Běžet za ledovým sluncem – 48. kapitola

Z oblohy se snášel setrvalý řídký déšť, který mu padal do vlasů a stékal v kapičkách po obličeji. Dean si toho příliš nevšímal a nevěřícně zíral na dům, ke kterému ho Moseleyová zavezla – Omega útulek jménem Sun Hill.

Byl to starej barák doslova jak vytaženej z hororu. Tedy ne v tom smyslu, že by to byla nějaká špinavá zřícenina nebo tak něco, ale měl všechny ty různé věžičky, dřevěné markýzy, cihlové základy, malinká okna se závěsy a podobné sračky. Kdyby tam ve sklepě narazil na indiánské pohřebiště nebo ducha vojáka z Občanské války, tak by se vůbec nedivil. Nebo možná byly zakopané mrtvoly v té malinké zahradě, sotva dva metry široké, která se táhla kolem obvodu celého domu společně s vysokou cihlovou zdí. Dům kvůli tomu vypadal ještě absurdněji vůči činžákům, které ho obklopovaly. Jako kdyby někdo udělal trhlinu v čase a prostoru.

“Nestůj na dešti, srdíčko, a pojď sem!” zavolala na něj Beta, který už prošla kovovou bránou, po malém kamenném chodníčku a nahoru po dřevěných schodech až na kryté zápraží.

Prošel brankou, po cestě ji za sebou zavřel – překvapivě nevrzala – přeběhl těch pár kroků a nahoru po schodech, aby se dostal z deště. Sáhl si do vlasů a vyklepal z nich vodu. Mosleyová mezitím stiskl zvonek. Z vnitřku domu se rozeznělo zvonění, které jen podtrhlo horovou atmosféru.

“Děláte si ze mě prdel?” zeptal se s úšklebkem. Absurdita téhle situace byla tak obrovské, že ho prostě donutila se smát. “Tady to vypadá jako v Psycho. Mám se kouknout po mrtvole Batesovy matky?” Vyklenul obočí.

Bez ohledu na to, jak třeskutě vtipná byla jeho poznámka, se Beta ani trochu neusmála, neopak se na něj podívala tak směšně smutně, že ho ne poprvé naštvalo, jak slabý je její pach. Nebyl slabý kvůli blokátorům, prostě ho takový měla. Některé Bety mívaly.

Dveře se otevřely a stanula v nich drobná Omega, tak čtrnáctiletá s hnědýma vlasama a velkýma očima, oblečená do šedých tepláků a šedého trika, na kterém měla oblečenou ještě šedou rozepínací mikinu s kapucí a na nohou měla bílé tenisky.

Dean se zamračil.

Nebyl příznivcem keců o tom, že Omegy milují barvy, ale musel uznat, že ještě nikdy neviděl Omegu, která by se ráda oblékala do šedé nebo béžové. Dokonce i jemu připadalo oblečení, které měla na sobě tak nějak… otupující a znervózňující zároveň. A jeho Omeze se to zvlášť nelíbilo. Krčila se v rohu, naježená a stále dokola opakovala něco v tom smyslu, že tohle je špatné místo pro hnízdo a pro štěňata. To věděl Dean samozřejmě taky, ale po cestě sem se částečně přesvědčil, že věci nemusí být nakonec tak strašné. Třeba to bude tak, jak mu řekl doktor; budou tu mít místnost, kam se bude moci na pár dní zavřít, než jeho hárání přejde, a pak jen v klidu a relativním pohodlí počká, až si pro něj Castiel přijde. Ale při pohledu na tichou, malou Omegu s očima sklopenýma k zemi, která se jich ptala, co si přejí, se tahle představa začala rozplývat. Dean totiž nemohl mít takové štěstí, že ano?

“Jsem Missouri z odboru péče o děti a mládež a tohle je Dean nový… chráněnec vašeho Alfy,” řekl Beta a kdoví proč zaváhala před slovem ‘chráněnec’ natolik, že to Deana donutilo ještě víc zpozornět.

Omega děvče nic neřeklo, jen ustoupilo stranou a nechalo je vejít, oči stále sklopené pokorně a submisivně dolů a když kolem ní Dean procházel, konečně mohl zachytit její pach. Byl takový nevýrazný a i když v něm byla Omega sladkost, byla mdlá a nebylo to tím, že by taková byla její přirozená vůně, ale nebylo to ani blokátory. Dokázal jasně identifikovat pach čističe na dřevo a včelího vosku. A vůně a přítomnost další Omegy ho vydráždila stejně jako předtím v nemocnici, ale zároveň si uvědomoval, že na tomhle pachu není něco v pořádku.

Nakrčil nos a nasál další pachy. Cítil několik Omega pachů, tak čtyři nebo pět, podobně tlumených, jaký stoupal z Omegy po jejich boku, a nad tím vším dominoval… Alfa pach. No jasně… Alfa, který řídí útulek pro Omegy. Taková moc se musela Uzlíčkovi velice líbit, ale jestli si myslel, že ji uplatní i na Deana, tak se šeredně mýlí. Hodlal vzdorovat, už jen z principu, a soustředil se jen na to, aby nemusel přemýšlet o hnusném, chapadlovité strachu, který se mu proplétal vnitřnostmi. Alfa, dospělý a jistě bohužel fyzicky silnější než Dean, měl být v jednom domě… v doupěti, které mu patřilo… během Deanova hárání. Ta představa ho děsila a dělalo se mu z ní špatně, protože to byly jeho nejhorší obavy. Kdyby se tenhle Alfa o něco pokusil, nejspíš by se nedokázal ubránit.

Přestal čichat a začal dýchat hlavně pusou, protože ho rozčilovaly slabé pachy Omeg a znervozňoval pach Alfy, a on potřeboval být ostražitý a zjistit, jak by se odsud mohl co nejdřív dostat. Ideálně ještě dřív, než přijde jeho hárání. Spolupracovat byla jedna věc, ale být zavřený v  jednom domě se zkurveným Alfou bylo něco jiného. To raději riskne být na ulici, kde měl alespoň kam utíkat.

Rozhlédl se ostražitě kolem sebe a zhodnotil prostředí nebo se o to alespoň snažil, ale cítil, že v hlavě nemá dostatečně jasně. Přesto si snad dokázal dostatečně dobře zmapovat okolí.

Byli v malé chodbě s vysokým stropem, samé dřevěné obložení, na zemi staré dlaždice a na stěnách pověšené lampy, které vypadaly, jako kdyby byyi dřív na svíčky nebo tak, ale někdo je předělal na elektřinu. Při rychlém pohledu přes rameno zkontroloval dveře, kterými prošli. Vypadaly staře a byly z masivního dřeva, ne ty papírové, co měli v motelech, a byli opatřené třemi zámky. Po každé straně dveří bylo okno s barevně vykládanými skly. Byl dostatečně blízko, aby si všiml, že se kdysi dala otevírat, měly na sobě kličku, ale teď byly okenice přitlučené velkými hřeby k okenním rámům.

Po pravé straně bylo něco, jako jídelna. Byl tam velký stůl se židlemi a viděl taky krb. Na opačné straně byl obývací pokoj. Tam pro změnu viděl křesla a konferenční stolek, obojí trochu podobné věcem, které měl v doupěti Castiel, takže nejspíš starožitný nábytek nebo alespoň napodobenina.

Hned naproti vchodu, kterým přišli, byly zavřené dveře, možná od sklepa, ale spíš od komory, protože dveře od sklepa byly spíš ty, které byli na boku schodiště. A že má dům sklepní místnosti bylo jisté. Viděl okna v kamenné podestě, když běžel zahradou ke vchodu. Samotné schodiště do horního patra stoupalo po levé straně chodby, bylo kompletně dřevěné a s vyřezávaným zábradlím.

Na vrcholku schodiště se objevil chlap. Padesátník, hnědé vlasy, protáhlý obličej, strniště, malé hranaté brýle mu seděly na orlím nose a podle držení těla a ostrého pohledu v hnědých očích byl majitel všudypřítomného pyžmovitého Alfa pachu, tvořeného směsí kardamonu a grepu. Majitel tohohle doupěte. Alfa, ale ne Deanův Alfa, přesto však stále Alfa a jeho zatracené tělo reagovalo směsicí protichůdných potřeb.

Jedna, ta která vycházela z jeho oddané niterné Omegy byla touha vrčet, couvat a prát se, aby zabránil cizímu Alfovi se k němu přiblížit, protože všechny jeho budoucí štěňata – bez ohledu na to,  že to byly absurdní myšlenky, které během svého hárání ještě nikdy neměl – musí patřit Castielovi. A pak další kousek jeho samého, ten ještě primitivnější a posranější než jeho Omega, který způsobil, že se mu po těla přehnalo horko, jeho vnitřnosti se stáhly a péro se vzepřelo do rychle vlhnoucích slipů. Jeho zasraná, zrádná díra začala téct, jak kdyby byl nějaká Omega děvka.

Alfa začal sestupovat ze schodů a díval se přitom přímo na Deana upřeným, tvrdým pohledem, hlavu zdviženou v projevu dominace, který ale neměl žádný vliv. Nehodlal se tomuhel Uzlovi podrobit. Nikdy. Tohle nebyl jeho Alfa.

Zmatené pocity bouřící Deanovo tělo se s každým Uzlovým krokem stáčely víc a víc směrem ke vzteku a touze se bránit a ve chvíli, kdy chlap sestoupil z posledního schodu, se zcela vyjasnily. Nos mu naplnil pach kardamonu s grepem. Dean se bez přemýšlení rozkročil, nahrbil do obranné pozice a se zavrčením odhalil zuby, dávaje jasně najevo, že se má Alfa držet co nejdál.

“Ty musíš být Omega Winchester,” pronesl Alfa.

“Tak nějak. Kdo se ptá?” vyplivl přes vyceněné zuby.

“To je Alfa Evans. Vlastní tento dům a řídí Omega útulek Sun Hill,” odpověděla Mosleyová místo Alfy, načež se na Alfu obrátila: “Jsem Missouri Mousleyová z odboru péče o děti a mládež. Ještě jsme se nesetkali,” dodala a natáhla k němu ruku.

Alfa ji přijal a teprve pak odvrátil pohled od Deana, k jeho určité úlevě. Mohl se alespoň trochu uvolnit, i když dál ostražitě zavrtával pohled do Alfova spánku, rty mírně odtažené od tesáků.

“Rád vás poznávám.” Oplatil Betě stisk. “Pojďme vyřídit dokumenty. Penny zatím odvede Deana do jeho nového pokoje.”

“Chci jeho pokoj vidět,” odvětila Beta k překvapení jak Deana, tak Alfy.

“Samozřejmě. Můžeme tam jít společně,” souhlasil Alfa bez mrknutí, ustoupil o krok a pokynul po schodech směrem nahoru.

“Pojď, srdíčko, podíváme se, kde budeš bydlet,” otočila se vlídně na Deana a zvedla ruku ve zvacím gestu.

Zamračil se.

Moseleyové nedůvěřoval už jen proto, že ho odtrhla od jeho bratra a byla součástí státní moci. Policie, různí vládní úředníci, odbor péče o děti… tyhle všechny instituce… těm se nedalo věřit. Nepomáhali lidem, jako byl Dean a jeho rodina. A táta je učil se jim vyhýbat. Ale v tuhle chvíli se zdála stará, korpulentní Beta tou příjemnější z možností, kterou měl, a tak si nahodil tašku lépe na rameno a připojil se po její bok. Neopomněl při tom po cestě vrhnout na Alfu varovný pohled, než se musel odvrátit, protože ho Moseleyová objala kolem ramen, přitáhla k sobě a navedla ke schodům.

Vyšli do horního patra.

Hned proti schodům bylo několik oken. První, čeho si Dean všiml bylo, že i tady jsou okna zatlučená velkými hřeby. Druhé byla pustá zahrada s pár uschlými keři, která byla pod oknem a za ní se tyčila zadní stěna činžáku, po které se plazilo požární schodiště. Výhled pěkně na hovno.

Od schodiště se dalo jít napravo i nalevo a v obou směrech byla trojice masivních dřevěných dveří. Dohromady šest místností. Alfa kolem nich prošel a zamířil doprava po úzkém ochozu ze kterého se dalo přes vyřezávané zábradlí nahlédnout dolů do haly. Zastavil se u dalších oken ze kterých byl tentokrát výhled na ulici před předním vchodem a kývl k posledním dveřím v řadě.

“Bude bydlet tady, s Angelem,” řekl Alfa, obrátil se ke dveřím, zaklepal a téměř okamžitě otevřel.

Nebýt Bety, která ho stále držela kolem ramen a voněla tak nějak neurčitě a slabě ochranářsky, nejspíš by se k čerstvě otevřeným dveřím přiblížil o něco obezřetněji. Moseleyová ho ale přiměla prostě nahlédnout dovnitř.

Pokoj byl malý, menší než Castielova koupelna, a téměř prázdný. Byly tam jen dvě postele přiražené ke zdi, dva noční stolky a u nohou každé postele byla malá dřevěná polička. To bylo všechno. Žádný koberec, jen holá dřevěná podlaha. Žádné barvy, jen hnědé dřevo a bílé povlečení. Žádná elektronika ani nic osobního, a jen vybledlý pach Omega kluka, který seděl na posteli napravo přiražené ke zdi pod oknem. Byl to hispánec tak Deanova věku, štíhlý a drobný, jak mají Omegy být, vonící po šeříku a lékořici, a oblečený do úplně stejné teplákové soupravy a trička, jako Omega, který jim otevřela.

“To je Angelo. Je u nás jen pár dní, tak se ještě zabydluje. Proto jsem ho nastěhoval do jednoho pokoje s Deanem. Věřím, že budou přátelé,” řekl Alfa; Dean k němu obrátil hlavu a nasál pach, který se ale vůbec nezměnil. Buď to nebyla lež nebo byl Deanův čich ovlivněný předháráním.

“Vstaň, Omego, a pozdrav svého nového spolubydlícího,” poručil Alfa způsobem, který Deana okamžitě nutil zavrčet v protestu. Nesnášel, když se mu cizí Uzlíci pokoušeli dávat rozkazy nebo se je pokoušeli dávat někomu jinému v blízkosti Deana, kdo o to evidentně nestál. Ale… možná tohle nebyl ten případ, napadlo ho bezděčně, když viděl s jakou lehkostí a skoro by řekl ochotou se Omega, sedící na posteli, zvedl a přistoupil ke dveřím.

“Ahoj. Jsem Angelo. Vítám tě tu…” řekl druhý Omega a natáhl ruku.

“Jo… ahoj. Já jsem Dean,” odpověděl odtažitě a ruku nepřijal, protože mu byla představa dotknout se jiného Omegy nepříjemná a vlastně se mu nelíbila ani jeho přítomnost. Nic proti Angelovi jako takovému, asi to byl fajn chlap a za jiných okolností by s ním byl Dean v pohodě, ale v tuhle chvíli neměl kolem sebe rád žádnou Omegu.

Mousleyová obrátila zamračený pohled k Alfovi.

“Dean bude za pár dní potřebovat hárací místnost.”

“O tom vím. Máme tu pohodlné, soukromé a bezpečné místo, kde si bude moci postavit hnízdo,” odpověděl Alfa.

“Chci ho vidět,” rozhodla se Moseleyová.

“Mohu s vámi mluvit soukromně…” řekl to Alfa zdvořile, ale typickým Alfa způsobem, takže to byl spíše příkaz, a odstoupil k oknu, aniž by se podíval, jestli ho Beta následuje.

Neochota byla na Moseleyové vidět, ale nakonec Deana pustila a přistoupila k Alfovi.

Dean natočil hlavu na stranu a nastražil uši, aby slyšel, co si ti dva budou povídat.

“Vím, že děláte svou práci, paní Moseleyová, ale vaše chování podkopává moji autoritu,” řekl bez skrupulí. “Když do mého útulku přijde tak problémový Omega, jako Omega Dean, je nutné, aby od prvního okamžiku viděl a pochopil, kdo je pánem v tomto doupěti. Musí si uvědomit, že to já vedu smečku a vše, co řeknu a udělám je pro jeho dobro. Musí mě respektovat a mít ke mě důvěru. Když vše co dělám zpochybňuje nějaká Beta…” nechal vyznít do ztracena.

“Je mou povinností zkontrolovat podmínky, do kterých nezletilého přivedu,” namítla Moseleyová statečně. Ne všechny Bety by si troufly tak otevřeně zpochybnit nějakého Alfu a kdyby to nebylo ona, kdo ho odvedl od jeho štěněte, tak by ji za to snad i obdivoval. Tak jako tak jí fandil. Každý Uzel si zasloužil, aby ho lidé poslali řádně do prdele.

“Můj útulek byl zkontrolován mnohokrát. Mám tu pro Omegy skvělé zázemí.”

“Ten pokoj tak nevypadá…”

“Zdá se, že vůbec nechápete psychologii Omeg,” prohlásil s náznakem posměchu v hlase. “Dávám Omegám čistý hnízdiště, aby je mohli zařídit podle svých představ. Nejpohodlněji se cítí v takovém hnízdě, které si od základů postaví sami a nikdo jim do hnízdění nezasahuje.”

“To chápu, přesto…”

“Pokud to chápete, nemáme se dál o čem bavit,” přerušil ji Alfa a pokynul rukou směrem ke schodišti. “Prosím, půjdeme do mé kanceláře a vyřídíme náležité dokumenty a Omega Dean si mezitím vybalí své věci.” Řekl to způsobem, který nepřipouštěl diskuzi a jeho postoj byl také naprosto jasný.

Tentokrát se Beta podvolila, ačkoliv se ani nepokusila sklopit pohled nebo ukázat, že se podřizuje Alfovi. Nechala hlavu zdviženou a místo toho, aby šla rovnou ke schodům, jak po ní Alfa jasně chtěl, se vrátila zpět k Deanovi a po cestě sáhla do kapsy odkud vytáhla svou vizitku.

“Tady máš, drahoušku,” podala malý kus papíru Deanovi. “Chci, aby ses mi ozval hned, jak tvoje hárání skončí, ano? Nebo kdykoliv budeš potřebovat.”

“Jo, jasně,” řekl neutrálně a vizitku se převzal. Bylo by asi zbytečné, kdyby ji tu poslal do háje, ale rozhodně neměl v plánu se jí ještě někdy ozvat.

“Dobře. Opatruj se a pamatuj, že tě za měsíc přijdu zkontrolovat,” dodala s tím naučeným, přívětivým výrazem se kterým k němu přistupovala pokaždé, a pohladila ho po tváři. 

Teprve potom se v Alfově doprovodu vydala ke schodům a pak už mu zmizela na schodišti. Dean ještě chvíli poslouchal kroky, vzdalující se po vrzajícím schodišti a skřípání pantů následované nejasnými hlasy, které nakonec ztichly, když za Alfou a Moseleyovou nejspíš zapadly dveře kanceláře.

Obrátil se zpátky na druhého Omegu, který stále stál ve dveřích. Jejich pohledy se střetly, Angelo se ušklíbl, obrátil na patě a vrátil se zpátky na postel. Dean hádal, že momentálně nemá jinou možnost, než jít dovnitř. Pokusit se o útěk teď by bylo sakra hloupé, ale v noci, až budou všichni spát, by to mělo být snadné.

Vešel do pokoje a hodil tašku na podlahu. V tu chvíli mu po těle přeběhla nepříjemná horká vlna a vnitřnosti se mu stáhly. Zkurvené předhárání! Potřeboval si na chvíli sednout, ať chtěl nebo ne, a tak padl na postel a nenápadně si tiskl podbřišek. Měl ho nafouklý a citlivý a i když to nebyla bolest v pravém slova smyslu, bylo to sakra nepříjemné. Kdyby nebyl na tomhle zatraceném místě… sám, bez Sammyho… bez svého Alfy… kdyby byl v Castielově doupěti s jeho krásnou obrovskou vanou… tak by si s Casem do té vany zalezli a vyzkoušeli každý bublinkový program, který tam byl. A jeho Alfa by ho objal… malý, pobavený úšklebek mu zvedl koutky. Objal? Jasně! Zrovna Cas… ten by ho nejen objal, proměnil by se v obrovskou, mazlivou kočku, která má alespoň deset párů chobotničích rukou a polaskal by každý kousek Deanova těla, zatímco by spokojeně vrněl a občas majetnicky zavrčel. 

Do prdele, Winchestere, přestaň na to myslet, rozkázal si, když ucítil nějak vlastní pach vzrušení, ale také nával horka ve vnitřnostech, který byl následovaný novou vlhkostí mezi půlkami a k tomu ještě tlakem v očích, jak se mu do nich draly slzy. Byl by pěkný ubožák, kdyby se tu teď rozbrečel, jak nějaká malá Omega holčička.

“Za co tu jsi?” prolomil druhý Omega ticho.

“Za nic. Proč bych tu měl být ‘za něco’?”

“Většina nás tu je za to, že se nechováme jako správné Omegy. Co jsi provedl ty?”

“Říkám, že nic a i kdyby za něco, není to tvoje věc.”

Druhý Omega se ušklíbl.

“Koukám, že potřebuješ, aby ti něco vlezlo do zadku,” prohlásil posměšně, než se svalil na postel. “Počkám, až ti vyschne díra a pak si pokecáme.”

“Tak dlouho tu nehodlám zůstat,” zavrčel nazpět, popravdě ne moc chytře. Neměl by naznačovat, že hodlá dnes v noci utéct, protože tohohle kluka vůbec neznal a nemohl mu důvěřovat. Klidně by mohl donášet Uzlíkovi, který tohle místo vedl. “Můj Alfa si pro mě přijde,” dodal tedy, aby to vypadalo, že je neschopná Omega, která čeká na záchranu od silného Alfy. Jo, za jiných okolností byl ochotný počkat, ale nehodlal být během svého hárání v doupěti nějakého cizího Alfy a proto plánoval utéct navzdory Castielovým rozkazům.

Angelo na něj vrhl pohled, než se hlasitě zasmál.

“Ale nepovídej, vážně? A jakpak se ten tvůj kořen jmenuje?” 

“Není to můj kořen, ale můj Spřízněný druh,” odpověděl přes vyceněné zuby, ani dopradele nevěděl proč. Jeho Omega prostě chtěla druhému Omegovi dát jasně najevo, že jeho Alfa je jeho a nějak mu v tuhle chvíli přišlo jako důležité trvat na té hlouposti se Spřízněnými druhy.

Angelo se znovu uchechtl.

“Nech mě hádat… je to tak čtyřicátník. Říká, že jsi jeho Spřízněný druh a hezky voníš. Vozí tě v pěkném autě, dává ti hezké věci a bere do drahých restaurací. Slíbil ti, že si tě vezme nebo tě spáří, ale ne hned… až někdy časem. Odhaduju to správně?” 

Zamračil se. Ano, tak nějak to skutečně bylo a věděl, co tím druhý Omega naznačuje a kdyby šlo o jiného Alfu, tak by měl Angelo nejspíš i pravdu. Druhý Omega ale neznal všechny podrobnosti a nevěděl, kdo je Castiel doopravdy zač a jak moc se ve svém úsudku mýlí. Nicméně Angelo si jeho mlčení vyložil jako souhlas a s dalším uchechtnutím řekl:

“Ten už se pro tebe nevrátí, amigo. Nejspíš už si našel jiného Omegu na hraní, možná i mladší model, a je rád, že se tě zbavil.”

“Nevíš o čem mluvíš,” odbyl ho a zvedl se.

Nechtěl se s Omegou dál bavit, rozčiloval ho už jen z principu, protože byl Omega, a slyšet věci, které o Castielově říká a o kterých si Dean ještě před týdne myslel, že jsou pravdivé… dobře, sakra, když je slyšel, napadlo ho i teď, že by to mohla být pravda. Ten červíček obav v něm pořád hryzal, ale zatlačil ho do kouta a rozhodl se udělat něco užitečného; podívat se, jestli by se dalo dostat ven oknem.

Vyhlédl do boční zahrady. Zeď vedlejšího činžáku byla skoro na dosah ruky. Mohl vidět každou prasklinu v olupující se omítce. Ale byl příliš daleko, aby se na něj dalo přeskočit a nebylo tam nic, čeho by se dalo chytit, jen holá zeď. Podíval se napravo i nalevo. Napravo nebylo nic, ale nalevo se po omítce táhl hromosvod. Po tom by se dalo možná slézt, pokud byl dost blízko.

Chtěl se vyklonit, aby se podíval lépe, jenže když vzal za okno a pokusil se ho otevčít, nešlo to. Rychlé prohlídka rámů odhalila, že jsou nejen zatlučené velkými hřeby, ale také několikrát přelakované lakem. Okno bylo do rámu doslova vlepené. Dalo by se otevřít možná tak páčidlem, potom, co by vytahal hřeby.

Nemusel se dívat moc pozorně, aby zjistil, že okno nad Angelovou postelí je na tom stejně.

Jediná úniková cesta byly dveře. To by nemusel být tak velký problém. Sice byly na vchodových dveřích několikery zámky, ale Dean byl ve vybírání zámků zručný a kdyby měl trochu času – v noci ho mít bude – tak by je dokázal odemknout. Jediný problém byl Angelo, který by ho mohl jít udat.

“Marná snaha. Žádné okno v tomhle domě nejde otevřít,” konstatoval druhý Omega z postele.

Dean se otočil, aby mu odpověděl, když se dveře jejich pokoje otevřeli a stanul v nich Alfa Evans.

Angelo neztrácel ani vteřinu, sklouzl z postele na zem a poklekl s hlavou skloněnou a rukama za zády.

Co to kurva…?! 

Jestli si tenhle zauzlený sráč myslel, že před ním někdy klekne, tak to se šeredně mýlí. Dean nehodlal nikdy před žádným Alfou dobrovolně kleknout. Prostě nikdy! Nebyl zvíře, aby se plazil po zemi! A tenhle svůj názor dal náležitě najevo postojem i tím, jak vycenil zuby.

Alfa ho nespouštěl z očí a pomalu vešel do místnosti. Přistoupil k Angelovi a zabořil mu prsty do vlasů.

“Hodný Omega. Poklekne vždy, když jeho Alfa vstoupí do místnosti. Zná svoje místo,” pochválil klečícího Omegu, uchopil ho za zátylek a přitiskl si jeho tvář na stehno. “Teď je načase to naučit i tebe.”

“Naser si!” vyplivl Dean. “Nikdy si před tebou nekleknu, Uzlíčku!”

Navzdory tomu, že Uzlovi nadával a vzdoroval mu, se nenaštval ani jeho pach nezhořkl, naopak se jeho tvář roztáhla do strašidelného úsměvu, ze kterého Deanovi, kdoví proč, přejel mráz po zádech a jeho Omega ho vybídla, aby ukázal podřízenost. A to i přesto, že do teď ho vedla k tomu, aby vzdoroval a nenechal tohohle Alfu mu udělat štěňata.

“KLEKNI!”

Nikdy neslyšel takovou sílu v hlase nějakého Alfy. Ne v tátově hlasu nebo Bobbyho, dokonce ani v Castielově ne a to ani když byl opravdu rozčílený. Měl dojem, jakoby každý jednotlivý tón prostoupil jeho tělem, našel jeho vnitřní Omegu, vytáhl ji na povrch a rozprostřel ji skrze jeho hrudník i nohy a ruce a nacpal do popředí jeho mozku. Zatímco Dean sám, jeho myšlenky, jeho vztek, jeho neochota se podřídit, byly zatlačeny do pozadí, a jediné co zůstalo byly čiré Omega instinkty, které říkali jediné; podřídit se.

Bolest, které mu vystřelila z kolen, když se střetly s holou zemí, bylo to první, co si uvědomil. Až pak mu došlo, že padl do kleku, jako nějaká vycvičená Omega hračka. Co to kurva bylo? proběhlo mu hlavou, ale nedokázal se na tu myšlenky soustředit, protože se cítil podivně odtržený od větší části své mysli a taky svého těla. Přesto matně, někde v pozadí mozku, mu vyběhla jediná odpověď na jeho nevyřčenou otázku. Alfa hlas. Ten sráč ovládal Alfa hlas. Jak? Kurva jak?! Existovalo to, každý věděl, že to existuje, ale nikdo to nikdy nezažil, protože to bylo něco jako zkurvený jednorožec. A bylo to snad i nelegální. Jak to mohl dokázat někdo takový, jako tenhle odporný Uzel? Dean myslel… myslel, že to dokážou jen skutečně silní Alfové, někdo jako jeho Alfa, ne zakrnělí uzlíčci, kteří si dokazovali, jak mají velké péro tím, že ponižovali Omegy.

“To je hodný Omega,” zavrněl Uzel posměšně, přistoupil k Deanovi a uchopil ho za zátylek.

V ten okamžik se v něm zvedla vlna odporu. Tohle nebyl jeho Alfa! Nechtěl, aby se ho takhle dotýkal a nemínil to snášet, takže se vzepřel. Udělal to tak, jako vždy. Zatlačil svou Omegu dozadu… ne, pokusil se jí zatlačit, ale narazil na odpor, který ho nejdřív zmátl a pak vyděsil. Nedokázal vzdorovat! To se mu nestalo. Nikdy. Zvládnul vzdorovat i Castielovi, i když to bylo zatraceně těžké a pochyboval, že by to dokázal trvale. Podřízení svému Alfovi bylo… bylo žádané a příjemné. Teprve až teď si uvědomil, že se vlastně chtěl sklonit před svým Alfou, před tátou, před Bobbym. A tohle, že bylo poprvé v životě, kdy byl k podrobení donucen.

Panika mu stoupala z ledové jámy, ve kterou se proměnil jeho žaludek, a s rostoucí hrůzou si uvědomil, že nemůže dělat nic, aby se postavil Alfovi, který ho držel za zátylek a tlakem ho nutil se sklonit. Byl uvězněný ve vlastním těle, které teď patřilo cizímu, nenáviděnému Alfovi a nemohl s tím nic dělat.

“Jdeme,” nařídil Alfa stále velitelským tónem, ale ne s tou neuvěřitelnou silou, a sevřel Deanův zátylek, aby ho donutil zvednout se.

Bolest, který mu vystřelila z přecitlivělého masa na jeho krku byla štípnutí do necitlivého masa, kterým byl ale jeho mozek. Byla jako příslovečný pád ve snu, který vás probudí. V oparu otupení, který ležel na jeho mozku, udělala bolest první trhlinu, která se zvětšovala s tím, jak ho Alfa vláčel po chodbě k vedlejším dveřím. Když byl od dveří hozen na dlaždičky, vlha v jeho mozku se rozplynula a Dean s pocitem nekonečné radosti shledal, že má své tělo zase zpátky. Nepřemýšlel nad tím, co s opět získanou kontrolou dělat, myslel jen na to, že se potřebuje dostat pryč.

Zuřivé zavrčení se mu vydralo ze rtů a než se sám stačil nadát, byl na nohou a vrhl se proti Alfovi. Jaká to byla amatérská chyba si uvědomil, už když byl v pohybu. Měl si nechat pro sebe, že rozbil vliv Alfy nad svým těle a zaútočit ve vhodnější okamžik. Až bude mít volnou cestu ke svobodě. Takhle byl sice Alfa překvapený nenadálým útokem, ale byl to pořád Alfa. Silnější a rychlejší než Dean a zareagoval s typickou Alfa mrštností. 

Chytl útočícího Deana pod krkem, zavrčel, vycenil tesáky do plné velikosti, jeho oči se naplnily rudou, a potom Deana zatlačil proti nejbližší zdi. A Dean s tím nemohl nic dělat. Silné prsty, které mu obepínaly krk, ho zbavovaly tolik potřebného vzduchu a síla, se kterou ho Alfa tlačil byla příliš velká, aby dokázal udělat víc, než klopýtat vzad a zoufale zatínat prsty do rukávu roláku, který na sobě Alfa měl. 

Zády narazil do zdi. Kurevsky to bolelo. Jeho krk byl jako sevřený ve svěráku a na okrajích zorného pole začínal vidět černé střípky, jak jeho mozku docházel kyslík. Ještě chvíli a upadne do bezvědomí.

Jakoby si to Alfa uvědomil, pustil ho. Dean zoufale zalapal po dechu, příliš dezorientovaný, aby udělal cokoliv víc a proto, než se dokázal třeba jen pohnout, ocitl se obrácený hlavou ke zdi a na jeho zátylku byla opět silná ruka, která mu tiskla obličej do kachliček na stěně.

Na záda se mu přistisklo velké tělo, do boku zaryly prsty a Alfa mu zabořil nos do krku. Dlouhý, hluboký nádech přecházející do vrčení a čenichání, způsobil, že se Deanovo srdce panicky rozbušilo. Už předtím Alfa věděl, že je blízko hárání, teď to i musel cítit přes všechny blokátory, které na sebe Dean nastříkal. A jestli se do teď dokázal ovládnout, tak teď už se ovládat nebude. Nebude mít důvod. Dean byl v jeho moci. Mohl si s ním dělat co chce a taky to udělá. Hodí Deana na zem a nacpe mu péro a uzel do zadku.

Zavřel oči a pomalu vydechl.

Věděl, že musí bojovat a bude bojovat. Bude se prát celou dobu, kousat, kopat a škrábat. Zlomí tomu parchantovi čelist a nos, nakope ho do rozkroku, udělá cokoliv, čeho bude schopen. Bude bojovat, i kdyby ho to mělo stát jeho zkurvený život. Udělá to, ale za chvíli. Za pár vteřin lítosti nad vlastní hloupostí a na zasraným cirkusem, který byl jeho život.

Zezadu se k němu přitisklo tělo a proti jeho zadku jasná vyboulenina tvrdého penisu. To ho probralo. Otevřel oči, natočil hlavu tak, jak mu ruka na jeho zátylku dovolila, odhalil zuby a zavrčel. A do toho zavrčení dal všechnu zuřivost pramenící ze strachu.

“Taková malá, voňavá, mokrá fenka,” zavrněl mu Alfa do ucha a k Deanově znechucení mu olízl krk. “A vzteklá. Máš v sobě sílu, kterou jsem ještě neviděl, i když jsi trošku ošklivý, víš?” mručel mu Alfa dál do ucha a Dean jen zuřivě vrčel, protože to bylo to jediné, co mohl v tuhle chvíli dělat. “Mít s tebou Alfa štěně by se mi líbilo. Bylo by silné,” prohlásil k Deanově zděšení a přesunul ruku z jeho boku na jeho břicho. “Ale nejdřív se potřebuješ naučit být správná, poslušná fena, než tě naplním štěnětem. A právě teď začíná tvoje první lekce.”

Čekal, že teď mu stáhne kalhoty a nacpe péro do zadku, proto byl dezorientovaný, když ho Alfa najednou pustil a smýkl jím na podlahu. Padl břichem na studenou zem a rukama si na poslední chvíli zachránil obličej. Vzápětí ho Alfa chytil za vlasy a bez ničeho víc, než jen procítěného zavrčení, mu vrazil hlavu do záchodové mísy.

Dean měl ještě dost duchapřítomnosti, aby se nadechl a zavřel oči, než se jeho obličej ponořil do vody nepříjemně vonící po čističi.

Jeho hlava byla tlačena hluboko pod vodu. I když měl oči zavřené, začaly ho pálit, jak se do nich dostaly chemikálie. Pálil ho také nos, který se mu naplnil pěnou a v uších mu zalehlo, protože je měl plné vody. Pevně svíral rty, aby se mu čistič nedostal alespoň do pusy, ale když se voda kolem něj rozvířila, nedokázal udržet pusu zavřenou. Pachuť chemie mu naplnila pusu. Bylo to odporné. Pálil ho z toho krk. A myšlenky na hovna a chcanky, které záchodem prošly a které měl teď v puse, mu zvedly žaludek. S hrůzou si uvědomil, že nejen že není schopen dál zadržovat dech, nedokázal ani zastavit zvratky, které mu stoupaly krkem a draly se mu z pusy.

V tu chvíli ho napadlo, že takhle umře. Utopí se v záchodové míse plný vlastních zvratků a nemohl s tím nic dělat. Potupný konec jeho velmi krátkého života. Neuvidí Sammyho během jeho promoce. Neuvidí tátu. Neobejme a nepolíbí Case. Nebude mít štěně, které vlastně nikdy nechtěl, ale teď když měl dojem, že jsou to jeho poslední vteřiny, ho napadlo, že by to nebylo tak špatné. Rodina a všechno. S jeho Alfou… Cas… nikdy mu neřekl, jak ho má rád. Jak ho miluje…

Co to, kurva, děláš Winchestere?! Ty jedna ufňukaná princezno! Neumřeš s hlavou v záchodě. Bojuj! napomenul ho jeho vnitřní hlas, který zněl jako směsice tátova a Bobbyho hlasu, kterou se nedalo neposlechnout. Chytl se za záchodovou mísu a vší silou se vzepřel do ruky, které ho držela pod pomalu se uklidňující vodou. Rád by si myslel, že právě jeho vzdor bylo to, co mu zachránilo život, ale tušil, že Alfu prostě přestalo bavit ho topit v hajzlu, protože surově sevřel hrst Deanových vlasů, vytáhl mu hlavu z porcelánové mísy a hodil ho směrem k vaně.

Narazil do ní ramenem a bokem a jen tak tak se vyhnul úderu do hlavy. Bolest mu vystřelila celou pravou stranou těla, oči a nos ho pálily a v uších mu neustále hučelo, ale ničeho z toho si nevšímal. Měl příliš práce s tím dýchat. Hrudník ho bolel a jak lapal po vzduchu, polykal víc nechutně chemicky páchnoucí i chutnající vody, ze které se mu znovu zvedl žaludek. Nepozvracel se, ale jen proto, že se nad ním Alfa sklonil a Dean zavrčel a vycenil zuby v instinktivním pokusu se bránit. 

Alfa tomu sotva věnoval pozornost. Strhl Deanovi pravý rukáv z ramene a dřív, než si Dean stačil uvědomit, co se chystá, mu do bicepsu vrazil jehlu. Štípnutí a následný tlak pod kůží, jak se mu tam rozlila nějaký tekutina, byl podivným způsobem výraznější, než všechna bolest, kterou momentálně cítil. Zuřivě se po Alfovy ohnal pěstí, ale samozřejmě minul. Vždyť sotva viděl hořícíma očima plnýma slz.

Alfa ho v odpovědi na útok srazil na zem.

Dean se potupně rozplácl na mokrou podlahu. Nevzdal se, ale zvedl se přinejmenším na ruce a pokusil odplazit, ale nedostal se moc daleko. Alfa ho znovu chytil za vlasy a vytáhl nahoru. Dean v tu chvíli čekal, že bude znovu strčen hlavou do záchodu, ale Alfa místo toho strhl něco z jeho krku a pak ho strčil zpět na podlahu. Trvalo mu nějakou chvíli, než mu došlo, že to byl zlatý křížek.

“Osprchuj se a obleč. Máš na to čtvrt hodiny,” rozkázal Alfa, než se obrátil a za chvíli už za nim zapadly dveře a cvakl zámek.

Dean zůstal na zemi několik dlouhých vteřin, než se dokázal znovu zvednout a posadit, záda opřená o vanu. Hrudník měl v jednom ohni, oči ho pálily a měl je zalité slzami, v puse cítil chemii i zvratky a byl si docela jistý, že má zvratky na obličeji a ve vlasech. Jeho nos plný chemicky páchnoucí vody a štípalo ho v něm, ale matně přes něj cítit zápach hnijícího grepu a zoufalé omegy, který musel přicházet od něj. Cítil se otupěle. A zároveň naštvaně a vyděšeně a osaměle. Všechny emoce se mu převalovaly nesourodě v hlavě a zároveň pocítil další záchvěv horka ve svém břiše. I po tom všem se jeho zkurvené předhárání nezastavilo.

Chytl se za okraj vany a pomalu zvedl na nohy.

Dveře ani nezkoušel, jasně slyšel, že je za sebou Alfa zamknul. Místo toho se dopotácel k umyvadlu a vypláchl si pusu a omyl oči, jak jen to bylo možné. Napadlo ho, že teď asi vypadá příšerně, ale neměl šanci se o tom přesvědčit, protože tu samozřejmě nebylo žádné zrcadlo. Jen hlupák byl dal vězni do ruky potencionálně smrtící zbraň. Ale cítil, že páchne čističi a celé jeho oblečení bylo mokré. Ať chtěl nebo ne, nemohl takhle zůstat a musel to ze sebe smýt. Kůže už ho teď začala pálit a svědit a nechtěl si ani představovat, co desinfekce udělá s jeho očima, kdyby ji nevymyl tekoucí vodou.

Pomalu se kolem sebe rozhlédl a uviděl poličku ve které bylo stejné šedé a bílé oblečení, jaké tu měli všichni. Chvíli na tu hromádku koukal, než se donutil rozhýbat a svléct ze sebe mokré, páchnoucí oblečení. Jo, uvědomoval si, že je špatný nápad být nahý v jednom domě s tím sráčem, ale hádal, že kdyby mu chtěl nacpat péro do zadku, už dávno to udělal. Snad bude mít alespoň pár minut klidu na to ze sebe smýt všechnu tu chemii.

Vlezl si do vany, zatáhl za sebou závěs, ne snad proto, že by nechtěl nalít vodu na beztak mokrou zem, ale protože to přinášelo falešný pocit bezpečí, a otočil oba kohoutky naplno. Srát na Uzlíkův účet za vodu. Voda, která mu chrstla do obličeje, nebyla ani vlažná. Byla studená jako led a pod proudem se mu okamžitě rozdrkotaly zuby. Nebyl hloupý. Věděl, že tohle není normální. Někdo musel buď vypnout kotel nebo přívod teplé vody do téhle koupelny. Hádal, že to bylo to druhé, protože Alfa Sráč by si jistě neudělal nepohodlí koupáním ve studené. Tohle byl jen další zkurvený způsob, jak mučit Omegy zavřené v tomhle domě.

Deana ale nezlomí, rozhodně ne studenou vodou.

Zatnul zuby a nastavil obličej proudu, aby si z očí vymyl čističe, a jeho ruka zároveň putovala k levému rameni, kde stále cítil přízračnou přítomnost jehly. Co mu to sakra píchnul? Nějakou drogu? Nevypadalo to tak. Necítil se jinak, neměl halucinace, nebylo mu špatně a že už by musel cítit následky, kdyby to byla nějaká droga. Hádal, že pokud se to někdy dozví, tak až ve chvíli, kdy to na něj bude mít účinek.

Opřel se rukama o stěnu a předklonil se. Voda mu dopadala na zátylek, byla ledová a štípala, ale nějak to bylo uklidňující. Smývala odporný dotek Alfy, který nebyl Castiel, a chladila podrážděné maso. A sledoval vodu proudící do odpadu a věděl… věděl, že se musí dostat pryč, ale už si nebyl jistý, jestli to dokáže dnes v noci.

°°0°°

Alfa sráč přišel zpátky přesně na čas a když vstoupil, nebyl potěšen tím, že Dean nepadl na kolena, jak by ‘správná’ Omega měla, ale kupodivu znovu nepoužil trik s Alfa hlasem. Dean byl neskonale rád, že to neudělal, a ve skutečnosti pocítil jakousi úlevu, když ho Uzlík jednoduše chytil za zátylek a vyvláčel ho ven z koupelny. Fyzické násilí dokázal zvládnout. Bolest byla v pohodě. Bolest trápila jenom tělo a dalo se na ní zapomenout, ale přijít o vládu nad vlastním těle i myslí? To bylo to nejděsivější, co kdy zažil. I když se zdálo, že ten vliv alespoň není trvalý, protože všechno otupení, které Alfa hlas přinesl, bylo pryč dřív, než ho Uzel dovláčel do koupelny. To znamenalo, že se proti tomu dalo bojovat. Dean věřil, že se to dá a proto relativně spolupracoval, když ho Alfa strčil do pokoje a požadoval, aby mu vydal peněženku, mobil a šperky. Bez všeho toho se dokázal obejít. K útěku odsud to nepotřeboval. I když ztráta Castielova křížku ho mrzela.

A neprotestoval ani se nepokusil vydobýt si cestu přes Alfu, který mu zahrazoval dveře. Musel být trpělivý a najít tu správnou příležitost k útěku. Možná to nebude dnes v noci, ale až tu příští noc, ale nějaká příležitost se naskytne. A až to přijde, překvapí Uzlíka tím, že dokáže vzdorovat jeho Alfa trikům.

Zůstal stát nehybně uprostřed pokoje a vyzývavým pohledem sledoval Alfu, dokud nevyšel do chodby a nezamkl za sebou dveře. Ještě chvíli počkal, uši napnuté, aby slyšel, jak Uzel schází ze schodů, a pak se pustil do práce.

Hlavu měl poměrně čistou. Studená sprcha pomohla a přinejmenším na chvíli potlačila horkost proudící mu pod kůží, což mu umožnilo lépe myslet.

Nedivil se, že tu nenašel zbytek svých věcí, ale popravdě ani ty nepotřeboval. Stejně neměl v tašce žádnou skutečnou zbraň, snad s výjimkou propisky, ale nebyl zasraný John Wick, aby někomu probodával krkavici propiskou. To chtělo přece jen něco trochu ostřejšího. A každopádně neplánoval nikomu probodávat krk. Plánoval se jen dostat pryč z těhle sraček, proto se přesunul na Angelovu postel a zkontroloval, jak je na tom s pevností druhé okno. Už předtím viděl, že bylo taky přitlučené a zalakované, ale třeba tu někdo neodvedl při zabedňování tak dobrou práci.

Přejel prsty po všech spárách, ale jediné co našel, byl hřebík, který trčel o něco víc, než ostatní. Uchopil ho mezi prsty a začal jím kývat a tahat za něj. Věděl předem, že to bude dlouhá práce, ale byl odhodlaný. Jeden hřebík dokázal hodně. Mohla to být zbraň, dali se jim vylomit některé starší zámky, zvládl by jím vyškrábat lak na oknech… hřebík byl důležitý.

Usilovně na něm pracoval a vytahoval kousíček po kousíčku, zatímco poslouchal zvuky v domě. Nebyli jich mnoho, žádné hlasy, které by si spolu povídali, ale slyšel kroky. Nedokázal s jistotou říct kolik jich je, ale pach společně s kroky, které slyšel, mu dohromady dávali malou představu. Společně s ním tu bylo tak pět možná šest Omeg. Takže čtyři nebo pět spojenců nebo nepřátel, to zatím nevěděl, ale spoléhat se na nikoho nehodlal.

“Kurva!” zaklel, když se mu ruka svezla, protože hřebík konečně povolil, a on si o jeho hranu rozřízl prsty.

Se zasyčením si strčil krvácející ránu do pusy, slezl z postele a klesl na kolena. Hřebík upadl na zem a jediná šance, jak se k němu dostal, bylo vsoukat se pod Angelovu postel. Když se spustil na břicho, bylo to, jakoby si lehl na nafouklý míč. Všechny vnitřnosti se mu sevřely v křeči, kterou sice znal, ale byla nějak silnější. Nepříjemnější než běžné křeče při předhárání a hárání. Připomínalo to spíš křeče, které míval první den krámů.

Natáhl se prachem pod postelí a nahmatal hřebík a s výtězoslavným uchechtnutím ho vytáhl ven. Byl starý, rezavějící a špinavý, ale byl jeho a mohl se jím bránit.

Sevřel ho v dlani a zrovna se zvedal, když jeho vnitřnosti sevřela další křeč. Tam byla mnohem, mnohem horší, než ta předešlá. Musel ji rozdýchat přes vyceněné zuby, aby na sebe neupoutal pozornost žalostným kňučením. Co se to s ním, sakra, dělo? Takhle hárání nevypadalo. To muselo… musela to být vina té zasrané injekce.

Změnil názor. Musel se odsud dostat hned. S tím hřebíkem by se mu možná podařilo odemknout dveře od pokoje.

Zvedl se za opory Angelovy postele a udělal malý krok ke dveřím, když mu další ukrutná bolest doslova zaryla drápy do dělohy. Něco takového nikdy nezažil, ale jeho Omega mu kdoví proč vnukla myšlenku, že tak nějak to musí vypadat, když vám někdo z těla vytrhává štěně. Což byla samozřejmě naprostá hloupost. Nemohl být těhotný nebo tak něco, ale cítil se, jakoby se mu všechno uvnitř násilně přesouvalo.

Zapotácel se vzad a naštěstí dopadl na svou vlastní postel. Zachránilo ho to před bolestivým pádem na zem, ale ne před další vlnou křečí a zimnicí, která mu přeběhla po těle. Nebyla šance, že by se v tomhle stavu dokázal zvednout, natožpak nenápadně utéct. Zvládl se jen schoulit do klubíčka, vtisknout si pěsti hluboko do břicha a zatnout zuby, aby nenaříkal nahlas.

Myslel si, že umře utopený v záchodě, ale možná umře tak, že se jeho vlastní děloha vydere ven na svět skrze jeho pupek. Nebo se mu zauzlují vnitřnosti. 

Zavřel pevně oči, ve kterých ho začalo znovu pálit, tentokrát od slz.

Měl strach, měl zkurvený strach. A chtěl své štěně. A svého Alfu. Kde byl? Kde byl tak kurevsky dlouho?!

“Casi…” vydechl do prázdné místnosti.

---

Jak funguje Alfa hlas v tomto světě?

Všichni Alfové ve zvucích, které vydávají (vrčení, vrnění, mluvení), generují podprahové frekvence, které mají neuvědomnělí vliv na mozky Omeg a Bet, ale také méně dominantních Alfů. Tomu se říká “Alfa frekvence” a jsou jedním ze tří nejdůležitějších pilířů, podle které určují sílu dominance. Čím silnější tyto frekvence jsou, tím je Alfa dominantnější. Dalšími dvěma pilíři dominance jsou pach a vystupování. Fyzický vzhled je také důležitý, ale není určující, a proto může být dominantní a mocný i Alfa, který neodpovídá fyzickému ideálu pro Alfy. Příklad… Castiel má silné Alfa frekvence, silný pach, dominantní vystupování i ideální fyzický vzhled (vysoký, v kondici). Gabriel má silné frekvence, silný pach a dominantní vystupování, ale nemá ideální vzhled, přesto je to dominantní Alfa.

Alfa hlas se v tomto světě říká tomu, když Alfa frekvence zesílí natolik, že už nepůsobí jen nevědomě, ale dokážou Omegy, většinu Bet a některé Alfy donutit vykonávat konkrétní příkazy. Alfa hlas není schopnost vrozená, i když se může spontánně objevit v emocionálně vypjatých situacích. Alfa hlas je něco, co se musí Alfa naučit ovládat.

Cílené používání Alfa hlasu je v USA zakázáno už od 89 roku a to pod trestem až patnácti let vězení. V Rusku je použitá Alfa hlasu nelegální v případě, že je používán k páchání trestné činnosti a páchání trestné činnosti – týrání – je i jeho nadměrné užívání vůči partnerovi nebo potomkům.

V obou zemích je v téhle době jen málo Alfů, kteří jsou schopni použít Alfa hlas. V USA je to oficiálně méně než dvě procenta Alfa populace (reálně je to něco pod pět procent) a v Rusku je to okolo deseti procent. I když v obou zemích k vymizení schopnosti používat Alfa hlas došlo i v důsledku zavedení omezujících zákonů, tak je to zároveň i proces spojený hlavně s technickou revolucí a obecným vývojem společnosti. Ještě v roce 1900 bylo procento Alfů schopných používat Alfa hlas vysoké, zhruba 80%, o padesát let později to nebylo ani 40% Alfů. Může za to rozšíření telegrafu a poté telefonu (na počátku nebyly telefony schopny přenášet všechny frekvence) a později emailů a také změna smýšlení o rovnoprávnosti sekundárních pohlaví – mladým generacím Alfů začalo připadat špatné nutit Omegy a Bety dělat něco, co nechtějí. V Rusku měl pak podíl i komunismus, který nebyl nakloněn nadvládě Alfů.

---

47. kapitola – 49. kapitola