Sherlock Holmes

K odpuštění

Autor: Lanevra
Beta:
Hlavní postavy (páry): Sherlock Holmes, doktor Watson, paní Hudsnová, Lestrade (SH/JW)
Stručný děj: Watson zjistí Holmesovo velké tajemství.Jak se stím vyrovná? A jaké to bude mít následky?
Poznámka:
Dopsáno: 2010
Také zveřejněno:
FFDeník: Ano – Ohodnotit


Křach. Křach. Křach. Dřevěná truhla narážela do schodů, jak jí táhl dolů z půdy. Podepřel jí nohou a s hekáním se postavil. Příšerně ho bolela záda. Musel jí stáhnout dvě patra a ještě s po vratkých schůdcích spod střechy.

„Chceš s tím pomoct, Johne?“ zeptala se jeho žena, stojící ve dveřích do kuchyně, v ruce mísu s těstem.

„To je dobré. Vždyť víš, že posiluji,“ odpověděl jí přes rameno se škádlivým úsměvem. Nemělo to na ni moc velký vliv.

„No vím. Hlavně si nevyhoď plotynku,“ upozornila ho, než se zase vrátila k vaření.

Zašklebil se, tohle mu dělala pořád, absolutně zkazila každý jeho pokus o žert. Znovu se chopil truhly.

Ani nevěděl, co se stalo, snad mu staré ohmatané dřevo proklouzlo mezi prsty, ale najednou se těžký kus nábytku řítil přímo na něj. Uskočil stranou k zábradlí. Truhla se kutálela dolů, do všech stran z ní vyletovaly papíry, rudé desky a bloky. Narazila jedním svým koncem do podlahy, její obsah opustilo dřevěné pouzdro na doutníky, které už roky nikdo nedokázal otevřít, narazilo do zdi a světe div se, se otevřelo.

„U ran Kristových, jsi v pořádku?!“ vykřikla jeho žena, sotva vlítla do chodby a uviděla tu spoušť. Jen na ni mávl, jako že je, mnohem víc než její spílání ho zaujal spis, který byl v pouzdře na doutníky. V otcových zápiscích bylo mnoho věcí, které byly zapečetěné, nebo na nich bylo nepsáno nezveřejňovat a většinou k tomu byl dobrý důvod, ale všechny byly na jednom místě. Žádný zápisek nebyl nikde zvlášť zavřený.

Přidřepl k pouzdru, načež si uvědomil, že to pouzdro na doutníky není a nikdy nebylo, byla to šperkovnice umě vytvořená tak, aby byla nenápadná pro zloděje. Kdo by kradl tabákem smrdící dřevěnou krabici. Po bližší prohlídce zjistil, že šperkovnice má i tajné otvírání vzadu u pantů, do kterého narazila zeď, takže se otevřelo.

Vzal do ruky poměrně tenkou obálku, alespoň proti těm, na které byl zvyklý a několikrát jí přehodil v ruce. Jeho otec nebyl moc velký tajnůstkář, jak říkala matka „Chodí se srdcem na dlani a myšlenkami vepsanými v tváři“, výjimkou byli jen státní tajemství a pravý důvod, proč se přestal stýkat se svým nejdražším přítelem, Sherlockem Holmesem. Kdykoliv se na něco z toho lidé zeptali, umě zavedl řeč jinam.

Nebyl si jist, jestli by tu obálku měl otevřít, ale nakonec; co by tam mohlo být napsáno za tajemství, které by se vlastní syn nemohl dozvědět bezmála patnáct let po jeho smrti.

Opřel si bolavá záda o zeď, otevřel obálku a pustil se do čtení.

*****

Zase usedám za svůj psací stůl, chápu se pera a připravuji si list papíru k psaní. Je to už příliš mnoho let, co jsem naposledy psal o největším detektivovi všech dob, Sherlocku Holmesovi, ale dnes musím. Protože právě dnes tento neuvěřitelný muž zemřel a pokud někdo bude číst tyto listy, pak už jsem po smrti i já.

Není to ani pět hodin, co jeho mrtvému tělu zakryli tvář bílým plátnem, já jsem nad ním stál a nebyl schopen, do teď nejsem schopen pochopit, že je mrtvý a svět se přesto nezastavil ani na jediný okamžik. Zacházeli s ním jako s každou jinou mrtvolou, bez úcty, kterou si tento brilantní muž zasloužil.

Marně se snažím rozpomenout na okamžiky, kdy byl ještě naživu. Na jeho mocné výbuchy energie, kdy dokázal přestavět celý náš byt, nebo na celé týdny plné letargie, kdy jen seděl a smyčcem z houslí loudil dlouhé tóny, co rvaly uši a nutily psy v okolí výt až do východu slunce.

Příliš dlouho jsem ho neviděl a když jsem se konečně odhodlal přijít za ním plný kajícnosti a lítosti jako Jidáš, když si vázal smyčku, bylo už pozdě připomenout si ho takového, jakým býval.

To, co nejvíce na sobě miloval, co nejvíce opatroval, bylo nakonec to, co ho zákeřně zabilo. Jeho mozek, chlouba a nástroj jeho dech beroucích dedukcí. Lékař, specialista mi vysvětloval, že nádor na mozku, kterým Holmes trpěl, se rozvíjel zřejmě několik let a že by ho nikdo na světě nedokázal odstranit. Hýřil lékařskými frázemi, kterým už jako venkovský doktor, léčící nanejvýš bércové vředy, nerozumím, jediné co jsem pochopil bylo, že měl dlouho velké bolesti. A já nebyl s ním, abych mu poskytl útěchu. To ještě víc prohlubuje pocit viny a beznaděje, který se mi rozpíná v prsou.

Zradil jsem ho a musím o své zradě v těchto řádkách říci světu pravdu, aby, až na to budou lidé připraveni, rozhodli, jestli by mi mělo být odpuštěno, nebo zda-li mám být zatracen navždy.

Rozpad našeho přátelství začal nenápadně jednoho teplého letního odpoledne. Už delší dobu Londýn stíhalo sucho a slunce pražilo, až se nad železnými střechami skladů tetelil vzduch. Holmes se zrovna jako medvěd po zimě probral z období letargie, které následovalo po vyřešení jedno z případů a teď za zvuků Bachových symfonií, co svou dunivostí roztřásaly okna, šmejdil po bytě. Jinak než šmejděním se to nedalo nazvat, protože pobíhal od hromady nepořádku k hromadě a prohrabával je s výrazem myši hledající sýr. Bylo to tak nějak mile k smíchu, jeden z vzácných okamžiků, kdy byl i Holmes roztomilý.

Chvíli jsem ho jen s úsměvem pozoroval, než mi to nedalo, sundal jsem si z uší klapky, které účinně tlumily hlasitou hudbu a tak chránily můj sluch a nervy, a zakřičel na něj:

„Holmesi!“

Střelil po mě koutkem neustále bystrostí svítícího oka, rychle se přesunul ke gramofonu, které k mému neskonalému štěstí vypnul. Doufal jsem, že pro dnešek nadobro.

„Nemůžu v tomhle nepořádku najít jednu adresu.“ odpověděl na mojí otázku dřív, než jsem jí stačil vyslovit, což on ostatně dělal často.

„ Myslel jsem, že se v tomhle chaosu vyznáte,“ neodpustil jsem si malé popíchnutí. Byla totiž pravda, že on zřídka kdy něco hledal, opravdu si pamatoval, kde jaké věc leží, přestože na ní navršil tucet dalších.

„Vyznám, jenže paní Hudsonová opět uklízela,“ argumentoval mi podrážděně. Opřel si pěsti v pase, natáhl krk a jako orel ze skaliska se rozhlížel kolem, jakoby mu tenhle pouhý pohled stačil, aby našel co hledal.

„Uklízela?“ zeptal jsem se s pozvednutým obočím a sebral ze země tři týdny staré noviny, po kterých evidentně někdo přešel v zablácených botách, „Není to moc znát.“

„A v tom je právě její zákeřnost,“ objasnil mi tak vážným hlasem, že bych tomu i věřil, kdybych nevěděl, nakolik má paní Hudsonovou rád a jak moc si váží její péče, „Nenápadně se sem vkrade v nestřeženém okamžiku, když spím nebo dokonce nasazuji život pro Korunu, přesune pár věcí, sebere mi staré hrnky od čaje, na jejichž zeleném porostu jsem chtěl dělat pokusy a zase se odplíží.“

Zasmál jsem se. Měl neskutečně dobrou náladu, když dokonce žertoval. V bytě už jsme měli ledacos od neuvěřitelně arogantního krále až po kusy uřezaných lidských prstů, ale plesnivé hrnky nikdy. To by Holmes nesnesl, i když byl velký bordelář dbal až úzkostlivě na hygienu.

„ Jsem si jist, že paní Hudsonová je špiónka, kterou sem nasadila vláda nepřátelského státu, aby vám systematicky a vychytrale uklízela vaše věci, prala vám a vařila.“

„Správná dedukce, Watsone!“ ukázal na mě vítězně prstem. I on se bavil, oči mu jiskřily smíchem, který ale jen zřídka kdy nechával vyplavat na povrch.

Najednou luskl prsty a vrhl se ke stolu, odkud shodil šperkovnici napodobující dřevěnou krabici na doutníky a zpod ní vytáhl zmačkaný lístek.

„Heuréka!“ Zamával jím vítězně nad hlavou.

„Co je to vlastně za adresu? Nový případ?“ ptal jsem se neskonale zvědav, jestli nás čeká další dobrodružství, o kterém bych mohl psát. Inkoust na tom posledním sice sotva zaschl, ale moje přirozeně dobrodružná duše prahla po dalším vzrušení. Bývaly doby, kdy jsem si myslel, zejména když jsem se vrátil z války, že jediné, co chci, je sedět ve svém klubu v pohodlném křesle, ale Holmes můj názor změnil.

„Případ? Ne,“ odpověděl mi najednou trochu zaražený. Lístek bleskově putoval do kapsy, abych ho čirou náhodou nezahlédl.

Holmesovo chování bylo podle normálních měřítek podivné, ale podle těch jeho byl vlastně docela běžné. Tajemnost a neochota se jen tak svěřovat prostě patřila k jeho povaze. Ne však nervozita, které se ho teď náhle zmocnila. Dlouhými, pavoučími prsty rychle přerovnal několik volně pohozených listů papíru, tak aby ležely na sobě jako karty u krupiérského stolu při hraní pokeru, než na mne vzhlédl.

„Půjdu teď ven. S večeří na mě nečekejte, někde se najím.“

Protáhl se kolem mě a bez dalších řečí zmizel ve svém pokoji. Jednoduše podivín s podivínským chováním. Usadil jsem se zpátky do křesla, vzal si rozečtenou knihu a v jejím příběhu se pokusil uhasit zvědavost, ale nějak to nešlo. Zejména, když Holmes po dvaceti minutách vyletěl z pokoje, bleskurychle se propletl mezi nepořádkem a se strohým „Nashledanou“ odešel. Vypadal při odchodu, jakoby ho veškerá dobrá nálada, kterou ještě před chvilkou hýřil, nadobro opustila a nahradila jí jeho obvyklá chladnost a odměřenost, se kterou se mnou většinou nejednal. Trochu mě to zamrzelo, ovšem ještě víc to podnítilo zvědavost. Nebylo nejlepší na změny jeho nálady reagovat zrovna takhle, ale já si prostě nemohl pomoci.

Na klidu mi nepřidávalo ani jeho chování v následujících týdnech. Chodíval pozdě večer ven, na čemž by u něho nebylo nic tak neobvyklého. Často se mi stávalo, že mě nechtěl zasvětit do svých věcí, dokud nenastane ten správný čas,ale vždycky přitom měl takoví vyzývavý lesk v očích a výraz v obličeji. Jakoby se mi snažil naznačit, abych se pokoušel sám vypátrat, kam chodí a co dělá, přestože to mnohdy bylo nesmírně nebezpečné, nebo pro mě nepřijatelné. Třeba tenkrát když začal tajně pracovat jako vyhazovač v nevěstinci.

Tentokrát byla ale každý večer před procházkou jeho tvář nepřístupná a ruce neklidné. Kdybych nevěděl, že stud a nesmělost je mu prakticky cizí, byl bych přísahal, že přesně tyhle emoce ho pokaždé sužují. Docela dost jsem litoval svého dotazu ohledně té adresy, ale bylo to přeci naprosto přirozené se ho zeptat, naopak jeho reakce byla přehnaná.

Když to ani po dalším týdnu nevypadalo, že by se mi hodlal svěřit, dokonce se o svém nočním toulání ani náznakem nezmínil a kdykoliv jsem se na to pokoušel zavést řeč, začal o chemických pokusech, rozhodl jsem se že sám zjistím, oč tu jde.

Samozřejmě mi ani na mysl nepřišlo, že bych dokázal Sherlocka Holmese sledovat, dozajista by si mě všiml, ale Holmes mi sám nahrál do karet. Pokaždé jezdil tou samou bryčkou s tím samým kočím, kterého jsme moc dobře znali. Nikdy se na nic neptal, čas měl kdykoliv jsme mu dali vědět a byl ochotný přimhouřit oči i před věcmi evidentně nelegálními, které jsme dělali. Nebylo ani divu že byl takový, ostatně měl osm dětí a Holmes byl jeho velkým zdrojem příjmů. V návaznosti na další události mám dojem, že jezdit ním byla ta pověstná chyba, kterou jednou udělá každý. Snad si na to nevzpomněl, nebo tomu nepřikládal důležitost, ale ten kočí byl zavázán Holmesovi jako chlebodárci, ovšem mě jakožto muži co mu zachránil ženu a dítě. Když jeho žena naposledy otěhotněla bylo už jí přes čtyřicet, těhotenství se neobešlo bez komplikací a všechno to vyvrcholilo těžkým porodem. Jako většina chudých lidí ani on neměl na pořádného doktora, takže za mnou té osudné noci přiběhl celý v slzách, že jeho manželka umírá a jakási žena, co měla při porodu asistovat, si neví rady. Sám se v porodnictví nevyznám ani co by se za nehet vešlo, přesto se mi podařilo zachránit jak matku tak dítě.

Když jsem z něho mámil, kam Holmese vozí, právě tohle jsem mu připomněl. Svědomí se ve mně tenkrát kroutilo jako klubko hadů, moc dobře jsem věděl, že je to špatné takhle ho vydírat, jenže moje touha zjistit co přede mnou přítel tají, byla nadevše.

Teď vím, že právě tohle byla má osudová chyba. Zvědavost je dobrá i zákeřná věc.

A tak jsem o pár dní později s pracně získanou adresou, pocitem viny z vydíraní a promočený na kost, stál pod vývěsním štítem hodinářství, kde bylo alespoň maličké suché místečko a upřeně pozoroval dům na druhé straně ulice.

Skoro jsem se bál, jestli jsem ho nepropásl, čekal jsem totiž dlouho, než jsem taky vyrazil. Chtěl jsem minimalizovat riziko, že si mě všimne. I tak byla ta pravděpodobnost přímo astronomická, vždyť to byl přeci jen Sherlock Holmes.

Vzhlédl jsem k oknu, které svítilo už dobré dvě hodiny, co jsem tu stál. Ať tam dělala Holmes cokoliv s kýmkoliv, bylo to na hodně dlouho.

Když už jsem měl chuť se jednoduše sebrat a jí na ty prokleté dveře zaklepat, abych Holmesovi pohlédl do očí a přímo se ho zeptal, nehledě na to oč tu šlo, se rozsvítila světla v chodbě. Rychle jsem se stáhl do stínu uličky mezi domy, kde na mě sice příšerně pršelo,ale zase jsem nebyl v černém kabátě vidět. Ty roky kdy jsem s Holmesem páchal každou chvíli nějaký zločin, nebo alespoň přestupek jsem se naučil jak se skrývat, předstírat že jsem někdo jiný, ba i lhát polici. Alespoň v něčem se jeho snaha mne povznést na svou úroveň zúročila.

Když se dveře začaly otvírat celí jsem se napnul, doslova jsem slyšel jak panty a dřevo vrže až nekonečně dlouho, i když to na tuhle dálku přes šumění deště bylo samozřejmě nemožné zaslechnout.

Holmes vyšel ven, klobouk jen tak v ruce a vzhlédl k nebi, takže mu vítr i pod stříšku nad vchodem do tváře vevál několik kapek deště. Chvíli to vypadalo že to s londýnským počasím vzdá a vrátí se zase zpět do tepla domu, ale pak nakonec přeci jen udělal další odhodlaný krok do deště. Hned na to se ale otočil, jak ho zavolal někdo skrytý za jeho zády. Potom se stalo něco neuvěřitelného, toho kdo na něj zavolal, objal a políbil.

Cítil jsem jak mi šokem poklesla čelist.

Když jsem se vydával na tuhle cestu, ani ve snu by mě nenapadlo, že důvod Holmesových odchodů a jeho nervózního chování je milenka. On k jakémukoliv citu přistupoval z jistým ironickým pohrdáním. Často se s úsměšky zmiňoval o tom, jak zamilovaní lidé vyvádí hlouposti, co je stojí pověst, dobré jméno a mnohdy i peníze. Když jsem zamiloval já sám, stálo mě hodně přesvědčování, aby uznal, že já k těm bláznům nepatřím a že nehodlám kvůli Mary všechno zahodit.

Až když jsem se dostal s počátečního šoku, postřehl jsem něco podivného. Ruce které objímaly Holmesův krk byli oblečené do mužského domácího saka. V prvním okamžiku jsem se podivil, proč žena nosí něco takového, v druhém mě napadla tehdy pro mě ještě bláznivá a směšná myšlenka že je to muž a v poslední chvíli, když se Holmes odtáhl, takže mi přestal zaclánět a zář pouliční lampy padla na obličej druhé osoby, jsem málem klesly na kolena šokem.

Byl to skutečně muž.

Mladík nanejvýš pětadvacet, podle všeobecných měřítek určitě pohledný. Štíhlý, vysoký s výraznou bradou, ale pořád muž.

Holmes se od něj ještě víc odtáhl, podle postavení jeho ramen jsem poznal že mu nadává zřejmě za jeho neopatrnost. Potom mu urovnal klopy kabátu přesně tak, jak to už tisíckrát udělal i mě.

Zamrazilo mě s toho. Nevěděl jsem, co si v ten okamžik počít. Rozběhnout se na druhou stranu ulice a vmést Holmesovi do tváře, že je zvrácený? Rychle odjet domů, sbalit si věci a utéct? Nebo se jen sesunout do bahna a nevěřícně kroutit hlavou až do skonání světa?

Nedokázal jsem nic z toho. Přes všechno, co jsem viděl, to byl Holmes. Jediný člověk v mém životě, vyjma Mary, co mě bral přesně takového, jakým jsem, nesnažil se mě měnit a přesto mě den co den nutil posouvat vlastní hranice. Muž co mi nespočetkrát zachránil život i za cenu toho, že nasadí vlastní. Genius a jedinečná osobnost, co mi poskytla tu čest a darovala mi svoje přátelství.

Pln zmatku jsem se stáhl do větší tmy, teď víc než předtím jsem nechtěl, aby se dozvěděl, že jsem tu. V tenhle okamžik by to jistě znamenalo konec našeho přátelství a to bylo vždycky něco, čeho jsem se neskonale bál.

Holmes se rozloučil se svým mladým přítelem, doslova ho zahnal zpátky do domu a vydal se rychle deštěm pryč, jen když procházel kolem uličky ,kde jsem byl skrytý, na okamžik zpomalil a pohlédl mým směrem. Byl jsem si skoro jist, že mě nevidí, ale stejně jsem si byl jist, že jeho instinkty, ač prohlašoval že žádné nemá a všechno jsou to dedukce, mě zaznamenaly.

Teprve, když zašel za roh, jsem si dovolil se uvolnit, sesunul se na starý mokrý sud a zůstal tupě civět do louže, ve které kapky deště dělaly kola. Dokonale promočený, zmatený a s pocitem za očima, co nepříjemně připomínal pláč, jsem tam seděl tak dlouho, než jsem se odhodlal vrátit se domů.

Hleděl jsem na do oblouku prohnuté dno sklenky na whisky. Už delší dobu byla prázdná, několikrát sice přišla obsluha s nabídkou že mi dolije, ale já pokaždé jen zakroutil zamítavě hlavou. Tu první sklenku jsem si dal jen ze zvyku a na další už neměl chuť, stejně jako na mnoho jiných věcí.

Od toho večera ,když jsem objevil Holmesovo tajemství, jsem přišel o chuť k jídlu a veškerý možný čas trávil místo v našem bytě tady v klubu mlčenlivým posedáváním. Zpočátku se mě snažili moji známí a přátelé rozptýlit, ovšem brzy přišli na to že usměvavý a věčně dobře naladěný doktor Watson je zřejmě nenávratně pryč, takže to vzdali.

Něčí odkašlání mě vyrušilo zrovna mezi uvažováním o tom, jaký život by měl Holmes ve vězení, nebo léčebně a tím, že porušuji zákon, když ho nenahlásím.

Zvedl jsem hlavu, abych spatřil rozložitého muže s plnovousem a brýlemi. Vypadal velmi jako otcovská autorita, zejména když se tvářil tak vážně a důstojně. Poznal jsem ho hned, i když jsem ho neznal osobně. Byl členem mého klubu jen o pár měsíců kratší dobu než já sám, přesto jsem nikdy neměl potřebu ho vyhledat. Byl to psychiatr, doktor Simonson.

Neměl jsem psychiatry rád nikdy a od doby co bolesti žaludku mé drahé Mary označili jeden z nich za psychosomatické, načež jí měsíc na to praskl vřed na zadní stěně žaludku a zabil jí, jsem je vyloženě nesnášel. Věděl jsem, že to nebyla jeho vina, ale moje a všech těch normálních doktorů kteří nebyli schopní ten vřed najít, ale stejně.

„Vy jste doktor Watson, že?“ začal tím svým vtíravým, autoritativním a zároveň sladce přívětivým profesionálním hlasem.

„A vy jste doktor Simonson, že?“ oplatil jsem mu neslušně otázkou, aby mu bylo jasné že není vítán a navíc jsem se zatvářil natolik nepřístupně, jak jen to šlo. Jemu to ale zřejmě vítr z plachet nevzalo, protože se bez vyzvání posadil na vedlejší křeslo. Někdo by to nazval suverenitou, já to považoval za těžkou neslušnost a drzost.

„Nemohl jsem si, ostatně jako každý tady, nevšimnout, že vás už po několik týdnů něco trápí,“ šel rovnou k věci, u jiných mužů bych nezdráhavost ocenil, u něho mi to bylo nepříjemné. Nutilo mě to jít na příliš tenký led, o kterém jsem navíc nechtěl mluvit.

„Chtěl bych vám nabídnout rozmluvu. Profesionální deformace, jistě to znáte.“ Zvedl ruce dlaněmi ke mně v omluvném gestu.

Už jsem měl na jazyku hned několik štiplavých poznámek, kterými bych ho vyrazil, ale přeci jen jsem si nechtěl zkazit pověst člověka, co vždycky rád nabídne pomoc a nikdy, nikoho neodmítne ať se jedné o cokoliv.

„Děkuji za nabídku doktore, ale s mým problémem byste mi nepomohl,“ odmítl jsemho, podle mě až přespříliš slušně, vzhledem k jeho drzost.

„Dobrá, jak myslíte,“ usmál se opět tak nebezpečně mile, „ale měl byste vědět že říct o svém problému cizímu člověku, často pomůže víc, než když ho probíráte s přítelem.“

V tom měl pravdu, ono vůbec pomáhá mluvit o problémech. Potřeba komunikace je člověku dána přírodou a Bohem, jenže co když nemá ani toho přítele se kterým by se mohl o trápení podělit. Já ho neměl, přestože tajemství, které mě tížilo, bylo i Holmesovým tajemstvím nemohl jsem si s ním o tom promluvit. To na tom všem asi bylo to nejtěžší.

„Vše co mi řeknete budu brát jako lékařské tajemství,“ ujistil mě hlas doktora Simonsona, pronikajícího do mého chmurného uvažování.

„Co když znám člověka, který je vážně nemocný, ale kdyby se ta nemoc začala léčit, mělo by to pro něj fatální následky,“ začal jsem sám od sebe, aniž bych snad chtěl, nebo to dokázal ovládnout, slova mi s pusy prostě vyšla sama a z velkou úlevou.

„Léčba nemůže přitížit, od toho je to léčba. Snad jen z výjimkou smrtelných nemocí, u kterých je neúčinná,“ namítl docela logicky. Jistěže léčba sama o sobě vždy léčí, ale v tomhle případě by Holmesovi zničila život, zejména kdyby se to celé dostalo ven, což by se jistě dostalo. Byl příliš slavný, než aby někdo nevynesl, že je zavřený na klinice.

„Ano, to jistě, ale léčba tohoto,“ poklepal jsem si prstem na hlavu, „je jak jistě víte, cejchem. Zejména v případě, který mám já na mysli.“

„Jistě, lidé znevažují moje povolání a ti co jsou nemocní, jsou kvůli tomu diskriminováni, ale pořád jsou to pacienti. Nemohou za to a potřebují pomoc.“

I v tom měl pravdu, psychická nemoc byla stejně vážná a vlastní vinou nezaviněná jako každá jiná nemoc, možná i víc, protože virovým nákazám můžete předcházet správnou životosprávou, ale psychické nemoci předejít nemůžete.

„Jde o to, že příteli, kterého mám na mysli, se,“ nějak jsem to nemohl vyslovit, zadrhl jsem se, „líbí se mu muži. Jestli chápete, jak to myslím. Je to známý člověk, takže kdyby ho zavřeli na léčení, zruinovalo by mu to kariéru.“

Zkoumavě si mě prohlížel, jakoby hledal v mojí tváři nějaké vodítko, o kom mluvím, nebo něco podobného. Nedalo se to z jeho výrazu vyčíst, protože měl nasazenou profesionální masku. Já měl taky takovou, každý doktor má, když jí máte na sobě, je snazší říct pacientovi, že je nevyléčitelně nemocný a umírá.

„Vy opravdu mluvíte o někom cizím, ne osobě,“ podotkl kupodivu s malým překvapením v hlase, „V první řadě si musíte uvědomit že to, co ten člověk páchá, není jen projev vážné duševní nemoci, ale také trestný čin, takže tím že ho kryjete se, stáváte jeho spolupachatelem.“

To jsem si samozřejmě uvědomoval, ale na druhou stranu zas už jsem se stal Holmesovým společníkem při mnohem horších trestných činech jako třeba krytí vraždy. Větší starosti mi dělal fakt, že je nemocný, to mě vždycky tížilo, přestože Holmes byl nemocný jen několikrát během našeho soužití a taky jsem měl jisté obavy o jeho duši. Nemyslel jsem si a nemyslím že by měl přijít do pekla, přestože jsem ho nejednou slyšel prohlašovat, že tam přesně jeho duše skončí, pokud vůbec nějakou má. Možná o své nemoci věděl a proto to říkal.

„Jedná se tu o Sherlocka Holmese?“ zeptal se doktor Simonson naprosto bez obalu. Myslím že tohle není zrovna vhodné chování pro psychiatra, ale asi to mělo kýžený účinek, protože jsem sebou provinile trhl.

„Ne, nejedná,“ popřel jsem snad až moc rychle a pevně, „Mám i jiné dobré přátele s kariérou než jen Holmese.“

Z toho, jak se tvářil, bylo jasné, že mi nevěří. Vyděsilo mě to. Nechtěně jsem někomu vyzradil tajemství, co mohlo Holmese stát všechno. To bych snad radši vypověděl státní tajemství cizímu špiónovi, než ublížit Holmesovi, nehledě na to, nakolik je to nevlastenecké. Někdy jsem měl až dojem, že nás poutá společná krev a jak známo, krev není voda.

Vstal jsem, rozhodnutý tuhle debatu nadobro ukončit svým odchodem.

„Doktore Watsone,“ zastavil mě s mém zbabělém ústupu, „nedovolte mu aby udělal něco, čeho by pak sám hořce litoval. Třeba ublížit dítěti.“

Strnul jsem. Něco takového mě doposud nenapadlo, ale ano slyšel jsem o případech zneužívání chlapců například v internátních školách. Vždycky když se něco takového proslechlo, dělalo se mi z toho zle. Holmes na to reagoval jen zachmuřeností a slovy, že nemůžeme řešit sexuální zločiny, protože od toho tu nejsme.

„Nevěřím, že by zrovna on ublížil dítěti. Má je rád.“ I mě samotnému zejména ta poslední věta zněla jako nepřímé obvinění, sotva mi vyšla z úst, ale byla to pravda. On se vždycky staral o ty uličníky z ulice, dával jim peníze, nutil je se vzdělávat a rozvíjet. Vždycky jsem si myslel že si tím vybíjí rodičovské instinkty, které má každý člověk, i tak neobyčejný jako Holmes, ale teď mi začalo v hlavě hlodat strašlivé podezření. Co mu vlastně ti chlapci dávali za to že se o ně stará kromě občasného podávání informací z ulice a sledování podezřelých. Sice jsem si nevšiml, že by se ho kterýkoliv z nich kdy bál, nebo že by jen naznačil odpor k němu, ale to nic neznamenalo. Vždyť Holmes jim dával tolik peněz, že si mohli koupit boty, uhlí navíc na zimu, nebo potěšit matku nějakým šperkem, za takové radosti dá dítě, co nikdy nic nemělo, cokoliv.

Sám pro sebe jsem zakroutil hlavou. Prostě jsem nevěřil že by byl Holmes, člověk čestný a ochránce všech bezbranných, schopen spáchat něco tak odporného. Byla mi taková hanba, že jsem na to vůbec pomyslel až se mi uši zbarvily do ruda.

Najednou se mi vybavily všechny ty věci co udělal pro mne, pro korunu a pro nespočet vyděšených a bezbranných lidí a došlo mi, že absolutně nezáleží na tom, jestli se mu líbí ženy, nebo muži, pořád to byl ten samý člověk, kterého jsem tak obdivoval. Skutečnost, že jsem tu celé ty týdny seděl a trápil se všemi těmi myšlenkami, mi najednou přišlo směšné a hluboce jsem zalitoval odcizení, ke kterému mezi mnou a Holmesem došlo.

„Ve skutečnosti jste mi pomohl, doktore,“ téměř jsem mu poděkoval, nehledíc na to, jak o Holmesovi před chvilkou mluvil. Nebýt té strašlivé hanby z obvinění, které vytanulo v mé mysli, nikdy bych nedosáhl prozření.

S novou energií a odhodlaný urovnat naše vztahy jsem se doslova rozeběhl domů. Tehdy jsem ještě netušil, s jakou krysou, co nedrží dané slovo, ani lékařské tajemství, jsem mluvil, vlastně jsem nad tím tenkrát ani neuvažoval. Nejpřednější pro mě bylo jít domů a byť i mlčením dát Holmesovi najevo, že ho beru takového jaký je.

Tohle mé prozření bylo v době, o které píšu neuvěřitelně pokrokové, ale tady šlo o nejvzácnějšího přítele, kterého jsem kdy měl.

Po vstupu do domu mě přivítaly téhle steny houslí, které v člověku probouzely nostalgii a smutek. Odhodil jsem klobouk a plášť a spěšně se vydal po schodech nahoru, kdy jsem se v půli cesty střetl s paní Hudsonovou nesoucí tác se sotva z poloviny snědeným jídlem.

„Doktore Watsone !“ zvolala překvapeně, nebylo v poslední době zvykem, že bych se vracel domů takhle časně.

„Paní Hudsnová. On…,“ nevěděl jsem, jak dokončit, co jsem měl na jazyku, ale ta dobrá žena pochopila hned a pokývala hlavou.

„Od dob, co se nám touláte celé dny někde venku, tohle dělá vždy, když jste pryč,“ vyjevila mi napůl šeptem, jakoby to bylo nějaké velké důvěrné tajemství. Neznatelně jsem kývl, bylo mi jasné, že Holmes musel mou nepřítomností strádat, vždycky to tak bylo. Znovu se ozval pocit viny a stud. Jak jsem ho mohl takhle odvrhnout.

Se srdcem v krku jsem vešel do pokoje. Stál kousíček od krbu, až mě hned popadl strach, že mu vzplane jeho volně uvázaný župan, housle už držel volně v ruce a hleděl přímo na mě. Nevěděl jsem co říct, jak se omluvit, jestli něco vysvětlovat, jenže nic s toho nebylo třeba.

Koutky se mu zvedl v přívětivém úsměvu, který na jeho tváři dokázal rozeznat jen člověk, který ho znal a špičkou smyčce mi pokynul k mému křeslu. Bez řečí jsem se tedy usadil a nechal ho hrát melodii, která bylo pořád hodně nostalgická, ale čas od času se v ní objevil téměř až rozverný tón. Už dávno jsem věděl, že tak dává světu znát své duševní rozpoložení a stejně, jak mě těšilo, že mi dovolil ho přitom opět poslouchat, mě dělalo šťastným, že můj příchod ho tak moc potěšil.

Naše opět nalezené souznění bylo krutě přerušeno už další den brzy s odpoledne. Po lahodném obědě od paní Hudsonové, který Holmes k mojí radosti snědl celý a dokonce si přidal polévku, jsme si zahráli partičku šachů, při kterých mě Holmes s přehledem rozdrtil na prach a pak usedli společně do křesel a v mlčení pokuřovali a nedělali zhola nic, kromě užívání si vzájemné blízkosti.

Už ani nevím, proč jsem naši tichou chvíli přerušil tím že jsem vstal a vydal se k oknu, ale snad to bylo dobře, protože jinak bychom si nevyměnili ani těch posledních několik slov.

Odhrnul jsem záclonu a v ten okamžik by ze mě ani upír nedostal jedinou kapku krve, protože se mi veškeré životodárná tekutina proměnila v žilách v led. Na druhé straně ulice právě z policejního kočáru vylezl doktor Simonson, dva strážníci a Lestrade. Polila mě hrůza s toho co jsou spáchal svými několika neopatrnými slovy.

„Co tam vidíte, drahý Watsone?“ zeptal se Holmes s nepředstíraným zájmem a s trochou obav v hlase. Můj výraz by byl jasný i člověku tisíckráte méně všímavému, než byl on.

„Je mi to tak líto, Holmesi, tak líto,“ sám jsem slyšel jak mi hlas přeskakuje skoro v hysterické panice. Vrhl jsem se k němu a sevřel mu ramena „Neudělal jsem to naschvál, prosím, musíte mi věřit!“ To aby mi odpustil, pro mě bylo v ten okamžik stejně důležité a silné, jako přání, aby se tohle vůbec nedělo.

„Co, Watsone? Co?“ ani on z mých nesrozumitelných omluv nedokázal nic vyčíst, ale skoro chlácholivě mi oplatil sevření.

„Vím o vašem tajemství. O tom muži, se kterým se stýkáte,“ obličej mu v okamžiku, kdy uslyšel má slova, zbledl do barvy starého pergamenu, „Nikdy jsem mu neřekl vaše jméno, ale jemu to došlo a teď si jdou pro vás.“

„Watsone já…,“ zakoktal se. Nikdy jsem ho neviděl tak rozrušeného, ba až vyděšeného. Teď vím, že se nebál o svojí svobodu, nebo pověst, ale o to že ho zatratím, „Jak jste se to dozvěděl?“ zeptal se šeptem, „Podplatil jste našeho drožkáře? Nebo ho snad vydíral? Ach ano, vydíral. Jeho ženou předpokládám,“ už zase mluvil se svým typickým klidem.

„Copak na tom teď záleží?“ vyhrkl jsem já naopak v panice.

„Pravda, nezáleží,“ souhlasil skoro až letargicky, „Když jsem byl natolik hloupě neopatrný, že i vy jste mě tak snadno odhalil, pak policiie, byť plný idiotů a flákačů, to dokáže taky.“

„Ne, Holmesi, přece to nevzdáte. Já všechno popřu a dosvědčím vám že jste byl tady semnou.“

„Aby házeli špínu a obvinění i na vás? Aby tvrdili, že i vy jste… postižený?“ takhle na to nahlížet mě do teď nenapadlo, „Muž, kterého jste viděl, mě z radostí předhodí policejním psům, jen aby si zachránil vlastní kůži, kdybyste vy….“

Teď už vím co mi tenkrát chtěl říct, ale nemohl protože ho vyrušilo klepání na dveře. V ten okamžik mě napadla bláhová a šílená myšlenka, že bychom společně mohl utéct oknem na střechy, jak už jsme to nejednou udělali a prchnout někam, kde by Holmese nemohli stíhat.

„Dále!“ zvolal hned, jakmile mě pustil a ustoupil o krok stranou, ovšem stále svíral rukou jednu mou paži. Chtěl mě tím zastavit, kdybych se při své výbušné povaze rozhodl k něčemu neuváženému.

„Omlouvám, se že ruším takhle časně po obědě,“ začala paní Hudsonová omluvou, jako obvykle, když uváděla návštěvu, „ale dole čeká inspektor Lestrade a nějaký doktor Simonson. Chtějí s vámi, pane Holmesi, neodkladně mluvit.“

„Vím oč jde, paní Hudsonová,“ kývl mírně hlavou, „řekněte jim, ať počkají dole, že za nimi přijdu.“

„Ale, Holmesi!“ vykřikl jsem. Nepřipadalo mi rozumné, aby s nimi někam šel, vlastně představa útěku někam do ciziny pro mě byla čím dál tím víc lákavá a racionální.

„Ne, drahý příteli,“ zadržel mě zvednutou rukou, „Nepleťte se do toho a nechte všechno na mě. Já to zvládnu, jako ostatně vždycky. Nechci, abyste do toho byl jakkoliv zatažen.“

„Pak půjdu alespoň s vámi,“ nabídl jsem zoufale, nemohl jsem ho přeci jen tak nechat na holičkách.

„Prosím to ne,“ poprosil mě, to nedělal často, vlastně si nepamatuji kdy prosil a myslel to tak smrtelně vážně, jako tentokrát, „Nechci, abyste tohle viděl a zažil, nic z toho, co se bude dít. Odjeďte z Londýna někam daleko, třeba na Baskervilské sídlo, tam jste vždy vítán a zůstaňte tam alespoň půl roku.“

„Zbláznil jste se! Nemůžu vás tu nechat v těžké chvíli, zvláště, když jsem jí sám zapříčinil!“

„Udělejte mi to po vůli. Odjeďte a až se vrátíte, tak, „ohryzek mu poskočil jak polkl, „už mě nevyhledávejte.“

Chtěl jsem se rozkřičet, co to povídá za hlouposti, jak může tohle vypustit z úst, jenže jeho velitelsky zvednutá ruka mě umlčela dřív, než se slova dostala ven. Dotlačil mě ke křeslu a usadil do něj, jako vždycky usazoval klientky, které se rozrušení skoro hroutily v mdlobách na zem.

„Seďte tu,“ nařídil mi. Samozřejmě že jsem nechtěl, ale jeho velitelskému hlasu jsem nikdy nedokázal vzdorovat. V ničem. Seděl jsem tam bez pohybu, když jeho záda mizela ve dveřích, seděl jsem i když jsem zezdola slyšel hlasy a bouchnutí dveří a seděl jsem tam ještě dlouho potom neschopný vstát. Napadlo mě, že bych se měl možná rozbrečet, protože to lidé dělají, když jejich blízcí míří do vězení, ale já se místo toho zvedl a šel si zabalit, plníc tak jeho poslední příkazy.

Udělal jsem vše co mi řekl, odřízl se blaty od okolního světa, nekupoval noviny ani neposlouchal rádio. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli ho tenkrát provláčeli bahnem bulváru, nebo se to obešlo bez humbuku, věděl jsem, že by nechtěl, abych to věděl.

Ač jsem na něj během let pomyslel milionkrát, dokonce jsem byl téměř pokaždé skoro odhodlaný ho vyhledat, respektoval jsem jeho přání se se mnou už nestýkat. Možná to taky bylo pocitem hanby, že jsem ho byť nechtěně zradil a pak ho navíc nechal osamělého, nehledě na to, že on si to sám přál.

Teprve až dnes mě hovor od Lestrada plný smutku a téměř proseb, abych Holmese navštívil vyburcoval k činnosti. A když jsem se navíc dozvěděl, že leží na oddělení dlouhodobě nemocných, nebylo už nic, co by mě dokázalo zastavit. Veškerá jeho slova, jeho přání a moje hanba byli přehlušeny strachem, takže jsem se okamžitě vydal za ním.

Netuším, co jsem čekat, zřejmě toho Holmese, co jsem znal plného života s obličejem zářícím intelektem, proto mě snad kachektická postava, víc kostlivec než živý člověk, přikrytá až po bradu a bolestmi sešedlý obličej tolik překvapil.

Potichu jsem přešel k jeho posteli, nechtěl jsem ho rušit, protože to vypadalo, že hluboce spí. Spánek je blahodárný při všech nemocech. Přesto jsem ho musel vidět zblízka, ujistit se, že je to skutečně on, protože bylo prostě k neuvěření, že by někdo kdo dokáže ohýbat pohrabáče mohl skončit takhle jako slabá troska. Zapomněl jsem ale, že jemu nikdy nic neunikne a i to jak bravurně umí předstírat.

„Watsone?“ zeptal se nesmírně tichým a chvějícím se hlasem. Nedokázal jsem na to hned odpovědět, teprve, až když jsem spatřil jeho oči upřeně na mě hledící se stále stejným intelektem a vědoucností, ale s o poznání menší energií, jsem kývl hlavou.

„Jsem to já, drahý příteli.“ Posadil jsem se vedle něj na postel. Bylo to tak bolestné ho takhle vidět, až jsem měl touhu zbaběle utéct. Snad proto abych to neudělal, jsem sevřel jeho rameno.

„Vidím, že jste se znovu oženil a dokonce máte syna Johna,“ řekl s mírným úsměvem, o kterém jsem věděl že patří jenom mně. Rychlost, s jakou tohle všechno zjistil, včetně jména mého syna mě jako vždy šokovala.

„Jakou brilantní dedukcí jste tak rychle dospěl k tomuto odhalení?“ zeptal jsem se přesně tak, jak jsem se před lety ptával skoro denně.

„Žádnou, přečetl jsem si to na vašich hodinkách,“ odpověděl skoro se smíchem, „Už nededukuji jako pracovní náplň, jen se tím bavím. Dlouho to tak dělám,“ svěřil se mi vzápětí. Nemusel jsem se ani ptát od kdy, věděl jsem to. Bylo to tak zřejmé v bezbarvosti jeho slov.

„Jsem tak rád, že jste tu,“ vzal mou dlaň, položenou na jeho rameni do rukou a pevně stiskl, „Tolikrát jsem si přál vás zase vidět, zejména od chvíle, co vím, že už se můj čas nachýlil.“

To co říkal a jakým tónem to říkal, mě bolelo u srdce jako zabodnutá dýka, přotože to bylo slova, která by hrdý Holmes, kterého jsem znával, nikdy neřekl. s hrůzou jsem zjistil, že tohle už není on, ale pouhý jeho stín, přesto se má úcta a náklonnost k němu nezmenšila ani trošičku. Jednou už jsem sám sobě dal slovo že ho přijmu bezezbytku a tak jsem ho dodržel.

„Já na tom byl stejně,“ přiznal jsem pravdu, nač mu lhát.

„Udělal jsem chybu, že jsem vás odehnal pryč,“ pokračoval ve stejném duchu ,až mě to dusilo, „ale musíte pochopit, že jsem vás chtěl jen chránit před vší tou hanbou. Vím, že teď už je na všechno vysvětlování pozdě, ale vězte že jste nejdůležitější osoba v mém životě.“

Byl jsem si jist, že tohle nepřežiji. Vidět ho takhle, slyšet ho mluvit, ničilo celé mé představy o světě od základů, ale už jsem ho nemohl opustit.

„Holmesi,“ začal jsem i já se svým vyznáním, jenže jsem ho nemohl vyslovit. Nedostal jsem příležitost. Tenký pramínek krve se mu spustil z jeho aristokratického orlího nosu jako velká ruda slza stékal po tváři na polštář, hned na to se mu krev spustila i z druhé nosní dírky. Věděl jsem o mozku a nádorech dost na to, aby mi bylo jasné, že tohle není dobré, mohlo to znamenat že má krvácení na mozku.

„Holmesi krvácíte, dojdu pro doktora.“ Pokusil jsem se vyprostit svou ruku, ale sevřel mi jí se silou kterou jsem už znal, jen nevěděl že se ještě v těch vyzáblých paží skrývá.

„Ne Watsone, neodcházejte!“ žádal mě z panikou v hlase, zničený a zlomený, „Neopouštějte mě už. Nechci umřít sám.“

A tak jsem zůstal. Byl jsem tam celou dobu, když dostal záchvat křečí při kterém praštěly kosti, když se ho snažili marně zachránit i pak, když už sanitář omýval jeho mrtvé tělo. Prostě jsem tam stál, dokud ho neodvezli pryč do márnice a pak jsem padl na kolena a rozbrečel se. Nezáleželo mi na tom, že mě někdo uvidí a pomyslí si že jsem starý blázen, v ten moment už mi nezáleželo na ničem.

Nejsem si vůbec jist, jestli teď když píšu tuto svou poslední zpověď, jestli jsou věci které mám pro mě stejně důležité jako včera. Vždy budu milovat svou Mary, vždy budu milovat Elis a Johna, ale teprve až teď když je pozdě, poznávám že budu svým způsobem milovat i jeho, Sherlocka Holmese.

Úsvit nahlížející mi do okna mi říká že jsem zase propsal celou noc a já k němu vysílám tiché modlitby společně s prosbou o odpuštění.

John H. Watson

°°0°°

Složil papíry a vrátil je do obálky. Bylo tu něco, v čem se jeho otec mýlil, na tohle nebude svět a lidé nikdy připraveni. Ve všech těch papírech tady okolo rozvalené truhly se skrývala tajemství mnoha lidí i vlády, ale žádné nebylo tak bolestné pro samotného Johna H. Watsona jako toto. Proto se jeho syn rozhodl složit ho do rukou nejpovolanějších, kterého ho budou navždy střežit, jako dříve střežily svého přítele.

Nezabýval se deštěm ani lezavým chladem, který se mu zahryzával do kostí, jen co pouze v košili vyšel z domu. Zamířil si to rychlým krokem ke hřbitovu. Prošel jím dozadu až do nejvzdálenější části, kde neomylně zamířil k jednomu hrobu zakrytému těžkými kamennými deskami. Jméno na nich by nikomu nic neřeklo, jen pár zasvěcených vědělo, že pod nimi navždy odpočívá jeden z největších geniů století.

„Miloval vás, jen si to uvědomil příliš pozdě,“ řekl tiše když prostrkoval obálku mezerou mezi deskami. Proklouzla snadno, padajíc nenávratně do temnoty hrobu k muži, který by si jí měl přečíst.

 

KONEC

Reklamy

2 komentáře: „K odpuštění

  1. Je to úžasné, precizně napsané a vtipné a zároveň šíleně deprimující. Konec mě už totálně rozeřval…

    Až bude chvilka, tak ti tu prolustruju asi i zbylé Johnlock povídky 🙂

    To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.