Ledové slunce – 59. kapitola

“… a má kartičky, které za něj mluví. Myslím, že je to super. Taky bych takové chtěl,” brebentil Timmy nadšeně o svém kamarádovi ze školy.

Za těch pár dní, které u Alfy Sonnyho zatím strávil, se Dean dozvěděl, že Timmyho matka bylo alkoholička a feťačka a že malého Beta chlapce bila nejspíš už když byl batole. Ze života s ní – pokud se vůbec takové péči dalo říkat život – si odnesl zhojené zlomeniny a jizvy a také poškození mozku, kvůli kterému měl špatný zrak a koordinaci. Alfa řekl, že když k němu Timmy před necelým rokem přišel, neuměl pořádně mluvit a neudržel v ruce ani lžíci. Teď už konečně chodil do školy a i když měl odlehčený program a třikrát týdně chodil na hodinu navíc, aby dohnal, co jako dítě zmeškal, tak by na něm Dean téměř nic nepoznal. Jo, byl trochu nešikovný, věci mu padaly z rukou, pletl si strany, oblékání mu trvalo věčnost, ale byl doslova nadšený do všech domácích prací, které zvládal na jedničku. Jestli na tom byl opravdu tak špatně, pak Alfa Sonny odvedl skvělou práci. Ba co víc… udělal něco, o čem byl Dean přesvědčen, že Alfové prostě nezvládnou. Tedy… žádného ze svých Alfů si nedovedl představit, jak trpělivě učí malé štěně se najíst, jak mu pomáhají oblékat se, i když mu to nejde, nebo jak snáší, že něco rozbije.

Táta jednoduše očekával, že oba jeho synové zvládnou jeho rozkazy napoprvé a Castiel taky nebudil dojem, že by byl ochoten tolerovat hloupost nebo nešikovnost. Bobby… no, Bobby byl v tomhle asi víc v pohodě, ale ani on asi neměl takovou trpělivost, aby se staral o Timmyho.

“Ulož už ten mobil, Barte,” řekl Alfa.

Beta si teatrálně povzdechl, ale strčil mobil do kapsy. Strávil na něm celou cestu do parku, zatímco Dean vedl za ruku Timmyho a snažil se sledovat nit jeho vyprávění o škole. Na rozdíl o staršího z Betů neměl kromě Sama a Case nikoho, komu by chtěl napsat nebo zavolat a protože se Samem mluvil před odchodem a poslal ho se učit a Castielovi ze Sonnyho mobilu psát nemohl, neměl na práci nic jiného, než se starat o Timmyho.

“Tak jo, synku, zopakujeme si pravidla,” pronesl Alfa Sonny se vstřícným zavrněním směrem k Timmymu a trochu se k němu naklonil. “Jaká jsou?”

“Nesmím chodit ven z parku, mluvit s cizími lidmi a lézt na prolézačky pro větší děti.”

“Správně. Máš mobil?”

“Jasně!” Sáhl do kapsy bundy a vytáhl velký mobil. Takový ten tlačítkový typ, který se dělal pro staré lidi a nejspíš i pro takové, jako byl Timmy, kteří nezvládali pracovat s malou dotykovou obrazovkou.

“Budu tě mít na očích, ale chci, abys sledoval čas a každou půl hodinu se mi přišel ukázat. Domluveno?” Nabídl mu ruku k potřesení.

“Domluveno,” prohlásil Timmy rázně a stejně razantně Sonnymu potřásl rukou, než se trochu potácivě obrátil a rozeběhl se k prolézačkám.

Dean sledoval jeho vzdalující se záda a reflexní pásku na pravém předloktí a jeho Omega varovně zamručela. Jeho instinkty ho přiměly rychle zkontrolovat okolí, aby si byl jistý, že štěněti, které patří k jeho smečce – i když Sonnyho stěží považoval za svého Alfu – nehrozí žádné nebezpečí. Dětský park byl oddělený od zbytku parku mřížemi, lavičky byly obsypané lidmi, kteří vypadali jako rodiče užívající se neobvykle teplé podzimní odpoledne a sledující jedním okem své děti, prolézačky byly hezké a vypadaly bezpečně a Timmy se okamžitě dal do řeči s nějakým klukem svého věku. Všechno se zdálo být v pořádku.

Dovolil se tedy spustit štěně z očí a obrátil se k Alfovi a druhému Betovi, kteří společně rozkládali jejich piknik – nějaké sendviče, chipsy, sušenky, lahve s vodou a dvě termosky – jo, Sonny vlastnil zatracené termosky – s čajem. 

Dopolední silný vítr odvanul všechny mraky a podzimní slunce se do města opřelo s nebývalou silou. Pražilo jak šílené a co tak Dean viděl, vyhnalo do parku víc lidí, než jen je.

“Kdo si chce trochu zaházet?” zeptal se Alfa a z druhé tašky, té ve které nebylo jídlo, vytáhl rukavice a míček.

Bart si povzdechl a strčil ruce do kapes, poněkud znechucený pohled upřený na baseballovou rukavici, kterou Alfa držel zvednutou.

“Jak dlouho je to povinné?”

“Alespoň půl hodiny.”

“Tak jo,” pronesl rezignovaně, popadl rukavici, kterou mu Sonny nabídl, a odšoural se stranou od stolků a laviček, na volné prostranství porostlé trochu žloutnoucí trávou.

“Hrál si někdy baseball nebo si alespoň zaházel nebo odpálil pár míčků?” zeptal se Sonny a přistoupil k němu s další rukavicí.

“Jo, Alfa strýček… Bobby… párkrát jsme si byli zaházet, když jsem byl malý. Vím, jak na to,” odvětil a vzal si nabízenou rukavici. Už měla nějaké ty roky a byla cítit kromě kůže a olejů na kůži taky směsicí řídkých beta pachů, ale pořád byla v dobrém stavu. Sonny se o ni asi dobře staral.

“Házíš jako první,” poslal mu Alfa míček krátkým, ale vysokým obloukem. “A chci vidět, co v tobě je, Omego!” dodal s hravým zavrčením a, zatímco si natahoval třetí rukavici, začal couvat.

Dean převalil míček v ruce. Jako rukavice už dávno nebyl nový, ale i o něj bylo dobře postaráno. Zlehka ho sevřel a chtě nechtě se mu na tvář vloudil úsměv, který se rozšířil do malého, hravého zavrčení, když se rozmáchl a hodil míček Alfovým směrem.

°°0°°

Odpoledne bylo skvělé! Nepamatoval, kdy se tak dobře bavil. Možná když byli naposledy s Bobbym na celé dvě měsíce, ale i to bylo… jiné. Někde v půlce třetího sendviče, potom, co si půl hodiny házeli s míčkem – nakonec to bavilo i Barta – a půl hodiny dobrovolně houpal Timmyho na houpačce, si uvědomil jednu zvláštní věc; nemusel nic dělat. Nikdo nečekal, že přijde domů, uvaří jídlo a umeje nádobí. Nemusel jít na večerní směnu do nějakého zašlého bistra. Nečekala ho obhlídka nejbližšího baru, jestli jsou tam štamgasti, které by u kulečníku mohl obrat o pár dolarů. Neměl v mobilu sepsaný nákupní seznam ani v kapse nastřádané mince na prádelnu. Žádné čištění zbraní a broušení nožů. Jeho jediná povinnost byla jít do školy, snažit se dobře učit a neprovést tam žádný průser. Takový život mu připadal až směšně jednoduchý. Vůbec nechápal, na co si všichni v jídelně a na chodbách pořád stěžují. A že stížnosti slýchal furt… jak jim rodiče nedovolí jít ven, že nesmí hrát videohry až do dvou do rána, že jim zabavují na noc mobily, že musí umejvat nádobí nebo naházet věci do pračky, že jim rodiče nedovolí si udělat řidičák nebo nedají peníze na nový iPhone a nové boty. Do prdele! Někteří si stěžovali, že jim rodiče nechtějí koupit auto. Celé zasrané auto! Jestli ti idioti museli spláchnout talíř předtím, než ho dají do myčky, naházet špinavé spodky do koše na prádlo a chodit spát o půlnoci, tak neměli právo si stěžovat! To byl zasraný ráj!

V parku zůstali, než se začalo stmívat a ochlazovat a po cestě zpátky se stavili v obchodě. Alfa Sonny měl sepsaný nákupní seznam, tlačil vozík a posílal je pro jednotlivé položky. Timmy se účastnil nadšeně. Odbíhal a zase se vracel s plnou náručí zboží, které pak musel zase uložit do regálů, protože vždycky vzal něco, co neměl. Teprve před pár měsíci se začal učit číst a tak vybíral zboží podle toho, jak vypadalo, ne co na něm bylo napsáno. Bart se občas taky účastnil, když mu Sonny výslovně řekl, aby něco přinesl, ale většinu doby kráčel s hlavou skloněnou k mobilu a tu a tam se zasmál něčemu, co mu asi někdo napsal nebo poslal.

A Dean? Dean nedělal nic, protože nemusel, a tuhle svobodu si užíval. Prostě jen šel vedle Alfy, ruce strčené v kapsách bundy, a poslouchal, jak Sonny nahlas čte nákupní seznam, kontroluje, co mají ve vozíku a uvažuje, jestli nemají koupit ještě něco mimo seznam, co by se jim hodilo. Zapojil se až venku na parkovišti, kde pomohl nandat věci do auta a připoutat Timmyho. Beta štěně totiž úplně odpadlo. Doslova usnulo ve stoje jen opřené bokem o zadní dveře auta a dovnitř ho musel prakticky strčit, protože Timmy ani vzdáleně nespolupracoval.

A samotný zbytek cesty se nesl v tichu přerušovaném jen country hudbou, která byla docela v pohodě.

°°0°°

Převalil se z jednoho boku na druhý a povzdechem se natáhl přes pelest k nočnímu stolku na kterém se mu nabíjel mobil. Jedním pohledem zjistil, že je nabitý a tak ho vytáhl. A druhým pohledem zkontroloval, kolik je hodin. Byla jedna ráno. Bývaly noci, kdy touhle dobou ještě pracoval, ale to že byl zvyklý nespat, nebyl důvod, proč nemohl usnout. Dneska to trochu přehnal a zatracené modřiny pokrývající celý jeho bok začaly znovu bolet a šlo to až do zad. Rozhodl se, že si zkusí jít chvíli sednout do obýváku, místo aby se dál převaloval na posteli.

Potichu se vyplížil ven. Všude nechal zhasnuto, svítil si jen mobilem, a usadil se na pohovku. Jo, sedět trochu pomáhalo, tak si hodil nohy na stolek a natáhl se po přepínači, který někdo nechal ležet na pohovce. Nejspíš Timmy, ten byl skoro jediný, kdo se na televizi díval. Stiskl tlačítko a na televizi se rozeběhly animáky. Asi dávali v noci nekonečnou smyčku starých dílů. To bylo v pohodě. Ztišil zvuk na minimum, beztak neznal kontext, a s povzdechem se uvolnil.

Všudypřítomný pach ibišku a čaje promíchaný s Beta pachy už ho nedusil tak, jako první dva nebo tři dny, ale pořád tomu něco chybělo. Nemusel se ani zamýšlet, že jsou to pečené višně s hořkými mandlemi a santalové dřevo s olivovým olejem. Kupodivu mu už tak moc nescházela bříza a růže, asi proto, že byl zvyklý, že je táta pořád pryč.

Zleva se ozvalo zavrzání dveří.

Dean položil chodidla na zem a celý se napnul. Našpicoval uši a zároveň nasál vzduch, aby zjistit, kdo otevřel dveře svého pokoje a komu patří pomalu se blížící kroky. Ucítil ibišek se silným nádechem čaje a něčeho nakyslého podobného citronu. Jedna jeho část okamžitě pomyslela na útěk nebo vyhledání zbraně, protože se k němu blížil Alfa a byli sami v jedné místnosti, ale racionální část jeho mozku mu řekla, že je to jen zbytečný strach. Byl v Sonnyho doupěti už pět dní a za celou dobu se Alfa nejen o nic nepokusil, neměl ani bloudivé ruce nebo oči a dokonce z něj nikdy nepocítil ani záchvěv vzrušení. Jako kdyby ho mladý, plodný Omega doslova na dosah ruky vlastně vůbec nezajímal. Možná za to mohly supresanty, které Deanovi stále kolovaly v krvi a které tlumily jeho pach.

Sonny se vynořil zpoza stěny, záda rovná, bradu vztyčenou a rty mírně odchlípené, jakoby se chystal zavrčet, ale když uviděl Deana okamžitě se celý uvolnil. Pro jistotu v tu chvíli Dean ještě mírně sklonil hlavu a uvolnil ramena, spíš se podal instinktům, než aby to udělal záměrně, a dal tak najevo, že nehledá žádný konflikt.

“Deane…” zamručel Alfa, dávaje do svého hlasu uklidňující Alfa tóny a jemné vrnění. “Nemůžeš spát?”

“Jo, tak trochu…” připustil a zvedl vypínač. “Nechtěl jsem tě vzbudit. Vypnu to a půjdu zase spát.” Upřímně nechtěl vzbudit nikoho a myslel si, že televize puštěná jen potichu nebude vadit, ale… jo. Tohle koneckonců nebyl jeho byt a nechtěl vyvolávat spory tím, že bude dělat zbytečné potíže. Alfa Sonny nebyl v ničem jako Evans. Nic v Deanovi ho nenabádalo, aby proti Alfovi bojoval, ačkoliv neměl ani žádné neobvykle velké nutkání se mu podrobit. Byl to ale slušnej chlap, co dělal hodně pro děti, o které se staral, a Dean neviděl důvod, proč mu znepříjemňovat život.

“To je v pořádku. Nech to běžet,” zastavil ho Alfa a přistoupil blíž k pohovce. “Nespal jsem a moc se mi nechce. Můžu si přisednout?”

Dean se podíval na pohovku. 

Byl si téměř jistý, že mu od Alfy Sonnyho nic nehrozí, ale prozatím když si byli tak blízko, buď to bylo venku nebo byl ještě někdo jiný v místnosti nebo je alespoň dělil stůl. Pustit k sobě nějakého cizího Alfu tak blízko mu přinášelo nepříjemné vzpomínky na kůži zařezávající se do jeho pachové žlázy, na rudé oči, které byly příliš blízko… sračky na o tom, kam Omegy patří a… Polkl nechutnou chuť, která se mu v puse objevila jako přízrak a odvrátil pohled k obrazovce.

“Jasně. Je to tvoje pohovka,” řekl ledabyle a snažil se příliš nenapnout, když slyšel šustění po svém boku a cítil, jak se polštář pod jeho zadkem prohnul, když se Alfa posadil. Nevydržel se ale nepodívat alespoň koutkem oka, jen aby zjistil, že se Sonny posadil na úplně opačný konec pohovky a hodil si předloktí na opěrku ruky. Vypadal docela pohodlně, ale taky bylo jasné, že se snaží příliš neroztahovat a tak se k Deanovi nepřiblížit.

Rozhostilo se mezi mi ticho, přerušované jen občasným projetím auta za okny, vzdálenými houkačkami a pisklavými hlásky animovaných postav, které mluvily tak tiše, že jim stejně nebylo rozumět.

“Špatné sny?” zeptal se náhle Sonny.

Trochu překvapeně se na něj podíval. Vyvedlo ho z míry, že vůbec promluvil.

“Ne, v pohodě. Jen mě bolí záda,” odpověděl a zase se podíval na obrazovku.

“Potom, co jsi prožil, by nebylo nic špatného na nočních můrách nebo na tom, že nemůžeš usnout. Pomohlo by ti si o tom promluvit?”

Tentokrát se na Alfu trochu zamračil a nakrčil nos, do kterého uhodila silná vůně ochranného Alfy. Zdálo se, že se Sonny opravdu zajímá.

“Nemám noční můry,” popřel, což… byla to vlastně pravda a samotného ho to překvapilo. Neměl o tom, co se stalo v Sun Hill noční můry, spíš jen bdělé záblesky a občasné pocity stísněnosti, ale nic tak špatného, jako ten první den tady. Necítil se nějak.. traumatizovaně nebo tak něco a jo, matně si uvědomoval, že s ním asi není něco není v pořádku. Že by měl šílet déle, než osmačtyřicet hodin potom, co se vyškrábal doslova z hořící pekelné jámy, ale… hej! Na co si vlastně stěžoval. Vždyť se mu ve skutečnosti v noci na včerejšek zdálo o mámě. Byl v pohodě.

“Jen mě… “ zaváhal; vlastně chtěl Alfu ujistit, že je v pohodě a nemusí si s ním dělat starosti, ale jediná cesta jak mu vymluvit nápad s nočními můrami, bylo ukázat důvod, proč nespí. “To jen ty modřiny,” dokončit a trochu nadzvedl triko.

Většinu modřin měl na pravé straně. Tam schytal všechny kopance. Tu ale Sonnymu neukázal a raději mu předvedl modřinu na druhé straně, o které si ani nebyl jistý, kdy a kde k ní přišel.

Zavrčení prořízlo vzduch s takovým množstvím hněvu, že Dean nejen pustil triko, ale strnul a, pohled upřený na Alfu, který na sebe neobvykle jasně cenil zuby, se vtiskl do rohu pohovky a trochu odchlípil pysky, aby varovně ukázal vlastní zuby. Dal najevo, že se bude bránit.

“Promiň, Omego. Nechtěl jsem tě vyděsit,” omluvil se Alfa, zvedl obě ruce a vrčení bylo jako lusknutím prsty nahrazeno tichým zamručením a tím, že Sonny sklonil hlavu.

“Nebojím se,” odpověděl a také se uvolnil.

“Na Omegu máš neobvykle slabý pach, ale cítil, jak zkysne pokaždé, když se k tobě přiblížím. Vím, že se mě bojíš.”

“Nebojím se… přímo tebe,” odvětil a vlastně nevěděl, proč se pouštím do vysvětlování, ale stejně pokračoval. “Myslím, že budeš docela fajn chlap a vím, že nemám důvod se tě bát, ale… kámo, prostě jsi Alfa a kromě svých Alfů kolem sebe žádného dalšího nechci. Dobře? Tak si to neber osobně.”

“Svých Alfů?” 

“Jo… táty, Sammyho a… Mého Alfy.”

“Máš kolem sebe jenom Alfy…” To byla částečně otázka, ale také zamyšlené konstatování.

“A ty zase jenom samé Bety,” zareagoval automaticky mírně defenzivně. “Měl by sis najít Omegu. Prospělo by ti to.”

Alfa Sonny překvapeně zamrkal, načež mu uniklo ze rtů krátké zasmání podobné štěknutí.

“Nejsi první z mých kluků, který to říká,” připustil vesele, pak se ale jeho smích i úsměv vytratil. “Ale říkal jsem ti, proč to nejde.”

“Blbot,” odbyl ho odfrknutím. “Našel by sis nějakou Omegu, která by byla spokojená, že se může starat o děti, které si bereš do péče.”

“Nenašel bych ale takovou, u které bych si byl jistý, že to dělá z vlastní vůle,” odpověděl mu Sonny, za což si od Deana vysloužil tázavý výraz. “Jsem Alfa. Nemůžu popřít svůj vliv na Omegy a proto do své péče nikdy Omegy neberu. Chci, aby děti, které opustí moje doupě, byly soběstačné, hrdé, měly vlastní plány do budoucnosti… A bojím se, že Omegu bych tak vychovat nedokázal. Traumatizované Omegy a ty, které přijdou o svou smečku, svou rodinu, jsou velmi náchylné k Alfa dominanci. Mohl bych nechtěně potlačit jejich osobnost.”

“Mě sis ale vzal.”

“O tobě mi Missouri tvrdila, že jsi velmi dominantní a silná Omega a měla pravdu. U tebe nemám ani na okamžik pocit, že by ses mi podřídil jinak, než z plné vlastní vůle a až se k tomu rozhodneš.”

Neubránil se pobavenému ušklíbnutí, které si dovolil mimo jiné i proto, že od Sonnyho nedostával žádné špatné pachy. Jen nasládlý ibišek.

“To tě musí hrozně rozčilovat, co Alfo?” zeptal se provokativně, ale jasně v legraci, a zavlnil obočím, aby tomu dodal ještě trochu grády navíc.

Jako odpověď dostal od Alfy uchechtnutí a další závan sladkého pobavení, což ho naplnilo pocitem spokojenosti s malou špetkou hrdosti. Nebylo to tak silné, jako v případě Case, kdy se jeho Omega dmula pýchou a vrněla nadšením pokaždé, když se mu podařilo svého Alfu pobavit nebo dokonce rozesmát. Ale nebyl to špatný pocit udělat šťastným i Alfu Sonnyho.

“Trochu ano,” připustil Alfa sice lehkým tónem, ale byla v tom i vážnost. “Ale zároveň pokaždé, když dojdeme ke shodě, mám z toho opravdu dobrý pocit. Mému Alfovi se líbí, že ho respektuje silná a soběstačná Omega, jako jsi ty, Deane. Je to totiž skutečný respekt a ten se nedá vynutit silou. To pak není respekt, ale strach.”

Semkl rty a na chvíli obrátil pohled k animované honičce, které běžela na obrazovce.

“Castiel říká skoro to samé,” podotkl, nevěděl proč. “Většinu Alfů ale rozčiluje to, jaký jsem. Vždycky jsem z toho měl jenom problémy a vím, že je vždycky budu mít, ale neumím se změnit, jo?” Obrátil se na zpátky na Sonnyho. “Není to tak, že bych se tvrdě snažil být takový. Prostě jen… já nevím…” Pokrčil rameny. “Necítím nutkání sklonil hlavu, uhnout a podřídit se pokaždé, když vidím Alfu a vím, že Omegy se tak chovají normálně. Vidím to pořád, víš? Všude kolem jsou Uzlíčci, co jdou středem a nevšímají si ničeho a nikoho. Všechny Bety jim ustupují z cesty a všechny Omegy se klaní a jsou ochotné pro ně dobrovolně udělat cokoliv. Já když takového Uzlohlava vidím, tak jediné, co cítím, je zlost a pohrdání. Jako v té zasrané díře…” Odmlčel se; co to sakra, vlastně, dělal? Vylévat si tu srdce někomu, koho vlastně sotva zná? Podíval se na Sonnyho, který ho sledoval a vypadalo to, že je ochotný poslouchat. Dean zaskřípal zuby. Když už to načal, tak to mohl dokončit: “Dostával jsem naloženo víc, než ostatní, protože jsem se tomu Alfa sráči nedokázal podřídit. Takový jsem, ale nevím proč nebo po kom jsem to zdědil, protože moje máma byla perfektní Omega. Byla vždycky veselá, milá a laskavá, milovala štěňata a byla šťastná, že se může starat o náš dům. Takovou Omegu by si přál každý Alfa. Já takový nikdy nebudu,” dodal s náznakem zasmušilosti.

Jo, věřil Casovi, že ve skutečnosti nechce domáckou Omegu, chtěl, aby to Dean hlavně předstíral na veřejnosti a to bylo v pohodě. To by zvládl. Byl to Dean samotný, který v posledních pár dnech uvažoval, že by chtěl mít alespoň trochu ze své Omega mámy, protože strávit s Castielem život… mít štěně… to znamenalo, že musí být alespoň o malinko víc Omega, než je, protože jinak to královsky podělá. Malá štěňata prostě potřebovala všechny ty sračky, jako roztomilé hračky a pohodlné hnízdo. Když nejen neumí hnízdit, ale ani hnízdit nechce, tak kam by svoje štěně uložil? Jen do postýlky, jako to dělala většina Beta rodičů? To by možná šlo u Alfa štěněte, ale co když to bude Omega? Kdo ho naučí správně hnízdit? To se to nikdy nenaučí? Co když nebude jako Dean a bude potřebovat hnízdit? To byl jen jeden z příkladů, kdy mohl své dítě královsky posrat.

“Nikdo, ani tvůj Alfa, tě nemůže donutit se změnit, pokud to ty sám nedovolíš,” řekl, protože nepřeslechl tón Deanovy poslední poznámky, jen to celé pochopil špatně.

“Tak to není. On se mě nesnaží změnit,” odmítl možná rázněji, než bylo nutné, ale už ho nebavilo poslouchat, že ho Castiel k něčemu nutí, jakoby snad byl jedna z těch Omeg, co poslušně skloní hlavu a zvlhne pokaždé, když nějaký Alfa něco rozkáže. “Já se chci změnit. Chci pro něj být dobrá Omega,” prohlásil pevně, načež se zarazil. “Sakra… tohle vyznělo špatně. Jako bych se mu chtěl zavděčit nebo něco, jenže tak to není. To jen když jsem s ním, tak…” chci mu patřit, dokončil v duchu, ale tentokrát se zdržel toho, říct to nahlas. Znělo by to totiž ještě hůř.

“Chceš svému Alfovi patřit,” dokončil za něj Sonny, jakoby to, sakra, bylo úplně normální. Jo, jemu se to určitě líbilo, vlastnit Omegu. Byl Alfa a Alfové chtěli vlastnit všechno. Měli to prostě v krvi.

“Ne!” zavrčel a vycenil zuby. “Nejsem pes nebo nějaký zatracený majetek! Nikdo mě nemůže vlastnit!”

“Je vlastnictví a vlastnictví,” odvětil Alfa záhadně, nevyvedený z míry tím, že na něj Dean zavrčel. “Nikdo, ani zákon by neměl dávat Alfům právo vlastnit jinou lidskou bytost, byť Omegu, a tebe by neměl nutit poslouchat Alfu proti své vůli. Ale můžeš se rozhodnout, že chceš nějakému Alfovi patřit. Podrobit se mu, poslouchat ho. Být jeho Omega. Na tom není nic špatného, jenom…” Na okamžik se odmlčel a jeho pach zhořkl jako hodně silný čaj. “Jenom bys měl mít dostatek času si rozmyslet, jestli sis vybral správného Alfu, protože jak jednou to rozhodnutí uděláš a necháš se kousnout, je těžké to vrátit zpět.”

Otevřel pusu, ale zase ji zavřel, protože vlastně neměl, co by řekl. Sonny až děsivě přesně popsal, co Dean cítil. Ten strašidelný rozdíl mezi tím, když se ho nějaký ubohý Uzlíček rozhodl nutit něco udělat nebo přimět k poslušnosti a pocit radosti, když mohl v něčem vyhovět Castielovi a když na něj byl jeho Alfa hrdý.

“Co se děje?” ozvalo se rozespale.

Dean přehlédl přes Alfovu hlavu. Malý Timmy stál pod věšáky na klíče, prsty měl položené na stěně, jak to dělal, když neměl na očích brýle a potřeboval se orientovat, a unaveně si klouby ruky mnul oko.

“Nic, štěně, jenom si povídáme,” odpověděl mu Alfa a už vstával a byl na cestě k němu. “Pojď sem… Hop!” S lehkostí ho zvedl do náruče a napůl přehodil přes pravé rameno. “Odnesu tě zpátky do postele,” řekl, hlas protkaný nízkým alfa mručením a když se obrátil k Deanovi, měl ruku položenou na Timmyho zátylku a zlehka mu prohrabával vlasy. “Můžeš tu ještě chvíli zůstat, ale pak zkus jít spát. Zítra máš školu.”

“Dobře, Alfo. A dobrou.”

“Dobrou, Deane,” rozloučil se s ním.

“Dobrou…” zamumlal malý Beta a ospale Deanovi zamával.

“Dobrou, štěně a hezky se přikrej, ať ti strašidla nesežerou prsty na nohách,” rozloučil se s Timmym.

Počkal a poslouchal, dokud neslyšel, jak Sonny zanesl Beta štěně do jeho pokoje, potom úplně vypnul zvuk a znovu si hodil nohy na stůl.

---

58. kapitola – 60. kapitola