Dlouhá pouť k domovu – Epilog

První jahody z Ereborské zahrady voněly naprosto báječně! A chutnaly úplně stejně dobře. Nečekal, že v nitru hory, studené a tmavé, vyroste něco tak dobrého, ale bylo to tak. No, možná to čekat měl. Erebor a trpaslíci ho stále překvapovali, Thorina nevyjímaje. Vlastně zvlášť jeho manžel ho v posledních dnech několikrát zaskočil sháňkou po neobvyklých jídlech. Tedy, rozumějme si správně, neobvyklých pro trpaslíky a jejich, co by si Bilbo namlouval, někdy trochu nechutné stravovací návyky. Takže, nemohl být štastnější a překvapenější zároveň, když se dnes ráno Thorin sháněl po něčem sladkém a, prý Mahal ho chraň, ovocném.

Nic nemohlo takovou chuť zahnat lépe, než velký podnos plný skořicových palačinek, pokrytých nakrájenými čerstvými jahodami, které byly nazdobené pořádným kopcem šlehačky, samozřejmě jemně poprášené další skořicí, aby to mělo ten správně lahodný vzhled. Neboť, jak známo, jídlo by nemělo jen naplnit žaludek, ale také potěšit oči a pohladit duši.

Reklamy

Dlouhá pouť k domovu – 24. kapitola

Cestování na hřbetě poníka nikdy nepřišel na chuť a byl opravdu vděčný, když konečně mezi prsty zase cítil hlínu. Byla jiná, veselejší, než ta v Hvozdu. Prostoupená sluncem, byť byla hluboká noc. Pár okamžiků si ten pocit užíval, stejně jako čerstvý a chladný vzduch nad širokou plání tu a tam zdobenou stromy a keře, kde se zastavili. Jenže pak se jeho pohled a s ním i myšlenky stočily k Thorinovi.

Bylo načase si vyjasnit pár věcí. Ano právě teď by Bilbo prosil, než propadne planým nadějím. Přistoupil ke svému manželovi, doufal, že ho tak opravdu ještě může nazývat, a nepatrně si odkašlal.

„Thorine.“

Dlouhá pouť k domovu – 23. kapitola

Socha Thranduilovy ženy byla stejně úchvatně krásná, jako si ji pamatoval. Bylo na ní cosi tajemného a možná trochu smutného, co zastavilo nejen Bilba samotného, ale dokonce i Thorin s Gandalfem stanuli na samotném okraji římsy a zahleděli se na ni.

„Auril.“
„Tak se jmenovala?“ vzhlédl s otázkou ke Gandalfovi.
„Ano, jmenovala,“ přikývl čaroděj a shlédl k němu, „Byla velmi laskavá, vstřícná a ochotná pomoci každému, kdo její pomoc potřeboval. Velmi se lišila od zdejších elfů, kteří nejsou tak… vstřícní jako ostatní a je docela příznačné, že to ona nás vyvede ven.“

Souhlasně přikývl a zůstal v krátkém tichu, alespoň dokud Thorin nepustil jeho ruku a sám se nevydal po ochozu ke schodišti. Ani se nedivil, že to byl zrovna on, kdo první prolomil kouzlo krásy sochy elfské královny. Rychle ho doběhl a, zatímco se držel stěny, za ním začal sestupovat ze schodů dolů. Byly široké a vysoké tak akorát pro elfy, nebo vysoké lidi či čaroděje, ale rozhodně ne pro hobity. Dokonce i Thorin ve svém stavu skákal ze schodů s naprostou lehkostí. Maně si vzpomněl na všechny ty týdny předtím, než se mu podařilo najít způsob jak dostat trpaslíky z cel, které strávil šplháním ze schodů a do schodů. Pekelně ho z toho bolely nohy.

Dlouhá pouť k domovu – 22. kapitola

Následovali elfa z trůního sálu, chodbami až k dveřím, za kterými se mělo skrývat jejich ubytování. Nirion otevřel dveře a zavedl je dovnitř. Byla to místnost poměrně rozlehlá, s jednou velkou postelí a bezpočtem… polštářů, nízkých stolků a taburetek, jako kdyby se očekávalo, že budou sedět na zemi. Krom toho tu byl zapálený krb, který místnost naplňoval příjemným teplem. A nic víc.

„Nemíváme často hosty,“ podotkl elf, čímž naznačil, co už bylo zřejmé, tedy že se budou muset podělit o jeden pokoj. Nebyl to problém jakožto takový, sdílel s čarodějem malý teplý prostor kolem ohně během jejich putování, ale pokud šlo o šlechtickou etiketu… Rozhodně nebylo vhodné, aby mu nabídli ubytování s někým, kdo nebyl jeho rodina. Na druhou stranu, pro čaroděje neplatila žádná pravidla, na což elfové jistě spoléhali.

„Nedivím se, že vás nikdo nenavštěvuje,“ utrousil nedbalou poznámku a sledoval koutkem oka, co elf na to. K jeho nelibosti zůstala Nirionova tvář nehybná.

Dlouhá pouť k domovu – 21. kapitola

Od svého naprosto zpackaného pokusu o útěk byl zavřen ve svém pokoji. Jen to. Jinak měl stále stejné pohodlí, zaručených sedm jídel denně a něco dobrého na zub, kdykoliv si o to řekl. Dostal i něco na čtení, zůstala mu sada na psaní a dokonce i vyřezávací nožíky, ke kterým mu elfové každý den nosili několik kusů dřeva. Měl stále všechno pohodlí, které by si mohl přát, jen byl ještě víc vězněm než předtím.

A to si nemyslel, že existuje víc stupňů věznění.

K tomu, což mu přišlo nejhorší, byl Nirion poslán pryč. Bilbovi to bylo líto nejen proto, že neměl s kým si povídat, ale hlavně litoval, že mu způsobil problémy. Elf si to nezasloužil. Byl němu vždy tak vstřícný, přátelský a udělal pro něj mnoho, včetně a hlavně, sehnal něco výjimečného na výrobu korálku pro Thorina. A Bilbův vděk za to všechno? Jen problémy a ještě se za ně nemohl ani omluvit. Tak se slušný hobití gentleman nechoval a jeho to opravdu tížilo, stejně jako mnoho dalších věcí a pokoj na ně proto padal takovou silou, že měl pocit, jako kdyby byl pohřben zaživa.

Musel se hýbat. Strávil celé hodiny přecházením z jednoho konce místnosti na druhý, tak jako teď.

Klepání ho vyděsilo, až nadskočil