Ledové slunce – 49. kapitola

Jak můžete vidět změnila jsem název povídky. Nový název se bude lépe pamatovat. A při té příležitosti jsem udělala nový úvodní obrázek.

Diana nakrčila nos. Něco neskutečně smrdělo. Zamračeně rozšroubovala mléko a přičichla k němu. Ne, odsud ten zápach nepocházel, mléko vonělo čerstvě a bylo téměř plné a že na stanici plné nezůstalo dlouho. To znamenalo, že zase někdo nechal zapomenutý oběd někde vzadu v lednici.

S povzdechem odložila lahev na kuchyňskou linku, vrátila se k ledničce a začala v ní přerovnávat věci. Nemusela hledat moc dlouho, než její ruka dopadla na změklé něco zabalené v igelitovém sáčku a strčené úplně vzadu za všemi ostatními krabičkami a sáčky. Vytáhla ho a znechuceně se ušklíbla. Držela v ruce něco, co byl původně krásný a naditý sendvič se šunkou, sýrem, salátem, rajčaty a okurkami, pečlivě a s láskou zabalený do sáčku na kterém byla nálepka plná srdíček a jméno…

“Ale no tak, Bruci. Už zase?!” postěžovala si nahlas, i když byla v kuchyňce sama, a šla hodit sendvič do odpadkového koše.

Po cestě zpátky ke svému hrnku s kávou uvažovala, jak málo si Bruce váží svého Omega manžela, který pro něj den co den připravoval domácí svačinu i oběd a alespoň jednou týdně se pro něj stavoval v práci, aby si zašli na jídlo někam ven. A to byli svoji už deset let. Měl takové štěstí. Nebyl jako ostatní detektivové, kterým se manželství obvykle rozpadlo po pěti, šesti letech, protože jejich partnerky nebo partneři nesnesli nestálou pracovní dobu a následky, které na policisty měla práce zejména v jejich oddělení.

Náhle ji kolem pasu chytili dvě silné ruce a do ucha jí zaznělo Alfa zavrčení.

Lekla se tak, že málem srazila stále otevřenou láhev mléka z linky.

“Petere!” vykřikla tlumeně; rychle si uvědomila kdo to je, ač Beta poznala Peterovi silnou Alfa vůni plnou hlubokých tónů jeřabinové marmelády s náznaky dehtu, které zesílily, když byl Peter ve stresu. “Co to děláš?” zeptala se a odklonila od nosu, rejdícího jí po krku. “Někdo by mohl přijít a vidět nás…”

Vztahy na jednom oddělení nebyly zakázané, ale museli se hlásit a rozhodně by pak s Peterem nemohli pracovat společně.

“Hrrrmmm…” protáhl Peter do hlubokého zavrnění vibrující hrudníkem, který měl přitištěný na Dianiných zádech, a sevřel ji v majetnickém stisku. “Nemůžu se nabažit tvojí vůně. Chtěl bych se v ní vykoupat.”

“A pak by mě na tobě kapitán cítil,” podotkl a tentokrát učinila mohem intenzivnější pokus vyvléknout se z jeho objetí.

Peter si povzdechl a pustil ji.

“Něco pro tebe mám,” řekl a sáhl do kapsy odkud vytáhl menší krabičku na šperky. Byla černá, kožené, se zlatě namalovanou hvězdou na víčku, ale bez jména klenotnictví. “Nechal jsem to vyrobit speciálně pro tebe.”

Diana si od něj krabičku vzala a otevřela ji. Úsměv jí okamžitě zvedl koutky. Na fialovém sametovém polštářku ležel stříbrný přívěsek, jaký opravdu nikdy neviděla. Trochu připomínal košík s květinami. Vyndala ho z krabičky, přejela několikrát palcem po hladkém kovu a nakonec si nechala prověsit řetízek mezi prsty, aby mohla přívěsek zvednout proti světlu a pokochat se tím, jak se leskne.

“Je nádherný,” řekla a obrátila úsměv ke svému Alfovi. “Zapneš mi ho…”

Pater na její žádost zareagoval spokojeným zamručením a do jeho vůně pronikl náznak něčeho sladkého, co jí vždy připomínalo javorový sirup, ale nedokázala to přesně určit. Na Betu měla sice citlivý čich, který jí pomáhal dělat její práci, ale stále nedosahoval síly Alfa nebo Omega čichu. Byla ale ráda i za to málo, co měla.

Alfa jí vzal přívěsek z ruky a pohybem obočí naznačil, že chce, aby se otočila. Obrátila se k němu tedy zády a odhrnula si vlasy z krku, aby měl dobrý přístup k zapínání. Přívěsek byl studený, když se dotkl její kůže, ale teplý polibek, který jí Peter vtiskl na holý krk kousek nad zapínáním, které právě zapnul, ten pocit dokonale vynahradil. S povzdechem se opřela o jeho široký hrudník.

Chvíli ji jen tak držel, bradu opřenou o její hlavu, než se trochu odtáhl.

“Ukaž se. Chci vidět, jak ti sluší.”

Než se k němu obrátila, zlehka narovnala přívěsek, aby hezky ležel ve žlábku mezi jejími klíčními kostmi, a pak se Alfovi ukázala. Vypadal spokojeně a jeho vůní se prohnala další sladká vlna, načež ji položil ruku na tvář, aby si zvedl její obličej blíž k sobě a se zamručeným “pojď sem” ji políbil na rty. Roztála pod jeho dotekem jako led na slunci a už už mu chtěla hodit ruce kolem krku, když zaslechla hlas:

“Ballardová,” oslovila ji Ari, právě vcházející do kuchyňky a naštěstí se sklánějící nad iPadem, který s sebou nesla. Jen díky tomu měli s Peterem čas od sebe rychle odskočit, než Ari zvedla hlavu. “Ach… Alfa Sheridan. To se hodí. Máme nový případ, který, jak doufám, byste si mohli vzít vy dva. My s Mickeym máme na stole dvanáct otevřených složek a opravdu bysme už další nezvládli.”

“Jistě. Vezmeme si to,” souhlasil hned Peter a udělal krok  před, ruku nataženou v žádosti o iPad, který s sebou Ari přinesla. “O co jde?”

Druhá Beta předala Alfovi tablet.

“Dva nezletilí bratři, starší je šestnáctiletý Omega a mladší dvanáctiletý Alfa,. Jde tu hlavně o toho Omegu,” pustila se Ari do rychlého souhrnu, zatímco Diana si stoupla blíž k Peterovi a podívala se mu přes rameno do složky, kterou právě otevřel na obrazovce. “Jmenuje se Dan…”

“Dean,” opravila ji, protože na obrazovce byla právě fotografie ze školní složky, na které byl asi čtrnáctiletý možná patnáctiletý chlapec, který upřímně na první pohled jako Omega příliš nevypadal. Měl výrazné lícní kosti i bradu, krátké pískové vlasy ve skoro vojenském sestřihu, které měl ale vyčesané gelem do rozcuchaného účesu, velké, zelené oči, světlounké pihy na nose i na tváři a výrazné rty stočené do drzého úsměvu, skrze který byly vidět malé ostré Omega tesáky.

“Dobře… jo, Deana,” opravila se Ari. “Vidíš, kolik toho máme? Ani si nepamatuji jeho jméno,” povzdechla si, než se vrátila k tomu, kde skončila. “Jejich otec je opustil nejspíš před několika týdny, zatím ani jeden z nich nic přesnějšího neřekl. Každopádně ten Omega se podle všeho dostal do spárů nějakého staršího Alfy. Oba chlapci bydleli v bytě, který mu patří a Omega má známky bití a Alfa značku na rameni.”

“Sexuální zneužití?” zeptal se Diana, i když tušila, že je to zbytečné. Samozřejmě, že byl Omega sexuálně zneužitý. Tak to bylo v podobných případech vždycky.

“Na vyšetření byl včera a doktor vydal zprávu, podle které neměl penetrativní styk v posledních třech dnech, ale to, jak víš, nic neznamená.”

To věděla až moc dobře. Bylo tolik různých způsobů, kterými mohl být Omega zneužit a které nezanechávaly stopy ani tak dlouho, jako plnohodnotný styk. A i po tom se daly stopy – drobné oděrky a podlitiny v konečníku – najít nanejvýš tři až čtyři dny po posledním styku. Se spermatem to bylo snadnější. Beta semeno vydrželo obvykle pět až sedm dní, Alfa dokonce deset dní. Ale to nemělo význam, pokud útočník použil kondom. Potom nezůstalo po čtyřech dnech nic. Žádné biologické stopy v těle ani na těle, žádné pachové značení, nic, co by bylo průkazné. Jedinou nadějí v tomhle případě byla Alfa značka na rameni, kde mohly být otisky zubů.

“Mohu…” nadnesla a zlehka uchopila okraj tabletu, aby naznačila, že si ho chce vzít; Peter jí ho předal.

Rychle si otevřela složku s fotografiemi a začala je procházet. Byla tam novější snímek Omegy, na kterém vypadal zjevně o něco starší, než na snímku ze školních záznamů. Byl vysoký a svalnatý, takže připomínal spíš Beta chlapce nebo dokonce štíhlejšího Alfu stejného věku. Vlasy měl o něco tmavší, ale pořád stejného střihu a se stejným účesem, tvář kulatější a výraz zasmušilejší. Přešla na další fotky a prohlížela si vybledlé stopy po bití, které měl Dean na břiše, boku a zádech – to poslední byl určitě kopanec. Po letech na tomhle oddělení to dokázala poznat spolehlivě. Místo i tvar byl typický. Ty ostatní byly méně obvyklé, ale když je chvíli studovala, došlo jí, od čeho jsou; něco těžkého pověšeného na provaze nebo možná řetězu. Zámek na kolo nebo něco těžkého nacpaného v ponožce.

Nakonec se dostala na snímek, který hledala. Omegovo rameno zbarvené starou Alfa značkou. Zamračila se. Čekala typické značení s otiskem zubů včetně sytějších podlitin v místech, kde na kůži zatlačily zatažené tesáky, ale tahle značka byla jiná. Byla už stářím vybledlá, ale ne natolik, aby se stopy po tesácích ztratily. Tady ale žádné nebyly. Nebyyi tu ani otisky zubů bez tesáků (setkala se ve své kariéře s případem sériového násilníka, Alfy, který si schválně nechal vytrhnout tesáky a udělat dvě sady náhrad; Alfa tesáky a Beta zuby, jen aby mohl svoje oběti kousat a nezanechat otisky chrupu typické pro Alfu). Značka vypadala jako obyčejný cucflek… až na jedno místo, kde byl v podlitině výraznější otisk. Nepatrný, ale byl tam.

Poklepala na úpravu fotografie a pohrála si s odstíny a sytostí, dokud na povrch nevystoupilo to, co hledala.

Bylytam otisky zubů, ale ne ostrých hran, ale plochých, předních hran. Mohla spočítat každý zub včetně plně vysunutého pravého tesáku, což bylo divné, protože na druhé straně byl podle ostrého zakončení druhý tesák – Alfa tedy tesák nechyběl ani neměl deformaci, kdy by se mu místo tesáku vyvinul běžný Beta zub – který byl ale skrytý v dásni. Nebylo možné, aby Alfa vědomě vysunul jen jeden tesák, bylo ale možné, aby měl dentální svaly kolem jednoho tesáku ochrnuté nebo aby měl náhradu a vybral si tesák v plné velikosti.

Detail, skutečný důkaz, který útočníka spojoval s obětí, ale… bohužel, stejně jako pachové značení, nebyly ani tyto značky samy o sobě trestné, pokud byly vytvořeny se souhlasem a Dean ve svých letech už mohl souhlasit jak s pachovým značením tak s Alfa značením a nebylo to považováno za sexuální zneužití. Jediná možnost byla, aby Omega o svém zneužití promluvil. Jeho výpověď byla klíčová.

“Našla jsi něco?” zeptal se Peter.

Přikývla a podala mu iPad s upravenou fotografií, než se obrátila na Ari.

“Kde teď je?”

“Je to ve složce… mám dojem, že v Omega Útulku jménem Sun Hill.”

“O tom už jsem slyšela. Byl docela nedávno v novinách. Není to útulek pro problémové Omegy a ty se zápisem v trestním rejstříku?” zamyslela se nahlas. Nezdálo se jí pravděpodobné, že by odbor pro ochranu dětí a mládeže umístil Omegu, u kterého bylo podezření na fyzické i sexuální zneužití, do útulku, kam se obvykle umísťovali problémové Omegy.

“Je to možné,” pokrčila Ari rameny. “Tak docela bych se tomu nedivil. Ve složce jsou i jeho školní záznamy a co jsem je tak zběžně prolistovala, je to problémový chlapec. Nejspíš důsledek zanedbávání a možná i fyzického nebo sexuálního zneužívání ze strany jeho otce. Bude těžké od něj získat výpověď o čemkoliv, co se mu stalo. Ať už o jeho otci nebo o Alfovi, který ho zneužíval po něm.”

“Diana je v tomhle dobrá. Půjde to,” prohlásil sebevědomě Peter a položil jí ruku na rameno.

“Udělám, co budu moct,” odvětila ne tak sebejistě; nikdy nechtěla předem předpokládat, že budou oběti spolupracovat k plné spokojenosti státního zástupce, protože to tak obvykle nebylo. Trauma dokázalo zastřít paměť a stud a strach zase zamykal pusu.

“Podíváme se na složku a půjdeme ho vyslechnout odpoledne,” rozhodl Peter.

“Skvělé. Vzkážu to za vás kapitánovi,” odvětila potěšeně Ari a vyrazila pryč, než ale prošla dveřmi do kuchyňky, ještě se zastavila a opřela o rukou o futro. “Krásný přívěsek,” řekl a dotkl se svého krku v místě, kde měla Diana nový přívěsek od Petera.

Srdce jí trochu poskočilo a napadlo ji, že možná Ari viděla víc, než dala zprvu najevo. Ale ne… to se nestalo. Ari se tvářila klidně, jen trochu zvědavě a vůbec to nevypadalo, že něco ví. Diana se proto přiměla k úsměvu a bezděčně se dotkla přívěsku.

“Děkuji. Je nový,” podotkla, kdyby se Ari podivovala, že ho ještě na ní neviděla.

“Vážně krásný a originální. Takový jsem nikdy neviděla,” prohlásila, načež se trochu zamračila. “Ještě ráno jsi ho na sobě neměla, mám dojem…”

“Ano. Ano, neměla…” Snažila se rychle vymyslet výmluvu. “Má pár hran, které se mi chytají do šály. Sundala jsem si ho na cestu sem a vzpomněla si na něj až teď.”

“Aha.” Usmála se Ari, evidentně spokojená s odpovědí. “Tak dej pozor, ať ho neztratíš,” dodala ještě, než zmizela a zanechala za sebou jenom trochu napjaté ticho.

To ale netrvalo dlouho, protože si spolu s Peterem vyměnili pohledy a v jediném okamžiku se oba nervózní a zároveň ulehčeně zasmáli.

“Tak to bylo o fous,” okomentoval Alfa.

“Ano, to bylo…” přitakala, úsměv dál na tváři, ale i ten se pomalu rozplynul a její pohled padl na tablet, který Peter držel. “Pojďme se teď podívat na tu složku.”

“Dobrý nápad. Počkej na mě u nás. Jen si udělám čaj,” řekl Alfa a podal ji iPad.

Diana přikývla, převzala si od něj tablet a odešla se posadit ke svému stolu, který přímo sousedil s Peterovým.

°°0°°

Někdo se dotkl jeho ramene.

Výcvik a instinkt bránit se naskočil dřív, než jeho mozek. Uchopil zápěstí ruky, které mu spočívala na rameni a strhl útočníka na zem. V okamžiku byl na něm, stehny mu uvěznil ruce podél těla, přitlačil levé předloktí na krk a rozmáchl se pravou pěstí ve které měl hřebík trčící mezi prostředníčkem a prsteníčkem. Vycenil bojovně tesáky… a zarazil se.

Z podlahy na něj zíraly Angelovy vytřeštěné oči a podle toho, jak se hrudník druhého Omegy prudce zvedal pod Deanovou paží a závanu kyselosti v mdlé šeříkové vůni poznal, že se opravdu bojí.

Nechal ruku klesnout, povolil tlak na Angelovo hrdlo a nijak se nebránil, když druhý Omega vyprostil ruce a strčil do něj, aby ho ze sebe dostal. Dean padl na zadek tak těsně vedle své postele, že mu pelest narazila do zad. Trochu to zabolelo, ale nebylo to tak hrozné. Možná ani neměl po včerejším zacházení žádné modřiny. Bylo už ráno, že jo? napadlo ho a podíval se přes vstávajícího Angela oknem ven na útržek šedého nebe. Nebyl večer, byl den, ale byl ten samý den, co sem přišel, nebo ten další? Nějak si nedokázal uvědomit, jestli byla nějaké noc nebo nebyla. Jeho vzpomínky byly naplněné bolestí vrtající mu vnitřnostmi a tím, jak se tlačil ke studené zdi, dokud neusnul. A v tuhle chvíli… překvapivě… byla všechna bolest pryč. Jediné co cítil, byla známá otupělost, hodně podobné té, co měl po každém hárání. Táta ho kvůli tomu nechával doma nebo zaplatil ještě den v motelu, jen aby se mohl Dean válet v posteli, sledovat Netflix a jíst zmrzlinu. Byl za to sakra rád, nejen kvůli únavě a otupělosti, ale i proto, že když měl čas na sebe, tak měl péro citlivé a zadek ho bolel tak, že nemohl pohodlně sedět.

Jenže takhle otupěle se neměl cítit. Jeho hárání vůbec nepropuklo, natožpak aby si jím prošel. Tím si byl jistý. Tedy skoro jistý. Ta injekce včera… existovaly drogy, které vyvolávaly u Omeg hárání i mimo cyklus a taková hárání byla tak silná, že Omegy ztratily paměť. Nebo alespoň tak to slyšel. Mohlo se tohle stát? Mohl mu ten zauzlený sráč dát drogu, která spustila jeho hárání předčasně a pak… Studená vlna hrůzy mu přeběhla po zádech a žaludek se mu stáhl takovou silou, až měl na chvíli dojem, že by se mohl pozvracet.

Jeho ruku automaticky vystřelila k břichu.

Kurva! Kurva… jestli mu dal nějakou takovou sračku a potom… Prakticky neexistovala možnost, že by mu teď v břiše nerostlo štěně toho zkurveného Uzla a jen ta představa byla děsivá a nechutná zároveň.

Vtiskl si ruku do břicha pevněji a zavřel oči v zoufalé snaze si na vnitřní stranu víček vyvolat vzpomínky na to, co se stalo od chvíle, kdy ucítil první bolesti. Jestli ho ten odporný sráč ošukal a oplodnil, chtěl to vědět. Musel to vědět, aby… aby to mohl říct svému Alfovi a pak sledovat, jak jeho Alfa tomu ubohému Uzlíčkovi uřízne jeho zakrnělý uzel a koule a pak ho roztrhá na malinkaté kousky.

“Ty jsi vážně zatracený psycho podivín,” přerušil Angelo jeho představy.

Dean prudce otevřel oči a až teď si uvědomil, že se usmívá a tak se místo toho zamračil.

“Jak dlouho tu jsem?”

“Nic si nepamatuješ?” zeptal se na oplátku druhý Omega; Dean na něj jehom zíral. “Jasně, že ne. Dal ti supry pár hodin před háráním. To dokáže pěkně zamotat hlavu. Jsi tu od včerejška.”

Včerejška? Takže to byla jenom jedna noc, uvědomil si s úlevou, která byla ale jenom dočasná. Zaprvé za jedno noc se toho dalo stihnout kurevsky hodně a i když štěně už nepřipadalo v úvahu, pořád ho mohl Uzel ošukat, když nebyl při vědomí. Musel to zkontrolovat… no, ne přímo zkontrolovat, ale…

Opřel se o postel a vytáhl postel a dával si při tom pozor na každou malou bolest a nepohodlí. Jeho zadek se zdál v pohodě, žádná bolest ani pocit použití. Nikde ho nebolelo nic, co by mohlo být kousnutí. A když nasál pach cítil jen Angela a svou vlastní, najednou mdlou vůni, ale žádnou krev a Alfa pach, který cítil, byl jen ten obecný, všudypřítomný. Nic konkrétního. Nic, co by naznačovalo, že by měl ten smrad přímo na sobě..

Jediné, co cítil, bylo nepohodlí v břiše. Pořád měl dojem, že má uvnitř všechno trochu oteklé a citlivé, ale bylo spíš jako po hárání než před ním. Takže známí pocit, o kterém věděl, že za den nebo dva přejde a pak, tak pět dní týden nato se objeví křeče a krámy.

Vypadalo to, jakoby si odbyl hárání v jedné noci a teď bylo prostě po všem. To bylo divné. Určitě za to mohla ta sračka, co mu dal. Ty… jak to Angelo říkal? Aha, supry. To znamenalo supresory. Tak to bylo to, co mu dal? Prášky na potlačení hárání. To ale nedávalo smysl. Uzlové milovali hárající Omegy. Jejich vůni a to, jak byly Omegy v tu dobu potřebné a povolné bez ohledu na to, jestli skutečně Alfu chtěli nebo ne. Proč by mu dával cokoliv, co by ho připravilo o zážitek mít Deana pod sebou a nemuset se s ním prát, protože by stejně neměl dost síly a energie vzdorovat.

“Proč mi ty sračky dal?” zeptal se, jakoby snad mohl mít druhý Omega odpověď.

A kupodivu měl.

“Injekce jednou za měsíc tu dostáváme všichni. Chce si užívat a nestarat se o následky,” odpověděl Angelo a nepřímo potvrdil to, co Dean už dávno věděl, že si ten sráš udělal ze zdejších Omeg hračky do postele. “Jestli se chceš převlíct do čistýho, ve skříňce je další oblečení,” kývl hlavou k malé skříňce u nohou Deanovy postele. “Ale udělal to rychle, Alfa za chvíli přijde s obojky.”

Obojky? Nasrat! Nebyl pes, aby si nechal nasadit obojek. A teď, když bylo jeho předhárání pryč a hlavu měl zase čistou, mohl bojovat mnohem efektivněji.

Zarazil se.

Možná byl špatný nápad bojovat. Když si bude Uzel myslet, že ho včera trochu zkrotil, poskytne mu to mnohem víc šancí se odsud dostat. Bude poslušný, klidný, submisivní Omega. Propluje hladce dnešní dnem a snad dostane možnost si zmapovat terén a najít vhodné únikové cesty. Jo, to byl správný plán.

Uslyšel kroky stoupající do patra a pak cvakání zámků, otevírání dveří a hlasy. Poslouchal, jak Alfa postupně obchází protější trojici pokojů a pak se vydal k tomu jejich. Dean si nebyl jistý, jestli je na jejich straně ještě další pokoj, ale jedno z toho rozhodně byla koupelna. Proto ho nepřekvapilo, když kroky zamířily přímo k jejich pokoji.

V zámku zarachotil klíč a Angelo okamžitě, bez zaváhání, klesl na zem, hlavu skloněnou v podřízené pozici, a ruce za zády. Úplně stejně, jako včera. Dean ale zůstal sedět, protože ta představa dobrovolně pokleknout byla jako hořká pilulka rozpouštějící se mu na jazyku. Věděl, že by to měl udělat, aby vypadal, jako poslušný Omega a popravdě, jeho vnitřní Omega ho k tomu nabádala silněji, než jindy. Šeptala mu, že by se měl podřídit Alfovi, který uměl používat zasraný Alfa hlas a mohl donutit kleknout, ale nebylo to tak silné, aby nedokázal vzdorovat.

Dveře se otevřely.

Dean zatnul čelisti.

Ten sráč měl s sebou opravdu obojky. Jeden asi tak široký, jaký měla učitelka Domácích prací, takže široký a dobře viditelný, také kvůli růžové barvě a zlaté přezce a očku na vodítko, ale ne skutečně nepohodlný. A druhý, opravdu široký z tvrdé nebarvené kůže, velkým okem na vodítko a zapínáním, které ve skutečnosti nebyla spona, ale dva kroužky, na kterých visel zatracený zámek. Nemusel moc usilovně přemýšlet, aby odhadl, že ten růžový nebude pro něj.

Alfa na něj zaměřil chladný a podrážděný pohled, jeho rty se stáhly do tenké linky a do malé místnosti začaa tryskat pach hnijícího grepu. Odporný a intenzivnější než včera. Musel na sobě mít blokátory nebo co. Ne, že by na tom záleželo. Ani pach skutečného vzteku by ho nepřinutil se podrobit, ne, když patřil tomuhle Uzlíčkovi, který si honil péro nad tím, že týrá Omegy, které mu neumějí vzdorovat. Ale… mohl se dokázat podřídit z vlastní vůle. Ne snad proto, že by chtěl, ale protože musel.

Všechno se v něm vzepřelo to udělat, ale udělal to. Překonal svůj vnitřní boj a sklouzl na holou podlahu, pohled stále upřený do Alfových očí, skrytých za brýlemi. Nadechl se a s výdechem sklonil hlavu v podřízeném gestu, oči obrácené k zemi, ale ruce nechal položené na stehnech. Dát je za záda a poskytnout mu možnost ho během okamžiku spoutat způsobem, ze kterého se téměř nedalo dostat, bylo příliš mnoho, aby se k tomu dokázal přinutit.

Podle nepříjemně nasládlého pachu Deanův postoj Uzlíka potěšil. Sevřel zuby. Nedělal tomuhle Alfovi rád radost, jeho Omega se proti tomu vzpírala, protože to nebyl jeho Alfa, ale zůstal klidný a nezvedl hlavu. Ale nenápadně pohlédl, aby viděl, co Alfa dělá. Sledoval ho, jak přišel k Angelovi, uchopil za bradu a zvedl mu hlavu. Potom – hnědý obojek navlečený na ruce – rozepnul růžový obojek a nasadil ho na štíhlý krk Omegy, který proti tomu ani náznakem neprotestoval. Dokonce se ani nezměnila jeho tlumená vůně. Jak si mohl s takovým klidem nechat nasadit zasraný obojek?

Alfa upravil růžový obojek tak, aby spona byla na jedné straně Angelova krku a kroužek na vodítko na druhé, prohrábl přerůstající vlasy na Angelově zátylku a pak se obrátil k Deanovi. 

Sklopil rychle pohled dřív, než si Alfa stačil všimnout, že ho celou dobu sledoval, a napjatě poslouchal, jak se k němu Alfa dvěma kroky přiblížil a jeho boty, obyčejné tenisky, se mu dostaly přímo do zorného pole. Nebyly to luxusní, drahé věci, jaké nosil Castiel, ale nebylo to ani to nejlevnější fejkové zboží z nějakého pouličního prodeje. Tenhle Uzlík si nežil tak špatně na to, o kolik dětí se musel starat.

“Zvedni hlavu,” dostal příkaz.

Velmi dobře věděl, že to znamená sice zvednout hlavu, ale nechat oči poslušně mimo Alfovu tvář a tak to udělal. Zvedl hlavu a zaměřil pohled někam neurčitě před sebe a, dávaje si co největší pozor, aby se jeho zlost a neochota příliš neodrážela v jeho pachu, čekal, až Alfa odemkne zámek. Cvaklo to způsobem, který znal. Stačilo by dvacet vteřin a dva špendlíky nebo kousek drátu a snadno by se obojku zbavil, což byla malá úleva a pomohlo mu to nezavrčet, když mu tvrdá kůže obepnula krk. Ještě neměl obojek ani zapnutý a už cítil, že musí natáhnout bolestivě krk nebo snést, jak se mu nezahlazená hrana obojku zaryje po citlivé kůže pod čelistí, kde ústily pachové žlázy. A samozřejmě se váha obojku opřela přímo do jeho pachových žláz ještě pořád rozdrážděných z předhárání. Bylo to přinejmenším nepohodlné, skoro až bolestivé.

Zámek zapadl.

Obojek byl na svém místě, těžký a nepohodlný a jeho silný, kožený pach dráždil Deanovi nos a znesnadňoval mu číst beztak slabý Angelův pach. 

“Vstaňte.”

Určitě by neřekl, že je za příkaz vděčný, ale byl rád, že se může postavit a chodit jako normální člověk. Hlavu ale nechal skloněnou, jak se od něj očekávalo, a nechal také jít Angela jako prvního, aby věděl, co má dělat. Pro teď byl rozhodnutý být poslušný Omega a to znamenalo vyhýbat se chybám z nevědomosti.

Ostatní Omegy byly shromážděné u schodiště. Stály hezky ve dvojicích. Samé holky, jak jinak také. V první dvojici byla Omega ze včerejška, které jim otevřela, když ho sem Moseleyová přivedle. Vedle ní byla možná o rok mladší, vytáhla černoška s vlasama do dvou krátkých culíků trčících za ušima. Hned za ní bylo děvče tak desetileté, ještě štěně mladší než Sammy. Měla světle hnědé vlasy a byla tak hubená, že při pohledu na ní Deanova Omega nespokojeně zavrčela. A nakonec tu bylo zrzavé děvče s krátkým copem a mléčně bílou pletí, které jako jediné zvedlo na krátký okamžik Deanovým směrem oči. Byl to jen záblesk světle zelené, ale byla v tom jiskra, kterou žádná jiná zdejší Omega neměla.

Alfa prošel kolem seřazených Omeg a začal sestupovat po schodech.

To byl, zdá se, jediný pokyn, aby ho následovali, protože Angelo šel za ním a Dean mu samozřejmě kráčel po boku, zatímco ostatní Omegy jim šly v zádech. Díky Angelově vedení si udržoval ten ‘správný odstup’ po celou cestu dolů, pak pár kroků chodbičkou, až ke dveřím pod schodištěm. Alfa je otevřel.

Měli celý den strávit zavření ve sklepě nebo co sakra? To by znamenalo dveře, masivní, dřevěné s petlicí na vnější straně, které by ho dělily od cesty k útěku a přes které by neměl velkou šanci se dostat. Leda je vysadit z pantů, jenže to se nedalo udělat bez pomoci.

Bohužel neměl jinou možnost, než dál následovat Angela dveřmi a pak po dřevěném schodišti dolů do… překvapivě to nebyl sklep ani žádná sklepní místnost, kterou by čekal, ale krátké dobře osvětlená a nově vymalovaná chodba, ve které bylo několik dveří. Jedny byly od kuchyně. Velká, s podlahou z opravdu starých dlaždic, trámovím na stropě a tak dvacet let starými skříňkami, linkou a umyvadly, ale s moderní lednicí, kávovarem a toustovačem. Nic zvláštního, až na další dveře, které vypadaly, jakoby byly od nějaké komory na potraviny – Bobby měl jednu takovou svém domě – ale z nějakého důvodu měly zvnějšku petlici na které visel masivní nezamčený zámek. Nemohl sloužit k tomu, aby se nikdo nedostal dovnitř, stačilo by ho prostě jen sundat. Tak proč tam byl? uvažoval Dean pohled upřený na zámek, zatímco ostatní Omegy se vydali do všech směrů. Evidentně každá věděla, co má dělat, jen Dean zůstal stát uprostřed kuchyně, kousek od starého stolu se židlemi, a nevěděl, co dál.

“Musíme připravit snídani pro Alfu a pro nás, ale to je jednoduché, je to jenom teplá vločková kaše,” ozvalo se mu po pravici a když se obrátil střetl se s pohledem zrzavé Omegy, která mu nahoře jako jediná věnovala pozornost. “Jen tak mimochodem… jsem Charlie. Charlie Bradbury. Vítej v našich malých Hladových hrách.”

“Dean… Winchester.”

“Angela už asi znáš, tamto je Penny,” pokračovala tahle Charlie a ukázala na Omegu ze včerejška. “Savannah,” namířila prst na o něco mladší černošku, která zrovna míchala vejce asi na omeletu, “a jediné štěně tady; Sybill. Oceňuji, že byli rodiče fanoušci Harryho Pottera, ale myslím, že Hermiona je víc cool postava, než Trelawneyová. Mám Hermionu nejradši. Je ze všech nejchytřejší a je to Omega. Co ty?”

“Co?” Nechápavě se na ni podíval.

“Jaká je tvoje nejoblíbenější postava z Harryho Pottera?”

Co? Ptala se ho na postavy z Pottera? Co to sakra…? Tak trochu nechápal, jak mohla být tak v pohodě a chtít se bavit o starých filmech pro děti, když byla oblečená v teplákové soupravě jak pro trestance a krk jí obepínal světle hnědý obojek. Ale bylo na tom cosi… no, asi povzbudivého nebo tak něco. Dean potáhl za vlastní obojek, která mu odíral kůži a tlačil do ohryzku, když mluvil, a skutečně se zamyslel nad tím, jakou má rád postavu.

“Hmm… Potter není moc pro mě. Mám rád staré horory. Ale kdybych si měl vybrat, tak asi… Sirius Black, protože má létající motorku.”

“Měli bychom se pustit do práce. Angelo už kouká. Nechceme, aby na nás Alfův mazlíček žaloval,” řekla místo odpovědi, hlas tišší, než předtím, vzala Deana pod loktem a odvedla ho k lince.

Ukázalo se, že Charlie má na starosti jídlo pro Omegy a když předtím říkala, že je to jednoduché, jen teplá vločková kaše, tak to myslela doslovně. Nalila vodu do většího hrnce, nasypala tam kilo obyčejných vloček a nakonec přidala čtyři polévkové lžíce cukru. A to, zdá s,e byla snídaně pro všechny Omegy. Alfa samozřejmě, jak jinak, dostal čtyři míchané vejce, pořádnou hromadu slaniny a opečené tousty, plus čerstvě udělanou kávu a velký džbán pomerančového džusu, zatímco pro Omegy nebylo nic jiného k pití, než obyčejná voda.

Během přípravy snídaně mu Charlie prozradila, že mají ‘domácí výuku’ což kupodivu znamenalo opravdu vyučování každé dopoledne od pondělka do pátku. Dean si byl jistý, že je tenhle Alfa sráč ‘vzdělává’ jen proto, že to bylo povinné, protože nevypadal na typ, který si myslel, že si Omegy zaslouží vzdělání a šanci na uplatnění.

Po vyučování byl většinou oběd – slovo většinou zdůraznila, jakoby nebyl oběd pravidlem – a po něm měli za úkol se postarat o dům. Nejen uklidit ve všech místnostech, ale podle všeho bylo na programu dne natřít zadní zápraží a pak nalakovat kovovou hlavní branku. V tom hnusném počasí, chladu, dešti a všudypřítomném lezavém vlhku, které nebylo na práci vhodné nejen proto, že člověk mrzl, ale i kvůli samotné barvě. Který idiot by natíral dřeva, když bylo mokré a nafouklé vodou. V létě, až zápraží uschne, tak barva popraská a začne se loupat. A to byl nejspíš účel. Pak bude moci zdejší Omegy zase nahnat do nesnesitelného vedra, aby škrabali popraskanou barvu a natírali znovu.

Snídaně pro Uzlíka byla naaranžována na pěkném dřevěném podnosu, div že mu k ní Angelo nedal ještě vázu s růží, a pak ji druhý Omega vzal nahoru.

Misky s kaší skončily na podobném, jen méně přepychovém tácu, který měla vzít Charlie. Bylo na první pohled vidět, že je to pro ní dost těžké a po schodech se jí jde špatně, tak jí podnos vzal a vydal se za Angelem.

Druhý Omega zamířil do jídelny, kterou Dean zahlédl už včera, ale teprve teď si ji mohl lépe prohlédnout. 

Nalevo stejně jako naproti dveřím z chodby byla okna ven do malé, pochmurné zahrady a s výhledem na průčelí protějších činžovních domů a na boční stěnu sousedního domu. Takže nic moc ke koukání. Napravo na stěně přiléhající k chodbě byla stará skříň s prosklenou vitrínou, ve které byly ošklivé, malé porcelánové sošky všeho druhu. A na poslední stěně byl starý krb a dveře do další místnosti.

Jakmile dostal Alfa svoje jídlo, kterému Angelo pečlivě a úslužně, s hlavou skleněnou, naservíroval přímo pod nos, tak jim bylo dovoleno vzít si misku s kaší a posadit se – velké překvapení – ke stolu, aby se najedli jako lidé. Pokud byla kaše mdle sladké chuti a jedna sklenice vody něco, co by se dalo považovat za jídlo pro člověka. Dean si to nemyslel. Jo, občas se stávalo, že se musel vzdát své porce, aby měl Sammy dost, ale to bylo proto, že neměli peníze nebo je bylo potřeba šetřit, ale tenhle Alfa sráč měl určitě dost peněz na pořádnou snídani pro všechny.

Pokud šlo o Omegy, probíhalo jídlo v tichosti. Všichni drželi hlavy skloněné a žvýkali tu trochu rychle stydnoucí kaše. Zato Alfa sráč řečnil celou zatracenou snídani. Mlel sračky o tom, že Státy jsou v krizi, protože ztratily staré dobré hodnoty a protože Omegy neznají svoje místo, snaží se mluvit do politiky a o něčem rozhodovat, místo toho, aby dělali, co jim příroda určila a starali se o děti a domácnost. Dean nikdy nebyl moc do aktivismu, na to byl spíš Sammy, ale nesnášel, když mu Uzlíčci říkali, co má dělat a posílali ho do kuchyně a rodit štěňata po vrzích. A bylo pro něj těžké, aby Evanse neposlal do prdele, ale nakonec to zvládnul a udržel jazyk za zuby.

Po jídla museli sklidit ze stolu a umýt nádobí a pak přišlo na řadu to slavné vyučování. Odehrávalo se v místnosti za dveřmi vedle krbu v jídelně, která byla vybavená jak školka pro malá štěňata. Byly tu věci, jako koberec s potiskem města, takové ty pěnové dlaždice s čísly a na všech oknech byli nálepky a barevné závěsy. Ve poličkách podél stěn byli vyskládané panenky, stavebnice a plyšáci a na stěnách samotných zase naučné plakáty jak pro pětileté. Třeba usměvavý klaun, který měl otevřený hrudník a v něm orgány s barevnými popisky a bez všech těch detailů, které se daly najít v učebnici biologie (Sammy by se zbláznil strachy, kdyby to viděl, a popravdě, Deanovi to taky připadalo trochu znepokojivé) nebo plakát, kde se vysvětlovalo, jak číst čas z ciferníkových hodin. Všemu dominovala tabule ověšené řetězem netopýrů a dýní, které na ní musely zůstat od Halloweenu a stůl se židlemi, který se jako jediný zdál používaný. Všechno ostatní vypadalo, jakoby to byla jenom divadelní kulisa.

Z jedné ze skříněk si vyndali tenké učebnice a cvičební sešity, které nejen vypadaly jak pro malé děti, samé barevné obrázky a jednoduché věty, hlavně v nich bylo učivo, které by bylo jednoduché a staré i pro Sammyho a odpovídalo tak možná věku malé Sybill. Rozhodně nebylo pro někoho v juniorském nebo dokonce seniorském ročníku střední. Jo, o sobě Dean věděl, že není zrovna mozkový trust, jako Sam, ale dávno nepotřeboval, aby mu někdo učivo vysvětloval pomocí dětských obrázků. Ten zakrnělý Uzlíček si snad opravdu myslel, že Omegy jsou hloupé.

Tři hodiny takzvaného vyučování se táhly ještě víc, než normální škola, mimo jiné i proto, že měl Dean hlad. Během hárání prakticky nic nejedl. Neměl hlad a dokázal sníst jen čokoládové tyčinky a z nějakého divného důvodu měl chuť na mlíko. Ale první den po hárání měl takový hlad, že dokázal klidně sníst pět hamburgerů a dvoulitrový kbelík zmrzliny ani nemrknul. I když háráním kvůli supresorům neprošel, pořád měl hrozný hlad a jedna malá miska kaše nebyla rozhodně dost, aby ho nasytila.

Přistihl se, že se těší na oběd, i kdyby to byla jen další miska vloček s cukrem. Nakonec se ukázalo, že o moc lepší to nebude. Alfa si poručil steak, opečené brambor a smažené fazolky se slaninou a to také dostal. Omegy si měli pro sebe udělat vařené brambory a vařenou mrkev. To bylo všechno. Jedna zasraná malá vařená brambora a hrst koleček vařené mrkve. Nesnášel vařenou mrkev, ale měl takový hlad, že ji snědl do posledního kousku.

Po obědě je čekala práce. Uklid celého domu. Angelo dostal Deana na starost a Dean, při pohledu na růžový obojek druhé Omegy, ani na okamžik nepochyboval, že Angelo nebude váhat a řekne Alfovi o všem, co Dean udělá. To znamenalo, že přinejmenším dnes nebude mít šanci se pořádně rozhlédnout po celém domě a najít bezpečnou cestu ven. Ještě musel být trpělivý a hlavně si na svého spolubydlícího dávat pozor. A tak se bez protestu nechal odvést dolů do sklepních prostor, kde mu Angelo ukázal, že jedny z dveří jsou druhá koupelna a řekl mu, aby ji důkladně vyčistil.

Chopil se tedy kbelíku, rukavic a čistících prostředků, které mu druhý Omega dal a pustil se do práce.

°°0°°

Vylil poslední kbelík do záchodové mísy, spláchl, stáhl si rukavice a hodil je na okraj kbelíku odloženého na zemi. A promnul si břicho. Cítil tam uvnitř takové nepohodlí. Nebylo to jako po hárání ani před krámama, bylo to jiné. Ne bolest nebo pocit nafouknutí, ale spíš, jakoby se mu uvnitř svíjelo klubko tenounkých červů. Nikdy nic takového nezažil a trochu ho to děsilo. Co když mu ty zasrané supresory udělali něco vážného? Něco uvnitř podělali tak moc, že bude potřebovat doktora nebo… co když to bylo trvalé? Už nikdy žádné hárání. To by mu svým způsobem nevadilo, stejně to neměl rád, ale bez hárání by nikdy nemohl… Nikdy by nemohl mít štěně. Sice je nikdy nechtěl, nebo si alespoň nemyslel, že by je chtěl, ale jeho hloupou vnitřní Omegu ta představa vyděsila.

“Přestaň s tím, Winchestere!” napomenul se nahlas, ale potichu, aby ho neslyšel Angelo, pokud ještě byl vedle v kuchyni a uklízel. “A nebuď za blbce. Určitě není žádný způsob, jak jednou injekcí vypnout cykly. Sam by ti to potvrdil…” nechal vyznít do ztracena a s povzdechem si přesunul ruku na žaludek. “Do prdele… já mám takový hlad.”

Byl doslova pár kroků od kuchyně. Možná by se tam mohl vplížit a ukrást něco k jídlu. S plný žaludkem by se mu lépe přemýšlelo a možná zmizí i další divné pocity. Jo, třeba se prostě jen potřeboval najíst. Nikdy nebyl po hárání o hladu, na to táta dbal a vždycky sehnal nějaké peníze navíc, aby mohl být Dean alespoň den v pohodlí a teple. Třeba to nebyly jen ty zkurvené drogy, ale i hlad.

Opatrně otevřel dveře a vyhlédl na chodbu, uši napnuté.

Slyšel kroky někde v horním patře, ale žádná hluk z kuchyně. Angelo buď skončil nebo někam na chvíli odešel. Byl sám. To byla ve skutečnost mnohem větší příležitost, než jen ta ke krádeži nějakého toho sendviče a pár plátků slaniny.

Potichu za sebou zavřel dveře a opatrně, našlapujíc jako myška, se vydal nahoru po schodech. Dveře nad schodištěm byly naštěstí odemčené a na to, jak byly staré, neskřípaly. Někdo je musel pravidelně promazávat. Snadno je otevřel, znovu se rozhlédl a zaposlouchal, a když neslyšel nic víc, než vzdálené kroky, tak se rychle vydal k vchodovým dveřím. Vůbec ho nepřekvapilo, že byly zajištěné všemi západkami a zámky. Rychle je tedy otevřel a zkusil, jestli jde klika. Nešla. Muselo být zamčeno. Jak jinak taky.

Měl svůj hřebík, ale potřeboval ještě něco, aby dokázal dveře otevřít. Zasraně! Měl si alespoň vzít dole v kuchyni vidličku nebo nůž než se sem tak bezhlavě vrhl. Obrátil se, aby svojí chybu napravil, jenže v tu chvíle se otevřely dveře na konci chodby a objevil se v nich Alfa.

Deanova první myšlenka byla útěk nebo boj, ale donutil se nepohnout ani směrem k Alfovi, aby se mu vrhl po krku a ani nezačal utíkat. Zůstal stát na místě a snažil se předstírat, že neplánoval utéct. S trochou štěstí mu na to Uzlíček skočí, pokud skloní hlavu a uvolní ramena, aby vypadal neškodně a submisivně.

Zaměřil se na několik prasklin v dlaždicích u svých nohou, povolil každý sval v těle a udělal se tak malým a neškodným, jak jen dokázal, a zůstal stejně uvolněný, i když se k němu přiblížily kroky a nos mu zaplavil pach kardamonu a grepu, když Alfa stanul přímo vedle něj. Cítil jeho samotnou přítomnost, teplo které z něj vycházelo, tak blízko ten sráč byl a Deanova Omega byla rozpolcená mezi plný souhlasem s Deanovou touhou do Alfy strčit a vycenit na něj zuby a potřebou se sklonit.

Koutkem levého oka zachytil, že Alfa sáhl po otevřených západkách a začal je pomalu, jednu po druhé zavírat.

Deanovo srdce poskočilo. Kurva! Věděl to. Věděl, že se pokusil utéct a Dean zase pro změnu věděl, že mu ten pokus jen tak neprojde. Nestačil se ani zamyslet, co by mohl být další trest, když ho Alfa chytl za obojek a s jeho pomocí ho srazil na zem a zároveň mu chytl zátylek a stiskl na tom zkurveně citlivém místě. Místě, které patřilo jen Castielovi a tátovi s Bobbym a kterého neměl tenhle zauzlený sráč právo se dotýkat.

Než se stačil zastavit, vyšlo mu z pusy vztekle zavrčení a trhl hlavou, aby se tlaku na zátylek zbavil a bylo mu jedno, že se mu kvůli tomu zaryl kožený obojek do krk a do pachové žlázy.

V ten okamžik vzduch kolem explodoval jak vzteklým Alfa zavrčením, tak smradem hnijícího grepu.

“Ty jsi vážně vzteklá malá čuba bez vychování!” počastoval ho Alfa popravdě docela ubohou nadávkou, už slyšel lepší, a znovu ho chytl za zátylek, tentokrát tak pevně, že to bolelo a Dean cítil, jak se mu nehty zarývají hluboko do kůže. “Chtěl jsem počkat, ale vypadá to, že potřebuješ ukázat, kde je tvoje místo. Kam patří všechny svině jako ty; na Alfa uzel.”

Trhl Deanovým obojkem tak prudce, že jedinou možností bylo nechat se vláčet chodbou a držet prsty zaháknuté za tvrdou kůži jen aby zajistil, že mu obojek nerozdrtí průdušnici nebo nezaškrtí krční tepnu. Věděl, že stačí pouhých dvacet pět vteřin tlaku na krkavici, aby člověk ztratil vědomí. Dvacet pět zkurvených vteřin, které ho dělali mezi schopností bojovat ze všech sil a udržet si svou důstojnost a tím, že se probere s Alfa uzlem v zadku a zbude mu jen brečet, jako malá holka.

Byl vtažen do pracovny, kde ho Alfa vytáhl na nohy a hodil ho na pohovku.

Dean zalapal po dechu.

Všechno kolem trochu plavalo v mlze, ale kde je jeho protivník věděl moc dobře. Cítil ten odporný smrad hnijícího grepu a tak bez zaváhání věděl, kterým směrem zavrčet, než vyskočil z pohovky a vrhl se k velkému pracovnímu stolu, který dominoval tomu, co byla nejspíš Uzlohlavova kancelář. Byla na ní stará stolní lampa hodící se k historickému interiéru která byla – a to bylo hlavní – na první pohled kurevsky těžká. Popadl ji, matně si uvědomil, že vytrhl kabel z nějaké zásuvky, obrátil se a bez zaváhání rozmáchl.

“STÁT!”

Strnul uprostřed pohybu. Jeho vědomí bylo zatlačeno do pozadí a jeho Omega a prvotní instinkty brutální silou vytaženy na povrch, ale přesto si vzdále byl dál vědom svého těla. Vzepřel se tomu pocitu. A cítil, jak se všechny svaly v jeho těle rozechvělý tím, jak jeho Omega, vlastně proti vlastní vůli, držela jeho tělo nehybné, zatímco on se ho zbytkem svého vědomého já pokoušel donutit k pohybu.

“PUSŤ… tu lampu na stůl.”

Další příkaz byl matoucí. Byla v něm síla Alfa hlasu, ale zároveň jakoby jeho ovládnutá Omega vlastně nevěděla, co po ní chce, i když Dean svým vědomým já věděl, že má upustit lampu. Uzel to řekl. Přikázal položit lampu na stůl a přesto ji Dean stále držel a nehýbal se. Chvíli ho to samotného zmátlo, ale pak mu to došlo. Ten příkaz byl moc složitý! Poprvé i podruhé po něm chtěl jednoduché věci, kleknout si a zastavit se, ale položit lampu na stůl byl mnohem složitější úkon. Možná, že kdyby mu jen rozkázal ji pustit, udělal by to, ale takhle Dean uvízl nehybný, jak nějaká zasraná socha.

Uzel frustrovaně zavrčel, udělal krok a vytrhl mu lampu z ruky. Bolelo to, protože příkaz ho donutil zůstat nehybný včetně prstů, ale nepřipravil ho hlas. Pořád ještě dokázal přes rty vyloudit varovné zavrčení a zvládl i nenávistný pohled do vztekle planoucích očí, které měl teď tak blízko.

Alfa mu ukázal tesáky, než ho chytl za zátylek a násilně ohnul o stůl. Lampa přistála přímo před jeho obličejem a za boky ho chytly silné ruce, které se mu zaryly do masa. Zezadu se k němu přitisklo teplo. Váha těla ho přišpendlila ke stolu a zároveň mu Alfa rozkopl nohy od sebe. Realita toho, co se děje, ho začala dohánět. Nemohl se hýbat. Doslova byl uvězněný ve svém zamrzlém těle a nemohl se ani pustit do boje, který si sliboval, že za každých okolností svede. Srdce mu bilo do hrudního koše a strach si razil cestu jeho břichem.

“Buď zticha a nehýbej se, pokud nechceš, abych tě uvázal,” zavrčel mu Alfa zblízka do ucha a zahákl prsty za okraj tepláků.

V tu chvíli se rozezněl zvonek vchodových dveří. Ta kurevsky směšná hororová melodie, kterou Dean uvítal s pocitem naděje, která se mu vecpala do krku v podobě knedlíku zvěstujícímu pláč. Byl zachráněn. Nebo alespoň doufal, že je zachráněn. Vypadalo to tak, protože Alfa se z něj zvedl a strnul. Oba strnuli a poslouchali, jak se ozvalo další zvonění.

“Zůstaň tu a buď zticha.”

Vzápětí ho Alfa znovu chytil za obojek a smýkl jím na pohovku. Dopadl na sametové polstrování celou vahou, ani si nedokázal zakrýt obličej, protože byl pořád strnulí a neschopný se pořádně hýbat. I kdyby chtěl začít dělat hluk, křičet o pomoc nebo se vrhnout ke dveřím za odcházejícím Alfou, tak nemohl. Ta strnulost byla stále příliš silná, i když, podobně jako předtím, cítil, že vliv Alfa hlasu ho pomalu začíná opouštět.

Někdy ve chvíli, kdy slyšel vrznutí otevíraných dveří, se mu konečně podařilo zvednout na ruce, ale nebyl si jistý tím, jestli by dokázal vstát. Nezbylo mu tedy nic jiného, než poslouchat, co se ve vedlejší chodbě děje.

“Přejete si?” zeptal se Uzel zdvořile, ale v hlase bylo slyšet napětí.

Dean rychle zjistil proč. Přes pach grepu a kardamonu k němu průvan přinesl závan nějaké nahořklé marmelády s náznakem dehtu a jasným pižmovým pachem Alfy.

“Jsem detektiv Sheridan a to je detektiv Ballardová…”

“Zdravím,” ozval se ženský hlas.

“Jsme z Oddělení pro zvláštní oběti a chtěli bychom mluvit s nezletilým Omegou Deanem Winchesterem, který by měl být od včerejška v tomto útulku a ve vaší péči.”

“Ano, Omegu Deana jsem u nás ubytoval včera. O co se přesně jedná?”

“Můžeme dovnitř? Ať o tom nemluvíme mezi dveřmi,” požádal ženský hlas patřící té Ballardové. Nejspíš to byla Beta, protože její pach necítil.

“Ano, ano, jistě…” souhlasil Uzel ochotně, ale pořád s tím napětím v hlase. Dean si dokázal představit, jak právě ustoupil ze dveří a s neochotou obvyklou pro Alfy pustil jiného a neznámého Alfu do svého doupěte. Úplně viděl, jak ti dva stojí v bezpečné vzdálenosti, oba narovnaní do plné výšky, hlavu vztyčenou, bradu předsazenou a hrudník nafouklý v póze. 

Dveře zavrzaly a zapadly a hluk z ulice se ztišil.

“Vyšetřujeme podezření ze sexuálního zneužití. Zdá se, že Omegu Winchestera využíval jeden starší Alfa,” objasnil druhý Alfa, ten Sheridan.

“Chápu. To je smutné, ale nepřekvapuje mě to. Beru do Sun Hill problémové Omegy a většina z nich si prožila své. Týrání a zneužívání je často jen malá část toho, čemu byly ve svém krátkém životě vystaveny,” řekl Uzel soustrastným tónem. Sráč jeden. Nebylo to ani pět minut, co se pokoušel nacpat svoje hnusné péro do Deanovo zadku. A místo toho, aby to byl on, komu hrozí že bude hnít ve vězení do konce svého života, přišli dva detektivové, aby Deana přiměli vypovídat proti jeho Alfovi. Proti Castielovi, který se mu nikdy nevnutil a vždycky respektoval ‘ne’ bez ohledu na to kolikrát se vyděsil a odmítl ho. Teď hořce litoval, že kdy řekl Casovi ‘ne’ a jestli se z téhle zasraná díry dostane dřív, než mu někdo nacpe uzel do zadku proti jeho vůli, tak už nikdy necouvne. První, co udělá, bude, že se nechá ošukat, protože… i když to bylo hloupé, dětinské a patetické, chtěl, aby to byl poprvé Cas a nikdy nikdy jiný.

“Můžeme s ním mluvit?” zeptala se Beta.

“Jistě. Pojďte se posadit a já ho přivedu,” souhlasil bez zaváhání Uzel a pak bylo slyšet trojici kroků, jak se vzdaluje do obývacího pokoje.

Tou dobou byla paralýza pryč, takže se zvedl z pohovky, postavil se naproti dveřím do obranné pozice a zatímco čekal, než se Alfa vrátí, se zároveň rozhlížel kolem sebe. Za zády měl stůl, který už stačil poznat, na stole byl zavřený laptop a ta stará lampa. Za stolem pohodlné a drahé kancelářské křeslo, samé dřevo a kůže. Nalevo od dveří byla pohovka, na kterou ho Alfa hodil, vedle nějaké kovové skříňky na dokumenty, na stěnách viselo pár obrazů a okna měla výhled do malé zahrady a hlavně na nedaleké zdi domů.

Dveře se otevřeliy. Dean se napnul a vycenil zuby, instinktivně připravený na další boj, i když věděl, že právě teď ho boj nečeká. Alfa bude chtít, aby šel s ním a promluvil si s detektivy.

Uzel za sebou zavřel dveře, sjel Deana pohledem a ušklíbl se.

“Přesně jak jsem si myslel. Další děvka, která prodává svou vlhkou díru,” vyplivl znechuceně. “A na takové jako ty se plýtvají peníze z daní poctivých a tvrdě pracujících Alfů, jako jsem já.”

Teď by na řadě Dean, aby se ušklíbl a vzdorovitě zvedl bradu, pohled upřený přímo do Alfových očí, protože moc dobře věděl, jak ho to rozčílí.

“Tvrdě pracujících? Ty nemáš ani ponětí, co je to tvrdá práce. Co to znamená zapotit se kvůli každému zasranému dolaru. Vyděláváš na tom, že týráš bezbranné Omegy – “

Řekl by víc, ale Alfa byl v okamžiku u něj, zavrčel a vycenil zuby v plné velikosti, náznak rudé v očích, a chytil ho za vlasy. Trhnutím mu zvrátil hlavu a pak ho uchopil pod bradou a pevně sevřel.

“Myslíš si, že jsi zvláštní?” vysmál se mu Alfa sráč do obličeje. “Měl jsem tu už tucty takových drzých fen, jako jsi ty a všechny odsud odešly řádně vychované. Neučím tě se chovat slušně a prosit o uzel.”

“Naser si!” Zavrčel přes vyceněné zuby.

Alfa znovu zavrčel, pustil jeho bradu a rozmáchl se k úderu. Dean se nesnažil uhnout ani krýt. Dál držel hlavu vztyčenou, bradu vystrčenou a zíral do Alfových očí. Stejně by se nedokázal krýt efektivně a tak nehodlal Uzlohlavovi poskytnout to potěšení, aby ho viděl vyděšeného a poníženého.

Trochu s podivem rána nedopadla. Rychle mu došlo proč. Alfa si nemohl dovolit přivést ho před detektivy s čerstvě roztrženým rtem neo barvícím se monoklem. Proto ho ten sráš jen srazil na zem a když Dean dopadl na všechny čtyři a dřív, než se stačil obrátit k další obraně, se nad ním rozkročil, chytil ho za obojek a trhl vzhůru. Chytl tvrdou hranu kůže, která ho přiškrtila a pak uslyšel cvaknutí zámku po kterém mu byl obojek z krku stažen.

Alfa ho znovu chytil za zátylek a sklonil se k jeho uchu.

“Pamatuj si, že budu celou dobu s tebou. Jestli těm fízlům něco jen naznačíš, zavřu tě do komory a nechám shnít ve vlastních hovnech a chcankách, rozumíš mi?”

Dean v odpovědi jen zavrčel.

Nehodlal policajtům nic říkat. Neposlouchali by ho a nevěřili by mu, tak jako on nevěřil jim. V tom měl jejich Alfa pravdu a Deanovi teď, když byl nucen klečet u nohou zasraného Uzlíka, docházelo, jak moc velkou. Policii, úřadům, vládě… ničemu z toho se nedalo věřit. Když chtěl člověk v tomhle zasraném světě přežít, zvlášť pokud byl Omega, musel se o sebe a svoje problémy postarat sám, protože mu nikdo nepomohl.

Alfa ho zvedl a postrčil ke dveřím.

---

Poznámka autorky:

Žádná z Omeg nemá fyzický ani mentální hendikep, který by jí/jemu znemožňoval normálně docházet do školy a vzdělávat se podle standardních výukových plánů. Evans má ale doktory, kteří jsou ochotni u Omeg v jeho péči diagnostikovat různé fyzické nebo mentální hendikepy a doporučit domácí výuku. V první řadě je to způsob, jak dostat víc peněz od státu a od různých charitativních organizací. A za druhé tím má Omegy pod svou neustálou kontrolou a může je podrobovat hlavně psychickému a sexuálnímu zneužívání. Skutečné rány pěstí nebo jiné fyzické násilí zanechávající stopy využívá jen zřídka. Nechává ale Omegy hladovět, vystavuje je sociální a smyslové deprivaci (nevychází z domu a v domě jim není k dispozici žádná “zábava”) a udržuje trvalou atmosféru strachu.

---

48. kapitola – 50. kapitola