Běžet za ledovým sluncem – 45. kapitola

Původně jsem váhala, jestli kapitolu napsat, ale nakonec jsem ji nejen napsala, dokonce jsem si psaní užila a rozrostla se do nebývalých rozměrů. 😀 Je tam pár věcí, které jsem neplánovala napsat, ale do celkového kontinua povídky zapadají, tak je to v pohodě.

---

Ať byly růžové pilulky cokoliv, zdálo se, že začaly působit, ještě než dojeli na dohled k cukrárně. Beta se stala ještě přítulnější, než předtím. Doslova se po Alfovi Gabrielovi pnula jako liána, vrněla a chichotala se a její panenky byly jak talíře. Dean si chvíli říkal, jestli vůbec bude schopná vystoupit z limuzíny, ale kupodivu ano. Nejen to, dokázala si obléct černý krátký kožich a vzít malou zlatou kabelku, do té doby zastrčenou někde mezi sedadly. A neměla ani velký problém s chůzí na vysokých podpatcích, ačkoliv se celou krátkou cestu ke vchodu opírala o Alfu Gabriela.

Dean šel po boku Castielovi, jeho ruku kolem ramen, a co chvíli se otáčel na Sammyho, který šel asi krok za nimi. Tichý a nenápadný, jako vždycky, i když hlavu držel zvednutou a ramena rovná a bradu měl předsazenou v odhodlání, které dával najevo i celý zbytek cesty limuzínou. A dokázal si udržet hrdost a klid, dokonce i když se ho Gabriel se smíchem zeptal, jestli už ‘to’ rozchodil a Dean za to na něj byl pyšný, i když byl radši, kdyby nejstarší z Alfů držel hubu.

Celé jejich procesí uzavírala trojice mužů jdoucí za nimi v diskrétní vzdálenosti. Dva z nich byli Castielovi Betové, ale třetího nepoznával. Byl výšky jeho Alfy, měl krátké hnědé vlasy, ostrou bradu a typicky netečný výraz. Neviděl na něm žádná tetování, ale ta mohla být snadno skrytá pod šedou mikinou s kapucí přes kterou měl ještě oblečenou koženou bundu. Určitě ale byl členem Bratvy, nejspíš jeden z Gabrielových mužů, protože kráčel ve společnosti Zrzka a pana Obočí, jakoby k nim automaticky patřil.

Alfa Gabriel otevřel dveře a podržel je Sharon. Když Beta prošla, předal dveře Castielovi, který je pro změnu podržel pro Deana, což bylo hloupé, a pak i pro Sama, který vešel samozřejmě jako poslední. Snažil se mít svého bratra pořád alespoň v koutku oka, proto, když mu Cas opět hodil ruku kolem ramen v majetnickém gestu a mírným tlakem ho nasměroval k obslužnému pultu, byl už nejstarší Alfa u zmrzlin a společně s chichotající se Betou vybírali, co si dají. Po cestě za nimi se Dean rozhlédl a nasál směsici sladkých vůní čerstvě upečeného těsta a krémů a o něco méně výrazných vůní zmrzliny a samozřejmě obvyklého lidského pachu. Hlavně Bety, jedna nebo dvě Omegy a přinejmenším jeden Alfa, kterého poznal nejen po čichu ale i od pohledu. Seděl u stolu pro čtyři na dlouhé polstrované lavici, které se táhla podél zadní stěny a měl s sebou dvě štěňata mladší deseti let, která jedla zmrzlinu z velkých podlouhlých misek.

Alfa se štěňaty jim věnoval ostražitý pohled a nebyl jediný, kdo zvedl hlavu od mobilu nebo tabletu, případně od jídla. Dean se ani nedivil. Byly tři hodiny odpoledne, bylo tu docela dost malých dětí s rodiči a všichni vypadali jako normální, slušní lidé, zatímco oni… noo, přehlédnout Alfu Castiela nebylo snadné. Vyzařoval auru dominance s nádechem nebezpečí a dělo se tak s naprostou lehkostí, aniž by se o to musel snažit. Prostě jen vešel způsobem, jako by mu všechno kolem patřilo. A jeho starší bratr, navzdory své výšce, budil úplně stejný dojem a navíc byl hlučný a vedl s sebou Betu tak krásnou, že by mohla z fleku jít fotit pro nějaký modní časopis. To, že s nimi do cukrárny vešla ještě dvojice Alfových mužů, zatímco ten Gabrielův zůstal stát za prosklenou výlohou hned u dveří, jim na nenápadnosti taky nepřidalo.

“… Nejraději mám sušenkovou, ale mám chuť i na pistáciovou. A podívej…” přitiskla Sharon dlouhý nehet s perfektní manikúrou a tenkým zlatým proužkem na sklo pultu se zmrzlinami, “Mají vanilku s pepřem,” nadšení prostupovalo její hlubokým, melodickým hlasem a dokonce se odrazilo i na její vůni, která se překvapivě prosadila i pod Alfa pachem patřícím Gabrielovi, který ji zezadu objímal kolem boků a tiskl se na její zadek, zatímco ona se skláněla ke zmrzlinovému pultu tak blízko, že měla obličej skoro přitištěný na sklo. “Ochutnáme ji, Gabe?” zeptala se a narovnala, takže se ocitl přímo v jeho náruči. Alfa Gabriel jí okamžitě přesunul ruce kolem pasu a zamručel, nos zabořený do vlasů na jejím zátylku. Byl proti ní tak malý, že se dokonce musel trochu zvednout na špičky, aby to mohl udělat. Beta se zasmála, bradu nechala pod jeho dotekem klesnout na prsa a hlavu naklonila tak, že mu nabídla svůj krk.

“Proč se omezovat na jednu, dvě nebo tři příchutě?” zeptal se Alfa Gabriel, zatímco jednou rukou jí prohrábl vlasy na zátylku a druhou sáhl do kalhot odkud vytáhl peněženku. “Vezměte největší misku co máte a dejte od ní porci od každé příchutě.”

“Jestli chcete ochutnat víc našich příchutí máme speciální slevové menu. Deset kopečků, porce za polovinu,” řekla Beta žena spoza pultu.

“Nechci slevu, chci obrovský kopec zmrzliny.”

“Jistě, Alfo,” odsouhlasila a ustoupila stranou, aby poskytla výhled na stojany s množstvím různých polev a zdobení. “Budete si přát nějaké zdobení nebo polevu? Máme všechny základní, jako čokoládová, jahodová a karamelová, ale také tropické ovoce nebo mátové pyré. To je moje oblíbené. Dodá šmrnc hlavně druhům zmrzliny ve kterých je čokoláda, třeba straciatelové.”

“Hmm, myslím, že zůstaneme u klasiky; čokoládovou a karamelovou. Co myslíš, Solntse?” zeptal se; Beta jen souhlasně zamručela. “Ano, takže čokoládu a karamel a hlavně spoustu šlehačky. A ach ano, dejte tam od každého zdobení trochu, ať je to pestré a barevné,” objednal si a jeho pohled krátce sklouzl k pultu s cupcaky. “A ještě od každého dortíku jeden.”

“Zabalit s sebou?” zeptal se obsluha.

“Možná později. Teď nám to přineste ke stolu.”

Dean trochu pozvedl obočí. To mělo být jídlo pro všechny nebo co? Ne, nevypadalo to tak, protože jeho Alfa ho pustil a přesunul se k pultu s cupcaky a začal si vybírat. Jasně že to nebylo pro všechny. Alfové se o své věci neradi dělili, jídlem počínaje, a to, že se Alfa Gabriel podle všeho rozhodl podělit se Sharon, neznamenalo, že se bude dělit se všemi.

Obsluha namarkovala velkou objednávku, plus dvakrát čokoládové mléko, a Alfa Gabriel zaplatil kartou, zároveň ale vytáhl z peněženky bankovku a nacpal ji do velké sklenice z větší části plné mincí, která měla na sobě samolepky zmrzlin a dortíků a víko měla ve tvaru horní části kornoutu s kopečky zmrzliny.

Teď byla řada na nich.

Dean se pořádně soustředil na pult se zmrzlinami. Čtyřicet druhů byl zatraceně dobrý výběr, možná až moc dobrý, zejména když tu byli příchutě jako majonézová, vanilka s pepřem nebo něco, čemu říkali golfový trávník a mělo to obsahovat bazalku. Ale hele, měli burákové máslo s jamem, jablečný koláč a třešňovou.

“Máš vybráno?” zeptal se Castiel, který právě přistoupil zpátky po jeho bok a položil mu ruku nízko na záda.

“Jo, myslím, že jo,” přitakal a rychle zabrousil k pultíku s cupcaky; měli je v různých příchutích, s různými krémy a zdobené mnoha různými způsoby. “Dám si ten red velvet co vypadá jako meloun,” obrátil se na obsluhu, “citronový s limetkovým krémem a… hmmm… ten pekanový. Všechno dvakrát. A zmrzlinu… třešňovou, jablečný koláč a burákové máslo s jamem… Co si dáš ty, Same?”

Malý Alfa přehlédl všechny cupcake a zmrzliny.

“Čtyři ty čokoládové dortíky zdobené ovocem a čtyři kopečky borůvkové zmrzliny,” objednal si Sammy zbytečně střízlivě, protože bez ohledu na velikost výběru, si jeho malý bratr vždycky vybral to, co vypadalo alespoň vzdáleně zdravě. Tedy ne že by těch pár malin, ostružin, jahod a borůvek na vanilkovém krému bylo něco extra zdravého.

Castielova objednávka byl jenom jeden pomerančový cupcake zdobený pomerančovým a čokoládovým krémem na kterém byla malá včela a kousek plástve. Trochu to vypadalo jako úl a Dean si kdoví proč při pohledu na dortík vzpomněl na Blue Sky. A přidal ještě třikrát pomerančovou šťávu. Potom jeho Alfa zaplatil stejně, jako Gabriel včetně toho, že dal papírové dýško do sklenice, místo nabízeného procenta z ceny. Pokud správně viděl a jestli byl Castielův bratr stejně štědrý, nemusela být obsluha zklamaná.

Castiel mu položil ruku na zátylek a zlehka mu při tom přejel palcem po citlivém místě. Ten jemný dotek mu poslal zamrazení po zádech a téměř z hrdla vyloudil vrnění. Polknul ho. Zatracené hárání. Tady nemohl vrnět jak nějaká hloupá kočka. Byl uprostřed cukrárny a zrovna přicházeli ke stolu, který pro ně Alfa Gabriel zabral.

Byl samozřejmě vzadu u zdi, jen ob stůl od ostražitého Alfy se štěňaty, a v rohu. V první chvíli bylo překvapující, že si Gabriel vybral místo u kratší strany stolu, kde měl za zády kuchyni, ale pak mu to došlo. Starší Alfa přenechával výsadní místo s rozhledem na celou cukrárnu Castielovi, protože Castiel byl pánem New Yorského teritoria, zatímco Alfa Gabriel tu byl hostem a svoje postaven hosta a tím i postavení Castiela, plně uznával a respektoval. Tohle uvědomění stočilo Deanovi koutky nahoru v pyšném úsměvu, který měl i náznak přezíravosti, a když si sedal vedle svého Alfy, neopomněl vrhnout na Gabriela pohled. Oh ano, chtěl, aby starší Alfa věděl, že si moc dobře uvědomuje, kdo to tu vede a taky že je to právě Dean, kdo je Druhem Alfy kterému patří New York.

Gabriel mu pohled oplatil. Vzájemně se dívali do očí a i když cítil určité nutkání sklopit zrak a podřídit se, neudělal to, naopak zvedl hlavu ve výzvě. Asi to nebylo úplně chytré dělat tu pózy zrovna na Castielova bratra, nejen proto kým byl, ale v tuhle chvíli se cítil silně a sebejistě.

Zavrzání posouvané židle přerušilo okamžik. Prudce obrátil hlavu a zjistil, že si Sammy přesunul židli na krátkou stranu stolu, protože na něj samozřejmě vyzbyla jen místa zády k místnosti. Nebylo to poprvé, co si vybral místo jako správný Alfa, ale bylo to poprvé, co si přesunul židli.

“Chceš si vyměnit místa?” zeptal se polohlasně Sama a vrhl rychlý pohled za jeho záda. Malý Alfa si musel vybrat, jestli bude zády k místnosti nebo zády k dalšímu Alfovi a to musela být těžká volba.

“Ne. V pohodě,” odpověděl mu Sam, ale nedíval se na něj, nýbrž na Castiela.

Dean ke svému Alfovi otočil hlavu. Castiel se díval na malého Alfu ze své celé výšky, záda narovnaná, a i když se jeho pach nijak zvlášť nezměnil, postoj byl jasné odmítnutí. Dobře, Dean musel uznat, že chtít, aby se Sam posadil vedle Castiela byl trochu hloupej nápad.

Sammy se Casovi sice chvíli díval do očí stejně vzdorovitě jako vždycky, ale po chvilce nechal ramena klesnout a trochu sklonil hlavu v náznaku zdvořilého podrobení, které staršího Alfu hned upokojilo. Uvolnil se, jeho vůní proběhla vlna sladkosti medu a s přimhouřenýma očima se obrátil na Deana.

“Co matematika?” 

Zmateně mrkl.

“Co?”

“Tvoje dnešní zkouška z matematiky. Jak to šlo?” upřesnil Alfa trpělivě.

Otázka Deana trochu zaskočila. Za poslední… no vlastně už týdny se stalo tolik věcí, řešil se svým Alfou tolik důležitých sraček a navíc neměl Cas moc času, že skoro zapomněl na jejich jednoduché a někdy trochu hloupé rozhovory. Nejblíž se k tomu vrátili onehdá po schůzce s Alastairem, když společně sledovali Hru o trůny, ale to nebyl moc rozhovor. Dean mluvil a Castiel mlčky poslouchal do té doby, než se začalo venku stmívat a Alfa ho nechal odvést domů.

“Nijak. Nestihl jsem začátek hodiny a učitel opozdilce nepouští do třídy,” odpověděl s nezaujatým pokrčením rameny.

“Moji muži by zařídili, abys byl ve škole včas. Stačilo, kdybys jim řekl, že pospícháš.”

“Hele, to je v pohodě, jo?” Přezíravě se usmála, “Nechtěl jsem se vybourat při nějaké zběsilé jízdě skrz zacpané město jen kvůli písemce z matematiky. Stejně bych měl přinejlepším déčko.”

“Nikdy nemáš déčko,” napráskal Sammy. “Nejhorší známku, kterou Dean kdy dostal, je céčko. A matematika mu jde nejlépe, mívá z ní béčka, někdy i áčka.”

Ušklíbl se při jedné opravdu pěkné vzpomínce na trest, který ho potkal, když měl dobrou známku.

“Jasně. Áčko. To vždycky potěší. Zejména když pak kvůli tomu musím sedět celou hodinu před tabulí, psát na vlastním koleni a být všem pro smích.”

“Nedělám si iluze o kvalitě amerického školství, ale že už tu trestají za dobré známky…” vložil se do toho Gabriel.

“To nebylo za známku. Učitelka byla přesvědčená, že jsem podváděl a řekla, že tam budu sedět každou její hodinu dokud se nepřiznám. Tak jsem se přiznal.” Mírně pokrčil rameny; ani nevěděl, proč to Alfovi říká. “Pochválila mě za čestnost a dala mi test napsat znovu, samostatně a pod přísným dohledem. Chtěl jsem, aby mi dala pokoj a tak jsem ho napsal na céčko. Byla spokojená, můra jedna.”

“Podváděl jsi?” zeptal se Cas.

“Proč bych to dělal?” oplatil mu otázkou a malým úšklebkem. “U testů podvádí jen ti, kterým záleží na prospěchu a mě je jedno, jakou známku dostanu.” 

Alfa naklonil hlavu na stranu v malém zmatku, oči přimhouřené.

“Neměla důkaz, že jsi podváděl, protože jsi nepodváděl, ale přesto tě ponížila a donutila napsat testu znovu a s horším výsledkem?”
“Hmmm… tak nějak,” přitakal, nechápaje, proč to Cas vůbec řeší. Nebylo to tak trochu pod jeho úroveň, aby se zajímal o něčí prospěch ve škole? Určitě měl větší a důležitější starosti, než tohle. Jo, dobře, byli to známky jeho Omega Druha, ale ani na těch mu nemuselo moc záležet. Leda tak, že by kromě hezkého interiéru chtěl na veřejnosti ukazovat taky diplom. To byla myšlenka, která Deana trochu znepokojila. Na různé umělecké a humanitní obory se mohl člověk protlačit i s horším průměrem, ale pořád by to pro něj znamenalo, že se bude muset začít učit a něco dělat. A pak bude muset absolvovat několik dalších let úmorné nudy ve školní lavici, aby dostal cár papíru, o který nestojí a který mu nikdy v životě k ničemu nebude.

V modrých očích se objevila ostrost, do višňové vůně proniklo několik úponků mandlové hořkosti a mezi Castielovím obočím se vytvořila brázda, zatímco vrásky kolem oči se ztenčily, jak jeho výrazem prostoupilo mírně napětí.

“Takovým způsobem s tebou jednají často?”

“Nejsem moc…” zarazil se, protože chtěl říct, že není moc chytrý a to bylo příliš blízko tomu, že by o sobě řekl, že je hloupý a to mu Alfa zakázal říkat, “ehm… studijní typ, nemám rád pravidla, nic a nikoho nerespektuju, na ničem mi nezáleží, neumím se chovat a jsem Omega, takže jo… takhle se učitelé chovají běžně,” shrnul bez zájmu a trochu pokrčil rameny. Vážně nevěděl čeho chce Cas dosáhnout.

“Chovají se tak k tobě i ve škole, kam chodíš teď?”

Škola, do které chodil tady v New Yorku byla mnohem větší, než školy na malých městech a kromě prvního týdne mu učitelé věnovali jen málo pozornosti. A protože se zatím nestihl poprat, vloupat do něčí skříňky, něco podpálit nebo se pokusit propašovat do školy nějaký zakázaný předmět, tak s ním neměli profesoři problém. 

“Hádám, že je to lepší než jinde.”

“Lepší, ale ne dobré,” vyvodil si z toho Castiel. “Netvrdím, že vzdělání je to nejdůležitější. Dá se uplatnit i bez něj, zejména v našem světě, ale nebudeš chodit do školy, kde se k tobě chovají bez respektu jen proto, že nedokážou vidět tvé schopnosti a potenciál.”

Chtěl namítnout, že přece nemůže změnit školu. Sammy už si našel kamarády a chodit do téhle Deanovi nevadilo. Samozřejmě nehledě na to, že nevěděl, kam jinam by mohl začít chodit a že by to stejně bylo k ničemu. Jaký potenciál a schopnosti? Schopnost vloupat se do auta bez zapnutí alarmu, odpojit GPS a nastartovat bez klíčů? Znalost stopování, kladení pastí a vaření guláše z mývala? Potenciál trefit se do cíle z jedoucího auta? To nebyly znalosti, které by mohl napsat na univerzitní přihlášku.

Bohužel nedostal šanci cokoliv říct, protože se objevila obsluha s jejich objednávkou. Museli to vzít tři Bety. Jedna měla jejich vlastně malou objednávku, další nesla velkou mísu plnou kopečků zmrzliny a ozdobenou celým kopcem vanilkové a čokoládové šlehačky a posypaným směsicí cukrových perel všech barev, kytiček, hvězdiček a srdíček, třpitek, konfet z jedlého papíru a kdo ví čeho všeho. Třetí měla tác plný cupcakeu. Sotva se to všechno vešlo na stůl. Byla toho celá lákavě vonící barevná hromada, ze které se mu sbíhaly sliny. Vůbec nebylo divu, že štěňata od sousedního stolu valila oči. Jedna věc byla trochu směšná a přiměla ho vycenit tesáky ve veselém úsměvu; Castielův včelí cupcake v papírovém košíčku s potiskem včel držících srdíčko, který seděl osamoceně na malinkém talířku. Bylo to až roztomilé, zvlášť v kontrastu s Castielem, který se nad ním tyčil. Asi jako když dáte dobrmanovi na hlavu růžovou mašličku.

Castiel vydal tázavý zvuk a pozvedl obočí.

Dean se kousl do rtu, aby umlčel smích, který se mu dral na rty. Ponořil prst do oranžového krému, nabral si přiměřenou porci a se slastným zamručením, pohled upřený přímo do Castielových očí, ho strčil do pusy a silně zasál. Cítil, jak se mu tváře propadli dovnitř a tehdy prst vytáhl. Udělalo to hlasitý mlaskavý zvuk.

“Hmm… máš vážně sladký krém, Alfo,” řekl a koketně zahýbal obočím.

Alfovy zorničky se roztáhly zaujetím, zablýskl zlatým tesákem a vydal hluboký, dunivý, i když tichý zvuk, který mu viditelně rozvibroval hrdlo.

“Přestaň dráždit mého bratra a nestrkej prsty do jídla, dokud ho nevyfotím,” napomenul ho otravný Gabriel. 

Dean neochotně odvrátil pohled od svého Alfy a skutečně, Alfa Gabriel se zakláněl na sedačce a všelijak natáčel mobil ve snaze pojmout celý stůl, ale ne ty, kteří u něj sedí. Několik cvaknutí a nejstarší Alfa se se spokojeným zavrčením posadil do pohodlné pozice, ale tak, aby měl objektiv namířený na Sharon.

“Předveď mi něco pěkného, Solntse, ať mám na co vzpomínat.”

Beta se zasmála a udělala, co jí řekl. Nabrala trochu šlehačky na svůj dlouhý, štíhlí prst s pěstěným nehtem, zaklonila hlavu, aby ukázala svůj krásný laní krk a slízla bochánek bělavé šlehačky špičkou jazyka takovým způsobem, že se nedalo nic jiného než na to zírat. Bylo to tak kurevsky svůdné a elegantní zároveň, že kromě záchvěvu vzrušení – sakra, tohle by nerozpálilo jen mrtvého – pocítil taky rozpaky a stud. Jeho pokus svádět Case byl trapný, neohrabaný a dětinský.

“To je přesně ono, krásko,” pochválil ji Gabriel.

Právě kvůli pocitu vlastní trapnosti si strčil do pusy pořádnou porci třešňové zmrzliny a sklouzl pohledem k Samovi, který se skláněl nad svou miskou a evidentně se snažil Sharon příliš nesledovat.

“Tohle není takové, jaké jsem čekal,” podotkl malý Alfa a zvedl pohled přes závoj vlasů, které mu padaly skoro až do zmrzliny. “Když jsem si představoval lidi jako ty,” obrátil se na Castiela; ten mu věnoval pohled, “myslel jsem, že budou víc… no, víc jako ty a ne…” nedokončil, jen se podíval na Alfu Gabriela, který právě zblízka fotit Sharoniny našpulené rty na kterých měla položenou třešeň.

“Nenech se mílit Gabrielovým vzhledem a chováním, štěně,” odpověděl Cas, mezitím co sundaval papírový košíček ze svého dortíku. “Nebezpečné věci mohou snadno vypadat neškodně,” pronesl věcně, sundal z krémové čepice čokoládovou včelu a strčil si ji do pusy. Vypadal při tom jako neškodnost sama, kdyby Dean nevěděl, že těma samejma rukama dokázal umlátit člověka k smrti. Sammy tohle samozřejmě nevěděl a Dean si nemyslel, že by bylo dobré, kdyby dostal příležitost se nad tím zamyslet nebo se vyptávat.

“Hej… Uděláme si selfie,” řekl, aby odvedl Sammyho pozornost od tématu a sáhl do kapsy pro mobil.

“Spolu?” zamračil se Sammy, lžičku s porcí zmrzliny kousek od pusy. “Nikdy.”

“Drž hubu, děvko, a pojď se fotit.” Popadl malého Alfu kolem ramen a přitáhl si ho k sobě zatímco sám se naklonil přes roh. “Nemám ani jednu tvojí fotku.”

“Fajn, blbečku.” Vycenil Sam zuby v úšklebku. “Jen nechápu, proč musím být na jedné fotce s tvým škaredým obličejem,” zavrčel zdánlivě nespokojeně, ale jeho vůně byla sladká a když Dean zvedl mobil, aby zabral nejen je oba, ale i zmrzlinu a dortíky, zvedl dva prsty ve znamení vítězství.

Přitiskl tvář na tvář svého mrzutě se tvářícího štěněte a vycvakl několik fotek. Sammy neopomněl na každou fotku udělat ještě protivnější výraz, než ten předešlí, zatímco Dean se na každé víc usmíval. Byl zatraceně rád, že má malý Alfa opět dobrou náladu… nebo spíš tak dobrou, jakou v posledních týdnech míval, takže samý kyselý výraz a otrávený pohled, ale jeho vůně byla docela v pohodě. Hlavně sladká, dřevitá, jen s náznakem zkaženého oleje a podtónem smradu pářících slin z předchozí nehody. A když se odtahoval a preventivně do něj strčil loktem, byla Samova odpověď hravé zavrčení a zablesknutí tesáku.

S veselým úšklebkem padl zpátky na polstrovanou lavice a opřel se bokem o Castiela. Sotva si všiml, že mu Alfa dal ruku kolem ramen a jen napůl si uvědomil, že mu při tom uniklo krátké, tiché zavrnění. Byl soustředěný na procházeni fotek, které udělali, a úvahou, že by jednu nebo dvě sdílel. Táta byl proti sdílení čehokoliv i proti jakýmkoliv sociálním sítím a technologiím obecně a svým způsobem měl rozumný důvod. Čím méně digitálních stop po člověku zůstane, tím lépe. Nikdo vás pak nemohl najít a dalo se snadněji zmizet, když to bylo třeba. Ale táta tu nebyl a jedna nebo dvě fotky nemohly uškodit, že jo? Vybral jednu z fotek a hodil ji na facebook. A když už byl v tom, začal sjíždět novinky a poslepu se natáhl k misce, aby si nabral velkou porci na lžičku a strčil ji do pusy.

Na vrcholku hlavy ucítil dobře známý tlak Casovy brady, jak si ji o něj Alfa opřel. Bez přemýšlení pohnul hlavou. Závan pečených višní s náznakem podtónu typického pro značkování mu příjemně podráždil nos a jeho vnitřní Omega zavrněla.

Zvedl pohled k Alfovi. Rysy jeho tváře byly uvolněné, vrásky měl hluboké a rty ve skutečnosti nepatrně pootevřené, jak mírně zaujatý obrazovkou Deanova mobilu, mhouřil oči. Vypadal hezky. Spokojeně. A Deana napadlo, že by bylo fajn si tenhle okamžik uchovat, jenže…

“Škoda, že se taky nemůžeme vyfotit.”

Alfa na něj pohlédl s dávkou zmatenosti.

“Nemůžeme?”

“Můžeme?” zeptal se stejně zmateně, jako Cas vypadal, a ještě překvapeně. “Ty bys dovolil, abysme si udělali fotku? Chci říct… myslel jsem… víš, vzhledem k tvojí práci a… mě,” pokusil se vysvětlit, že nečekal, že by se někdo jako Castiel fotil příliš často a zejména, že se nebude chtít vyfotit s ním, protože koneckonců bylo mu jen šestnáct a to byl problém, že jo?

“Můžeme, ale nesmíš to sdílet ani nikomu ukazovat.”

To dávalo smysl. Přepnul na foťák, zvedl mobil před ně a po krátkém zaváhání se narovnal a natáhl ruku, aby je oba zabral. Krátce ho napadlo, že by se mohl ke Casovi víc přivinout, ale rychle to zavrhl. Cítil se kvůli takové fotce trochu hloupě a také ho napadlo, že kdyby v jeho mobilu tuhle fotku někdo našel, třeba policie nebo kdokoliv, dostal by Alfu do větších problémů, kdyby na ní vypadali… no jako pár nebo cokoliv bližšího, než přátelé. Castiel měl asi stejné myšlenky, protože přesunul svou ruku z Deanových ramen na jeho záda, kde nebyla na fotce vidět, a trochu se vzdálil, takže vypadaly spíš jako známí než cokoliv víc. Nebylo to přesně super, ale bylo to víc, než v co Dean doufal a navíc Alfova tvář zůstala stejně uvolněné a krásná jako předtím a to se počítalo.

Cvakl fotku, hned ji vyvolal v galerii a zahleděl se na ní.

Měl fotku svého Alfy. Mohl se na ni podívat kdykoliv chtěl a to bylo tak kurevsky skvělé. Jeho Omega nadšeně vrněla a hrudí se mu šířil pocit intenzivního tepla, který na okrajích přecházel do toho nepříjemně známého bzučení pod kůží, které znal ze svého hárání. Sakra! To bylo tak hloupé se takhle cítit kvůli fotce. Přestaň se chovat jako potřebná Omega, Winchestere, napomenul se v duchu, rychle shodil galerii a strčil mobil do kapsy. A odklonil se od Case směrem ke stolu, napůl v potřebě být od něj dál a zbavit se toho svrbivého pocitu a taky proto, že si nebyl jistý, jestli se v jeho pachu neodráží něco z jeho pocitů. Nebo jestli není cítit háráním.

“Všechno v pořádku, Dine?” zeptal se Castiel.

“Jo, jasně. Díky za fotku.” Předvedl Alfovi uvolněný úsměv. “Jdu na zmrzlinu, ať mi neroztaje,” dodal a zabořil lžičku do růžového kopečku.

°°0°°

Olízl si ze rtů poslední zbytek limetkového krému a spokojeně si povzdechl. Prozatím měl břicho příjemně plné, i když mu i tak oko závistivě zabloudilo ke stále plnému tácu cupcakeu, který měl tak lákavě na dosah ruky. Kéž by si mohl vzít alespoň jeden. Jo, kdyby patřily jeho Alfovi, šlo by to, ale nebyl tak hloupý, aby sahal na majetek Alfy Gabriela bez ohledu na to, jaký debil to byl.

Ucítil vysoko na stehně velkou, teplou ruku a Cas se k němu naklonil, aby mu zašeptal do ucha, rty skoro přitištěné na boltec: 

“Cigareta. Pojď se mnou.”

Pošoupl se po sedačce, aby Castiel mohl vylézt zpoza stolu, a pak se naklonil k Sammymu, ale zároveň nespustil z očí svého Alfu, který už se pomalu vydal ke dveřím.

“Jdeme ven na cigáro. Zvládneš to tu sám?” zeptal se, přičemž kývl hlavou ke druhému Alfovi a Betě, kteří seděli naproti Samovi a věnovali pozornost výhradně jeden druhému. Krmili se navzájem roztékající se zmrzlinou za hlasitého Sharonina smíchu a Gabrielova spokojeného předení.

“Jo, v pohodě.”

Změřil si malého Alfu hodnotícím pohledem a ochutnal vzduch, který kupodivu nepáchl téměř vůbec zkaženým olejem, ale santalovým dřevem a čerstvými olivami. No dobře, byl až pozoruhodně v pohodě, takže měl mnohem menší strach ho nechat samotného ve společnosti staršího Alfy. Koneckonců byli na veřejnosti. Snad by ani jeden z nich nezačal dělat nějaké blbostí… i když Alfové uměli být idioti.

Pocítil na sobě upřené oči. Ani nemusel uvažovat, kdo se na něj dívá, protože jen jediný člověk měl tak intenzivní pohled.

“Fajn. Musím jít,” zvedl se a ještě naposledy se sklonil k Samově uchu. “A nekraď mu dortíky.”

“Nejsem ty,” zavrčel mu Sam do zad.

Dean rychle doběhl ke dveřím, které držel Cas otevřené, a proklouzl pod jeho paží do chladného, vlhkého vzduchu. Rychlým pohledem do nebe zjistil, že je celé šedé bez jediného paprsku slunce, ale alespoň už přestal ten neustálý jemný déšť, který se téměř nepřetržitě snášel celý den.

“Půjdeme do tepla,” řekl Alfa, když mu krátce sevřel zátylek. Potom jeho ruka prohrábla Deanovi vlasy, sklouzla po hrdle a usadila se v místě, kde se krk stýkal s ramenem a tím velmi blízko značce, kterou mu tam Castiel zanechal.

Vklouzl rukou pod Alfovo sako, objal ho kolem pasu a přitiskl se k němu bokem a tak ve vzájemném obětí zašli za roh, kde stále limuzína.

Jak docházeli, Golem se vynořil z místa řidiče jako nějaký obr z malinkého vchodu jeskyně a ještě než by měli na dosah kliku od dveří, jim sám otevřel. Alfa nechal Deana vlézt dovnitř jako prvního a sám vklouzl za ním, a hned jak se dvířka zavřela s povzdechem padl na sedačku, rozhodil si nohy, zvrátil hlavu přes opěradlo a oběma rukama si promnul tvář. Vychladlý vzduch limuzíny ze kterého klimatizace stačila odfiltrovat nejintenzivnější pachy se naplnil vůní pečených višní s intenzivním podtónem hořkých mandlí.

“Ach…” povzdechl si Cas znovu, nechal hlavu klesnout na bok a s pod líně spuštěných víček se podíval na Deana, který se prozatímně usadil na protější sedačce. “Potřeboval jsem chvíli pauzu. Vidit Bog, že svého bratra miluji, ale umí být tak… otravný.”

“Jo… je tak trochu debil… nic ve zlém, Casi!” Zvedl ruce v předstírané omluvě. Věděl, že si to může dovolit. Alfa vyzařoval klid a spokojenost a nebylo to poprvé, co si na Alfu Gabriela stěžoval.

Z Casova hrdla se vydralo krátké vyštěknutí, které bylo smíchem, a vzduch se naplnil dráždivě sladkým pobavením, načež vztáhl ruku.

“Pojď ke mně.”

Nezaváhal. Překonal tu malou vzdálenost, která je dělila, obkročmo se usadil na Castielově klínu, objal ho kolem krku a zabořil mu nos do krku. Do kurevsky dokonalé vůně pečených višní a mandlové drobenky s medem a cigaret a marjánky. Vdechl zhluboka, až se mu z toho zatočila hlava a přišel pocit, že se mu uvolňují všechny svaly v těla a mysl plave v oparu. Dlouho už to necítil tak intenzivně. Zvykl si na vůni svého Alfy a tak na něj měla menší vliv, ale v tuhle chvíli… asi kvůli tomu, jak blízko bylo jeho hárání… to bylo zase jako při prvním setkání a možná ještě silnější. Nebo spíš jiné. Jak vdechoval Casovu vůni, který se začala plnil pižmovitým vzrušením, tak znovu pocítil to příznačné teplo prostupující mu tělem a svrbění pod kůží, jakoby mu bylo jeho vlastní tělo malé. A jeho Omega byla skoro až v rauši a jediné, co chtěla, bylo třít se o Alfu, pokrýt se jeho pachem, obrátit se na záda a ukázat zranitelné břicho nebo se pro něj představit. Ohnout Deanovi záda a přimět ho nastavit zadek a jo, sakra dobře si uvědomoval, jak hloupě potřebné to je a rozhodně neměl v úmyslu to udělat. Ale nedokázal odolat alespoň nutkání třít se o Castielův krk a nanést na sebe jeho vůni.

Castiel ho objal jednou rukou nízko kolem zad a druhou mu zabořil do vlasů na zátylku, ale nezačal ho výskat nebo mu třít kůži, jak by si Dean přál a jak očekával. Ne, naopak ho mírným tahem donutil zvednout hlavu z ohybu svého krku.

Hluboké modré oči pátravě sjely po Deanově obličeji.

“Je všechno v pořádku?” zeptal se Alfa najednou vážným hlasem, ze kterého Deana hloupě zamrazilo a jeho první myšlenka byla, že něco provedl a Alfa se zlobí. Což byla samozřejmě blbost, nezlobil se nebo tak něco. Stále voněl uvolněně, ale jeho výraz, to jak mhouřil oči a napínaly se mu rty, vyzařoval určitou opatrnou ostražitost a v modrých lagunách jeho očí byl ten hluboký zájem, díky kterému si Dean připadal, jakoby byl středobodem Alfova světa.

“Jo… jo, jasně. Všechno v pohodě,” odpověděl rychle a vykouzlil uklidňující úsměv. “Tedy kromě toho, že je tvůj bratr pitomec a nelíbilo se mi, co udělal Sammymu.”

“Ano, tohle…” Zatvářil se přezíravě. “Gabriel nic, co udělal nebo řekl, nemyslel ve zlém. Bylo to jen takové… škádlení. To je vše. Ale to není důvod, proč se ptám, jestli jsi v pořádku.” Vzal Deanovu bradu do ruky a přejel palcem po spodním rtu, v obličeji zamyšlený výraz se kterým jeho tvář dál studoval. “Chováš se dneska jinak. Ráno jsi vrněl a jsi neobvykle… mazlivý,” zvolil slovo, které se Deanovi nijak zvlášť nelíbilo. Nebyl žádná mazlivá Omega. To bylo absurdní. Zamračil se a učinil pokus sklouznout z Castielova klínu, ale Alfa ho zastavil. “To nebyla stížnost. Jsem jenom překvapený.”

Jo, choval se jinak, protože tohle stupidní chování byl důsledek zatracených hormonů, které po litrech proudily jeho žilami a dělaly mu v těle paseku. A brzy to bude ještě horší. Pomotá mu to hlavu, bude se cítit prázdný a alespoň v koutku mysli – možná že kvůli Castielovi nejen v koutku – bude toužit po naplnění a uzlu bez ohledu na to, jak moc bude tyhle myšlenky potlačovat. A děloha se mu nafoukne jak ragbyový míč… ne, vážně, to bylo na celém hárání skoro nejhorší, že se mu opravdu zakulatilo břicho, jakoby tam už dávno měl štěně. A když to po čtyřech dnech konečně skončí, tak přijde ta ještě méně oblíbená část téhle hloupé biologie.

O ničem z toho ale nehodlal Castielovi říkat.

“Jak můžeš vědět, že se chovám jinak, než normálně? Znáš mě jen pár týdnů. Třeba se takhle chovám, když mám někoho rád. A to si přece chtěl, ne?” zeptal se defenzivně. “Všechno, co děláš… co děláš pro mě a Sama… chtěl si, abych věřil, že je to mezi námi skutečné a začal tě mít rád, není to tak? No, tak vidíš. Povedlo se.” Pokrčil ledabyle rameny.

Pokud plánoval Castiela uklidnit, tak to asi měl říct vlídněji, protože všchno co řekl, mělo spíš opačný efekt. I když Alfova vůně nezhořkla, vytratila se z ní sladkost a náznak vzrušení a způsob, jakým dál studoval Deanovu tvář byl ještě intenzivnější než předtím a byla v něm i nedůvěra. Trvalo to několik dlouhých nádechu, kdy s každou uběhlou vteřinou se cítil víc a víc nepříjemně, než mu najednou Castiel zvrátil hlavu na stranu a zabořil nos do pářící žlázy. Okamžitě se mu pokusil vytrhnout, ale varovné zavrčení ho doslova zmrazilo uprostřed pohybu.

Cítil vlhký horký dech na kůži odhaleného krku a slyšel hlasité čenichání. Ten pocit a zvuk ho instinktivně nutil zůstat v klidu, dokonale nehybný, ale myšlenky se mu rozeběhly hlavou vysokou rychlostí. Mohl Alfa vycítit jeho blížící se hárání? Leželi spolu v posteli a mohl Deana cítit bez blokátorů a nezjistil nic. Teď na sobě měl blokátory, ale použili je ráno. Možná už nefungovaly tak dobře. Ne, určitě nefungovaly tak dobře, protože Alfa předtím komentoval, jak dobře voní. Když to zjistí, co řekne? Co udělá? Bude se mu muset přiznat, že to věděl a váhal, jestli mu o tom vůbec řekne? Nemusel by. Mohl by předstírat, že si to neuvědomil.

U krku uslyšel zarachocení.

“Je to slabé a páchneš svým bratrem, ale cítím to,” zamručel mu Cas do krku a pak se odtáhl. “Brzy budeš hárat.”

Podíval se Casovi do očí a srdce mu vynechalo tep. Alfov zornice byly široké jak talíře a zbytky modrých duhovek se rychle barvily rudě. Rozpraskané rty se stočily do divokého úsměvu, samé zuby, tesáky a zlato, a z hrdla se mu vydralo potěšené zavrčení, zatímco ruka doposud jen klidně spočívající na Deanových zádech, se proměnila v ocelou pas, jak si ho Cas přitáhl blíž.

Ještě před vteřinou bylo všechno v pohodě a náznaky hárání, které nejspíš byly cítit v jeho vůni, neměly na Castiela vliv, ale teď když je naplno pocítil a uvědomil si, o co jde… V Alfově mozku se seply dohromady ty správné dráty a Dean úplně slyšel Castielova vnitřního Alfu, jak vrčí hárající Omega, vlastnit, šukat, kousat. A Omega, kterého si Castielův Alfa vybral, byl dokonce tak hloupý a naivní, že si mu sedl na klín a tím se odevzdal do jeho moci.

Musel pryč a to hned teď, to byla jediná myšlenka, která mu proběhla hlavou. Musel se dostat z auta, než Castielovi z vůně jeho hárání přeskočí a dopadne to jako… jeho tehdy v Mercedesu… jako tehdy v Maine. Tenkrát viděl, co s Alfou udělá vůně předhárání a bylo fuk, že byl ten sráč v říji. Těch pár dní před háráním vždycky budil pozornost Uzlíků víc, než jindy.

Vzepřel se v pokusu se vytrhnout.

Asi to nebyl ten nejlepší nápad. Měl se spíš zkusit vymluvit. Snaha se vytrhnout samozřejmě u Alfy spustila instinkt držet a nepustit svou kořist a než se Dean stačil nadát překulil ho Castiel pod sebe a vmáčkl svou vahou do koženého sedadla. Nečekal na nic a uhodil ho do nosu. Udělal to dlaní a ne veškerou silou, protože ve skutečnosti nechtěl svému Alfovi ublížit a i tohle donutilo jeho vnitřní Omegu zoufale zakňučet. Ale dost razantně, aby Alfa na chvíli ztratil koncentraci a s bolestným zavrčením se z Deana zvedl, ruku přitištěnou k zasaženém nosu. Toho okamžiku využil a smýkl sebou dozadu.

Problém byl, že když ho Castiel povalil na sedadlo, tak se dostal mezi Deana a únikovou cestu a momentálně bylo jedinou Deanovou možností zacouvat do zadního rohu sedačky a přitisknout se zády k lednici. A pokud by se chtěl dostat ke dveřím musel přes Castiela, jenže k tomu by potřeboval nějakou zbraň… Jeho oči rychle propátrávaly okolí. Na baru byly skleničky, které se daly rozbít a střep použít jako nůž a v baru by možná byla vývrtka na lahve, jenže tím by mohl Alfu skutečně zranit a to nechtěl. Pátral dál a zrak mu padl na odhozenou prázdnou lahev od šampaňského. Ta byla zatraceně těžká. Dalo se s ní praštit do hlavy.

Popadl ji a namířil proti Alfovi, které naposledy zašňupal pohmožděným nosem a právě upřel na Deana rudé oči a vycenil zuby v rozzlobeném vrčení. A vzduch se plnil hořkostí mandlí způsobem, ze kterého se Deanovi skoro začalo dělat zle.

“Nepřibližuj se! Jestli se přiblížíš, praštím tě! Rozumíš tomu, co říkám?! Nenechám se spářit v tomhle zatraceném autě!”

Vypadalo to, jakoby snad jeho slova pronikla do Castielova mozku obluzeného Alfa instinkty, protože najednou přestal vrčet a červeň v jeho očích začala blednout, dokud se nevrátila temně modrá, kterou Dean znal a miloval. Potom se Castiel narovnal z útočné pozice ve které byl, zvedl ruce dlaněmi vzhůru a sklonil hlavu a trochu ji naklonil na stranu, ukazující krk v gestu pro Alfu přijatelného podrobení.

“Nepřiblížím se… Omego,” řekl Castiel naprosto jasným hlasem s jeho typickým přízvukem a hloubkou, jakoby si vykloktal kvalitní whiskey, a použil Deanovo sekundární pohlaví, což mělo přesně ten efekt, který Alfa asi zamýšlel; bylo to uklidňující. V Rusku to možná nebyl zvyk, ale tady ano a Dean byl zvyklý dobře reagovat na slovo ‘Omega’ pokud ho tak oslovil Alfa, kterému důvěřoval.

Nechal lahev trochu klesnout a podezřívavě si Castiela změřil.

“Ty jsi… jsi při smyslech?” zeptal se opatrně.

“Da… ano, jistěže jsem,” přitakal Castiel, načež jeho ruce trochu poklesly a výraz se z uklidňující změnil na zmatený, a znovu potáhl nosem, než promluvil. “Myslel sis, že když ucítím tvé předhárání a uvědomím si, co to je, tak ztratím kontrolu?”

“Tak něco…” připustil a nechal lahev úplně klesnout na kožené polstrování sedadla. Najednou si začal připadat zmateně, ale taky dost trapně a fakt, že Casova tvář strnula do chladného výrazu mu zrovna náladu nezlepšil.

“Nejsem primitivní uzkolot’a. Měl jsem za to, že to víš.”

Nevěděl, co to ruské slovo znamená, ale nejspíš něco jako Uzlohlav. Byl Castiel Uzlohlav? Byl, ale ne v tomhle smyslu. Neztrácel nad sebou kontrolu. Ve skutečnosti to byl Dean samotný, kdo mu řekl, že právě proto se nebojí, že by mu Alfa něco udělal ve výbuchu hněvu, i když byl vrah. Tak proč, sakra, držel v ruce láhev a choval se jak hysterka? Věděl proč. Bylo těžké oddělit vzpomínku na Alfu, kterého knockoutoval paralyzérem od vzpomínky na své první hárání a hlavně první předhárání.

“Sakra… promiň… já jenom…” slova se mu vytratila. Do prdele, cítil se tak trapně a omluva mu zněla pateticky.

Castiel nic neřekl, jen se ještě víc odtáhl a pořádně posadil, čímž se od Deana odvrátil a sáhl do kapsy pro kapesník. Přiložil si kus bílé složené látky k nosu, několikrát potáhl, pak dal kapesník pryč a podíval se na něj.

Dean si přehodil lahev z ruky do ruky, nechal ji klesnout zpátky na zem a pomalu se narovnal, žádné zbytečné dráždivé pohyby, které by mohly Alfovi vadit, a nenápadně se taky podíval na kapesník. Uf, dobře, žádné krev, jen trochu vody, oddechl si v duch. Alespoň že mu nezlomil nos.

“Jsi můj Spřízněný Druh, Dine. Jediný Omega, jehož vůně se mi líbí a nepopírám, že mě představa tvého hárání nadchla víc, než jsem čekal,” obrátil se na něj Alfa vážně a strčil kapesník zpátky do kapsy, “ale nemohl sis přece myslet, že tě tady a teď kousnu jen proto, že se tvoje hárání blíží?”

“Nemyslel jsem si, že mě kousneš, tedy… nevím, co jsem si myslel. Asi jsem vůbec nemyslel. Do prdele, Casi, promiň, já prostě jen…” Nemohl dokončit, proč se tak vyděsil, tak prostě jen zmlkl.

Castiel na něj pohlédl. Jeho oči měly barvu modré laguny ze bezvětrného dne a nedalo se vyčíst, co se za nimi skrývá za myšlenky nebo emoce. A nedalo se to vyčíst ani z klidného, skoro až netečného výrazu. Dean sklopil podřízeně hlavu, přesně jak to chtěla jeho Omega a jeho instinkty, a tiše tak uznal, že tohle prostě posral. Choval se hloupě a svádět to mohl jedině na svoje blížící se hárání a pár zkurvených vzpomínek, která ho strašily jak duchové schovaní pod postelí.

Ticho bylo dlouhé, nepříjemné, přerušované jen vzdáleným hučením čilého provozu, než ho najednou Castiel roztrhl dlouhým povzdechem a zamumláním ruských slov:

“Ty moye proklyatiye. Lyubimyy proklinat‘, no proklinat‘. Pojď sem…” Prohrábl Deanovi vlasy svou velkou, teplou rukou, chytil ho za zátylek a přitáhl k sobě, aby mu ovinul druhou ruku kolem zad a vtiskl mu tvrdý polibek do vlasů. Dean se pod jeho dotekem uvolnil a oddechl si. Jeho Alfa se nezlobil a to se zdálo v tenhle okamžik jako jediné důležité.

Alfa nechal ruku klesnout z jeho zad a druhou, kterou měl zatím v Deanových vlasech, přesunul tak, že byla kolem jeho ramen. Tehdy k němu Dean vzhlédl.

“Promiň, že jsem na tebe vytáhnul tu lahev. Jde o to…” zaváhal; nechtěl říct konkrétní důvod, ale mohl mluvit obecně. “Když žiješ takový život, jaký žijeme… pořád na cestách a po levných motelech… a jsi Omega, tak se naučíš nejdřív bránit a pak se ptát. Na chvíli jsem si myslel, že jsi… víš co… že ti trochu přeskočilo. Když vidím Alfu, který je mimo, tak prostě jen hledám první zbraň a začnu se bránit. Chápeš?”

“Chápu to, Deane, a vidíš, nezlobím se. Ve skutečnosti jsem rád, že jsi takový, protože to znamená, že se umíš postarat o sebe a budeš se umět postarat i o naše štěňata. Ochránit je. Ale… zkus příště nejdřív použít slova, ano?” řekl Castiel měkce, ale důrazně. “Mohl si mi zlomit nos. To by neuniklo pozornosti mých mužů. Musel bych to nějak vysvětlit a těžko bych jim mohl tvrdit, že jsem uklouzl ve sprše. A ty víš, co by znamenalo, kdyby se někdo dozvěděl, že si mě praštil?” 

Na to v ten okamžik vůbec nepomyslel. Opravdu si myslel, že Castiel sklouzl někam do plného Alfy jdoucího po svém vytouženém Omegovi a chtěl ho jen zastavit než ho ošuká a kousne. Nad následky, které by to mělo, kdyby se někdo dozvěděl, že zmlátil bose ruské mafie, vůbec nepřemýšlel a až teď mu to začalo docházet. Tres by pravděpodobně nebyla jenom facka, ale něco mnohem horšího. Mohl by ho vůbec Castiel nechat naživu? 

“Do prdele! Vážně jsem nechtěl…” začal s náznakem paniky.

“Uklidni se. Nikdo o tom neví a nikdo se o tom nikdy nedozví. Co se stane v soukromí, zůstane jen mezi námi,” přerušil ho pevně a jeho slova zněla víc jako rozkaz, než ujištění, ale pak se jeho tón zase trochu změnil. “Nedělej si s tím už starosti, dobře? Předpokládám, že teď je nejdůležitější probrat, co uděláme, až tvoje hárání propukne…” dodal, přičemž se mírně zamračil a vypadal trochu nejistě, pohled roztržitě upřený na zadní okno limuzíny. “Kdy máš termín?” obrátil se na Deana.

Ta otázka ho vyloženě nezmátla, možná trochu zaskočila svou otevřeností, ale co bylo hlavní; nevěděl jak na ni odpovědět. Víceméně měl vypočítáno, že jeho cykly trvají něco mezi devadesáti a sto dny, ale jak to nikdy nesledoval, a protože při cestování autem se zdály všechny dny stejné a člověk snadno ztratil pojem o čase, tak vlastně nevěděl, kdy má další hárání.

“Uhm… dneska jsem si všimnul prvních příznaků, tak… nevím… za pět dní, týden…?” nadnesl to napůl jako otázku.

Tentokrát když Castiel přimhouřil oči, byla v tom určitá nespokojenost, které se projevila i na jeho pachu.

“Nevíš, kdy máš další termín hárání?”

S pocitem všeobímající trapnosti pokrčil rameny. O tomhle moc nechtěl mluvit, ale hádal, že se tomu nevyhne. Nejen proto, že jak se Alfa na něco zaměřil, tak byl prostě jako ohař, ale i proto, že to asi tak nějak patřílo k životu páru, ne snad?

“Naposledy to bylo někdy v létě, když jsme byli v Nevadě. Bude to tak tři měsíce plus mínus pár dní, takže teď někdy… no… teď někdy by to asi vycházelo na moje další bonga bonga.”
“Bonga, bonga…?” zopakoval ploše, načež si s povzdechem, sevřel kořen nosu a zavřel oči. “Chceš mi říct, že nesleduješ svoje cykly?”

Alfův tón se mu zrovna moc nelíbil, byl káravý a zněl, jakoby mluvil s dítětem. Nebyla to Deanova vina, že jeho hloupé hormony a šílené vaječníky byly asi tak spolehlivé, jako Roxeli z Wische.

“Není to tak, že bych je měl pravidelné. Nejsem jízdní řád.”

“Tím spíš musíš svoje cykly sledovat,” napomenul ho Alfa k jeho značné nelibosti. “Předpokládám, že nejsi pravidelný, protože jsi ještě mladý, ale… Deane… Cykly mají být pravidelné, když nejsou nebo ti jedno hárání vynechá, může to znamenat vážný zdravotní problém, chápeš to? Chci, abys od teď svoje hárání pečlivě sledoval. Rozumíš?”

Nebyla to žádost, byl to rozkaz, který měl vliv na Deanovu Omegu i na něj a i když se mu nelíbil tón, kterým s ním Castiel mluvil, pod příkazem prostě sklonil hlavu a uznal Alfovu dominaci.

“Jo, dobře… budu to sledovat. Ok, Alfo?” odpověděl dostatečně pokroně a myslel to i upřímně, od teď začne své cykli sledovat. Bude si je někam zapisovat nebo tak něco. Zároveň ale nedokázal potlačit touhu i trochu vzdorovat, takže dodal: “Ale stejně… kdo tohle vlastně doopravdy sleduje? Ty víš, kdy máš svoje další… ehm… dny? A jak dlouho tvůj cyklus trvá?” zeptal se defenzivně a mohl se vsadit, že mu Cas nedá správnou odpověď.

Alfa mu věnoval chladný pohled.

“Moje cykly trvají sto dvacet osm dní včetně samotné říje. A další říje mi začíná dvanáctého ledna.”

Och, dobře, zaskočil ho nejen přesností a jistotou, se kterou odpověděl, ale i samotným termínem. Bylo to sice za dva měsíce, ale i to se zdálo neuvěřitelně brzy. Nemyslel si, že je připraven s Casem trávit jeho říji. Sakra, nebyl připravený s ním trávit svoje hárání.

“To je za chvíli,” bylo, ale jediné, co z něj vyšlo.

“Je to za dva měsíc, takže moje říje teď není důležitá. Jde o tvoje hárání. Pět dní až týden… to není moc času. Byl bych raději, kdybych o tom věděl dřív, ale dá se to stihnout.” Zamyšleně se zamračil, pohled trochu nesoustředěně upřený za Deana, zatímco palcem roztržitě hladil jeho rameno. “Stejně jsem pro tebe chtěl do mého doupěte pořídit hnízdní postel. Prostě to udělám dřív, než jsem plánoval,” začal nahlas uvažovat. “Je čtvrtek… novou postel můžu mít doma už dnes, ale předpokládám, že nebudeš chtít nechat svého bratra příliš dlouho samotného. To znamená, že nejlepší bude, když se ke mě nastěhuješ v pondělí. To by ti mělo poskytnout dost času si zvyknout a vybudovat pohodlné hnízdo,” plánoval s naprostou samozřejmostí, jakoby neexistovala jiná možnost, než že stráví Deanovo hárání společně a s každým jeho slovem stoupal Deanovi do krku knedlík obav a kolem žaludku se mu utahovalo sevření studené ruky. Jasně, že uvažoval o tom strávit své hárání s Casem a svým způsobem to chtěl, jeho Omeze se ta představa rozhodně líbila, ale teď když slyšel jasné plány, si najednou nebyl jistý, jestli to opravdu chce.

“Možná bych měl prostě jen… no… strávit svoje dny doma, tak jako vždycky,” nadnesl.

“Nechceš být se mnou?” Zamračil se Cas zmateně a do vůně mu pronikl trochu hořkosti a zklamání a snad i ublíženosti a pachu odmítnutí.

“Ne! Tedy ano…” opravil se rychle, když zahlédl stín, který Alfovi proběhl v očích. “Je to jenom hrozně rychle a my jsme se ještě nedostali na domácí metu.”
“Jsem tvůj Druh. Je mojí povinností se o tebe během hárání postarat,” prohlásil Castiel rozhodně, načež jeho výraz změkl a do přimhouřených očí se vlilo teplo, které v nich Dean viděl tak rád. Potom ho Alfa uchopil za bradu, zvedl si jeho tvář a zlehka ho políbil na rty. “Vím, že jsi chtěl počkat, moy sladkiy Omego, ale takhle je to nejlepší,” znovu ho políbil, tentokrát na koutek rtů. “Budu něžný, da?” slíbil s dalším polibkem tentokrát na čelist; Dean se zachvěl, zavřel oči a automaticky naklonil hlavu na stranu, aby odhalil krk. “Nebo drsný a vášnivý pokud budeš chtít,” pokračoval a přisál rty v lačném polibku na Deanův krk. “Udělám to pro tebe perfektní. Budeš to milovat… Ano? Chceš to, lyubov‘ moy?”

Bylo tak těžké udržet soudržné myšlenky, když Alfa mluvil tímhle tónem a nevyřčeně sliboval úžasné věci, které si Dean uměl představit. A ještě těžší bylo s těmi představami nesouhlasit, když mu celým tělem stoupalo horko a pocit, že nutně potřebuje vyskočit ze svého oblečení a přitisknout se nahou kůží na Castielovo stejně nahé tělo. Že nutně potřebuje, aby Alfa naplnil prázdné místo hluboko v jeho břiše, které se právě stahovalo potřebovou stejně, jako jeho péro sebou začalo cukat v prvním přívalu vzrušení. Možná by nebylo tak špatné s Casem strávit hárání. Možná by to bylo i skvělé.

“Jo… dobře, jo, to chci…” souhlasil rozechvěle za což si vysloužil potěšené zavrčení, které mu rozvibrovalo kůži na krku. Odpověděl vlastním zavrčením, které přešlo do zřetelného zavrnění, a natočil hlavu směrem ke Castielově tváři.

Jejích čelisti se o sebe otřely, jak mu Alfa vyšel vstříc a pak se jejich rty spojily v polibku. Vášnivém, hlubokém, samé jazyky a Castielův zlatý tesák, který se mu zachytit o spodní ret. Zabolelo to a v puse ucítil kromě pomerančů a vybledlé chuti cigaret taky železitou pachuť krve. Castiela to, zdá se, neodradilo vůbec, zabořil mu ruce do vlasů a naklonil se blíž, takže Deana vahou svého těla nutil se zaklonit. Deana to ale trochu probralo. Jak ta bolest, tak chuť krve, a tak přerušil polibek.

Odtáhl se za Castielova nespokojeného zamručení a celý udýchaný vzhlédl do jeho dychtivé tváře a zářících modrých očí. Rychle oddechoval a chytal myšlenky, které mu kroužily hlavou, zatímco držel Alfův obličej v dlaních a nedovolil mu znovu se přiblížit.

První myšlenka byla, že teď a tady nemůžou pokračovat. Nejen že už teď byli pryč moc dlouho, ještě by tu po nich zůstal pach sexu a to se radši propadne do pekla na třicet let, než aby Alfovi Gabrielovi poskytl takovou munici pro urážky, bez ohledu na to, že Sammy taky nepotřeboval cítit, že tu s Casem šukali. A druhá myšlenka byla víc… jo, no, asi by se dalo říct, že byla ještě víc dospělá.

“Nechci štěně,” vypadala z něj trochu nesouvislá poznámka, ale alespoň to Case zastavilo v dalších pokusech ho políbit a přimělo trochu naklonit hlavu. “Když spolu strávíme moje hárání, tak se musíme, však víš… chránit. Používat kondomy a tak. A pak je tu problém s tvojí říjí. Říká se, že Omega hárání může u Alfy spustit říji, takže… myslím, že na to taky musíme pamatovat.”

Jen o tom mluvit mu bylo nepohodlné a to vůbec nezmínil, že naposledy, když ho požádal o používání kondomu, tak to nešlo zrovna dobře. Nakonec sice Alfa souhlasil, ale dost neochotně. Tentokrát by snad nemusel být tak tvrdohlavý. Ostatně, sice tvrdil, že chce mít s Deanem štěňata, ale pokaždé, když se o tom zmínil, mluvil hodně obecně a říkal slovo jako ‘někdy v budoucnu’ a ‘později’. A i když byl Cas ledacos, nebyl hloupý a mít dítě s šestnáctiletým znělo jako hloupý nápad i Deanovi samotnému.

“Nebudu brát supresiva, ani ta nouzová,” prohlásil Alfa rezolutně, což neznělo moc povzbudivě. “Ale máš pravdu, musíme si dát pozor. Seženu pro tebe antikoncepci a budeme používat kondomy.”

To znělo jako plán. Skutečný, předem promyšlený plán, který to všechno činil velmi reálným. Dean to znovu přimělo k úvaze, jestli je to dobrý nápad. 

Ticho, které se mezi nimi rozhostilo, prořízla ruská hudba.

“Promiň,” omluvil se Cas, pustil ho a odtáhl se, aby si v klidu mohl vytáhnout mobil z kapsy. Při pohledu na obrazovku se zamračil a pohybem palce hovor položil. “To byl Gabriel. Jsem už příliš dlouho pryč. Měli bychom se vrátit.”

“Jo. Sam už si taky musí dělat starosti,” souhlasil.

Castiel strčil mobil zpátky do kapsy a pak se na Deana podíval dlouhým, intenzivním pohledem a z hrudi se mu ozvalo hluboké zavrnění se kterým se opět naklonil kupředu, uchopil Deanovu tvář do dlaní a přitiskl své rty na jeho. Byl to rychlý polibek po kterém se ale Alfa neodtáhl, dál ho držel a opřel se čelem o jeho čelo.

“Bozhe, pomogi mne… nikdy by mě nenapadlo, že může Omega tak krásně vonět,” zamručel Castiel spokojeně, oči zavřené a rty jen kousek od Deanových, a bylo slyšet, jak hluboce vdechuje jeho Omega vůni. Také zavřel oči a udělal to samé, zhluboka dýchal vůni třešňového koláče s medem a náznakem pižma, a oči nechal zavřené, dokud se od něj Castiel neodtáhl. Tehdy je otevřel a podíval se do modré hlubiny.

“Nemůžu se dočkat, až tě budu mít ve své posteli.” Přejel Deanovi palci po rtech a bradě, zatímco spokojeně přimhouřenýma očima sledoval křivky jeho tváře. “Přivlastním si tě, da? Budeš celý jenom moy. A zajistím, že na naše první skutečné milování nikdy nezapomeneš, to přísahám,” pronesl skoro až hloupě slavnostně a vážně, ale i tak jeho slova v Deanově hrudi rozžehla horký pocit štěstí, a ještě naposledy spojil jejich rty, než s povzdechem nechal ruce klesnout z Deanovi tváře. “Musíme jít. Čekají na nás,” ukončil to a odvrátil se, aby se mohl pošoupnout na sedadla a dostat se ke dveřím.

Milování… Alfa řekl milování, místo sex nebo šukání a Deana to potěšilo tak absurdně směšným způsobem, že se skoro cítil trapně, ale jen skoro. Ve skutečnosti se mu na tváři usadil stupidně sladký úsměv a držel pevně, když lezl z limuzíny ven za Alfou.

---

---

44. kapitola – 46. kapitola