Běžet za ledovým sluncem – 5. kapitola

Zaplavila ho sladká vůně višní s medovým nádechem, jakoby před něj někdo opravdu postavil čerstvě upečený koláč. Vůně šťastného Alfy. Byla těžká a dopadla mu na shrbená záda jako teplá deka. Najednou, alespoň na malou chvíli, neměl pocit, jakoby dělal něco proti své vůli, když se přiměl sklonit hlavu a ukázat krk. Ten pocit znal. Občas se mu to stávalo, když byl táta opravdu šťastný, hodil mu ruku kolem ramen, přitáhl si ho k sobě a zaplavil ho svou vůní. Tehdy se jeho Omega schoulila do klubíčka, spokojeně vrněla a užívala si ten pocit bezpečí, který to s sebou přinášelo.

Jenže to byl táta. Jeho Alfa. Tohle byl zasraný mafiánský boss, který se ho za chvíli chystal… lépe poznat. Stěží potlačil hořký úšklebek a donutil se držet hlavu dál skloněnou. Proč ty hloupé řeči kolem? Mohl rovnou říct, že ušetří Deanův život a neublíží Sammymu, když si stáhne kalhoty a ohne se o nejbližší barel.

S hnusným, ledovým pocitem v žaludku, si uvědomil, že Alfa ani nemusel předstírat, že mu dává na výběr mezi jeho životem a bezpečím jeho bratra a tím, že se nechá ošukat. Alfa ho mohl nechat svázaného, prostě ho hodit na zem a dělat si, co chce.

Dean by ho nemohl zastavit.

Jo, mohl by se bránit a bránil by se. Kopal by, kousal a nadával, ale nakonec by stejně skončil s uzlem v zadku, protože neměl šanci. Ne se svázanými rukama. Ne beze zbraně. Ne, když měl Alfa na povel tři další chlapi, kteří by ho dokázali snadno udržet. A nemohl ani utéct, dokonce ani kdyby se k útěku pokusil použít zbraň, která před ním ležela. Byl docela dobrý střelec, ale ani ten kurva nejlepší a nejrychlejší střelec na světě by nedokázal zabít čtyři ozbrojené chlapy dřív, než oni zabijí jeho. Navíc to nebyli jen nějací obyčejní blbci s pistolema, co jich bylo všude kolem tucty, tohle byli skuteční zločinci, pro které bylo zabíjení součástí jejich práce.

Byl prostě v prdeli. Jeho jediná možnost byla držet hlavu dole, být malá, submisivní Omega a doufat, že Alfa splní slib a až si odbude svoje, nechá ho odejít v alespoň trochu použitelném stavu.

Najednou mu po zádech přejel záchvěv paniky a srdce se mu rozbušilo, jak ho napadlo, že Alfa možná neměl na mysli jen šukání. Možná, že ‘lépe se poznat’ znamenalo, že chce Deana spářit. Byl to jeden z těch typů, co věřili na Spřízněné druhy.

Vrhl rychlý pohled na zbraň, která ještě pořád ležela na bedně.

Kdyby se po ní natáhl, byl by mrtvý a to by bylo pěkně v prdeli, protože pak by Sam zůstal sám. První den by si asi ani nedělal starosti, jídla a léků měl dost a nebylo by to poprvé, co se Dean nevrátil v noci domů. Další dva, tři dny by počkal a strachoval se, než by začal obtelefonovávat nemocnice a márnice a tátovy přátele. Nakonec by zavolal tátovi a ten by se snad vrátil dřív, než by Sammymu úplně došly peníze.

Kdyby ho Alfa spářil, bylo by to jen o něco málo lepší. Zatraceně pochyboval, že by mu dovolil se za Samem vrátit, ale možná by dovolil mu alespoň zavolat a ujistit ho, že je v pořádku. Potom by Sam neudělal něco hloupého, jako že by se ho vydal hledat a Dean by o něj nemusel mít strach, až by se snažil najít způsob, jak od Alfy utéct.

Co slyšel, bylo pro spářenou Omegu zatraceně těžké svého Alfu opustit a mělo to nepříjemné následky. Něco o tom, že se Omega stávala závislá na feromonech svého Alfy a bez nich, že přišla nevolnost, zvracení, úzkosti a podobné věci. Prostě spousta a spousta a spousta sraček, které by určitě nějak dokázal zvládnout, snad kromě…

Ztěžka polkl.

Taky slyšel, že páření může spustit hárání. Kdyby se všechno posralo, a že ono se to většinou posralo, protože takový byl Deanův život, tak se mohl ráno probudit spářený a se štěnětem Alfy, jehož jméno ani neznal.

Bylo by to vlastně tak špatné? zeptala se nemocná, zvrácená Omega, část jeho mozku. Podívej se na toho Alfu. Voní jako koláč, jako domov, jako bezpečí a vypadá vlastně zatraceně dobře. Ty modré oči, ve kterých se dá utopit, sexy rozcuchané vlasy a jemně ténované svaly, rýsující se pod košilí. Byl taky silný, kurva bohatý a doslova vražedný, takže by se o tebe dokázal postarat. A měl na povel ne jednoho nebezpečného chlapa nebo dva, ale možná celou zločineckou organizaci nebo gang. Na tom všem bylo něco vzrušujícího, co jeho Omegu ve skutečnosti nutilo spokojeně vrnět a namlouvat samotnému Deanovi, že může Alfovi věřit, i když to byla naprostá blbost.

Věděl, že je ve skutečnosti v obrovském průseru.

Znovu se podíval po zbrani. Možná že teď, když byl Alfa přesvědčený, že se o nic nepokusí, by mohl…

“Pro dnešek jsme tu skončili,” řekl Alfa a zvedl se.

To byl zřejmě povelem pro rozložitého Betu, který Alfovi celou dobu stál po boku, aby si vzal z bedny svou zbraň a tím Deanovi sebral jakoukoliv i tu nejmenší možnost se bránit. Ještě zbývalo pokusit se utéct, ale to by schytal kulku do zad.

“Pojď, Deane, pojedeš se mnou,” vyzval ho Alfa.

Samozřejmě, že ho plánoval vzít jinam. Co ho to vůbec napadlo, že by tenhle Alfa chtěl cokoliv dělat v nějakém starém skladišti. Vždyť měl hodinky v ceně jejich půlročního rozpočtu na jídlo. Určitě by nechtěl strávit půl hodiny svázaný s Deanem, s kalhotami u kolen a v zimě, zatímco mu za límec kape rezavá voda.

“Ano, Alfo,” odpověděl tak klidně, jak dokázal, i když by ho nejraději poslal do prdele a zároveň cítil, jak mu slova váznou v krku staženém strachem.

Vstal a dovolil si zvednout hlavu i pohled, protože postřehl, že si Alfa obléká sako, doteď odložené na židli. Bylo sice dobře střižené, ale z nějakého důvodu v něm Alfa stejně vypadal trochu jako účetní, spíš než mafián. Jo, nebyl to úplně don Corleone, alespoň ne na první pohled, ale když se Dean rozhlédl kolem sebe, věděl, že přesně to Alfa je. 

Vyzařovala z něj aura, která velkého Betu držela v uctivé vzdálenosti a zbylí dva Betové začali odklízet židle, aniž by jim k tomu dal Alfa jediný pokyn. Určitě to nedělali poprvé. Svou práci znali zatraceně dobře. 

Alfa si naučeným pohybem srovnal manžety a vrhl na Deana jeden delší pohled, než se otočil a vyrazil opačným směrem, než Deana předtím ti dva Betové přitáhli.

Bezděčně zabloudil pohledem k otevřeným vratům. Možná by ještě mohl… rozložitý Beta mu zastoupil výhled a dal ruku v bok tak, aby odhrnul svou teplou péřovou bundu a přespříliš nápadně ukázal pouzdro se zbraní. Nemusel nic říkat. Všechno bylo jasné.

Následoval Alfu přes celý sklad k druhému východu, kde čekalo černé auto. Starý model mercedesu, nemohl by říct jak starý, protože v evropských autech se moc dobře nevyznal. Vypadal ale draze a leskl se tak, že bylo jasné, že se o něj někdo velmi pečlivě staral.

Než stačili dorazit k auto, dveře u řidiče se otevřeli a – 

Kurva! 

Z auta se vysoukal největší a nejsvalnatější chlap, jakého kdy v životě viděl. Musel mít určitě přes dva metry a sto padesát kilo ve svalech. Byl kurva zázrak, že se vůbec dokázal vměstnat na místo řidiče, tak obrovský byl a navíc… Dean nasál vzduch a až bolestně jasně ucítil Alfu. Pach rozžhaveného železa a na troud vyschlé hlíny se mísil se silným, štiplavým pižmem. Obličej toho Afy vypadal, jako vytesaný z kamene, ruce měl jako zatracená pádla a když obcházel auto, Dean by mohl přísahat, že před sebou tlačí vzduch jako lokomotiva.

Gigantický Alfa se zastavil přímo nad ním a Dean nemohl nic jiného, než vzhlédnout nahoru jako vyděšený králík.

“Můj řidič a ochranka. Jmenuje se Igor, ale říkáme mu Golem,” představil ho Alfa.

“Hmmm,” byla jediná Golemova reakce vytlačená nejspíš z jeho obrovských nosních dírek, potom se sehnul a natáhl po zadních dveřích auta, čímž odhalil kousek mohutného krku, který byl omotaný tetováním krvavého ostnatého drátu. Další mukl a ne jen tak obyčejný, tenhle byl známý tím, že zabíjel ostatní vězně a hrdě se k tomu hlásil.

“Víš, co je to Golem, moje Omego?” zeptal se Alfa a vyrušil ho ze zírání na obrovo tetování.

Obrátil se a střetl s modrýma očima. Rychle sklopil pohled, přesně jak mu řekla jeho malá část a úplně se snažil ignorovat tu mnohem větší, která mu říkala, aby se Alfovi zpříma podíval do tváře a řekl ‘Sakra dobře vím, co je golem. Je to vzkaz, který říká: když se budeš bránit, když se pokusíš utéct nebo mi něco uděláš, Golem tě rozmáčkne jako mouchu.’

“Ne, Alfo, nevím,” řekl místo toho.

“Je to bytost z židovské mytologie,” řekl Alfa, jakoby si spolu prostě jen povídali a položil Deanovi ruku záda. Byla velká a horká a její teplo se mu vsakovalo přes tenké tričko do studené kůže. Najednou mu došlo, že je začátek podzimu, noci už jsou chladné a on je venku jen v tričku. Jo, přesně to ho napadlo, místa zuřivé paniky, kterou by měl cítit, když se ho Alfa dotkl. Nevěděl, proč sakra nešílí, ale prostě to neudělal. Zůstal pod jeho dotekem klidný, dokonce se bezděčně naklonil jeho směrem a nakonec navzdory svému přesvědčení a tomu, co vypadalo rozumně, zvedl pohled do Alfových očí.

Jeho nos okamžitě napadla vůně šťastného Alfy a on ji plným douškem vdechl.

“Golemové mají mnoho významů a podob a najdeš je v mnoha židovských příbězích, ale ten, podle kterého se jmenuje náš Golem,” jak Alfa mluvil, jemným tlakem postrčil Deana ke otevřeným dvířkům auta a on se, k vlastnímu údivu, ani nebránil, “je o pražském rabínovi. Říkalo se mu rabbi Löw, byl to učenec a filozof, který opravdu žil v druhé polovině šestnáctého století. Podle legendy použil tajná židovská umění, dokonce prý i samotné tajemství Stvoření k tomu, aby oživil mocnou bytost uhnětenou z hlíny, která měla chránit jeho svěřence,” odmlčel se ve svém vyprávění a jeho oči sklouzly na Deanovu čelist. Chvíli tam spočinuly, než přesunul ruku z jeho zad a zlehka mu vzal bradu mezi palec a ukazováček a trochu mu natočil hlavu na stranu. “Začíná se tam dělat modřina. Chtělo by to ledový obklad,” konstatoval konverzačně, načež jeho čelist opět pustil a trochu kývl do auta. “Nastup si.”

Byl to jednoznačně příkaz, ale neměl v sobě příliš velkou sílu. Snadno by se mu dalo vzepřít, ne že by to mělo nějaký smysl. Neměl opravdu jak a kam utéct, takže poslušně vlezl do auta.

Vklouzl do domácké vůně višní a mandlí, která nebyla příliš silná, protože klimatizace jela naplno, ale byla trvalá. Vsáknutá do drahého čalounění pokrývající každý hladký povrch. Tohle byl alfův prostor, nenarušený ničím, ani pachem řidiče, jelikož přední část vozu byla od zadní oddělena podobnou stěnou, jako byli v taxících. Akorát tahle byla vzduchotěsná, nejspíš i zvukotěsná a neprůhledná, takže štědře velký zadní prostor auta byl soukromým místem, kde se mohlo stát cokoliv a nikdo by to neviděl. I okna byla zvenku neprůhledná. Byla to taková malá past.

Alfa nastoupil a Golem za ním zaklapl dveře.

Ocitli se spolu sami v najednou malém autě.

Dean se napnul v bojácném očekávání. Mělo se to stát teď a tady? Sakra jo, mohlo by. Prostoru tu bylo dost, mnohem víc než na zadním sedadle Baby a Dean věděl, že tam se dá dělat všechno. Alfa ho klidně mohl povalit na sedačku nebo alespoň chytnout za vlasy a strčit si jeho hlavu do rozkroku, aby se trochu pobavil před velkou událostí večera v podobě Deanova panenského zadku. Mohl udělat cokoliv a nikdo by to neslyšel ani neviděl. Ne že by řidič něco udělal, i kdyby věděl, co se děje.

Odsunul se až ke dveřím v pokusu dostat se co nejdál, který byl stejně marný, jako kdyby se snažil utéct nebo ze sebe vypustil všechnu tu nově vzrůstající zlost, která ho dusila v krku společně s knedlíkem o kterém sám sebe přesvědčoval, že nejsou spolykané slzy. Ať se dnes nebo teď stane cokoliv, nehodlal tomuhle ztracenému Alfovi poskytnout to potěšení ho vidět brečet nebo prosit. Bude poslušná, submisivní Omega, jak se od něj čeká, protože nechtěl přijít ke zlámaným kostem ani si proti sobě Alfu poštvat – choval se sice občas jako idiot, ale ve skutečnosti nebyl hloupý a věděl, v jaké je situaci – ale nebude prosit o život ani o slitování ani o to, aby už byl konec. Zůstane silný.

Auto se dalo do pohybu.

Vyhlédl z okna, ale k ničemu mu to nebylo. Už věděl, že jsou někdo u vody, mezi skladišti, ale to bylo asi tak všechno.

Zatnul nehty do sedačky a usilovně se snažil předstírat, že je v autě sám, zatímco se díval na projíždějící auta, mezi které se právě zařadili. Bylo to ale zatraceně těžké, protože síla Alfovy vůně vzrůstala, čím déle spolu byli v malém prostoru a míchala se s tou Deanovou v podivně uklidňující směsici. Vdechoval ji po malých doušcích, ale vdechoval a ona ho takovým zvláštním způsobem konejšila. Žaludek měl pořád chladně sevřený strachem z toho, co ho čekalo, čelisti napjaté, jak potlačoval vztek, ale jeho vnitřní Omega byla úplně v klidu. Ukolébaná Alfovou nádhernou koláčovou vůní, která dělala Deanovy svaly podivně vláčnými.

Cítil se skoro až… opile a zároveň vztekle a vyděšeně dohromady. Byl to to nejhorší, co kdy cítil, protože jeho omega instinkty ho táhly k vůni Alfy, k Alfovi samotnému, a jeho racionální mozek mu zároveň zas a znovu připomínal, s čím ho ten samý, krásně vonící Alfa, donutil souhlasit. Co bude muset dneska v noci udělat, až… kam vlastně jeli? Napadlo ho s dalším záchvěvem obav.

“Kam jedeme, Alfo?” zeptal se dřív, než si stačil rozmyslet, jestli je rozumné se ptát a protože neuměl držet jazyk za zuby, pokračoval: “K tobě domů? Nebo do hotelu?”

Doufal, že do hotelu. Rozhodně nechtěl k Alfovi domů. To bylo jeho teritorium, které měl naprosto pod kontrolou a doslova od něj měl klíče. Hotel, dokonce i ten nejlepší ve městě, byl vlastně veřejný prostor. Na chodbě jste nemohli nechat pohozenou mrtvolu ani jste nemohli nikoho zamknout v pokoji. Hotel byl šance na útěk. Až s ním Alfa skončí, určitě si bude chtít zdřímnout nebo se osprchovat a to bude Deanova šance, jak se dostat z pokoje. Pak zpátky do jejich motelu, sbalit Sama a zmizet z města, tak rychle, jak jen to půjde.

Slyšel vrzání sedadla a cítil pohyb, jak se Alfa přisunul k němu. Hodně blízko. Až úplně do jeho osobního prostoru, takže se jejich kolena skoro dotýkala, a pak se mu na stehně usadila ruka.

Strnul, jak mu to podivně ochablé svaly dovolily, a shlédl na ruku, která se mu vyjímala na džínách. Rozhodně byla o dost větší než ruce, které tam vídal, protože to byly ruce beta a někdy omega dívek; drobné a jemné. Alfova ruka byla nepopiratelně mužská, s černými hustými chlupy a se širokými, zjizvenými klouby člověka, který rozdal spoustu ran. Což se nehodilo k pečlivé manikúře a širokému leskle zlatému prstenu, který z velké části překrýval nějaké tetování. Možná hvězdu nebo pentagram…

Dean pokl a nasál vzduch.

Višňová vůně byla všude kolem něj, stejně opojná, jako vždy a mnohem intenzivnější, než když Alfa seděl na druhém konci sedadla. A rychle se měnila. Medová sladkost štěstí se prolínala s pižmovitou vůní vzrušení, která v Deanovi vzbuzovala novou vlnu strachy, a taky… se zmatkem? Jo, bylo tam něco, co by u kohokoliv jiného považoval za pach překvapení, zmatku a nejistotu. Směšné. Jakoby tenhle zatracený uzlovitý Alfa mohl být z něčeho zmatený.

“Ty bys chtěl jet ke mně, Deane…?” zeptal se Alfa s jasnou otázkou na konci.

Co to mělo, sakra, znamenat? To mu jako dával na výběr, nebo co?  Musel se kousnout do rtu, aby se nezačal hystericky smát. Vážně tu seděl se sadistickým bastardem. Nejdřív ho zatáhl do nějaké zkurvené ruské rulety, kde se buď mohl nechat zastřelit nebo ošoustat a teď zase dostává na výběr, kde by si raději nechal zauzlit zadek. Perfektní. Krása! Úžasně by mohl jít Alfa někam do prdele.

“Raděj bych šel na hotel, jestli si můžu vybrat,” odpověděl a srát na to, klidně ať ten parchant slyší všechnu tu hořkou kousavost. “Myslím, že ani jeden z nás nechce, abych o tobě věděl víc, než už vím. A taky si můžeme objednat nějaké jídlo na pokoj, až skončíme.”

Celou dobu držel sklopený pohled a usilovně se snažil s úšklebkem neohlédnout po Alfovi.

Ticho se protáhlo.

“Podívej se na mě,” nařídil Alfa.

Tentokrát to byl mnohem pevnější rozkaz, než ten poslední a musel by vynaložit trochu úsilí se vzepřít přirozenému hlásku, říkajícímu, aby se podřídil. Ačkoliv v tomhle případě by ani vzdorovat nechtěl. Chtěl se tomu parchantovi dívat do očí celou dobu a ukázat mu, že se ho nebojí. Že ve skutečnosti není žádná poddajná Omega děvka, kterou si z něj chtěl udělat.

Podíval se Alfovi zpříma do blankytně modrých očí, které byly mírně přimhouřené. Alfa nakláněl hlavu na stranu v gestu naprostého zmatku a dokonce měl nepatrně rozevřené rty, takže mezi nimi prosvítal jeho zlatý tesák. Vypadal by skoro roztomile bezradně, kdyby to nebyl ten samý chlap, který před Deanem zabil dva Bety a pak ho nechal unést, jen aby ho přiměl souhlasit, že se nechá ošukat.

“Kam myslíš, že tě vezu?” zeptal se Alfa.

“Co já vím…” odfrkl si, hořkost v hlase. “Pravděpodobně k tobě nebo do nějakého hotelu. Prostě někam, kde je postel. Teda doufám, že to budeš chtít dělat na posteli, protože, člověče, před časem jsem zranil koleno a moc se mi nechce klečet na zemi. Takže rozhodně hlasuju pro postel, pokud mám nějakej hlas.”

Alfa ho sledoval bez mrknutí, jen jeho obočí se nakrabatilo a nozdry se roztáhly, jak zhluboka nasál vzduch. Dean si uměl představit, co cítí. Svůj vlastní vzrušený pach a pak Deanovu zlost a strach. Mohl dělat všechno proto, aby na sobě nedal znát, jak moc se bojí a pokud šlo o pach, mohl ho naplnit spíš svou zlobou, ale strach stejně nedokázal úplně zakrýt. To prostě nešlo, bez ohledu jak se kurva moc snažil, nebýt nějaký ufňukaný omega uzlíček nervů.

Najednou byla ruka pryč z jeho stehna a Alfa se odtáhl.

“Jedeme zpátky do tvého motelu.”

Ne! Ne! Kurva, to ne!

Nechtěl mít Alfu nikde blízko Sammyho.

Zatnul pěsti připravený je použít.

“Řekl jsi, že Sammymu neublížíš! Dal si mi své slovo!”

“Nemám v plánu tvému bratrovi něco udělat.”
“Tak proč jedeme za ním?! Hm?! Chceš mě snad šukat, zatímco bude vedle v posteli, ty šílenej psychouši?!” plivl vztekle a mělo to být urážka, než mu došlo, že by to klidně mohla být pravda. Alfa nemohl být o nic mladší, než Deanův táta a unesl šestnáctiletého kluka. To hodně vypovídalo o jeho zvráceném vkusu.

“Nechci tě… šukat, Deane,” odmítl Alfa, překvapivě klidný na to, že na něj Dean, malý, pokorný Omega, zuřivě vrčel a napadal ho.

“Jasně…! Ty mě chceš jenom lépe poznat,” posmíval se, dobře si vědom toho, že si to odnese, ale bylo mu to jedno. Jestli nedokázal ochránit Sama, tak už nezáleželo na tom, co mu Alfa udělá. A možná, že když se vybije na něm, tak nechá Sama být.

“Myslel sis, že ‘lépe se poznat’ znamená sex?” podivil se Alfa a vypadalo to, že je jeho údiv skutečný, dokonce byl zase cítit zmatkem.

Teď už se rozesmál.

“Co jiného by to mělo znamenat?!”

“Přesně to, co jsem řekl,” odpověděl Alfa stále klidně. “Jsem velmi… jak to říct v tvém jazyce… Přímý člověk…?” řekl to napůl s otázkou na konci. “Věř mi, že většinou to, co řeknu, myslím doslovně. Když jsem tě žádal o možnost tě lépe poznat, myslel jsem to tak, že o tobě chci vědět víc. Chci, abychom se poznali navzájem. Sex přijde na řadu až později.”

Alfa byl šílený. Naprostý blázen nebo… nebo mluvil pravdu. Dean si upřímně nebyl jistý, co z toho je horší. Přinejmenším, pokud mluvil pravdu, znamenalo to, že v tuhle chvíli je jeho zadek v bezpečí.

“Chceš, abych ti věřil a přitom ani neznám tvoje jméno.”

Alfa trochu zamračil a pootevřel pusu ve zmatku.

“Máš pravdu, ještě jsem ti ho neřekl,” připustil s tím zamyšleně zmateným výrazem, který připadal Deanovi roztomilí; bože, to bylo chorobné uvažování. Alfa k němu natáhl ruku, tu samou, kterou měl před chvíli položenou na jeho stehně, a představil se: “Castiel Novak.”

Nevěřícně zíral na nabídnutou ruku. To gesto bylo tak absurdně formální, že se většina jeho strachu a vzteku rozplynula v naprostém zmatku. Po všech těch rozbouřených emocí mu v břiše zůstalo jen chvění a hlava se mu téměř vyprázdnila, takže když zvedl ruku a přijal nabídnutý pozdrav, udělal to spíš automaticky, než vědomě.

“Dean Winchester,” odpověděl naučeně a dokonce řekl i své skutečné jméno.

“Vím,” podotkl Alfa, když jeho ruku pustil.

Znovu zavládlo ticho. Ani jeden z nich se nehýbal. Dean z obavy narušit to divné prázdno. A Alfa protože…Nebyl si jistý, co vlastně dělá. Sledoval Deanovu tvář pozorným pohledem a velmi zblízka, takže by se mohlo zdát, že chce, aby se mu podřídil, jako správný Omega. Jenže v tom, jak držel ramena a jak uvolněné byli rysy jeho tváře, nebylo nic, co by jen vzdáleně připomínalo Alfa pózu. A v jeho vůni nebylo nic víc, než višně a mandle se šťastným sladkým nádechem medu a posledními zbytky pižmového vzrušení, které klimatizace rychle odnášela pryč.

Prostě se jen tiše díval, jakoby byl Dean to jediné, co chce vidět.

A Dean nevěděl, co má dělat jiného, než se dívat na oplátku. Zkoumat jeho tvář. Ostrou bradu poprášenou celodenním strništěm, které ale nezakrylo tenkou, vybledlou jizvu na levé straně spodní čelisti. Mírně pootevřené, bledě růžové a trochu rozpraskané rty, mezi kterými byla vidět běloba zubů a lesk zlatého tesáku. Vážně hezký nos, který měl ale drobné deformace vypovídající o tom, že byl víc než jednou zlomený a znovu narovnaný. Divoce rozcuchané vlasy, co nejspíš nevěděly, jak vypadá hřeben, husté a tmavé, i když už v nich trochu prosvítalo stříbro. A nakonec ty neuvěřitelně modré oči, rámované drobnými vráskami v koutcích a tmavým obočím na několika místech prořídlím kvůli starý jizvám.

Nadechl se višňové vůně a pomalu si olízl rty.

“Co teď?” přerušil nakonec ten divný okamžik mezi nimi, protože musel vědět, co ho čeká. Jestli mluvil Alfa pravdu a nehodlal ho zatáhnout někam na hotel, aby ho uvázal, a pokud neměl ani v plánu ublížit Sammymu, tak Dean netušil, co se má dnes v noci dál stát. Nějaké kecy o Spřízněných druzích a o vzájemném seznámení byli prostě… blbost. To nebral. Nechápal. Sakra, byl úplně mimo hru. Neznal pravidla.

“Vezmu tě zpátky do tvého motelu,” odpověděl Alfa.

“A pak?”

“Pak?” zopakoval Alfa zamyšleně, trochu se zamračil a jeho pohled sklouzl stranou, jakoby pečlivě zvažoval, co by mělo být dál. “Pak bychom se mohli během následujícího týdne sejít na oběd nebo večeři. Vlastním jednu malou restauraci, kde vaří skvělý boršč a vypadá to tam skoro jako doma v Moskvě.” Ve skutečnosti se drobně pousmál a jen trochu naklonil hlavu na stranu, oči zase tak intenzivně upřené na Deana. “Co na to říkáš, Omego? Musíme toho totiž spoustu probrat. Například je třeba najít pro tebe a tvého bratra lepší místo k bydlení. A pro tebe lepší práci, pokud chceš dál pracovat.”

Alfa před ním těmi pár větami namaloval neuvěřitelný obrázek jeho… ne, ne, jejich, jeho a Samovy budoucnosti. Už by necestovali z místa na místo, Sammy by si mohl konečně najít skutečné kamarády, mohl by studovat v klidu, měli by místo – asi hezké, možná i luxusní –  kde by žili a kdo ví, třeba by Sam mohl jít na jakoukoliv univerzitu a nemusel by si dělat starosti s tím, jestli dostane stipendium. Ne, že by svému bráškovi nevěřil, že by dostal stipendium kamkoliv by chtěl. Bylo to chytré štěně. Ale vždycky bylo lepší mít jistoty. Dal by mu je Alfa? Znělo to tak. Mluvil o bydlení pro ně pro oba, jakoby byl pro něj Sam součástí balíčku, i když ho nikdy neviděl.

Ta představa byla… hezká. Omega v něm spokojeně vrněla v naprosté důvěře v tohoto Alfu, který byl prostě dokonalý. Silný, pečující a poskytující bezpečný a pohodlný domov pro Deana i Sama.

Ne, blbost! 

Alfa ve skutečnosti nechtěl nic takového udělat. Byla to jenom hra. Takové sladké řečičky, kterými chtěl Deana svést, protože mu nestačilo ho jen ošukat a zauzlovat a nemuset se o nic víc starat, jako by to udělal každý druhý Alfovy. Tenhle Alfa z nějakého pokřiveného důvodu chtěl, aby Dean se vším skutečně souhlasil a možná dokonce, aby se zamiloval. Nejspíš proto, že to byl šílený vraždící psychopat, který věřil ve Spřízněné druhy.

Jak si Alfa myslel, že je Dean hloupý? Asi hodně. Prostě malá, hloupoučká, naivní a manipulovatelná Omega, která zvlhne při první zmínce o tom, že se postará o ni i o její štěně.

Už jen to bylo varování. Který Alfa by si k sobě vzal cizí štěně? Ta představa byla směšná. Alfové chtěli mít vlastní štěňata.

“Dobře, Alfo,” souhlasil a nedal při tom na sobě znát, že jeho hru prokoukl. Jen ať si uzlák myslí, že dostal, co chce a až se zítra ráno probudí a bude Deana hledat, tak už budou se Sammym dávno pryč z města.

Šťastná vůně višní s medovou sladkostí naplnila vzduchu společně s tím, jak se Alfa pousmál. Vypadal tak spokojeně, když přimhouřil oči a vydal… bože, znělo to jako nízké zamručení, skoro zavrnění vycházející z jeho široké hrudi a vyvolávající v Deanovi zvláštní teplý pocit a touhu také zavrnět, která ho lechtala v krku.

Zatnul zuby a odmítl se poddat takovému hloupému Omega nutkání.

“Dej mi svůj mobil,” požádal Alfa.

Nehádal se, chtěl udržet zdání, že Alfovi jeho kecy sežral, takže jen sáhl do kapsy a podaj mu svůj mobil.

Mlčky sledoval, jak Alfa ukládá nejspíš svoje číslo do jeho mobilu a pak jak se rychle prozvonil, aby získal Deanovo číslo, a nakonec mu mobil vrátil.

“Mé číslo. Napiš nebo zavolej kdykoliv budeš cokoliv chtít nebo potřebovat.”

“Jistě, Alfo,” odsouhlasil podruhé a po krátkém pohledu na displej, kde bylo prosté ‘Castiel’ a číslo, strčil mobil zpátky do džín.

Zdálo se, že chtěl Alfa ještě něco říct, ale něco ho upoutalo za Deanovími zády.

“Vypadá to, že jsme na místě.”

Jak to Alfa řekl, automaticky obrátil hlavu k okénku za svými zády, kde se skutečně rýsovala silueta jejich motelu, ozářeného hlavně neonovým nápisem u vjezdu na parkoviště ale trochu i těmi pár světly, které mdle svítili na fasádě. Byl tak rozptýlený, že si ani nevšiml, kdy vjeli na parkoviště dokonce ani kdy zastavili.

“Ještě něco pro tebe mám,” připoutal Alfa znovu jeho pozornost.

Obrátil se k němu a trochu se napnul, protože se k němu Alfa nepatrně nahnul. Rychle se ukázalo, že jen sáhl do kapsy kalhot a vytáhl z ní Deanovu peněženku. Tu prokletou peněženku se zatraceným falešným průkazem, který ho měl chránit, ale ve skutečnosti ho dostal do sraček, ve kterých teď byl.

Alfa mu peněženku podal a s mírně pozvednutým obočím trpělivě čekal, než se donutil pohnout a opatrně si ji od něj vzít, jakoby měla v příštím okamžiku vybuchnout. To se samozřejmě nestalo. Byla to jenom peněženka.

Dvířka za ním cvakla, jak je řidič otevřel, a studený vzduch mu ovanul záda. Cesta pryč byla volná, ale on přesto zůstal nehybně sedět a čekat na… sakra nevěděl na co. Rozhodně ne na povolení od Alfy. Ne, to v žádném případě nepotřeboval, takže už dál neváhal a rychle vyklouzl z auta.

“A Deane…” ozvalo se za ním, takže nejdřív strnul a pak se pomalu obrátil, aby spatřil Alfu naklánějícího se k otevřeným dvířkům, “těším se, až se znovu uvidíme. Dobře se vyspi.”

Nevěděl co odpovědět, tak se jen otočil a chtěl rychle vyrazit k jejich pokoji, jenže téměř narazil do obřího Alfi. Golem stále přímo před ním, jako horká stěna z masa a štiplavého pachu a shlížel na Deana malýma, chladnýma očima.

Pokl.

“Propusti yego, Golem,” ozval se z auta rozkaz.

Gigantický Alfa vydal neurčitý mručivý zvuk, ale bez protestu nebo zdržování, ustoupil stranou a nechal Deana projít.

Rychle se kolem něj protáhl a zamířil ke dveřím, přičemž se ze všech sil snažil neběžet. Chtěl být co nejdřív uvnitř na místě, které se zdálo být alespoň trochu bezpečné a hlavně chtěl zkontrolovat Sama, ale věděl, že neexistuje nic hloupějšího, než utíkat ne před jedním Alfou a hned dvěmi.

Dostal se k motelovým dveřím, sáhl do kapsy pro klíč a když se pokoušel otevřít a dvakrát se mu nepodařilo strčit klíč do zámku, zjistil, že se mu začaly mírně třást ruce.

Zatnul čelisti, násilím se donutil třas ovládnout a pak se mu konečně podařilo odemknout a otevřít.

V pokoji ho uvítalo vlhké chrápání a těžký vzduch prosycený pachem nemoci a pár dní nemytého Alfa štěněte. Normálně by ho to pořádně naštvalo. Jakoby Samovi stokrát neříkal, že musí každý den alespoň na deset minut vyvětrat, když klimatizace prakticky nefunguje. Ale tentokrát ho zaplavila úleva.

Udělal jen dva kroky, aby zkontroloval, že Sammy leží ve své posteli, obrácený zády ke dveřím, a pak rychle přešel k oknu a vyhlédl ven.

Mercedes se právě rozjel, obkroužil parkoviště a pak zamířil k výjezdu. Sledoval ho jen tak dlouho, dokud se nezařadil do provozu na silnici, a pak se pustil do balení. Nemohli toho vzít moc, protože neměli auto. Táta je tu vyhodil společně s všemi jejich věcmi a pak si vzal Impalu a úplně nalehko, jen s tím, co měl na sobě a jedním malým vakem, odjel pryč.

To znamenalo, že tu měli bagáž pro tři lidi, plus tašku se zbraněmi. Tu musel vzít určitě a do jedné společné tašky základní věci, jako kartáčky na zuby a pár věcí na převlečení. Ještě nevěděl kam pojedou. Probíral v hlavě seznam všech jejich známých a přátel a zatím žádné jméno nevybral. Ale věděl, že musí vyrazit ještě teď v noci, pokud měli mít alespoň malou šanci se dostat pryč.

Postavil obě tašky ke dveřím. Zbývalo už jen popadnout peníze, které večer nechal Sammymu v kuchyňce a pár lahví vody z lednice a mohl Sama probudit, aby se oblékl, a pak vyrazit. Autobusy měli sice v noci intervaly na hovno, ale raději bude sedět až do rána na nádraží, než zůstat v motelu.

Shrábl peníze z pultu a chtěl si je strčit do kapsy, když strnul.

Na druhé straně parkoviště, pod jedinou lampou, která nesvítila, stálo tmavé auto, které tam ještě před deseti minutami nebylo. Jasně, mohl to být nový zákazník motelu, jenže okýnka auta byla otevřená a když se Dean pomalu přesunul blíž oknu a lépe se podíval, viděl že v autě sedí dva muži. Jeden zrovna vystrčil ven ruku, aby odklepl popel z cigarety.

Dean zacouval a opřel se o poličku na které stála mikrovlnka.

“Kurva! Kurva! Kurva!” zanadával zoufalým šeptem, aby neprobudil Sammyho.

Nepamatoval si, že by za Alfovým mercedesem jelo ještě další auto, ale nebylo to tak, že by se nějak zvlášť soustředil. Ne. Seděl vmáčknutý v koutku jak uzlíček nervů a myslel jen na to, že ho Alfa plánoval ohnout a ojet. Posral to. Zapomněl na výcvik, který mluvil jasně; hledat únikové cesty, hledat zbraně, kontrolovat okolí. Neudělal nic z toho a teď byli v pasti oba.

“Kurva…” vydechl naposledy a přitiskl si ruku na pusu.

Musel rychle vymyslet co dělat. Evidentně nemohl teď hned odjed. Chlapi v tom autě tu byli jistě z jediného důvodu; udržet ho ve městě. Kdyby se pokusil utéct… jo, dovedl si představit, že ta podivná dohoda, kterou měl s Alfou, by padla a to by byl konec. Úplně viděl sebe i Sama, jak s betonovejma botama klesají na dno Hudsonu.

Bože, to bylo tak v prdeli.

Potřeboval pomoct.

A potřeboval pistoli.

To udělal jako první. Vytáhl devítku z tašky se zbraněmi, nabil ji a pak se posadil ke stolu, než vytáhl mobil. Neměl už jinou možnost, než zavolat jejich Alfovi, protože pokud byla nějaké šance jak se odtud dostat, tak jedině s tátou a autem.

Po pěti zazvoněních se ozval hlas, který ho instruoval, aby zanechal hlasovou zprávu.

“Mám problém, pane. Potřebuji tvojí pomoc. Sammy je v pořádku, ale zavolej mi co nejdřív, Alfo,” zanechal stručnou zprávu a pak típl hovor. Táta nesnášel rozvláčné řeči a taky mu vždy kladl na paměť, že nemá zanechávat zprávy, které by říkaly, kde je nebo proč volá. To bylo příliš mnoho informací, které mohl nepřítel použít proti němu.

Odložil mobil na stůl, ale nechal na něm položenou ruku a to samé udělal i se zbraní. Nakonec se s výdechem opřel do tvrdého opěradla židle a čekal.

---

4. kapitola – 6. kapitola