Dotkni se mých křídel – 7. kapitola

Do jeho pomalu se probouzejícího mozku proniklo hučení motoru a… co to do pekla?! Utahaný kňourák se odrážel velkým prostorem vyrabovaného minibusu a kousal si cestu jeho ušními bubínky.

“Když to vypneš teď hned,” nadnesl, hlas zhrublí spánkem i znechucení, “možná se dožiješ zítřka.”

“Vyspal ses?” odvětil Sam až příliš vesele na to, že řídil velkou část noci, a poslušně vypnul rádio.

Ozvalo se nad ním zašustění. Otevřel oči právě včas, aby zachytil, jak Cas zvedl duhové křídlo, kterým ho až do teď přikrýval. Nebo alespoň tak přikrýval, jak to stísněný prostor umožňoval.

Dotkni se mých křídel – 6. kapitola

Pomalu roztahoval svá Prvotní křídla, vychutnávaje si absenci bolesti, a křídla na jeho nádobě ten pohyb kopírovala. Bylo to tak zvláštní. Cítil je, mohl jimi hýbat stejně, jako hýbal lidskýma rukama a nohama, byla tvořena buňkami s DNA jeho lidského těla, ale byla také protkána energií totožnou s energií jeho Prvotních křídel. Byla na ně napojena. Viděl to i cítil, když se jich Dean něžně dotýkal a pak, když z nich Sam vytrhl dvě ze tří letek, které stále ležely na stole. 

Pro nedostatek důkazů o opaku to byla prostě jeho křídla. Jen další pár ke zbylým pěti, které už měl, ale přesto; mít je bylo nesmírně znepokojivé a podivné. Už si zvykl na svou nádobu, dokonce ji často nazýval svým tělem. Naučil se jí oddávat a vychutnávat si všechno, co mu přinášela, zejména pokud to bylo spojené s Deanem. Tyhle nové… výrustky byly další množina do nekonečné řady zatím jen částečně probádaných neznámých.

Dotkni se mých křídel – 5. kapitola

Nevěřil, že to vážně dělají. Ne, vyvolávání démona jako takového, ale vyvolání toho jednoho konkrétního nesnesitelného, samolibého bastarda. Dařilo se jim, určitě k oboustranné spokojenosti, vzájemně se vyhýbat kolik? Deset, jedenáct měsíců? Vážně nechtěl Crowleyho vidět, taky kdo by chtěl, ale neměli na výběr. Dělali to kvůli Casovi, protože to bylo buď tohle a malá šance, že mu opravdu pomůžou nebo… Dean se vnitřně otřásl odporem. Druhá možnost byla uříznout mu křídla, protože… sakra jo, měli se Samem pravdu. Cas nemohl chodit venku se skutečnými křídly na zádech a pokud by to nešlo jinak, dávalo smysl se jich zbavit, ale musela to být ta úplně poslední možnost.

Poslední dokonce i po vyvolání Crowleyho.

Dotkni se mých křídel – 4. kapitola

Nechtěl zírat, opravdu ne, ale bylo docela těžké držet oči zaměřené na Castielův obličej spíše, než na křídla klenoucí se mu ze zad. Vypadalo totiž jako skutečná andělské křídla, přesně taková, jaká si lidé představovali a malovali na obrazy. Nebo dávali sochám. Jen málo lidí, jako Sam, vědělo, že tak ve skutečnosti křídla nevypadají. Nebo spíš vypadají a přitom nevypadají. Bylo to… složité.

Empiricky tedy věděl, že křídla, která si Cas vytvořil, prostě vypadají tak, jak si lidé křídla představovali, protože bylo nejjednodušší je taková vytvořit. Také chápal princip, jak vznikla, a domníval se, že zná i důvod. Ať se Casova Prvotní křídla uzdravila jakýmkoliv způsobem, od spontánního regenerace, přes zeslábnutí Metatronovy kletby nebo působení magie zrcadla, až po Boží zásah, tak se v okamžiku, kdy k tomu došlo, uvolnilo nebezpečné množství energie, které prostě Cas musel do něčeho vložit. 

Dotkni se mých křídel – 3. kapitola

Nemohl říct, jestli ho probudil ten hrozivý hvizd ve vlastních uších nebo vřískání bezpečnostních sirén Bunkru, o kterých doteď naštěstí jen četl. Bylo to sakra jedno. Instinkty lovce nakoply jeho zadek z nuly na stovku během pár vteřin.

V okamžiku, kdy popadl svou zbraň, si jasně uvědomil, že je v posteli sám. To bylo divný. Šel spát s Casem. Ale zase to nebylo tak divný, aby to jeho mozek rozptýlilo od průseru, který se na ně nejspíš valil.

Vyběhl na chodbu, zbraň připravenou, a koutkem oka při tom postřehl Sama, který se vyřítil z pokoje s vlastní pistolí.

Chodba byla prázdná. Symboly na zdech, které na první pohled poznával jen matně, zářily jasně žlutou barvou stejně jako bezpečnostní světla nízko nad zemí, a siréna houkala ve stejném rytmu, jako světla blikala.