Dlouhá pouť k domovu

Dlouhá pouť k domovu – 21. kapitola

Od svého naprosto zpackaného pokusu o útěk byl zavřen ve svém pokoji. Jen to. Jinak měl stále stejné pohodlí, zaručených sedm jídel denně a něco dobrého na zub, kdykoliv si o to řekl. Dostal i něco na čtení, zůstala mu sada na psaní a dokonce i vyřezávací nožíky, ke kterým mu elfové každý den nosili několik kusů dřeva. Měl stále všechno pohodlí, které by si mohl přát, jen byl ještě víc vězněm než předtím.

A to si nemyslel, že existuje víc stupňů věznění.

K tomu, což mu přišlo nejhorší, byl Nirion poslán pryč. Bilbovi to bylo líto nejen proto, že neměl s kým si povídat, ale hlavně litoval, že mu způsobil problémy. Elf si to nezasloužil. Byl němu vždy tak vstřícný, přátelský a udělal pro něj mnoho, včetně a hlavně, sehnal něco výjimečného na výrobu korálku pro Thorina. A Bilbův vděk za to všechno? Jen problémy a ještě se za ně nemohl ani omluvit. Tak se slušný hobití gentleman nechoval a jeho to opravdu tížilo, stejně jako mnoho dalších věcí a pokoj na ně proto padal takovou silou, že měl pocit, jako kdyby byl pohřben zaživa.

Musel se hýbat. Strávil celé hodiny přecházením z jednoho konce místnosti na druhý, tak jako teď.

Klepání ho vyděsilo, až nadskočil Pokračovat ve čtení „Dlouhá pouť k domovu – 21. kapitola“

Reklamy
Dlouhá pouť k domovu

Dlouhá pouť k domovu – 20. kapitola

Kráčela Kilimu po boku. Ne, vlastně Kili spíše klusal, zatímco si utahoval chránič předloktí, a Tauriel jen trochu protáhla krok. Spěchali po ochozu vedoucímu z boční brány dolů k vydlážděnému nádvoří, které sousedilo se stájemi. Trpaslíci nedávno opravili jak boční bránu, tak stáje a v nich ubytovali kolem třiceti poníků, dobré stovky ovcí a padesáti koz. Chodívala tam zvířata krmit, protože to byli jediní živí tvorové, kromě trpaslíků, kteří v Ereboru přebývali. A ještě havrani. Ti ovšem nebyli moc sdílní a Taurielinu společnost nevyhledávali. Daleko spíš, k jejímu malému údivu, dávali přednost králi Thorinovi. Nejednou ho viděla na některého ochozu hory, jak stojí s jedním z havranů na rameni, obklopený ostatními, a vyhlíží cosi ztraceného za obzorem.

„Nemůžu uvěřit, že si dovolili uvěznit našeho Bilba! Zatracení elfové!“ zavrčel Kili podrážděně, načež se zastavil a zvedl k ní omluvný pohled, „Promiň, má zářivá paní, nechtěl jsem říct… ne všichni elfové jsou špatní… ty víš, že?“ Pokračovat ve čtení „Dlouhá pouť k domovu – 20. kapitola“

Dlouhá pouť k domovu

Dlouhá pouť k domovu – 19. kapitola

Sotva se jeho lid usadil v Hoře, začaly první spory, nepodobné těm z Ered Luin. Tam žili všichni pohromadě. Částečně ve slujích v úbočí hor, ale také v domech z kamenů a dřeva velmi podobných těm lidským. Všichni pracovali jako jeden, velmi blízko sebe. Rozdíly mezi cechy a rodinami se tam lehce smyly, protože nebylo na výběr. Hlavní bylo přežití a vytvoření nového bezpečného místa k životu, kde by se mohly rodit další generace.

Jenže teď byli zpět v Ereboru a krev si žádala svoje, ať už šlo o staré spory mezi rodinami a cechy, nebo spory docela nové, vzniklé z toho, že některé rodiny dříve nízkého původu, získaly v Modrých horách postavení, které teď bylo pro mnohé těžké uznat. Pokračovat ve čtení „Dlouhá pouť k domovu – 19. kapitola“

Dlouhá pouť k domovu

Dlouhá pouť k domovu – 18. kapitola

Snažil se ze všech sil, ale tkanice kalhot byly prostě příliš krátké. Sotva na to, aby udělal jeden uzel, natožpak dva a s každým pokusem se mu zdálo, že má prsty víc a víc nešikovné. Bylo to zoufalé.

Vrhl jeden rychlý pohled vzhůru ke tváři svého krále. Zdálo se, že je stále klidný a trpělivý, ale jak Namli moc dobře věděl, to se mohlo rychle změnit. Jeho Výsost byla jako tající železo ve velkých tavných pecí Ereboru. Na povrchu klidný, ale co okamžik z něj vytryskl proud horkého kovu, který dokázal sežehnout i trpaslíky. Pokračovat ve čtení „Dlouhá pouť k domovu – 18. kapitola“

Dlouhá pouť k domovu

Dlouhá pouť k domovu – 17. kapitola

Rozpálený kámen zabalený do plátna, který mu Namli položil na klín, byl absolutní blaho. Jeho horkost mu prostupovala pálícím rozkrokem a tlumila bodavou bolest, které mu vystřelovala do kyčlí a zad. Horko sálající z krbu po jeho levici bylo neméně příjemné.

Zaklonil hlavu a opřel se zátylkem o novou, krásně vonící kožešinu, která byla přehozena přes opěradlo. Tak to bylo dokonalé. Alespoň na chvíli si dovolil luxus užívat toho, co mu jeho titul nabízel. Jen pro dnešní den. Zítra ráno bude muset zase vstát z postele, vyměnit volné plátěné kalhoty za pevné kožené, které se mu bolestně zaříznou do nejcitlivějších míst, a pak se ukázat v palácových chodbách, jen aby dokázal, že je živ a zdráv. Pokračovat ve čtení „Dlouhá pouť k domovu – 17. kapitola“