Běžet za ledovým sluncem – 6. kapitola

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Prudce se zvedl.

Srdce mu divoce bilo a v první chvíli si nebyl jistý, kde je. Pak mu došlo, že usnul s hlavou na stole, v jedné ruce mobil a v druhé zbraň. Nabitou. Fakt dobrá práce, Winchestere, chceš si snad ve spánku ustřelit hlavu, pitomče, pokáral se. Pak si unaveně protřel tvář pomačkanou od tvrdé desky stolu a zamračil se na slunce, které svítilo za oknem v tom nepříjemném, podzimním úhlu. Vypadalo to na krásný den.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Další zaklepání ho donutilo strnout. Kdo to mohl být? Určitě ne vedoucí motelu, protože byl teprve pátek a další týden se platil vždycky v pondělí ráno. Takové věci jako pošta nebo balíky jim sem samozřejmě nechodily. Možná nějaký jiný host.

Zvedl se a pomalu přešel k oknu, aby z něho vyhlédl ven. Naštěstí bylo vidět ke dveřím a… Sakra. Sakra. Sakra. Před dveřmi stál jeden z Alfových mužů. Ten rozložitý Beta chlap, co si od něj Alfa včera půjčil zbraň, kterou Deanovi tak ochotně a milosrdně nabídl, aby sám sebe popravil v křížové palbě. V jedné ruce balancoval dvěma nákupníma taškama a v druhé měl menší, bílý sáček s nějaký logem.

Dean se podíval na zbraň, ležící na stole, a pak zpátky na chlapa. Bylo bezpečný mu otevřít a poslat ho někam? Nebo měl počkat, až odejde sám? Ne, chlap nevypadal, že by měl v plánu odejít. Mohl ho poslat do prdele přes dveře, ale to by se mohl Sammy vzbudit a poslední, co chtěl bylo, aby jeho mladší bratr pokládal všetečné otázky o tom, kdo to je a proč přišel.

Popadl devítku, po cestě ke dveřím rychlým pohledem zkontroloval, že Sam pořád spí, a pak opatrně pootevřel dveře. Zbraň měl pevně v ruce, hlavní směřující k zemi, ale tak, aby ji chlap škvírou viděl.

Beta se kupodivu široce usmál, hned jak se dveře pootevřely, a jeho úsměv povadl jen trochu, když si všiml zbraně. Bylo jasné, že je zvyklý na lidi, kteří pobíhali kolem s pistolema v rukách.

“Ahoj, chlapče,” řekl milým tónem se silným ruským přízvukem, zvedl bílý sáček a trochu si nadhodil velké papírové tašky. “Báťuška ti něco posílá.”

“Kdo?” vypadlo z něj nechápavě. Bát-co? To slovo ho zmátlo.

“Báťuška. Šéf. Pan Novak… Alfa Castiel,” upřesnil Beta s přetrvávajícím úsměvem.

Jasně, myslel svého šéfa. Proč mu to nedošlo hned? Kdo jiný by sem Betu poslal, když ne Alfa – Castiel, měl by mu tak říkat, už jen proto, aby se to nepletlo – Takže, mohl to být jedině Alfa Castiel, kdo sem Betu poslal s… vážně to byl nákup? A ten malý sáček, mohlo to být jídlo? Taška na sobě rozhodně měla logo nějaké restaurace.

Dean nasál vzduch.

Pořád cítil hlavně sebe, protože se od včera nekoupal a byl nasáklý smradem z kuchyně a dezinfekcí, ale kromě toho cítil vůni pečeného sýru a šunky a k tomu Betův velmi slabý pach připomínající moře, který byl téměř přebitý silnou, sladkou kolínskou. Necítil žádnou agresi, dokonce chlap i vypadal klidně.

“Můžu dovnitř, chlapče?” zeptal se Beta, když se ticho protáhlo, a snažil se při tom být malý. Nahrbil ramena a naklonil hlavu, aby ukázal krk. Tyhle věci na Betách vždycky vypadaly divně. Nedělali je přirozeně, protože sice měli instinkty, ale slabé. Nedokázali pochopit jemné nuance pachů a postojů mezi Alfami a Omegami.

“Ne, to rozhodně nemůžeš, člověče. Ani nevím, jak se jmenuješ.”

“Pyotr, ale můžeš mi říkat po americku. Peter,” představil se Beta a zvedl bílý sáček Deanovi přímo před nos. “Přinesl jsem zapečené bagely se šunkou a sýrem. Je jich šest, ale pošlu pro víc, kdyby vám to nestačilo. Mám synovce ve tvém věku a vím, že kluci jako ty jsou jako… slovo… ehm… piraňa.”

Dean se zamračil nejdřív na sáček a pak na Betu. Ten samej chlap, kterej byl včera připravenej ho zabít a hodit do Hudsonu a klidně poslouchal, jak ho Alfa nutí souhlasit s dohodou, která rozhodně zahrnovala sex, se dneska tvářil jako hodný strýček a mluvil o tom, že chlapci ve vývinu potřebují hodně jíst. Měl by ho poslat do prdele, jenže… ty bagely tak krásně voněly, až z toho Deanovi začalo kručet v žaludku.

Hlasitý zvuk, který se nedal přeslechnout a na Betově tváři vyvolal pobavený úsměv.

“Dobře, pojď dovnitř, ale nedělej hluk. Sammy ještě spí,” souhlasil nakonec, protože co by se asi tak mohlo stát? Očividně si ho Alfa Castiel nárokoval jako svou Omegu, doslova svůj majetek, a pokud nebyl tenhle… Pyotr naprostý debil, určitě by nesáhl na majetek Alfy, jako byl Castiel Novak. Navíc viděl mohutného Betu, jak uctivě a podřízeně se vůči Alfovi choval.

Pomalu otevřel dveře, ale ještě než ustoupil stranou, si chlapa lépe prohlédl. Byl vysoký jako Deanův Alfa, takže vyšší než Dean, široký v ramenou, s velkým břichem klenoucím se nad opaskem společenských kalhot a obličejem, co vypadal jako obličej boxera. Placatý a zjizvený. Oblečen byl v tmavě červené košili, z divného, lesklého materiálu jak dámská halenka. Měl ji rozepnutou natolik, že byla vidět hlava Panenky Marie vytetovaná na jeho chlupaté hrudi a podobný zlatý křížek, jako nosil Alfa Castiel. A přes ramena měl přehozené černé kožené sako, které by rozhodně přes kulaté břicho nemohl zapnout.

Na tváři měl veselý úsměv hodného strýčka a na vlasech trochu moc gelu.

Beta vešel a zůstal zdvořile stát za dveři.

“Polož to na stůl,” napůl ho požádal a napůl rozkázal a sledoval, jak beta poslušně a potichu donesl tašky na stůl v kuchyňce.

“Šéf říkal…” načal Beta, když odložil tašky a obrátil se k Deanovi, jenže ho přerušily zvuky zpoza zástěny.

Oba tím směrem obrátili poled.

“Achrm… Deane?” zamumlal Sam rozespala z postele.

Dean se neobtěžoval s nějakými zdvořilostmi, jen otevřel dveře a zagestikuloval zbraní směrem ven. Tentokrát se Beta trochu zamračil, ale stejně poslušně opustil pokoj.

Zabouchl za ním dveře a strčil zbraň do tašky, právě včas, aby Sam, který se vynořil spoza zástěny, neviděl víc, než že stojí u dveří a zamyká je.

Sammy popotáhl, trochu se zamračil a pak mu pohled padl na tašky.

“S kým si mluvil?” zeptal se po cestě ke stolu.

“S nikým… jen… s chlápkem z vedlejšího pokoje,” opravil se rychle, když na něj bratr vrhl jeden ze svých pohledů, a dostal se ke stolu jako první, než stačil Sammy začít rozhrabávat tašky. Nevěděl, jaké divné věci mu mohl Alfa Castiel nechat doručit a nemínil riskovat, že to jeho malý bratr zjistí jako první. “Potkal jsem ho venku, když jsem se vracel z nákupu. Mluvili jsme o počasí a tak. Znáš to… obvyklý kecy,” řekl ledabyle a po rychlém pohledu do bílé papírové tašky z ní vytáhl dva nádherně vonící bagely. “Snídaně!” řekl zvesela a položil bagely před Sama.

Bratr si ho změřil pronikavým pohledem, než vzal jeden bagel a hladově se do něj zakousl.

“Tak jo…” zahuhlal Sam přes sousto. “Kdo ti dal pěstí?”

Dean strnul s pusou otevřenou kolem vlastního bagelu, ale jen na chvíli. Potom si rychle ukousl pořádné sousto a nechal si čas na žvýkání a taky na to, aby zvážil odpověď. Nevěděl, jak špatná jeho čelist je, ale podle toho, že Sam nešílel a bolesti odhadoval, že to nebude tak zlé. Ret trochu táhl, ale mohl normálně žvýkat a všechno. Nezkontroloval ani břicho, ale nebolelo ho samo dýchání, jen když se nadechl moc a teď, když si po něm přejel rukou, bolelo to tak nějak středně. Už párkrát dostal pěstí do žaludku mnohem víc. Nakonec ho asi ten chlápek včera večer nechtěl skutečně zranit, nejspíš proto, že měl rozkaz dovést Deana živého a v použitelném stavu.

“Jen nějakej blbec v baru. Nelíbilo se mu, že jsem ho vyklepnul u kulečníkového stolu,” odpověděl a v duchu se za tuhle odpověď pochválil, protože peníze vyhrané v kulečníku objasňovaly, proč si mohl dovolit teplou snídani a ještě ten velký nákup, který stál vedle nich na stole. Když už byl u nákupu…

Loupl po taškách okem.

Byl skeptický k tomu, co by mohlo být uvnitř a nechtěl, aby Sam nakoukl dovnitř první, takže si nacpal zbytek bagelu do pusy a vzal si další, a pak se zvedl ze židle, aby se podíval do tašky. Obsah vypadal na první pohled úplně normálně, takže ho začal pomalu vytahovat ven.

V první tašce byla velká láhev mléka. Pomerančový a jablečný džus, ten dobrý, drahý druh, který nebyl jen voda s cukrem a chutí ovoce. Vlhčené kapesníky a menší taška z lékárny. Opatrně zkontroloval její obsah, ale byly to jen léky na teplotu, něco na kašel a vitamín C, prostě věci pro někoho s rýmou, akorát… jak Alfa sakra zjistil, že je Sammy nemocný? Věděl to recepční motelu a řekl mu to? Nebo je snad nechal sledovat? To druhý vypadalo děsivě pravděpodobně, vzhledem k tomu – vrhl rychlý pohled k oknu – jo, auto ze včerejšího večera tam pořád stálo. Pořád se v něm rýsovaly dvě postavy a navíc Pyotr stál opřený vedle otevřeného okýnka a kouřil.

V druhé tašce byli takové běžné věci, jako chleba, čokoládové cereálie, makarony nebo  mražené pizzy. Prostě jídlo, co by taky koupil, protože ho stačilo zalít teplou vodou nebo ohřát v mikrovlnce. Navíc tam ale byla i rajčata, jablka a banány. Nepamatoval si, kdy naposledy měli čerstvé ovoce. Jasně, mívali ho ve škole a když to šlo, nosil ho domů Sammymu, aby měl taky něco zdravého, ale nekupoval ho. Bylo drahé a rychle se kazilo. Taky ho nešlo nacpat do tašky aniž by z něj byla za chvíli kaše.

“Banány!” zachraptěl Sammy nadšeně a zaplavil vzduch takovým množstvím vůně spokojeného Alfa štěněte, že by to nemělo být možné, když viděl obyčejný banán. Sam byl vždycky divný. “Od kdy…” popotáhl nosem, “kupujeme ovoce?” zeptal se, ale to už měl jeden z banánů v ruce a loupal ho.

“Trochu vitamínů neuškodí.” Pokrčil ledabyle rameny.

“Kdo si a co jsi udělal s mým bratrem?” zeptal se Sam na oplátku a podezřívavě se zamračil přes banán do kterého se právě zakousl.

“Nebuď taková děvka, děvko.” Ušklíbl se na něj na oplátku. “Měl jsem prostě štěstí. Velké sázky a tak. Tak si nestěžuj a buď rád, že si můžeš nacpat chlebárnu nějakou tou tvou milovanou králičí stravou.”

Sam udělal obličej, ale neodpověděl, protože měl v puse skutečně nacpaný banán a zároveň nějakým záhadným způsobem dokázal popotahovat nudle.

“A vysmrkej se,” dodal a poslal mu po stole vlhčené kapesníky. Bůh věděl, že je potřeboval, protože nos měl od smrkání celý červený a oteklý. Když ale mluvil, zněl už líp a taky už měl pěknou barvu. V pondělí by konečně mohl jít do školy.

“Neměl bys být ve škole?” zeptal se Sam, jakoby mu četl myšlenky.

Hovno! Asi měl…

Vytáhl z kapsy mobil. Bylo čtvrt na deset, takže žádný spěch. První hodinu stejně neměl šanci stihnout a nijak zvlášť mu to nevadilo, až na to… měl zprávu od Lisy, Becky i Kevina a všichni tři se ho ptali, kde a jestli přijde do školy. Lisa o něj dokonce měla strach a ptala se, jestli se něco nestalo Sammymu nebo jejich Alfovi. To mělo asi něco společného s tím, že ji včera přestal odpovídat ve chvíli, kdy mu psala, jak se chystá do postele. Zrovna ta nejlepší část jejich rozhovoru a on ji promeškal. Sakra.

Kromě zpráv od přátel tam ale byla další.

Castiel.

To zatracené jméno mu tam drze civělo do obličeje a… žaludek mu z toho zvláště poklesl. Rád by si myslel, že to bylo vzteky nebo… k čertu, klidně i strachy, ale pravda byla, že to byly jeho Omega instinkty, které reagovaly jen na samotnou vzpomínku na Alfu. I to hloupé jméno mu připomnělo vůni višní a mandlí a dokonce i… zatnul vztekle čelisti. Rozhodně nechtěl vzpomínat na Alfovu pižmovitě vzrušenou vůni, na jeho velkou ruku na svém stehně a už vůbec nechtěl, aby ho ty vzpomínky vzrušovaly, ale prostě to tak bylo. Cítil to příznačné teplé kroucení nízko v břiše a šeptavý hlásek svého Omega já, který mu říkal, jak je skvělé, že po něm touží tak silný Alfa jako byl Castiel.

Nazlobeně otevřel zprávu. Věděl totiž, že ji nemůže nechat bez odpovědi, ať v ní bude cokoliv.

Castiel: Dobré ráno, Deane. Spal jsi dobře? Donesl Pyotr vše, co jste potřebovali?

Nevěděl, co přesně čekal, ale tohle asi ne. Těch pár úplně obyčejných vět vypadalo nějak zvláštně v kontextu s tím, že mu psal ruský mafián, který ho před pár hodinami unesl.

Přesto se přistihl, že ani nezaváhal, když přiložil prsty na klávesnici, aby odpověděl.

Dean: ahoj… dobře… ano donesl toho hodně taky bagely k snídani.

Poslal zprávu, než zaváhal a napsal další:

Dean: děkuji alfo.

Když zvážil, co byl Alfa zač, rozhodně bylo rozumné poděkovat a navíc ho táta vychoval, aby se choval zdvořile a tak se tak choval. No, po většinu času. Ne všichni kolem si zasloužili zdvořilé zacházení.

Chtěl mobil odložit s pocitem, že udělal, co bylo třeba, když se objevila další zpráva.

Castiel: To rád slyším.

Castiel: Pokud budeš něco potřebovat od teď do pěti, volej. SMS mě ne vždy vzbudí.

Zamrkal nad další zprávou. Znovu vypadala tak obyčejně, přátelsky a zároveň informativně, jakoby se znali už celé roky a nebylo to poprvé, co si píšou. Racionálně věděl, že je to divné, ale necítil to tak a toho rozčilovalo. A ještě víc ho štvalo, když se přistihl, jak znovu pokládá prsty na klávesnici. Copak se vůbec nedokázal ovládat? Sakra! Nebyl žádná potřebná Omega, co čeká na každé slovo svého Alfy. Nebyl! Prostě ne! A tenhle uzlák ani nebyl jeho Alfa… Jen…

Dean: jdeš teď spát? 

Jdeš teď spát? Vážně? To je ta nejinteligentnější otázka, jakou jsi mohl položit Winchestere, ušklíbl se sebeironicky. Pokud si do teď byl Alfa jistý, že jsi hloupoučká, naivní Omega, teď si bude myslet, že máš v hlavě úplně vymetýno.

Castiel: Jsem sova. A mám bohatý noční život.

Castiel: Jak už jsi stačil poznat.

Alfovy odpovědi vypadaly  trochu jako vtip nebo něco naprosto smrtelně vážného. Nevěděl, co z toho to bylo.

“Ta holka ze školy?” zeptal se náhle Sammy.

Dean k němu překvapeně vzhlédl.

“Ne… jen kluk ze třídy,” zalhal okamžitě.

Bratr popotáhl a změřil si ho svým až příliš bystrým a proto nesnesitelným pohledem.

“Alfa?” nadnesl a i když zněl zvědavě, jeho vůně trochu zhořkla nepřátelstvím, ale také obavou. Asi si toho ani nebyl vědom, rozhodně se nemohl cítit s ucpaným nosem a krkem plným hlenů, ale reagoval jako hloupě majetnický Alfa, kterému někdo chce vzít jeho Omegu. Nebo ne, ne úplně tak, ale rozhodně to bylo poprvé, co cítil ze Sama zlost, když si myslel, že s někým spí a vlastně taky poprvé, co předpokládal, že jde o Alfu. Což samo osobě bylo… co sakra? Nic mu nebylo do toho s kým Dean šuká pokud vůbec s někým.

“Ne, není to Alfa.”

“Aha,” znovu posmrkl a olízl si rty. “Myslel jsem…. achrm… tvářil ses tak připitoměle, že jsem myslel, že možná…”

“Možná co?” zeptal se ostře. “Že jsem narazil na nějakýho uzláka, moje Omega instinkty se zbláznily a já za ním teď budu běhat, jako poslušný psíček?“

Sam vypadal nejdřív překvapený jeho výbuchem, než se zamračil a vyvalila se z něj vlna hořké zlosti společně s tichým zavrčením, zastřeným vlhkým zvukem hlenů v jeho krku.

“Moc dobře víš, že tak jsem to nemyslel!” bránil se naštvaně. “Chtěl jsem jen říct, že…” odmlčel se, buď aby se zhluboka nadechl pro uklidnění nebo aby si rukávem otřel mokrý nos. “Není nic na tom, když se ti líbil nějaký Alfa kluk. Sedmdesát tři procent mužských Omeg přitahují mužští Alfové, víš? Není na tom nic divného, takže… kdyby víš… kdyby čistě teoreticky tam byl nějaký Alfa… nebo třeba ani ne Alfa… tak je to podle mě v pořádku.”

Dean s nádechem otevřel pusu, aby něco řekl, ale ve skutečnosti nevěděl co. Zase ji zavřel. Neměl na tohle energii, ne po tom všem, co se stalo v noci a ještě se musel osprchovat a zkusit stihnout druhou hodinu… no, možná spíš třetí.

“Na tohle nemám čas. Musím do školy. Dojez ty bagely a ať tě při odchodu vidím v posteli,” přikázal a když procházel kolem Sama směrem do koupelny, pocuchal mu vlasy.

Malý Alfa podrážděně zavrčel a uhnul, což Deana jen pobavilo, takže se zazubil vstříc Samově nasupenému výrazu a zavřel za sebou dveře koupelny.

Osaměl.

Opřel se o umyvadlo a podíval se na sebe do zrcadla. Na čelisti měl modřinu velkou asi jako palec a když si trochu odhrnul ret, viděl krvavou ránu na vnitřní straně rtu, ale nic vážnýho. Stáhl si tričko a podíval se na svoje břicho. Tam měl krásně vyrýsované modřiny od pěstí, hezky těsně vedle sebe, takže se skoro slévaly v jednu velkou.

Opatrně je ohmatal a sykl bolestí.

Rychlá, teplá sprcha mu rozhodně přijde vhod.

O deset minut později, když vylezl z koupelny, našel svého bratra, jak poslušně sedí v posteli, notebook položený na klíně a v ruce jablko. Sammy přejel pohledem jeho modřiny a zamračil se, ale ani jeden z nich nic neřekl. Nebylo to poprvé, co přišel domů zbitý a vážně, tohle ani nevypadalo moc zle. Sotva školní rvačka.

Hodil na sebe nějaké oblečení, nacpal učebnice do tašky a když hledal bundu, došlo mu, že musí pořád viset v bistru. Zatracená práce. Nezbývalo mu nic jiného, než si půjčit Samovu. Byl to dost nezvyk, protože voněla jako malý Alfa, což nebylo vyloženě nepříjemné, naopak to bylo uklidňující, ale tátova vůně hluboce vsáknutá do jeho staré kožené bundy byla lepší. Vždycky se díky ní cítil mnohem… silnější a to bylo něco, co teď rozhodně potřeboval.

Vzchop se, Winchestere. Nejsi žádná fňuka, napomenul se, ale když strkal mobil do kapsy, zkontroloval, jestli mu nepřišla zpráva nebo cokoliv od táty a vnitřnosti se mu trochu stáhly, když zjistil, že ne. Nečekal to, jejich Alfa nikdy neodpovídal hned, ale tentokrát by sakra mohl. Jo, byl si docela jistý, že když bude hodná Omega a vyjde Alfovi Castielovi vstříc, bezprostřední nebezpečí jim nehrozí, ale chtěl odsud pryč a táta… táta byl jediná možnost.

Zapnul si bundu, hodil tašku na rameno a vyšel ven.

Hned za dveřmi zůstal stát a zírat na auto na druhé straně parkoviště a hlavně na tři chlapy, kteří v něm respektive u něj, byli. Všichni tři mu pohled opláceli a ani se nesnažili vypadat nenápadně. Musel je vidět každý na téhle straně budovy a to včetně recepčního. Naštvalo ho to. Když už ho museli sledovat, tak to mohli dělat tak, aby si toho Sammy nevšiml.

Rázně zamířil přímo k nim.

“Hej!” oslovil je bez sebemenší zdvořilosti a jen těžko potlačil zlobné zavrčení, které se mu dralo na rty; instinkt chránit své štěně. “To mě budete sledovat pořád?”

Pyotr se odstrčil od auta o které se opíral a s rukama rozpřaženýma, dlaněmi nahoru, jakoby chtěl ukázat, že je neškodný, mu vyšel vstříc.

“Nesledujeme tě, chlapče,” odmítl zjevné, jakoby snad byl Dean slepý a hloupý. “Báťuška nám přikázal tě chránit.”

“Jasně,” ušklíbl se. “A před čím asi tak?” 

“Čímkoliv.” Pokrčil Beta raneny. “Jsi teď jeho Omega. Chce, abys byl v bezpečí a protože na tebe nemůže pořád dohlížet osobně, poslal nás.”

Pyotrova slova měla silný efekt na jeho vnitřní Omegu. Doslova se rozplynula při představě, že ho Alfa chce chránit a zároveň s tím se objevil takoví vtíravý pocit, že by se měl nechat ochraňovat a neměl by se vzpírat, když pro něj Alfa zajistit ochranu od členů své smečky. Možná i víc, měl by Alfu vyhledat a zůstat mu po boku, kde bylo největší bezpečí.

Potlačil takové hloupé myšlenky. Uměl se o sebe postarat sám a rozhodně netoužil, aby ho nějaký uzel chránit, bez ohledu na to, že tihle Betové tu nebyli pro jeho ochranu.

“Takže byste se mě nesnažili zastavit, kdybych se rozhodnul odjet z města?”

Pyotrova tvář, doteď měkká a s malým, přátelským úsměvem, se úplně změnila. Rysi mu ztvrdli a jeho výraz se stal nebezpečně klidným.

“Neradil bych ti odjíždět bez šéfova souhlasu,” odpověděl a tak jasně ukázal karty.

“Jo… to jsem si myslel…” řekl a mělo to vyznít víc vztekle, akorát že jeho hlas prozrazoval spíš hořkou rezignaci než vzdor. “Jste tu hlavně proto, abyste mě tu udrželi a nejspíš i proto, abyste mě doručili,” zdůraznil to slovo tím, že ukázal na modřinu na svém obličeji, “svému šéfovi, až bude mít zase náladu se trochu pobavit”

“On ne nastol’ko glup naschet amerikanskaya omega,” ozvalo se zevnitř auta.

Obrátil se na Betu sedícího na sedadla spolujezdce. Byl hubený s krysím obličejem a kudrnatýma vlasy. Měl na sobě směšně zelenou teplákovku a tílko, zpod kterého se mu táhlo tetování řetězu jdoucí od jednoho prsního svalu zezadu kolem krku k druhému prsnímu svalu. A mezi tím vyčuhovalo něco, co vypadalo jako buclatá střecha nějakého kostela.

Dean nerozuměl ani hovnu z toho, co říkal, kromě svého sekundárního označení a i to stačilo, aby se zamračil. Málokdy slyšel slovo ‘omega’ v jedné větě s něčím, co by se mu líbilo a podle Betova veselého úšklebku to ani tentokrát nebyla výjimka.

“Co o mě říkal?” obrátil se na Pyotra.

“Řekl, že na americkou Omegu nejsi hloupý,” přeložil Pyotr ochotně, načež přistoupil blíž a znovu se usmál. “Já si taky myslím, že si chytrý kluk a víš, že je zbytečné být… naštvaný,” použil mnohem mírnější slovo, než by použil Dean, protože ten by řekl spíš nasraný a někde hluboko pořád vyděšený jako včera večer. “My nejsme tvoji nepřátelé.” S těmi slovy položil Deanovi ruku na rameno a druhou si položil na srdce. “Jsme Rusové, chlapče, srdnatý a přátelský národ. Dobré jídlo, dobrá vodka, skvělá zábava… když nám to dovolíš, můžou z nás být nakonec přátelé. Koneckonců jsi skoro jedním z nás.”

S nevolí se podíval na jeho ruku.

“Dej tu ruku pryč,” zavrčel a cukl ramenem, aby se zbavil ruky, která ho tížila.

Pyotr s povzdechem zvedl obě ruce v bezradném gestu.

“Cokoliv chceš,” řekl resignovaným tónem s náznakem shovívavosti, jakoby byl Dean jenom malé, vzteklé dítě, které nechce sníst brokolici a Pyotr byl jeho unavený táta, co už nemá sílu mu ji nutit. “Pamatuj si ale, že jsme tu pro tebe. Pokud budeš něco chtít nebo potřebovat, nebo budeš mít s někým problém… stačí říct. O všechno se postaráme.”

“Tak fajn. Měl bych jeden problém, který určitě můžete vyřešit,” řekl a neodpustil si trochu posměšný tón. “Když už mě musíte sledovat, zkuste to dělat tak, abyste nebyli všem na očích. Nechci, aby si vás správce motelu všimnul a pak nás odsud vyhodil.”

“O to si nemusíš dělat starosti. Správce o nás ví,” odvětil Pyotr, jako by to měla být útěcha. Nebyla.

Naděje, že by správce jen jednorázově podplatili nebo mu vyhrožovali, byla teď pryč. Asi taky patřil k nim nebo byl na jejich výplatní listině. Sakra.

“Ale Sammy ne. A chci, aby to tak zůstalo, tak prostě jen… postavte si to auto někam jinam.”Hodil hlavou směrem k výjezdu z parkoviště.

Pyotr si ho krátce změřil, než vážně přikývl.

“Budeme se držet stranou. Nechceme tvého malého bratra vyděsit.”

Skoro se neubránil smíchu, i když přeci jen se trochu ušklíbl. Neměl strach, že by Sammyho vyděsily. Cizí chlápci sledující jejich motelový pokoj by ho spíš naštvali, než vystrašili, protože Sam se nenechal jen tak někým nebo něčím vyděsit… kromě klaunů a šatních skříní. Jen prostě nechtěl, aby se jeho bráška o tom vše něco dozvěděl. Musel ho chránit.

“Jdu teď do školy.” Nadhodil si tašku visící mu přes rameno. “Tam byste se vůbec neměli ukazovat, protože bez urážky, chlapi…” sjel je pohledem všechny tři, včetně dosud úplně mlčenlivého řidiče v šusťákové bundě, který celou dobu čuměl do telefonu, “všichni vypadáte jako drogový dealeři a takové typy tady v Americe před školou nevidí rádi. Tak do hodiny byste seděli za mřížemi.”

Nečekal na odpověď, protože stejně tušil, že je u školy uvidí. Prostě se jen otočil a vyrazil pryč. Do školy to byl pořádný kus cesty i s těma dvěma zastávkama autobusem.

“Mal’chik! Slyšíš, mal’chik!” uslyšel za sebou volání krysího ksichtu. 

Neochotně se ohlédl po Betovi vyklánějícímu se z okýnka.

“Kolik ti je let?” překvapil ho krysák otázkou.

Nedůvěřivě si Betu změřil. Jakoby mu snad skutečně záleželo na tom, kolik je Deanovi let. I když… možná jo. Na chvíli ho i napadlo, že by si rok nebo dva ubral, jen aby zjistil, jak se bude chlap tvářit a jestli mu bude vadit, že jeho velký Alfa šéf pronásleduje malého Omega kluka. Pak mu došlo, že by mu to stejně nikdo nesežral. Vypadal mnohem starší.

“Šestnáct. Problém?” Významně pozvedl obočí.

Krysí ksicht se vesele zazubil.

“Dost starej na pořádný píchání. Šéf má štěstí.” 

“Zamolchi!” zavrčel Pyotr a bez okolků praštil krysáka přes zátylek takovou silou, až mu poslal hlavu vpřed a Beta rozhořčeně vyjekl.

Dean by mu raději jednu vrazil pěstí i ruka se mu sama sevřela v pěst, ale nemohl se rvát kousek od jejich pokoje. To by určitě neušlo Samově pozornosti, pokud si vůbec nevšiml bordelu, který tu dělali do teď.

Musel prostě vypadnout.

Z rukou stále sevřenou v pěst a čelistmi zatnutými, se k těm třem obrátil zády a nechal je za sebou.

---

5. kapitola – 7. kapitola