Holub

Autor: Lanevra
Beta:
Hlavní postavy (páry): Sherlock Holmes, doktor Watson (SH/JW)
Stručný děj: Dobří holubi se vracejí.
Poznámka: Věnováno Akkarře
Dopsáno: 2010
Také zveřejněno:
FFDeník: Ano

---

Když se teď s perem v ruce obracím zpět a dívám se na naše první setkání, tak si uvědomuji, že jsem si ho vlastně všiml hned. Vysoký, až přespříliš hubený gentleman v obleku někde mezi drahým vycházkovým a levným slavnostním, opírající se o tenoučkou hůl a bystrým zrakem pozorujícím kolemjdoucí. Tehdy jsem mu nevěnoval pozornost, nejspíš kvůli bolesti v noze, ale možné také kvůli poválečné otupělosti vůči všemu.

O válce toho bylo napsáno mnoho, zabývali se jí filosofové, básníci, politici i samotní vojáci, ale základní pravda o ní zůstala, přes desetitisíce popsaný stran, stále stejná. Jedno kdo vyhrál, jaký bůh za ním stál či jestli měl pravdu nebo ne. Válka prostě brala. Mnohým vzalo manžele a otce, život, některým jen rozum. Já skončil ze všech nejlépe. Přišel jsem o hybnost v noze.

S odstupem času vidím, že jsem se měl vlastně dobře, přesto se tehdy staly hůl a sklíčenost mými věrnými společnicemi. A také holuby, které jsem jako stará osamělá žena chodil krmit tvrdých chlebem do parku. Vyznívá z toho sice jistá patetičnost lidského bytí, když lékař a voják tráví své volné dny na lavičce v parku, ale já to beru s nadhledem. Díky tomu jsem poznal jeho, takže není důvod se stydět za svou tehdejší neochotu začít po válce znovu žít.

Vzpomínám si, že tehdy, když ke mně přišel, jsem si zrovna sedal a rozevíral svůj papírový pytlík s kusy chleba.. Jako vždy šlo sedění ztěžka, i když slunce hřálo, tak zraněné noha stále cítila lezavost Londýnského počasí.

„Je tu volno?“ zeptal se tehdy zcela neznámý muž, jež se nade mnou náhle tyčil.

Vzhledl jsem a neubránil se zamračení. Tehdy byl vůči mně skvěle oblečený, upravený a evidentně bohatý, zatímco já se světem protloukal se dvěma obnošenými obleky, které mi byly velké, jelikož pocházely ještě z dob prosperity plných předválečných let. První mou myšlenkou proto bylo, že se přišel posadil vedle starého veterána a za úplatu z něj vytahovat senzační historky, aby si je pak mohl přivlastnit a vyprávět do vějířů se smějícím něžným dámám na bohatých večírcích.

„Volno tu je, ale já nemám náladu na rozhovor a v žádném případě nepotřebuji peníze,“ odmítl jsme ho rázně, vlastně spíš neslušně a jen jsem se divil, že ho mé bručounství ani trochu neodradilo.

„Nu vidíte… já mám zase výjimečně náladu si povídat a libra navíc se mi hodí vždy,“ pronesl s lehkostí hlasem nepoznamenaným uražením a elegantně složil své dlouhé tělo na lavičku vedle mě, „Vidím že jste svobodný lékař co se nedávno vrátil z Afganistanu a máte buldoka… ne, měl jste buldoka, nejspíš před tím, než jste odjel.“

V prvním okamžiku jsem užasl, pak se ozvala má paranoia vytříbená létajícími kulkami a strachem, že máme v tébože špeha nepřátel, a mě se zmocnil hněv že mě ten muž nejspíš sledoval nebo si o mě dokonce něco zjišťoval.

„Ano, měl jsem buldoka, ale zemřel už před dvěma roky…“
„Smutné… a překvapivé že chlupy drží tak dlouho. Budu si to muset poznamenat,“ přerušil mě vprostřed výbuchu hněvu a dokonala mi na pár chvil vzal slova z úst. Jeho drzost a zjevná přesvědčenost o tom, že je středobodem vesmíru, byla tak suverénní, že jsem cítil, jak jí kousek po kousku podléhám. Být v přítomnosti muže, jako je on, na ostatní tak často působí, ale já se tehdá ještě nemínil vzdát své svobody.
„Vážený pane, naprosto netuším kdo jste nebo jak o mě víte, to co víte, ale já se nemíním bavit s někým, kdo se mi ani nepředstavil.“
„Zbytečně se rozčilujete doktore Watsone,“ koutky tenkých rtů sebou pobaveně zacukaly. „Jako lékař byste měl vědět, že zlobení se neprospívá žádné nemoci. Když se budete příliš hněvat, tak vás vaše zraněná noha bude bolet více a déle. Měl byste se nadechnout a uklidnit.“
Jeho slova na mě měla přesně opačný efekt. Kdybych ke vstání nepotřeboval hůl, jež nějakým zázrakem zmizela z místa, kam jsem ji položil, tak bych rozčileně vyskočil na nohy a pravděpodobně bych se na něj rozkřičel, aby mě nechal na pokoji. Tak zdegenerované bylo v té době mé slušné vychování.

„Vy jste mě sledoval?“ zeptal jsem se prudce, „Nevím kdo, jste, pane, ani co chcete, ale přestaňte mě obtěžovat, nebo vyhledám nejbližšího strážníka!“ doporučil jsem mu s výhružkou.

„Jistěže jsme vás sledoval. Sleduji totiž všechny, kteří projdou tímto parkem. Je to mé malé mentální cvičení, provozované ve chvílích naprosto nudy, jaká mě sužuje teď. Vy jste ale první, kdo mě skutečně zaujal, nicméně…,“ stejně elegantně jako si sedl, teď vstal, „vidím že dnes nemáte dobrou náladu a tak vás nebudu moci prozkoumat blíže. Ponechám vás vašim chmurným myšlenkách a šedým holubům. Bylo mi ctí vás poznat.“
Udělal dva kroky od lavičky, než se zastavil, obrátil se ke mně a spočinul na mě svým zkoumavým pohledem. Teprve v tu chvíli jsem si pořádně prohlédl jeho tvář, trochu uklidněn tím, že snad odchází. Jeho rysy byli ostré, nos měl výrazný a orlí, oči měli podivuhodně šedou baru a trochu připomínaly oči dravce. Vlastně celý jeho profil budil dojem dravého ptáka.

°°0°°

Na druhý den ráno jsem se opět těžce dobelhal ke své lavičce a posadil se na ni. Ani jsem se nestačil řádně usadit, když si vedle mě sedl on. Sherlock Holmes. Upřel na mě oči, sledoval mě bez jediného mrknutí skoro dvě minuty a pak se koutky jeho rtů zvedly.

„Vidím, že jste se dnes dobře najedl a máte lepší náladu. Snad vám ji ještě zvednu dobrým námořnickým tabákem,“ řekl hlasem, který bych rozhodně prohlásil za veselý a z kapsy vytáhl sáček už na dálku vonící, až se mi sbíhaly sliny.
„Nepotřebuji, děkuji, mám vlastní tabák,“ odmítl jsem s podstatně větší zdvořilostí, než jsem to udělal den předtím.

Během noci, kdy jsem kvůli bolesti nemohl pořádně spát, jsem si několikrát přehrál naše setkání. Jak jsem Holmese nejdříve považoval za drzého mladého floutka, tak mi pomalu docházelo, jak mylný to byl úsudek. V první řadě jistě nebyl mladíček, vrásky kolem očí prozrazovaly že třetí desetiletí se k němu blíží mílovými kroky. Nebyl ani floutek, neměl ten správný pohled v očích. Byl prostě… zvláštní a jiný než lidé, se kterými jsem se kdy setkal a to mě přivedlo na myšlenku, že jsem možná byl příliš zbrklý v odmítnutí jeho pozornosti. Dokonce i bláhová myšlenka, že to možná není jen nabídnutí přátelství, mi v jednom šíleném okamžiku proběhla hlavou. Pak mi však došlo, že muži jako já se neseznamuji běžným romantickým způsobem na lavičce uprostřed krásného parku při krmení holubů. Tak náš svět nefunguje.

Každopádně jsem byl rozhodnut ho znovu neodhánět, kdyby dodržel nevyřčený slib a vrátil se.

„Jistěže máte, ale námořnický máte raději, než tu levná směs zbytků z nedaleké trafiky,“ řekl to s naprostou samozřejmostí, jako kdyby mě znal roky, „Nejdřív jsem si myslel, že ji máte rád, ale brzy mi došlo, že se s ní jen spokojíte, protože nemáte dost zásob toho, co vám chutná. To až po dvou týdnech pozorování mi došel můj trestuhodný omyl. Byl jsem velice nedbalý, ale…,“ důrazně zvedl prst, „právě to, že jsem se u vás zmýlil v úsudku, mě přimělo si přisednout a prozatím toho ani trochu nelituji.“

Byl jsem dokonale zmaten tím, co říká. A zaujat. Spíš náhle až fascinován jeho osobou. Převzal jsem si od něj pytlíček s výborně vonícím tabákem a vytáhl svou dýmku. Mlčeli jsme, zatím co já si ládoval dýmku a on mě pozoroval. Naklonil se ke mně se zapálenou sirkou přesně v okamžiku, kdy jsem chtěl sáhnout po vlastní krabičce. Jako kdyby jeho ruce byly mými nebo jako kdyby naše mozky byli spojeny.

Neřekl jsem nic, když se přiblížil ještě víc a položil konec hořící sirky do ústí dýmky. Přes sladkou vůni tabáku jsem cítil jeho kolínskou i vosk na vlasy, který měl na hlavě nanesen ve zbytečně tlusté vrstvě, takže mu vlasy přiléhaly těsně k hlavě. Bezděky mě napadlo, jestli má tak nepoddajné kadeře, že zvolil tento druh účesu. Nejspíš ano. Vypadaly hustě a měly temný odstín hnědé.

„Víte,“ pronesl jsem po několika hlubokých bafnutích, „já většinou umím odhadnout povahu člověka. Jsem lékař, znát lidi je moje povolání. U vás si ale nejsem jist vůbec ničím.“
„Vskutku? Tak mi povězte, na koho mě typujete?“ zeptal se s upřímnou zvědavostí.

Bafl jsem a vypustil kouř směrem vzhůru. Dlouze jsem si ho prohlédl, podvědomě jsem se snažil nepodobit stejně zkoumavý pohled, jaký měl i on. Na rozdíl od něj jsem nezjistil nic. Pořád se mi jevil, pocitově, jako osobnost mnoha vzájemně protichůdných stran.
„Původně jsem si myslel, že jste namyšlený zbohatlický floutek, co sbírá historky od veteránů a pak jimi oslňuje mladé dámy,“ přednesl jsem mu svou první teorii a hned dodal, že žádnou jinou nemám, „Teď si nejsem jist ničím.“
„Namyšlený zbohatlický floutek,“ zopakoval nanejvýš pobaveným hlasem, „Už mě nazvali mnoha jmény… od milosrdného zachránce, přes čmuchala strkajícího nos do věcí, do kterých mu nic není až po zplozence čarodějnice a samotného Satana… ale namyšleným zbohatlickým floutkem mě nenaznal nikdo. Jsme polichocen. Navíc jste jako první člověk, kterého znám, nejblíže pravdě.“

Chvíli to vypadalo, že se začne smát, byl to přesně ten okamžik, kdy by měl, ale zůstal jen u zvednutých koutků tenkých rtů. Pobavený. Uvolněný. Spokojený sám sebou. Spokojený tím, že je tu se mnou. Takoví na mě v tu chvíli budil dojem. Rozhodně nebyl mým prohlášením uražený.

„Když jsem blízko pravdě, tak… kdo jste?“ zvolil jsem opatrně otázku, zvědav, co mi odpoví.
„Člověk, ke kterému ostatní chodí pro radu, protože jim radu může poskytnout,“ odpověděl vyhýbavě, ale zároveň se mi zdálo, že upřímně. Zapamatoval jsem si však, že téma jeho práce, ať už je jakákoliv, nebude to, které chce probírat.

„Tak, co kdybyste mi řekl, proč se o mě tak zajímáte?“

Jen co dotaz opustil moje rty, tak mi došlo, že jsem přešel hranici, ale nejspíše jen ve své pokroucené mysli. Pro dva obyčejné muže, kteří se potkají v parku, je to spíš obyčejné otázka. Nemohla mít pro Holmese žádný vnitřní podtext, přesto se zdálo, že v jeho očí cosi zajiskřilo. I když to mohl být jen odraz slunce, co právě vyhlédl krátce mezi šedavými mraky.
„Protože jsem se ve vás zmýlil, to už jsem jednou řekl a nerad se opakuji,“ pronesl netrpělivě se špetkou podrážděnosti, „Pokud se však ptáte po důvodu blízkého sledování, ze kterého mě ve své mysli obviňujete, pak bych vás rád upozornil, že jsem vás nikdy neviděl nikde jinde, než tady na této lavičce a v tomto parku. Nemám obvykle ve zvyku plížit se za počestnými lidmi.“

Trhl jsem sebou. Bylo to, jako kdyby mi viděl do hlavy a četl moje myšlenky. Otázka, jako to dělá, byla prostě nasnadě.

„Jak jinak můžete vědět, že jsem lékař, vysloužilý voják, co dorazil z Afganistánu, že jsem měl buldoka a mám rád námořnický tabák?“ zeptal jsem se přísně, nečekaje na odpověď, „Musel jste mě sledovat. Následovat mě na každém kroku a…“
„A to stejně nevysvětluje, jak jsem to věděl,“ přerušil mě, mávaje při tom rukou, jako kdyby moje myšlenky odháněl podobně jako se odhání otravné mouchy, „Opakuji že jsem vás nesledoval.“
„Tak jak?“ zeptal jsem se netrpělivě, i jsem se zamračil, dávaje svým slovům důraz.

„Když vám to řeknu, tak to budete považovat za zcela banální.“
„Zcela určitě nebudu,“ nesouhlasil jsem, „Ať to víte jakkoliv, musí to být něco nesmírně zajímavého. Mluvte, prosím,“ požádal jsem ho s veškerou vlídností.

Chvíli váhal. Nakrčil při tom nos a vyšpulil dolní ret takže na pár krátkých okamžiků v mých očích připomínal mrzuté dítě, pak se jeho tvář zase vyhladila.
„Dobrá tedy,“ přikývl vážně, „Že jste lékař, jsem poznal podle obratnosti vaši prstů a tvaru rukou. Váhal jsem mezi lékařem a chirurgem, ale nakonec jsem usoudil že lékař, protože na chirurga jsou vaše prsty příliš široké. Vaší vojenskou kariéru jsem odhalil z držení těla a skutečnosti že si dáváte kapesník do rukávu. To dělají vojáci, aby ho měli po ruce a proto, že kapsy mají často překryté zbraní nebo jiným vybavením. Vyplynulo mi, že jste tedy vojenský lékař. Máte zraněnou nohu a, ač máte podle tvaru obličeje a barvy vlasů zjevně skotské či irské předky, tak jste ve tváři opálený. Že to zcela jistě není vaše přirozené barva, se dá dobře poznat podle tenkého pruhu světlé kůže kolem vašeho límce. Vojenský kabátec má totiž límeček vyšší, než je límec běžného oděvu. Opálený vojenský lékař s vážným zraněním… mohl přijet jedině z Afganistánu.“
„Co váš předpoklad, že mám buldoka?“

„Chlupy na vašem saku samozřejmě. Jejich délka, tvrdost a barva spolehlivě určí plemeno,“ řekl s takovou lhostejností, jako kdyby bylo jasné, že každý podle chlupů pozná druh psa, „To že už ho nemáte, je jasné z toho, že tu s vámi není. Myslel jsem, že zemřel nedávno nebo že jste se o něj musel přestat starat kvůli noze, ale podcenil jsem skutečnost, že jste musel čas strávit v Afganistánu a nemáte starostlivou ženu, co by opucovávala každé smítko z vašeho oděvu.“

Vyndal stříbrné pouzdro na cigarety s jemném tepáním a přehodil si ho několikrát z ruky do ruky.
„A to o… ženě, víte, jak?“ ptal jsem se opatrně, když totiž v mém případě přišlo na přetřes téma ženy, pak to bylo nanejvýš ošemetné.

„Podle absence prstenu, otlaku od něj i vybledlého proužku kůže na prstě,“ prohlásil s údivem, jako kdyby ho můj dotaz nanejvíc překvapil a z pouzdra si vytáhl tenkou ručně balenou cigaretu, „Na prsteníček se člověk přeci dívá hned poprvé, pokud má o někoho zájem,“ řekl s takovým klidem, zatím co si vkládal cigaretu do pusy, až jsem měl v prvním okamžiku chuť vyhrknout něco v tom smyslu, že ne, že nejsem zadaný a momentálně se ani s nikým nescházím.

Posléze jsem děkoval všem svým strážným andělům, že mi dovolili nejdříve myslet a mluvit až pak. Bylo jisté, že jsem jeho narážku špatně pochopil. Když mluvil Holmes o zájmu, pak měl jistě na mysli tohle jeho hraní s odhadováním lidí podle náznaků. Nic víc, nic míň.

„Co mé jméno? To jste nemohl zjistit z žádných chlupů nebo opálení.“

„Jistěže ne,“ přehodil si jednu dlouhou nohu přes druhou a položil ruku na opěradlo lavičky tak, že mě pomyslně objímal kolem ramen, „Přečetl jsem si to na obálce, jež vám vyčnívala z kapsy saka.“
„To nic nedokazuje. Mohl jsem tu obálku nést na poštu a posílat ji nějakému Johnovi H. Watsonov,i který je můj přítel,“ namítl jsem.
„Ach, takže vaše jméno je John!“ zaradoval se jako malé dítě, které právě objevilo velké tajemství, „Prosté, přímé… dokonale vás vystihuje. Máte samozřejmě pravdu, mohl jste pouze nést dopis na poštu, ale zaprvé jste mířil od nejbližší pošty a zadruhé byla obálka zalepena a následně otevřena. Ten dopis musel být pro vás.“

„Hmm,“ zamručel jsem neurčitě, ale zaujatě, to jen že mne znervózňovala jeho blízká přítomnost, „Zbývá už jen, podle čeho jste poznal že mám rád námořnický tabák.“
„Jak jsem říkal, sedím nebo stojím zde v parku a sleduji kolemjdoucí. Sledoval jsem i vás,“ zase ten upřený pohled, co vypadal, jako že čte mé plašící se myšlenky, „jak si ládujete a zapalujete dýmku. Podle barvy, hrubosti a pachu tabáku jste střídal dva druhy. Nejlevnější z nedaleké trafiky a o něco kvalitnější a dražší námořnický. Ten z trafiky převládal. Nejdřív jsem si myslel, že ho máte rád, ale podle oblečení které je sice staré, ale míru šité, jsem získal dojem, že je to spíše z nouze ctnost. Dříve jste měl víc peněz než dnes, o které jste nejspíš přišel právě díky válce a odhaduji že i… kvůli jiným věcem,“ zdálo se mi, že nějakým záhadným způsobem z něčeho odvodil, že rád sázím a většinou prohrávám, „Víc jsem po tom zapátral a došlo mi, že zapálíte námořnický tabák pokaždé, když mi nebo spojenci postoupíme, či v případě, že se v novinách vyskytne zpráva dobrá pro všechny obyvatele našeho království. Naposledy když mluvčí Její výsosti, nechť jí Bůh nadělí ještě mnoho dlouhých let, oznámil, že se královnin zdravotní stav výrazně zlepšil a ona se rychle zotavuje.“

Tím bylo vyjasněno vše, co mi doposud bylo záhadou. Byl jsem upřímně fascinován tímto mužem a zároveň jsem němě žasl, že lidé tak všímaví a inteligentní existuji i ve skutečném světě, nejen v románech. Nemluvě o jeho vzhledu a znervózňující blízkosti. I to dodávalo mému zájmu o něj další důležitý a hluboký aspekt.

„Když to takhle vysvětlíte, tak se to zdá naprosto jednoduché,“ svěřil jsem se mu se svou myšlenkou a vmísil do slov patřičný údiv. Nestačilo to.

Nespokojeně se ošil. Posunul se po lavičce blíž ke mně, to jak se prohnul směrem dozadu. Jeho stehno se dotklo mého a jeho noha přehozená přes koleno několikrát zavadila o mé lýtko jak ji nervózně zakmital. Nevypadal, že by si byl našeho kontaktu vůbec vědom, to jen mně se z něj tajil dech. On zvrátil hlavu dozadu, dlouze vdechl kouř z cigarety, až jsem mohl vidět jak se jeho hrudník roztáhl pod černou vestou, a pak kouř vypustil do vzduchu v mnoha malých dávkách, podobně jak když pára uniká z lokomotivy.

„Věděl jsem, že tohle řeknete, až vám prozradím své sladké tajemství,“ zamručel nerudně, zase trochu připomínal dítě a ve mně se, kdoví proč, vzedmula potřeba ho utěšit.
„Nemyslel jsem to tak,“ řekl jsem rychle, „Podle mého názoru je to úžasné dokázat z drobných detailů složit minulost člověka. Přiznám se bez rozpaků, že jste nejúžasnější muž, kterého jsem kdy poznal,“ vyhrkl jsem ze sebe, tentokrát už bez přemýšlení v prosté snaze mu jasně říct, že ho považuji za vyjimečného.
„I vy jste nejúžasnější muž, kterého jsem kdy poznal,“ odpověděl mi stejně, on však s naprostým klidem a bez rozpaků, které náhle zmítaly mnou.

Odsunul se jedním pohybem, jako mrštná štika, dál po lavičce a uvelebil se tak, že mi stále pomyslně objímal ramena a zároveň si pohodlně na opěradlo složil i druhou svou dlouhou ruku se štíhlými prsty. Zaklonil hlavu a zavřel oči.

Pro něj zdá se dnešní konverzace skončila, já ho sledoval a tázal se sám sebe, kdo vlastně je Sherlock Holmes? Co dělá? Proč tu se mnou sedí mlčky na lavičce? A měl by o zájem alespoň o mé přátelství, když už o nic jiného? Netušil jsem, jak jsem se jedním prostým rozhovorem dostal k opatrnému zkoumání, k touze poznat Holmese do hloubky, ale prostě se to stalo.

°°0°°

Přišel jsem na naší lavičku další den. Pak další, třetí a čtvrtý a on se neukázal. Pokaždé, kdy jsem sám krmil holuby, mě napadlo co jsem při našem poslední řekl špatného nebo udělal, případně neudělal, že jsem ho rozhněval či zastrašil. Na nic jsem nepřišel. Dopracoval jsem se však k prosté odpovědi; ztratil o mě, o starého vojáka se zraněnou nohou, zájem, protože už nejspíš nebylo nic, co by z mých drobností zjistil. Znal jsem ho tak krátce, přesto jsem truchlil nad ztrátou, jako kdybych přišel o dlouholetého přítele.

Po týdnu bez toho, abych ho třeba jen koutkem oka zahlédl v parku, se konečně objevil. Skoro běžel po cestě k naší lavičce, vypadalo to že si každou chvíli poskočí a jeho upřený pohled říkal, že rozhodně míří ke mně. Nervozita se mě zmocnila se stejnou silou, jako když jsem byl mladíček a proti veškerým svým touhám jsem se snažil navázat hovor s děvčetem, co přehazovalo seno na poli. Byl to můj první a poslední romantický kontakt se ženou. Krátký, rozpačitý až hloupý. Přesně tak jsem se cítil i teď. Rozpačitý a hloupý.

„Watsone! Drahý Watsone!“ doběhl ke mně a plnou silou mi sevřel ramena, nakláněje se tak nízko, až jsem pojal děsivé podezření, že mě tu přede všemi políbí, „Vyřešen jsem to! Dostal jsem svou odpověď a nevinného muže z vězení! Budu o tom muset napsat krátké pojednání do kriminalistického žurnálu.“

„Nechápu, o čem to mluvíte,“ řekl jsem a k úlevě i nelibosti jsem byl propuštěn z jeho stisku.

Sedl, spíš tak dopadl, na lavičku po mém boku, usmívající se od ucha k uchu. Zase se přisunul až ke mně, téměř se mě dotkl, a hodil si ruku kolem opěradla. Z jeho šedých zářila dychtivá touhy mi něco říct, kterou bych nezadržel, ani kdybych se hodně snažil. Nesnažil jsem se, jen jsem se usmál a významně pokývl hlavou.
„Mrtvoly a podlitiny, Watsone,“ řekl, jako kdyby to znamenalo vše, „Do dnes by vám každý lékař, patolog, detektiv i obyčejný pochůzkář řekl, že modřiny se tvoří jenom za života. Já, Sherlock Holmes, jsem před zraky ctihodného soudce londýnského vrchního soudu dokázal, že tomu tak není. Modřiny se tvoří ještě hodinu po smrti. Ano, je tomu tak. Pokud dostatečnou silou udeříte do již mrtvého těla, tak se mu udělá pod kůží podlitina. Myslím,“ potřásl zamyšleně hlavou, „že podle konzistence krve odebrané přímo z podlitiny by se dalo určit, jestli vznikla před smrtí nebo až po ní. To si zaslouží bližší výzkum, každopádně však jsem dnes osvobodil nevinného muže a to je přeci hlavní.“

„Musím říct, že to zní skutečně velice zajímavě,“ připustil jsem zřejmý fakt, „Jako lékař bych to rád viděl na vlastní oči, ale stále nechápu, o čem to přesně mluvíte. Jste snad policejní detektiv?“
„Ale kdeže!“ odfrkl si pohrdavě, „Až na velmi málo zářných výjimek jsou policisté a detektivové jen prostí hlupáci s odznakem a pouty, která zručného zločince nezadrží ani pět minut… já je otevřu za dvě… Ne, nejsem policejní detektiv a nikdy bych se jím stát nechtěl. Mé zaměstnání je více specifické, účinné a hlavně ojedinělé. Troufám si tvrdit, že jsem jediný detektivní konzultant a poradce na světě,“ přitiskl si ruku k prsům a mírně se uklonil, jako kdyby tu všude v okolí postávaly tleskající davy.

„Detektivní konzultant a poradce?“ zopakoval jsem po něm, „To mi nepřipadá ani jako skutečné zaměstnání. V čem taková práce vůbec spočívá?“

„Oficiálně to také zaměstnání není, protože jsem ho sám nedávno vymyslel, ale jsem přesvědčen, že do budoucna bude víc takových, jako jsem já,“ krátce se odmlčel a usmál se, „V čem spočívá má práce vás zajímalo už minule, co si vzpomínám. Zdráhal jsem se vám to říct, protože jsem se obával, že pohrdnete mými dedukčními schopnostmi, ale dnes jsem si jist, že to neuděláte. Prozradil jsem vám, že si ke mně lidé chodí pro radu a to je naprostá pravda. Přicházejí s detektivními případy, se kterými si policie neví rady a já rozplétám složité pavučiny zločinu. Nic totiž nedokáže zaměstnat mou mysl tak, jako vychytralý zločinec,“ další krátká odmlka, kdy mě sjel zvláštním, skoro až vyzývavým pohledem, „nebo rozhovor se zajímavým mužem. Povězte mi, Watsone, o sobě něco, co o vás ještě nevím nebo co bych snad vědět ani neměl?“
Už jsem otevíral pusu, abych se podivil jeho zaměstnání a abych odpověděl na položenou otázku a to v tom smyslu, že pokud má výjimečné schopnosti, jaké mi předvedl při našem minulé setkání, tak o mě jistě ví všechno, pak mi došlo jak podivně byla otázka položena. Možná jsem se ve válce opravdu zbláznil, nebo Holmes vytušil v mém chování, či snad odhadl z drobtu na límci, kým jsem. Paranoia se ozvala a já ji zaplašil s tím, že tohle je naše třetí setkání, takže nemůže mít ani Holmes s evidentně mistrnou logickou myslí, zdání o mém stavu.

„Jestli je vaší prací řešit zločiny a vede se vám to, tak o mě jistě víte všechno. Minule jste svou schopnost dokázal,“ pravil jsem jemně.

Obvykle jsem se nebál o sobě mluvit, ve skrývání pravdy o mé osobě jsem byl vycvičený, takže nikdo nikdy neměl ani podezření, ovšem v jeho případě jsem cítil, že je to jiného. Jemu stačilo jedno neopatrně vyslovené slůvko, aby z něj odvodil vše, co by mělo zůstat skryté, včetně podivného puzení jež mě k němu,i přes naší kraťoučkou známost, silně táhlo.

„Naopak. Vím toho o vás příliš málo na to, abych se svou znalostí mohl být plně uspokojen. Povídejte mi o sobě, Johne. O svém dětství… dospívání… o škole, kam jste chodil. O všem, co vás napadne,“ vyzýval mě s takovou naléhavostí, jako kdyby na tom záležel jeho život, „Zaměstnejte mou mysl, než se uklidním.“

Chtěl jsem odmítnout, upřímně jsem chtěl, ale nebylo to možné. Říct mu ne pro mě v tu chvíli bylo poprvé, rozhodně však ne naposledy, zcela nemožné.

Odkašlal jsem si a mysli vydoloval pár veselých příchod ze studií, například z doby, kdy jsem sportoval. Pustil jsem se do vyprávění, snažil jsem se příběh udělat zajímavý a uvést Holmese do prostředí tím nejlepším způsobem. On poslouchal, s hlavou vyvrácenou přes okraj lavičky, dechem pomalým a pravidelným, oči zavřené. Vypadal jako když spí, přesto jsem vnímal, že zpracovává každé mé slovo. Z jeho nefalšovaného zájmu se mi tetelilo srdce příjemným teplým pocitem. Už to bylo hodně dávno, co mi někdo věnoval svou pozornost v jakémkoliv smyslu toho slova. A nikdy to nebyl nikdo na první pohled tak výjimečný, inteligentní a divoce krásný jako Holmes.

Když se už stmívalo, tak jsem vyčerpal všechny neutrální a zároveň zajímavé historky a musel jsem přestat vyprávět. Bolela mě pusa a měl jsem vyschlo v krku, ovšem za ten spokojeně unavený pohled, jež mi Holmes věnoval, mé vlastní nepohodlí stálo.
„Měl byste začít psát romány, drahý Watsone,“ řekl mi nakonec a odešel.

°°0°°

Několik týdnů, po mnoho našich schůzek, jsem se stále vracel k jeho návrhu, abych začal psát. Jako mladík jsem se vyžíval v tom, že jsem svým idolům potajmo psal milostné básně a samozřejmě jim je nikdy neposlal. Některé mi zůstaly jako připomínka starých nenaplněných lásek, jiné, většina z nich, skončily dávno spálené v krbu. Nakonec jsem to zkusil. Nejdřív jsem napsal pár básní o Holmesovi, zvláště o jeho šedých očích a dlouhých tenkých prstech. Vyskytlo se tam pár takových, co by se nedaly předčítat ve slušné společnosti a pravděpodobně by způsobily údiv i u obyvatel méně úhledných předměstkých čtvrtích obvykle obývaných kuřáky opia a ženami lehkých mravů.
Všechny do jedné jsem je spálil.

Pak jsem zkusil napsat příběh, ale jeho postavy byly ploché a bez skutečných emocí. Nemohl jsem se tomu divit, vždyť jsem byl jen amatér, co se navíc při psaní posilňuje sklenkami alkoholu někdy v až neuvážené míře. Můj pokus o román byl proto odsouzen ke stejnému osudu jako nemravné básně o Holmesovi.

Do třetice všeho dobrého a zlého jsem se pokusil složit příběh z útržků informací o případech se kterými se mi Holmes při našich lavičkových setkáních svěřoval. Bylo to nadmíru obtížné, ale měl jsem dojem že jsem poskládal dohromady jeden dlouhý a zapeklitý příběh o lásce a pomstě, se kterým se mi Holmes svěřil několikrát. Konečný výsledek se mi zdál uspokojivý dokonce natolik, že bych ho rád i vydal, ale k tomu bych potřeboval Holmesovo dobrozdání, o které jsem se obával mu říct.

I tak, nadšen z toho, že se mi vede, jsem poslouchal, pamatoval si a pak zapisoval. S každým novým příběhem, krátkým a jednoduchým i dlouhým a dojímavým, byli Holmesovy popisy podrobnější a někdy dokonce začal přidávat i replikované rozhovory. Podle jeho vlastního tvrzení zopakované do posledního detailu a slova. Já sám si je tak moc nepamatoval, ale těšilo mě, že mám víc a víc materiálu. Ještě víc mě těšila Holmesova důvěra, se kterou mi svěřoval jak své dobrodružství, tak i myšlenky zcela mimo jakýkoliv případ.

Těšil jsem se i z jeho samotné společnosti, připadaje si při tom trochu jako zamilovaný kluk, co se schází se svou vyvolenou v parku na lavičce a povídají si sladké hlouposti. Někdy se mi to tak jevilo silněji, zvláště ve chvílích, kdy se Holmesova hubená tvář nakláněla k té mé v bezbřehém projevu nadšení nebo energického zaujetí. Když při vyprávění gestikuloval naléhavě rukama a občas se dotkl mé paže, mé ruky, mého límce a jednou dokonce i mého stehna, které rukou dlouze hnětl, zatím co vyprávěl o tom, jak jakýsi surový násilník odsekl svému příteli ruku, protože na ní měl klíče od sejfu navlečené na policejních želízkách. Tehdy jsem byl rozpolcen mezi příjemným mravenčením ve slabinách a znechucením nad tak ohavným činem.

A tehdy se ode mne Holmes také odklonil, zkoumavě si mě prohlédl a pak mi doporučil, abych si své zápisky donesl příště sebou, protože to tak bude snazší. Když jsem se ho zeptal, jak ví o mém psaní, jen se pousmál, vzal mě za ruku, naslinil si prst a několika prudkými tahy setřel modrou inkoustovou skvrnu z mého palce. Podržel mou ruku ve své neúměrně dlouho.
„Věděl jsem, že mě poslechnete, drahý Johne,“ pronesl se samolibostí, pak mou ruku pustil a ve vyprávění se vrátil k ubožákovi bez ruky.

Po zbytek našeho rozhovoru jsem byl zmaten z jeho náznaků a nesoustředěný kvůli myšlenkám, ubíhajícím se mnoha směry, povětšinou nesouvisejícím se společenským chováním. Holmesovo chování bylo občas tak plné nadějí pro mě a jindy zase odtažité, až jsem měl dojem, že mezi námi není ani něco tak prostého, jako povrchní známost dvou lidí sedící na jedné lavičce. Nevěděl jsem, kam to spěje. Jediné, co jsem spolehlivě věděl, bylo, že jeho příběhy v mém podání mohou snadno okouzlit, jen kdyby mi dal souhlas… je zveřejnit nebo alespoň prožívat s ním.

°°0°°

Týdny se spojily v měsíce a měsíce nás dovedly k prvním chladným zimním dnům. Zima zakouslá do mé zraněné nohy mě držela mezi čtyřmi stěnami malého bytečku pro svobodné mládence a mé srdce i mysl putovaly někde tam venku po parku. Ani bystrým Holmesem neviděny. Nevěděl jsem, kde bydlí, on pravděpodobně nevěděl, kde bydlím já, proto jsem mu nemohl dát vědět, že jsem na naše schůzky nezapomněl ani nezanevřel na něj. Kdybych věděl, kde přebývá, tak jsem ve svém náhlém zoufalství poslal i jednu z těch pobuřujících básní, jen kdyby to znamenalo, že pochopí jak moc mi vadí, že tu musím zůstat zavřený.

Kulhal jsem od okna k posteli, ke skříni a zase k oknu, stále dokola jako zvíře zavřené v těsné kleci, do chvíle, než mi soused, vždy ochoten pomoci veteránovi jako byl on sám, přinesl dopis v zářivě bílé obálce. Byla na něm má adresa napsaná úhledným, drobným, ale strohým písmem. Otevřel jsem ho a vydechl v úlevě i překvapení. Bylo to od něj a stál v něm prostý vzkaz. ‚Drahý Johne, čekám na Baker Street 221B. PS: Mou adresu bys našel v inzertním sloupku všech Londýnských novin.‘

Vědět, kde Holmes bydlí bylo sice skvělé, ale problém s nohou, kvůli kterému jsem nemohl opustit teplo bytu, to nevyřešilo ani trochu. Alespoň jsem se mu mohl řádně omluvit. Napsal jsem dlouhý dopis, ve kterém jsem mu vysvětlil své obtíže a vyjádřil upřímnou, vřelou a toužebnou naději, že bychom si mohli během chladných dnů alespoň psát. Poslal jsem to přes svého ochotného souseda večerní poštou srozuměn s tím, že mu to dojde až na druhý den, jaké proto bylo moje překvapení, když mi za pár hodin došel další dopis, který se mi tentokrát dostal do ruky od drožkáře, co zaklepal na mé dveře. Stálo v něm jediné slovo: ‚Nesmysl‘. Byl jsem z toho zmatený a jen jsem zas a znovu četl to jedno slova s nepříjemným pocitem v hrudi, že jsem byl právě zavržen za nějakou hlubokou urážku Holmesova ega.

„’Estli ste zbalenej pane, tak já vám vezmu kufer, abyste se s tím nevláčel. Chápete… ta noha nevypadá dobře,“ přerušil mé myšlenky drožkář shánějící si po mých kufrech.

„Sbalený? Nevím, o čem to mluvíte,“ nerozuměl jsem mu.
„No, pan Holmes… dobrej člověk ,víme, moc dobrej, z šibenice mě zachránil… tak ten pan Holmes mi povídal, že ať sem jedu, zaklepu na tyhle dveře a předám dopis pánovi, co mi votevře. No a pak, že mám pánovi vzít kufery a odvést ho za panem Holmesem… moc dobrej člověk, moc dobrej,“ zopakoval důležitě, nevysvětlujíc mi svým prosloven vůbec nic.

Kufry jsem žádné sbalené neměl a už vůbec jsem nechápal, proč bych si je měl nechat vozit k Holmesovi domů. Proč bych tam měl vozit sám sebe drožkou, na kterou jsem neměl.

„I kdybych chtěl jet za Holmesem, tak já… nemám na zaplacení,“ prozradil jsem s hanbou skutečnost, že jedna moje kapsa je prázdná a druhé je vysypaná.
„Vo to se nemusí pán starat. Pan Holmes má u mě všecko zadarmo vod tý doby, co mi zachránil krk. Už bych se houpal, že jo, takže ho vozím, kam si řekne a neptám se,“ ukázal mi značně pročernalí chrup v upřímném a dobrosrdečném úsměvu, „Mám počkat za dveřma, než se zbalíte?“

Znovu jsem se podíval na papír. Navzdory slovu, které tam stálo, to vypadalo, že nejen že jsem zván do Holmesova domu na posezení u čaje, on mě tam chce zřejmě nastěhovat a ještě nemíní přijmout žádné námitky proti tak zásadnímu kroku. Nebyl jsem si vůbec jist tím, jestli budu moci trávit dny i noci v jeho společnosti, aniž bych se prozradil. Za dobu, co jsem ho znal, jsem nezískal dojem, že by mě nechal internovat v nějakém ústavu, kdyby se dozvěděl o mé neobvyklé náklonnosti vůči němu, ale byl jsem si jist, že by takovým citem pohrdl. Možná ne proto, že by se mu hnusilo tělesno mezi dvěma muži, to spíše proto, že lásku a city všeobecně považoval za jemný prach v hodinovém strojku mysli, jež je příčinou zaseknutí intelektu. Ne, nemohl jsem se k němu nestěhovat, ale přijmout jeho pozvání a pokusit se mu vysvětlit, proč tak štědrou nabídku nepřijímám, bylo samozřejmosti spojenou se základní slušností.

„Pojedu s vámi, ale kufry žádné nemám.“

Drožkář na má slova jen pokrčil rameny. Následoval jsem ho dolů do drožky, svíraje v kapse poslední peníze, co jsem do následujícího důchodu měl, kdyby přece jen chtěl něco zaplatit, a vyrazili jsme na druhé konec města k Holmesově domovu. Dům 221B se nacházel v pěkné čtvrti pro průměrně bohaté obyvatele Londýna a na ulici kypící tím příjemným životem střední třídy, co mi byl tak dlouho zapovězen. Když jsem vystoupil a rozloučil se z drožkářem, tak jsem pocítil, jako kdybych se vracel do známých míst. Dokulhal jsem ke dveřím, pokývnutím odpověděl na pozdravy lidí, co mě míjeli, další věc, které jsem odvykl, a zaklepal na dveře.

Otevřela mi stará žena, chtěl jsem se jí představit a zeptat se, jestli je tu Holmes, ale ona se jen přívětivě usmála dřív, než jsem stačil cokoliv říct a oznámila mi, že už jsem očekáván. Pokynula mi nahoru po schodech a zeptala se, jestli nepotřebuji pomoct. Sice bych ocenil druhého člověka, který by mě jistil, když šplhám po tak prudkém schodišti, ale nemohl jsem tu starou dámu tak moc obtěžovat. S díky jsem odmítl její laskavou nabídku a statečně vykročil nahoru. Nebyl jsem ani v půlce, když se Holmes vyřítil ze dveří naproti schodišti.
„Konečně, drahý Johne, už jsem si začínal myslet, že trucovitě zůstanete doma,“ jak mluvil, tak sbíhal ke mně.

Nestačil jsem ho ani pozdravit nebo protestovat, prostě mi sebral hůl a hodil ji dolů přes zábradlí schodiště se slovy, že už ji nebudu potřeboval. Chytl mě pod paží a se silou naprosto neuvěřitelnou u tak hubeného muže mě spíš vláčel nahoru. Mé zranění se ozývalo, jenže divokost, sršící z Holmesova těla natěsno přitištěného k tomu mému, překrývala i bolest.

Prostrčil mě dveřmi do neuvěřitelně chaotického pokoje. Jak jsem u sebe doma neměl okna bez poskvrnky a všechno prádlo poskládané v prádelníku, tak tomuhle nepořádku se to nemohlo rovnat ani z desetiny. Já alespoň neválel po zemi noviny, nikde se u mě na koberci nenašly hromádky očazených křivulí a už vůbec jsem neměl uprostřed pokoje pohozenou vysušenou opičí hlavu.

„Tady… v křesle u krbu to bude nejlepší. Připravil jsem ho speciálně pro vás,“ říkal to s hrdostí a ukládal mě do skutečně pohodlného křesla. Bylo to jedno z těch, co si člověk okamžitě zamiluje a nechce se mu z nich vstávat. Pamatoval jsem si takové ze školy a z jedné návštěvy příjemného klubu, kam mě vzal můj mentor, abych se seznámil s dalšími mladými nadějemi lékařské disciplíny. Já brzy pohodlná křesla vyměnil za řevu války a pak na ně skoro zapomněl, až do dnes.

„Děkuji, je opravdu pohodlné,“ usmál jsem se a krátce stiskl jeho ruku, stále spočívající na mém rameni, „Jsem rád, že jste mě sem pozval, rád jsem přišel a rád budu chodit dál, ale…“
„Ano, ano,“ mávl netrpělivě rukou, druhou na mém rameni pevně stisknul, „Došlo mi, že z pro nás dva zcela zřejmých důvodů budeš chtít odmítnout mou nabídku, aby ses sem nastěhoval. Už jsem se o to postaral a moji malí komplicové právě balí tvé věci. Nemusíš mít obavu,“ zvedl ruku, aby mi suverénním gestem zabránil mluvit, „Nic ti neukradnou, vědí, že pak by se ocitli v mé nemilosti a to si nemohou dovolit. Zisk z prodeje tvých věcí by byl daleko menší než zisk z přátelství se mnou. Jsem to malí chytří uličníci,“ usmál se, „Do večeře tu budou.“
„Holmesi, já musím protestovat proti takovému…,“ slova mi uvízla v krku a já se zajíkl.

Holmes naprosto ignoroval nejen to, co jsem se snažil říct, ale i veškeré společenské konvence nebo jen základní dobré mravy, a jednoduše si mi téměř sedl na klín. Obrátil se bokem, pozadím, díky tomu, že měl jen kalhoty a vestu na košili, jsem si všiml že moc pěkným pozadím, se opřel o opěradlo křesla a dlouhé nohy mi složil přes klín, vzpíraje se o zem tak, že se vlastně naše stehna nedotkla. Rukou se opřel kousek od mé hlavy a druhou po celou dobu nechal na mém rameni.

„Nemá cenu svými pobouřenými výkřiky skrýt to, co je zřejmé,“ věnoval mi šelmí úsměv, „Věděl jsem to od prvního okamžiku, co jsem tě uviděl. Byla to první věc, co mě zaujala, po ní následovalo to nedorozumění s tabákem, které mě donutilo tě oslovit. Díky tomu jsem shledal, že v jednoduchosti a přímosti tvé mysli nacházím útěchu od složitosti světa. Tvoje trpělivá a klidná povaha společně se svědomím a schopností ampetie je mým dokonalým protikladem, jež mě doplňuje. Nakonec se to všem smísilo se zřejmým faktem, že jsi pohledný muž. Snažil jsem ti svou přízeň prokázat všemi možnými způsoby, co by nebyly nápadné, kdybych se mýlil, jenže ti jsi tvrdohlavý jako beran a hluboko utopený v beznadějném bludném kruhu člověka, jež byl válkou vytržen ze života a navrácen do světa neodpovídajícího jeho vzpomínkám. Proto si nebyl ochoten nebo možná i schopen si připustit, co ti naznačuji. To není troufalá nemravnost ani výtka, to je výsledek prosté logické dedukce, proti které nenajdeš žádné argumenty.“

Neschopen slova jsem hleděl na Holmese. Hovořil o milostném poměru mezi námi ne tak, jako kdyby se potencionálně mohl stát, ale jako kdyby to byl pevný bod v čase a prostoru, ke kterému směřují činy všech lidí na světě. Nebo ještě lépe, jako kdyby to byla událost, co už se stala před mnoha lety a já si toho při své pomalé mysli obyčejného člověka ještě jenom nevšiml. Nepřipouštěl sebemenší možnost, že by se mohl mýlit ani že by mohl být odmítnut. Neuznal to dokonce, ani když mě svým proslovem vlastně hluboce urazil, protože mě v podtextu slov nazval nejen člověkem prosté mysli, ale i zkroušeným slabým mužem co se nedovede postavit nepřízni osudu.

Jeho arogance a samozřejmost veškerého jeho chování nepřipouštělo to, abych se urazil nebo rozzlobil. Mou odpovědí na všechno bylo jenom němé přikyvování v souhlasu. A on vypadal nepřekvapen tím, jak odpovídám, jako kdyby i to čekal. Nemrkl ani ve chvíli, kdy jsem se osmělil a položil mu ruku na záda. Přejel jsem po nich nahoru mezi pod látkou se ostře rýsující, lopatky a spíš nesměle zatlačil v náznaku toho, že bych ho chtěl políbit, pokud mi to dovolí.

V jeho pohybech nebyla zdráhavá obava z odmítnutí, tak jako v mých. On se prostě sklonil, objal mě kolem krku a políbil s naprostou samozřejmostí.

Vše ten večer a noc dělal tak, jako kdyby to nebylo poprvé a znal mě víc, než bych vůbec očekával, že je možné u člověka se kterým jsem si jen povídal na lavičce. Bylo tak snadné převzít jeho klid, jasný cíl a vědoucnost toho, že vše co se děje, je správné. Když jsem ho pak držel v náruči, křehkou schránku pro neuvěřitelný intelekt, tak mě napadlo, že jeho ochrana je můj životní cíl. Připadal jsem si, jako kdybych se právě vrátil na místo, kam patřím a vždy jsem patřil. Konečně jsem opustil válečné pole a vrátil se domů. On se ke mně v polospánku přitiskl a zašeptal:

„Dobří holubi se vracejí, drahý Watsone.“

KONEC

---

Poznámka autorky: Věnováno Akkarře, protože jsme měli stejný nápad a protože nedávno vyjádřila přání, abych zase napsala nějakého toho Holmese.

PS: Promiň jestli ti przním jméno, ale špatně se skloňuje.