Odpovědi na dně kádinky – 12.část

“Byl to…?” nechala Elizabeth otázku vyznít do ztracena.

“Výbuch? Jo, rozhodně,” souhlasil a krátce k ní obrátil pohled, jen aby ho rychle znovu upřel na svůj cíl – Toddovo koleno. Jenže jeho cíl už tam nebyl. Wraith se narovnal do celé své výšky, takže jeho kolena zakrýval kabát, ruce měl podél těla, i když napnuté. Krk natažený do výšky, hlavu otočenou ke dveřím a štěrbiny podél jeho nosu se roztahovaly a stahovaly. Byl ztělesněním ostražitého překvapení. Něco takového by snad nemohl dokázat zahrát ani on, zvlášť když voják jeho postoj téměř přesně napodobil. 

“Jdeme se kouknout, co se stalo,” rozhodl John a Elizabeth a vážně přikývla. Sklopil zbraň. “Postarejte se tu o ně a jestli se jen pohnou, máte povolení začít okamžitě střílet. Jasné, Lorne?”

“Ano, pane.”

Odpovědi na dně kádinky – 11.část

Jejich čas byl měřen přesně na minutu a snažili se ho využít efektivně. Oba, ale Carson zejména. Zůstal vzhůru celou noc a po Toddově boku pracovali úplně mlčky. Jako člověk měl dojem, že by měl říct víc, než to chabé ujištění, že je mu wraithského vojáka líto, ale… forma komunikace, kterou během týdnů s Toddem navázali nepotřebovala ani z jeho strany tolik slov, jako kdyby byli oba lidé. Ponechal prostě naprostou volnost své lítosti nad ztrátou pacienta, života, jejich projektu vedoucímu k míru v galaxii i vinu nad tím, že se to všechno stalo. Nechal to běžet, jak to běželo a Todd to přijímal s klidem, který by nikdo nemohl nabrat za jeden lidský život, ale zároveň ne chladně nebo lhostejně. Jen to bral, jak to leželo a bylo.

Odpovědi na dně kádinky – 10.část

John zabočil do chodby ke karanténě a hned uviděl Browna sedět na lehátku a doktora Anshu Něconevyslovitelného, jak mu ošetřoval silně krvácející rány po drápech na ruce.

“Jak jste na tom, Browne?” Zastavil se u jeho lůžka.

“Dobrý, pane, jenom škrábnutí.” Usmál se povzbudivě Brown, ale ve tváři byl pobledlý a zpocený a rychle dýchal. Typické známky ztráty krve.

“Vypadá to, že drápy nepoškodily žádné šlachy. Byla zasažena hlavně kůže. Bude třeba šití, ale zahojí se rychle,” informoval ho drobný indický lékař, “Doktor Beckett a doktorka Bergmanová jsou nahoře s tím Wraithem.”

Odpovědi na dně kádinky – 9.část

Rychle podepsal dnešní snad poslední hlášení. I když udělali objev ne tisíciletí, ale pravděpodobně desetitisíciletí, byrokracie se mu prostě nevyhnula. Tentokrát mu to snad ani nevadilo, protože po dlouhé době cítil, že odvedl dobrou práci a udělal něco, co bude zachraňovat životy. Jako kdyby z něj spadl malý kus zodpovědnosti.

S úsměvem podal tablet Nicholsovi, který mu úsměv okamžitě oplatil dvojnásob a zamrkal řasami. Měl opravdu krásné oči mandlového tvaru a plné rty, které by bylo prostě úžasné líbat. A co teprve ruce! Štíhlé prsty pianisty a k tomu nohy, kam jen oko dohlédlo. Navíc měl zájem.

Odpovědi na dně kádinky – 8.část

John vstoupil do místnostmi s celami a zamířil k té Toddově. Oficiálně měl rozkaz ho společně s jedním vojákem dovést do pozorovací místnosti na první klinický test Beckettova retroviru, a to i přesto, co se včera večer stalo v laboratoři. 

Podle Carsona to bylo jen jedno velké kulturní nedorozumění. Odmítal říct cokoliv podrobnějšího, protože se rozhodl některé věci, které mu Todd řekl, chápat jako lékařské tajemství a tahle byla jednou z nich. To byla taková zatracená blbost! Todd byl Wraith, na něj se nic jako lékařské tajemství nevztahovalo, protože ani nebyl člověk. Carson ale trval na opaku tak dlouho, až přetáhl na svou stranu i Elizabeth. Stačilo jen, když ji ujistil, že nemá žádný problém dál pracovat s Wraithem.