Běžet za ledovým sluncem

Běžet za ledovým sluncem – 2. kapitola

Castiel si přejel jazykem po rance na vnitřní straně rtu. Natržená kůže krvácela dost na to, aby se mu pusa naplnila železitou pachutí, která ale nemohla přehlušit chuť a vůni Omegy, kterého ještě před chvilkou držel v rukách. Jemná vůně jabloňových květů, která se mísila s pryskyřitou vůní borovic a byla podbarvena Omega sladkostí způsobem, který… nebyl Castielovi nepříjemným. Ne. Nebyl to ten cukernatý zápach, společný jak Omegám tak ženám bez ohledu na sekundární pohlaví, který se jako melasa táhl po horním patře a zalepoval mu nos, takže nakonec ani nemohl dýchat.

Tohle bylo jiné. Tohle bylo… dokonalé. Každý nerv v jeho těla, všechny jeho instinkty, hlasitě křičely, že tohle je ono. Tohle celých těch dlouhých čtyřicet let svého života hledal.

Zvuk šouravých kroků přerušil jeho myšlenky. Obrátil se po zdroji a střetl se s vyděšeným a zároveň tázavým pohledem majitele obchodu.

“Zatáhněte žaluzie a zamkněte dveře, pane Sorokine,” nařídil hlasem zhrublým bolestí. Hrdlo ho bolelo a kůže pod límce pálila. Byl si jistý, že do rána bude mít na krku fialové modřiny ve tvaru řetězu.

“Ano, báťuško,” přitakal rychle Sorokin a běžel udělat, co mu bylo nařízeno.

Castiel se zatím opřel o pult, vylovil z přední kapsy kalhot cigarety a zapalovač a zapálil si. Teplý kouř se mu protáhl pohmožděnou průduškou do plic a přinesl jak příjemný pocit nasycení, když jeho rozbouřené tělo dostalo tolik potřebný nikotin, tak i pálivou bolest, která ho přiměla nedůstojně vykašlal kouř zase ven. 

Vražedně shlédl na cigaretu, zatímco se pokoušel zadržet další záchvat kašle.

Sokorin se objevil po jeho boku společně s oblakem vyděšeného pachu, který štípal v Castielových už beztak trpících průduškách a nose.

“Hotovo,” oznámil roztřeseným hlasem a obrátil svůj bledý obličej ke dvou ležícím tělům. “Oni… jsou oni vážně mrtví? Co – co budeme dělat?” obrátil se na Castiela, pohled plný obav.

“Klid, Sorokine. Postarám se o to. Od toho tu jsme,” ujistil ho, než sáhl do kapsy pro mobil. 

Nemusel čekat ani dvě zazvonění, když se ozval známý hlas:

“Šéfe?” 

“U Sorokina v obchodě jsou k vynesení dva velké pytle odpadu. Jeden,” podíval se na Beta s rozmláceným obličejem, “trochu prosakuje. Bude to chtít někoho na úklid. A dovez mi nějakou košili,” dodal při zběžném pohledu na svůj krví pocákaný rukáv.

“Dobře. Do patnácti minut jsme tam.”

Položil hovor, telefon vrátil do kapsy a pomalu potáhl z cigarety, mezitím co se rozhlédl kolem sebe. Zboží ze dvou převržených regálů leželo na zemi, na pultě byla menší kaluž krve, nějakou krev měl Sorokin na sobě a… jeho pozornost upoutala peněženka ležící na zemi. Nebyla jeho a určitě nepatřila ani Sorokinovi, protože na sobě měla logo Nirvany. 

Strčil si cigaretu mezi zuby a sebral ji. Téměř okamžitě mu nos napadla vůně jabloňových květů a pryskyřice. Jemná, podbarvená vůní kožené peněženky, ale byla tam. Stoupala z ohmataného povrchu tak lákavě sladce, že měl co dělat, aby si peněženku nepřitiskl k obličeji a zhluboka nenasál zbytky omega vůně, které na ní ulpívali. Místo toho ji otevřel.

Vytáhl řidičák na jmeno Chester Bennington a okamžitě mu bylo jasné, že je falešný. Poznal práci vlastních lidí, když ji viděl, kromě toho, i když byla na řidičáku fotka Omegy, datum narození tvrdilo, že je mu dva a dvacet. Díval se Omegovi zblízka do tváře. Měl mladistvé oči v barvě podzimní trávy, bradu sice ostrou, ale tváře pořád ještě dětsky měkké a i když byl rozložitý v ramenou, zvláště na Omegu, a opravdu silný a překvapivě dobrý bojovník, nehádal by mu Castiel víc než šestnáct možná osmnáct. Vedle řidičáku pak byla strčená kreditka na úplně jiné jméno, pár dolarů a účtenka z rychlého občerstvení ze včerejším datem. Nic víc tam nebylo. Žádné další průkazy, účtenky, fotografie nebo třeba jen obal od žvýkačky. A to i přesto, že peněženka vypadala používaně a zároveň milovaně a opečovávaně. Musela být prázdná z jediného důvodu; Omega, kterému patřila, si přál zachovat anonymitu.

Zaklapl peněženku a tentokrát už neodolal nutkání ji zvednout k nosu a přičichnout. Vůně nádherně divoké Omegy do ní byla hluboce vpitá dlouhým nošením a stále tak zřetelná, že ho napadlo vydat se po stopě mladého Omegy. Jako skutečný honící pes. Mohl by to udělat. Hospodin mu pomáhej, toužil to udělat, ale vědět, že nemůže nechat Sorokina s dvěma těly.

Uklidit vlastní nepořádek byl jedno ze základních pravidel.

A mezi úklid patřilo i zjistit víc o Omegovi.

Obešel Sorokina a sehnul se pro nákupní košík, který Omega upustil u dveří. Kupodivu se z něj zboží nevysypalo. Byly to jen levné instantní polévky a pak léky; pastilky na kašel a paralen, obojí určené pro děti do dvanácti let. Měl snad Omega štěně? Na to byl moc mladý a rozhodně nevoněl, jakoby byl spářený. Ani nevoněl po malém dítěti a že by jeho vlastní štěně muselo být nanejvýš šestileté, pokud by se představil brzy a otěhotněl při prvním hárání. Možná mladší sourozenec…?

Ozvalo se zaklepání na sklo.

Odhrnul žaluzie. 

Byl to Pyotr se dvěma svými muži. Všichni tři s sebou měli sportovní tašky s obvyklou výbavou na rychlý úklid; role tlustých fólii, lepící pásky, odpadkové pytle a čistící prostředky včetně peroxidu. Pyotr měl kromě toho v ruce také igelitový sáček s bílou košilí. 

Castiel pokynul Sorokinovi, ať jim otevře a sám ustoupil stranou, aby jim poskytl trochu prostoru. Mohutný Beta vstoupil jako první, rychlým a bystrým pohledem zhodnotil situaci, než jednoho svého muže poslal k suché mrtvole, druhého k Sorokinovi, aby ho vysvlékl z krvavých šatů a sám přistoupil ke Castielovi.

“Jestli můžu poprosit, šéfe…” naznačil uctivě směrem k jeho košili.

Mlčky zadusil cigaretu, vrátil nedopalek zpátky do krabičky a pak se pustil do rozepínání knoflíků.

“Co se tu vlastně stalo?” zeptal se Pyotr, když Castiel strkal svou košili do pytle.

“Chtěli mi ukrást auto,” odpověděl pravdivě, jen vynechal tu část, kdy důvodem pro zabití dvou mužů nebylo jen jeho auto. Ne, že by to nebyl dostatečný důvod. Bylo otázkou cti uřezat ruce každému, kdo si dovolil dotknout se jeho majetku. Tentokrát to ale nebylo jen o principu, šlo o divokého, mladého Omegu, který byl v nebezpečí. I teď stěží potlačil ochranné zavrčení, když si vzpomněl na zbraň, která byla až příliš blízko jeho Omegy. Ve chvíli, kdy se to stalo, nemyslel jeho Alfa na nic jiného, než jak vyrvat těm Betám průdušky vlastními zuby a bylo těžké to nutkání ovládat, když mu nos naplňovala vůně jabloňových květů a pryskyřice podbarvená záchvěvem kyselého strachu.

To nejmenší, co zvládl v tu chvíli udělat, bylo pokusit se zabít ty dva tak čistě, jak jen to bylo možné přes zuřivé vrčení v jeho nitru.

Nejspíš právě předsevzetí neproměnit Sorokinův obchod v krvavou lázeň bylo jedním z důvodů, proč skončil na zemi s krkem omotaným řetězem. Kdyby se nedržel zpátky, byli by ti dva mrtví dřív, než by se Omega stačil pokusit utéct a tak nešťastně přilákat Castielovu pozornost k sobě.

Přesto na tom bylo i něco dobrého. Omega se vrátil, aby Castiela bránil. Voněl odhodlaně a trochu vztekle. Jeho Alfa během pár vteřin sklouzl od zuřivého vrčení ke spokojenému vrnění, protože ten perfektně vonící Omega… jeho Omega, se vrátil, aby chránil svého Alfu. Byl krásný, mladý, plodný, statečný, silný a měl zájem.

“Chlapci si vybrali špatnej kšeft,” ušklíbl se Pyotr pobaveně a podal mu pytlík s novou košilí.

Mírně přikývl, ale nekomentoval to. Částečně proto, že neměl co říct, ale i proto, že se jeho myšlenky stočili opět k Omegovy. Byl… mohl být ten Pravý. Rozhodně voněl lépe, než kdokoliv, koho kdy poznal. A to bylo významné, když byl navíc Omega, protože pach Omeg, dokonce i těch pár mužských, které kdy poznal, ho dusil svou nechutnou sladkostí. Byl to ale také svědek a pokud by existovalo riziko, že by mluvil… Castiel věděl, co by se muselo stát a nic na to neměnilo žalostné kvílení jeho Alfa instinktů. Pokud musel volit mezi sebou a tedy celým podnikem a neznámou Omegou, nebylo nad čím váhat, ale mohl si dovolit doufat.
Ten Omega nebyl jen obyčejný kluk ze spořádané rodiny. To věděl s jistotou. Vypovídal o tom obsah jeho peněženky, fakt, že se nezalekl dvou ozbrojených mužů, i to s jakou zručností dokázal bojovat s větším protivníkem. Pokud nebyl v Castielově životě alespoň jednou nohou, neměl k němu daleko.

“Mám pro tebe ještě jeden úkol,” řekl, když měl novou košili oblečenou, a sáhl do kapsy pro peněženku. “Potřebuji, abys ho našel.”

Vytáhl průkaz, kreditku i účtenku a všechno podal Pyotrovi, který si to převzal a zvědavě prohlédl. Podle výrazu okamžitě dospěl ke stejným závěrům, jako předtím Castiel. A došlo mu i proč by měl mladíka hledat.

“Svědek?”

Přikývl na souhlas.

“Chápu.” Pokýval Pyotr hlavou. “Postaráme se o to.”

“Ne!” odsekl ostře a špetka vzteku jeho Alfy se mu promítla v hlase, “Chci, abyste ho našli a přivedli mi ho. Živého a nezraněného. Chci se s ním vypořádat sám.”

“Rozkaz, šéfe,” souhlasi Pyotr bez zaváhání, ačkoliv jeho slabý Beta pach se naplnil nejistotou.

Castiel musel uznat, že nebylo obvyklé, aby se zabýval něčím tak podružným, jako byli nepohodlní svědci, které bylo třeba umlčet. Budiž ale Pyotrovi ke cti, že se o tom nezmínil, prostě jen vzal na vědomí rozkaz.

“Nechám ti to tu na starost, Pyotre. Moje auto budí v téhle čtvrti větší pozornost, než vaše dodávka,” kývl nepatrně směrem k zataženým žaluziím, než se obrátil na polonahého prodavače, který stál u pultu a nervózně sledoval, jak jeden z Pyotrových mužů důsledně obaluje mrtvolu širokými pásy fólie. “Pane Sorokine…”

Beta prodavač k němu obrátil hlavu.

“Namarkujte mi to mléko a sušenky… pokud na nich není krev,” požádal a sáhl do kapsy pro peníze.

°°0°°

Potichu otevřel dveře, vklouzl dovnitř a zamknul za sebou. Potom se s povzdechem opřel čelem o levné lamino skrze které perfektně slyšel všechny vzdálené zvuky ulice. Konečně byl zpátky v motelu, v relativním bezpečí, obklopeným Sammyho domáckou vůní. Santalové dřevo s nádechem olivového oleje, podbarvené pachem nemoci, ale přesto stačilo pár doušků, aby jeho vnitřní Omega začala broukat domov, štěně, bezpečné místo. Jak jen tenhle pocit nesnášel. On by tu měl být pro Sama, on by měl uklidňovat jeho, ne naopak. Jenže jeho posrané Omega instinkty reagovaly nejen na vůni štěněte, které bylo skoro jako jeho vlastní – vždyť Sammyho prakticky vychoval – ale i na vůni domácího Alfy, i když to byl jen jeho bratr.

S povzdechem se obrátil a opřel o dveře zády.

Tahle noc byla vážně na hovno. Nohy ho bolely od běhu, v plicích ho ještě teď trochu štípalo a také se po cestě do motelu ztratil. Trvalo mu skoro dvě hodiny, než za pomoci navigace našel cestu zpět. Proto nesnášel velká města. V těch menších mu stačilo obejít nebo objet okolí na kole, aby si zapamatoval čtvrť. Velká města byla jako zatracené bludiště. K tomu všemu v dalším obchodě, kde se pokusil nakoupit, zjistil, že ztratil peněženku. Na chvíli ho zachvátila panika, protože si dovedl představit jen jediné místo, kde o nich mohl přijít, ale rychle se uklidnil. V peněžence byl falešný průkaz, kradená kreditka a nějaké drobné. Nic, podle čeho by ho mohl ten vraždící magor najít. Nejhorší, co se stalo bylo, že přišel o svou milovanou peněženku; koženou, licencovanou, která ho stála tři měsíce otročení v kuchyni, a že nemohl Sammymu koupit léky, které potřeboval. To bylo nejvíc na prd.

Alespoň se dostal domů živý a vcelku. Pro něco na horečku a kašel mohl zběhnout zítra před školou a do té doby tu byly studené obklady a horká voda se solí, jako to dělal Bobby, když byli u něj.

Odpoutal se od dveří a chtěl se dostat do postele tak potichu, jak jen to bylo možná, zatraceně vděčný, že se do teď Sam neprobudil, ale chloupky na zátylku se mu vztyčily. Jeho instinkty na něj zakřičely, že ještě nemůže spát, protože jejich pokoj nebyl dostatečně dobře zajištěný a… byla to vlastně pravda. Po tom, co před pár hodinami viděl, nebylo od věci udělal pár opatření navíc. Jen tak pro jistotu.

Opatrně vzal židli z malé kuchyňky a pomalu, potichoučku ji zapřel pod kliku. Ve skutečnosti by to nikoho nezadrželo. Ostatně ty dveře byly doslova z papíru a daly se snadno rozkopat na padrť. Ale kohokoliv, kdo by byl venku, by to zdrželo natolik, aby se Dean dostal ke zbrani.

Což byla druhá věc, kterou udělal.

Vylovil z tašky na zbraně devítku a náboje a nabil ji.

“Deane?” ozvala se za ním sýpavá slova.

Prudce se obrátil a rychle schovat zbraň za záda.

“Sammy! Jaktože nejsi v posteli?” pokáral svého bratra přísně.

Sam pozvedl obočí ve výmluvném gestu, nahodil si deku na ramena a vyšel zpoza rádoby ozdobné dřevěné stěny, která oddělovala část s postelemi od zbytku pokoje.

“Stalo se… achrm… něco? Achrm…” 

“Ne, nic se nestalo,” zalhal s lehkostí, jenže Sam mu podle výrazu nevěřil.

“Tak kde je nákup? A proč… nabíjíš siga?” zeptal se a i přes skřípavý hlas dokázal znít vyčítavě. 

“Tak jo…” připustil, protože co měl dělat jiného? Měl bratra, který byl chytrý jako veverka na extézi a otravnější, než vyrážka. Nemusel mu ale říkat pravdu, jen něco, co jako pravda znělo. “Setkal jsem se s pár zakrnělými uzly. To je všechno.”

Hořký zápach vzteku a kyselá obava vybuchla pokojem, jakoby do něj někdo hodil dýmovnici a i v mdlém světle táhnoucím se z parkoviště bylo vidět, jak Samovy oči získaly rudý nádech.

“Ublížili ti?” pokusil se Sammy zavrčet, ale protože i jeho normální vrčení znělo jako sípání a teď navíc měl skutečnou rýmu, vyznělo to spíš jako zachroptění, které bylo dokonce trochu k smíchu.

Dean musel sevřít rty, aby se pobaveně neuchechtl. Jak málo stačilo, aby se cítil líp.

“Klid, šampione. Jsem v pořádku. Přece bych se nenechal zastrašit partou pitomců?” ušklíbl se. Alespoň v tomhle nemusel lhát. Skupinky bezprizorních Alfů mu starosti nikdy nedělaly, ale ten Alfa dnes v noci…? To bylo setkání, na které asi nezapomene do konce svého zatraceného života, už jen proto, že v něm zanechalo hrozně smíšené pocity. Jasně, byl tu strach, protože viděl toho chlapa zabíjet, ale zároveň si jeho vnitřní Omega myslela, že je na tom něco neskutečně přitažlivého. Jakoby to, co, neznámý Alfa udělal, byla ukázka jeho síly a schopnosti se postarat o Deana i o všechna štěňata, která by spolu měli. Což byla sakra posraná úvaha. Ne, vážně, Winchestere, co je s tebou špatně, když si myslíš, že zabijácký Alfa, alespoň dvakrát starší než ty, by byl dobrým otcem štěňat, které ani nechceš mít?

A to radši nemyslel na nádherně koláčovou vůni.

“Ale máš zbraň…” poukázal Sam na pistoli, kterou už teď Dean neskrýval, protože by to bylo zbytečně.

“Jo, no…” zběžně se na zbraň podíval, než se zase obrátil k Samovi. “Připišme to na vrub malé omega hysterii,” ušklíbl se sebeironicky.

“Deane…” načal podruhé zamračený Sam.

“Dost už,” přerušil ho rázně. “Jsou skoro čtyři ráno. Ty potřebuješ být v teple a já se chci ještě trochu vyspat, tak honem zpátky do postele.”

Sammy udělal vzdorovitý obličej a otevřel pusu, aby protestoval. Nenechal ho nic říct. Hodil mu ruku kolem ramen a přitáhl si jeho k sobě. Samova hlava mu spočinula na hrudi, blízko pachové žlázy, takže mohl cítit Deanovu vůni i přes ucpaný nos. Jako vždycky to bylo doslova kouzlo. S několika hlubokými nádechy napětí ze Samových ramenou opadlo a on si zabořil hlavu hlouběji do Deanova trička.

“Nesnáším, když to děláš. Už nejsem štěně,” zabrblam mu Sam rozmrzele do hrudi, ale navzdory svým slovům se nechal poslušně odvést k posteli a uložit.

“Pro mě budeš vždycky jen štěně, děvko,” odpověděl, když si lehal za něj, aby ho mohl v noci držet blízko a v bezpečí.

“Blbečku,” odsekl Sam našpuleně, ale další slova už byla o něco vážnější: “Neměl bys tu spát. Budeš taky… achrm… nemocný.”

“Tak alespoň nebudu muset do školy,” zahučel, když si zabořil nos do Sammyho vlasů.

Zbraň si našla své místo na nočním stolku.


1. kapitola3. kapitola

Advertisement

8 komentářů: „Běžet za ledovým sluncem – 2. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s