Běžet za ledovým sluncem – 44. kapitola

Děkuji všem za podporu a přání, aby mi bylo lépe. A jako vždy i všem, kteří povídku četli a líbila se jim, protože tohle vědomí mi vždycky udělá radost. Každopádně… myslím, že už jsem zase na sto procent na koni a přináším dlouhou kapitolu. Užijte si čtení.

“Připadám si jako ve starém filmu o špionech,” utrousil Sam, aniž by pohlédl od setrvalým mrholením promočených ulic, které se míhaly za oknem jedoucího auta, a trochu urovnal sáček plný ptačích letek, které dostal ve škole. Dean nevěděl, k čemu jsou, protože mu to malý Alfa nechtěl říct. Zamumlal jen, že je to na školní projekt a ani po naléhání to nechtěl rozvést, jen podrážděně zavrčel a ukázal tesáky způsobem, který vypadal jako opravdová zlost. Ne, že by se ho kvůli tomu Dean bál nebo něco, sotva cítil nějaký Omega respekt, ale řekl si, že nebude svého bratra zbytečně popichovat. Taky měl těžkou noc.

Každopádně jo, v tomhle měl pravdu. Bylo to trochu jako ve filmu. Zrzoun s panem Obočí je vyzvedli u školy, jen aby je dopravili na místo setkání s Castielem, které, jak se právě ukázalo, bylo sotva patnáct minut cesty od školy a v podzemní garáži. To tomu dodávalo ještě silnější mafiánský punc. Bylo to vlastně trochu směšné.

Zastavili na jednom z volných parkovacích míst, Arslan jim otevřel a když vylezli ven, hned na dohled byla Castielova limuzína. Dobře, teď dávalo trochu smysl, proč se chtěl sejít tady a nepřijel přímo ke škole. Zatímco i nablýskaný Mercedes se přeci jen mohl ztratit, limuzína by určitě neunikla pozornosti spolužáků a bohatě stačilo, že ho jednou viděl Forest s Alfovými muži.

“Doufám, že půjdeme někam na jídlo. Mám hlad, že bych jedl i víčka od lahví,” podotkl po cestě k limuzíně.

Sam vydal pobavené odfrknutí.

“Ty bys je vážně dokázal sníst a možná i strávit. Jsi ošklivější dvojče Toxického mstitele.”

“Jo… hmm… máš pravdu. A víš co?” Hodil mu ruku kolem ramen a přitáhl si k sobě. “Jestli já jsem ošklivější dvojče, tak ty jsi Mstitel sám. Jen to háro bude muset dolů.” Chytl ho zezadu za vlasy a prduce trhl, až vyloudil ze Samova hrdla směšně naštvané zavrčení a syknutí bolesti dohromady.

“Nedotýkej se mých vlasů, blbečku.” Bleskl tesákem

Dean se jenom uchechtl a pleskl ho přes zátylek, ale k odpovědi už se nedostal, protože jim opět Arslan otevřel dvířka limuzíny. Zaváhal jen na tak malou chvíli, aby se připravil, že tam kromě vítané společnosti jeho Alfy, bude i Castielův bratr, a nejdřív se do limuzíny naklonil.

První, co ho praštilo do nosu, byl pach vzrušeného Alfy, ale nebyl to Castielův pach a proto ho to okamžitě donutilo zpozornět a pohledem vyhledal Alfu Gabriela. Seděl naproti baru, byl pohodlně rozvalený, nohy roztažené a vůbec nevypadal, že by mělo vzrušení pocházet od něj. Zíral totiž znuděně do mobilu a v ruce držel vapku. Dean tipoval, že právě z té přichází intenzivní a velmi uměle chutnající žvýkačková vůně, která se mísila s hořkým pachem cigaret, nasládlou vůní marjánky a samozřejmě s čerstvě upečeným višňovým koláčem a kešu ořechy s rumem.

“Deane,” přerušil jeho myšlenky Castielův hluboký hlas.

Stačil mu pohled jeho směrem, napětí v ramenou mu povolilo a vklouzl na sedačku po bok svého Alfy, který seděl hned vedle baru. Ani nestačil shodit brašnu z ramene, už měl Casovu velkou ruku ve vlasech na zátylku, druhou strčenou pod tričkem a spočívající na holém břiše, a jeho obratný jazyk v puse. A v nose ho zaštípal pach alkoholu a v puse zase dobře známá chuť nejen cigaret, ale i jointa. Obojí to bylo z Castiela cítit velmi intenzivně, i když i z letmého pohledu, kterým ho stihl shlédnout, se Alfa převlékl a nejspíš i osprchoval. Rozhodně byl čerstvě oholený.

Do boty mu něco narazilo.

V tu chvíli si uvědomil, že šel Sam za ním, tak přerušil polibek a chytl Castielovu pátrající ruku.

“Je tu Sam,” řekl polohlasně a odtáhl se natolik, aby mu Alfa musel dá ruku pryč, i kdyby nechtěl.

Castiel jeho poznámku vzal na vědomí a opřel se zpátky do sedadla, ačkoliv nechal svou paži přehozenou kolem Deanových ramenou.

Stáhl si tašku, nechal ji spadnout na zem a kopl pod sedadlo, než přehlédl přes Case na malého Alfu, který se stihl protáhnut na samý konec limuzíny a sednout si na volné místo na druhé straně baru. Posadil se tam až do samého rohu, aby byl co nejdál od obou dospělých Alfů.

“Neviděli jste venku moje děvče?” Zvedl Alfa Gabriel hlavu od svého telefonu.

“Ne. Neviděli jsem venku nikoho,” odpověděl.

“Divné… je už to nějakou dobu, co šla na záchod,” řekl starší z Alfů zamyšleně.

“Možná utekla i s tvými penězi,” okomentoval to Sam břitce.

“Proč by to dělala? Sharon mě zbožňuje,” odvětil Gabriel, potáhl z vapky a zamračil se. “Doufám, že je v pořádku.” Znělo to skoro opravdově, ačkoliv se tomu dalo těžko věřit.

V tu chvíli se dvířka po Deanově levici otevřela.

“Venku je hrozná zima,” řekla na uvítanou Beta ze včerejšího večera; její hlas dobře poznal, i bez toho, aby k ní zvedl pohled, protože byl příjemně melodický a hluboký a poznal i její vůni, přestože tentokrát byl závan lehký, jaký by měl u Bet být. “Musela jsem v té zimě jít až na druhý konec parkoviště,” postěžovala si a dosedla vedle Gabriela, který ji hned objal kolem pasu a přitáhl si ji k boku. Beta mu opřela předloktím o rameno a ochotně se k němu přivinula.

Neměla na sobě červené šaty ze včerejšího večera, ale černé se zlatým vzorem, dlouhými rukávy a výstřihem, který odhaloval celá její ramena. Spod vlasů jí až na tmavou kůži padaly zlaté náušnice a na dlouhých, štíhlých nohou, které si elegantně natáhla do prostoru mezi sedadly, měla zlaté lodičky. Byla vážně zatraceně krásná a vůbec nevypadala jako děvčata od benzínek nebo která potkával na ulici nočního města.

Přimhouřenýma očima se podívala nejdřív na Deana a pak i Sammyho, než se obrátila Alfu Gabriela.

“Seznámíš nás, Gabe?”

“S největší radostí, solntse,” odvětil Alfa Gabriel s náznakem opravdového zavrnění v hlase a políbil Betu na tvář. “Pánové, tahle překrásná bytost, je Sharon,” představil Betu s přehnanou velkolepostí, pak pokynul vapkou Deanovým směrem “Támhle ten mužný blonďatý Omega, kterého znáš už ze včerejška, je Dean, můj budoucí švagr a tím pádem i nevlastní bratříček.”

“Je milé poznat Omegu, která ukradla srdce právě Castielovi,” prohlásila Beta, jakoby Castiela znala.

Jeho Omega kdoví proč zavrčela a dřív, než si to úplně uvědomil, položil Casovi ruku vysoko na stehno, tak, aby dal jasně najevo, že jen on se ho může dotýkat.

“Jo… taky tě rád poznávám,” odpověděl neutrálně, částečně proto, že se mu nelíbilo, že nějaká prostitutka znala jeho Alfu – ano, bylo to směšné, Castiel znal pravděpodobně celé tucty prostitutek, ale stejně – ale i proto, že si nebyl jistý, co se vlastně ženám, jako ona říká. Nic proti pouličním holkám, jako takovým, každý se musel nějak živit a Dean se svými lehkými prsty nebyl zrovna nevinnost sama, ale s žádnou šlapkou se vlastně nikdy pořádně nebavil. Neměly o něj zájem, nevypadal totiž, jakoby měl peníze a asi byl na zákazníka moc mladý. Vlastně spíš předpokládaly, že jim jakožto Omega chce ukrást rito a tak se jim po zkušenosti s hozenou botou vyhýbal. Bez ohledu na to, že mu jejich Alfa řekl, že to není společnost pro něj, hlavně proto, že kde byly šlapky, byli taky pasáci a policie.

Sharon si ho změřila pohledem, trochu hodnotícím, ale vlastně ne opravu nepříjemným, než se podívala na malého Alfu.

“A ten roztomilý mladík támhle v rohu?” Kývla hlavou k zamračenému Samovi.

“To je Deanův mladší Alfa bratr; Moose.”

“Nejsem roztomilý a jmenuju se Sam.”

Alfa Gabriel věnoval Sammymu pobavený pohled.

“Správně. Sam,” zopakoval Alfa důležitě. “A teď, když jsme se tak hezky představili, kam vyrazíme?”

“Konečně se najíst,” odpověděl mu Castiel, s čímž souhlasil nejen Dean, ale hlavně jeho prázdný žaludek, který jen při myšlence na jídlo souhlasně zakručel.

“Dobrý nápad! Našel jsem úžasnou konditerskuyu jen kousek odsud,” zareagoval Alfa Gabriel a pohotově vytáhl mobil, aby ukázal všem webovku nějaké cukrárny s veselím interiérem. “Mají čtyřicet druhů zmrzliny a hlavně rozkošně zdobené cupcakes.”

“Jsi zhulený, Gabrieli,” konstatoval Cas jednoduše s náznakem pobavení v hlase. “Řeknu Golemovi, ať nás vezme do Panenky,” s těmi slovy se natáhl ke stropu, kde byl panel s tlačítky a nejspíš i reproduktor pro spojení s řidičem.

“Ou! Ou! Ou!” Zagestikuloval Gabriel rukou. “Tak o tomhle si budeme muset ještě promluvit. Proč zrovna Panenka?”

Castiel naklonil hlavu v typickém gestu mírného nepochopení.

“Vaří tam pořádné, teplé jídlo.”

“Ano, tohle…” Potřásl starší Alfa hlavou. “Dovol, abych ti připomněl, že jsem opustil drahou Matičku Rus a odstěhoval se na druhý konec civilizovaného světa, abych už nikdy v životě nemusel jíst vařené zelí. Do Panenky nejdu.”

“A já nebudu obědvat zmrzlinu a dortíky. Nejsem štěně,” odsekl Castiel se zavrčením.

Gabriel mu zavrčení okamžitě vrátil a odhalil tesáky. To si samozřejmě Cas nenechal líbit. S dalším zavrčením, které se mu vydralo z hloubi hrdla, nejen udělal pózu, ale taky vykopl nohou a přidupl okraj sedačky tak nepříjemně blízko Gabrielova rozkroku, že jen z té představy Deanovi naskočila husí kůže. A to vůbec nemluvil o přívalu pachu hořkých mandlí, který náhle naplnil limuzínu a okamžitě se smísil se štiplavým pachem rozlitého rumu. Oba Alfové na sebe vrčeli, cenili zuby, brady zvednuté a oči blýskající vztekem.

Deanova Omega měla chuť se obrátit na záda, ale zahnal ji do kouta, protože tohle nebyla skutečná předzvěst souboje. Že ne? Alfové uměli být idioti, ale určitě ne tak velcí, aby se porvali o to, kam se půjdou najíst. Noo… ačkoliv, když zvážil, že Cas byl ochotný na svého bratra mířit zbraní a Gabriel to evidentně bral jako zábavu, možná jim přišlo stejně zábavné si vzájemně zlámat pár kostí. Jako kdyby takové Alfy nikdy nepotkal.

Střelil rychlým pohledem po Samovi, který celou situaci sledoval ze svého místa, pevně svíral popruh tašky, kterou měl pořád přes rameno, a jeho rty se nepatrně chvěly. Když nasál vzduch, tak mohl cítit pod vším tím rumem a mandlemi i zkažený olivový olej. Tak jo, fajn. Rozhodl se, že přeci jen bude nejlepší zasáhnout. Pro jistotu. A hlavně dřív, než to tu sám zasmradí Omega vůní.

“Hej a co takhle jít prostě úplně jinam?” navrhl do napnuté atmosféry.

“Net!” odpověděl mu Castil přes vyceněné zuby a aniž by se na něj podíval. “Musí to být buď Panenka nebo Gabrielova cukrárna.”

Dobře, to bylo absurdní. Byli to dva dospělí chlapi, sakra byli to zločinci z povolání a evidentně se tu hodlali servat kvůli tomu, kam se půjde na oběd, protože to nejspíš byla otázka Alfa cti a podobné sračky.

“Správně,” zavrčel Gabriel v souhlasu a chvíli to vypadalo, že ukáže tesáky v plné velikosti, tak moc odhalil zuby včetně dásní, když tu najednou… jakoby nic, jeho agresivní výraz zmizel a nahradilo ho něco, co Dean nedokázal pojmenovat, ale nijak zvlášť se mu to nelíbilo. “Mám návrh, brat. Necháme rozhodnout Omegu.”

Tak proto se Deanovi jeho výraz nezamlouval.

“Dobře,” souhlasil Castiel bez zaváhání a uvolnil svůj napjatý postoj, takže se větší část jeho váhy opřela do Deanových ramen a pak se na něj upřel i intenzivní modrý pohled. “Pořádné jídlo v Panence nebo zmrzlina a cupcake?”

Chtěl vyhovět Castielovi, opravdu chtěl. Dalo se říct, že to bylo zhruba to jediné, co si jeho instinkty přály, ale, chlape, jít do Panenky znamenalo, že by se mu na stole mohl zase ocitnout boršč. A kromě toho to bylo místo, kde nejen byl na prvním rande s Castielem, hlavně mu přímo v zadní místnost vykouřil a rejdil svým nahým zadkem přesně na tom stolu, kde by pravděpodobně obědvali. Nedokázal by tam sedět s kamennou tváři a nehodlal tam nechat jíst Sama. To se prostě nestane. Nikdy za žádných okolností.

“Promiň, Alfo, ale…” načal opatrně. “Myslím, že dám přednost zmrzlině.”

“Ha! Věděl jsem, že budeš na mé straně!” zaradoval se Gabriel.

Castiel si sice nespokojeně odfrkl, ale ve skutečnosti v jeho výrazu nebylo opravdové naštvání. Vzteklé napětí, které ještě před vteřinou stáčelo jeho rty nad zuby, bylo prostě pryč a hluboké brázdy vrásek kolem očí vypovídalo o tom, že je ve skutečnosti spokojený. Stejně jako nový podtón sladké vůně, který přiměl Deana se trochu naklonit a přičichnout.

“Dobře. Žádná Panenka. Řekni Golemovi adresu,” vyzval Castiel svého bratra, rychle přitiskl rty na Deanovu tvář a s: “Počkej” se odklonil k baru a vzal s sebou zdroj své příjemné vůně.

Spíše instinktivně se naklonil za ním, jen koutkem oka při tom zahlédl, že Gabriel diktuje do interkomu limuzíny adresu, a přehlédl přes Castielovo rameno na bar. Alfa vzal z leštěného skla prakticky prázdný sáček s trávou, krabičku papírků a baličku cigaret. Dean si pamatoval, že jejich táta měl kdysi taky jednu. Byla starožitná, kovová a patřil k ní i zapalovač. Rodinné dědictví nebo tak něco. Ale samozřejmě nevypadala tak luxusně, jak ta Casova. Ta byla totiž pozlacená a plná rytých ornamentů, takový ten typ, jaké mohl člověk vidět buď ve starých vetešnictvích a nebo na hodně drahých stránkách s kuřáckými potřebami.

Castiel se opřel zpátky do sedadla, zkřížil natažené nohy v kotnících, všechny věci si položil na klín a pustil se do balení.

“Musíme si připít na naše první spojenectví, Deane,” oslovil ho Alfa Gabriel nadšeně. “Solntse… Vytáhni šampaňské,” přikázal Betě, která mu okamžitě vyhověla.

Odlepila se od Gabrielova boku a posunula se po sedadle až dozadu, takže se ocitla naproti Samovi. A než se předklonila, aby otevřela lednici umístěnou pod zadním oknem, vyslala směrem k malému Alfovi milý úsměv. Nemohl přehlédnout, že Sammymu pod jejím pohledem zrudly tváře, uhnul pohledem a sklonil hlavu k tašce, kterou měl předtištěnou k boku a kterou také pevněji sevřel. Sharon si samozřejmě ničeho nevšimla, vytáhl z lednici vychlazenou lahev šampaňského – ne, Dean se nijak zvlášť netěšil na ochutnání. Víc by se mu líbila jedna nebo dvě lahve piva, které v lednici zahlédl taky – a vrátila se na své místo po Gabrielově boku.

Starší z Alfů už stačil z baru vytahat sklenky a začal je rozdávat. První dal Castielovi, který kvůli tomu musel položit baličku s nedobalenou cigaretou na klín. Další strčil Gabriel do ruky Deanovi a pak se natáhl, aby jednu podal také Samovi.

Dean se okamžitě zamračil.

“Hej! Bylo mu dvanáct včera a je mu dvanáct i dneska,” upozornil Gabriela.

“Nech ho se trochu bavit,” prohlásil k Deanově malému překvapení Castiel.

“Je ještě štěně.”

“Je to jen šampaňské a on je Alfa. Sotva si všimne, že je v tom nějaký alkohol,” řekl jeho Alfa blahosklonně, což Dean okomentoval dalším zamračením a nadechl se, aby protestoval, ale Castiel ho nenechal promluvit: “Chápu, že nechceš, aby pil vodku. To je chlapské pití. Ale co takhle mimóza? To je pomerančový džus s šampaňským a Gabriel ho tam dá jen trochu.”

“Jestli je mu vážně jen dvanáct, tak bychom ho neměli nutit, když nechce,” vložila se do toho Sharon, čímž si u Deana hned získala body navíc.

Castiel počastoval Betu chladným pohledem, který ji okamžitě donutil sklonit pohled i hlavu.

“Ale on chce, že je to tak, štěně? Dal by sis s námi, mám pravdu?” obrátil se na Sama. To bylo něco, co neudělal pravděpodobně nikdy nebo si Dean alespoň nepamatoval, že by Sama někdy oslovil a proto bylo docela pochopitelné, že malý Alfa vypadal překvapeně.

Překvapení se mu samozřejmě udrželo na obličeji jenom okamžik a bylo rychle nahrazeno určitým napětím, které bylo určitě důsledek toho, že Sam zvedl bradu a vypnul hruď v Alfa póze, který se sice nemohla rovnat způsobu, jakým se stavěl Castiel nebo koneckonců Gabriel, ale jo… byla docela povedená.

“Jo, jasně. Proč ne?” souhlasil, jak jinak taky, a podíval se na Deana ve tváři i v očích pokus o suverenitu, se kterou by každý Alfa mluvil s Omegou, a kterou si samozřejmě mohl strčit do prdele. “Zvládnu trochu šampaňského, Deane. Už nejsem malý.”

Semkl rty. Samozřejmě, že byl Sammy zatracené malé štěně, bez ohledu na to, že se snažil tvářit jako dospělý, dominantní Alfa, a zasloužil by si odkázat na své místo, ale… Dean se rychle rozhlédl kolem sebe. Dobře, jo, chápal, proč se jeho bratr chová zrovna takhle. Byl ve společnosti dvou dalších Alfův a nechtěl před nimi vypadal slabě a jako dítě. A byl by bratr na hovno, kdyby ho schválně ponížil.

“Fajn…” svolil nakonec. “Ale jenom jednu skleničku!” Zdůraznil zvednutým prstem.

“Otlichno!” zaradoval se Gabriel a chytl malou lahvičku s džusem, kterou Castiel pohotově vytáhl z baru. “Nalej našemu malému losovi,” vybídl Sharon a podal lahev jí.

Beta nalila Samovi do půl sklenky a věnovala mu další úsměv, který malého Alfu přiměl znovu sklopit nervózně pohled. Gabriel se mezitím pustil do otvírání lahve.

Dean čekal velké představení, jako ve filmech a tak trochu uvažoval, jaká by to byla sranda, kdyby špunt vyrazil některé s okýnek nebo vletěl staršímu Alfovi do oka. Proto bylo poněkud zklamání, že Gabriel otevřel láhev bez obvyklého divadla. Jen to trochu luplo, zašumělo a něco málo zpěněného šampaňského se vyřinulo z hrdla lahve, ale špunt zůstal Alfovi v ruce. A limuzínou se navíc rozlinula docela příjemná vůně, která Deana překvapila asi nejvíc. Žádný pach octa nebo hroznů, které zůstaly přes noc na zadním okně Impaly. Vůně byla mnohem delikátnější, trochu nasládlá a trochu zemitá a Dean se neubránil přičichnutí ke sklence, když mu ji Alfa Gabriel konečně naplnil.

Zachytil Castielův upřený pohled a tak dal skleničku rychle pryč. Možná čichat nebylo zdvořilé nebo tak něco. A podíval se na Sama, který svíral v ruce po okraj plnou skleničku. Hmm, dobře, to rozhodně nebylo jen ‘trochu šampaňského’, ale zase to bylo ředěné.

“Připijme si nejen na skvělou společnost…” Zlehka sevřel v dlani Sharoninu bradu; Beta přimhouřila oči a vypadala ten zvuk velmi podobný vrnění, který od ní Dean slyšel už včera. “Ale také na rodinu… Jak na tu starou,” pokynul skleničkou ke Castielovi, který mu odpověděl hlubokým zamručením a tím, že ukázal tesák, ale jeho vůně zesládla, “tak i na novou,” pokynul směrem k Deanovi a Samovi. “Na zdraví!” Pozvedl sklenku.

“Bog blagoslovil!” připojil se Castiel k přípitku a nechal jako první střetnout svou skleničku v malém ťuknutí s tou Gabrielovou.

Sharon se přidala hned vzápětí, Dean následoval příkladu a jako poslední se připojil Sam. Všechny jejich sklenky se s cinknutím střetly uprostřed. Oba starší Alfové a Beta se napili se samozřejmostí – Castiel si dal jen doušek, než skleničku odložil na bar a vrátil se k balení jointa – Dean zaváhal, znovu šampaňské nenápadně očichal a pak trochu usrkl. Překvapilo ho, že to nechutná po octu, jako všechna vína, která kdy pil. Vlastně to bylo docela dobré. Nezaváhal a napil se tak zhluboka, že v něm zmizel obsah celé sklenky. Z alkoholu a bublinek měl příjemný teplý a svědivý pocit v puse, krku i v žaludku.

Ozval se Gabrielův smích.

“Vy dva byste měli zpomalit! Máme už jen tři lahve.”

Trochu se zamračil a podíval se na svou prázdnou sklenku. Prázdná ale dlouho nezůstala, Alfa Gabriel mu ji okamžitě dolil až po vrch a pak se naklonil Samovým směrem. Malý Alfa svou sklenici taky vyprázdnil jedním douškem a teď se ochotně natahoval k lahvi.

“Řekl jsem jen jednu skleničku,” pronesl přísně a pokusil se zvednout, aby Sammymu vzal prázdnou sklenku a tak mu zabránil pít víc.

Nečekal, že ho kolem pasu chytne silná ruka jeho Alfy a bude stažen zpět na sedadlo. A vzápětí byl přitištěn ke Castielově boku dostatečnou silou, aby musel vynaložit opravdové úsilí, kdyby se chtěl vytrhnout.

“Hej! Co sakra…?” Zarazil se, než stačil nějak víc zanadávat a v hlavě se mu rozsvítilo výstražné světýlko, které ho varovalo, že by měl být ‘dobrá Omega’.

“Nebuď tak nadoyedlivoy, dorogay,” zahučel mu Castiel do ucha, vtiskl vlhký po marjánce vonící polibek na koutek rtů a dal před něj zapáleného jointa. “Vezmi si a trochu se uvolni. Bav se, jako tvůj bratr.”

“Tohle není přesně zábava pro děti.”

“Podle mě je spokojený, tak proč mu to chceš kazit?” Pozvedl Castiel tázavě obočí. “Nemusíš se o něj bát, Dine. S námi se mu nic nestane. Věř mi,” řekl s Alfa sebejistotou, které bylo těžké vzdorovat, a znovu Deanovi nabídl sladce vonící cigaretu.

Mračil se, ale i tak už dál nenamítal a převzal si jointa. Bylo docela těžké odolat a navíc, možná měl Cas pravdu. Možná to trochu přeháněl. Šampaňské bylo silné jako víno, nebyla to žádná vodka nebo bourbon. A Sammymu bylo skoro třináct, ne tři, a byl Alfa. Dvě skleničku mu asi opravdu nic neudělají.

Přesto zůstával napnutý a dokonce i jeho Omega, jinak spokojená v oparu Castielovy vůně, byla neklidná takovým divným způsobem. Jasně, určitě za tím byla obava o Sammyho… Vrhl na něj rychlý pohled, jen aby zjistil, že už má nalitou další sklenku, zrovna si natáhl nohy a jeho doteď zasmušilý výraz se trochu uvolnil. Evidentně byl o něco klidnější a když Dean očichal směsici pachů zředěnou naplno jedoucí klimatizací, vlastně cítil jen náznak zkaženého oleje. Vypadalo to, že o něj nemusí mít strach, ale ten neklid ani tak nezmizel.

Strčil cigaretu mezi rty a nasál kouř s dobře známou chutí, které už sama osobě byla předzvěstí pocitu uvolnění, který přišel brzy na to. Pořád neviděl rád, že má Sam v ruce sklenku se šampaňským, ale přestalo se mu chtít nad tím rozčilovat. A jak vypouštěl kouř z pusy, přestával si dělat starosti i se svým vnitřním napětím, ačkoliv nad ním stále přemýšlel. Nad tím pocitem, že je mu kůže malá a příliš hřeje…

Tak počkat… Zamračil se a začal v duchu počítat.

Poslední hárání měl, když byli v nějakém zapadákově v Nevadě. Pamatoval si to až moc dobře, protože bylo kurevské vedro. Většinu svých čtyř dnů strávil v leže na dlaždičkách v koupelně nebo zalezlý ve vaně. A bylo mu tak špatně, že se ani nezmohl na to si vyhonit. Jedinou malou útěchou byl větrák, který ale každou chvíli nefungoval, protože úřady v okrese střídavě vypínaly elektřinu, aby zabránily zhroucení sítě. Tak obrovské bylo v tom týdnu horko. To znamenalo, že to musel být červenec nebo srpen, takže to bylo… bylo to zhruba dva a půl možná tři měsíce. Devadesát dní. Sakra! Do prdele! A kurva! Ten divný pocit co měl… ta nervozita… to, jak byl v posledních dnech nadržený a hloupě přilnavý… to byli příznaky blížícího se hárání.

“Dnes neobvykle dobře voníš,” zavrčel mu Cas spokojeně do ucha, otíraje se mu nosem o krk, a svými slovy, jakoby potvrdil Deanovy myšlenky.

Odtáhl se, obrátil ke Casovi a otevřel pusu, ale pak ji zase rychle zaklapl. Vysloužil si za to tázavě pozvednutí obočí. Uhnul pohledem a rychle si dal dalšího čouda. Co ho to sakra napadlo chtít vyhrknout, že bude brzy hárat, když tu bylo kolem tolik lidí. Nebo proč o tom chtěl vůbec mluvit. Nebyla to Castielova věc… nebo byla? Hádal, že vzhledem k tomu, že byl Castiel jeho… Alfa Druh, tak to asi byla i jeho věc. Páry trávily svoje cykly společně, že jo? Tak se to dělalo…

Myšlenka, že by měl být v té době s Casem, přinášela spoustu protichůdných pocitů. Jeho Omega to zoufale chtěla. Dokonce i teď, když o tom přemýšlel, nadšeně skandovala ‘ano, ano, ano’, ale Deanovi ta představa kroutila vnitřnostmi obavou. Když bude trávit hárání s Castielem, bude Alfa oprávněně očekávat všechno. Bude chtít Deane ošukat a zauzlovat a popravdě on to bude chtít taky, protože během svých hárání se cítil zoufale prázdný. Jenže naposledy, když se pokoušeli o něco víc, než kouření a honění, tak to dopadlo zatraceně špatně. Bylo by to během hárání snazší? Mohl by mu Cas strčit svoje masivní péro do zadku, aniž by to pekelně bolelo? Co kdyby jeho hárání spustilo Alfovu říji? Takové věci se stávaly a jen ta představa mu sevřela žaludek tak, že ho cítil až v krku. Pach Alfa říje bylo něco, co už nikdy nechtěl cítit. Odporný, zkažený, horký a vlhký smrad na krku a uchu…

“Na to se musíš zeptat našeho hostitele,” vklouzl do jeho úvah Gabrielův výrazný hlas. Byl mu za to přerušení zatraceně vděčný.

Soustředil se na Alfu a na Sharon, která se mu stále opírala o bok, jednu ruku položenou na jeho stehně, a zrovna úkosem pohlédla na Sama.

Castiel po jeho boku vydal tázavé zahučení, vzal si od Deana jointa a s očima přimhouřenýma, hlavu nepatrně na stranu, se zahleděl na Betu.

“Říkala jsem si,” naklonila se kupředu a znovu se rychle podívala na malého Alfu, až to vypadalo že to, co chce říct, se ho nějak týká, “jestli nemáme nějaké sladkosti? Ty ruské jsou nejlepší,” dodala podmanivým hlasem.

“Da… da… něco by se našlo,” odpověděl Cas prostě, potáhl a pak odložil cigaretu do popelníku na baru. “Posuň se kousek,” požádal Deana.

To znamenalo se od Alfy odtáhnout, což se jemu ani jeho Omeze nelíbilo, ale poslechl a poposedl si dost na to, aby mohl Cas zvednout část sedadla, na kterém Dean seděl. Předpokládal, že to je to, co chce udělat a taky že ano. Odklopil sedačku a odhalil prostor pod ní, který tentokrat nebyl plný čistících prostředků a samozřejmě ani skutečných sladkostí. Ty by asi čekal jenom hlupák. Byli tam igelitové sáčky plné drog. Nijak obšírněji by se to nedalo popsat. Tedy nebylo tam nic jako koks nebo heroin, žádný bílý prášek, ale byli tam pilulky různých velikostí, barev a tvarů.

Castiel po sáčcích přeběhl dlouhými prsty jako sekretářka ve starých filmech, hledající něco v papírové kartotéce, a suverénně vytáhl jeden sáček se dvěma světlounce růžovýma pilulkama. Zatímco Dean neměl zdání, co by to mohlo být, Alfa se v té hromadě vyznal bez jediného zaváhání. Pravděpodobně by to mělo být znepokujující, ale vlastně nebylo. Tak nějak se to dalo čekat.

Beta se naklonila přes prostor mezi sedadly ještě víc a znovu se rychle podívala po Samovi, který ji pozoroval. V tu chvíli Deanovi došlo, co dělá. Snažila se před Malým Alfou schovat, co si od Castiela bere. Dobře, to byl asi dobrý nápad. Sammy tohle opravdu nepotřeboval vidět.

“Brat…!” zvedl Castiel trochu hlas a místo toho, aby sáček podal Sharon, hodil ho alfovi Gabrielovi, který ho bravurně chytil za letu.

Beta se prudce narovnala a její pohled znovu běžel k Samovi, zatímco Castiel jejím směrem blýskl zlatým tesákem v dravě pobaveném úsměvu.

“Nebudu říkat, že jsi shchedryy khozyain, protože vím, že mi pošleš účet,” ušklíbl se Gabriel pobaveně a vysypal si pilulky na dlaň. “Otevři pusu, drahoušku.”

“Nejsem charita,” odvětil Castiel, vzal z popelníku stále hořící cigaretu a potáhl, než ji podal Deanovi, a jeho ruka se přesunula zpátky kolem Deanových ramen.

Zamračeně si cigaretu převzal.

“Můžete tohle před Samem nedělat…?” napůl požádal při pohledu na Alfu Gabriela, jak vkládá pilulku přímo na Betin vyplazený jazyk. Možná se předtím zdráhala, ale když si měla vybrat neukazovat podobné věci před štěnětem a drogu, samozřejmě si zvolila to druhé a naprosto ochotně předvedla představení, které se od ní nejspíš očekávalo. Spokojené předení, lascivní úsměv a všechno jak ve filmu a hlavně, ke Gabrielově pobavení a velké spokojenosti.

“Jsem v pohodě. Nevadí mi to,” ozval se Sam.

“Vidíš? Nevadí mu to,” pokynul Gabriel skleničkou Samovým směrem. “Možná by tě mohl naučit nebýt takový mrzout. Co ty na to Moosy? Ukážeš svému bratrovi jak se bavit?” zeptal se zvesela, ale než stačil Sam odpovědět, naklonil se Alfa k Sharon a řekl: “Co kdyby sis šla sednout k němu, solntse. Jsem si jistý, že se mu bude líbit tvoje společnost.”

Beta se rychle podívala na Sama.

“Nemyslím si…” načala Beta.

“Chceš i tu druhou?” Zvedl Gabriel druhou pilulku před její obličej. “Jdi za ním a ukažte tady morousovi zábavu.”

Ať byly ty růžové prášky cokoliv, Sharon je chtěla tak moc, že se bez jediného slova zvedla a v mírném předklonu a trochu vratce, kvůli vysokým podpadkům a houpající se limuzíně, překonala uličku dělící její místo od místa mezi Samem a zadní stěnou limuzíny, a posadila se. Malý Alfa vypadal okamžitě vyplašeně a Dean i přes chuť marihuany ve své puse, ucítil výbuch dobře známého pachu rozpaků a nejistoty, který patřil jeho bratrovi, ale pod tím ještě něco. Nebyl to strach ani vztek a byl si docela jistý, že to není ani odér žádné jiné negativní emoce. Stejně tak si byl jistý, že to pochází od Sama. Jeho Omega z toho byla sice trochu nervózní, ale přiměl se zůstat zatím v klidu. Beta nedělala nic, čím by mohla jeho štěněti ublížit, jenom se vedle něj posadila. Protestovat proti tomu by bylo hloupé. Určitě tu nešlo o nic víc, než jen Sama trochu uvést do rozpaků, protože si s ním povídá cizí člověk.

“Ahoj, štěně.”

“Ehm… madam…” Nervózně sklonil oči.

Sam nebyl zrovna společenský a jako dítě měl problém mluvit s cizími, ale už dlouho se nechoval tak plaše, jako právě teď.

“To je peří?” zeptala se Beta na sáček ležící celou dobu na Samových kolenou.

“Ano, to je…” 

“Na co to máš?”

“Školní projekt… o aerodynamice. Mám… mám… ehm popsat jakým způsobem používají ptáci vztlak vzduchu při… letu a jak jim v tom pomáhá peří. Tak proto… proto to peří. Mám ho prozkoumat…”

“Můžu se podívat?” zeptala se, ale to už vzala sáček ze jeho klína. Nepatrně se při tom dotkla Samovy ruky. Jeho obličej v tu chvíli celý zčervenal a Dean ucítil zřetelný a silný závan syrového Alfa vzrušení, který byl podivným způsobem známý a zároveň naprosto odpudivý. Jakoby mu někdo přímo do krku nacpal použitý suspenzor. Bylo to tak silné, že ho na okamžik napadlo, jestli mu marjánka nějak nepokazila čich, jenže Castiel hlasitě nasál vzduch a Gabriel dokonce zvedl hlavu v typickém větřícím gestu. Oba Alfové cítili to samé a protože oba větřili, tak ten pach nebyl od nich. To znamenalo, že musel pocházet jedině od…

“Hele, to stačí, jo? Pobavili jste se a konec.”

“Uklidni se, Omego,” napomenul ho Castiel.

Ostře se na svého Alfu podíval. Jestli on tohle považoval za zábavné, tak si mohl jít políbit prdel. Dean nehodlal nechat svého malého bratra obtěžovat nějakou zatracenou lacinou šlapkou.

Sral na to, co by měla dělat správná Omega, jednoduše shodil Alfovu ruku ze svého ramene a zvedl se, aby tyhle sračky ukončil.

Limuzína byla dost vysoká, aby se v ní mohl postavit a jen se dotknout hlavou stropu, ale bylo to příliš málo, aby se cítil pohodlně. Zůstal proto trochu v předklonu, jednu ruku vzepřenou o strop, a s varovným zavrčením vycenil na Betu zuby.

“Vypadni od něj!” nařídil a polkl slovo ‘mrcho’, protože si v koutku racionální části mozku uvědomoval, že ona tohle všechno nezačala. Mohla sice odmítnout, ale hlavní strůjce byl Gabriel Zasraný Lazarov.

“Dobře, jistě, Omego. Nic tvému štěněti neudělám,” řekla překotně Beta a pytlík s peřím jí vypadl na zem, jak zvedla obě ruce dlaněmi proti Deanovi a naklonila hlavu na stranu, ukazujíc krk, a začala se zvedat. Alespoň ona si uvědomovala, jak nebezpečný může být Omega, pokud má dojem, že někdo ohrožuje jeho štěně a i když Sammy nebyl technicky Deanovo dítě, byl jeho mladší bratr. Staral se o něj od svých pěti, šesti let. Byl tak blízko jeho vlastnímu štěněti, jak jen to bylo možné.

Vyprovodil Betu rychlým pohledem, než zaujal její místo vedle Sama, který seděl nahrbený, ruku si tiskl na pusu a podle toho, jak křížil nohy a snažil se zakrýt brašnou, bylo jasné, že má v kalhotách problém, který se pokouší schovat. A jeho vůně byla stále plná nejen to hnusného vzrušení, kdy Dean jen těžko odolával touze krčit nos nebo si dokonce zakrýt pusu, ale také ponížení a náznaku kyselého strachu.

“Hej, kámo, jsi v pohodě?” zeptal se a rozpačitě položil Sammymu ruku na ohnutá záda. Nevěděl si tady rady. Uměl malého Alfu utěšit, když byl vyděšený z noční můry nebo si rozbil koleno, ale co měl, sakra, dělat v téhle situaci? Něco dělat musel. Pod vším tím pachem vzrušení a ponížení byla pořád vůně štěněte v nouzi, i když slabá, a ta doháněla jeho Omegu k šílenství. Točila se v kruzích a kňučela a snažila se vymyslet nějaký způsob, jak svému štěněti pomoct, což Deanovi vůbec nepomáhalo. Zatracené primitivní instinkty, které neměli v praktickém světě žádné využití.

“Nechtěla jsem tvé štěně vyděsit, Omego. Omlouvám se,” řekla Sharon a zněla při tom docela upřímně.

Gabriel se zasmál.

“On není ani trochu vyděšený, krásko, to mi můžeš věřit. Naopak. Tvoji společnosti si opravdu užívá!” prohlásil pobaveně nejstarší Alfa.

“Má dobrý vkus,” okomentoval to Castiel s naprostým klidem a podíval se na Sama s Deanem přes okraj sklenky se šampaňským, než usrkl.

Oba ti zatracení Uzlové se chovali, jakoby to celé byla jenom sranda a vůbec si nevšímali pachu ponížení, který se ze Sama valil, ani jemného kňučivého zvuku bezbranného štěněte, který mu vyšel z hrdla přidušený dlaní, kterou si pořád zoufale tiskl na pusu.

“Chci pryč, Dee,” zašeptal tlumeně, hlas přeskakující a jeho slova zněla divně, jakoby si šlapal na jazyk, a když konečně k Deanovi zvedl oči, jeho duhovky byly rudé, ačkoliv nebyl rozčílený. 

“Dobře, jo, zastavíme a trochu se nadýcháš čerstvého vzduchu.” To vypadalo jako dobrý nápad. Vzduchu v limuzíně byl hustý i přes puštěnou klimatizaci a naplněný dráždivou směsicí intenzivních Alfa pachů. “Řekni Golemovi, ať zastaví… prosím, Alfo,” obrátil se na Castiela a dodal na konec věty prosbu, aby to nevypadalo jako rozkaz. Aby Omega rozkazovala Alfovi bylo samozřejmě nemyslitelné, byla to drzost, správné Omegy to nedělaly a i když bylo Deanovi momentálně u prdele, jestli se chová jako správná Omega, nechtěl zároveň vyvolat hádku ani si vysloužit trest.

Castiel mírně naklonil hlavu na stranu, než sjel pohledem stále schouleného Sama, a pak bez protestů zvedl ruku ke stropu a řekl: “Ostanovis‘ zdes‘, Golem.”

Bylo cítit, že limuzína vybočila k chodníku a jak pozvolna zastavila. Sotva se to stalo, malý Alfa se bleskurychle zvedl a proběhl mezi sedadly ke dvířkám, tašku strategicky umístěnou před tělem a ruku stále na puse. Dean na nic nečekal a vyběhl za ním.

Alfa se nedostal daleko. Zastavil se u nedalekého koše přetékajícího odpadky a naklonil se nad něj. Dean se kolem sebe rozhlédl, aby zjistil, že jsou v nějaké převážně obchodní čtvrti, a pak se rychle vydal za svým bratrem. Ne, že by věděl, co mu říct, až se tam dostane, ale něco hodlal zkusit.

“Sammy…Same,” opravil se, protože dobře věděl, že Sammy nemá rád, když mu říká Sammy a nějak se to v tuhle chvíli ani nehodilo. “Chlape… tohle se stává nám všem, jo? Je to… ehm úplně normální reakce těla a věř mi, že v tomhle případě chápu, proč se to stalo. Jako vážně…Páni! Viděls její nohy? Má je až do nebe!  Je vážně kus a na tom, že se ti líbí, není nic špatnýho, jasné?” uvědomoval si, že plácá, ale doufal, že to Sama trochu povzbudí, jenže místo nějaké odpovědi, dostal jenom zvuk nebezpečně podobný dávení.

Rychle přistoupil k malému Alfovi, dal mu ruku kolem ramen a napůl s ulehčením zjistil, že nezvrací, ale plive mezi odpadky provazce hustých slin ze kterých se vznesl nový závan nevábného pachu. Nakrčil nos.

“Jsi v pohodě?” 

Sam k němu obrátil vyplašený pohled a tím ukázal svůj obličej s pootevřenými ústy. Měl tesáky úplně venku a protože nevrčel ani necenil zuby, zdály se nepřirozeně velké v jeho stále trochu dětském obličeji a vzhledem k tenkým rtům. A leskly se množstvím hustých slin, které si razily cestu po Sammyho bradě. Takhle vypadali zuřiví a říjní Alfové, samé tesáky a kapající sliny. Jenže malý Alfa byl daleko od toho, aby byl zuřivý a říjí také nepáchl. Možná, že pach vzrušení nebyl tak jemný a přátelský, jako když si povídal s Kevinem, ale agresivnější a intenzivnější, ale do pachu říje měl daleko. Ten by studený vítr a jemný déšť tak snadno nesmyl.

“Nejdou zpátky. Tesáky… nejdou… zpátky,” dostal ze sebe Sam, hezky slovo po slovu, krátký věty, protože jak známo, plně vysunuté tesáky znesnadňovaly mluvení, a panika, který se do jeho hlasu promítala, tomu asi taky nepomáhala. A že Dean věděl přesně, odkud se bere ta panika. Taky slyšel ty příběhy o Alfách, kteří nedokázali zatáhnout tesáky a umřeli hlady, protože s tesáky venku se nedalo jíst. Nebo o těch, kterým museli tesáky vytrhat, aby nedopadli jako ti první. 

Byl si docela jistý, že je to blbost a ještě jistější si byl, že Sam by byl první, kdo by mu vysvětlil ,proč je to blbost, ale teď a tady… Při pohledu do vyděšené tváře svého bratra, který evidentně nevěděl, co dělat ani co se s ním děje (Sammy tyhle věci ovládal mnohem víc. To on byl odborník na Omega biologii, ne Dean), jistotu trochu ztrácel.

“Dobře, to nic. To nic, ok?” Vzal Samovu tvář do dlaní a přitáhl si ho k sobě, hezky tváří na svou pachovou žlázu, jak to dělal odjakživa. “Musíš se jen uklidnit a bude to dobré. Jasné, kamaráde?” Poplácal ho po zádech a naklonil hlavu na stranu, aby měl malý Alfa dobrý přístup k jeho krku. Bohužel, podle srkavých zvuků, rychlého dechu plného paniky, prstů zabořených do jeho zad a vlhka, které mu namáčelo triko, se zdálo, že to moc nepomáhá. Co měl teď sakra dělat?

Přes Samova záda zahlédl, jak se otevřely dveře limuzíny a vystoupil z nich Castiel. Jejich pohledy se střetly, Alfa přimhouřil oči a zvedl hlavu. Byl ztělesněná otázka, což Deana štvalo. Stál si tam, tvářil se tázavě a zároveň úplně nevinně, jakoby se na tomhle také nepodílel. Deanova Omega tiše vrčela i na svého Alfu, protože ublížil jeho štěněti a to, co by udělal ze všeho nejraděj by bylo jít za Casem a zavrčet mu přímo do obličeje. Ukázat mu svoje tesáky… tak počkat, něco ho napadlo. Castiel byl Alfa, dospělý a mnohem starší než Sam. Možná by si věděl rady.

“Hej, bráško,” odtáhl se natolik, aby se mohl Samovi podívat do obličeje a zjistit, že je situace pořád stejná. “Je tu Cas. Zeptám se ho, co s tím dělat, dobře?”

Malý Alfa obrátil hlavu Castielovým směrem, jen krátce a trochu, než se zase odvrátil, pustil Deana a odstoupil, hlavu skloněnou a pach naplněný ponížením a nesouhlasem, a přikývl. Mělce, krátce, ale přesto.

Rychle mu sevřel rameno a vrátil se zpátky k limuzíně a čekajícímu Castielovi, který ho přivítal tázavě pozvednutým obočím. Pořád by mu rád řekl něco peprného, ale pomoc Samovi byla teď přednější.

“Máme takový problém, Alfo,” začal; Alfovi koutky zacukaly v úsměvu, v očích se mu zablesklo pobavení a jeho výraz byla přezíravá blahosklonnost. Dean se zamračil. “Ne tenhle problém!” vyplivl ostře za což si vysloužil zmatený pohled. “Jde tu o jeho tesáky. Má je venku a říká, že nejdou zatáhnout zpátky.”

Kupodivu, veškerý humor i zmatek z Castielovi tváře zmizel, stejně tak i blahosklonnost a uvolněnost se kterou se po většinu času choval, a to všechno bylo nahrazeno vážností.

“Sliní?”

“Jako pes v létě.”

“Páchnou ty sliny?”

“Hrozně,” připustil po krátkém zaváhání. “Čichni…” Naklonil se kupředu a odhrnul košili, aby odhalil vlhkou skvrnu pod ní. Alfa si nepřičichnul. Evidentně mu stačilo nasát vzduch jen na dálku a jeho tvář okamžitě ztuhla a horní ret mu napnul, jakoby zadržoval zavrčení.

“Vím, oč jde,” prohlásil nejasně a naklonil se do otevřených dvířek limuzíny. Něco řekl rusky svému bratrovi a o malou chvíli na to se zase vynořil a v rukách držel několik lahviček s vodou. Bez jakéhokoliv vysvětlování se vydal za Samem. Dean mu byl samozřejmě v patách a jakmile Cas přistoupil k Samovi – dělilo je asi tolik prostoru, kolik bylo potřeba, aby museli mít oba natažené ruce, když si chtěli podat lahve – zaujal strategické místo, aby měl oba Alfy po boku a stejně daleko.

“Vypláchni si pusu,” instruoval Castiel malého Alfu, když mu podával jednu z lahví.

Sice si ji Sammy vzal, ale k uposlechnutí měl daleko, jen lahev držel, zíral na druhého Alfu, pusu napůl otevřenou a sliny mu stékaly po bradě a kapaly na zem.

Castiel protočil oči a povzdech, který vydal byla jak frustrace a podrážděnost, tak rezignace.

“To jsou pářící sliny. Budeš takhle slintat dokud se do někoho nezakousneš nebo dokud to samo nepřejde. A to může trvat i hodiny. Vypláchnout si pusu pomáhá.”

Tohle vysvětlení Samovi stačilo. Dal si několik doušků vody a důkladně si jimi vypláchl pusu. Rychle spotřeboval jednu lahev, takže mu Castiel podal druhou a zároveň řekl:

“Teď si strč prsty pod horní ret a masíruj dásně kolem tesáků,” poradil a naznačil ukazováčky krouživé pohyby nad horním rtem v místech, kde měl tesáky. “Uvolní se tím dentální svaly a tesáky se samy vrátí do dásně. Hlavně se nesnaž na to příliš myslet.”

Tentokrát malý Alfa ani nezaváhal, jen si strčil napůl plnou lahev do podpaží a udělal, co mu Castiel poradil. Strčil si ukazováčky pod horní ret a začal pomalu kroužit po dásních kolem tesáků. Fungovalo to jako kouzlo. Stačilo sotva půl minuty a tesáky vklouzly zpátky do dásní. Samova tvář se uvolnila do ulehčeného výrazu a vzduch se naplnil náznakem sladké, když s povzdechem vytáhl prsty z pusy.

“Díky… Alfo,” poděkoval Sam a přestože se nepřestal dívat Castielovi do očí, trochu sklonil hlavu a ukázal krk v projevu uznání a nenucené podřízenosti. 

Dean překvapeně pozvedl obočí. Upřímně, tohle fakt nečekal. Sammy se vždycky stavil Castielovi na odpor a kromě prvního setkání, kdy byl donucen okolnostmi a Castielovou dominancí k podřízenosti, nikdy neprojevil ani náznak toho, že by byl ochotný Case uznat jako nadřazeného Alfu.

Starší Alfa přijal Sammyho gesto tím, že zvedl bradu a nafoukl hruď v póze, ale zároveň uznale kývl. Ještě chvíli se oba Alfové vzájemně měřili, kupodivu ale bez toho, aby vypadali nebo páchli výhružně, než Castiel přerušil oční kontakt a obrátil se k Deanovi.

“Ať si ještě vypláchne pusu a omeje obličej. Pak se vraťte,” řekl Castiel a vykročil k odchodu.

“Počkej,” zastavil; Alfa se k němu obrátil a tázavě naklonil hlavu. “Asi by bylo nejlepší, kdybyste nás hodili domů.”

“Proč?”

Dean se zamračil. Copak Alfa nechápal, že Sam teď asi není zrovna v rozpoložení, aby si šel dát zmrzlinu a dorty? Ne, podle roztomile zmateného výrazu, který mu Castiel předvedl, to asi opravdu nechápal.

“No kvůli…” Kývl hlavou ke svému bratrovi.

Castiel přes jeho rameno vrhl rychlý pohled na Sama, než obrátil oči zpět k Deanovi.

“Tvůj bratr je v pořádku. Není důvod, abychom kvůli němu měnili naše plány.”

“Ale…” 

“Takové věci patří k životu dospělého Alfa a tvůj bratr je dost starý, aby se s nimi naučil vyrovnat,” prohlásil Castiel nesmlouvavým, trochu ostrým tónem. “Co když se mu něco podobného stane ve škole? V práci? Na schůzce? Myslíš, že se kvůli tomu přestane svět točit nebo, že bude moci běžet domů a zalézt do hnízda jako malé štěně?” 

“Má pravdu,” překvapil ho Sam svýn souhlase. “Nechci se vrátit domů.”

“Fajn… tak jo. Půjdeme na zmrzlinu.”

“Nezůstávejte tu moc dlouho. Je zima,” okomentoval Alfa zřejmé, než zlehka prohrábl vlasy na Deanově zátylku a krátce ho ovoněl, a pak se rychlým krokem vydal zpět k limuzíně.

Vyprovodil ho pohledem a jakmile se za ním zavřela dvířka, obrátil se na svého malého bratra a sjel ho pohledem. Nevypadal už vyděšeně ani tak nepáchl, ale vítr stále přinášel k Deanově nosu závan rozpak a studu, i když Samův výraz byl spíš odhodlaný a trochu zamračený, než nejistý nebo rozpačitý.

“Pořád můžeme jít domů sami,” navrhl.

“Spíš nemůžeme,” odpověděl malý Alfa a kývl bradou, pohled upřený za Deanova záda.

Podíval se přes rameno a rychle mu došlo, že Sam naráží na starou Toyotu stojící o pár parkovacích míst dál ve které seděl Zrzoun a pak Obočí. Samozřejmě, že jim Alfovi muži jeli celou dobu za zadkem a stejně tak bylo jisté, že kdyby se teď rozhodli nevrátit do limuzíny, ale vydat se třeba k nejbližší zastávce metra, v okamžiku by je dohnali a donutili se vrátit. Jen tak odejít prostě nepřipadalo v úvahu, protože, bez ohledu na to, jak se Castiel choval a že jejich vztah byl skutečný, pořád měly věci svůj řád. Co Alfa Castiel řekl byl zákon. Co Alfa Castiel chtěl, to také dostal. A ten, kdo se mu vzepřel, byl buď donucen k poslušnosti, sražen na kolena nebo skončil jako krmení pro ryby. Od Deana bylo hloupé, že na to zapomněl, byť jen na okamžik.

“Podívej, Same…” obrátil se na svého bratr s náhlou potřebou se za tohle omluvit. Ostatně to byla jistým způsobem jeho vina, že byli tam, kde teď byli. Neměnil by. Nechtěl. Nemohl. Jen představa, že by nebyl blízko svého Alfy mu svírala vnitřnosti a jeho Omega byla velmi neklidná z pouhé myšlenky být daleko (zasrané předhárání), ale zároveň stále cítil vinu, že do toho zapletl i svého bratra.

“V pohodě, Deane. Chápu to. Je tu jenom jeden Alfa, který má moc, a já to nejsem,” řekl hořce Sam a své slovo zakončil malým zavrčením, které se rozplynulo v poryvu větru. Potom do sebe nalil zbytek vody z lahve, obešel Deana a vydal se k limuzíně.

Doběhl ho a otevřel mu dvířka, aby mohl nastoupil jako první. Když lezl za Samem, viděl, jak mu Castiel podal balíček takových těch malých sušenek, které se dávaly v dobrých hotelech na polštáře. Malý Alfa si sušenky mlčky vzal a o chvíli později už seděl na svém místě a uždiboval kousky čokoládového těsta.

---

solntse – slunce
konditerskuyu – cukrárna
nadoyedlivoy – protivný
shchedryy khozyain – štědrý hostitel

Můžete se rozhodnout, jestli mám cukrárnu vynechat nebo popsat. Bylo by to čtení navíc, než se začnou věci zase hýbat (jo, tahle povídka má i nějaký děj. 😀 Není ho sice mnoho, ale trochu ano. 😀 ). Tak dejte případně vědět.

---

43. kapitola – 45. kapitola