Dřevo a železo

Pod korunami stromů

Dýchl si na prokřehlé ruce. Nepamatoval si, že by mu bývala taková zima, když se ještě staral o dovážky vína pro Mistra. Stárneš, Barde. Stárneš a lenivíš, pomyslel si sebekriticky. A byla to pravda.

Když se podíval kolem sebe, všechno bylo stejné, jako před dvěma lety.

Byl konec listopadu, k tomu už lezavě mrazivé počasí patřilo. Stromy dole u jezera byl dávno trvale pokryté jinovatkou a jezero samotné bude možno brzy přejít suchou nohou. Možná tak za týden nebo dva. Musel záležitost s elfy vyřídit dřív, než se tak stane.

“Jsme tu opravdu správně?” prolomil Iwar ticho další otázkou.

S povzdechem se k němu obrátil a zastrčil si ruce do podpaží. Chlapec měl příliš otázek a byl zbytečně hlučný. Byl by raději, kdyby s ním šel Bain. Měl s ním jít, jenže radní Dolu si mysleli, že není rozumné, aby město opustil jak král, tak jeho dědic. Co kdyby se něco stalo, že ano? Nejspíš za dlouhých zimních večerů vyslechli příliš mnoho příběhů o králích dávných dob, kteří nejednou skončili rukou zdánlivého přítele nebo spojence. Nedocházelo jim, že tam šlo o velké krále Rohanu nebo Gondoru, ne malinkého krále dvou – spíš jednoho a půl města – a nějakých těch luk a polí v nejbližším okolí. Sice se jim to pokusil objasnit, ale neuspěl. Byli neoblomní. Škoda, že jim nemohl rozkázat, aby svoje rozhodnutí vysvětlili Bainovi, který už se těšil, jak na cestu, tak na Elfské město. Vzteknul se kvůli tomu a vyčetl Bardovi, že se nikdy neměl stát králem, protože kdyby se jím nestal, mohl by jet s ním, tak jako Bard sám ve stejném věku poprvé jel se svým otcem.

Jeho den byl prostě perfektní. Bain s ním nemluvil a teď tu mrzli zatímto čekali na elfy.

“Jsme tu správně.”

Byli tam, co vždy, když měnil platbu za sudy s vínem. Pokud něco, tak elfové byli bytosti zvyků. Na tom samém místě se scházeli jak s Bardem, tak s jeho otcem a dokonce i jeho dědem. 

“Kde tedy jsou elfové?”

“Oni se ukážou.”

“Myslím, že by měli projevit trochu úcty králi Dolu a nenechat nás tu čekat a promrzat na kost,” projevil Iwar svou roztrpčenost natolik hlasitě, že všem těm elfům, kteří je jistě sledovali z šera Hvozdu, z toho muselo začít pískat v uších. Iwar nebyl špatný mladík, ale asi měl z těch hodin mlácení do kovadliny poškozené bubínky.

“Stejně tak bys i ty měl projevit trochu úcty, pokud chceš do našeho lesa vstoupit nezraněný a stejně tak i odejít. Hvozd má rád svůj klid a nevítá vlídně ty, kteří ho ruší… hulákáním jak na rynku,” pronesl Elros, který se zdánlivě jakoby zhmotnil z ničeho a svým tichým příchodem Iwara vyděsil až k poplačenému vypísknutí.

Bard sebou jenom trochu trhl. Za léta, co s elfy vyřizoval obchody, si na jejich náhlé zjevování zvykl.

“Elrosi. Rád tě zase vidím. Dnes jste si dali na čas…” promluvil na elfa zdvořile, ale neodpustil si malou výtku. Nejen, že skutečně byl král a musel uznat, že nechat ho venku na mrazu opravdu nebylo zdvořilé, hlavně Elrose trochu znal. Prohodili spolu vždycky alespoň pár vět o dění v Jezerním městě, o Bardově ženě, obchodnících procházejících Hvozdem… prostě o takových běžných radostech a strastech života. Nebyl sice jediným elfem, kterého potkával, ale rozhodně chodil pro platbu nejčastěji a jako jediný se zajímal o dění mimo Hvozd. 

“Omlouvám se, Vaše Výsosti,” překvapil ho Elros zdvořilým tónem a malou úklonou, “Nečekali jsme, že si s sebou přivedete cizince. Bylo naší povinností se ujistit, že nás nečeká žádné jiné překvapení a že je bezpečné vás oba doprovodit do města.”

“Ach tak…” Byl Elrosovým způsobem jednání, natolik odlišným od dříve přátelských slov, tak zaskočen, že nevěděl, co víc říct. Snad jedině… “To je Iwar, můj zeť. Manžel mé nejstarší dcery,” upřesnil, “Iware, to je Elros. Je velitelem stráží.” Když to říkal, drcl do Iwara loktem.

Mladík sebou trochu trhl, ale rychle pochopil, co po něm chce. Postoupil kupředu, stáhl si jeden palčák a napřáhl k Elrosovi ruku.

“Rád vás poznávám.”

Elf si ho změřil od hlavy k patě, na nabízené ruce se na delší dobu zastavil pohledem, ale nepřijal ji. Ani Iwarovi neodpověděl. Místo toho ustoupil z cesty a pokynul rukou ke zdánlivě nepropustné hradbě keřů na okraji Hvozdu.

“Náš král Thranduil vás očekává. Prosím, pojďte za mnou a snažte se držet stezky,” vyzval je Elros a vnořil se do lesa.

Bard a Iwar si vyměnili pohledy, načež to byl právě Bard, který jako první elfa následoval.

°°O°°

Uvnitř lesa byl během života několikrát. Proto ho, na rozdíl od Iwara, nepřekvapilo, že navzdory zimě je většina stromů zelených a vzduch byl o mnoho teplejší a vlhčí než za hranicí Hvozdu. Nikdy ale nebyl tak hluboko, kam až je Elros vede, a už vůbec nebyl v elfském městě. Uměl si ho trochu představit. Ve starém domě Pána Dolu byla velká knihovna plná ilustrovaných knih, o městské knihovně nemluvě. Tam se dalo najít prakticky cokoliv. Včetně podrobných ilustrací nejen vnějších hradeb Elfského města, ale dokonce i samotného nitra města ba dokonce i královského paláce. Někdo z Dolu, ne-li někdo ze samotného rodu Pána Dolu, musel do města elfů někdy v minulosti zavítat, jinak by ho tak podrobně nenakreslil a nepopsal.

Nicméně ani ten nejpodrobnější popis a nejdetailnější kresba ho nepřipravila na skutečnost. Město bylo obrovské. Troufal si tvrdit, že větší, než Erebor, byť bylo stejně, jako to trpasličí, vtesané hluboko do skály a vestavěné do samotných kořenů největších stromů Hvozdu. Na nejspodnější patra se nedalo dohlédnout.

“Netušil jsem, že elfové žijí pod zemí. Vždycky jsem si myslel, že bydlí v korunách stromů,” podotkl Iwar.

Bard přikývl.

I když z ilustrací a popisů věděl, že je město pod zemí a v kameni, vidět na vlastní oči elfy, jak se pohybují po tenkých kamenných schodištích, bylo něco jiného, než vědět. Mnohem neuvěřitelnější. Tak neskutečně odlišné od lidského Dolu nebo trpasličího Ereboru. Prozářené jemným světlem, připomínajícím měsíčný svit, které se linulo z lampionů, jimiž byly všechny chodníky, schody i chodby lemovány. Mezi kameny schodišť i na samotných stěnách, rostly mechy a trávy nepřeberných odstínů zelené, modré, ale také červené až fialové. Ze samotných úbočí vyrůstaly zlaté deště obřích rozměrů. V tomto ročním období obtěžkány hrozny semen, ale Bard si uměl představit velká okvětí otevírající se zjara.

Vstup do paláce, který tomu všemu dominoval, byly vysoké dřevěné dvoukřídlé dveře bělostné barvy a vykládané stříbrem. Skrze ně je Elros provedl do širokých chodeb a dál až do trůnního sálu. Obrovské místnosti kruhového tvaru, vzpínající se do výšky v několika galeriích a které dominoval neméně velkolepý dřevěný trůn na němž…

Bardovi se zadrhl dech v krku.

Bylo to poprvé od jejich trpkého setkání pod vrbou, co se střetl s Thranduilem. Co ho třeba jen viděl na dálku. Elfský král samozřejmě nepozbyl nic ze své nádhernosti. Jeho oči byly stále tak jasně šedomodré, kůže bělostná jako sníh a vlasy jako bílé zlato. Seděl na svém trůnu uvolněně, skoro jako kdyby spíš odpočíval, než měl přijímat někoho k audienci. Víčka pokleslé, jednu nohu volně složenou přes druhou… ztělesnění majestátního klidu. Nepopiratelné krásy. A příslovečné elfské čistoty, kterou jen podtrhovalo jeho oblečení.

Dřevěná koruna, sedící v jeho zlatých vlasech, byla zdobena napůl průhlednými a napůl bílými krystaly, které svým tvarem, strukturou i barvou připomínaly ledové rampouchy, až na to, že hroty směřovaly vzhůru. Háv měl z podivné látky, jakou Bard nikdy neviděl. Nebyl si jistý, jestli byla vyšívaná nebo měla tak zvláštní strukturu, ale zdálo se, že se leskne, jako zmrzlý sníh, což bylo ještě zdůrazněno výšivkou zdobenou nejspíš diamanty, která se podél předního zapínání šplhala vzhůru na vysoký límec. Pod rozevřenou části hávu, který byl tak dlouhý, že se plazil dolů po schodišti k trůnu, byly vidět štíhlé, dlouhé nohy. Oděné do kalhot z jemného, bělostného hedvábí, tak úzkých, že opravdu neposkytovaly moc prostoru pro představivost. Alespoň ne pro tu Bardovu. Bylo obtížné odtrhnout zrak od jasně se rýsující obliny mezi Thranduilovými stehny a ještě těžší bylo ignorovat nepříjemné pocity a myšlenky, které měl s tímto konkrétním kouskem elfova těla spojené. Vzpomínku na jejich poslední setkání, které se pro něj stalo zdrojem nejistoty, obav a také trochu zlosti sám na sebe. Vyčítal si, že elfa políbil… že nejspíš tlačil natolik, aby Thranduil raději ustoupil, než se s ním dostal do konfliktu… A zároveň se cítil rozezleně i na samotného elfského krále, že prostě neřekl ‘ne’ jako každý slušný, civilizovaný člověk a místo toho se choval blahosklonně… a udělal něco, co… nebylo přesně to, co chtěl.

“Buďte vítán v mém Hvozdu, králi Barde,” přerušil Thranduil ticho. Ač nemluvil nikterak hlasitě v jeho hlase byla síla a ozvěna velkého, jinak prázdného sálu, dodala jeho slovům ještě větší důraz.

“Děkuji za uvítání, Výsosti,” odpověděl zdvořile a mírně se uklonil; knihovna v domě Pána Dolu byla dobrá i na to, aby se naučil, jak zachovat etiketů a úctu, ale chovat se jako král. Takové chování mu sice po chuti nebylo, ale přistoupil na ně, vždy při oficiální části jednání. “A děkuji i za to, že jste nás tak rychle přijal.”

“Rychle? Popravdě jsem čekal, že se přijdete omluvit hned potom, co se vaši lidé pokusili o tu hanebnou krádež,” řekl Thranduil, neponechávaje žádný další čas a prostor pro zdvořilosti.

Bard překvapeně mrkl. Jeho překvapení ale trvalo jen chvíli, velmi rychle ho totiž nahradila zlost. Chápal, že se dřevaři z Dolu dopustili prohřešku, který elfové jistě brali velmi vážně, rozhodně to ale nebyla krádež. 

“Moji lidé se nepokusili o žádnou krádež!” popřel pevně, nebál se ani dát najevo své rozhořčení. Pokud chtěl Thranduil jednat na rovinu, bez nějakých diplomatických kliček, Bard byl ten poslední, kdo by protestoval.

“Pokud to nebyl pokus o krádež, tak jak jinak byste nazval, když někdo přijde nepozván na území jiného a pokusí se bez dovolení vzít to, co není jeho?” Vyklenul elf jedno zlatavé obočí.

“V tomhle případě to bylo jenom nedorozumění. Pochopte,” vystoupil kupředu, “že naše mapy nejspíš nejsou tak přesné, jako vaše nebo trpasličí. Když se dřevaři z Dolu vydali hledat nová naleziště, nevěděli, že vstupují na vše území. Navíc plánovali pokácet stromy, které byly dávno uschlé. Nikoho z nich nenapadlo, že by mohli patřit elfům. Mysleli si, že jsou na neutrální mezihraniční půdě.”

“Nikdy bysme tam nekácely živé stromy. Určitě ne, bez vašeho vědomí, pane… výsosti,” přidal Iwar vlastně ne špatnou poznámku, přesto nebyla přijata vlídně.

Pohled, kterým Thranduil po mladíkovi švihl, byl samotné ztělesnění ledového vichru, který člověka dokázal během minuty zmrazit do morku kosti. Barda se dotkl jen nepatrně, přesto ho z toho zamrazilo, chudáka Iwara zasáhl plnou silou. Slyšel, jak se chlapec stojící za jeho zády, prudce nadechl a uměl si dobře představit, že se nahrbil a uhnul pohledem.

“Dobrá tedy.” Thranduil, zdálo se že smířlivě, pokynul rukou, jakmile se od Iwara obrátil zpět na Barda. “Vaše vysvětlení mohu přijmout jako pravdivé. Využíváte celé své území krátce i z pohledu lidí a chybovat je velmi lidské. Trápí mě ale jedna otázka,” pronesl, přičemž se naklonil kupředu, vlasy se mu svezli z ramen a zarámovali mu obličej, “Proč vaši dřevaři stále táboří na neutrální půdě?”

“Právě i kvůli tomu jsem přišel.” – Thranduil tázavě pozvedl obočí – “V první řadě jsem se jménem svým i jménem lidé z Dolu a Jezerního města chtěl omluvit za to, že jsme vstoupili na vaše území bez dovolení. A také za to, že jsme chtěli pokácet vaše stromy.”

“Omluva se přijímá.” Pokynul mu Thranduil důstojně, nicméně pak naklonil hlavu ke zdůraznění své předešlé otázky.

“Zadruhé jsem chtěl oficiálně požádat o svolení ty stromy pokácet.”

Sotvaže to vyslovil, Thranduil se prudce narovnal.

“To nemohu dovolit,” odmítl rázně. “Ač jsou dnes již bez života, ještě před nedávnem byly součástí hvozdu. Někteří z nás… Hvozd samotný…  ještě jejich ztrátu oplakává. Nebudu jitřit zármutek svého lesa a svého lidu pro rozmar lidí. Dost mrtvého dřeva do vašich kamen jistě najdete i v bývalé dračí pustině.”

Spolkl poznámku, že o době ‘nedávné’ měli lidé a elfové jiné představy. Když se část dřevařů vrátila s prázdnou a zprávou o tom, že sotva se připravili ke kácení, objevili se elfové a zastavili je, tak se Bard pustil do pátrání. Elfové tvrdili, že mrtvé stromy a půda pod nimi je jejich, Bardovi radní samozřejmě prohlašovali, že není, že je to neutrální území a lidé tak mají právo stromy pokácet. Bylo na Bardovi, aby zjistil, kde je pravda. Zabralo mu to několik dní pátrání ve starých spisech a mapách, které se napříč generacemi bohužel lišily. Zkusil tedy vyzpovídat i pamětníky, včetně Dědka Dogra, který už před druhým příchodem draka poustevničil v malé chatrči na řece mezi Dolem a Ereborem. Ve věku devadesáti tří let byl nejstarším člověkem široko daleko a dokonce ani on si nepamatoval, že by byly stromy za jeho života zelené. To znamenalo, že zahynuly dobrých sto let zpátky, kdo ví, jestli ne ještě dřív.

Sto let bylo dost času na smutek a vlastnictví se dalo považovat za diskutabilní. I když se nechtěl dostat do sporu s elfy, jeho lidé tyto stromy prostě potřebovali.

“Nechceme jimi topit, Výsosti,” zdůraznil v první řadě. “Velká část Dolu byla při útoku draka zničena tak, že se v ní nebude dát ještě roky bydlel. Téměř sto let chátrání a útoky skřetů mu taky moc nepřidaly. Jen malá část města je pohodlně obyvatelná a pod ní… zjistili jsme, že byla narušena statika městských tunelů. Hrozí, že by se obyvatelná část města mohla do pěti až deseti let propadnout. Trpaslíci vědí, jak tuneli opravit, ale do části z nich je třeba dát trámoví z pevného, kvalitního dřeva. Takové dřevo lze sehnat buď z velké dálky, což by zabralo spoustu času a stálo by to zlato, které stěží můžeme postrádat. Nebo… Ve vašem lese, Výsosti. Pokud dřevo neseženeme včas, nejspíš budeme must Dol opustit,” dodal ještě, aby zdůraznil, jak velký je jejich problém. Samozřejmě měl v plánu udělat cokoliv, aby mohli jeho lidé zůstat na rodné půdě, včetně využití méně kvalitního dřeva, jenže výsledek by pak byl nejistý. Odchod byl alternativou, kterou si musel připustit a Thranduil o ní musel vědět.

Zdálo se, že na elfa jeho slova patřičně zapůsobila, protože se na trůně opět opřel a dlouze na Barda pohlédl zpoza vějíře zlatých řas, než zvedl pohled a odvrátil ho kamsi do dálky. Někam nad jeho hlavu. Pak se proměnil na nehybnou sochu. Ticho se protahovalo a protahovalo a to do takové délky, že nejen Iwar začal po Bardovi nervózně pokukovat, i Bard sám začal pociťovat neklid.

“Dobrá,” prolomil Thranduil konečně mlčení a shlédl na něj. “Za takových podmínek jsem váš požadavek ochoten zvážit, ale jistě chápete, že vám nemohu dát naše stromy jen tak z dobroty srdce. Vše má svou cenu, zejména pak dřevo z elfského lesa.”

To byl vývoj situace, který Bard očekával. Naneštěstí nebylo mnoho, co by mohl nabídnout.

“Co byste za své stromy chtěl, Výsosti?”

“Záleží na tom, co nabízíš…” Koutky se mu zvedly ve lstivém úsměvu a oči modře zaleskly.

“Víte, že toho není mnoho, co máme.”

Ze zlata, které jim Dain dal jako náhradu za Thorinův nedodržený slib a výplatu Arcikamu, už toho nezbylo mnoho a to málo, bylo třeba nechat na horší časy. A co se Bilbovy čtrnáctiny týkalo, tu trpaslíci odmítli vydat, protože ji označili za vlastní náhradu za porušení zlodějské smlouvy. Mohl se s nimi tehdy dohadovat, dokonce i chtěl, ale po rozmluvě s Gandalfem se rozhodl pro zachování mírových vztahů s trpaslíky v zájmu další spolupráce, která měla jeho lidem přinést celé generace blahobytu jen za pár let odříkání. Byly chvíle, jako teď, kdy o správnosti svého rozhodnutí pochyboval.

“Můžeme dát jen zlato a stříbro z našeho podílu na pokladu.”

“Ech,” vydal elfský král nespokojený zvuk a zatvářil se. “Zlata a stříbra je v mých pokladnicích dostatek. Navíc zlato z Ereboru páchne po drakovi. Pokud bych z něj měl něco přijmout, muselo by to být něco… vyjímečného.”

Pokud šlo o poklad, za výjimečné Bard považoval vlastně všechno. Nikdy ve svém životě neviděl tolik zlata, drahokamů a šperků, jako když těsně po velké bitvě navštívil trpasličí pokladnici. Dokonce i v jejich zbytku byly nějaké věci, které by se daly považovat za neuvěřitelnější, než jiné. Problém byl, že nevěděl, jaké jsou Thranduilova měřítka. Nicméně, pokud by našel jednu věc, které by krále elfů dostatečně zaujala, mohl na tom ušetřit.

“Musel bych se vrátit do města a pokusit se najít něco, co by bylo hodno vás, Výsosti, i těch stromů,” pronesl s veškerou možnou uctivostí a vnitřním, sebeironickém úšklebkem si uvědomil, jak smutně dobrý se stal v diplomacii. 

Thranduil elegantně sklonil hlavu, jak vzal na vědomí lichotku.

“Dovolte mi tedy, králi Barde, nabídnout vám jídlo, víno z mých sklepů a pohodlné místo k odpočinku pro dnešní noc, abyste nabrali sílu na vaší zítřejší cestu zpět do vašeho města.”

Zplavit řeku po proudu bylo snadnější a rychlejší, než se dostat sem, ale i tak by dorazili do Jezerního města dlouho po soumraku. Museli by se ubytovat tam. A protože Jezerní město bylo stále jen stín svého minulého já a bylo určené ne k životu, ale jen pro překládání zboží, tak rozhodně na noc nepohrdal předpokládaným pohodlím elfského paláce.

“Bude nám potěšením,” souhlasil bez většího rozmýšlení.

“Velmi dobře. Užijte si pohostinnosti mého paláce a mého lidu plnými doušky,” popřál jim Thranduil, než pohnul pouze prsty, na kterýžto povel se z šera vynořil Elros, aby je doprovodil do jejich pokojů.

°°O°°

Ubytování, které pro ně elfové připravili, bylo stejně prostorné, jako jeho dům v Dolu a ten byl jeden z největších, které byly obyvatelné. Ovšem na rozdíl od jeho domu, byly jejich pokoje složené z množstvím menších, členitých místností, oddělených od sebe pouze těžkými závěsy. Také tu téměř chyběl nábytek, kromě několika nízkých stolů prohýbajících se jídlem, ke kterému si ovšem museli sednout na zem. Po rychlé prohlídce zjistil, že chyběly i postele v tradičním smyslu. Lůžka byla spíše mohyly z hlíny zakryté množstvím jemných pokrývek. Celkově ale, i přes svou zvláštnost, tam bylo teplo a polštáře sloužící místo židlí, byli měkké a pohodlné. Nestěžoval si.

“Nemáme v pokladnici nic, čím mu můžem zaplatit za těch pár uschlých stromů. Nebo snad ano?” zeptal se Iwar, zatímco si nandával z mísy ovoce na stříbrný talíř. Pokud šlo o jídlo, uměl se pozoruhodně rychle oklepat doslova z čehokoliv. Barda bezděky napadlo, že pokud ho bude Sigrid dál krmit tak dobře, jako během prvních několika měsíců manželství, brzy se nevejde ani do kovářské zástěry, natožpak do kalhot.

“Myslím, že nepotřebujeme něco vyloženě drahého, jako spíš… krásného.”

“Viděl si jeho šaty? Vždyť je měl pošité diamanty!” zamával Iwar nožíkem, kterým si nabodával jidlo. “Bude si ty hloupé stromy cenit nejmíň na pytel zlata každý.”

“Neříkej jim ‘hloupé’ stromy. Rozhodně ne, dokud jsme tady,” napomenul ho, protože tušil, že tady budou mít stěny uši. Iwar se sice zamračil a semkl rty, ale neprotestoval, takže to snad pochopil a přijal. Bard tedy mohl pokračovat: “Jsem si jist, že králi Hvozdu nechybí zlaté mince. Ostatně za dodávky vína jsem mu jich jen já sám nanosil celý pytel. Naší nadějí je spíš nějaký… šperk… ozdobná drobnost. Ne nutně posetý diamanty jako holubí vejce, ale prostě jen… hodný… hmm… půvabnosti elfa…?” dokončil s otazníkem na konci, hlavně proto, že se chtěl vyhnout označení Thranduila za krásného. Mluvit o Thranduilově nepopiratelné kráse zrovna z Iwarem se mu rozhodně nechtělo.

“Mají ty stromy vůbec takovou cenu?”

“Potřebujeme je a jsou nejblíž. Proto mají takovou cenu, jakou si za ně Thranduil řekne.”

“Možná bysme mohli počkat do jara. Za zimu se třeba umoudří a dám nám je za měšec zlata.”

Bard se chtěl zasmát nahlas, ale věděl, že by to nebyl dobrý nápad. Nemohl říct, jestli by se král Hvozdu někdy rozhodl dát jim stromy za měšec zlata, což byla běžná cena za stejný počet normálních stromů. Každopádně pokud ano, nebylo by to do příštího jara, ani do toho dalšího nebo dalšího. Bylo by to tak do příští generace. A to nejdřív.

“Nemyslím, že spoléhat na čas, je způsob, jak vyjednávat s elfy,” podotkl jenom, nebráněje se však úšklebku.

“Chápu. Elfové mají na všechno spoustu času.” Přikývl Iwar vážně, jako kdyby právě objevil tajemství. Na chvíli byl potichu a jedl, zatímco Bard si jen pohrával s jablkem, které nějakým zázračným způsobem vypadalo stejně čerstvě, jakoby bylo právě utrženo. Najednou Iwar znovu promluvil:

“Víš koho mi připomíná?” zeptal se, nečekaje na jeho odhad, si rovnou sám odpověděl. “Mistra. Jak se rozvaluje na trůnu, oblečený do drahých šatů a se spoustou zlata, stříbra a diamantů. A chce víc, než si zaslouží.”

“Není vůbec jako on, Iware,” řekl ostřeji, než musel, sám překvapený silou zlosti, které se mu vzedmula v hrudi. Natožpak chudák chlapec, který se k němu poplašeně obrátil. “Mistr byl chamtivý, zlovolný, zbabělý, nemocemi a špínou prolezlý. Vím o čem mluvím. Znal jsem ho z vás všech nejlépe. Thranduil je…” krátce se odmlčel. “Není to s ním vždy snadné, to připouštím, ale nezištně pomohl, když jsme ho potřebovali. Postavil se za nás při mém jednání s trpaslíky a sám si nekladl žádné nesplnitelné podmínky. Bez diskuze se zavázal udržovat obchodní stezku průchodnou a bezpečnou a bez ní bychom neměli kam vyvážet zboží. Věřím, že se na něčem rozumném domluvíme i tentokrát.”

Pokud mu chtěl Iwar nějak odpovědět, nedostal příležitost, protože se za jejich zády ozvalo nepřiměřeně hlasité zakašlání, které je oba přinutila se obrátit po zdroji. Byl jím Elros po boku se dvěma strážci. Jakmile se k němu otočili, mírně se poklonil Bardovým směrem.

“Jeho Výsost vás očekává při soukromé audienci, Vaše Výsosti.”

“Soukromé audienci?” zopakoval překvapeně.

“Ano, můj pane. Král Thranduil vás přijme ve svých komnatách,” odpověděl mu Elros, jako kdyby bylo samozřejmé, že se elfským králem setká osobně, dokonce v jeho vlastních pokojích. Bard na tom nic samozřejmého neviděl. Naopak přesně věděl, odkud vítr vane. Měl pravdu, když se domníval, že v paláci mají stěny uši. Některý z elfů slyšel, co Iwar povídal o stromech a pak i o Thranduilovi samotném a než se nadáli, už to vyzvonil svému králi. Bard si v duchu povzdechl a pomyslel na to, jak moc by byl rád, kdyby s ním mohl jít Bain. Bain byl alespoň jeho syn, navíc podle lidských měřítek skoro dítě, měl by argumenty na jeho obhajobu. Takhle se bude must jen co nejupřímněji omluvit a znovu si vypomoci nějakými těmi lichotkami. Jako kdyby to už neznal. Copak pokrytectví v diplomacii nemá nikde konec?

“Dobře, veďte mě,” vyzval je s povzdechem.

Elros se uklonil a nechal ho vyjít na chodbu jako prvního, než se ujal vedení.

Palác byl učiněným labyrintem chodeb, dveří, závěsů a rozcestí podobných malým síním, ze kterého by hledal cestu nejspíš roky. Moc tomu nepomáhaly ani lampy na stěnách, které ač byly rozvěšeny hustě, poskytovaly jen měkké bílé světlo podobné hvězdám. Bylo to podivně uklidňující a zároveň matoucí. Kolem soch, ve výklencích a na ladně se klenoucích reliéfech, dělaly bizarní stíny, které jako kdyby měly vlastní život. To vše ještě podtrhával neustávající zvuk vody tekoucí z nástěnných fontán, ne nepodobných ptačím pítkům v Dolu, ale i větších obvykle umístěným uprostřed malých kruhovým křižovatek. Na té poslední byla největší fontána ze všech. Zobrazovala elfskou ženu sedící na kameni obrostlém skutečným kvetoucím mechem. Její tvář byla zakrytá vlasy, jak se skláněla nad pramenem vody, který prýštil právě zpod kamene, na němž seděla, a po různě velkých oblázcích si to vesele bublal do malého jezírka s lekníny.

Elros ho provedl kolem fontány a nejširší  chodbou, které jen po pár krocích končila dveřmi. Byly vysoké, dřevěné s reliéfem květin a listů, který byl vykládaný barevnými kameny. Ne všechny to byly drahokamy, ale část z nich určitě. 

“Jeho Výsost je uvnitř, můj pane,” informoval ho Elros, načež se uklonil, obrátil na patě a společně se strážci, kteří je celou dobu následovali, prostě odešel, zanechávaje Barda osamoceného před dveřmi. A trochu zmateného.

Chvíli počkal, jestli nepřijde někdo, kdo ho uvede dál – při návštěvách Daina byl vždy někdo, kdo ho uvedl do soukromnějších místností Ereboru – a když nikdo nepřišel, rozhodl se, že se bude prostě muset uvést sám.

Zaklepal.

“Vstup, Barde.”

No, přinejmenším byl opravdu očekáván a krom toho, hlas zpoza dveří nezněl naštvaně ba ani podrážděně.

Vystoupil.

Místnost ve které se ocitl, byla knihovna. Byla nejméně tak velká, jako ta Ereborská, ale vybudována byla úplně jinak. Zatímco Ereborská knihovna byly desítky a desítky vysokých dřevěných regálů postavených do řad, jako vojáci, ve velká místnosti se sloupovím a klenutým stropem. Tato knihovna rostla vzhůru. Bylo to věž. Knihovny z hladkého temně hnědého dřeva byly po obvodu celé věže, v patrech, kdy každé bylo lemováno širokým dřevěným ochozem a ochozy byly vzájemně spojeny schodišti. Schodiště pak dohromady vytvářela stoupající spirálu, která mizela někde vysoko nad Bardovou hlavou.

Stejná spirála byla vyvedena v kameni na samotné podlaze knihovny. Z jejího středu vyrůstal strom. Starý, se silným kmenem, který se těsně nad zemí ohýbal v úhlu tvořícím pohodlné místo k sezení nebo dokonce ležení. Jeho koruna se však obracela opět vzhůru za světlem, tušeným někde tam, kam oko nedohlédlo. Jehlice, dlouhé jako Bardova ruka, měly spíše tmavě modrou, než zelenou barvu přičemž mezi nimi jako rudé ozdoby zářily na poslední článek palce velké bobule.

Takový strom nikdy neviděl, ač trochu připomínal tis. Ten největší a pravděpodobně nejstarší tis, jaký kterýkoliv člověk kdy viděl.

A právě tam, na tom prastarém kmeni… uvelebený v pololehu na jednom boku… byl Thranduil.

Stačil si už sundat korunu a vyměnit ji za obyčejný stříbrný diadém. Také byl pryč ten sněhově bílý háv, který byl nahraze stejně tak bílým, ale o poznání kratším a méně honosným. Vlastně docela prostým, šitým z krajky tak husté, že pod ní neprosvítalo nic. Nohy ve stejných bělostných kalhotách měl natažená a… Bard si olízl rty… Byl bos. Jeho chodidla byla perfektní, elegantní s kůží smetanové barvy, prostě dokonalé, jako všechno na králi Hvozdu. A on od nich nemohl odtrhnout oči. Což bylo směšné. A ponižující. Znal jednoho takového, co chodil po městě a nabízel měďáky jen za to, aby mu ženy ukázaly svoje nohy. Nakonec se ženské dohodly a samy ho vyhnali z Jezerního města.

Poslední, co by chtěl, bylo přidat se k tomuto… no, řekněme muži s výstředními zájmy – opravdu se snažil i ve své vlastní hlavě vyhnout označení ‘zvrhlík’.

Raději se přiměl odtrhnout oči od Thranduilových elegantních nohou a pohlédnout vzhůru, k jeho tváři. Ne, že by si moc pomohl. Spoza líně spuštěných víček ho pozorovali oči, které se ve zdejším světle zdáli víc šedé než modré.

“Přál jste si mě vidět, Výsosti?” 

Elf semkl rty v nespokojeném výrazu.

“Pokud vím, žádal jsem tě už mnohokrát, abys mě v soukromí nazýval mým jménem,” řekl přísně, pak však jeho výraz opět zjemně, “Jak si mi naposledy sám připomněl, naše národy by si měly být rovny. Jeden bez druhého se… přinejmenším v nejbližší budoucnosti… neobejdeme. Kdo jiný by měl jít příkladem, než my dva?” Vyklenul zlaté obočí v otázce.

“To máte… máš nejspíš pravdu,” připustil neochotně. Ani po tom všem k čemu mezi nimi došlo, u řeky… nebo možná právě proto… se necítil pohodlně, když měl elfskému králi říkat jménem. Nejspíš mu to pomáhalo udržet si od všeho trochu větší odstup. Ne, že by se mu to vedlo. Bezesné noci, kdy uvažoval, co by tehdy udělal jinak, v první řadě, že by méně pil, byly toho důkazem.

“Jsem rád, že se na tom shodneme.” Počastoval ho Thranduil dalším intenzivním pohledem spoza vějíře zlatavých řas. 

“Mohu vědět, proč si mě sem pozval?” zeptal se přímo. Tušil sice proč, ale nehodlal se omlouvat za Iwarovo chování, dokud si nebyl jistý, že je důvodem, proč tu teď stojí. S každým dalším okamžikem měl totiž silnější a silnější pocit, že tu jde o něco jiného. Že by se elf rozhodl jasněji stanovit svou cenu za stromy?

“Nač takový spěch. Nelíbí se ti snad moje knihovna?” Jak mluvil s lehkostí se posadil, tím kočičím způsobem, jako kdyby vůbec neměl kosti, které by ho omezovaly.

Bard automaticky zvedl hlavu, aby znovu přejel pohledem po velkoleposti knihovny, která se prostě nedala popřít.

“Je krásná, stejně jako zbytek tvého město,” připustil.

“Pak přijmi místo,” pokynul mu rukou, “a vypij si se mnou sklenku vína v tomto tichém koutě vědění, můj příteli.”

Bard se rozhlédl. Měl na výběr ze dvou dřevěných křesel s vysokými opěradly, která vypadaly jakoby byla spletena z tenkých stromků ještě za jejich života. Obě byla vystlána zelenými polštáři. A obě vypadla pohodlně. I nabídka vína byla lákavá, protože na jednu stranu přinášela pěkné vzpomínky, které byly v Thranduilově přítomnosti skoro hmatatelné. Na druhou stranu i ty špatné, které si připomínat nechtěl. A už vůbec by o nich nechtěl mluvit. Nejsnazší a nejlepší pro ně pro oba odmítnout.

“Vážím si tvojí nabídky, opravdu ano, ale proč jsem tady?” zeptal se podruhé.

Thranduil jakoby v překvapení pozvedl obočí. Vznešené rysy jeho tváře zjemněly do výrazu, který odrážel zmatení a činily ho o tolik mladším, než nakolik se zdál ještě před pár okamžiky. A i tak vypadal jako mladík sotva poloviny Bardova věku, se svou světlou hladkou pletí bez jediné vrásky nebo jiné známky hlodání zubu času.

Při pohledu na elfovu tvář sevřel pevně čelisti.

Opět tu byl ten známý pocit, že nemůže krály Hvozdu nic odmítnout, ne když nevypadal o moc starší než Bain. Naposledy, když tomuto pocitu podlehl, to nedopadlo dobře. Zařekl se, že tentokrát odolá.

“Myslel jsem, že bychom mohli najít chvíli k rozhovoru,” osvětlil Thranduil, hlas svůdný skoro, jako když Barda tu noc požádal o tanec.

“K rozhovoru o čem? O obchodu?”

“Ne,” zamítl tentokrát o poznání chladněji, dokonce i jeho tvář zase nabrala velkou část ze své ostrosti a vznešenosti. “K obchodu jsem své už řekl. Teď je na tobě, abys nabídl něco, co by mě zaujalo,” pokračoval, přičemž se s lehkostí a elegancí sobě vlastní, zvedl na nohy. “Spíše jsem doufal, že bychom si mohli promluvit, jako… přítel s přítelem,” vyslovil zvláště poslední slova s jemností a zamrkal zlatými řasami. Nevinnost sama. “Řekni mi napřiklad, mellon nîn, jak se daří tvé rodině?”

Otázka, kterou elf položil, byla tak obyčejná, že by ji mohl slyšet od souseda ještě v dobách, kdy byl jedním z mnoha lodníků Jezerního města a nebyla by to víc, než zdvořilost. Stejně tak zdvořile by mu odpověděl a zeptal se na jeho rodinu, na jeho zdraví, vyměnili by si nějaké drby nebo vtipy, pak přání hezkého zbytku dne a tím by to skončilo. Prostě přátelský rozhovor mezi sousedy. Normální věc. 

Jenže v případě Thranduila dokázal stěží věřit, že si žádá jen obyčejný rozhovor. Naposledy, když něco takovému rozhovoru podobného vedli, skončilo to tak, jak to skončilo. Tomu se Bard hodlal vyhnout.

“Upřímně nevím, jakou hru se pokoušíš hrát, ale nechci se jí účastnit. Nevěřím, že chceš vědět, jak se mají moje děti,” řekl třeskutě upřímně, čímž zapříčinil, že Thranduilovy rysy ztuhly a jakákoliv emoce se z nich vytratila. Tak to bylo dobře. “Takže pokud se mnou nechceš mluvit o něčem důležitém, raději bych se vrátil. Ještě jsem dnes nejedl a nechci tam Iwara nechávat dlouho samotného. Jestli jsem tedy propouštět…” Naznačil odchodu.

Elfský král se nepohnul, ani jeho tvář se nezměnila,  když odpověděl: 

“Jsi svobodný člověka a můj host. Můžeš se po mém paláci i městě pohybovat dle vlastního uvážení.”

“Z dovolením mě tedy omluv…”

Tentokrát už nenaznačil, obrátil se a vykročil ke dveřím.

“Pokud mě paměť neklame,” promluvil za ním Thranduil, což ho z nějakého nepochopitelného důvodu přimrazilo na místě, i když elfův hlas nebyl ostrý. Ba naopak zněl tak… ploše, skoro až smutně. Možná právě proto nedokázal udělat další krok, “při našem posledním setkání,” pokračoval elf, zatímco se bez sebemenšího zvuku, přesunul po jeho bok, tak blízko, že mohl okusit vůni jasmínu, “si ke mě nebyl tak chladný.” 

Poslední slovo zaznělo jen něco málo hlasitěji, než šepot, přinášející s sebou teplý závan vzduchu na Bardově tváři a kromě vůně jasmínu, také exotické aroma elfského vína. Po zádech mu přeběhl mráz a žaludek se mu zhoupl tím už známým pocitem opojení ze samotné blízké přítomnosti krále Hvozdu. Na konečcích prstů pocítil, jaké to bylo dotknout se alabastrové kůže. V ústech se mu objevila sladkost téměř tak silná, jako kdyby právě teď a tady políbil Thranduila s veškerou vášnivostí a potřebou, jako… jako naposledy.

Sevřel pěst a zatnul zuby.

Představy byly zahnány do poslední hněvem, který se právě teď zrodil z měsíců frustrace a sebeobviňování jak z hlouposti, tak pošetilosti, ale dokonce věcí mnohem horších, než jen to. Najednou už nechtěl zapomenout. Chtěl to všechno vmést králi elfů do tváře a přenést veškerou odpovědnost na něj. Nebyl to přeci Bard, kdo by zatáhl Thranduila do kola. Nebyl to Bard, kdo napájel elfa vínem. Nebyl ani tím, kdy ho odvedl do tmy. Ano, byl tím, kdo elfského krále políbil jako první, ale ne tím, kdo je stáhl do vlhké trávy ani tím, kdo vyžadoval víc, než ten jeden polibek. Pokud Thranduil po něm netoužil, mohl ho prostě odmítnout. Barda by nikdy nenapadlo požadovat víc, takže nebyla jeho vina, že elf nedokázal říct prosté a jednoduché; přestaň.

Ostře mu pohlédl do očí, což samo o sobě způsobilo, že elf vyklenul obočí a trochu uhnul vzad.

“Ne, já rozhodně nebyl ten, kdo byl chladný,” vyplivl posměšně a Valar mu odpustit, na chvíli se mu ulevilo, byť věděl, že to bylo nespravedlivé a špatné.

Nejlepší by bylo, kdyby mu Thranduil oplatil stejně posměšně. Mohl třeba říct něco v tom smyslu,jak byl Bard hloupý, směšný, troufalý či ubohý, když si jen na chvíli myslel, že by se o něj mohl zajímat elf. Ještě elf vznešené krve. O něj, člověka. Místo těchto krutých, ale nejspíš pravdivých slov, Thranduil jen naklonil hlavu na stranu, takže se několik zlatých pramenů přidala ke svým souputníkům, kteří už spočívaly na jeho hrudi. Jeho šedomodré oči získali opět tu, jednou už poznanou, hloubku, jež Barda vtahovala do sebe, ať se mu to líbilo nebo ne.

Thranduil mrkl.

“Máš dojem, že jsem ti nějak ukřivdil,” pronesl nepříliš hlasitě, spíš jako kdyby to říkal sám pro sebe a hlavně, nebyla to otázka. Bylo to jen konstatování zjevného faktu.

“To není křivda, mám jen…” zhluboka se nadechl. Mohl se zbavit vzteku nějakou další urážkou, jenže to by k ničemu nevedlo. Faktem prostě bylo, že se zlobil hlavně sám na sebe. A protože byl muž veskrze čestný a pravdomluvný, často ke své vlastní škodě, nemohl udělat nic jiného, než to přiznat. Ramena mu poklesla. “Mám zlost sám na sebe za to, že jsem moc pil a byl takový blázen, abych si třeba jen na chvíli myslel, že by o mě mohl mít zájem někdo jako ty.”

“Byl bys blázen, pokud by ses mýlil, jenže ty se nemýlíš. Opravdu v tobě mám… určité zalíbení,” dokončil, tentokrát se jeden jeho koutek zvedl v něčem velmi podobnému posměšnému pobavení, i když oči… Bard měl dojem, že vidí spíše smutek, než výsměch. Ale snadno se mohl i mýlit. Téměř jistě se mýlil. Thranduilovo prohlášení bylo dostatečně absurdní, aby si nepřipouštěl, co viděl či neviděl v jeho očích.

“Omluvíš mě, když ti nebudu věřit,” pronesl vážně a obrátil se, aby si mohli čelit tváří v tvář. “Podívej se na sebe… Podívej se, kdo jsi… Jsi vznešený elfský král, pán Hvozdu. Nesmrtelný, nestárnoucí, ta nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděl. A teď se koukni na mě,” položil si ruku na prsa. “Jsem lodník, kterému spadla na hlavu koruna, o níž nežádal ani ji nechce. Vdovec se třemi dětmi, který se protlouká světem už téměř pět desetiletí. Možná, že kdysi, když jsem byl ještě mladík, na mě nebyl špatný pohled, ale dnes…? Ruce mám od provazů navždy ztvrdlé a mozolnaté,” obrátil dlaně vzhůru, aby elfovy ukázal mozoly, které ani po dvou letech kralování, nezměkly. “Vítr a voda mi do tváře vyřezala vrásky, které nikdy nezmizí a moje vlasy už začínají šedivět. Nedivím se, že ti na mě nepřijde nic přitažlivé.”

“Máš pravdu v tom, že tvá tělesná krása…už vadne” řekl Thranduil jemně, téměř potichu a zvedl ruku, aby mezi konečky prstů nechal proklouznout několik pramenů Bardových šedin. Byl tím natolik překvapen, že neuhnul, jen se mu zadrhl nádech v hrdle a jakmile se mu podařilo znovu se pořádně nadechnout, byl jasmín vše, co mohl cítit a vnímat. “Taková je prostě povaha smrtelného bytí.” Od vlasů jeho prsty putovaly po Bardově tváři v doteku tak jemném, že si ho možná jen představoval. Ve snaze se o tom ujistit, zavřel oči a naklonil ruku tam, kde tušil Thranduilovu dlaň, ale minul. Minul, protože ten nepatrný dotek byl teď na jeho krku, “Vím to. Viděl jsem opadávat stromy tolikrát, že bys to nedokázal spočítat, a jedno mě to naučilo; i když strom bez listů a květů ztratí cosi ze své krásy, nikdy neztratí nic ze své majestátnosti a hrdosti.” Thranduilova dlaň mu spočinula na prsou. “Nehledám v tobě krásu těla. Hledám a nacházím v tobě krásu ducha. Laskavost, odvahu, věrnost, obětavost a hrdost… nezkaženost srdce,” jeho tlak na Bardovu hruď trochu zesílil, “a čistotu úmyslů… vlastnosti, které je u smrtelníků těžké najít.”

Jistěže byla Thranduilova slova něco, co se dobře poslouchalo a naplňovalo ho to pocitem hrdosti. Kolik jiných lidí mohlo tvrdit, že v nich právě elfský král vidí tolik ctností. A nezáleželo na tom, že Bard by sám sebe nikdy tak vysoko nehodnotil. Doufal, že je dobrý člověk, protože to bylo to, oč se celý život snažil a k čemu vychovával své děti. Nic víc po sobě nechtěl ani teď, jako král. Jen tu snahu.

Takže ano, poslouchalo se to krásně, ale mělo to v sobě i hořkost.

Pochopení, že všechna touha, kterou cítil k Thranduilovi, prostě nebyla opětována. Pokud totiž elf mluvil pravdu – a Bard věřil, že ano – pak obdivoval pouze jeho nitro. Duši. Nebo cokoliv takového. Což znělo krásně a romanticky, ale nebylo to nic, co by fungovalo v normálním životě. Bylo to akorát utvrzení v tom, že vše, co se stalo pod vrbou, byla od Thranduila jen… blahosklonnost… jakási milost vůči Bardovi a jeho touhám. Nic, co by Thranduil skutečně chtěl. Dal to jen proto, aby nebyl Bard nešťastný nebo možná naštvaný. A upřímně, to se příliš nelišila od toho, kdyby ho k tomu přinutil násilím.

Rozhýbal svaly, které měl z nějakého důvodu vláčné a zároveň chvějící se. Položil dlaň na Thranduilovu ruku, několik okamžiků si vychutnal ten pocit se znovu dotýkat jemné kůže, a pak ji sundal ze svého hrudníku, aby mohl ustoupit z elfova dosahu.

“Nemyslím si, že mám kteroukoliv z vlastností, které si mi přisoudil,” bylo první, co musel zdůraznit a trvat si na tom, navzdory tomu, že Thranduil zvedl nesouhlasně obočí a sevřel rty, “ale kdybych měl alespoň jednu z nich, tak poslední co bych chtěl, by bylo, abys dělal něco proti své vůli jen kvůli mě.”

K prvnímu, nesouhlasně zdviženému obočí, se přidalo druhé, což dohromady s tím, jak se elfovy šedomodré oči rozšířily, mu dodalo nejen výraz upřímného, téměř hmatatelného překvapení a nevíry, ale i neskutečnou mladistvost. Poprvé za dobu, co ho znal, vypadal Thranduil téměř lidsky. Skoro, jako kdyby ho Bard svými slovy opravdu překvapil, zatímco dříve, při všech jiných příležitostech, bylo jeho překvapení je umně zinscenované divadlo.

Byl to podivný okamžik napětí, které bylo najednou rozerváno ve dví zvonivým smíchem, který zazněl z Thranduilových pootevřených rtů a odrazil se od stěn vysoké věže v mnohonásobné ozvěně. Navzdory tomu, že smích zněl jako tisíce drobných zvonících rolniček a byl tedy překrásný, nepodobný ničemu, co kdy za svou život slyšel, tak mu zároveň chlad sevřel páteř a chlupy na rukách se mu zvedly.
“Zas a znovu mě překvapuje tvá troufalost, Barde Drakobijče, králi Dolu a Jezerního města,” řekl Thranduil, když se konečně přestal smát a opět upřel na Barda pohled, přičemž celý jeho titul vyslovil s důrazem a péčí na každou slabiku. “Neznám nikoho, kdo by si myslel, že by mě mohl přimět udělat něco proti mé vůli. A ač popravdě nevím, co tě přivedlo na myšlenku, že zrovna ty bys to dokázal, tak tvojí odvahu na to jen pomyslet, opravdu obdivuji.”

Thranduil zněl mírně posměšně, ale zároveň upřímně pobaveně. Jako kdyby opravdu netušil o čem Bard mluví nebo hůř, úmyslně to zlehčoval. Jedno i druhé ho dopálilo

“Nevidím na tom nic směšného,” řekl ostřeji, než možná měl. “Ano, srdcem i tělem jsem vždy miloval jen svou ženu a o lásce dvou mužů toho vím jen málo, ale nejsem hlupák. Věci se mezi muži jistě liší, ale v základu je to pořád stejná; potěšení pro oba. Pokud si to užívá jen jeden, není to v pořádku.”

Elf znovu překvapeně zamrkal, načež pohodil hlavou, až se jeho vlasy zlatě zelesl a pak se znovu rozesmál. Byl to pobavený a bezstarostný smích.

“Tak to tě celou dobu trápí?! Můj nedostatek touhy po tvém těle?!” zeptal se se smíchem. V očích mu tančily modré plamínky pobavení a, ač by se to mohlo zdát nemožné, vypadalo to, že ho smích připravil i o trochu dechu. “Beru zpět, co jsem řekl o tom, že oplýváš samými ctnostmi, mellon nîn,” vyklenul zlaté obočí, rty nejen pobaveně zvlněné. Ne, byly roztažené v opravdovém úsměvu odhalujícím ředu bělostných zubů. “Bezesporu máš alespoň jednu nectnostnost a tou je pýcha.”

“Nejde tady o mou pýchu, Thranduile!” odvětil, hlas nejen rozčilený, ale hlavně kořeněný i trochou úzkosti. “Jde o to, že jsi dělal něco, co jsi nechtěl a co se ti nejspíš ani nelíbilo, jen abys potěšil mě! A to není v pořádku! Připadám si jako bych… jako bych… tě zneužil… přiměl tě k tomu… násilím,” dokončil ztěžka, neurčitě, protože ani sám sobě nedokázal říct to slovo, natožpak nahlas.

Zdál se ale, že to elf pochopil, protože náhle ztichl. Plamínky pobavení zmizely, zadušeny vrstvou modrého ledu a jeho tvář pozbyla nejen výrazu pobavení, ale jakéhokoliv výrazu.

“To je to, co si myslíš?” zeptal se o poznání tišeji, hlas až příliš klidný.

Bard přikývl.

Co se stalo dál, byl jen okamžik. V jednu chvíli byl svobodný a, ač ponížený a rozzlobený, tak stále hrdě stojící. V tom druhém byly kolem jeho předloktí ovinuty prsty, které jeho paži chytily do bílé klece. Předklonil se, připravený na bolest, ale ta nepřišla. Vlastně téměř necítil, že by se ho elf dotkl. Pokusil se prstů zbavit, odpáčit je ze své paže, ale ty se nepohnuly ani o píd. Ba dokonce nebylo vidět, že by Thranduila namáhalo ho tak držet, protože kromě sevřené ruky bylo celé jeho tělo stejně vláčné, jako vždy. Jen útlé, zdánlivě křehké prsty, byli do sebe zaseknuty tak pevně, že si s nimi nedokázal poradit, ani když použil všechny svaly zocelené lety na lodi.

Bart rychle pochopil, že síla s jakou s ním elf jednal naposledy, byla jenom zlomkem té, kterou skutečně vlastnil a to ho dovedlo k poznání, že mu Thranduil mohl pouhým stiskem zlomit ruku. Stačilo jen chtít.

“Jak pošetilý jsi, Barde,” promluvil Thranduil klidně, beze stopy vzteku nebo pohrdání, “když si myslíš, že bys mě přiměl být ti po vůli. V těle mám dost síly, abych ti zlámal kosti,” pokračoval věcně, přičemž jeho výraz ani postoj se nezměnil, “Mám i dost moci, abych tě smetl jak smítko prachu. A nikdy nejsem sám. Tehdy i teď hlídá můj život a pohodlí půl tuctu elfských lučištníků, kteří čekají jen na můj povel, kterým bych ukončil tvé smrtelné bytí.” Tentokrát se jeho výraz nepatrně změnil, nikoliv však na zlost nebo přezíravost, naopak zjemněl. “Cokoliv dělám s tebou nebo ve tvé přítomnosti, dělám, protože chci, né proto, že bych se ti cítil být něčím zavázán.” Stejně rychle, jako byla jeho ruka uvězněna, ji teď Thranduil pustil. “Doufám, že jsem tímto zcela vymýtil tvé pochybnosti o mých motivech…?” nechal vyznít s malým otazníkem na konci

Bard se narovnal, naprosto instinktivně si chytl vlastní paži a ustoupil vzad. Přejel rukou po svém předloktí, ale kromě nepatrného brnění, necítil nic. Ani tu sebemenší bolest. Prostě nic. Skoro jako kdyby se před pár okamžiky vůbec nic nestalo.

Vzhlédl od své ruky k elfskému králi, který ho sledoval a evidentně čekal odpověď. Měl sto chutí ho poslat na hodně ošklivá místa, ale své nadávky spolkl. Částečně za to mohl pocit ponížení a záchvěv upřímného strachu, ale hlavně; zodpovědnost. Cokoliv, co se stalo mezi ním a Thranduilem, muselo zůstat jen mezi nimi a nesmělo to zasahovat do spojenectví mezi jejich královstvími. Na tom záleželo blaho, prosperita, ba dokonce přežití Bardových lidí.

S nádechem se narovnal.

“Naprosto,” odvětil a jeho hlas sklouzl do tónu, kterým zpravidla mluvil s Mistrem. “Teď, když mě omluvíš, půjdu… Výsosti.” Vyseknul až příliš hlubokou poklonu, načež se prostě obrátil a vyrazil ke dveřím.

Nemínil tu strávit už ani minutu a to nejen v paláci, ale ani v samotném elfském městě a lese. Byl dokonale zesměšněn. Bylo mu jasně a nevybíravě připomenuto, že je jenom člověk a ukázáno, že všechno, co Thranduil říkal a dělal… ať už gesta přátelství nebo něco víc… byla jenom hra znuděného a potměšilého lesního elfa. Zatímco Bard se upřímně cítil provinile a bral Thranduila jako někoho sobě rovného, kdo si zaslouží úctu a respekt, Thranduil ho bral jako druh hračky, kterou si krátil nesmrtelnost.

Hořce si uvědomil, že přesně něco takového mu říkali i trpaslíci, když ho varovali před příliš přátelskými vztahy s elfy z Hvozdu. Bránil je a snažil se vysvětlit, že k nedůvěře možná mají své důvodu, ale měli by se je snažit překonat a spolupracovat s elfy jak jen dokázali. Pro dobro všech

Jak rychle kráčel chodbou – doufal, že tou správnou – zjevil se po jeho boku Elros.

“Co se stalo, můj pane?” zeptal se, jako kdyby to snad nevěděl. Jistě byl z těch, co někde ve skrytu sloupů stáli na ochozu, připravení Barda kdykoliv zabít.

“S Iwarem odsud hned odcházíme,” zavrčel na něj napůl úst. Dnes už neměl chuť bavit se s jediným dalším elfem.

“Jeho Výsost o tom ví?”

Při zmínce o Thranduilovi se zastavil a obrátil tak rychle, že i Elros měl co dělat, aby do něj nanarazil, když se mu rozhodl čelit.

“Máme v plánu odejít a odejdeme. Buď nás doprovodíte z lesa nebo si najdeme cestu sami. To je na tobě,” vyzval ho pohledem k tomu, aby mu vzdoroval, pokud chtěl, ale Elros se k tomu samozřejmě neměl.

Jen s úklonou ucouvl vzad.

“Budu o tom informovat našeho krále,” odpověděl na Bardovi výzvu naprostým klidem a zachoval ho, i když se pomalu vzdaloval chodbou.

O chvíli později, když se mu podařilo přimět Iwara vzdát se jídla a navléct si boty, už na ně před dveřmi čekal Elros se strážemi, aby je vyprovodil z města i z lesa.

°°O°°

Do jezerního města se samozřejmě dostali až dlouho po západu slunce a prolezlí zimou, kterou ze sebe Bard nedokázal vyhnat až do rána. Nesl si jí cestou až do Dolu. Alespoň zchladila jeho vztek do tupé rezignace, díky které nakonec uznal, že vyjasnit si s Thranduilem vzájemné vztahy, bylo ku prospěchu všech. Konečně mohl svoje směšné poblouznění elfským králem hodit za hlavu a jejich vzájemné styky omezit na přísně diplomatické. Ostatně, nemusel by se s ním už nikdy vidět, ne? Diplomatické záležitosti spadaly do kompetence diplomatů a králové k nim nejsou nezbytní, že? Někteří z členů městské rady se toho mohli ujmout, když byli tak chytří a chtěli mu poskytovat doporučení, jak jednat s elfy. Rozhodl se, že tak to bude nejlepší.

K Bardově domu dorazili jako první. Rozloučil se tedy s Iwarem, vzkázal pozdravi Sigrid a oba je pozval na zítřejší oběd. Zbytek pokladu byl v jeho držení a potřeboval ženskou ruku, aby mu pomohla vybrat něco, čím by od Thranduila mohl vyplatit stromy. Tilda nebyla dobrá kandidátka. Od Sigridiny svatby, kde se nejspíš setkala s některými elfkami ve strážních službách, si víc než šperky oblibovala luky s šípy, meče, nože a brnění.

Doma ho naštěstí čekala Tilda s hrnkem teplého čaje a dekou a kupodivu o něco méně naštvaný Bain, který se živě zajímal jak o případnou dohodu, tak hlavně tedy o město a palác. Pokud měl mluvit o velkoleposti elfského města právě pro Baina, tak to mohl udělat, ale byl rád, když skončil a mohl se na zbytek dne jen v tichosti zahřívat u krbu.

°°O°°

Do dalšího dne naštěstí Baina špatná nálada přešla úplně, proto, když dorazili hosti, zasedl s Iwarem ke krbu a povídali si. Bard se Sigrid a Tildou se přesunul do kuchyně a tak, jako celé roky předtím, on škrábal brambory, Tilda strouhala a Sigrid zadělala na zelňačku podle receptu své matky – se spoustou kmínu, aby je to po zbytek dne nenadnášelo. A právě během škrábání ji požádal, aby mu pomohla něco vybrat. Samozřejmě souhlasila, i když si neodpustila poznámku o tom, jak snazší by bylo, kdyby si elfové vzali zlato jako každý druhý.

O spoustu kmínu a naškrábaných brambor později, zasedli ke stolu a Sigrid, tak jak za starých časů, servírovala velký kotlík polévky a mísu bramborových placek, které napekla Tilda. Se všemi svými dětmi a teď navíc i zetěm se zase po nějaké době cítil klidně a spokojeně. Přesně od Sigridiny svatby, jak jinak.

Buch! Buch! Buch!

Tři rány na dveře byli tedy to poslední, co by v ten pěkný okamžik uvítal. Nedalo se ale nic dělat, byl král a jakožto takový neměl nárok na volno. Musel tu být vždy, když ho jeho lidé potřebovali a že klepání pěstí na dveře, vypadalo jako nouze.

Došel ke dveřím, ze skoby na jejich rámu sundal korunu a nasadil si ji na hlavu předtím, než otevřel dveře.

Na prahu ho čekalo překvapení. Nebyl to totiž žádný z jeho radních nebo třeba poslíček od nich. Byl to Balin jeden z velkých ereborských pánů, hlavní písař krále Daina osobně. Doprovázen byl rovnou pěti po zuby ozbrojenými trpaslíky se sekyrami nebo meči, které byli skoro stejně velké, jako oni.

Trpaslíci. To by vysvětlovalo to bouchání. Neuměli totiž obyčejně klepat, vždy to byli tři silné rány do dveří. Bard měl dojem, že čím vyšší bylo postavení toho, kdo chtěl vstoupit, tím hlasitější a výbojnější byly rány. Proto ho ani nepřekvapilo, že navzdory třískání do dveří a ozbrojené stráži, se na něj Balin usmál a hluboce a uctivě se uklonil.

“Vaše Výsosti,” řekl do země a pak se teprve narovnal, aby k Bardovi vzhlédl svýma drobnýma, zato však pozornýma a laskavýma očkama. Rozhodně sem nepřišel z nějakých nedobrých důvodů. “Nesmírně se omlouvám, že vás vyrušujeme kolem poledne, můj pane… doufám, že jste ještě nezačali jíst?” přerušil svou řeč v půlce a hlasitě začichal.

“Zrovna jsme dali na stůl,” odpověděl mu vlídně. Balin byl z těch trpaslíků, které měl opravdu rád a tak mu vyrušení a nečekaná návštěva zase až tak nevadila.

“Tak to se omlouvám na tisíckrát, Vaše Výsosti!” Vysekl mu další stejně velkou poklonu.

“Neomlouvejte se, Baline. Nic se nestalo. Jídlo je stejně ještě horké… a je to Bard. Ne Vaše Výsosti,” dodal, načež si z hlavy sundal korunu, aby svý slovům dodal důraz, a pověsil ji zpět na její skobu. “Když tak na vás koukám, mám dojem, že tu nejste na návštěvě jako přítel.”

“Mahal žel, nejsem, i když bych rád. Jsem tu ve věci oficiální, jako zástupce Jeho Výsosti Dáina.”

“V tom případě pojďte dál,” vyzval je, vlastně všechny, a ustoupil stranou.

Vojáci se nepohnuli z místa, kromě jednoho, který předstoupil a podal Balinovi cosi zabaleného v látce. Jak si to starý trpaslík převzal, udělal gesto, které Bard už dávno rozeznal jako něco ve smyslu ‘rozptylte se a hlídejte’, jako kdyby snad byl v jeho městě důvod hlídat. A potom teprve trpaslík přijal pozvání.

“Přichystej ještě jeden talíř, Sig, máme hosta,” řekl, když vstoupil do malé místnosti, kterou tak vznešeně nazývali jídelnou.

“Strýc Balin!” zaradovala se Tilda, která byla okamžitě na nohou a bez zaváhání si popoběhla, aby mohla Balina obejmout. Teď už byla tak vysoká, že se musela k trpaslíkovi sklonit, ale to ani jednomu neubralo na nadšení z jejich shledání. Starý trpaslík ji se smíchem objal jednou rukou, zatímco v podpaží druhé držel předmět zavinutý v látce.

“Malá princezna Tilda… jak vidím, už není tak malá,” řekl Balin stále se smíchem, ale i kapkou nostalgie v hlase, když k Tildě musel vzhlédnout.

“Je to už skoro rok, co jste nás přijel navštívit, strýčku,” pokárala ho Tilda.

“Ach, ach, princezno… povinností je mnoho a čas letí až moc rychle,” odmlčel se a loupl po Tildě okem. “Možná běží tak rychle, že bych vám to ani neměl dávat. Mladé slečny už by to nemuselo zajímat…” mumlal si zdánlivě pro sebe.

“Máš pro mě dárek?” zaradovala se Tilda, stále stejně nadšená z představy dárku, jako kdykoliv jindy.

“Jen taková maličkost od společného přítele,” uvedl Balin, sáhl do kapsy a vytáhl vyřezávanou figurku.

Byl to medvěd vyvedený v tmavém lakovaném dřevě. Jeho provedení bylo neskutečně detailní, od ostrých zubů čnějících z jeho v řevu otevřené tlamě, přes skoro nebezpečně vypadající zdvižené přední tlapy, až k faktu, že jeho uši, čumák a oči byly tak precizně udělané, že právě kvůli tomu vypadal skoro jako živý. Kvůli tomu a stínování srsti, které se velmi zvláštním, ale kupodivu živočišným způsobem lesklo. Když se Bard trochu přiblížil a podíval se víc zblízka, byl si docela jist, že v laku je zlatý prášek.

“Od Bufora?” zeptala se Tilda, najednou o dost klidnější a vážnější, a velmi opatrně převzala figurku do svých rukou.

“Přesně tak, drahoušku.” Přikývl Balin s malým, trochu tajemným úsměvem, který Bardovi moc nedával smysl. Bofur posílal Tildě vyřezávané figurky doslova co měsíc. Tu první dostala ještě v Jezerním městě. Ze začátku si s nimi Tilda hrála, ale jak její zájem o hračky pomalu uvadal a přesouval se k jiným věcem, přestala si s nimi hrát a začala je vystavovat na poličku nad postelí. Už jich tam měla pořádnou sbírku.

“Je krásný. Poděkujte mu za mě.”

“Nebojte se, princezno. Vyřídím mu to,” přislíbil Balin a poklepal ji na zápěstí.

“Podívej, tati?” Pozvedla ho tak, aby si ho mohl Bard lépe prohlédnout. “Půjdu ho jen uklidit k ostatním a pak se můžeme pustit do jídla.”

Přikývl na souhlas, což bylo veskrze zbytečné, protože Tilda už mizela ve dveřích a pak bylo slyšet, jak rychle běží po schodech.

“Tak dobrá… asi bych vám měl představit Iwara, svého zetě, protože se ještě oficiálně neznáte,” ujal se slova, jen co byla Tilda pryč. “Baline, to je Iwar, Sigridin manžel. Iware, seznam se s Balinem jedním ze z deseti Ereborských pánů a královským písařem.”

“A velmistrem písařského cechu,” doplnil ho Balin patřičně hrdě, leč zdvořile.

“Ano, na to vždycky zapomenu.”

“Rád vás poznávám, pane Baline.” Zvedl se Iwar od stolu a nabídl ruku.

Tentokrát byla přijata na rozdíl od posledního Iwarova pokusu se s někým seznámit. Jenže to byl elf. Nemysli na elfy, zakázal si v duchu.

“Rád poznávám mladého muže, kterého si vybrala tak mimořádná žena, jako je princezna Sigrid.” Když to říkal, uklonil se Sigridiným směrem.

“Moje máma říká něco podobného.” Zasmál se Iwar.

“Tvoje máma je chytrá ženská,” reagovala pohotově Sigrid, která stanula svému manželovi po boku a usmála se na Balina. “Ráda vás zase vidím, pane Baline. Pojďte, sedněte si a dejte si s námi. Dneska máme zelňačku podle receptu mojí matky.”

“Asi bych neměl… mám tu nějaké povinnosti…” pronesl trpaslík trochu nejistě, pak ale znovu hlas začichal, dokonce bylo vidět, jak se mu zvětšil jeho už beztak velký nos. To rozhodlo. “Snad pár lžic neuškodí…” rozhodl se nakonec.

U stolu se starý trpaslík pozdravil s Bainem a pak přijal jedno volné místo, před které mu Sigrid dala misku. O chvíli později se přidala také Tilda, takže se konečně mohli chopit lžic a pustit do jídla.

Atmosféra kolem stolu se rychle vrátila ke klidu, který se Bardovi líbil.

Balin jedli a vyprávěl o pokračujících opravách v Ereboru a o tom, že Dain rozhodl povolit rekonstrukci divadla, která už teď byla v plném proudu. Vypadalo to, že nejpozději za čtyřicet dní by mělo být divadlo v takovém stavu, aby se tam dalo hrát a královská rodina z Dolu byla samozřejmě předběžně pozvána na první představení. Rychlost, s jakou to trpaslíci zařídili, Barda trochu vyvedla z míry. I v Dolu měli divadlo, vlastně dvě, jedno dřevěné, které bylo celé v troskách a druhé kamenné s otevřeným nebem a téměř kruhovým hledištěm z tribun. O opravách divadel zatím s radními ani neuvažoval, větší starosti jim dělali tunely pod městem, kanalizace… a neochota některých lidí používat záchody alespoň v těch domech, kde byly funkční. Jak byli zvyklí, vylévaly splašky přímo na silnici a vůbec jim nedocházelo, že tady je neodnese voda, ale zůstanou na kamenné dlažbě a pak zvláště na slunci ukrutně páchnou.

Balin se moudře nezmínil ani o tunelech pod městem ani o kanalizaci a zápachu, zato však nabídl výpomoc kamenických učedníků na opravě divadla, která měla být za desetinu ceny. A také obnovení návštěv trpasličího divadelního cechu v městě Dol. S díky mu řekl, že si to rozmyslí.

Celý oběd se nesl v tomto klidném, přátelském duchu. Na jeho konci pak Sigrid s Tildou vynesli zbytek polévky ven a společně s dřevěnými miskami a lžícemi ji tam nechali v rukou Balinovy ozbrojené eskorty. Ta jejich dar přijala s tak velkými díky a provoláním slávy, že to bylo slyšet až dovnitř přes zavřené okenice, které chránily vyhřátou místnost před mrazem.

“Nuž, nuž,” řekl starý trpaslík, když se Sig a Tilda vrátili. “I když si užívám posezení s přáteli, povinnosti volají.” Pousmál se a vytáhl na stůl balíček, který celou dobu, skoro zapomenutý, ležel na jeho klíně.

Nejdříve rozbalil tmavě modrou látku, čímž odhalil vyřezávanou krabičku. Byla velká asi jako prkénko na krájení a vysoká na dva palce. Na víku byla intarzovaná ve složitém vzoru několika tvarů připomínající hvězdy. Jedna vložená do druhé. Určitě ne elfská práce, protože elfové vždy užívali linie, přírodní vzory. Také to nevyrobili trpaslíci, na to tam bylo příliš málo kovu nebo kamene. Jediným kovem totiž byly velké, jednoduché panty se sporým tepáním a zámek, který také nebyl nikterak složitě zdobený. Tohle bylo bezesporu dílo lidských rukou.

Balin si přes hlavu přetáhl řetízek na němž visel masivní klíč. Bylo předem jasné, že bude pasovat do zámku truhličky. Jedno cvaknutí, zavrzání pantů…

A všichni oněměli v úžasu a překvapení.

V truhličce, na fialovém sametu, spočíval náhrdelník. Obrovský, zlatý, tvaru… no více méně trojúhelníku se zaobleným hrotem směřujícím dolů. Byl vytvořen ze zlatých řetězových kroužků různých velikosti, které spojovaly zlatá lůžka osázená smaragdy. Největší smaragd byl přesně uprostřed, celému náhrdelníku dominoval a byl velký jako křepelčí vejce. Od něj se velikost smaragdů postupně zmenšovat až po tak malé, na samotném okraji náhrdelníku, že by sotva zakryly nehet na Bardově malíčku. Ani jeden smaragd neměl pravidelný tvar, nebyly totiž broušené, ale pouze leštěné. Proto měl každý jiný odlesk, jinou barvu a jinou průhlednost. Díky tomu budil náhrdelníky trochu živý dojem. Jako kdyby to spíše byly rostliny, než drahé kameny.

“Valar… ten je nádherný!” vydechla Sigrid a už se pro náhrdelník natahovala.

Bard její ruku zastavil.

“Počkej,” zadržel její nadšení a obrátil se na Balina. “Co je to za náhrdelník? A proč jste ho přinesl?”

“Je to váš náhrdelník. Přirozeně. Jak jinak také. Všechno je, jak doufám, přesně podle objednávky…?” odvětil laskavě Balin, tím tónem, kterým by nejspíš mluvil s dítětem.

Zamračil se. Nikdo z jeho lidí, včetně něho samotného, neměl dost peněz, aby si koupili tak obrovský a jistě drahý šperk. To musel trpaslík vědět.

“Dobře víte, Baline, že jsem si nic neobjednal. A ani náhodou nemám zlato na to, abych zaplatil za něco tak…” Shlédl na náhrdelník, který se leskl tak, že prostě přitahoval pozornost. “… něco tak pompézního,” dokončil, když našel to správné slovo pro popis šperku.

Balin zamrkal a na chvíli vypadal zmateně, načež jeho pochopil a jeho tvář se rychle změnila v omluvný výraz.

“Ne, ne, ne, tady došlo k nedorozumění!” řekl rychle, přičemž se znovu usmál. “Ten náhrdelník je dědictvím vaší rodiny. Girion, Pán Dolu, ho u nás nechal zhotovit několik let před příchodem Šmaka  Strašného a pouhý jeden měsíc před zpustošeném Dolu a obsazením Ereboru, již zmíněným Šmakem, nám ho svěřil k opravě zapínání. Jak náhrdelník tak oprava je už dávno zaplacená,” dodal stále s úsměvem. “Omlouvám se, jestli jsem vás uvedl v omyl, ale nedošlo mi, že možná nevíte o pěti stech Girionových smaragdech.”

“Pěti… pěti stech?!” vypískl Iwar.

“A jsou to vůbec smaragdy? Ten jediný, co jsem viděl, vypadal jinak,” zpochybnil Bain.

“Ano, pěti stech,” odpověděl Balin nejdřív Iwarovi a pak i Bainovi: “Jsou to pouze leštěné smaragdy. Tak už si je Pán Girion přivezl ze svých cest a přesně tak je chtěl zachovat.” Pousmál se, načež se obrátil k Bardovi a vytáhl z pláště svitek. “Tady a tady budu prosím potřebovat podpis, abyste stvrdil, že jste si náhrdelník převzal,” říkal, když svitky rozkládal na stůl a po něm vytáhl i cestovní kalamář. “Ach… a přirozeně jsou výlohy za doručení na nás, jako omluva za téměř stoleté zpoždění s opravou.”

Odtrhl pohled od té hromady zlata a drahokamů, na kterou doteď rozpačitě koukal, a podíval se na nabízené trpasličí pero. Zdálo se, že jedním podpisem bude tenhle poklad jeho a jeho rodiny. Tedy, už byl, ale… uchopil pero a podepsal se na obě kopie smlouvy, které mu trpaslík předložil.

Balin jeho podpis zkontroloval, jako kdyby ho snad neviděl podepisovat se, a pak rozvážně přikývl.

“Všechno je v pořádku,” pochválil si a jednu kopii smlouvy zase sbalil, zatímco druhou nechal ležet na stole. “Bylo mi potěšením s vámi obchodovat, Výsosti.”

Potom už se s trpaslíkem rozloučili. Někteří potřesením rukou, Tilda dalším velkým objetím. Když se pak vrátili ke stolu, shromáždili se kolem kazety a všichni do ní nahlíželi, aniž by se někdo znovu pokusil se šperku dotknout.

Byl vážně obrovský. Źádný ze šperků, které jim zůstali v pokladnici z jejich podílu, nebyl tak velký a zároveň tak neskutečně… škaredý. Bard si nemohl pomoct. Bylo to zlato, drahokamy, trpasličí práce a vůbec všechno, ale bylo to prostě něco, co svého nositele mohlo snadno přetvořit na nabubřelého mizeru. Něco, jako šperky, které nosil Mistr.

“Zkusím ti ho,” rozhodl za ně za všechny Iwar a statečně se pro náhrdelník natáhl.

Jak ho vyndal z truhličky zaleskl se ve světlech lamp, takže ještě víc připomínal hustou korunu stromů skrze kterou si světlo snaží prorazit cestu. A byl v mladíkových rukou ohromný. Co teprve pak na Sigridině krku. Byl jí sice těsně kolem krku, ale převis byl tak dlouhý, ža jí zakrýval velkou část hrudníku a trochu podivně visel přes její prsa. 

“Vypadáš jako hubená dojnice s velkým zvonem,” zhodnotila Tilda nemilosdně.

“To ti děkuji, ty rarachu!” houkla jejím směrem Sigrid, jen tak napůl úst. “Je hrozně těžký. Mám dojem, jako bych vážně měla na krku kravský zvon,” dodala vzápětí. “Sundej mi ho.”

“Myslím, že je spíš pro chlapa,” přidal Bain svůj nápad. Bard na něj tázavě pohlédl. “Viděl jsem v knihách některé minulé Pány Dolu a ti nosili podobné obří náhrdelníky, i když tenhle je zdaleka největší, co jsem viděl.”

“Tak to by si ho měl vyzkoušet, táta,” loupla po něm okem Tilda.

“Leda přes mou mrtvolu,” odmítl bez zaváhání. “Je to obrovské a škaredé. Musel bych se stydět vyjít z něčím takovém na ulici.”

“Co s ním tedy uděláme?” zeptal se Sigrid.

“Můžeme ho prodat a nakoupit víc materiálu na dům. Oprava by šla rychleji,” navrhl Iwar, což nebyl špatný nápad. Měl však jeden háček; mráz přestával být lezavý a stával se vlhčím a vlhčím. Sníh už byl blízko a jak napadne sníh, nebude stejně možné na jejich domě pracovat. Krom toho…

“Neprodáš ho. Není komu. Další obchodnická karavana nepřijede, dokud neopadne sníh,” připomněl nahlas tenhle drobný problém.

V tu chvíli se Sigrid usmála a poklepla prstem na náhrdelník, který jí pořád visel kolem krku.

“Měla bych nápad…”

°°O°°

Sigridin návrh, že bude Girionův náhrdelník nabídnut elfskému králi za dřevo, které tak nutně potřebovali, byl jednomyslně přijat celou rodinou, jen s menším reptáním od Iwara. Myslel si, že by měli počkat do jara a pak ho prodat, protože to byl jen Bardův majetek a tak by měl sloužit Bardově rodině. Na tom sice něco bylo, ale pokud by město zaniklo, tak co by měli jako rodina? Stejné nic, jako všichni ostatní. Vzdát se šperku – a ne zrovna pěkného, podle Bardova mínění – bylo prospěšné jak pro Lidi z Dolu a Jezerního města, tak i pro ně samotné.

Tím bylo téma uzavřeno.

Ještě toho samého dne, co jim Balin přívěsek doručil, svolal radní a přednesl jim, co naplánoval.  bylo treba jen vybrat někoho, kdo nabídku společně se šperkem doručí, protože on se nechtěl do Hvozdu vracet, i když to samozřejmě odůvodnil tím, že nedávno opustil město a král by tak často odjíždět neměl. S tím radní souhlasili a nakonec byl zvolen Percy, aby byl jejich poslem.

Den na to, hned nad ránem vyrazil, aby se vrátil další den večer s dobrými zprávami. Král Thranduil nabídku přijal, dokonce označil náhrdelník za ‘dostatečný’ a ‘velmi pěkný’ a pak slíbil, že čtvrtého rána od Percyho návratu do Dolu budou všechny požadované stromy doručeny.

Pokud Král Hvozdu slíbil, že je doručí, tak mu Bard věřil. V tomto ano. Za celou historii obchodování s Jezerním městem elfové nikdy své dohody nijak neporušili. Sám o sobě mohl být Thranduil… mohl být jakýkoliv, ale v obchodech nepodváděl.

A když jim elfové ušetří práci s kácením a ještě to udělají za zlomek času, který by jim to zabralo; neměl důvod protestovat.

Zbývalo jen čekat.

°°O°°

Noci už byly opravdu studené a proto si ustlali na kamnech dole v přízemí jejich domu. Právě díky tomu je intenzivní klepání probudilo všechny najednou.

“Jdu tam. Zůstaňte v posteli,” pošeptal Bainovi s Tildou, kteří se začali pod teplou peřinou vrtět a rozmrzele mručet.

Bardovi samotnému se nechtělo vstávat, ale neměl jinou možnost. Vyklouzl do studené místnosti tak opatrně, jak jen to šlo, aby nevyvětral teplo z pod peřiny, a okamžitě se celí roztřásl zimou. Rychle na sebe hodil teplý kabát, který visel přes židli a hlavně vlezl do bot.

“Hned jsem tam!” zavolal na příchozího. Ať to byl kdokoliv, mohl počket těch pár okamžiků, než otevřel kamna a zkontroloval, jak to uvnitř vypadá. Mírné teplo ještě sálalo z na pohled černých uhlíků. Vzal pohrabáč a rozhrnul je natolik, aby odhalil jejich rudé jádro, a pak rychle přihodil dvě hrsti sušeného mechu a listí. Plamen okamžitě vzplanul a než stačil pohasnout, přidal ještě malou otýpku tenkých dobře vysušených větviček, které by měly nový plamen živit alespoň tak dlouho, než se postará o hosta a vrátí se, aby pořádně přiložil.

Pevně si přitáhl kabát, strčil ruce do podpaží a statečně vyšel do vedlejší místnosti. Ani za sebou nestačil zavřít dveře, když se mu rozdrkotayi zuby. Podlaha pod jeho nohama byla tak studená, že mu chlad prošel i podrážkami a zakousl se mu do kolene, na které během bitvy ošklivě upadl. Tehdy se to nezdálo vážné, ale zima a vlhko ho trápilo do teď.

Venkovní dveře otevřel trochu s obtížemi, byli přimrzlé k rámům a skrze chlad, který mu olízl obličej a nahnal slzy do očí, se podíval ranní tmou na jejich hosta. Byl to mladý dělník, který trvale žil a pracoval v novém Jezerním městě. Olaf se jmenoval, pokud Barda paměť neklamala. Byl to spíše menší, zavalitý a pihatý zrzek, jehož tváře byly teď zarudlé skoro až do fialova, na pučícím vousu, obočí a řasách měl jinovatku a doslova mu tekla zledovatělá nudle.

Jen co Barda spatřil, strhl si z hlavy chatrnou čepici, která ho stejně nemohla moc chránit před zimou, a překotně začal:

“Pane… pane Výsosti… chci říct Výsosti vaše… pane… mám pro vás naléhavé zprávy!”

“Tak pojď dovnitř, než tu oba zmrznem,” vyzval ho Bard a nečekal na odpověď, prostě ho chytl za klopu a vtáhl dovnitř. Rychle za ním zabouchl dveře a opět, než se stačil mladík rozkoukat, dostrkal ho ke dveřím a do světnice.

Tam už je čekalo teplo. Navzdory jeho slovům vstala jak Tilda, tak i Bain, který už přikládal do kamen větší polínka, zatímco Tilda nabírala z vědra do konvice vodu na čaj.

“Připravím čtyři hrnky,” sdělila Tilda, jen co zahlédla hosta

“To jsou moje děti, Bain a Tilda. Tohle je… Olaf, že?” obrátil se na mladíka.

“Pane… Výsosti pane… ano,” přitakal horečně a popotáhl nudli, která se mu rozpustila u nosu.

Bard sáhl do kapsy odkud vytáhl kapesník a podal mu ho.

“Vysmrkej se a pak mi řekni, co jsi přinesl za zprávu.”

Přesně podle toho, jak řekl, mladík udělal. Hlasitě zatroubil a když se zbavil kapajících nudlí, konečně mohl Bardovi předat své poselství: 

“Pane, elfské stromy dorazily. Připluly po řece z Hvozdu na jezero něco po půlnoci. Mistr lodník mě hned poslal, abych vám to řek, pane Výsosti.”

“Tak to je skvělé!” upřímně se zaradoval. Jeden problém byl vyřešen, druhý, tedy zkusit zajistit alespoň některé chodby, než napadne sníh, byl pořád na stole. “Až si vypiješ čaj, sedneš zase na koně a pojedeš rychle zpátky. Řekneš mistru lodníkovi, ať kmeny nechají ve vodě a jen je uvážou. Až se rozední, vezmu muže z Dolu a odtáhneme je po řece co nejblíž městu.”

“Dobře výstosti.” Kývl vážně Olaf, načež sáhl pod kabát. “Eště vám mám dát tohle. Připlulo to na jednom kmeni.” Podal Bardovi dobře známé pouzdro na náhrdelník.

“Není to…?” načal Bain, ale nedokončil.

Bard nic neřekl, jen si pouzdro od Olafa vzal a hned ho otevřel, trochu doufaje, že uvnitř najde něco, jako poděkování, písemnou smlouvu, prostě něco, jen ne… Náhrdelník tam pořád byl. Zlatě a zeleně se mu vysmíval do obličeje, pořád tak pompézní, jako když ho před pár dny viděl naposledy. A pro většinu lidí stejně úchvatný, pokud mohl soudit podle Olafova zalapání po dechu.

“Vrátil nám náhrdelník. Proč?” položil Bain otázku na kterou Bard už dávno znal odpověď.

“Možná se mu nakonec nelíbil a chce něco jiného,” navrhl Tilda, pokládaje první dva hrnky teplého čaje na stůl.

“To by nám pak přeci neposílal ty stromy, ty hloupá.”

“Nejsem hloupá. To ty si,” obvinila ho nazpět. “Elfský král ví, že potřebujeme dřevo z jejich stromů a také ví, že je táta čestný muž a zaplatí mu něčím jiným, až to půjde.”

“Nejde tu o to, že se mu náhrdelník nelíbí,“ objasnil, skřípaje při tom zuby. Tohle svým dětem říct mohl. Že byl král Hvozdu rozmařilý a mohl se cítit dotčen nedostatečným postavením posla bylo něco, co se opravdu mohlo stát. Nicméně Bard tušil, že pravda je jinde. Thranduil se s ním prostě chtěl znovu setkat. Možná chtěl jeho omluvu za to, že naposledy jeho palác a město opustil doslova uprostřed rozhovoru nebo možná opravdu i za to, že nebyl tím, kdo mu dovezl náhrdelník. A protože král elfů byl natolik mazaný, aby věděl, jak dosáhnout svého, tak svého také vždy dosáhl.

Prudce sklapl truhličku.

Lomcoval jím vztek nad tím, že věděl, jak jím elf manipuluje a zároveň věděl, že prostě nemám žádnou jinou možnost.

“Chce, abych mu náhrdelník dovezl osobně,” objasnil pro trojici tázavých pohledů. “Olafe,” obrátil se na mladíka, “koně si nechal venku nebo u strážní věže?”

“Venku, výsosti pane.”

“Dobře. Tak si tu v klidu sedni, dej si čaj a snídani. Já si půjčím tvého koně a po cestě do Hvozdu předám mistru lodníkovi své instrukce sám,” rozhodl, zatímco odložil kazatu s náhrdelníkem a jmul se hledat zbytek svého oblečení.

“Jedeš teď hned?” zvedla Tilda na protest hlas. “Vždyť je venku ještě tma, ty si nic nejedl ani čaj sis nedal. A cesta na koni trvá do Hvozdu celý den.”

“A i kdybys vážně odjel, nemůžeš jet sám,” přidal se Bain. “Vezmu si u strážní věže koně a pojedu s tebou.”

“Ne,” odmítl jeho nabídku mezitím co si oblékal vlněné kamaše. “Sám budu cestovat rychleji a navíc potřebuji někoho, kdo shromáždí muže a dohlédne na odtažení dřeva.”

“Ale tati!” zaprotestoval Bain.

“Nehádej se se mnou, Baine!” přerušil ho přísně dřív, než mohl chlapec pokračovat. Potom vzal ze stolu korunu, kterou tam včera odložil a posadil ji Bainovi na hlavu. Byla mu trochu větší, ale už seděla dost dobře, aby mu neklouzala až k obočí. “Aby bylo všechno, jak se patří, ustanovuji tě tu před svědky mým zástupcem. Postarej se o město, dobře, chlapče?” zeptal se a položil mu ruku na rameno.

Bain sice na protest sevřel rty, ale zároveň vážně přikývl.

“Dobře, tati.”

Bylo hotovo. Bardovi už stačilo obléct si kabát a velký šál, kterým si mohl zahřát obličej i zakrýt hlavu před sněhem, vzít náhrdelník, a mohl vyrazit do mrazu. Když už byl u koně a odvazoval ho, přiběhla za ním Tilda s brašnou s nějakým chlebem a sušeným ovocem a měchem s vodou, aby měl po cestě alespoň něco malého k zakousnutí. Pokud se chtěl stavit v Jezerním městě a stihnout dostat se k Hvozdu v nějakou rozumnou hodinu, nebude mít moc času na jídlo. Přesto Tildě poděkoval, na rozloučenou ji rychle objal a pak už vyskočil na koně.

Bylo načase tomu povýšeneckému elfovi nacpat jeho milované zlato a smaragdy do krku.

°°O°°

Po krátké přestávce v Jezerním městě pobídl koně k rychlému, ale pravidelnému tempu. Nechtěl ho uštvat ve studeném vzduchu. Zároveň doufal, že k hranicím Hvozdu dorazí těsně po soumraku, který naneštěstí přicházel v těchto dne brzo.

Nakonec se mu to podařilo s posledními zbytky světle, akorát než padla takové tma, pod jejímž příkrovem by si kůň mohl zlámat nohu. Elfové už na něj čekali. Ani trochu ho to nepřekvapilo, naopak jen ho to utvrdilo v jeho předpokladu a popravdě znovu naštvalo. Zatímco během cesty ledovou krajinou i Bard sám trochu vychladl, teď při pohledu na Elrose, se začal zase znovu dopalovat.

Ale protože velitel elfských stráží za svého krále nemohl, snažil se k němu být stejně přívětivý jako jindy. Jak se to povedlo, nemohl odhadnout. Elfský velitel byl stále stejně upjatý, jako naposledy a lesem, městem i palácem ho provedl bez zbytečného řečnění.

A zanechal ho na úpatí točitého schodiště, které se hustě ovíjelo kolem tenkého kamenného sloupu. Bylo úzké zrovna na jednoho člověka, dřevěné a uzavřené ve spleti do sebe zaklesnutých větví, které podle pupenů na jaře nejspíš obrůstaly listím a možná i květy. Byly to totiž ve skutečnosti dva neskutečně vysoké stromy s tenkým kmenem, který byl jen těžko rozeznatelný od samotných větví.

Z vrcholku schodiště, kam kvůli jeho tvaru, nemohl dohlédnout, se linula melodie lyry. Její zvuk byl jiný, jemnější a zvonivější. Nebyl tak… lidský, jinak se to nedalo nazvat. Zvuky byli jako omamné pohlazení, které člověk nevnímal jen sluchem, ale doslova se mu vsakovalo do kůže.

Jak stoupal výš a výš, byla lyra hlasitější a jeho hněv o něco menší. Stále se zlobil, že z něj chtěl Thranduil udělat zloděje nebo podvodníka, který vezme zboží a nezaplatí za něj, ale už to nebylo tak… tak moc tížící jeho mysl.

Když byl téměř na vrcholku schodiště, možná dva zákruty od svého cíle, hudba ustala a, ač to nebylo náhlé, zvuk ještě jakoby chvíli rezonoval, na okamžik ho to ticho připrazilo na místě. Napnul uši, ale nic dalšího se neozvalo, takže dvakrát rychleji než předtím, vystoupil ten poslední kus vzhůru.

Rozevřel se mu výhled na celé město a také na hvězdné nebe, jen částečně zakryté mraky, které bylo vidět otvorem mezi jinak hustými korunami obrovských stromu. Ten pohled mohl byl sám osobě neuvěřitelný, všechna ta světla ozařující různé úrovně městě, stoupající a kroutící se schodiště, to jak stromy a keře vyrůstají přímo ze samotných stěn… a hvězdy nad ním. Mohl by se tou krásou kochat dlouho. Co však jeho pohled přitáhlo, byl Thranduil.

Stál u ozdobně vyřezávaného zábradlí, obrácený k Bardovi bokem a hlavu trochu zakloněnou, jak vzhlížel k nebi. Jeho stříbřitě zlaté vlasy splývaly po jednoduchém bělostném hávu, který měl za patami rozprostřený v krátké vlečce a štíhlé ruce měl elegantně složené na zábradlí. Tak jako stokrát předtím si Bard pomyslel, že je opravdu nádherný. Dalo by se skoro říct, že byl tak nádherný, až se na něj nedalo ani zlobit. Člověk byl prostě natolik uchvácen tím, co viděl, že neměl jiné myšlenky než na obdivování té dokonalosti. Jindy by Bard byl taky takovým člověkem.

Dnes však ne.

Rázně přistoupil k Thranduilovi a bez veškerých ohledu na dřevo, téměř hodil krabičku na zábradlí vedle elfových složených rukou. Naštěstí bylo zábradlí dostatečně široké, aby na něm kazeta zůstala ležet a kdyby ne, tak co? Nebyl by jeho problém, že krabička i s náhrdelníkem spadne do neskutečné hlubiny pod nimi a pravděpodobně se roztříští na malé kusy, které v temnotě nejspodnějších patra města nejspíš nebude možné najít. To byl Thranduilův problém. Bard svou část dohody splnil. Dal elfskému králi něco výjimečného výměnou za dřevo z Hvozdu. Za to, že to elf celé komplikoval, Bard nemohl.

Thranduil k němu hlavu otočil pomalu, téměř neochotně a oči, které na něm spočinuly, byl šedé ba jakoby… průhledné. Tvář měl stále tak krásnou, s pletí bílou a na pohled sametovou, přesto však nevypadal jako ten sotva pětadvacetiletý mladík, jako při všech jejich dosavadních setkáních. Vypadal víc… staře a zároveň ne. Jindy… jindy, nevěděl že je to elf, bez mrknutí oka by řekl, že je Thranduil starý stěží půlku jeho věku, dnes však vypadal, jako kdyby za sebou mohl mít dvacet let stejně jako dvacet tisíc.

Barda to znejistělo, ale neodvedlo ho to od jeho záměru.

“Barde… doufal jsem, že se znovu uvidíme,” pravil Thranduil jemně.

“Nedoufal jsi, postaral ses, abych musel přijet,” opravil ho ostře a posunul kazetu blíž k jeho rukám. “Tohle je tvoje. Vezmi si to… nos to nebo to nech ve své pokladnici až do skonání věků, je mi to jedno. Je to platba za vaše stromy, patří tobě a já ho nechci už ani o minutu déle. Nejsem zloděj ani podvodník. Za všechno řádně platím.”

“Nezamýšlel jsem tě obvinit z podvodu.”

“Vím, jen si mě chtěl donutit přijet.”

“Ano, přesně tak,” přikývl a teprve teď se k němu pomalu obrátil celým tělem, jednu ruku stále položenou na zábradlí. Krabičku se nepokusil vzít ani se na ni nepodíval, celou dobu hleděl jenom na Barda. “Naposledy jsi z mého panství odešel dřív, než jsme dokončili náš rozhovor. Doufal jsem, že se k němu vrátíme, až přijedeš s platbou, místo toho jsi poslal někoho jiného. Musel jsem najít způsob, jak tě přivést zpět.”

“Poslal jsem za tebou s náhrdelníkem jednoho z radních, protože jsem se sem nechtěl vracet. A upřímně, nemohl si čekat nic jiného potom, jak si mi naposledy vyhrožoval,” vznesl obvinění, které Thranduila viditelně překvapilo, i když se nezdálo, že by se ho to zároveň i dotkl.

“Vyhrožoval?” zopakoval nevěřícně, jedno obočí vysoko zdvižené a oči široké. Navzdory tomu, že jindy by vypadal ještě mladší než obvykle, tentokrát vypadal prostě jen… nevěřícně. “Ujišťuji tě, že nic z toho, co jsem řekl nebo udělal při našem posledním setkání, nebyla výhružka. Pouze jsem se ti snažil důrazně vysvětlit,” sundal ruku ze zábradlí a zapletly prsty obou rukou do sebe. Dlouhý rukáv širokého střihu zcela zakryl jeho ruce, “jak zbytečné jsou tvoje obavy.”

“Snadno si mi mohl zlomit ruku!”

“Zlomit ruku nebo rozdrtit lebku. Obojí bych mohl udělat téměř bez námahy,” přitakal elf ploše, to opravdu nebyla výhružka, ale pouhé konstatování. “Vy smrtelníci se domníváte, že když nejsme stejně robustně stavění, hrubí a nemotorní, jsme také slabší a křehčí než vy. Že bez… elfské magie…,” uhnul pohledem a jeho zlaté obočí se spojila v zamračení. “Myslíte si, že nebýt jí, mohli byste být jedinými a svrchovanými vládci na tomto světě.” Poodstoupil asi krok a půl směrem za Barda, takže ho donutil se k němu pootočit.

Samotná myšlenka, že mnoho lidí, by rádo vládlo nad vším v jejich dosahu, mu nebyla cizí. Znal pár takových, Mistra v první řadě a to, že to byli ubožáci neschopní dosáhnout víc než zlomku své vytoužené moci, nic neměnilo na samotné myšlenky. Co ale bylo absurdní, aby si Thranduil myslel, že zrovna on patří k takovým lidem. Zcela jistě nebyl ten, kdo by elfy nekriticky obdivoval a byl si jist, že sebe krásnější a dokonalí se zdají, budou mít také své stinné stránky, ale elfskou moudrost, jejich živou paměť, choval v úctě.

“Myslíš si, že patřím k takovým lidem? Zrovna já?!” Ukázal na sebe rukou. Po dvou letech uznal, že být králem má i nesporné, soukromé výhody, i když jich je v tak malém a chudém městě jako Dol, nemnoho. Nepřišel ale na chuť moci.

“Samozřejmě, že ne,” odmítl Thranduil s odfrknutím a hodil po něm pohledem, který mu konečně připomínal elfa tak, jak ho znal ze všech jejich setkání. “Nepatříš k těm, co nekriticky touží po moci… To, co jsem chtěl říct, že i v tobě je kdesi hluboko zakořeněná představa o křehkosti elfů. Chtěl jsem ty kořeny dostatečně podrýt, než ti přednesu svůj návrh, ale možná jsem…” trochu se odmlčel a obrátil se, aby se mu znovu mohl podívat do očí, “… to trochu přehnal. Snad mi můžeš odpustit, že byla má ukázka až příliš názorná.”

To bylo omluvě tak blízko, jak si uměl představit, že by se Thranduil někdy mohl dostat. A i tak si byl docela jist, že ani tahle polovičatá omluva neopouští elfovy rty moc často. Cítil se na okamžik podivně poctěn, že je ten, komu se elfský král omluvil a tak bez zaváhání přikývl:

“To můžu.”

Jako odpověď Thranduil jen nepatrně sklonil hlavu a sklopil oči, když vzal jeho odpuštění na vědomí. Když je zase zdvihl, tak je na Barda upřel s dobře známou silou, jak hledal faleš nebo… něco takového. Nebyl si popravdě jistý, jestli dokáže elfský král číst myšlenky, i když se říkalo, že to elfové dokáží. Ale v okamžicích, jako byl tento to tak skoro vypadalo.

“A vyslechneš si můj návrh?” prolomil Thranduil konečně ticho i sílu svého pohledu. “Netýká se našich království, netýká se ani králů, jen nás dvou,” dodal dřív, než Bard stačil otevřít pusu, aby řekl, že momentálně není nic, co by mohl nabídnout ani nic, co by potřebovali. Zima měla brzy celé město zakrýt sněhem a sníh znamenal konec vpodstatě veškeré práce.

Když elf řekl, že se to týká jich dvou, znejistěl. Nechtěl se už vracet ani k předešlému rozhovoru ani tomu, co se stalo u břehu řeky. Přesto se přistihl, jan přikyvuje.

“Tak mi dovol položit ti otázku,” řekl Thranduil, pak se však odmlčel, obrátil a popošel o dalších několik kroků, jen aby zůstal nehybně stát, upíraje pohled do nebe. “Miluješ mě, Barde z Dolu?”

“Cože?” vypadalo z něj zmateně. Na takovou otázku byl naprosto nepřipravený a nevěděl, jak na ni odpovědět. Byla trochu absurdní. Ano, Thranduil byl nádherný, toužil po něm, jak nikdy po žádném muži a málokteré ženě, ale ani jedno z toho nestačilo na lásku.

Elf pootočil hlavu, ale jen tak, aby Bard mohl vidět jeho aristokratický nos a křivý úsměv, trochu pobavený a trochu posměšný.

“Tvá reakce je samo osobě odpovědí,” řekl, nádech pobavení také v hlase, nejenom na rtech. “Ty nemiluješ mě a já nemiluji tebe a nikdy milovat nebudu. Ne tak, jak by sis zasloužil a nejspíš ani tak, jak bys jednou mohl chtít,” pokračoval klidným hlasem, nepodobným tomu zpěvavému hlasu mladíka, který od něj slýchal a tak, i když nemluvil nahlas, bylo v tom cosi, co Barda nutilo pečlivě poslouchat a přemýšlet o každém slově. “Nezapřu ale sobě ani tobě, že toužím po… inu, řekněme vznešenosti tvého ducha, protože je to něco u člověka nevídaného…” V tu chvíli se Bard nadechl, aby protestoval proti tak absurdnímu prohlášení, Thranduil ovšem zvedl ruku, aby ho umlčel. “Nepřerušuj mě,” napomenul ho a tak Bard sklapl. “Vím, co chceš říct a vím, že nechápeš, o čem mluvím, tak ti to zkusím říct slovy jazyka, kterým spolu mluvíme, i když není… dostačující,” když to říkal, pomalu se obrátil. Jejich oči se opět střetli. “My, elfové, vidíme víc, než vy lidé a tím nemyslím, že mohu dohlédnout na druhou stranu města až k vrabcům skrývajícím se mezi větvemi keřů. Vidíme dál než za hmotný svět. Vidíme do srdcí a duší lidí… i jiných elfů, když už na to přijde,” posledních pár vět řekl s pobavením opět vepsaným ve zvlnění rtů a zatímco mluvil, přistoupil zase blízko k Bardovi. “Vidíme to jako… nejlépe by se to dalo popsat slovem záře. Jemný svit obklopující každého. Většina lidí má jen slabou, mihotavou koronu. Někteří mají kolem sebe mrak temnoty ne nepodobný skřetům a někteří… někteří jako ty…” hlas se mu vytratil a jeho oči se rozostřili, jako kdyby opravdu hledal něco, co Barda obklopuje. Nutkání se obrátit a podívat se přes vlastní rameno odolal jen proto, že bylo nesmírně těžké odtrhnout pohled od Thranduilovy tváře. Jeho rysy zjemnělý a rty měl od sebe nepatrně rozdělené. Ten výraz mu ubral na věku, nebo spíš ho víc přiblížil mládí, které znával z jeho tváře dřív. Ale ne tím nepřirozeným, příliš dokonalým a příliš krásným způsobem, ale jaksi… obyčejně.

Jediným mrknutím zlatých řas to bylo všechno pryč.

“Tvá záře je silnější a čistější, než jakou jsem u člověka viděl po mnoho staletí. A na tom je něco…” opět se zdálo, že trochu ztratil koncentraci, protože jeho ruka se vznesla a útlé prsty přejely po něčem neviditelném asi tak palec od Bardova ramena a horní části paže. O chvíli na to ale Thranduil zase zvedl oči a ruku dal rychle pryč, jako kdyby si uvědomil, že něco dělá, až když to udělal. “Je to pro mě stejně přitažlivého, jako pro tebe moje krása.” Jeden koutek se mu zvedl vzhůru v téměř posměšném půlúsměvu. “Je to má tělesná krása, která tě tak vábí, že ano, Drakobijče?”

“Ano,” odpověděl bez přemýšlení, načež mozek dohnal ústa, takže rychle zakroutil hlavou. “Chci říct ne… ano… Jsi nádherný, ale krása není všechno. Nezačnu tě milovat jen proto, že jsi krásný. Láska znamená víc než to.”

“O to tě ani nežádám,” odmítl Thranduil s lehkostí, která značila, že to myslí vážně. “Nabízím sebe, jak mě vidíš a na oplátku žádám to samé se vším dobrým i špatným, co si s sebou oba neseme.”

Měl Thranduil opravdu na mysli to, co se zdálo? Ano. Ano, jistě měl. Jeho slova byla velmi jasná a naprosto pochopitelná. Jen neskutečná. Bard si nedovedl konkrétně představit, co by to obnášelo, zato jeho tělo mělo okamžitě přesně jasnou představu. Znamenalo by to moci se dotýkat každého palce Thranduilova těla, dokonce i těch částí, které neměl šanci ani vidět. Mohl by jeho kůži okusit jazykem a zjistit, jestli chutná po květinách a ovoci nebo spíš po medu a mléce. Mohl by sevřít tu nádhernou zlatou záplavu v rukách, propouštět ji mezi prsty, zabořit do ní nos a dýchat, omámený vůní šeříku nebo možná jasmínu nebo čímkoliv, čím by elf voněl. Mohl by líbat a sát porcelánovou pleť, dokud by nebyla rudá a citlivá a dokud by Thranduil nepopadal dech, až by se snažil vyslovit… Tehdy jeho představy přervala vzpomínka na jejich poslední milostné setkání.

“Nemůžu to přijmout,” řekl pevně, ač by rád odpověděl jinak. Možná mu Thranduil dokázal, že není křehký a jeho vůle není ohebná, ale to nemění nic na faktu, že nechtěl mít za… milence někoho, kdo necítil tu samou touhu, jako on sám.

“Ale chceš.” Od elfa to nebyla otázka, pouhé konstatování.

“Chci, ale…”

“Ale co?” Pozvedl tázavě obočí.

“Nejsem elf. Nemůžu s tebou být jen za zpěvu a hudby,” vyjádřil kulantně.

“Ach, zase jsme tam,” povzdechl si elf teatrálně a naprosto lidsky protočil oči. “Chodíme v kruzích, Barde a já myslím, že je nutné ten kruh konečně rozetnout.”

Otevřel pusu, aby se zeptal, co tím je myšleno, když mu je uzamkl tvrdý polibek hebkých rtů. Thranduil ho uchopil za zátylek a přitáhl si ho pevně k sobě. Líbal ho skoro hrubě, dávaje do toho jednoho polibku stejné množství potřeby a touhy, kterou cítil i Bard. Právě to rozhýbalo jeho paže, jimiž elfa objal, než začal konečně vracet polibek.

Trvalo to vteřiny, ale také možné roky, než se od něj Thranduil konečně odtrhl a podíval se mu zblízka do očí. Vracel mu pohled a věděl, že podruhé už neodmítne a elf se ani podruhé neptal. Vítězný úsměv s trochu dravčím nádechem mu ozdobil tvář.

“Myslím, že je načase vyzkoušet tvůj dárek,” řekl elf, oči jiskřící šibalstvím. Odtáhl se od Barda a pomalu ho obešel ke krabičce ležící stále na zábradlí. “Pomůžeš mi?” zeptal se, otvíraje víko, ale koutkem oka ho pořád sledoval.

Stejně tak Bard sledoval elfa. Otáčel se pomalu, co jeho krok, to malý kousek, jako se otáčí slunečnice za sluncem a přesně tak se cítil. Matně si to uvědomil. Kousek jeho mysli si všiml, že Thranduil byl najednou, jako lusknutím prstu, zase tak étericky překrásný a až hříšně dokonalý a stejný kousek řekl, že to musí být magie.

Bard se však nestaral.

Převzal si od elfa náhrdelník, jež mu dosud visel mezi prsty, a rozepnul háček poutající k sobě dvě strany zlatého řetězu. Pozvedl náhrdelník před obličej a skrze jeho zlatou a zelenou záři sledoval, jak se k němu elfský král obrátil zády a shrnul si vodopád vlasů dopředu, odhaluje tak vysokou, elegantní šíji. 

Přistoupil až za Thranduila. Cítil, jak se mu dech zrychlil, tak jako pokaždé, když byl v jeho blízkosti a tentokrát… tentokrát pocítil vůni vzduchu po dešti. Čistého, vlhkého, uvolňujícího. Vdechoval ji plnými doušky, když dával náhrdelník kolem Thranduilova krku a téměř políbil kůži ze které ta vůně stoupala ještě dřív, než zachytl háček zapínání do očka. Byl v tu chvíli elfovi tak blízko, že by mohl… najednou si uvědomil, že může.

Bezmyšlenkvitě se pohnul kupředu a vtiskl polibek na bělostnou šíji. Vlhký, přivlastňující polibek, kterým ochotnal vůni lesa a chuť elfovi kůže. A vyloudil z Thranduilova hrdla jemný smích, hlavně pobavení, ale trochu i potěšený.

“Děkuji, Barde,” poděkoval mu, hlas sametově jemný.

“Bylo mi potěšením,” odpověděl, ústa stále ještě téměř na jeho kůži, ale nakonec se odtáhl a ustoupil o krok, aby se k němu Thranduil mohl opět otočit.

To taky elfský král udělat. Obrátil se k němu čelem a jedním pohybem si hodil vlasy zpět dozadu. Tak vystavil na odiv a světlu hvězd zlato a smaragdy. Náhrdelník mu poklidně ležel na hrudi, lesknoucí se a najednou krásný, nejspíš právě proto, že ho měl na krku Thranduil. A na bílém hávu navíc vynikal. Skoro to vypadalo, jako kdyby na sněhové pustině vyrašil keř se zlatými větvemi a nádherným, zeleným listím.

Bylo těžké rozhodnout se, jestli se dívat na náhrdelník, laní krk, na němž visel, nebo na Thranduilův obličej. Nakonec zvítězil ten, protože růžové rty byly zvlněny do, pravda trochu povýšeného, úsměvu, což ale neměnilo nic na tom, jak byly krásné.

“Nepředpokládám, že by ses chystal vracet se ještě dnes v noci…” nechal to sice vyznít do ztracena, aby slovům přidal alespoň zdání volby, ale Bard věděl, že neměl z čeho volit.

“Ne, to nechystám.”

“Pak mi dovol nabídnout ti na dnešek pohodlnou postel,” řekl to ledabyle, prakticky už na odchodu k vyřezávaným dřevěným dveřím z větší části tvořených závěsy, ale ve slovech byl jasný význam.

Bard si navlhčil rty a následoval ho.

Šel krok za elfem, který před nimi rozevřel jedno křídlo dveří a vstoupil do místnosti, která musela být jeho ložnice. Bylo obrovská, s klenutým stropem z větví a podlahou pokrytou koberci. Koutkem oka si všiml nějakých dřevěných křesel, stolku a dalších dveří, ale téměř veškerou jeho pozornost měl Thranduil, který pomalu plul k obrovské posteli dominující pokoji. Bard sám se zastavil kousek za dveřmi a jen ho sledoval, jak došel téměř k ní, zastavil se a… bílé roucho mu sklouzlo z ramen. Mléčná kůže se objevovala mučivě pomalu, takže s sebou přinášela nejen hladovou potřebu, ale přetrvávající nejistotu.

“Jestli nechceš… nemusíš,” vydechl. Prostě to musel říct. Alespoň jednou naposledy.

Thranduil mu věnoval přes rameno přezíravý pohled, než řekl:

“Ale já chci.”

Roucho s tichým zašustěním dopadlo na zem, zanechávaje velkého krále Hvozdu oděného v ničem víc, než v pěti stech girionových smaragdech.

KONEC


Předchozí povídka – Následující povídka

4 komentáře: „Pod korunami stromů

    1. Tady by taky všichni chtěli jen elfské porno. 😀 A jiné porno. 😀 Ale ano, chci napsat víc erotických scén, snad je dám. On je to v příběhu i motiv, že ano.

      To se mi líbí

  1. Mam velmi rada styl tvojho pisania a aj tvoje pribehy. Nie vsetko som zatial citala, lebo ked niektore filmy alebo serialy nepoznam, nemala som odvahu citat napr Stargate. Ale hrdinov z LOTR/ Hobit milujem a v tvojom podani o to viac :). Tak sa tesim, ze si sa vratila k pisaniu o elfoch. Prva cast vyzerala tak nestastno a Bard sa citil dost trapne a sklamane. Zaver bol mily a optimisticky. Ale kedze Brad je smrtelny, zaujimalo by ma, co robil elfsky kral o par desatroci neskor :(. Verim, ze sa dozvieme ako sa mal Bilbo neskor v pribehu Kucharka…. 🙂

    To se mi líbí

    1. Stargate je kvalitní seriál, určitě klasické SG1 a Atlantida. Ostatně ani ten Univers není špatný, i když není moc oblíbený. Rozhodně doporučuji zkusit.
      Určitě se budu problému nesmrtelnosti věnovat, pokud se mi udaří psát dál na tenhle pár.
      Noo, kuchařka byla takový experiment. 😀 Obecně nemám Modern AU moc ráda, i když je pravda, že Kuchařka není klasicky moderní AU. Každopádně na ni nemám tolik nápadů, jako na Barduila nebo Thilbo s fem Thorinem.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s