Ledové slunce – 51. kapitola

Nebyl si jistý, kolik času uběhlo. Ve tmě a tichu se čas počítal špatně a že tady dole ve sklepě bylo opravdové ticho. Ruch domu byl neslyšný a že vůbec někdo je v domě zjistil, až když ostatní Omegy přišly do kuchyně. Podle toho poznal, že už je čas večeře, protože je slyšel, jak chrastí nádobím a cítil nejen jejich pach, ale i vůni pečeného masa a smažících se hranolek, která způsobila, že se mu pusa naplnila slinami a žaludek stáhl hladem. Oběd nestál za nic a večera pravděpodobně nebyla jiná, ale bylo to jídlo a Dean měl zoufalý hlad. A chtěl kurva ven, ale… věděl, že ostatní Omegy mu nemůžou pomoct a pravděpodobně s ním ani nebudou chtít mluvit a tak je nechtěl dostat do potíží tím, že je bude oslovovat. Zůstal tedy potichu a jen poslouchal ruch vaření a pak to, jak se všechny Omegy pomalu vydaly nahoru. 

“Jděte napřed. Hned vás doženu,” uslyšel Charliin hlas. Nejspíš se snažila srovnat misky s kaší nebo jiným jídlem na tác tak, aby je mohla lépe nést nebo tak něco.

Většina kroků už byla na schodech, když, k Deanově překvapení, jeden pár nohou přistoupil k jeho dveřím.

“Nic jiného nemám,” řekla Charlie a pak škvírou pod dveřmi dovnitř vklouzl plátek toustového chleba.

Než stačil Dean něco říct, třeba poděkovat, nebo jen vzít toust do ruky, už slyšel, že se Charlie rychle vzdaluje z kuchyně. Ještě pár vteřin poslouchal, než popadl suchý kousek těsta a dvěma velkými sousty si ho nacpal do pusy. Asi by měl šetřit, ale sakra, i ten jeden plátek tvrdého chleba byl pro jeho svírající se žaludek jako mana z nebe. 

Znovu se opřel o dveře, přitáhl si koleno pod bradu a sevřel řetěz, který ho poutal k zemi. Byl chladný, ale skutečný a to bylo ve všepohlcující temnotě jakýmsi způsobem uklidňující. Začal počítat jeden článek za druhým a hlavou se mu honily myšlenky. Přemýšlel o Sammym, kde asi teď je a jestli je na tom stejně špatně, jako on. Pokud byl… pokud na něj někdo jenom položil prst, tak až se odsud dostane – a Dean věděl, že se odsud kurva dostane, i kdyby měl toho zauzleného sráče udusit polštářem ve spánku – tak najde každého, kdo jeho malému štěněti ublížil a podřízne ho jako prase. A pokud ne… tak Dean doufal, že rodina, ke které se dostal, bude mít trpělivost s těmi jeho hloupými koníčky a jeho divný stravováním a touhou koupit každou zatracenou charitativní placku, na kterou narazí.

Vzpomínal na Case… na svého Alfu. Na toho zatracenýho Uzla, který se někde flákal, místo toho, aby mu přišel na pomoc. Jenže jakmile ho tohle napadlo, musel hned uznat, že takhle přemýšlet je hloupé. Nejenže se dokázal o sebe postarat sám a nepotřeboval záchranu jak nějaká princeznička, taky chápal, že Cas nemůže do Sun Hill jen tak vtrhnout a prostě ho odvést. Chtěl by, aby to udělal, ale zároveň nechtěl, protože kdyby to udělal… kdyby Cas udělal něco tak zjevného, aby ho dostal k sobě, tak by se tím dostal do problémů. Mohl by skončit ve vězení nebo hůř, mohli by ho deportovat a ani jedno z toho Dean nechtěl. Musel věřit a věřil, že když mu Alfa řekl, že se o všech postará, tak to udělá. Jen musel být trpělivý.

Přemýšlel taky o detektivech z dnešního odpoledne. Mohli Castielovi nějak uškodit? Doufal, že ne. Udělal pro to všechno, co mohl. Podrobil se tomu ztracenému vyšetření a řekl tolik pravdy s trochou strategicky umístěných lží, aby z toho všeho vyšel jeho Alfa co nejlépe. Co na něj vlastně měli? Jenom tu značku na krku, která sice neměla být problém, ale asi byla… no tak trochu. Technicky, pokud věděl, nebylo takové značení trestné. Nebo si to alespoň myslel. Kdyby tu tak měl mobil, mohl by si to hned vygooglit a být klidnější.

“Do prdele s tím!” zaklel nahlas a praštil do dveří pěstí. Cítil se frustrovaně, ale zároveň, kdesi hluboko v útrobách, měl strach. Nikdy se nevěděl rady se svým strachem a tak dělal to, co vždycky; proměnil ho na vztek. Začal vrčet a uhodil pěstí do dveří znovu a znovu a znovu. Nevěděl, kolikrát to udělal, přestal, až když cítil brnění v celé ruce a vlhko na kloubech, kde kůže praskla silou úderů a ven se vyvalily krev a lymfa.

Tehdy si opřel čelo o dřevo, vzal bolavou a zároveň otupělou ruku do dlaně a obě spojené ruce si vtiskl do žaludku.

“Ach jo… dal bych si slaninový burger…” zamumlal pro sebe. “S velkou porci hranolek se sýrem a… koláč! Třešňový koláč, rovnou dva kousky. Nebo jablečný. Sakra, klidně i pekanový.” Ušklíbl se další myšlence. “Dal bych si dokonce i salát, Sammy. Zatracený listový salát včetně těch směšných slunečnicových semínek. Co ty na to, brácho? Dáme si spolu…”

Jo, tohle by se Samymu líbilo. Dean nad pořádnou mísou salátu, který bez keců jí. Byl by šťastný a voněl by jako santalové dřevo s něčím sladkým.

Zvedl zraněnou ruku ke rtům a zatímco slízával krev a cucal bolavou kůži, se pomalu přesunul na druhou stranu komory k chladné cihlové zdi. Opřel se o ní. Komora byla dusná, naplněné hnusnými pachy a vzduch v ní byl těžký a horký, ale opřít se o studené cihly trochu pomáhalo. Bylo to dokonce tak dobré, že dokázal na chvíli ignorovat pach chcanků a hoven, který byl kolem kbelíku silnější, než když seděl u dveří. Táhl totiž přímo z něj. Dean nemusel moc přemýšlet, aby věděl, k čemu ten kbelík slouží a jen se v duchu modlil, aby se odsud dostal dřív, než ho bude muset použít. Naštěstí měl od rána jen dvě sklenice vody a tak málo jídla, že měl sice hlad a žízeň, ale na záchodě nebyl ještě ani jednou a ani se mu nechtělo. Hádal, že to asi nebylo zdravé, ale byl za to rád.

Vytáhl ruku z pusy a zaměřil se na světlejší proužek pod dveřmi. Byl jen mdlý, protože světla vedle v kuchyni už nesvítila, ale trochu světla tudy procházelo od mikrovlnky, ledničky, kávovaru a dalších spotřebičů, položených na lince. Byl to takový malý, záchytný bod, který ho ujišťoval, že není slepý, ale ticho… ticho mu dávalo pocit, že je hluchý. Bylo ubíjející a tak se ho rozhodl naplnit.

Odkašlal si a pustil se pobrukování klasických rockových balad. Začal s November Rain a dostal se přes Nothing Else Matters a Still Lovin‘ You až k první sloce Bed Of Roses, když uslyšel kroky scházející po schodech.

Předem věděl, že to není ani jedna z Omeg. Kroky byli příliš těžké a sebevědomé. Byl to Evans.

Automaticky sáhl do kapsy a sevřel svůj hřebík

Až Uzlosráč otevře dveře a skloní se k němu, mohl by mu zabodnout hřebík do oka, zatlačit mu ho až do mozku a… tím ho zabít. Mohl Evanse zabít? Rozhodně patřil k lidem, kteří si nezasloužili žít, ale Dean si nemyslel, že by ho dokázal zabít.

Pustil hřebík a místo toho se připravil na další obranu.

Byl tak kurva zbabělý, ale prostě ne, nezvládl někoho jen tak zabít. Ještě nebyl tak daleko.

Zámek na vnější straně dveří cvakl, pak to kovově zachrastilo, jak ho Alfa vyndal z oka a nakonec bylo slyšet, jak otevírá západku. V tu chvíli se Dean opřel rukou o zem, zvedl se tak, jak mu to řetěz dovolil, odhalil své malé omega tesáky a ukázal všechen vzdor, který cítil.

Dveře se otevřely a oslňující světlo ho uhodilo do očí. Neuhnul, ani si nezastínil oči, jen je přimhouřil a nasál vzduch. Mohl poznat, kde je jeho nepřítel podle jeho pachu, ani ho nemusel vidět.

“Pořád vzteklá fena, jak vidím,” okomentoval Alfa sráč jeho postoj a zavoněl hořkým vztekem, takže Dean čekal další útok. Alfa se ale opřel o futra dveří a dokonce se naklonil kupředu, takže byl skoro dost blízko na to, aby ho dokázal chytnout, kdyby se natáhl. “Volá ta policajtka z odpoledne a chce s tebou mluvit. Dostaneš šanci se mi zavděčit. Dám ti ji k telefonu a když se jí zbavíš, dovolím ti přespat v posteli. Znovu něco naznačíš a další týden zůstaneš zavřený tady dole. Rozumíš tomu?”

Představa, že by tu zůstal několik dní – a rozhodně věřil, že by toho byl tenhle parchant schopný – ho děsila a pokud se odsud mohl dostat jen tím, že promluví s tou… Ballardovou nebo jak se jmenovala, tak to klidně udělá. Jedinej problém byl, že nevěděl, co předtím řekl, že to tenhle šílený sráč považoval za nepatřičné. Ale co… když už nic jiného na pár minut se dostane z téhle díry.

“Dobře… Alfo.”

Vypadalo to, že je Uzel s odpovědí spokojený, dokonce zavoněl odporně sladce, jak ho nejspíš potěšilo, že mu Dean řekl ‘Alfo’, a sáhl do kapsy pro svazek klíčů. Bylo to poprvé, co se mu naskytla příležitost prohlídnout si klíče, které Alfa používal. Přinejmenším jeden musel být od téhle komory a další od zámků k řetězu. Pak musely být tři nebo čtyři od pokojů Omeg, jeden možná od jeho vlastního pokoje, jeden byl od pracovny, jeden od učebny a jeden od dveří do sklepa. A nakonec dva od dvou zámků na hlavních dveřích a dalších několik od visacích zámků, které se dávaly na západky na hlavních dveřích. Byl to kurva velký svazek klíčů. A Dean si byl docela jistý, že ho Uzlík nosí stále při sobě. Nějak ho získat by každopádně usnadnilo útěk.

Alfa ho chytl za kruh na obojku a Dean naklonil hlavu mírně na stranu,a by mu usnadnil otvírání zámku. Cvaklo to a byl víceméně volný, kdyby Uzel nedržel celou dobu jeho obojek a pak ho za něj nevytáhl z komory.

Nohy ho brněly od toho, jak tak dlouho seděl v různých zkroucených pozicích, nejčastěji s koleny pod sebou, ale i tak byl rád, že je konečně na nohou. A taky na světle. I když i po těch pár hodinách bylo jasné a nepříjemné.

Nebránil se ani neprotestoval, když ho Uzel opět vzal za kruh na obojku a vedle nahoru po příkrém, dřevěném schodišti a pak hned doleva k pootevřeným dveřím kanceláře. Jen ten poslední krok přes samotný práh udělal Dean trochu se sebezapřením, protože pohled na stůl mu přinesl nepříjemné vzpomínky na to, jak přes něj ležel před pár hodinami ohnutý a na Alfovy hnusné prsty, které se mu sápaly po těle.

Evans ho dovedl až ke stolu, na kterém ležel mobil, a zatímco Deana stále držel za obojek, zvedl telefon ze stolu a přiložil si ho k uchu. Dean napnul sluch, protože věděl, že je dost blízko, aby mohl slyšet, co si povídají.

“Jste tam ještě, detektive Ballardová?”

“Jistě,” odsouhlasil hlas na druhé straně. “Přivedl jste Deana, aby si se mnou promluvil?” zeptal se a Dean měl dojem, že její hlas zní podivně ostře. Ostřeji, než jako kdyby mluvila prostě profesionálním, policejním tónem. Ale mohl se mýlit, koneckonců byl její hlas zastřený.

“Je tady se mnou. Předám vám ho, ale prosím jen krátce,” řel Uzel zdvořile a pak Deanovi telefon samozřejmě nepředal, jen ho dal pryč od ucha a zapnul hlasitý odposlech, než se na Deana významně podíval.

“Ehm… zdravíčko, detektive Ballardová,” pozdravil Dean hlasem trochu chraplavým od toho, jak posledních tak patnáct minut zpíval v malinké komoře plné vydýchaného vzduchu.

“Ahoj, Deane,” pozdravila ho Beta žena a tentokrát si byl jistý, že její hlas zní přívětivě. “Jsi sám?”

Podíval se úkosem na Uzlosráče který vedle něj stál.

“Jasně,” zalhal bez mrknutí. “Chcete se ještě na něco zeptat nebo co?”

“Ne. Ne, nechci se zeptat na nic týkajícího se případu, jen jsem tě chtěla zkontrolovat,” odpověděl mu detektiv mile. “Jak se cítíš?”

Cítil se hlavně naštvaně a trochu vyděšeně, ale to nemohl říct nahlas.

“Znáte to…” odpověděl neurčitě, načež se trochu zarazil. “Jako neznáte, ale víte co… Předhárání je na hovno. Jsem unavený, zpocený, je mi horko, křeče jsou taky na prd. Chtěl bych se jen stočit do hnízda a trochu spát.”

“Nechtěla jsem tě rušit, ale když jsem tě dnes viděla, měla jsem dojem… Je všechno v pořádku, Deane? Cítíš se v útulku pohodlně a bezpečně?”

“Je to útulek. Není skvělé tu být…” – Evans vycenil zuby ve varování a jeho pach zhořkl zkaženým grepem – “A nechci tu zůstat, stýská se mi po mém bratrovi, ale vím, že tu musím zůstat a to je v pohodě. Nic mi tu nechybí a Alfa se o nás dobře stará.”

“Dobře, to ráda slyším,” řekl s malým náznakem ulehčení, ale pořád v jejím hlase slyšel určitou ostražitost. Bylo možná, že měla nějaké podezření a, což bylo hlavní, že s tím podezřením chtěla něco dělat? problesklo mu hlavou a pak se sám sobě ušklíbl. Vůbec nezáleželo na tom, co si nějaká policajtka myslela. Stejně neměl sebemenší důvod jí věřit a i kdyby jí věřil a riskoval by a všechno jí teď hned řekl, tak věřila by ona jemu? Pochyboval. Kdo by věřil šestnáctiletému Omegovi s problematickou minulostí. Ne, od policajtů byl nejlepší se držet dál.

“To je všechno, co jste chtěla? Protože jestli jo, rád bych si šel lehnout. Jsem unavený.”

“Ano, to je všechno. Snad jen… co kdybych ti dala svoje číslo a email, abys mi mohl zavolat nebo poslat zprávu?”

“Nemám u sebe mobil. Nechal jsem ho nahoře,” zalhal a poctil nejen ostrý pohled ve své spánku, ale i napnuté ticho na druhé straně linky. “Ale jsem u Alfy v kanceláři. Najdu si tu něco na psaní. Moment…” Odmlčel se a během té odmlky si vyměnil vzdorovitý pohled s Alfou, jehož výraz nebyl nadšený. Pak se zase odvrátil a znovu promluvil. “Tak jo, diktujte…” 

Policistka mu nadiktovala svůj mobil a hned dva emaily, jeden do práce a jeden soukromý, a řekla mu, že si můžou popovídat přes Whatsapp nebo Messenger a ujistila ho, že bude snadné najít její facebookový profil. Nabídla mu taky číslo na Skype, které odmítl, protože už byl tenhle hovor zbytečně zdlouhavý.

“Jsem ráda, že jsem tě mohl slyšet a ujistit se, že jsi v pořádku, Omego. A ozvi se mi kdykoliv budeš chtít,” ujistila ho na konci hovoru a pak konečně zavěsila.

Evans zkontroloval, že se hovor opravdu ukončil, dal si mobil do kapsy a pak sáhl po Deanovi. Čekal, že ho Uzel chytne za obojek a zase ho někam odvláčí nebo za zátylek a stiskne tak, že to bude bolet, proto bylo překvapení, když mu chladná ruka dopadla zezadu na hlavu a žádná bolest nepřišla. Přesto se jeho Omega okamžitě naježila v protestu nad tím, aby se tenhle Alfa dotýkal jeho zátylku. A hned vzápětí se stáhla do koukata a zavrčela ve vzteku a znechucení, když Dean ucítil sladký pach Alfa štěstí a k tomu vzrušení, které ho zaštípala v nose, když se k němu Alfa sráč přitiskl celým tělem a zase ho zatlačil na hranu stolu. Tentokrát naštěstí zadkem, takže měl Dean volné ruce k obraně a mohl ho kousnout.

Výhružně vycenil zuby.

“Pořád vzteklý,” zamruče Alfa pobaveně a chytil ho kolem pasu, takže se jejich rozkroky k sobě přitiskl.

“Šáhni na mě a najdu způsob, jak ti uříznout uzel a koule!”

Alfův obličej potemněl, ale nezavrčel ani neukázal zuby.

“Chvíli si byl taková hodná čubička. Už jsem si myslel, že ti dneska v noci dám to, co všechny fenky jako ty chtějí, ale vypadá to, že zůstaneš raději zavřený v komoře,” řekl Uzel a vycenil zuby v posměšném zavrčení.

Dean mu zavrčení opětoval, pohled vzdorovitě upřený do jeho očí, ale v duchu cítil štěstí nad malým vítězstvím, byť nezáměrným. Jo, být zavřený dole v komoře bylo na hovno a nechtěl tam zůstat několik dní, jak mu Alfa sráč sliboval, ale jestli si měl vybrat mezi tím vzít dnes v noci do zadku jeho hnusný uzel anebo být zavřený v absolutní tmě a tichu? Jo, rozhodně bral to druhé. Bylo to stokrát lepší.

Nebránil se, když ho Uzlohlav znovu odtáhl zpět do kuchyně a neprotestoval ani když mu připnul na obojek řetěz. A než ho opět pohltila temnota, věnoval Alfovi Evansovi další vzdorovitý pohled.

°°0°°

Komora byla malá a stísněná, ale Dean byl zvyklý na to spát na zadním sedadle Impaly společně se Sammym nebo v jednom spacáku. Proto mu nedělalo tak velký problém pohodlně se uložit se zády opřenými o jednu stěnu a nohama o protější. Větší problém byl obojek svírající jeho krk a řetěz, a pak všudypřítomný  pach tělesných tekutin, strachu a čistících prostředků. A temnota a ticho. Jo, tma byla hodně hovno. Poutače zvoucí na levné ubytování a nonstop bistro totiž svítily pořád a jejich Alfa by si nikdy nevzal pokoj v zadní části motelu, kam jejich světlo nedolehlo. Z jednoduchého důvodu; aby mohli rychle naskočit do auta a bleskově opustit motel.

Dalo se tedy říct, že se mu podařilo se trochu vyspat, ačkoliv, když ho kroky na schodech probudily, měl pusu zalepenou žízní a v hlavě nepříjemný tupý tlak, jakoby měl slabou kocovinu. Alespoň, že žaludek ho přestal bolet, jen cítil, jak se mu stáhl a zároveň zel prázdnotou. Co ho znepokojilo bylo mravenčení v podbřišku a dobře známý lepkavý pocit v zadku, akorát že se necítil ani trochu vzrušený a nepamatoval si, že by měl příjemný sen. A taky necítil ani pach vzrušené Omegy, jen samotných šťáv, což – jak ke svému překvapení zjistil – nebylo to samé. Mohlo se jeho hárání vrátit i po těch chemických sračkám, co dostal? A co by ten Uzlosráš udělal, kdyby jeho hárání přišlo? Hádal, že to brzo zjistí, protože kromě kroků patřících ostatních Omegám, dolů do kuchyně sestupoval o Evans a Dean nějak hádal, že tam jde kvůli němu, ne aby se podílel na vaření vlastní snídaně.

Zámek cvakl, kov zachrastil a dveře zaskřípaly.

Příval světla byl oslepující a závan vzduchu zase osvěžující. Tentokrát už se neubránil tomu, aby si zastínil oči předloktím. Byl příliš dlouho ve tmě. Ani hlubokým nádechům, kterými lapal čerstvý vzduch plný kardamony a grepu a vzdálených nasládlých vůní ostatních Omeg. A nezmohl se ani na větší obranu, než mírné vycenění zubů, protože se cítil nepříjemně otupělý.

Trochu zavrčel až ve chvíli, když se k němu Uzel sklonil, aby mu odepnul řetěz od obojku. Pak ho uchopil za samotná obojek a stejně neurvala jako vždycky vytáhl z komory ven.

V tu chvíli už si Deanovi oči zvykly na světlo, nebo alespoň natolik, aby se mohl pořádně rozhlédnout kolem sebe. Ostatní Omegy stály poslušně v řadě, jakoby čekaly na nějaké představení. Tváře měly ale netečné, hlavy skloněné poslušně dolů a v očích prázdno, až na Charlie, která jako jediná na krátký okamžik zvedla pohled, podívala se do očí Deanovi a pak rychle pohlédla i Alfovým směrem, než oči zase sklonila.

“Od chvíle co jsi přišel, působíš jen samé problémy. Jsi nevychovaná, malá fena, která neumí být vděčná za to, co jí dávám,” pustil se Alfa do stupidního projevu. “Teď se tu před všemi za své chování omluvíš tím, že mi padneš k nohám a políbíš boty.”

To si dělal ten sráč srandu? Podíval se na Uzla skoro nevěřícně, ale ne, nedělal si srandu. Myslel to smrtelně vážně a když mu Dean bez náznaku submisivity a respektu pohlédl do tváře, tak se nespokojeně zamračil a odhalil zuby.

“Nasrat!” zavrčel. “Klidně mě zase zavři do tý komory, protože tohle nikdy neudělám!” 

Navzdory vzdoru a tomu, že zvedl hlavu v póze naprosto nevhodné pro Omegu, záda rovná a bradu vystrčenou, se Alfa nerozčílil. Nezavrčel ani se po něm nesápal, jako už tolikrát předtím, naopak se mu na tváři usadil potměšilý úsměv.

“Ach ne, nezavřu tě znovu do komory, Omego,” prohlásil a teprve teď chytl Deana za zátylek, ale jen proto, aby si jeho obličej přitáhl blíž a mohl mu do tváře posměšně vydechnout. “Dokud neuděláš co ti řeknu, ani jeden z vás nedostane najíst a všichni budete zavřený ve svých pokojích. Slyšeli jste?” zeptal se víc nahlas a odtáhl se od Deana. “Ne já, ale on,” postrčil ho kupředu k ostatním Omegám, “je důvod, proč od teď zůstanete ohladu.”

Dean se podíval z jedné tváře na druhou. Ani jedna z Omeg nezvedla pohled ani jinak nezareagovala na Alfova slova, ale jejich tlumené vůně se naplnily kyselým strachem. To stačilo, aby si uvědomil, že ten zauzlený sráč nejen, že byl schopen něco takového udělat, nejspíš to už udělal. A zatraceně dobře věděl, že to bude fungovat dokonce i na Deana. Jeho Omega v reakci na pach utrpení jiných Omeg a představu, že by kvůli němu hladověly, kňučela a vysloveně ho nutila se podřídit. A on už věděl, že to udělá. Ohne hřbet a udělá to, co přísahal, že nikdy dělat nebude, protože nemohl nechat ostatní trpět kvůli sobě a své zatracené hrdosti.

Sevřel pěsti i čelisti a pomalu se obrátil k Uzlákovi. Podíval se mu do očí a on mu opětoval pohled. Chvíli se vzájemně měřili, než se Dean přinutil sklopit oči a uvolnit ramena. Odpor k tomu, co se chystal udělat, byl obrovský, ale udělal to. Přistoupil o krok blíž a pomalu klesl na studené dlaždice. Téměř všechno se v něm bouřilo, když se předklonil blíž k Alfovým botám, až na nemocnou část jeho Omega instinktů, které tohle schvalovaly. Schvalovaly, že se chová jak zasraný pes a krčí se před Alfou, protože tohle dělat bylo přece normální pro Omegy. Naštěstí to byl jen malý střípek jeho osobnosti, který dokázal potlačit a když se jeho rty dotkly koženého povrchu černých tenisek, v duchu si sliboval, že jednou, až přijde správný čas, za tohle narve ty tenisky tomuhle Alfa sráči do krku.

V nose ho zaštípal nechutně sladký pach šťastného Alfy a když okamžik na to zvedl hlavu, dopadla mu do vlasů hladící ruka. Uzel mu začal probírat vlasy a spokojeně si při tom vrněl.

“To je ono, moje malá čubičko,” zabroukal spokojeně. “Vidíš, že se umíš chovat dobře. Takhle pokračuj a budu tě rozmazlovat, jako všechny tady.”

Rozmazlovat? Ten kretén byl úplně mimo. V tomhle zatraceném pekle nedostala žádná z Omeg ani to nejzákladnější, co potřebovali k životu, natožpak aby je tu někdo rozmazloval.

“Teď můžete připravit jídlo pro nás pro všechny. A ty, Omego,” oslovil přímo Deana a trochu víc mu sevřel vlasy, “můžeš se k nám připojit,” svolil blahosklonnost sama, než poplácal Deana po vrcholku hlavy, jakoby byl jenom pes, a bez čehokoliv dalšího odkráčel z kuchyně.

Jen co Alfova záda zmizela za rohem, už byl Dean na nohou.

“Sráč jeden…” odplivl si.

“Proč mu vzdoruješ?” oslovila ho ostře Savannah.

Překvapeně se na ní podíval, nejen proto, že to bylo poprvé, co ho oslovila, ale i proto, že mu tahle otázka nedávala smysl. Jak se mohla ptát, proč se tak chová, když byla v téhle díře zavřená dýl než on.

“Protože nejsem žádné zvíře, abych se plazil po zemi a chodil s obojkem na krku,” odpověděl a zatahal za obojek, který mu těžce seděl na ramenou.

“Jsi Omega. Začni se tak chovat,” zpražil ho Angelo.

“Omega nebo ne, jsem svobodný člověk, Američan a tyhle sračky. Nikdo nemá právo rozhodovat o tom, co mám dělat nebo jak se mám chovat.”

“On je Alfa. Alfové rozhodují,” namítl Penny.

“Alfové? Možná. Ti skuteční co za něco stojí,” jako můj Alfa nebo můj táta, dodal v duchu, ale nahlas to neřekl. “Ne zakrnění Uzlíci jako on.”

“Je tvůj Alfa a ty ho budeš poslouchat.” Vystoupil Angelo kupředu a přitiskl Deanovi prsty na hruď, hlavu zvednutou, ostrý pohled a v jeho mdlém pachu se objevila směsice kyselého strachu a hořkého hněvu. “Uděláš všechno, co ti řekne. Budeš se klidně plazit po kolenou celý den, když ti to přikáže a prezentuješ se mu, jako my všichni tady. Budeš jeho hodná, malá svině. Rozumíš?” Zavrčel, zuby vyceněné tak, že Dean mohl vidět, že mu chybí minimálně dvě stoličky a jeden malý Omega tesák má prolezlí kazem. “Protože jestli ne…” Tentokrát do něj nepíchl prstem, ale strčil plnou silou, takže Dean musel ustoupit dozadu a samozřejmě v odezvě na agresi sám vycenil zuby. “Jestli se mu dál budeš vzpírat, donutíme tě se podrobit, je ti to jasné… chica?” zakončil posměšně a předsadil bradu. Dean mu oplatil stejně a chvíli se vzájemně měřili, oba zuby vyceněné a nízké vrčení na rtech, než si Angelo odfrkl a ustoupil a obrátil se na ostatní. “Jděte si po své práci,” nařídil jim a Omegy poslechli.

Dean mohl druhého Omegu snadno přemoci a převzít jeho místo vůdce téhle malé Omega smečky a vlastně měl sto chutí to opravdu udělat, ale jaký by to mělo smysl? Nehodlal se tu příliš dlouho zdržet a neviděl důvod, proč ostatním Omegám pomáhat, když o to nestály, proto jen vyprovodil Angela chladným pohledem.

---

Poznámka autorky:

Dean prožívá to, čemu se říká “skryté hárání”. Projevuje se tím, že dojde k prokrvení dělohy, vyroste endometriální tkání a často se i uvolní vajíčko z vaječného folikulu, ale neprojeví se typické příznaky hárání. Příčin může být několik. Skryté hárání se může objevit v důsledku silného stresu nebo psychického otřesu, může být způsobeno hodně špatnou životosprávou (jak hladovění a drastické diety, tak obecně velmi špatné stravování; na kalorie vydatná strava, které má ale nízkou výživovou hodnotu) nebo nevhodnými supresanty či jejich nasazení v nevhodnou dobu.
Supresory se musí nasazovat v nejnižším bodě hormonálního cyklu. To znamená týden až deset dní po menstruaci. Supresory se pak buď berou ve formě pilulek každý den, náplastí každý týden nebo injekcí každý měsíc. A fungují tak, že udržují v těle Omegy nízké hormonální hodnoty. Proto nedojde ke zrání vajíčka ani k růstu endometriální tkáně a nepřijde hárání.

---

50. kapitola – 52. kapitola