Běžet za ledovým sluncem

Běžet za ledovým sluncem – 1. kapitola

Autor: Lanevra
Beta:
Hlavní postavy (páry): Castiel, Dean Winchester, Sam Winchester, Becky Rosen, Kevin Tran, Lisa Braeden (Castiel/Dean)
Stručný děj: Dean má hroznou noc. Nejdřív Sammy onemocní, pak se potká s příšerně stereotypním Alfou a všechno to skončí přepadením a dvěma mrtvými lupiči. Není to nejhorší noc jeho života, ale do TOP 10 nemá daleko. Nejhorší na tom všem je, že je to teprve začátek.
Varování: Omegaverse, rape/non-con
Poznámka: Základní premisa je převzata z povídky Authority, kterou vřele doporučuji přečíst.
Dopsáno:
Počet slov:
Také zveřejněno: AO3, Wattpad
FFDeník: Ne


Otevřel oči a hned si uvědomil, co ho probudilo. Po jeho pravici, z bratrovy postele, se ozýval silný, skoro dusivý kašel. Zvedl se na lokti a zhluboka nasál vzduch. Cítil nemoc a hořký pach malého, nešťastného alfy.
“Hej, kámo. Je ti špatně?” zeptal se potichu, hlas protkaný obavou.

Se zašustěním se Sammy v posteli pomalu obrátil čelem k Deanovi. Ve světlech neonů a města, které si razily cestu škvírou mezi zataženými závěsy, byla bratrova tvář bledá a jeho výraz byl nešťastný. Dean nepotřeboval slyšet sípavý nádech, po kterém si Sam přiložil pěst před pusu a znovu do ní zakašlal, aby se rychle zvedl ze své postele a posadili na okraj Samovy.

“Ukaž se mi…” nechal vyznít do ztracena, když odhrnoval Samovi z obličeje dlouhé vlasy a pak nechal svou ruku na chvíli položenou na jeho čele. “Ty úplně hoříš, štěně.”

“Špatně se mi dýchá,” zamručel Sam chraplavě, s náznakem zlosti v hlase a přes jeho nemocnou vůni prosáhl pach rozčileného alfy. V posledních pár týdnech byl Sammy víc a víc cítit jako alfa a méně, jako štěně, které Dean celé ty roky vychovával. Vypadalo to, že jeho bratříček začínal dospívat, i když… teď byl zrovna jen zimou se třesoucí uzlíček nemoci.

“Jo, asi si něco chytil. Musíme tě udržet v teple.” Poplácal ho po ruce a natáhl se ke svojí posteli, aby z ní vzal deku, kterou pak přehodil přes Sama a pečlivě mu ji vytáhl až pod bradu. “Dám ti něco na horečku,” dodal a zvedl se, aby se kouknul do jejich věcí.

Většinu tašek měli ještě nevybalených, protože se ubytovali teprve před pěti dny. Den na to přišel táta domů rozrušený, dal Deanovi peníze na hotel tak na tři týdny dopředu a řekl, že se pár dní nevrátí. Dean počkal ještě další den, kdyby si to táta rozmyslel, jak se to už párkrát stalo, ale když se jejich Alfa opravdu nevrátil, udělal to co vždycky; zmapoval oblast, aby zjistil, kde by si tu mohl obstarat nějaké peníze, a pak je oba přihlásil do školy. Usadil je, ale… některé tašky nechal nevybalené, protože trochu doufal, že odjedou co nejdřív.

New York se mu nelíbil. Neměl rád velká města.

S povzdechem otevřel plátěný vak, který sloužil jako lékárnička a začal se v něm přehrabovat. Rukou mu prošly obvazy, šití, několik druhů silných léků na bolest, celé role jednorázových skalpelů a spoustu dalších věcí, včetně léků na kocovinu a antacid, které táta užíval ve velkém, až nakonec… na úplném dně byla lahvička aspirinu, ve které chrastila poslední pilulka. Jedna Sammymu stačila možná tak čtyři, pět hodin. Pak by se horečka zase vrátila. A protože bylo těsně po půlnoci, do rána by mu bylo zase stejně špatně, jako teď.

Zatracená práce.
Deanovi se nechtělo jít ven v noci, ne ve čtvrti, kterou ještě dost dobře neznal, ale neměl na výběr. Musel někde sehnat něco na snížení horečky a taky na ten hrozný kašel, který se od Sama ozýval. A instantní polívky. Mnohem víc, než kolik jich měli, protože to tak týden bude to jediné, co Sammy dokáže sníst, bez ohledu na to, že Dean musel zítra do školy a jeho bratr zvládl právě akorát to vysypat sáček do misky a zalít vodou z konvice.

S malým povzdechem vysypal poslední prášek do dlaně a pak šel natočit sklenku vody. S tím vším se vrátil k Sammyho posteli a pečlivě dohlédl, že jeho bratr lék spolkne a pak i dopije sklenku. Za chvíli bude celý usoplený a bude potřebovat dostatek tekutin.

“Těšil jsem se do školy,” zaskřípal Sam, když pokládal hlavu zpátky na polštář.

“Jo, šampione, ale takhle ukrákaného by tě tam stejně nechtěli,” odpověděl a už se ani nepodivoval, že se Sam těší do školy. Celé ty dny ho slyšel blábolit o tom, že tady ve velkém městě budou mít i velkou školní knihovnu, protože co chce každý dvanáctiletý Alfa? No přece čmuchat mezi policemi plnými knih.

Znovu prohrábl Samovi vlasy, přičemž ho napadlo, že by ho už zase měli ostříhat, než se zvedl a pustil se do oblékání.

“Kam jdeš?” zahučel bratr a zvedl se na posteli na loket.

“To byl poslední prášek na horečku. Musím ti dojít pro další a taky pro něco na kašel a k jídlu,” odpověděl, mezitím, co si obouval boty. “Vrátím se tak za dvě hodiny.”

“Buď… achrm… achrm… opatrný.”

“Budu,” ujistil ho s úsměvem.

Měl v plánu být hodně opatrný, zvláště vzhledem k tomu, že byla noc a blokátory pachů, které si mohli dovolit, byly asi tak účinné, jako plivnutí od lamy. Tupé nosy Bet oklamali snadno, možná i pár Alfů co by si nečichli dvakrát, ale většinou stačilo, aby nějaký Alfa jen trochu přivoněl a i přes ně cítil Deanovu nezaměnitelnou Omega vůni. Pro ten případ měl připravený silný pravý hák a kdyby to nepomohlo, tak v kapse bundy taky pěkný vystřelovací nůž. Mohl si vzít i zbraň, ale ta budila víc pozornosti, než bylo zdrávo. Nechtěl se dostat do nějakých sraček, když byl táta kdovíkde a on měl Sama na starost.

Ještě vybral jednu z jejich kreditek a strčil ji do peněženky k falešnému průkazu, než se naposledy podíval na Sama, podřimujícího v jeho posteli, a pak opustil hotelový pokoj.

°°0°°

Obchod, do kterého normálně chodil, měl samozřejmě zavřeno. Taky co čekat v jednu ráno, že jo? Naštěstí měla velká města tu výhodu, že se tu život nikdy nezastavil. Přes den po ulicích chodili lidé živící se podctivou prací a v noci ty samé ulice šlapaly prostitutky, dealeři, opilci a taky ubohá obsluha barů, která buď mířila na směnu nebo se z ní vracela. Takže v jakoukoliv denní i noční dobu byl venku někdo, kdo si potřeboval nakoupit i úplně obyčejné věci, jako chleba a láhev limonády.

Dean nemusel moc hledat, aby našel otevřený obchod. Ten první ale vynechal, protože nevypadal nic moc a podle pachu, který se táhl skrze netěsnící dveře byl veliký, tlustý chlápek za pokladnou Alfa. Raději risknul jít dál neznámou ulicí, než být zavřený v malém obchodě s nějakým umaštěným Alfou. Na ulici měl lepší manevrovací prostor, taky mohl utíkat, kdyby to bylo třeba, i když většinou nebylo. Na Omegu byl vysoký a svalnatý a když se pohyboval rychle a sebejistě, kromě občasného větření a následných uslintaných poznámek a pískání, měl klid.

Zastavil se u dalšího obchodu a po rychlé kontrole skrze výlohu se rozhodl vejít. Uvítala ho hudba, čerstvý vzduch téměř bez pachů, prohnaný nějakou docela dobrou klimatizací, a milíý, i když spíš nezaujatý úsměv postaršího Beta muže za pokladnou. Rychle mu ho oplatil, popadl košík – jo, dokonce tu měli i košíky – a zanořil se do uliček regálů, aby našel instantní polévky. A pak prášky.

Nemohl být v obchodě ani dvě minuty, když i přes hudbu a hučení klimatizace uslyšel brzdění auta přímo před obchodem a koutkem oka zachytil, že u chodníku zastavilo Ferrari. Sice dva roky starý model, ale přesto Ferrari. Který blbec by nechal stát takové auto, uprostřed noci a v téhle čtvrti? Ach, no jasně, došlo to Deanovi hned, jakmile se otevřeli dvířka. Nemusel ani cítit pach chlapa, který vystoupil, protože všechno na něm hlasitě skandovalo; Al-fa! Al-fa! Al-fa! 

Vypadal, že bude o něco málo vyšší než Dean. A mnohem starší. Pětatřicet možná i čtyřicet. Oblečený do úzkých společenských kalhot posazených nízko na útlých bocích. Bílou košili měl pečlivě zapnutou až do posledního knoflíčku, takže zakrývala každou píď těla včetně krku (to bylo docela překvapení, protože tyhle typy rádi ukazovali svoje pachové žlázy, jakoby to byl nějaký klenot, a všichni kolem určitě stáli o to, aby svoje pižmo pumpovali do vzduchu), zato byla dost přiléhavá, aby nebylo pochyb, že má Alfa pěkně vypracovanou, i když spíš štíhlou figuru. Vlasy měl tak tmavě hnědé, až byly ve špatném světle skoro černé a na levé ruce se mu i na dálku leskly masivní zlaté hodinky.

Jeho postoj, to jak držel ramena, vyzařovalo naprostou suverenitu, jakoby celá ulice byla jeho teritorium, když sebevědomě vyrazil jak jinak, než k obchodu. Protože takhle se projevovalo Deanovo zkurvené štěstí, že právě tahle stereotypní uzlová hlava musela přijít, když tu nakupoval. A ne, nebyl to ten typ blbců z hospody u kterých si nikdy nebyl jistý, jestli mají menší mozek nebo uzel a kteří se vlastně báli ostrého nože a policie. Ne, tohle byl Alfa, který pravděpodobně opravdu dostal, co chtěl a kdy chtěl, alespoň co mohl soudit podle auta a ohozu.

V duchu zaklel a stáhl se za regál, dřív než stačil Alfa vstoupit a uvidět ho, a zároveň tiše doufal, že je tu klimatizace dost silná, aby se jeho pach k Alfovi nedostal. Neměl náladu řešit tyhle sračky. Byl docela unavený a v motelu na něj čekal nemocný Sammy, takže jediné, co chtěl, bylo jen hodit pár polívek do košíku, pobrat nějaké léky a pak zaplatit a vypadnout.

Zvonek na dveřích zahvízdal, jak Alfa vešel a jen o chvíli později se Dean prudce nadechl nad vůní, který napadla jeho nos. Pečené višně a hořké mandle, podbarvené pižmovým pachem, který byl společný pro všechny Alfy. Bylo to těžké, intenzivní a bylo to všude, jako kdyby ten zatracený chlap nikdy neslyšel o blokátorech, neutralizačních sprejích nebo staré dobré sprše.

Beta za pokladnou řekl něco, co byl nejspíš pozdrav v jazyce, který Dean nepoznával. Rozhodně to nebyla španělština, spíš něco východoevropského. Ruština? Možná, ale nebyl si jistý. Nebylo to zrovna tak, že by byl dobrý na jazyky. 

Samozřejmě, že se uzlák neuráčil odpovědět, to by bylo pod jeho úroveň. Místo toho se zanořil mezi regály.

To byla Deanova šance rychle zaplatit a ztratit se.

Hodil nějaké polívky do košíku a vydal se k pokladně u které předtím viděl pastilky proti kašli, ale nedostal se tam. V půli cesty ho znovu udeřila ta silný a zatraceně lákavá vůně. Razila si cestu jeho nosem, lepkavě prosakovala mozkem a zajistila, že se mu pusa naplnila slinami, protože… bože… sakra, ten chlap voněl jako koláč. Čerstvě upečený, ještě teplý višňový koláč, jen se do něj zakousnout. Bylo to tak hrozně lákavé. Znovu zhluboka nasál, pusu bezděčně otevřenou, jakoby chtěl ten pach i ochutnat, a trochu pootočil hlavu po stopě.

Do háje. Prostě musel… chtěl jít za tou vůní. Všechny jeho instinkty ho k tomu nabádali. Jdi, jdi Omego, a najdi toho krásně vonícího Alfu. Bude perfektní, silný, dobře se o tebe postará a… 

Kurva ne!

Dean nehodlal nic takového udělat. Nebyl žádná roztomilá Omega z hloupých romantických filmů, která padla do náruče každému krásně vonícímu, svalnatému Alfovi a hned rovnou zvlhla, připravená prostě jen ukázat krk a roztáhnout nohy. Proč se tedy přistihl, jak se místo rovnou k pokladně pomalu vydává uličkou za tím pikantním pachem, jakoby byl tažen neviditelnou rukou.

Zatraceně dobře věděl, že by to neměl dělat. Byl to ten nejhloupější nápad, jaký kdy měl. Pronásledovat nějakého úplně cizího uzláka, kterého potkal uprostřed noci v prázdném obchodě, ale jeho instinkty byly silnější než on. A navíc, co by se vlastně mohlo stát? Měl tvrdé pěsti, svůj nůž a rychlé nohy.

Pořádně se podívat přece neuškodí.

Zastavil se u regálu a předstíral, že si prohlíží nějaké prací prostředky, zatímco se trochu vyklonil zpoza rohu. Alfa se skláněl u regálu se sušenkami, zadek vyšpulený a bože, byl to senzační zadek. Perfektně tvarovaný, doslova zvoucí, aby ho Dean pořádně poplácal, což bylo sakra divný, protože pokud šlo o chlapy, neměl nikdy zájem. Ne… dobře, tak občas ano. Párkrát potkal pěkného Alfu, který hezky voněl a za kterým vrhl víc než jen jeden pohled, ale neměl skutečný zájem. Alfy prostě nechtěl, protože se jim dalo jen těžko důvěřovat, a přesto tady stál a zíral na naprostého cizince, zatímco zhluboka dýchal jeho višňovou vůni a civěl na jeho klenutý zadek a dlouhé nohy.

Olízl si rty a úplně si při tom představil chuť koláče, kterou mu na jazyk přinesla Alfova vůně. Pokl ji a ona se jako příznačné teplo rozšířila jeho tělem a zamířila si přímo do jeho ptáka. Ten sebou se zájmem cukl. Sakra práce! Přesně věděl, co bude následovat hned potom, co se jeho péro začne zvedat.

Konec zírání, musel zmizet, než –

Alfa se prudce narovnal a zvednul hlavu v dobře známém pohybu. Větřil. Rychle a neomylně zjistil, odkud přichází pach, a než se Dean stačil alespoň stáhnout za roh, už se obrátil a podíval se přímo na něj. Alfovy oči měli ten nejkrásnější odstín modré, jaký kdy viděl a kontrastovaly s rozcuchanou tmavou kšticí.

Nekonečné vteřiny si hleděli vzájemně do očí, než Alfa pootevřel pusu, společně s tím jak nasál rozšířenými nozdrami vzduch, a cosi zlatého se mu zalesklo mezi rty.

Na nic víc Dean nečekal.

Rychle se vydal zpátky, zabočil do další uličky v přesvědčení, že tam už bude východ k pokladně, jenže nebyl. Udělal několik dalších kroků, než mu došlo, že dál už se nedostane. Na konci uličky byly na jedné straně lednice a z druhé strany mu ústup blokoval nakládací vozík, na kterém byly nějaké krabice. 

Otočil se, aby se vrátil, jenže Alfa už byl na začátku uličky a zahrazoval Deanovi únikovou cestu. Jistě, ulička byla dost velká pro dva, takže se klidně mohl kolem chlapa protáhnout, ale nebyla tak velká, aby se mohl vyhnout jeho rukám. Nezbývalo nic jiného, než se stáhnout stranou, předstírat, že si Alfy nevšímá a doufat, že si Alfa prostě jen vezme z regálu to, pro co si přišel a zase odejde. Jenže při Deanově štěstí a pokud Alfovi voněl stejně dobře, jako Alfa jemu, se mohl těšit alespoň na nechtěné očichávání, možná i bloudivé ruce a vtíravé pozvání do nejbližšího hodinového hotelu.

Obrátil se k lednici, aby mohl dělat, že ho zajímají jogurty, mezitím, co jeho ruka putovala do kapsy, kde nahmatal svůj nůž. Alfu ale nepřestal sledovat. Slyšel jeho kroky a vnímal, jak pomalu a zároveň sebejistě míří přímo k němu. Nezastavil se u žádného regálu, ani nepředstíral, že si něco vybírá, prostě jen šel k Deanovi a každý jeho sebevědomý pohyb vysílal zprávu, že má jasně určený cíl. A tím cílem jistě byla jen jedna, jediná věc; malá, osamělá Omega zralá na jeho uzel. Co taky jinýho, že? 

Dean se napjal a pečlivě čekal až do poslední chvíle, kdy Alfa naruší bublinu jeho osobního prostoru. Pořád se totiž ještě mohl mýlit. Třeba byl ten chlapík prostě jen dlouho pracující podnikatel, který si přišel koupit něco k jídlu. Normální, slušný Alfa, kteří určitě někde tam venku existovali, jen na ně Dean vzhledem ke svému životu moc často nenarazil.

Ale ve chvíli, kdy byl Alfa tak blízko, že ho zavalila těžká a lahodná vůně třešňového koláče, a kdy dokonce zvedl ruku, už měl naprosto jasno, jaké jsou jeho úmysly. 

Nůž měl v ruce ještě, než stačil pomyslet, že ho chce vytáhnout. Jedním rychlým cvaknutím ho otevřel a potom namířil jeho špičku dostatečně blízko rozkroku druhého muže, aby řádně podpořil svá slova.

“Dotkni se mě a ufiknu ti uzel dřív, než stačíš mrknout,” řekl nebezpečně nízkým hlasem, když se obrátil, aby mohl Alfovi čelit tváří v tvář. Jejich oči se znovu střetly, ale tentokrát Dean nemínil za žádných okolností uhnout pohledem ani utíkat. Teď musel ustoupit Alfa, to bylo bez debat, protože on se nehodlal podřídit, ať mu instinkty říkaly cokoliv. Ať mu jakkoliv silně šeptaly do ucha, že se má sklonit. Že má odhalit krk a nechat tohohle perfektně vonícího Alfu, aby se o něj postaral. Tuhle hru s vlastní malou, vnitřní Omegou, hrál už dost dlouho, aby věděl, jak vyhrát a na věci nic nezměnilo, že tenhle Alfa voněl a vypadal líp, než kterýkoliv jiný, na kterého v životě narazil.

Alfa se zastavil uprostřed pohybu, nějakou dobu mu oplácel pohled, než pomalu shlédl dolů mezi jejich těla a na nůž, kterým mu Dean hrozil. Když pak znovu vzhlédl, neměl v očích ani ve tváři posměch nebo vztek, jako většina Alfů, kterým kdy vyhrožoval, že je připraví o kousek jejich rodinných klenotů. Neměl v nich ani strach, který už párkrát viděl taky. Ne, jeho oči zůstaly dokonale klidné, jako hladina modré zátoky když nefouká vítr.

“Chci mléko,” přerušil Alfa protahující se ticho. Měl přízvuk, který se trochu podobal přízvuku jazyka, co jím předtím mluvil Beta prodavač. Rozhodně to ale nebyl tak silný přízvuk, aby mu Dean nerozuměl a nezačal být zmatený, protože…

“Cože?” 

“K sušenkám potřebuji mléko,” odpověděl Alfa a zvedl balíček extra dark čokoládových sušenek, který držel v ruce. Dean na sušenky koukal, jakoby něco takového viděl poprvé v životě. “A vy stojíte u ledničky.”

Zmateně zamrkal, než pomalu obrátil hlavu k ledničce, aby zjistil, že jo, stál u té, kde kromě jogurtů byli také lahve mléka a navíc si všiml toho, že se Alfa nenatáhl po něm, ale po madlu na dveřích.

Do prdele! To byl ale trapas. 

“Aha… omlouvám se. Uhnu,” řekl rychle a trochu zahanbeně a uhnul stranou, aby Alfa mohl otevřít ledničku a vytáhnout lahev s vanilkovým mlékem.

“Děkuji,” odvětil Alfa klidně, jakoby mu předtím nevyhrožoval poloviční kastrací a neměl pořád v ruce nůž, a dokonce se usmál natolik, že si Dean mohl dobře prohlédnout zlatý tesák alfa velikosti, který čněl mezi perfektně vybělenými zuby. 

Věnoval Deanovi ještě poslední záblesk blankytně modrých očí a pak se se svým malým nákupem vydal k pokladně. Vyprovodil jeho… no dobře, jeho zadek pohledem, který rychle sklopil, když si uvědomil, co dělá. Ach jo… vzhledem k tomu z čeho před chvíli Alfu obvinil a že ho ohrožoval, bylo zatraceně nefér zírat mu na prdel, bez ohledu to, jak hezká byla.

No nic, Winchestere. Tohle se trochu nepovedlo, ale alespoň si pro tentokrát zase udržel svůj zadek v bezpečí, doslova i přeneseně, pomyslel si, když sám zamířil k pokladně. Dorazil zrovna ve chvíli, když Alfa pokládal sušenky a mléko na pult. Jen dvě položky. To nebude moc dlouho trvat. Už jen chvíli a Alfa bude pryč i se svou koláčovou vůní.

Zvonek znovu zacinkal, když vešli další dva zákazníci. Podle pachu Beta muži, oba ve volném pytlovitém oblečení a páchnoucí nejasně nervozitou nebo očekáváním. Popravdě jim nevěnoval moc pozornosti, jeho pohled se od pastilek proti kašli pořád stáčel k Alfovi ať chtěl nebo ne, a proto první co postřehl nebylo, když jeden z Bet tasil, ale až dramatické natažení kohoutku.

“Otevři pokladnu!” zařval ozbrojený Beta a namířil na prodavače.

Deanova první myšlenka, tedy hned po tom, že tohle byla vážně posraná noc, byla na útěk. Loupl pohledem po dveřích, jenže ty byly zatarasené druhým Beta mužem, který měl sice jenom nůž, ale zato pořádně svalnaté ruce. Rozhodně by ho nedokázal složit k zemi, než by si toho ten první všiml a přiskočil kamarádovi na pomoc.

“Řek sem otevřít pokladnu!” zaječel znovu Beta muž na ubohého pokladního, ze kterého se vyvalila vlna syrového strachu a třesoucíma rukama udělal, co mu bylo řečeno. Ten chudák chlap měl zatracené štěstí, že je majitel a ve skutečnosti mohl otevřít pokladnu bez namarkování a uzavření transakce. Normální prodavači neměli klíče nebo u moderních pokladen kódy. Dean to moc dobře věděl, protože pracoval na pár podobných místech. Jestli to věděly ty hlavy skopové, co vtrhly do obchodu, těžko říct, protože jestli ne, museli by si buď odnést celou pokladnu a nebo se spokojit s nějakým zbožím.

Ledaže….

“Ty,” zavrčel ozbrojenec a obrátil pistoli na Alfu. “To fáro venku je tvoje?” 

Takže jo, šlo o auto stojící před obchodem. 

Alfa nepatrně naklonil hlavu na stranu.

“Ano.” 

“Fajn. Hoď klíčky na pult a přidej k nim taky hodinky, peněženku a všechny šperky, sráči!” nařídil zloděj.

Dean si bezděčně až teď všiml, že kromě velkých zlatých hodinek, které přebily úplně všechno, měl Alfa na druhé ruce docela masivní zlatý řetízkový náramek a na prsou mu spočíval velký, zlatý křížek.

“Ne,” odvětil Alfa bez mrknutí oka a teprve teď jeho vůně mírně zhořkla. Jakoby višně ustoupily do pozadí, nahrazené mandlemi a náznakem nějakého tvrdého chlastu. Něčeho divokého, ale kontrolovaného, co nutilo Deanovu Omega část začít spokojeně vrnět a mumlat o bezpečí, síle a ochraně, která byla na dosah ruky. Doslova jen stačilo se postavit za toho krásného, silného Alfu, který by ho určitě ochránil, akorát…ne. Leda tak nasrat. Nehodlal svůj život vložit do rukou nějakého náhodného Alfy, bez ohledu na to, co mu říkal jeho ještěrčí mozek, a už vůbec se za něj neplánoval schovávat.

“Copak neslyšíš, debile? Klíčky na pult!” pokusil se lupič prosadit svou dominanci křikem a tím, jak vypnul hruď, což na Betě vypadalo vážně směšně. Zvlášť, když páchnul vzrůstající nervozitou a dokonce trochu strachem. Přitom to byl on, kdo měl v ruce velkou bouchačku.

“Slyším, ale řekl jsem ‘ne’,” odpověděl Alfa prostě a udělal krok kupředu. “Nevezmeš si, co je moje, ale dám ti pro příště jednu radu; když se rozhodneš na někoho mířit zbraní,” udělal další krok, takže byl tak blízko, že hlaveň lupičovi zbraně skoro dotýkala jeho hrudi, “neváhej stisknout spoušť,” dokončil a jeho ruka vystřelila jako had.

Popadl Betu za zápěstí, zkušeným hmatem mu zkroutil paži, takže mu zbraň vypadla z ruky a přirazil ho k pultu. V tu chvíli mohl Alfa přestat. Jednoduše Betu postrčit proti jeho komplici a tak je oba vykopnout z obchodu, protože bylo dost nepravděpodobné, že by se zmohli na nějaký odpor. Přesně tak by to udělal Dean být na jeho místě. Ale Alfa nepřestal. Uchopil muže pevně za krátké vlasy a uhodil mu obličejem o pult. Jedno. Dvakrát. Třikrát a nakonec i počtvrté. Každou ránu doprovodilo tupé bouchnutí, ale také praskavé zvuky, jak se Beta muži drtil nos a kosti v obličeji, a vlhké čvachtání krve rozstřikující se do všech stran až na světle modrou košili k smrti vyděšeného prodavače.

Teprve, když Alfa zpracoval lupičův obličej do velké krvavé palačinky, tak ho nechal volně sklouznout z pultu a obrátil se na druhého Betu, který nehnutě stál u dveří a páchnul překvapením smíšeným se strachem,

Dean úplně viděl, jak se mu v hlavě otáčí rezavá kolečka, když zvažoval možnosti, které teď měl. Byly dvě, buď stáhnout ocas mezi nohy a zdrhnout nebo se pokusit o něco hloupého, jako popadnout ležící zbraň a vrhnout se na Alfu.

Beta se pohnul vpřed.

Jasně, že si vybral tu hloupější možnost, ale zase tím Deanovi uvolnil cestu k útěku. Nečekal na nic, vrhl se ke dveřím a jen koutkem oka při tom postřehl, že Alfa, do té doby ostře zaměřený na druhého lupiče, ztratil koncentraci a otočil hlavu Deanovým směrem. To způsobilo, že získal Beta navrch a srazil Alfu na nejbližší regál. 

Zboží se rozletělo do stran a celá záplava čokoládových tyčinek různých druhů se rozsypala Deanovi pod nohy zrovna ve chvíli, když chytl za madlo dveří. Následovala další rána. Pak hlasité Alfa vrčení, které rychle přešlo ve znepokojivé zachrčení.

Dean ztuhl.

Dveře už byly napůl otevřené, stačilo jen vyběhnout a byl by pryč.

Kurva neotáčej se! pokusil se nařídit sám sobě, ale jeho instinkty mu násilím obrátily hlavu ke scenarii, která se za ním odehrávala.

Těžko říct jak se to Betovi podařilo, ale nějak dokázal srazit Alfu na kolena a teď stál za ním a škrtil ho tlustým řetězem. Masivní články muchlaly límeček Alfovy košile a zarývaly se do jeho brady poprášené strništěm. Oči měl rudé a zuby vyceněné, samé ostré tesáky a zlato. Zuřil a bojoval, ale ani Alfa síla nemohla stačit, když mu řetěz krátil přívod vzduchu. Takže jo, uškrtit ho by trvalo o něco déle, než Betu nebo Omegu, ale s tímhle vybavením a při rozložitosti Beta muže, neměl moc velkou naději zvítězit. Sakra, neměl naději to přežít. A to si nezasloužil. I kdyby byl ta nejvíc uzlovatá hlava jaká mohla být, a to dokonce nebyl, tak ho Dean nemohl nechat umřít. Tak ho táta nevychoval.

“Zatracená práce!” zakel pro sebe, když odhazoval košík a vrhl se vpřed.

Rachot padajícího košíku přiměl Beta otočit hlavu akorát tak, aby mu mohl přistát jeden pěkně mířený pravý hák, který ho vyvedl z rovnováhy natolik, že povolil stisk kolem jednoho konce řetězu, a ukročil vzad. Dean postřehl, že Alfa s hlasitým zachrčením padl na všechny čtyři a rozkašlal se, když nasál dlouho postrádaný vzduch. Víc toho neměl šanci vidět, protože se musel vyhnout pěsti, která mířila na jeho čelist. Uskočil, zachytil Beta za předloktí a použil jeho vlastní hybnou sílu k tomu, aby ho poslal proti pultu. I když se musel chlápek nepěkně praštit do žaludku o ostrou hranu, rozhodně se nevzdal ani nedal na útěk, místo toho se po Deanovi znovu rozmáchl.

Tentokrát se jednoduše sklonil, aby se jeho úderu vyhnul a zasadil mu vlastní ránu pěkně do jater. Beta zachraptěl a instinktivně si objal rukama břicho. Bylo jasný, že to není velký bojovník. V první řadě bylo nutné ranám uhýbat a krýt se. A pokud člověk úder schytal, to poslední, co měl udělat, bylo schoulit se do sebe jako zbitý pes. Tím jedině poskytl protivníkovi šanci zasadit mu několik dalších ran a nakonec ho i dorazit.

Dean se pohnul s úmyslem přesně to udělat, když se Alfa vztyčil za lupičovými zády a bez sebemenší milosti mu přidupl koleno. Kloub se za hrozivého praskání prohnul v nepřirozeném úhlu a Beta s úpěním padl na zem.

Alfa se pro Beta sklonil, přitáhl si ho k sobě, jeho záda na svém hrudníku, předloktí kolem masivního krku krytého šátkem, pak vzal jeho bradu do dlaně a jediným rychlým trhnutím mu zlomil vaz. Křupnutí praskající páteře proměnilo Beta v bezvládnou loutku a ukončilo jeho žalostné sténání.

Rozhostilo se napjaté ticho, ve kterém Dean slyšel vlastní srdce rychle bijící v hrudi. Každý sval jeho těla se napínal a nabádal ho k útěku, ale zároveň měl dojem, že se nemůže pohnout. Zrovna viděl, jak tenhle Alfa zlomil jinému muži krk s takovou lehkostí a hlavně nemilosrdností, jakoby to nebylo víc, než jen obyčejné kuře. Měl by utíkat. Zatraceně, měl právo při útěku křičet jako holka, protože to bylo teprve podruhé, co viděl někoho umřít. A poprvé, co to viděl tak zblízka. Ale nepohnul se. Věděl, že poslední co chce je spustit u vzteklého Alfy instinkt pronásledovat kořist a že tenhle Alfa musel být zuřivý, když dokázal tak snadno zabít.

Přiměl se zhluboka vydechnout, doufaje že tak zklidní nejen svoje bijící srdce, ale hlavně i svůj pach, než se pomalu, pomalinku narovnal. Cestu ven měl volnou. Alfa rychle oddechoval a stále držel mrtvého muže v rukách. Možná, kdyby se Dean opatrně a potichu přesunul ke dveřím, dostal by se na ulici dřív, než si ho Alfa ve svém zuřivém opojení všimne.

Udělal malý úkrok stranou.

Alfa prudce zvedl hlavu.

Hovno!

Jasně modré oči se zaměřili na Deana a on strnul. Hovno na druhou a ještě v plamenech. Čekal, že uvidí zuřivě rudou a uslyší vzteklé vrčení procházející přes vyceněné tesáky. Obraz zuřícího Alfy se vším všudy. Místo toho sdílel vzájemný pohled do očí s chlapem, který byl naprosto v klidu, jako by před sotva minutou nezabil jednoho nebo možná – rychle koukl po druhém Betovi, jehož obličej vypadal jako sekaná – dva lidi. To bylo skoro děsivější, než Alfa vztek, protože ten byl normální, že jo? Tak Alfové reagovali na ohrožení. Bylo to instinktivní.

Jenže tenhle Alfa se nepoddal svým instinktům, když zabíjel. Ne, byl dokonale při smyslech, takže to musel být nějaký zasraný psychopat. Se zuřícím Alfou by si uměl poradit, protože určitě nemohl být o moc horší, než ožralý říjný Alfa, snažící se dostat na záchody na pumpě, ale nevěděl, co má dělat tváří v tvář obyčejnému, nelítostnému vrahovi.

Alfa se pohnul jako první. Pustil bezvládné tělo z rukou a narovnal se do celé své výšky. A stále zůstával stejně klidný a jinak nehybný, jen sledující Deana svým pronikavým, modrým pohledem. Vypadalo to, že by na sebe takhle mohl zírat klidně celé hodiny nebo alespoň do chvíle, než si prodavač vyndá srdce z kalhot a konečně zavolá policii. To dávalo Deanovi na výběr mezi pokusem utéct teď hned nebo počkat, až Alfa udělá první krok, docela pravděpodobně skončit s hlavou rozmlácenou na kaši nebo přinejlepším a pokud by měl veliké štěstí, v policejních poutech.

Nebylo nad čím bádat.

Vrhl se ke dveřím. 

Zavrčení bylo jediné malé varování, než mu na záda dopadla těžká váha, který ho strhla na zem do rozsypaných čokoládových tyčinek. Během jednoho úderu srdce si uvědomil, že ani teď necítí z Alfy žádnou skutečnou zuřivost. Jeho vůně byla zase opojná, višňově mandlová, koláčová a ve skutečnosti tak lákavá a uklidňující, že mu mozkem probleskla jedna malá zbloudilá myšlenka, že ho Alfa vlastně nechce zabít jako nepohodlného svědka. Že ho chce zadržet, jen aby ho chránil, takže by se neměl bránit a raděj by se měl poddat instinktu se podřídit.

Problém byl, že jeho omega instinkty byly ve světle skutečného světa jenom hromada kravských hoven a Dean moc dobře věděl, že ho od smrti dělí jen pár pohybů Alfových rukou a nejspíš jeho vůně, která jediná musela Alfovi zabránit, aby mu nezlomil vaz ve chvíli, kdy ho strhl k zemi. Využil té jeho krátké nepozornosti a hodil hlavou vzad.

Ucítil, jak se jeho temeno střetlo s Alfovým obličejem a dokonce uslyšel uspokojivý výkřik bolesti předtím, než pevný stisk rukou svírající jeho paže povolil natolik, aby se dokázal vysmeknout ze sevření. Ještě předtím, než se mu podařilo dostat na nohy, ucítil jak po něm hmátly prsty a také uslyšel trhání látky. Kopl slepě vzad, kupodivu i zasáhl něco měkkého, a pak už se bleskově zvedl a vyrazil dveřmi na ulici.

Jakmile byl venku, vybral si náhodný směr a běžel, seč mu síly stačily.


2. kapitola

4 komentáře: „Běžet za ledovým sluncem – 1. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s