Běžet za ledovým sluncem – 9. kapitola

I když se za Deanem zavřely dveře už před několika minutami, jeho vůně byla ve vzduchu stále silná. Jabloňové květy a borovice a nasládlý pach vzrušené Omegy, který nutil jeho Alfu toužit po jediném; vyrazit za Deanem, strhnout ho pod sebe a pevně se zahryznout do jeho krásně vonícího krku, aby si ho plně nárokoval. Přivlastnil. Nikdy tuhle touhu s nikým necítil tak silně a většinou, když se jeho myšlenky na delší dobu než pár vteřin, stočily k potřebě někho ze svým milenců spářit, bylo to v okamžiku orgasmu a těsně po něm. Instinktivní potřeba zajistit, aby partner, kterého právě naplnil svým semenem, zůstal s ním, aby tak mohl dohlížet na své štěňata a chránit je. Ale vždy jeho racionální mozek dohnal myšlenky jeho Alfy doslova okamžitě.

Opřel se a trochu roztáhl nohy, aby ulevil napůl tvrdé erekci ve svých kalhotách.

To byla druhé věc. Vůně Omegy, zvláště vzrušené Omegy, ho dokázala přimět ztvrdnout, ale zároveň byla vždy nepříjemná. Ta dusivá sladkost pro něj byla příliš. Ale ne u Deana. Jeho sladký podtón byl jenom vzrušující a ne obtížný. Dokonce i když zabořil nos přímo do jeho krku, doslova přímo na žlázu jen chabě skrytou za dvě vrstvy látky, pořád to nebylo nic jiného, než opojné. A teplo jeho těla… způsob, jak se jeho svaly napínaly pod tričkem, když zhluboka oddechoval… to, jak se jeho krk vypnul, když ho v nabídce a pokoře ukázal… Působilo to na jeho Alfa instinkty silněji, než kterýkoliv Beta nebo dokonce Alfa, se kterým kdy byl. A že šukat s jiným Alfou dokázalo instinkty obou vybičovat způsobem, který se dal těžko popsat jinak, než jako živočišný.

Castiel si uvědomoval, že to, co právě teď cítí, je založené hlavně na tom, jak na sebe navzájem působí svými feromony. Ale také viděl tu vyšší vůli. Hospodinův záměr dát je dohromady na zbytek života. Vůně totiž byla to, co ho zadrželo, když krátce zvažoval, jestli Deana zabít, aby se zbavil svědka. Vůně ho přiměla najít způsob, jak ho moci nechat naživu bez ohledu na to, co věděl. Ano, byla to vůně, která ho k němu neodbytně táhla. Ale teprve Dean samotný, jeho drzá ústa a ostrý jazyk, inteligence jiskřící v zelených očích a jeho zuřivá věrnost a zjevná láska k malému bratrovi, bylo to co obdivoval a proč ho chtěl lépe poznat.

Pyotr přerušil jeho myšlenky zdvořilým odkašláním.

“Ulyana Leonidovna se ptá, jestli jste byl spokojený a jestli chcete ještě něco?”

“Ne, nic. A bylo to výborné. Jako vždy,” odpověděl trochu roztržitě, aniž by se na Pyotra podíval, ale on si díval na něj, takže k němu zvedl pohled a zjistil, že na něj Beta shlíží s trochu pobaveným úsměvem.

Tázavě pozvedl obočí.

“Dělá jí starosti, že váš Omega nic nesnědl. Prý ho viděla z kuchyně a je jen kost a kůže.”

Koutky mu zacukaly v úsměvu. Ulyana Leonidovna byla Omega velmi kyprých tvarů a každého muže, bez ohledu na sekundární pohlaví, považovala za příliš hubeného, pokud neměl blahobytný břich alespoň jako její manžel. Měl podezření, že jeho samotného považuje za zvlášť vyhublého, protože po něm vrhala starostlivé pohledy pokaždé, když odnášela jen trochu nedojedeného jídla, kterého mu beztak naložila o třetinu větší porci než ostatní. Z úcty ale mlčela.

“Řekni jí, že boršč je pro americké chutě moc… sytý,” rozhodl se jí po Pyotrovi poslat malou, milosrdnou lež, protože říct, že její výborný boršč považuje Dean za zvratky, by jí nejspíš dovedlo k slzám. Předpokládal i doufal, že jí nikdo neřekne nic o propašovaných burgrech.

“Myslel jsem, že jí budete chtít něco takového vzkázat,” odvětil Pyotr s úsměvem, když tu mu zapípal mobil. Rychle se na něj podíval, než se opět obrátil ke Castielovi. “Je doma, šéfe,” informoval ho hned vzápětí a ukázal mu svůj mobil, na kterém byla fotografie Deana mířícího k recepci motelu. “Jo a chlapi psali, že měl nějaký problém s placením pokoje. S dovolením jsem to z vlastní iniciativy nechal vyřídit,” dodal.

Když nemohl Deanovi a jeho bratrovi dát lepší ubytování, aniž by vzbudil příliš pozornosti, mohl se alespoň postarat, že tam, kde teď bydlí, budou mít co největší pohodlí.

“Výborně.” Mírně přikývl a shrábl krabičku položenou na stole, aby si vyndal cigaretu. “Něco dalšího co vyžaduje mou pozornost?” zeptal se a připálil si.

Spokojeně vdechl horký kouř. Potřeboval mysl trochu odvést od Deana a jeho nádherné vůně a těla, než vyrazí k autu. Nechtěl procházet plným lokálem s boulí na kalhotách. Cigárko a pivo společně s trochou obchodování by mohlo pomoct.

“Němec včera prohrál dalších sto dvacet tisíc.”

Castiel vyfoukl kouř.

To, že Němec v jejich podnicích prohrával velké peníze, nebylo nic zvláštního. Měl opravdu smolnou ruku na karty, ale nikdy se nepoučil a hrál dál a dál. V jednu chvíli dlužil skoro tři miliony a musel prodat jeden ze svých domů v Německu, aby mohl dluh částečně splatit. Teď, pokud si Castiel pamatoval, činil jeho dluh něco mezi pěti sty a sedmi sty tisíci. 

Dalších sto dvacet nebyla velká věc, takže se tázavě podíval na Pyotra, aby zjistil, proč o tom vůbec začíná.

“A na cestě domů udělal tohle,” řekl Pyotr, než něco rychle vyhledal na mobilu, který pak Castielovi předal. “Je tam víc fotek…”

Strčil si cigaretu do koutku a převzal si mobil.

Děvče na fotografii nepoznával a nebylo to proto, že byla její tvář oteklá, fialově rudá a krvavá, jak jí Němec praštil obličejem o něco tvrdého. Jednoduše neznal tváře všech holek, které vlastnil. Pochyboval, že je zná Vladko, i když byla jeho práce se o ně starat.

Tahle konkrétní měla černé vlasy, to oko, které nebylo oteklé tak, že ho nemohla otevřít, bylo tmavě hnědé až skoro černé a její rysy a jemně snědá pleť naznačovala, že by mohla být z Gruzie nebo možná Turecka. Ret měla roztržený, chyběla jí část předního zubu, vlasy měla zacuchané a jednoho ucho krvavé, jak jí vytrhl náušnici. Její tvář vypadala zpustošeně a už jen podle toho, že ji Vladko nechal nafotit, věděl, že je dostatečně luxusní, aby musel všechny tyhle škody nechat spravit. Zubní korunka, plastická operace rtu a ucha, o obrovské ráně nad okem ani nemluvě. To nebude zadarmo. Kdyby to byla děvka z ulice, neobtěžoval by se a pokud by byla tak zjizvená, že by nemohla pracovat, jednoduše by se jí zbavili. Kontejnery se slisovaným odpadem mířícím do Číny vyplouvaly každý den.

Ale téhle se dostávalo privátní péče.

Přejel prstem několikrát po obrazovce, aby si prohlédl i zbytek škod. Na většině fotek byly modřiny. Otisky rukou na zápěstích, rána pěstí na horní části paže, velká podlitina pod krkem, jak ji Němec přitiskl předloktí na krk. Modřiny na bocích a stehnech. Dvě nejhorší věc, které viděl, byl otisk Alfa zubů na vnější straně jejího ramena a na pravém prsu. Takové kousance se sice rychle hojily, protože sliny Alf obsahovaly enzymy, které hojení podporovaly, a zřídka kdy se zanítily – pokud nešlo o odmítnuté páření – ze stejného důvodu, ale jizvy, které po nich zůstávaly, byly dobře patrné a těžko se daly splést s něčím jiným. Bez další plastické operace, které by je dostatečně zakryla, už tohle děvče nemohli nabídnout žádnému privátnímu Alfa klientovi. Většina Alfů nenesla moc dobře pohled na kousnutí jiného Alfy. V nejlepším případě je to jenom znechutilo, v nejhorším rozzuřilo. I když bylo pár takových, kteří měli rozkošnickou radost z narušení cizího území a zauzlení Druha někoho jiného, ale pokud by se měla soustředit jen na ně, její klientela by se výrazně smrskla. Malá klientela nikdy nebyla dobrá pro obchod.

“Uzloval ji?” zeptal se, když podával Pyotrovi zpět mobil.

“Ano. Zezadu.”

Promnul si kořen nosu společně s tím, jak pomalu vyfoukl kouř.

Kromě modřin a kousanců jí nejspíš natrhl zadek. Doslova. To znamenalo tekutá strava a ušlý zisk alespoň na dva týdny. Někteří se prostě neuměli chovat k půjčeným věcem.

“Má Omega manželku, že?” zeptal se; Pyotr souhlasně přikývl.“Dobrá. Myslím, že je načase navštívit ho a vybrat si část dluhu. A řekni svým mužům, ať s jeho Omegou důkladně promluví. Pokud mu někdo dokáže vysvětlit, jak se má chovat k půjčeným věcem, tak jedině ona.”

“Rozumím. Jak moc máme být v rozhovoru důrazní?”

“Ne tolik, aby to zanechalo trvalé škody. Přeci jen, Němec je kvalitní a dlouholetý zákazník. Bylo by zbytečné přijít o zisky, které z něj máme.”

“Rozkaz, šéfe.”

“A teď se posaď, příteli,” vyzval Pyotra a poklepal na stůl vedle sebe, aby naznačil, kde ho chce mít a počkal, než si Beta přitáhl židli a posadil se. “Ty máš synovce, který se narodil tady v Americe, že?” zeptal se a típl cigaretu.

“Vlastně dva. Jednomu je patnáct a druhému teprve devět.”

Patnáct… to bylo naprosto ideální. Byl prakticky stejně starý jako Dean a ne o tolik starší, než Deanův bratr a narodil se v Americe, takže byl, bohužel, víc Američan než Rus, jak už to v těchto případech často bývalo. Pokud šlo o Castielovy otázky, byla to dokonalá kombinace.

Pohodlně se opřel do židle.

“Chci Deanovi něco koupit. Jaký dárek by se nejvíc líbil staršímu z tvých synovců?”

°°0°°

Po cestě k motelu se jeho srdce pomalu uklidnilo a hlava se mu vyčistila natolik, že dokázal svou uboze kňučící Omegu zatlačit někam do koutku mysli a nepožádat o to, aby to Vadim otočil a zavezl ho zpátky za Alfou Castielem. Částečně mu v tom pomohla myšlenka, že se musí postarat o Sammyho a váha papírové tašky s jídlem spočívající na jeho kolenou. Zapomněl by na ni, kdyby mu ji Jacob nestrčil do náruče, když si sedal vedle něj.

Toyota zastavila na stejném místě jako posledně; mimo dohled jejich pokoje i recepce, a Dean tentokrát nečekal, až mu někdo otevře – i když Jacob se k tomu evidentně chystal – prostě vystoupil a bez rozloučení za sebou zabouchl. Potřeboval kurva pryč od všeho, co mu připomínalo Alfu, protože se odmítal zabývat tím, co se stalo i svíravým pocitem ztráty, který cítil.

Pevně zatnul čelist a vyrazil k recepci, přičemž si jen tak mimochodem všiml, že auto Alfových mužů opustilo parkoviště. Nejspíš jen proto, aby zaparkovali na nejbližší ulici, odkud ho budou po zbytek noci nenápadně sledovat.

Rozrazil dveře do recepce a zamířil rovnou k pultíku. Ze zadní místnosti, kde obvykle správce ležel na pohovce u televize, se ozývala nějaké střílečka. Beta ho neslyšel, protože měl televizi moc nahlas a byl nahluchlý. Zmáčkl tedy několikrát bzučák přilepený lepící páskou na pultíku a hned ze zadní místnosti uslyšel hlasité bzučení a zahlédl světlo, které se rozsvítilo nad dveřmi.

Nemusel čekat dlouho, než se nadávající správce vynořil zezadu a dokulhal k pultíku o který se opřel a vrhl na Deana zamračený pohled spod hustého prošedivělého obočí. Podle umělé nohy a psích známek rýsujících se pod košilí bylo zřejmé, že je to veterán, ale nebyl ochoten říct, kde sloužil, ani když se ho táta osobně ptal a představil se jako bývalý mariňák. Tehdy zahučel něco o tom, že do toho nikomu nic není. Měl ale ostrý pohled vojáka a stále smrděl podrážděním.

“Co?”

“Přišel jsem zaplatit za další týden. Pokoj číslo šestnáct,” řekl, když odložil tašku s burgerem na pult a sáhl pro peněženku. Zavadil při tom o zmačkané bankovky, které jen tak ledabyle strčil do kapsy, když utíkal z restaurace. Nejspíš by bylo nejlepší zaplatit jima, aby se jich co nejdřív zbavil.

“Už je zaplaceno na měsíc dopředu,” odsekl správce.

Překvapeně k němu zvedl pohled od bankovek, které právě vytáhl. Sammy neměl dost peněz v hotovosti, leda že by si je nějak obstaral. Byly tu automaty na jídlo a několik obývaných pokojů, takže jo, daly se tu sehnat peníze, pokud se Sam rozhodl nečekat, až se Dean vrátí. Ale… Pohled mu sklouzl k zalaminovanému ceníku přilepenému ke recepci. Platilo se za noc nebo maximálně na týden dopředu, taková byla pravidla.

Nebyl ani zmatený. Věděl, kdo je za to odpovědný. Naštvaně semkl rty a strčil zmačkané bankovky zpátky do kapsy.

“Tady se na měsíc dopředu pokoj najmout nedá. Kdo vám za to zaplatil?” zeptal se ostře, protože si musel být jistý, kdo to skutečně byl. Na jeden malý okamžik ho napadlo, že třeba… možná se jejich Alfa vrátil… ale to byla blbost. Jistě by se ozval.

“Neptal jsem se a nezajímá mě to,” odpověděl správce a trochu se naklonil. “Když mi takové typy, se kterejma se vídáš, řeknou, že chtějí klid a zaplatit na měsíc dopředu, tak vezmu prachy a držím hubu. Ať tam vy dva děláte cokoliv, nechci o tom nic vědět. A ty… už za mnou nechoď. Nemám zájem se dostat do nějakejch problémů,” dodal ostře, než se obrátil, odkulhal zpátky do zadní místnosti a nechal tam Deana stát.

Zatraceně. 

Proč tohle Alfa udělal? Neprosil se o jeho pomoc a nechtěl mu za nic být zavázaný, zvlášť, když naprosto jasně slyšel, co si myslí o těch, kteří si nechávají za sebe platit. Navíc… dokázal se o Sammyho postarat sám! Měl práci, peníze, co jim nechal táta a falešné kreditky. A kdyby všechny úspory došly, uměl sehnat víc. Vždycky to dokázal, i když byl ještě kluk. Nepotřeboval ničí pomoc.

Naštvaně se odstrčil od pultu, popadl papírovou tašku a vyrazil ven do chladného večerního vzduchu. Po cestě k jejich pokoji jako vždycky obhlédl okolí, ale viděl jen poloprázdné parkoviště. Ne, že by to bylo nějak uklidňující.

Otevřel si a vešel do pokoje, jen aby se hned střetl se Sammyho pohledem vrženým přes okraj knížky, kterou jeho bratr právě četl, zatímco seděl u stolu v kuchyni. Nejspíš proto, že tam bylo nejlepší světlo a taky proto, aby mohl kontrolovat, jestli se správce zase blíží k jejich pokoji.

Sam zavřel knihu prudčeji, než míval ve zvyku a se zamračeným výrazem se zvedl.

“Kde si byl?” v hlase mu zněla vrčivá nespokojenost, ale nebylo to ještě skutečně zavrčení. “Psal jsem ti jako… stokrát nebo tak. A pak si mi típnul hovor.” 

“V klidu, Sammy, prostě jsem jen zrovna objednával,” odpověděl a zvedl tašku s jídlem. “Nesu ti burger!”

“Je to Sam, ne Sammy,” opravil ho jako vždycky. “Zaplatil si za pokoj?” zeptal se místo toho, aby si vzal nabízenou tašku, a zůstal stát jednu ruku položenou na stole.

“Jasně. Zrovna teď. Teď si vezmi jídlo,” vybídl ho podruhé, trochu podrážděně.

Malý Alfa si ho změřil zamračeným pohledem těch svých zatraceně zpytavých očí, než se uráčil udělat další dva kroky a vzít tašku z Deanových rukou. Sotva se jí ale dotkl, ztuhl a nozdry se mu roztáhli, jak hluboce nasál vzduch. Další zvuk, který vyloudil mezi vyceněnými tesáky bylo rozhodně zavrčení, které bylo dokonce v určitém okamžiku opravdové, Alfa vrčení a ne jeho obvyklé dětské chroptění. Ne, že by to mělo na Deana nějaký jiný efekt, než že ho to nasralo.

Vycenil vlastní zuby a zavrčel nazpět způsobem, který Sammyho vždycky srovnal do latě, ale tentokrát ne. Tentokrát se mladý Alfa nenechal zastrašit. Narovnal se do celé své výšky – a zatraceně, od kdy byl až tak vysoký?! – vypnul hruď a zvedl bradu v překvapivě působivé Alfa póze.  Na první pohled byl Sam sice hubený a samá ruka a noha, ale ve skutečnosti… Táta je oba nutil trénovat boj a pravidelně cvičit, takže když se narovnal ze svého neustále shrbeného postoje nad mobilem nebo knihou, měl na dvanáctiletého kluka, byť Alfu, překvapivě dost svalů. A jak to vypadalo, uměl je i ukázat.

“Páchneš jako nějaký starý Alfa!” zamručel Sam jasně nespokojeně až naštvaně. “Označil si tě. Kdo to je?”

Deanova první myšlenka kupodivu nebylo popření, protože sakra jo, byl označený Alfa pachem a jen někdo úplně bez čichu by si toho nevšiml. Nejspíš voněl Castielem dost na to, aby to poznaly i Bety. Popírat by to nemělo smysl. Jeho první myšlenka byla, že Alfa Castiel není starý! Byl starší, to jo, ale nebyl opravdu starý. Jeho vůně byla neuvěřitelné, opojná a naprosto jedinečná, taková jakou nikdy necítil. Rozhodně nebyla naplněná zatuchlinou, jako pach všech starých Alfů.

“Do toho ti nic není,” odsekl, než si uvědomil, že popření nebo lež by byla lepší nápad.

“Jestli to udělal proti tvé vůli… jestli se tě dotkl… tak já…” mručel Sammy dál a ruce při tom střídavě zatínal a povoloval.

Ne, nedotkl se mě, jen mi strčil jazyk až do krku a bylo to tak dobré, že jsem se tam málem složil na zem. Jo, přesně tak, Sammy, skoro jsem si klekl k nohám nějakému uzlákovi, kterého sotva znám, pomyslel si sebeironicky, ale nahlas to neřekl.

“Tak ty co?” zeptal se s pozvednutým obočím. “Vrhneš se na starýho Alfu nejmíň o hlavu vyššího než ty?”

Sam otevřel pusu a hned ji zase zaklap a přestal pózovat stejně rychle, jako předtím začal. Mohl být naštvaný, rozhodně naštvaně páchl, ale nebyl hloupý. A nebyl zrovna typ rváče. Tím byl v jejich rodině Dean, bez ohledu na to, jakého byli sekundárního pohlaví a že Sammy měl být tím, kdo nejde pro ránu daleko. Jako každý jiný mladý Alfa.

“Ne, to ne, jenom…” Semkl nespokojeně rty a nakrčil nos. “Jestli tě označkoval bez tvého souhlasu, tak je to trestné, víš? Nesmí se to.”

Jasně, jako kdyby zrovna jim záleželo tolik na tom, co je nebo není proti zákonu. Živili se paděláním karet, kapesními krádežemi, malými podvody a žebráním. Nic z toho nebylo zrovna legální, vlastně ani Deanova práce v bistru nebyl řádně zdaněný příjem se smlouvou a podobnejma věcma. A pokud šlo o to značkování… Nepožádal o něj a Alfa se neptal na souhlas, ale nebylo to ani tak, že by se bránil, když o něj Castiel otíral svou pachovou žlázu nebo, že by mu vadilo vonět po višních a mandlých.

“Souhlasil jsem,” řeklu poloviční pravdu; Samův výraz byl čiré překvapení. “Ale fajn.” Hodil tašku s jídlem na stul a rozhodil ruka. “Jestli ti to tak vadí, půjdu se osprchovat,” dodal a vyrazil ke koupelně.

“Ne!” zastavil ho Sammyho výkřik, společně s tím, jak mu jeho malý bratr zastoupil cestu. “Jestli si to chtěl, tak je to v pořádku. Nevadí mi to, jenom…” zaváhal a na chvilku uhnul pohledem k zemi, na své boty, jak to dělal, když byl mnohem menší a styděl se že něco provedl. Pak je zase s povzdechem zvedl a jeho vůně se nasytila jemně zkaženou sladkostí viny. “Podívej… ehm…” nervozním pohybem si si prohrábl přerůstající vlasy a shrnul je dozadu, aby mu nevysely do očí. “… já nejsem zvyklý… víš, že jsi cítit jiným Alfou než mnou nebo tátou a cítit na tobě někoho jiného mě hrozně rozčililo, ani nevím proč. V poslední době mě všechno tak… sere, jasný?” znovu si povzdechl, záda nahrbená a hlavu trochu svěšenou, vonící teď nejen vinou, ale také naštěstím.

“Jo, chováš se jako pořádně otravná mrcha,” souhlasil nemilosrdně. Ne, vážně, někdy to bylo, jako kdyby Sammymu někdo vrazil klacek do zadku, tak byl otravný. A přitom ještě před dvěma lety to bylo takové tiché štěně, co sedělo na zadním sedadla klidně dvanáct hodin aniž by vydalo hlásku. Ale ty dva poslední roky… pořád měl něco proti jejich Alfovi. Nelíbilo se mu kam míří, nelíbila se mu tátova práce, nelíbilo se mu, že si dal pivo, když řídil. A pokaždé se k tomu musel vyjádřit.

“Já vím!” vykřikl podrážděně a rozhodil rukama. “Nechci se tak chovat, ale někdy to je prostě… jakoby ve mě všechno vřelo a můj Alfa jen vrčí a vrčí a já prostě nedokážu normálně myslet. Vím, že moje instinkty sílí protože… však víš, dospívám a tak… všechno jsem o tom četl, ale číst to není stejné jako zažívat.” Najednou se zarazil a našpulil podrážděně rty. “Ale to ty nemůžeš pochopit, protože…”

“… jsem jenom Omega?” dokončil za něj naštvaně. “Myslíš, že já nikdy nemám sto chutí někoho prostě kousnout? Jen hloupí zauznelci si myslí, že jsou Omegy slabé a neškodné. Věř, to my, sakra nejsme! Schválně někdy zkus nějaké Omeze sáhnout na její štěně a uvidíš, že ti urve ruku v rameni. A já,” udělal výhružný krok v před, takže se jejich hrudi skoro dotýkaly, “pořád ti dokážu nakopat prdel klidně se zavázanejma očima”

“Chci vidět, jak to zkusíš,” odsekl Sammy a vycenil zuby.

“Jo?”

“Jo!” zavrčel a strčil Deana dlaní do ramene.

Bylo to jen o trochu tvrdší šťouchnutí, než jejich obvyklé hašteření, takže to sotva cítil. Vycenil zuby a pořádně to Samymu oplatil vlastním šťouchnutím dost silným, aby se zapotácal vzad. Sam ani nezaváhal, než se s vrčením vrhnul vpřed a znovu do něj strčil. Vykryl jeho chabý úder a opětoval mu ho stejně měkce. Nebyl to ani tak boj, jako jen vzájemné strkání a narážení jeden do druhého. Klubko hubených rukou, vrčení a mručení, a směsice rozčileného pachu s něčím jemnější, sladším, jako pobavení, protože ať si navzájem lezli na nervy jakkoliv, nikdy se na sebe nedokázali opravdu zlobit. A tohle nebylo nic, než trochu pózování a falešného boje o dominanci, který stejně jako vždycky skončil jediným způsobem; Deanovi došla trpělivost. Využil první příležitosti, aby Samovi jedním chvatem podkopl nohy a než se mladý Alfa stačil vzpomatovat, dosedl mu na záda a zkroutil ruku akorát tak, aby ho to trochu bolelo a udrželo na zemi.

“Tak dost, štěně!”

“Nejsem žádné štěně! A slez ze mě!” vrčel zmítající se Sam.

Pleskl ho přes zátylek, až mu čelo narozilo do sešlapaného koberce.

“Řekl jsem dost!” 

Sammy zlostně zafuněl, ale přestal se zmítat.

“Ty si prostě blbec…” zamručel, ale neznělo to příliš agresivně.

“A ty si děvka,” odsekl, když ho pouštěl a zvedal se. “Jdu do koupelny, až se vrátím, chci tě vidět jíst,” nařídil, překročil ho a vykročil ke dveřím do koupelny.

Nebyl ani v půlce cesty, když mu do zad narazilo něco měkkého. Prudce se obrátil a zjistil, že to byla Sammyho košile, kterou sebral ze židle a hodil mu ji do zad jako provizorní projektil. Zamračil se a střetl se Samovým pohledem, připravený ho poslat do prdele, ale ustaraná vráska mezi Alfovým obočím ho zastavila.

“Chci to vědět, Deane… scházíš se s nějakou Alfou?” zeptal se na svůj věk mnohem vážněji, než by asi měl, a zasmušile si při tom třel zápěstí, kde ho Dean ještě před chvíli držel.

“Možná… tak trochu,” odpověděl neurčitě. Co mohl říct jiného? Že poznal psychopatického a vražedného Alfu, patřícího k ruské mafii, který pro ně naplánoval život v domě s laťkovým plotem, protože byl posedlý tím nesmyslem se Spřízněnými druhy, ale nemínil Deana v nejbližší době ošukat, i když podle toho polibku a vzrušené vůně, která ho doprovázela, evidentně po ničem jiném netoužil. A že tedy ‘scházení se’ nebyl úplně ten nejlepší popis toho, co mezi Deanem a Alfou Castielem bylo.

“Je to mužský Alfa?”

Neodpověděl, jen Sammymu opětoval pohled.

“Chová se k tobě dobře?”

Přikývl, než se stačil zamyslet.

“Vlastně jo, chová,” připustil nahlas; když pominul samotný základ jejich vztahu a ty únosy, Castiel se vlastně pokaždé choval překvapivě dobře na to, jak moc Alfa na první pohled byl. Nemyslel si, že to vydrží věčně, ale pro teď to bylo v pořádku.

“Dobře, to je jediné, co jsem chtěl vědět,” přikývl malý Alfa rozvážně. “Ale jestli někdy nebude…!” nechal výhružně vyznít do ztracena.

Dean jen převrátil oči.

“Jasně. Máš to a postaráš se o to,” odfrkl jasně posměšně, než s dalším zakoulením očima ukázal Sammymu záda a zapadnul do koupelny.

Sundal si nejdřív košili a hodil ji na hromadu toho nejšpinavějšího, co musel někdy během týdne odtáhnout do nejbližší prádelny. Pak si stáhl triko a chtěl ho přihodit ke košili, ale závan pečených višní a hořkých mandlí ho zastavil. Když mu Castiel zabořil nos do krku musel se otřít o tričko, takže teď kousek kolem výstřihu voněl jako on.

Dean si přitiskl tu malou oblast k nosu a pomalu vdechoval.

Pach nebyl příliš silný, i když silnější než jen z náhodného kontaktu, a přestože v něm byl náznak pižmovitého vzrušení, byl spíš uklidňující, než cokoliv jiného. Se zavřenýma očima si to vychutnával a i když to nebylo stejné, jako opřít si hlavu o Alfovo rameno a dýchat jeho vůni přímo, bylo to tomu natolik blízké, že jeho Omega tiše předla a Dean cítil, jak se mu uvolňují napnuté svaly.

Naposledy vdechl, než si přitiskl triko na prsa a podíval se na svůj odraz v zrcadle. Pořád ještě jasně patrná, fialové modřina na jeho břiše a stejná na jeho tváři, byla jasnou přípomínkou všech dovodů, proč by měl to triko hodit do špinavého prádla a snažit se zbavit všeho, co mělo cokoliv společného s Alfou. Držet se od něj tak daleko, jak jeho situace dovolovala, ale… bylo to jenom tričko, no ne? Nikdo nemusel vědět, že si ho – nevyprané, vonící jako Castiel – nechá u sebe.

Odložil ho na umyvadlo, než ze sebe shodil zbytek oblečení a vlezl do sprchy, aby ze sebe smyl Alfův pach, přesně jak Sammymu slíbil.

To, že pak, o něco později, strčil vonící tričko pod svůj polštář, nemohl malý Alfa cítit.

°°0°°

Nasypal štědrou porci čokoládových lupínků do dvou umělohmotných misek a po krátkém zaváhání vyndal z ledničky banán a jablko a obojí nakrájel do jedné z nich. Zrovna když do nich nalil mléko, varná konvice za jeho zády cvakla. Odložil lahev na stůl, protože Sammy si někdy rád cvrnknul trochu do svého ranního čaje, a šel zalít své instantní kafe a Samův čaj. Nakonec položil kouřící hrnky na stůl a posadil se.

Přejel pohledem po překvapivě plném stole.

Dvě misky s pořádnou porcí snídaně, dva teplé hrnky, jedna velké sklenice krásně voňavého pomerančového džusu u Sammyho místa a sendviče se šunkou, sýrem a rajčaty, už zabalené, aby si je s sebou mohli vzít do školy. A jo, byly dokonce dva pro každého jeden. Protože si mohl dovolit plýtvat jídlem i na sebe, teď když ho v kapse pálilo pět stovek za nic a navíc ani nemusel platit za pobyt v motelu. Když se to tak vzalo, kromě školních obědů, neměl na tenhle měsíc jediný účet čekající na zaplacení. Mít k dispozici tolik peněz ho jakýmsi způsobem… zneklidňovalo. Vždycky, kam až jeho paměť sehala, musel otáčet každý cent dvakrát a teď měl v jednu chvíli tolik, že nevěděl co s tím.

Mohl Sammymu koupit nové boty, které už měl nehezky rozšlapané a bundu, jelikož z té, kterou teď nosil mu čouhalo celé zápěstí. A batoh, krabičku na svačinu… zarazil se, jak mu pomalu začalo docházet, že má na mnohem víc, než na takové drobnosti. Mohl pro Sama konečně koupit nový počítač, který by nesehnal v zadních dveřích dodávky, kdy mohl jen doufat, že a) prodejce není ve skutečnosti obchodník s Omegami b) jim FBI nevyrazí dveře, protože ten počítač původně patřil nějakému pedofilovi nebo teroristovi.

A za to všechno vděčil… Alfovi Castielovi.

Předešlé nadšení ho zase opustilo, nahrazené hořkostí a trochu zlostí. Neprosil se ho o pomoc, neprosil se ani o peníze, které nakonec přijal z donucení a, nejspíš kvůli hloupé hrdosti, chtěl, aby Alfa věděl, že nic z toho po něm nežádal.

Sáhl po svém mobilu, otevřel sporou konverzaci, kterou spolu měli a začal psát.

Dean: zaplatil si za pokoj

Dean: nežádal jsem o to

Tak a bylo to. Řekl mu přesně to, co chtěl a udělal to patřičně hrubě, aby se cítil mnohem líp. Odložil mobil a stihl se akorát tak napít své teplé kávy a strčit první lžíci lupínků do pusy, když mobil oznámil příchozí zprávu. Dean strnul. Ve skutečnosti nedomyslel, že by mu Alfa mohl odpovědět a určitě ho nenapadlo, že by to udělal tak rychle.

Přitáhl si mobil po stole a otevřel konverzaci.

Castiel: Ahoj, Deane. Nemusel si o to žádat. Byla to samozřejmost.

Zíral na Castielovu odpověď a uvažoval, jestli je Alfa záměrně tupí k jeho úmyslné drzosti nebo opravdu nepochopil, co mu chtěl říct. Rozhodl se, že to uvede na pravou míru.

Dean: to nebyl dík

Castiel: Vím. Ale upřímného díku se od tebe zřejmě jen tak nedočkám, tak beru za vděk i tím neupřímným.

Otevřel pusu v mírném překvapení nad Alfovými slovy. Jo, dobře, žádné z jeho poděkování nebylo opravdové, ale myslel si, že mu je věřil. A když ne; neexistovala v podobných uspořádáních nějaká korektnost, jako že všechny strany předstíraly, že je to všechno dobrovolné a všechna poděkování jsou skutečná?

Náhle na obrazovce naskočila další zpráva

Castiel: Co děláš?

Zprávu si přečetl dvakrát, než vrhl pohled ke dveřím koupelny spoza kterých bylo slyšet hučení puštěné vody do umyvadla. Sam tam byl jako vždycky dlouho. Bylo by fajn, kdyby Dean mohl říct, že si tam honil brko, jako každý druhý Alfa jeho věku, ale ve skutečnosti si právě teď nejspíš čistil nití mezizubní prostory. To znamenalo, že měl ještě chvíli času, než přijde ke stolu. A ten čas by mohl využít k tomu, aby Alfovi odpověděl, protože… asi by ho nepotěšilo, kdyby neodpověděl, že? 

Dean: snídám

Dean: ty?

Castiel: Jsem na cestě na obchodní jednání a dostali jsme se do zácpy. Asi dopravní nehoda.

Dean: copak neobchoduješ jen v noci, Alfo?

Castiel: Kéž by… Vyhovovalo by mi to mnohem víc. Alespoň by se ta schůzka mohla konat v Blue Sky.

Castiel: Co máš k snídani?

Zeptat se někoho, koho sotva znáte, co má k snídani, byla trochu divné, ale vzato kolem a kolem, taky by se Alfa mohl zeptat, co má na sobě za spodní prádlo. Jídlo bylo docela v pohodě.

Přisunul svůj hrnek s kafem k misce s lupínky a místo toho, aby popsal, co má, udělal fotku. Trochu z výšky, aby bylo vidět obsah. A pak ji Alfovi poslal. 

Dean: blue sky?

Castiel: Černá káva? Nečekal bych, že ji piješ.

Castiel: Můj klub.

Protočil oči. To bylo co? Něco jako, že mladí by neměli pít ani kafe, protože je v něm kofein a ten škodí?

Dean: no tááák… dals mi pivo, kafe je v pohodě

Dean: taneční? sex?

Druhou zprávu odeslal s potutelným úsměvem, zatímco se kousal do vnitřku rtů. Zmiňovat před Alfou sex bylo asi takové, jako mluvit o svém hezkém zadku; rozhodně ne bezpečné, ale zábavné určitě. Uměl si živě představit, že má Alfa na tváři právě stejný výraz, jako včera, když se zmínil o jeho potencionálně scvrklých kulkách.

Castiel: Také mám po probuzení rád černou kávu.

Castiel: Překvapilo mě i pivo. Měl jsem za to, že Omegy mají raději sladké věci.

Castiel: Je to privátní klub pro Alfy.

Dean: sexistická sračka

Dean: mám rád koláč ale kdo nemá rád koláč?

Dean: nemám rád barevné věci

Dean: ani měkké

Dean: nepotřebuju pohodlí

Dean: a bezpečí

Dean: mám rád nebezpečí

Dean: jako rychlá jízda

Zaváhal s prsty nad klávesnicí. Neměl by to psát. Uvědomoval si to dokonce natolik jasně, že se dokázal na chvíli zastavit, ale vzápětí se přistihl, že píše dál.

Dean: a tajemní alfové

Těch pár vteřin, než se zpráva odeslala, mu připadalo jako věčnost a kupodivu neudělal ten zoufalý pokus hlupáků mačkat náhodně tlačítka v bláhové snaze zprávu zastavit. A nebylo to proto, že věděl, že to stejně nejde. Něco v něm prostě toužilo Alfu provokovat trochu jiným způsobem, než jak to dělal u ubohých uzlíků po barech nebo na pumpách, kteří měli kecy. Nemohl si pomoct. Jeho Omega se doslova chvěla v napnutém očekávání odpovědi.

Castiel: Mám dojem, že ty nejsi obyčejná Omega, Deane.

To byla krotká odpověď, která ho sama osobě překvapila a zmátla. A při pohledu na další zprávu se jeho zmatení ještě prohloubilo. 

Castiel: Ale nemám příliš zkušeností s Omegami. Jsi první, se kterou chci trávit čas z vlastní vůle.

Alfa často mluvil divně, možná i proto, že angličtina nebyla jeho rodný jazyk, ale tohle nebylo jen divně řečeno. Tohle musela být obyčejná lež. Alfa jako Castiel musel mít za tím svým perfektním zadkem celý zůstup dychtivých Omeg obou pohlaví. Co Omeg… musel za sebou mít zástup ženských bez ohledu na sekundární pohlaví a určitě i hromady chlapů.

Dean jednoduše nehodlal věřit těmhle kecům o ‘malých zkušenostech s Omegami’. Jediný důvod, proč to Alfa tvrdil, byla snaha Deana přimět si myslet, že je něčím speciální. Trik starý jako lidstvo samo. Sakra, jakoby ho taky párkrát nepoužil.

Jak mohl zapomenout, třeba jen na chvíli, jakou hru Alfa hraje…?

Dean: blbost

Dean: vsadím se že máš kolem hromady omeg

Dean: a ženských

Castiel: Bez ohledu na subgender mě ženy nepřitahují a nikdy jsem nechtěl ani mužskou Omegu, dokud jsem nepoznal tebe.

No jasně. To ti tak spolknu, pomyslel si s úšklebkem. Jak moc naivní podle Alfova mínění byl? Tvrzení, že se nějaký Alfa nezajímá o Omegy bylo asi tak uvěřitelné, jako, že někdo zůstane celý život panic. Omegy byly prostě něco, čemu uzlíci nemohli odolat. Tím si byl jistý. Třeba on sám… ani neměl ideální tvary pro Omegu a přesto stačilo jen sklopit oči, mluvit tiše, chovat se naivně a nechat své feromony odvést zbytek práce a voalá! Fungovalo to jako kouzlo.

“To je on?”

“Kurva!” vykřikl a málem upustil mobil. “Sakra, Sammy, nemůžeš se k člověku takhle plížit!”

“Je to Sam…” zahučel malý Alfa a dosedl ke své snídani; ohmatané učebnice, kterou měl v rukách, skončila na stole. “Psal sis teď s ním?” zeptal se skoro nenuceně, jen závan hořkosti to trochu kazil, a otevřel učebnici na místě, kde měl strčenou záložku s batmanovým symbolem.

“Jo…” odpověděl stručně a odložil mobil hlavně ve prospěch své vlastní snídaně.

“Představíš mi ho?” 

Strnul.

Jeho první, instinktivní odpověď byla, že to kurva ani náhodou. Tehdy ve skladku to řekl Castiel jasně. Sammy neznal Alfovu tvář ani tváře jeho mužů a proto byl v bezpečí, takže Dean se hodlal postarat o to, aby je nikdy neviděl. Ostatně tohle nebylo navždy, jejich Alfa se jednou vrátí a pak se nějak dostanou z města bez ohledu na to, že si Alfa Castiel myslel, že má New York na povel. Táta byl mnohem vynalézavější, než kdokoliv tušil.

“Není ze školy.” Byl to první důvod, který ho napadl, proč Sammymu ‘svého’ Alfu nepředstavit.

“To mi došlo, blbečku.” Protočil bratr oči. “Podle jeho pachu jsem poznal, že je starší než naši spolužáci. A jsem s tím v pohodě, jestli ty si s tím v pohodě. Můžeš mi ho představit,” dodal pevně, těžko říct, jestli tím přesvědčoval sám sebe nebo Deana.

“Uvidíme…” zahučel neurčitě kolem lžičky s lupínky, kterou si právě strčil do pusy.

“A řekneš mi alespoň jeho jméno?” 

Dal si načas se žvýkáním pár rozmočených kousků čokoládově chutnající kukuřice, zatímco uvažoval, co by, sakra, měl Sammymu odpovědět. Malý Alfa byl neskutečně všetečný malý hajzlík a pokud nedostane alespoň něco, mohlo by ho napadnout dělat nějaké blbosti. Hrabat se Deanovi ve věcech, nabourat do mobilu nebo dokonce ho sledovat na další schůzku.

“Cas… Jmenuje se Cas,” odpověděl nakonec; nic moc to neříkalo a bylo to dostatečně blízko pravdě, aby se nemohl příště splést až bude o Alfovi mluvit.

“Cas? Co je to za jméno… Cas?” 

“Prostě Cas a hotovo. Už v tom nešťourej a jez.” Důrazně poklepal svou lžičkou na okraj Sammyho misky.

“Fajn,” odfrkl si Sam, ale poslušně nabral lžičku lupínků a zároveň s tím si trochu přitáhl učebnici. Vrhl na Deana ještě poslední pohled, než se jako každé ráno, ponořil do procvičování učiva na ten den a zároveň si strčil jídlo do pusy. Už měl tuhle dvojkombinaci zvládnutou na výbornou.

Chvíli ho sledoval, upíjel kávu a polykal vlastní snídani. Ticho se stalo trochu tíživým. Vytáhl si sluchátka, strčil je do mobilu a pustil se album od AC/DC. Chtěl dát mobil do kapsy, ale když zazněly první tóny Highway to Hell, zaváhal. Asi by neměl nechat rozhovor s Alfou takhle otevřený.

Rozklikl konverzaci.

Dean: musím do školy

Castiel: Dobrá.

Trochu se zamračil. Na to, jak ‘vážné’ téma se předtím Alfa snažil nahodit, byla tohle hrozně stručná odpověď. Čekal… něco. Možná, že to trochu víc rozvede a bude se snažit v Deanovi posílit pocit výjimečnosti, ale ve skutečnosti to teď vyznělo, jako by ta poznámka, jak je první a jediný, byla opravdu jen… poznámka.
Nebylo to poprvé, co ho Alfa překvapil a zmátl svým chováním. Možná by o něm mohl zkusit zjistit něco víc. Poznat svého protivníka a pochopit ho. Problém byl, že neměl zrovna od čeho se odpíchnout. Co vlastně o Alfovi věděl? Jeho jméno, pokud to bylo jeho skutečné jméno, a teď věděl o klubu.

Otevřel si google a zadal do něj název klubu a Alfovo celé jméno a, překvapivě, dostal spoustu výsledků. Klikl na první odkaz.

Navzdory velkému nápisu “Blue Sky” – doplněném o malý nápis “privátní klub pro Alfy” – vyvedenému v jednoduše dekorativním písmu, byla celá stránka v několika odstínech tmavě oranžové a černým písmem. Kromě jedné fotografie, dominující stránce, na které byl velký bar z luxfer a několik oranžových polstrovaných sedaček u černých nízkých stolů, tam bylo jen jednoduché horní menu s obvyklými tlačítky, jako O nás, Nápoje, Akce, Fotogalerie a Kontakty. Vyzkoušel všechny a pokaždé ho to hodilo na stránku s nutností se přihlásit, až na Kontakty. Tam se dozvěděl otvírací domu; každý den od 22:00 až do 06:00, adresu, telefonní číslo do kanceláře, plus název společnosti, která je majitelem a provozovatelem klubu. Právě podle toho poznal, že to musí být Alfův klub, protože byl název napsaný ruským písmem.

Zamračil se. Mnohem víc by zjistil, kdyby se zaregistroval, jenže… přejel po stránce nahoru i dolů, zkusil klepnout do stran, několikrát stránku aktualizoval a nic. Nikdo nebylo žádné políčko, které by mu umožnilo registraci.

“Měl by sis pospíšit se snídaní, jinak nestihnem autobus,” zakřičel na něj Sammy dost hlasitě, aby se jeho slova dostala i přes hudbu, kterou Dean stejně vnímal jen napůl.

Vytáhl si sluchátko.

“Co?” 

“Říkám, že máš rychle jíst Musíme na autobus.”

Podíval se na svůj skoro plnou misku. Sakra. Tak se zabral do hledání informací o Alfovi, že ani nejedl. Ach jo, teď na to nebyl čas. Přesto… pořád chtěl vědět o Castielovi víc a jeho klub byl začátek.

“Hele, když mají nějaké stránky sekci jen pro registrované, dokážeš se tam dostat bez hesla?”

“Záleží…” pokrčil Sam rameny. “Do banky se nedostanu, ale třeba do učitelské sekce sdílené školní sítě bez problémů. Proč? Potřebuješ se někam dostat?”

“Chtěl bych se dostat sem,” ukázal Sammymu svůj mobil. “A také se něco víc dozvědět o společnosti, která ten klub vlastní. Zvládnul bys to?”

“Blue Sky,” přečetl nahlas. “Co je to zač?”

“Klub… jenom pro Alfy, jak jsem pochopil,” dal mu odpověď, která mladého Alfu evidentně neuspokojila. “Nevím, co to přesně je. Jen jsem o tom něco zaslechl a chtěl jsem se podívat na stránky, ale doslova všechno je tam po heslem a nikde se nedá registrovat.”

“OK,” kývl Sam. “Na první pohled to vypadá jako stránky jakéhokoliv baru, ale jestli mají všechno pod heslem, možná budou mít i dobré zabezpečení. Pošli mi odkaz,” zvedl se a shrábl knihu. “Vezmu si počítač do školní knihovny a odpoledne se ti na to kouknu.”

Vyprovodil Sammyho rychlým pohledem k jeho brašně, než mu poslal odkaz a pak si při pohledu na čas povzdechl.

Budou muset trochu zabrat, aby stihli autobus.

---

8. kapitola – 10. kapitola