, ale zapadaly i kovové nožky hypermoderního skleněného konferenčního stolku, na kterém stála další černá váza s rudými růžemi.

Vážně, co to měl Crowley s rudými růžemi?

“Drink…? Než přistoupíme k drobnostem, které ještě musíme projednat,” nabídl démon a už kráčel k baru, aby si tam hlavně sám posloužil sklenkou.

Dean krátce přehlídnul sbírku alkoholu, která mělo možná cenu jeho auta a že byl jeho miláček sakra drahý veterán v tom nejlepším stavu, a krátce dokonce zvážil, že když už má tu možnost… pak mu padl pohled na Case, který se zastavil uprostřed místnosti a s křídly přitaženými k tělu ji přejel ostražitým pohledem, a hned ho chuť na Crowleyho pití přešla. Nebyli tu od toho, aby si dávali drink s Králem Pekla.

“Myslím, že víš, kam si svoje pití můžeš strčit,” odpověděl s přehnaně milým úsměv na rtech.

“Vaše ztráta.” Pokrčil démon ramen a se sklenkou v jedné ruce a druhou ruku v kapse, přistoupil blíž. “Nejdřív k první polovině mé platby. Prosil bych si jedno andělské peříčko.”

Cas věnoval Crowleymu kosý pohled, než se krátce podíval na Deana, který musel přikývnout, ať se mu to líbilo nebo ne. Dohoda byla dohoda a jak se společně rozhodli, bylo jedno andělské brko přijatelná platba.

Anděl tedy pozvolna roztáhl své levé křídlo a pomalu ho stočil před sebe, aby mohl vytrhnout… Dean musel pevně sevřít rty, aby se nezasmál, když viděl, že Cas vybral to nejmenší peříčko ze všech, co by se za něj možná styděl i holub a vytrhl právě to.

Když přišlo na věc, uměl být jeho anděl malej prohnanej hajzlík, což byl asi jeden z mnoha důvodů, proč ho miloval.

“Vážně?!” zeptal se Crowley rozhořčeně. “Tady Pat a Mat od tebe dostali tři největší letky a mě dáš tohle…?! Vždyť to není dost velké ani jako brk na psaní.”

“Všechno mé peří je stejně mocné. Na velikosti nezáleží.”

“Kde jsem to už jen slyšel…?” protáhl démon posměšně, ale navzdory tomu, jak okatě dával najevo nespokojenost, se až podezřele rychle pohnul kupředu, aby si od anděla brko vzal.

Sam byl ale rychlejší a i k Deanově překvapení vstoupil Crowleymu do cesty.

“Počkat,” zadržel ho zvednutou rukou, než stačil hmátnout po peříčku. “Smlouvu máš se mnou, Crowley, ne s Castielem. Pokud ti má někdo předat platbu, musím to být já, abys pak nemohl tvrdit, že jsme ti nezaplatili,” řekl, vzal si od Case vytržené brko a nabídl ho démonovi.

“Chytrý chlapec,” pochválil ho Crowley pobaveně, když si od něj přebíral duhovou letku. Protočil ji mezi prsty, než ji zvedl k nosu a  hluboce vdechl.

Dean ztěžka polkl přes najednou vzteky stažené hrdlo. Všechno v něm vřelo při pohledu na způsob, jakým se ten špinavý zkurvysyn dotýkal andělova peří, jak ho očichával. Ovládl se, i když stěží, a jen vysílal démonovým směrem tvrdý pohled, který Crowley spíš pobavil než cokoliv jiného. Protože otevřel oči a úkosem na Deana pohlédl, než se jeho koutky zvedly v zle pobaveném úsměvu.

“Voní jako Nebe. Doslova,” podotkl démon směrem ke Casovi, jako vždy jemně posměšně, než pero zmizelo ve vnitřní kapse jeho saka. “Teď si probereme pár pravidel, můj opeřený příteli. Jak jistě víš, potom co se tudy prohnalo pár desítek andělů a dva archandělé, jeden dokonce dvakrát po sobě, tu tebe a tvůj druh většina z nás nevidí moc ráda. Od té doby, co tvoji méně zábavní sourozenci spadli z Nebe a začali tam nahoře,” krátce pozvedl oči ke stropu, “plnit své svaté poslání zničit všechny bezbožné ohavnosti, tu máme anděly ještě méně v oblibě. Proto ti pro tvé vlastní bezpečí doporučuji nevystrkovat z lidské skořápky víc, než bude nezbytně nutné. Pochopil si?”

“Ano.” Přikývl Cas.

“Výborně. Druhé velmi důrazné doporučení zní; drž hubu zavřenou,” řekl Crowley, tentokrát z hrubým důrazem v hlase. “Když vydáš jen jediný hlásek… a nezáleží na tom, že to bude nádherně útrpný křik… prostě ti podříznu krk.”

“Hej!” zareagoval na démonovu výhružku, aniž by o tom jen na chvilku přemýšlel a udělal dva krok směrem ke Crowleymu s jasným varováním. Andělskou čepel pozvednutou jeho směrem.

“Umíš si vůbec představit, co dělá andělské vřískání s mými zaměstnanci?” zeptal se podrážděně naprosto nezatrašený Crowley. “Doslova si raději seškrábou uši z hlavy a probodnout drápy bubínky, než aby to museli poslouchat. O našich rezidentech ani nemluvě. Ti jsou schopni utrhat si vlastní údy a prokousat se dveřmi vězeňských cel, jen aby se dostali blíž k… cituji: přenádhernému spásnému hlasu Nebes,” vyplivl znechuceně. “Nechci další nepříjemnosti. Jakoby tu andělé v posledních pár pekelných dekádách nadělali už dost škody. Ještě jsme ani nestačili rekonstrovat hradby kolem města… eh,” odfrkl si a ucucl ze své sklenky. “Démoni jsou líná pakáž. Vezmeš na ně biče, hole a rozžhavené pohrabáče a oni místo práce budou prosit o víc. Neumíš si ani představit, jak je pro mě těžké v takových podmínkách vládnout.”

“O co se, sakra, snažíš, Crowley? Máme tě snad litovat nebo co?” nevěřil, že se musí vůbec takhle ptát, protože; vážně? “Myslíš, že jsme hloupí nebo že jsme tu jen pro tvoje pobavení? V Pekle ani nejsou žádná města.”

“Ovšemže jsou!” ohradil se démon, dokonce vypadal skoro upřímně dotčeně. “Kde myslíš, že démoni žijí? Někde na holé pláni, jako zvířata? Jsme civilizované bytosti… až na to vzájemná mučení a požírání, samozřejmě. Ale to je už démonská povaha.” Pokrčil rameny. “Ostatně, ty bys měl nejlépe vědět, jak to v Pekle vypadá… ach, omlouvám se. Zapomněl jsem, že ty ses nedostal ze sklepa. Inu, chlapče,” pokýval hlavou, zatímco ledabyle točil alkoholem ve své sklence, “chce to čas a píli, aby se jeden dostal do prosklené rohové kanceláře. Ze všech nejlíp vím o čem mluvím.”

Nadechl se k dalšímu odseknutí, když ho přerušil Sam:

“Můžeš už nechat toho planého kecání, Crowley, a udělat svou práci?”

Démon si odfrkl, ale odložil sklenku na roh baru ve prospěch toho, aby rozhodil v podrážděném gestu rukama.

“Jen jsem se snažil trochu konverzovat. To dělají civilizovaní lidé, víš? Ale co jsem očekával od dřevorubců, jako jste vy,” povzdechl si a obrátil na Case. “Jestli rozumíš mým podmínkám, tak můžeme kdykoliv začít.”

“Rozumím jim,” přitakal anděl, načež jeho křídla nejistě poklesla a vyslal k Deanovi  pohled, než se otočil zpátky ke Crowleymu. “A jsem připravený”

“V tom případě to pojďme vzít do soukromí,” samozřejmě si démon neodpustil ten poslední dvojsmysl, ale alespoň konečně pohnul věcmi vpřed, když prošel kolem Case směrem ke dveřím.

Věnoval mu jen rychlý pohled, než, spíš instinktivně než záměrně, udělal krok k andělovi a sevřel mu předloktí, aby ho zadržel, ještě než se za Crowleym.

“Casi…”

“Deane…” Svaly pod Deanovou rukou se pohnuly, jak anděl zvedl paži, aby svou vlastní dlaň nechal spočinou na Deanově rameni.

“Buď opatrný, dobře?” požádal ho jednoduše, ale svým tónem vyjádřil mnohem víc. Hlavně varování, aby Crowleymu nedůvěřoval a kryl si záda, ale i podporu a naději, že všechno dopadne co nejlépe.

“Budu v pořádku,” ujistil ho Cas na oplátku a v jeho modrých očích se zalesklo pochopení všeho, co mu chtěl bezhlesně říct. Potom nechal ruku klesnout z Deanova ramene.

Ještě malou chvíli ho držel za paži, než ustoupil dva kroky dozadu, aby mu neochotně dovolil vydat se za démonem, který už netrpělivě čekal u dveří.

Vyprovodil ho zamračeným pohledem, dokud se za duhovými křídly nezavřelo na černo nalakované dřevo.


6. kapitola – 8. kapitola

Advertisement

2 komentáře: „Dotkni se mých křídel – 7. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s