Běžet za ledovým sluncem – 47. kapitola

Pokoj páchl nemocnicí. Dezinfekce, čistící prostředky, chemie, ozon z moderních filtrů vzduchu, směsice pachů léků, zvratky, hovna, chcanky a lidské pachy všech subgenderů. Těch posledních pár odporných pachů bylo alespoň jen velmi slabých. Postel tu byla jenom jedna (gynekologické lůžko pro Omega muže. Jednou ho viděl a bylo snadno k poznání, protože mělo na dolní třetině po bocích zábrany a ta třetina se dala rozdělit na dvě poloviny), jedna umělohmotná židle a jedna pojízdná stolička asi pro doktora. Skrze rolety prosvítalo sklánějící se slunce, mezi dvěma velkými okny byly pověšené jednoduché digitální hodiny a v rohu byla zavěšená televize. To bylo všechno. Nic jiného tu nebylo a nebýt toho, že měl mozek nějaký otupělý, tak by se brzy začal nudit. Takhle ale jen seděl na posteli, snažil se ignorovat ten přízračný pocit svrbění a tepla proudící mu pod kůží a poslouchal dveřmi tlumené zvuk přicházející z chodby. Šum kroků, hlasy, vrzání vozíků a jezdících lehátek, zvonění telefonů a vyvolávání lékařů. A z druhé strany k němu doléhal provoz z ulice.

Ozvalo se zaklepání a hned po něm se dveře napůl otevřeli a do místnosti nahlídla dvojice policistů v uniformách. Jeden muž, který se držel v pozadí a mladá, blond žena, která kývla na Moseleyovou.

“Půjdu na chvíli za dveře. Vydržíš to tady sám, srdíčko?”

“Jasně,” odpověděl s ledabylím pokrčením rameny. Neměl rád nemocnice ani doktory, ale neměl ani z jednoho strach a navíc, i kdyby ho měl, nebyl žádný ubrečený Omega, který potřebuje držet za ruku, když má z něčeho strach.

Beta se mile usmála a při vstávání ze židle, kterou si k němu přitáhla, ho poplácala povzbudivě po zápěstí, načež zmizela na chodbě. Dveře se za ní zavřely a Dean osaměl. Nevěděl, kolik má času, ale zatím mu nevzali mobil a ani po něm nikdo nechtěl, aby se do něj mohl podívat, tak se toho rozhodl využít. Možná to byl hloupý nápad, ale měl Řeku a mohl alespoň napsat svému Alfovi, když už nemohl slyšet jeho hlas. Mohl by mu dát vědět, že je prozatím v pořádku.

Rychle vytáhl mobil.

Dean: jsem v nemocnici

Dean: u svaté marie magdaleny

Dean: jsem ok

Napsala a poslal to nejen Castielovi, ale i Sammymu, aby i on věděl, že je v pořádku. To bylo akorát tak to, co stihl udělat, než se dveře znovu otevřely. Doslova na poslední chvíli strčil mobil zpátky do kapsy a s klidným výrazem se podívat na skupinu lidí, kteří doprovázeli Moseleyovou. 

Hned za postarší Betou šla mladé blond policistka. Nemohla být zase o tolik starší než Dean, možná méně než dvacet pět a byla vážně hezká. Měla všechno, co by se mu jinak líbilo, včetně modrých očí, velkých rtů a drobných rukou, ale z nějakého důvodu ho pohled na ni naštval. Jeho Omega výhružně zavrčela, jakoby jí chtěla odehnat a v puse ucítil svrbění, když zatoužil ji prostě a jednoduše kousnout. Chvíli trvalo, než mu došlo, co to jeho hloupá Omega biologie na něj zkouší. Ta policistka musela být Omega, i když na sobě měla blokátory, které, společně se smrady nemocnice, její pach zakryly. Ale určitě to byla Omega. Mladá, krásná, plodná Omega, a protože Deanova vnitřní Omega měla na následujících pár dní plánované dělání štěňat s Castielem, tak vedle Deana nechtěla žádnou jinou Omegu, která by mohla připoutat Alfovu pozornost. A bylo samozřejmě úplně jedno, že Castiela ženy vůbec nezajímaly.

“Nechci ji tu,” řekl prostě zamračený pohled upřený na blondýnku. “Nechci v téhle místnosti žádnou další Omegu.” Nepatrně odchlípil horní ret a ukázal dotyčné zuby v tiché varování.

Blond policistka kupodivu ani na jediný okamžik nezaváhala a nevzdorovala, jen naklonila hlavu v gestu podřízenosti a začala couvat se slovy: “Pošlu sem svého kolegu.”

Vyprovodil ji ostražitým pohledem a teprve, když zmizela za dveřmi, se podíval na ostatní, kteří přišli s Moseleyovou. Byl to malý Beta doktor, určitě menší Dean, měl přerostlé strniště, něco co skoro vypadalo jako plnovous, oči vykulené jako žába a trochu už mu řídly kouty. A poslední příchozí byla sestra, určitě taky Beta, byla o něco tlustší než Moseleyová a na hlavě měla na peroxidovo odbarvené dredy a přivezla s sebou dovnitř vozík s různými nástroji.

“Předpokládám, že počkáme na strážníka,” řekl doktor, který se protáhl kolem Moseleyové a zamířil pojízdné stoličce.

“Ano. Je potřeba, aby provedl záznam,” souhlasila Moseleyová.

Jako na zavolání se dveře znovu otevřely a vešel strážník, kterého předtím Dean zahlédl stát za blond policistkou. Byl starší než ona, měl určitě hispánské kořeny a tvářil se docela nejistě, včetně toho, že si nervózně přehodil iPad a mobil z ruky do ruky, než smekl čepici, rychle všechny přeběhl pohledem a nakonec spočinul očima na Deanovi.

“Můžeme začít?” zeptal se doktor.

“Jistě,” přitakala Moseleyová a podívala se na strážníka. Ten se chvíli tvářil nechápavě, než jakoby se mu rozsvítilo, odkašlal si a klepl na obrazovku mobilu.

“Datum, šestnáctého listopadu dva tisíce dvacet tři. Čtyři hodiny dvanáct minut odpoledne. Záznam lékařského vyšetření nezletilého Deana Henryho Winchestera. Záznam provádí důstojník Patrick Garcia, Beta. Další přítomní jsou…

“Missouri Moseleyová, Beta, Odbor péče o děti a mladistvé pro stát New York.”

“Doktor Aaron Bass, Beta, přednosta Omega oddělení nemocnice U svaté Marie Magdaleny, lékař provádějící vyšetření.”

“Diplomované sestra Faith Summersová, Beta, asistující sestra.”

“Deana Winchestere souhlasíte s prohlídkou a s tím, že bude provedena ve spolupráci respektive pod odborným dozorem všech výše zmíněných?” zeptal se Garcia.

Dean se zamračil. Tyhle kecy byly absurdní a směšné. Nejvíc toužil po tom běžet do Alfova doupěte a stočit se do jeho postele, vonící po višňovém koláči s medem a mandlovou drobenkou a přitisknout se ke svému Alfovi. Věděl, že tohle nemůže mít, tak jen doufal, že projde tímhle zasraným vyšetřením co nejrychleji a pak ho Moseleyová odvede někam, kde se bude moci zavřít do pokoje, pořádně za sebou zamknout, stočit se v rohu a přečkat ty hrozné čtyři dny, které ho čekaly, aniž by ho nějaký nechutný Uzel ošukal a oplodnil.

“Jo, jasně, cokoliv. Je mi to jedno. Můžeme se do toho už pustit? Nemládnu tu,” odsekl tak všeobecně podrážděně, ale jeho pocity byyi zesílené dalším nepříjemným záchvěvem tepla, které mu sevřelo vnitřnosti.

Doktor se na židli přisunul blíž.

“Nejdřív ti řeknu, co budu dělat… provedu celkovou prohlídku, což zahrnuje věci, jako vážení, měření, krevní testy a vizuální prohlídku celého těla. Celou prohlídku budu komentovat pro účely policejního zápisu a ze stejného důvodu tě také vyfotografujeme. Potom provedu gynekologické vyšetření a odeberu nějaké vzorky. Některé procedury můžou být nepříjemné, ale nic by nemělo bolet… snad kromě odběru krve, ten je vždycky trochu bolestivý. Tady alespoň pro mě. Nemám rád jehly,” řekl Beta doktor vstřícně; Dean mu na to neskočil, věděl, že si prozrazením něčeho osobního chce získat jeho sympatie a tak to ignoroval a jen zamračeně mlčel. “Každopádně…” pokračoval doktor, jehož úsměv trochu opadl, když na něj Dean neragoval, “pokud by ti bylo cokoliv nepříjemné nebo bys cítil bolest, stačí, když řekneš a okamžitě přestaneme. A pokud bys měl nějaké otázky, stačí se zeptat. Jde o tvůj zdravotní stav a ve svém věku máš zákonné právo o něm být informován v plném rozsahu a stejně tak máš právo odmítnout jakékoliv vyšetření, test nebo lékařskou proceduru. Pochopil jsi, Omego Deane?”

“Jo…”

Doktor se spokojil s jeho stručnou odpovědí a ostatní taky.

“Začneme tím, že ti položím pár otázek, zatímco ti sestra změří tlak a odebere krev na testy,” řekl doktor.

Zamračeně sledoval sestru, které se k němu přiblížila s měřákem tlaku.

“Jaké testy?”

“Základní krevní obraz a testy na pohlavně přenosné nemoci.”
“Ty vole! Nemám syfla, jasné! Dávám si pozor a nejsem šlapka!” ohradil se dotčeně. Nebylo to tak, že by byl někdy na testech, ale používal kondom a v poslední době byl jenom s Castielem a s tím vlastně ještě nespal. A necítil se nemocný.

“To si o tobě nikdo nemyslí,” ujistila ho Moseleyová mile. “Ty testy jsou hlavně pro tvoje bezpečí.”

Jasně, to určitě. Tomu tak věřil. Kdyby náhodou něco měl, určitě by to použili jako důvod, jak mu zabránit ještě někdy vidět Sammyho nebo jako důkaz, že šlape chodník nebo že se prodává Castielovi. Hádal ale, že stejně nemá na výběr a musí souhlasit, navíc si byl jistý, že nic nenajdou, tak se dál nehádal.

“Pojďme se podívat na ty otázky, ano?” nadnesl doktor a sáhl do vozíků pro desky na kterých byl připnutý nějaký papír. “V tvých školních záznamech bylo pár věcí. Vím, že jsi očkovaný, netrpíš žádným chronickým onemocněním a nebereš žádné léky. Správně?”

“Jo.”

“Byl jsi někdy nemocný nebo zraněný? Myslím něco vážnějšího, než rýma nebo odřené koleno…”

Věděl, o co jde. Nebyl hloupý. Tady naráželi na tátu. Nenápadný způsob, jak se zeptat, jestli ho někdy jejich Alfa zbil tak, že mu něco zlomil. Doktor si samozřejmě myslel, že když je jejich táta zatčený a protože jsou chudí a nemají střechu nad hlavou, tak je jejich Alfa nějaký násilník. Jo, jejich Alfa měl svoje špatná období. Když byl ožralý, tak občas rozdrtil mobil, rozkopal židli nebo prorazil pěstí zeď, nebo se popral v hospodě. Byl prostě Alfa a Alfové byli takoví, měli krátký knot. Ale nikdy nevztáhl ruku na Deana ani na Sammyho. Tedy samozřejmě kromě tréninku. Ten neprobíhal na žíněnkách s rukavicemi na rukou a nebyly to žádné předem připravený karatistické tanečky. Byl to skutečný boj, kdy tekla krev a dělaly se modřiny. Táta byl ale vždycky opatrný, nikdy jim nic nezlomil ani jim vážně neublížil.

“Ne, nemyslím si, ale… hodně jezdím na kole, skejtu a jsem venku. Lezu po budovách, stromech a tak. Taky sportuju. A občas padám.”

Doktor si něco zapsal do papíru.

“Bereš drogy jakéhokoliv druhu?”

“Ne!”

“Myslím i prášky na bolest nebo na poruchy pozornosti…”

“Neberu žádné prášky. Nikdy,” odmítl pevně a trhl sebou, jak se manžeta na jeho ruce nafoukla a zmáčkla jeho extra citlivou kůži.

“Kouříš?”

“Ne…”

“Piješ alkohol?”

“Ne.”

U obou posledních otázek suverénně zalhal a nemusel se ani moc snažit. V místnosti nebyl nikdo s dost dobrým čichem, kdo by poznal, že lže, kdyby mu to v pachu náhodou uklouzlo. To se stalo naposledy… nepamatoval si kdy, ale nebyl si sebou tak jistý, když byl možná jen pár hodin od vypuknutí hárání.

“Jsi sexuálně aktivní?”

Zaváhal. Jaké byla nejlepší odpověď na tuhle otázku? Když řekne ano, hned si budou myslet, že mluví o Castielovi. Když řekne ne, mohlo by to být divné, že někdo v jeho věku nemá zájem o šukání. Alfa říkal, že má říkat tolik pravdy, kolik jde, tak šel s tím.

“Jo… ale ne s Alfama,” dodal okamžitě. “Jenom Beta a Omega hol… ženy. Ze školy a tak.”

“Byl jsi někdy těhotný?”

“Jasně, že ne! Říkal jsem, že nespím s Alfama ani s chlapama obecně.”

Beta si udělal hned dvě poznámky.

“Bral jsi někdy perorální blokátory? To jsou blokátory v pilulkách.”

Byl ten chlap vážný? Tabletkové blokátory byly nejúčinnější forma blokátorů pachů vůbec. Každé ráno tabletka k snídani a pachové žlázy prakticky přestaly fungovat (dokonce se prý scvrkly), ale cykly a plodnost zůstala zachovaná. Takový malý zázrak by se mu hodil, nepřitahoval by pozornost hloupých Uzlů, ale bohužel to taky byla ta nejdražší varianta. Tu by si těžko mohl dovolit.

“Ne.”

“A co supresiva?”

“Taky ne.”

“Hormonální antikoncepci?”

Kromě asi tak půl hodiny, kdy měl na rameni náplast, nikdy neměla ani v ruce nějakou jinou antikoncepci, než gumu A nemyslel si, že se ta půlhodina dá nějak počítat, jako z medicínského hlediska.

“Ne.”

“Kdy bylo tvoje poslední hárání?”

“Asi před třemi měsíci”

Doktor si udělal trochu delší poznámku, ale na rozdíl od Case nijak nekomentoval, že Dean použil slovíčko ‘asi’ a rovnou přešel k další otázce:

“Máš představu, jak dlouhé jsou tvoje cykly?”

“Hmm… nevím, asi něco mezi devadesáti a sto dny. Plus mínus pár dní.”
“A jak dlouhé je tvoje hárání?”

“Nikdy to nebylo dýl než čtyři dny.” To věděl s jistotou.

“V kolika letech jsi háral poprvé?” 

Strnul a chlad mu přeběhl po těle navzdory horkosti předhárání, a nemělo to nic společného se sestrou, kterou viděl koutkem oka, jak se přiblížila k jeho ruce s jehlou. Tady šlo o to, že velmi dobře věděl, kdy háral poprvé a nechtěl si to připomínat.

“Třináct… skoro čtrnáct,” opravil se a aby zakryl cokoliv, co by se mu mohlo blesknout v očích nebo tváři, shlédl na jehlu, která právě prorazila kůži v ohybu jeho lokte. Sestra vzápětí nasadila zkumavku a ta se rychle začala plnit krví.

“Byl jsi někdy u Omega gynekologa?”

Tahle otázka taky nepřinášela pěkné vzpomínky, ale alespoň nebyly děsivé. Jen nepříjemné, protože strkání umělohmotné trubičky do zadku prostě nebylo nic, co by by se někomu mohlo líbit.

“Jednou. Náš Alfa táta mě tam vzal hned, jak skončilo mé první hárání. Doktor tehdy říkal, že jsem v pohodě.”

“Teď zrovna procházíš předhárání, ano?”

“Jo…”

“Jak dlouho už to trvá?”

“Od čtvrtka určitě.”

“To znamená že je to dneska pátý den?” zeptal se doktor; Dean přikývl. “Obvykle trvá předhárání pět až sedm dní, takže tvé hárání by mělo naplno propuknout do čtyř dnů,” zhodnotil nahlas, na což pro změnu neměl Dean co říct a tak mlčel. “Přejdeme k vyšetření. Můžeš se prosím svléknout? Zatím stačí jenom do spodního prádla, ale ponožky dolů.”

Rozhlédl se kolem. Nebyl zrovna nadšený z představy svlékat se před celým zástupem cizích lidí, ale taky to nebylo tak, že by ho ještě nikdy, nikdo neviděl nahého. A když s tímhle souhlasil, tušil, že se bude muset svléct a podrobit se vyšetřením, včetně strkání prstů a věcí do zadku, jen si prostě neuvědomil, že při tom bude tolik lidí. Nehodlal ale cuknout. Nebyl žádný zbabělec.

Stoupl si a začal se svlékat.

Zbavit se oblečení bylo na jednu stranu nepříjemné. Jak se látka sunula po jeho citlivé kůži, škrábalo to a svědilo. Ale na stranu druhou, když si konečně stáhl triko a hodil ho na postel a nechal džíny sklouznout z boků, pocítil neskutečnou úlevu. Jeho kůže mohla konečně dýchat a chladný, klimatizovaný vzduch ordinace chladil horkost proudící mu po končetinách.

Úlevně vydechl… zatímco sestra, která brala jeho šaty z postele, se dlouze nadechla. Divné.

“Nejdřív tě zvážíme a změříme.”

Na tohle si pamatoval ze své… no, asi ne první návštěvy u doktora, ale rozhodně poslední a jediné, kterou si pamatoval a která proběhla po jeho prvním hárání. Proto si bez řečí stoupl na váhu a nechal se změřit, jen aby to měl za sebou.

“Sto sedmdesát pět centimetrů a sedmdesát osm kilo. Na šestnáctiletého Omegu jsou to vysoká čísla, ale vzhledem k atletické postavě jsou v normálu. Můžeš se postavit rovně, nohy k sobě a natáhnout před sebe ruce?” instruoval ho doktor.

Nechápal proč by to měl dělat, ale udělal to.

Doktor se zvedl ze židle a celého si ho obešel a přejel mu rukama po zádech, bocích a natažených rukách. Pod jeho dotekem se Dean napnul a musel se ovládat, aby nezavrčel. Celé tělo měl nepříjemně citlivé a i když byl tenhle vzhledem daleko od jeho Alfy a ve skutečnosti ani vzdáleně nelíbil, jeho doteky vyvolaly podivnou a nepříjemnou směsici čehosi podobného vzrušení a hlubokému odporu dohromady. Jeho Omega vrčela a byla velmi nespokojená, že na něj sahá někdo, kdo je technicky schopný mu udělat štěně – ježiš, to byla tak zvrácená představa – ale není to Alfa, kterého si Dean i jeho Omega vybrali jako svého Druha.

“Držení těla dobré. Žádné známky podvýživy. Můžeš otevřít pusu, prosím?” požádal Beta mile.

Dean nechal poklesnout čelist a přiměl se neucuknout, když ho doktor jemně uchopil za bradu a odchlípl mu nejdřív dolní a pak i horní pysk.

“Chrup pravidelný, osmičky zatím chybí. Tesáky velké, ale stále v normálních rozměrech pro Omegu. Sekundární slinné žlázy mírně zduřelé, nejspíš v důsledku předhárání. Žádné chybějící zuby, kazy ani plomby. Nosil jsi někdy rovnátka?” 

Dean zklapl pusu a ušklíbl se.

“Jasně… a taky běžně bydlím v Hiltonu,” odfrkl si. Co si ten doktor myslel? Že mají přebytečných pár tisíc, které můžou nacpat do bezedného chřtánu pojišťovny nebo kapes nějakého zubaře? Dokud krev nestříká nebo neteče proudem nebo nelezou ven vnitřnosti, kosti a šlachy, tak není žádné zranění ani nemoc dost vážná, aby se to nedalo vyřešit jehlou, nití, obvazem a léky na bolest.

Samozřejmě, že se nikdo jeho ironické poznámce ani nepousmál, vlastně vypadali absurdně vážně, skoro jak na pohřbu. Bylo by fajn, kdyby byli alespoň trochu víc… veselí. Deanovi by to pomohlo s chladným kamenem strachu, který mu ležel v žaludku a tížil ho. A možná i s tím zkurveným předháráním, které právě způsobilo, že se mu po těle převalila další vlna horka a vnitřnosti se mu stáhli tak, že si prostě položil ruku na podbřišel a stiskl.

“Můžu si sednout?”

“Ještě chvíli vydrž a dej prosím ruce podél těla,” požádal ho doktor.

Když Dean uděla,l co řekl, tak policista podal mobil Moseleyové a s tabletem evidentně připraveným k focení přistoupil po bok doktora, který se zrovna dotýkal kůže na Deanově břiše, v oblasti, kde měl zvětší části zelené a žluté (na pár místech namodralé) skvrny od bití mýdlem v povlaku. Vypadaly už dobře, ani nebolely a nebyly citlivé. Ale oba Betové na to koukali, jakoby to bylo kdovíco a pak policajt dokonce sáhl do brašny, která mu visela křížem přes prsa, a vytáhl takový umělohmotný půl čtverec o velikosti tak tři na tři palce na kterém byl centimetr. Beta doktor si ho vzal a přiložil ho ke každé jednotlivé zelené skvrně, aby byl zachycený na fotografii, kterou policejní důstojník udělal. To vole, to bylo jak v nějaké hloupé kriminálce.

“Podlitiny v oblasti břicha a dolní části trupu, přibližně čtrnáct dní staré. Kvůli staří se nedá přesně určit původní velikost ani tvar, ale odhadem se jedná o šest úderů,” diktoval doktor a kupodivu jo, odhadl kolikrát ho Alastairovi muži přetáhli povlakem.

Potom se přesunuli k Deanovým zádům. Natočil hlavu na stranu a ramena se mu ostražitě napnula. Neměl rád cizí lidi za zády. A když doktor přiložil měřidlo na jeho kůži, málem znovu uckl.

“Zřetelná podlitina v levé dolní části zad. Zhruba čtrnáct dní stará.”

Překvapivě, znovu trefa. To byl určitě ten kopanec do ledviny.

Beta doktor i policista se vrátili dopředu. Bylo trochu uklidňující mít je na očích a moci sledovat doktora, jak mu prohmatal krk – fakt nevěděl proč – a pak sjel rukama na pachové žlázy. V ten okamžik trhl rameny a vycenil zuby v zavrčení dřív, než se stačil zastavit. Jeho žlázy byly citlvé, i malý dotek způsobil, že místností rozlinul sladký Omega pach, a zároveň Deanova Omega zuřivě zavyla odmítaje, aby se ho dotýkal na ramenou kdokoliv jiný, než jeho Alfa.

Překvapivě zvedl doktor obě ruce a trochu se odklonil.

“Omlouvám se, Omego,” překvapil ho podruhé svou omluvou, než dal ruce dolů. “Pachové žlázy zduřelé a citlivé v důsledku předhárání. Na pravé straně krku podlitina, přibližně čtrnáct dní stará. Umístěná přímo na žláze v místech typických pro Alfa značení a Pářící kousnutí. Pářící žláza neporušená stejně jako kůže. Musíme tu značku na tvé žláze vyfotit jako ostatní podlitiny. Můžeme?” 

Dean se zamračil, snad i trochu zmateně. Zaprvé měl chuť zopakovat, že to není značka od Alfy, ale cucflek od Bety (Lisa byla ideální kandidát, pokud by se ptali, kdo mu to udělal). A zadruhé nechápal, proč se doktor, sakra, vůbec ptá? Tak nějak tu byli přesně od toho, aby si ho vyfotografovali. Nemusel jim přece dávat svolení. Přesněji, kdyby odmítl, stejně by si vyfotili, co chtějí, tak proč protestovat.

“Jasně, cokoliv.” Nechal je dělat, co chtějí.

“Dobře. Nakloň prosím hlavu na stranu.”

Beta doktor si zase převzal měřidlo od Policisty a přidržel ho blízko Deanovy pachové žlázy. Dvě cvaknutí fotoaparátu na iPadu a bylo hotovo.

“To je všechno,” oznámil doktor a trochu ustoupil, stejně jako policista. “Teď bych potřeboval, aby sis sundal slipy a vyskočil si na lehátko.”

Zahákl prsty za gumu slipů a strnul. Tohle byla část, na kterou se těšil ze všeho nejméně a které se taky trochu bál. Už před lety… tehdy po prvním hárání… si vyzkoušel, jak nepříjemné je ležet se zadkem ve vzduchu a mít tam strčené něčí prsty a různé nástroje. Bylo to hodně podobné prezentační poloze a jak se docela nedávno přesvědčil, prezentovat se bylo něco, co neměl rád. Být bezmocný a nevědět, co se za ním děje… A tady navíc byli všichni ti lidé a dělali se fotografie.

“Bude si mě zase fotit? Protože nechci, aby bylo moje pér… můj penis na nějaké fotce.”

“Když řekneš, abych něco nefotil, nebudu to fotit. Doktor to jen popíše,” ujistil ho policista, jakoby to byla samozřejmě.

Dean se zamračeně rozhlédl.

“A musí tu všichni být?” To byla druhá pálivá otázka.

“Já jsem tu jako zástupce státu, který tě má teď v péči, Deane. Dočasně jsem něco jako tvůj zákonný zástupce,” vysvětlila Moseleyová, která dosud jen stála a všechno tiše pozorovala. “A tady strážník Garcia je tu jako zástupce policie. Je mi líto, ale bez nás to nejde. Pořád můžeš další vyšetření odmítnout. Na to máš plné právo.”

Jasně a jak to udělá, bude to použito buď proti němu samotnému nebo proti Castielovi. A to nemohl dopustit. Dostal se tak daleko, aby dokázal svou lež, tedy že jsou s Alfou jenom přátelé, a byl rozhodnutý statečně pokračovat, proto bez další stížností stáhl slipy a hodil je na nedalekou židli. Vztyčil hlavu, zatnul čelisti a udělal pózu připravený hrdě vzdorovat jakýmkoliv keců, které by někdo mohl mít. Věděl totiž, že má ptáka spíš Beta rozměrů (a byl za to zatraceně rád), takže na Omegu byl moc velký a doktor zatím okomentoval každou věc, která na Deanovi nebyla dost ‘omega’. Jeho výšku a váhu, to že je spíš samý sval, než hubené ruce a nohy a oblé boky, jak by měl vypadat správný Omega. Okomentoval dokonce i jeho tesáky, které pod něj nebyly zas tak abnormálně velké. Byli proporčně úplně v pohodě k jeho výšce a širokým ramenou a hranatému obličeji.

“Vyskoč si nahoru,” řekl doktor místo jakékoliv poznámky k jeho vzhledu a poklepal rukou na okraj lůžka. “Sestra ti dá polštář,” řekl, zatímco si přitáhl stoličku ke kratší straně nemocničního lůžka a posadil se na ní. “Ví, co máš dělat?” zeptal se; Dean se mlčky zamračil na postel, kam sestra právě položila velký, napohled tvrdý polštář tvaru poloviny válce. “Lehni si obličejem dolů, polštář si dej pod břicho a postav se na kolena.”

Polkl knedlík tvořící se mu v krku a posadil se na okraj postele. Chvíli váhal, než se vyhoupl úplně nahoru a pomalu zaujal požadovanou pozici; na břiše, polštář pod tělem a lýtka zapřená do zábran na stranách lůžka. Udělat to tady před všemi bylo kurevsky ponižující. Cizí lidé zírali na jeho vystavený zadek a díru, která byla nejspíš kluzká šťávami. Vystavoval se jak nuzná hárající Omega a nejhorší bylo, že se mu to zvráceným způsobem líbilo. Ne, že na něj zírali cizí lidé nebo vyšetření, které ho čekalo, ale ta pozice ho tak divně uklidnila. Jakoby byla jeho Omega spokojená s tím, že se děje to, co chtěla a teď už jen čekala, až se tu objeví Deanův Alfa.

Sevřel jednorázové papírové prostěradlo a podíval se na bílou stěnu. Viděl ji trochu rozmazaně a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že má v očích slzy. Rychle zamrkal, aby se jich zbavil. Byl rozhodnutý se snažit soustředit na cokoliv jiného, než co se kolem děje, nebo na teplo stále mu proudící pod kůží, ale bylo to těžké, když za zády uslyšel vrzání pojízdné židle klouzající po linoleu. Potom se postel pod ním pohnula a jeho nohy byly roztaženy od sebe. Nebylo to tak, že by byl připoutaný nebo tak něco, mohl kdykoliv jednoduše sklouznout dolů z lůžka, ale způsob, jak byly jeho nohy nuceny od sebe a jak daleko je měl, vyvolával dojem, že se nemůže ani hnout.

Další zavrzání židle a zvuk nandavání latexové rukavice a nějaké další zvuky a hlavně pach něčeho, co identifikoval jako lubrikant. Téměř ho do donutilo se obrátit přes rameno, ale ovládl se a jen se nadechl a donutil uvolnit. Právě včas. Mokré prsty potažené latexem se zabořily do jeho díry. Bylo to nepříjemné a zároveň… jeho díra i vnitřní stěny byly kvůli blížícímu se hárání přecitlivělé a tak se mu pod tím dotekem prohnala po těla vlna svrbícího tepla. Něco vzdáleně podobného vzrušení, co ho donutilo pohnout se vpřed, aby byl co nejdál od sondujících prstů. Nemohl se tu kurva vzrušit! To by bylo zvrácené.

“Na pohled a na pohmat žádné známky násilného vniknutí nebo násilného uzlování ani konsensuálního penetrativního styku v posledních sedmdesáti dvou hodinách,” oznámil doktor zase pro záznam, než promluvil na Deana: “Ještě se podíváme pečlivěji, odebreme vzorky a budeme hotovi. Už jen pár minut.”

Neřekl nic, jen zatnul zuby a myslel na cokoliv, co by mohlo jeho mozek odvést od věcí, které se děly s jeho zadkem. Myslel na Sammyho, na to kde teď je a jestli ho vůbec ještě někdy uvidí. Doufal, že je v bezpečí a že dostane k večeři zatracený jogurt s čerstvýma borůvkama, protože si ho dneska přál. Nikdo totiž nejedl k večeři jogurt, jen jeho šílený malý bratr.

I přes snahu a přes myšlenky na malého Alfu, si pořád cítil, jak mu doktor strčil do zadku nějaký zatracený umělohmotný nástroj – nechtěl vidět, co to je – a uvědomoval si o to, že to šlo snadněji, než když byl na vyšetření poprvé. Bylo to nepříjemné, natahovalo mu to citlivé stěny víc, než by se mu líbilo, ale nebyl tam ani náznak bolesti.

“Potvrzuji svoje předešlé závěry,” prohlásil doktor. “Teď už jen vzorky…”

Pocit, který následoval, bylo asi to odebírání vzorku a pak konečně… k Deanově obrovské úlevě, byl nástroj zase vytažen z jeho citlivých míst a chvíli na to se postel s tichým, elektrickým šuměním, vrátila zase do původní pozice. Nedokázal se ovládnout, aby se okamžitě nepřevalil na záda, chráníce si svůj citlivý, zející a mokrý zadek, a nepřitiskl si polštář na rozkrok. A střetl se s pohledy několika lidí, kteří na něj zírali jak na blázna, ale jemu to bylo jedno. Zatraceně ani jeden z nich nevěděl, jak se teď cítil, potom, co tu musel vystrčit zadek do vzduchu a ukázat svou díru; otevřeno a mokrou, úplně cizím lidem.

“To je všechno, Omego. Už se můžeš začít oblékat,” vybídl ho doktor a položil mu k nohám krabičku s vytahovacími ubrousky. “Tady se můžeš otřít…”

Byl ten chlap kurva blázen? Myslel si, že si tu bude vytírat před všemi zadek? To ani náhodou. Sklouzl z lůžka a hned se vrhl na své věci, které mu tam sestra odložila. Oblékal si jednu vrstvu za druhou, bylo to nepříjemné na jeho citlivou kůži, ale lepší než zůstat nahý.

“Datum, šestnáctého listopadu dva tisíce dvacet tři. Čtyři hodiny čtyřicet osm minut odpoledne. Záznam vyšetření Deana Henryho Winchestera ukončen. Veškerá další dokumentace a přepis vyšetření bude přiložena k záznamu,” ukončil policista záznam, vypnul nahrávání a mobil strčil do brašny. Divné bylo, že si Dean ani nevšiml, kdy si ho vzal od Moseleyové.

Přitáhl si košili přes rameno a urovnal límeček. Polkl. Bylo hotovo. Měl celou tuhle směšnou sračku konečně za sebou a teď ho čekalo něco možná mnohem horšího. Ne, Winchestere, přestaň tak přemýšlet. Ať bude cokoliv, ty to zvládneš. Pro Sammyho. Pro Castiela, tvého Alfu.

Otočil se, aby čelil Moseleyové a zároveň se při tom pohybu sehnul pro svou tašku. Chtěl jí říct, že jen skočí do bot a můžou už konečně vypadnout z nemocnice, když se tichou místností rozeznělo vyzvánění. Beta, kterou chtěl oslovit, si sáhla do kapsy kalhot a rychle se podívala na svítící obrazovku mobilu, který vytáhla.

“To je moje šéfka. Můžete jen chvíli…” obrátila se na policistu a mírně při tom kývla Deanovím směrem.

“Jistě, postarám se o něj.” Přikývl policista.

“Nepotřebuju hlídače. Nemám v plánu utíkat,” zamručel, ne že by mu Moseleyová věnovala pozornost, už byla na cestě ven ze dveří.

“Paní Moseleyová mi říkala,” oslovil ho doktor, “že nemáš tady v New Yorku žádné příbuzné a budeš umístěn v Omega útulku pro nezletilé.”

“Jo, předpokládám, že tak něco. Říkala mi to samé,” přitakal a zamračil se na doktora; co vlastně ten chlap sledoval.

“Útulky pro nezletilé mají za povinnost mít hárací místnosti, kde budeš mít během svých dní klid a pohodlí, ale pokud chceš, můžu ti napsat léky, které zmírňují příznaky hárání,” nabídl mu doktor Bass.

Takové léky se daly koupit, ale bez předpisu a pokud jste neměli dobré pojištění, byly tak drahé, že ani neuvažoval o jejich koupi. Navíc je nepotřeboval. Zvládal svá hárání dobře a neměl je tak dlouhá a taky… ty léky prý člověka dělaly otupělým. Ať půjde kamkoli, hodlal být během následujících dní na sto procent ve střehu a připravený bojovat do posledního dechu. A jestli se mu nějaký Uzel bude chtít nacpat do zadku, postará se o to, aby si odnesl takové šrámy, že na Deana do konce života bude vzpomínat a rozhodně ne v dobrém.

“Ne, jsem v pohodě.”

“Podívej se Deane…” řekl s povzdechem doktor a zvedl se, aby k němu přistoupil. A strčil si ruce do kapes. “Nebudu vznášet žádné spekulace, dobře? Ale měl bys vědět, že když Omega stráví nějaký čas s nepříbuzným Alfou… myslím blízký, intimní čas… je docela normální, že vznikne feromonová vazba. Tělo Omegy pak vyžaduje Alfu, jehož feromony zná a to se podepíše na prožívání hárání bez ohledu na to, jestli Omega toho Alfu opravdu chce nebo… ho tak moc nechce. Chápeš? Tohle hárání by pro tebe mohlo být těžké.”

Chápal, o čem doktor mluví, každý věděl o feromonových vazbách, ale o tom to s Casem nebylo. Ne tak docela. Jeho skvělá vůně ho už od prvního okamžiku uklidňovala, ale nezačal mít Castiela rád jen kvůli jeho vůni. Byl to jeho suchý smysl pro humor (nebo jeho jistý nedostatek), jeho občasná zmatenost střídaná naprostou suverenitou, která Deanovi imponovala. Hrála na něco v něm, na nějakou Omega strunu nebo co. A byla to jeho, doslova smrtící, síla, která slibovala ochranu pro něj i pro štěňata (trochu absurdní myšlenky, ale nějak… nějak si na ně trochu zvykl a zejména teď se mu líbily) a která mu umožňovalo udělat to, co jindy nemohl. Se svým Alfou nemusel být ve střehu a mohl si užít pocit být chráněný, který jinak neměl.

O tom to s Casem bylo, ne jen o jejich feromonech. A jestli bude jeho hárání špatné, tak za to nemůžou nějaké feromony ani jeho Omega hormony, může za to to, že… že má Castiela rád a že mu chybí. A s tím se uměl vypořádat. Plus bod s tím, že potřeboval čistý mozek stále platil.

“Nepotřebuji žádné léky. Zvládnu to sám.”

“Tvoje rozhodnutí,” nehádal se s ním doktor. “Kdyby sis to ale rozmyslel, požádej o léky někoho z opatrovníků v útulku. Mají kontakty na doktory pro Omegy, kteří pro tebe léky napíšou.”

“Stejně na ně nemám…”

“To není problém. Jsi v péči státu New York a stát platí za všechna nutná vyšetření, ošetření i medikaci. A tyhle léky do toho spadají.”
“Fajn. Rozmyslím si to,” slíbil jen, aby se doktora zbavil a udělal to dost věrohodně, protože Beta spokojeně přikývl.

Potom se rozhostilo ticho přerušované tím, jak sestra sklízela nástroje a o chvíli na to, se jak doktor tak sestra rozloučili a Dean osaměl ve společnosti policisty, který si něco vyřizoval na iPadu a pak na mobilu. Protože se čekání protáhlo a Moseleyová se nevracela, tak se Dean zase posadil, dal si tašku na klín a, s pohledem upřeným na dveře, čekal.

°°0°°

Missouri za sebou zavřela dveře ordinace a podívala se na obrazovku mobilu, kde bylo Patriciino jméno. Ze své nadřízené neměla nikdy dobrý pocit a ani po třech letech si na ní nezvykla. A nemělo to nic společného s tím, že byla mladší, dělala tuhle práci kratší dobu a pracovala na pozici o které si všichni v kanceláři mysleli, že bude Missourina. I když si Missourini kolegové mysleli, že nemá svou nadřízenou ráda právě proto, že jí přebrala místo. Málokdo ale věděl, že Missouri nabídku šéfovat oddělení odmítla. Nedělala tuhle práci proto, aby stoupala na kariérním žebříčku nebo protože by nemohla dělat nic jiného, ale protože chtěla pomáhat a věřila, že pomáhá. I po těch dlouhých dvaceti letech, které jiné položily a otupěly, Missouri do své práce stále vkládala všechno a věřila, že každé dítě má naději být lepší než jeho rodiče. A odměnou jí byl i pouhý první úsměv štěněte, které dokázala dostat z rukou krutých rodičů nebo z hrůz nějakého feťáckého doupěte. 

Patricie měla ale jiný názor. Nešlo jí o děti, byli to pro ni jen čísla, která je potřeba zasadit do rozpočtu a byla přesvědčená, že některé případy jsou předem ztracená. A Missouri tušila, že Dean bude podle ní přesně ten předem ztracený případ.

Deanova matka zemřela, když byl ještě malý a podle toho mála, co zjistila ze školních záznamů, pak oba Winchesterovi chlapce vzal jejich otec na nekonečnou cestu po Státech. Typické chování Alfy, který přišel svého druha. Pro Alfu Johna Winchestera ztratilo smysl žít a chránit teritorium, ve kterém už nebyla jeho družka, a jistě ho ani nepovažoval za bezpečné vzhledem k tomu, jak Mary Winchesterová zemřela. Vydal se proto na pouť ve snaze najít nové, bezpečné teritorium pro sebe a svá štěňata, jenže, jak se to občas stávalo, nedokázal takové místo najít a tak je putoval dál a dál. To nebylo pro děti dobré, zejména pro Omega štěňata. A Dean trpěl všemi známkami vykořeněného Omegy; ztráta hnízdního pudu, neschopnost a neochota se podřídit Alfa autoritám a agresivita. Jediný pud, který u něj zůstal silný a živý, byl pud chránit a opatrovat štěně. Viděla to na tom, jak se neustále stavil mezi ně a svého bratra, jak ho doslova chránil vlastním těema a pořád ho držel blízko sebe. Sam byl pro Deana víc než jen bratr, bylo to Deanovo štěně.

Dean byl, navzdory své vnější i vnitřní síle, zranitelný mladík. Byl sice dominantní Omega, ale stále Omega toužící po tom, co chtěly všechny Omegy; bezpečné místo chráněné silným Alfou (nebo Betou, protože lásce se žádné meze nekladly), kde by mohl zahnízdit a postarat se o své štěně. Ve chvíli, kdy přišel někdo takový, Alfa, který přinejmenším uměl budit dojem síly… Alfa, který měl dostatek prostředků, aby mohl pro Deana zajistit stálý domov… Alfa, který mu slíbil, že se postaré o jeho štěně… v tu chvíli byl mladý Omega ochotný ke všemu.

Takoví Alfové, jakým byl jistě i Ivan Novak, věděli přesně co dělat a jakou Omegu si vybrat. Co říct a udělat, aby jim důvěřoval Omega, jako byl Dean a jakmile si takový Alfa vybudoval u Omegy důvěru, bylo velmi těžké jejich ‘vztah’ narušit, protože Omega jako Dean byl zuřivě věrný a oddaný. Nikdy by neřekl slovo proti ‘svému Alfovi’ a bez svědectví? Bez svědectví byly takové případy předem prohrané, protože svědectví bylo u dětí Deanova věku klíčové, zejména v případě, že se nenašly žádné biologické stopy. A tady žádné nebyly. Rozhodně nic, co by se dalo spojit přímo s jedním konkrétním člověkem. 

Problém byl, že Patricie uvidí jen Deanovu problematickou minulost a jeho agresivní až násilnické chování a nebude se ptát. A ani nebude ochotná snažit se Deana přesvědčit promluvil proti násilníkovi, který ho ovládá, protože bude zastávat názor, že Dean vše dělal pro peníze. Jako kdyby to snižovalo trauma, kterým musel ten ubohý, mladý Omega projít, když se dostal do rukou někoho, jako Alfa Novak.

Missouri si povzdechl, přijala hovor a položila si mobil k uchu.

“Patricie…” pozdravila svou nadřízenou věcně.

“Missouri,” odpověděla jí stejně odměřeně a přešla rovnou k věci. “Už jste skončili?”

“Ano. Doktor ho právě prohlédl a všechno bylo zdokumentováno.”

“Jak je to špatné?” 

“Fyzicky…? Viděla jsem mnohem horší případy. Není podvyživený, ale má nějaké známky bití a Alfa značku na rameni. Psychicky je to horší. Je uzavřený, ostražitý, nedůvěřivý a defenzivní. Nebude snadné ho dovést k tomu, aby mluvil o všem, co se mu stalo. A že jsme ho oddělili od jeho bratra, kterého považuje za své štěně, mu taky neprospělo. Obávám se, že až skončí jeho hárání, mohla by se u něj objevit separační úzkost a následky přetržených pachových vazeb zejména s jeho bratrem, ale myslím si, že i s Alfou, který ho zneužíval. Kdyby alespoň mohl zůstat se svým sourozencem…” nadnesla.

“Zákon a předpisy jsou v tomhle jasné,” odpověděla Patrie předem neoblomným hlasem. “Nemůžeš dát pubertální nespárované Alfy a Omegy do jedné domácnosti. Jediná možnost by byla, že by si oba vzala jedna rodina, kde nejsou žádné Alfy. Takovou jsme tak narychlo nenašli a manželé, kteří byli ochotni si vzít dvanáctiletého Alfu měli jenom jedno místo. Pro Omegu už jsem dojednala místo v Omega SunHill.”

Ze jména útulku vedeného Alfou Evansem jí okamžitě naskočila husí kůže.

Útulek SunHill byl považován za to nejlepší místo pro problémové Omegy a Alfa Evans dostal několik ocenění od různých charitativních organizací a Omega spolků za pomoc Omegám z ulice a také ocenění od města New York za letitou práci s mládeží a veřejně prospěšnou činnost. Alfa Evans se nebál vzít do svého útulku nezletilé Omega prostitutky, Omegy v podmínce nebo Omegy, které si mohly u soudu vybrat mezi polepšovnou a Omega SunHill a každá tato jedna Omega prý vycházela z jeho útulku jako vyměněná a všechny ho zbožňovali jako svého Alfu. Nebo alespoň tak o SunHill mluvili všichni kolem, ale Missouri měla jiný názor, který si ale vždy nechávala pro sebe a pokud to bylo možné držela sebe i své děti od Omega SunHill co nejdál. Měla z toho místa špatný pocit a z jeho majitele také a nemyslela si, že by to bylo dobré místo pro Deana.

“On do Omega SunHill nepatří. Je to hodný a laskavý chlapec, kterému se v životě staly špatné věci,” namítl, odhodlaná snažit se najít pro Deana jiný domov. “Co Blue Seahorse?”

“Tam berou štěňata jen do patnácti let.”

“Nemyslela jsem napořád, ale na pár dní, než pro něj najdeme pěstounskou rodinu.”

“Je mu šestnáct a je to problémový Omega. Těžko najdeš pěstouny, kteří budou ochotní si ho vzít.”
“Dean není problémový,” namítla, i když předem věděl, že se to dá snadno spochybnit. Omegovy dokonce neúplné školní záznamy mluvily hlasitěji, než ona, ale hlavně pro Patriciiny uši příjemněji. Byly plné zápisů o rvačkách, výtržnostech, nerespektu k učitelům, promeškaných hodinách, ničení školního majetku, podezření z krádeží a několika podmíněčných i plných vyloučení ze všech výše zmíněných důvodů nebo kvůli obecnému narušování chodu školy. A zápisů školních poradců a psychologů kteří přinejmenším mluvili o poruchách pozornosti a učení, ale hůře i mozkových disfunkcích a sociopatickém chování. Zvláště ty poslední dva soudy byly podle Missouri nejen neodborné, ale i zcela mylné. Nejen cítila, že Dean je v jádru dobrý mladík, také měla své zkušenosti. Předhárání a hárání vždycky ovlivňovalo reakce Omeg, protože jejich tělem proudily hormony, které měly vliv na jejich mozek, ale… Ano, Dean nespíš trpěl slabší poruchou pozornosti, ale rozhodně neměl snížený intelekt ani rozpoznávací schopnosti. Byl to chytrý, všímavý chlapec a kdyby se mu ve škole a doma dostalo podpory a pomoci, nemusel by mít s chováním ani učením žádné problémy. A ještě nebylo pozdě, aby mu pomohli, jen ne v SunHill.

“Mluvila jsem s Alfou Clarksonem. Omega Winchester je vykořeněný Omega. Potřebuje dominantního, silného Alfu a stabilní prostředí s jasnými pravidly, aby získal pocit bezpečí a jistoty. To všechno mu poskytne Alfa Evans v SunHill.”

“Nemyslím, že disciplína je to jediné, co Omegy potřebují,” nesouhlasila jako vždy s názorem, že pravidla nastavená Alfou jsou to, co Omega štěňata nutně potřebují. Dospělé Omegy byly podporovány v samostatnosti a už se nikdo nedivil, když žila nějaká Omega bez Alfy nebo jiného druhu smečky, jak tomu bylo, když byla Missouri ještě mladá. Ale pokud šlo o děti? Stále se razil názor, že Omega štěňata se bez jasných pravidel neobejdou. Mluvilo se o poruchách ve vývoji a chování, které Dean opravdu vykazoval. Missouri zastávala názor že ano, Omegy potřebovaly pravidla a potřebovaly mít někoho, na jehož rozhodnutí se mohou plně spolehnout, když se sami neumějí rozhodnout. Ale bylo to hlavně o důvěře, ne disciplíně.

“To je tvůj názor,” odbyla ji Patricie. “Metody Alfy Evanse fungují a podle toho, co jsem viděla ve Winchestrově spisu, je Alfa Evans jediný, kdo ho bude schopen zvládnout. Na beznadějné případy Omega mladistvých, kterým nikdo neukázal, jak být správnou Omegou, se specializuje a má velký úspěch.”

“A co zneužití, kterému byl vystaven? Potřebuje psychologickou pomoc. Promluvit si o tom s někým.”

“To je diskutabilní,” prohlásila nekompromisně a nezúčastněně Patricie. “Jak to vidím já, Missouri, když je jejich Alfa otec opustil a došli jim prostředky, hledal Omega Winchester způsob, jak si vydělat. Ještě před nějakými osmi lety by ho zatkli za prostituci.”

“Je mu jen šestnáct! Je to ještě dítě!” 

“Zapomněla jsi, že žijeme v New Yorku? Mladší než on tu vraždí za bílého dne, vykrádají obchody a znásilňují, aby se dostali do gangu. Omega Winchester má štěstí, že se dostane do SunHill a dostane tak šanci na normální život.”

“Chci, aby bylo do spisu zapsáno, že jsem s jeho umístěním do SunHill nesouhlasila,” vyložila poslední kartu. Neznamenalo to mnoho, ale kdyby se někdy její špatné pocity ze SunHill potvrdily, alespoň by to Patricii spláchlo taky.

“Dobře. Zaznamenám to tam,” souhlasila neutrálně. “Chceš, abych jeho případ přidělila někomu jinému?” 

“Ne. Postarám se o něj.”

“V tom případě ho odvez do SunHill.”

Byla opravdu ráda, že se mohla s Patricií rozloučit, ale když ukládala mobil zpátky do kapsy, povzdechla si. Pro Omegu Deana udělala pro tuhle chvíli, co mohla, jediné, co ještě zbývalo, bylo pomodlit se za něj a možná seslat pár zaříkání, aby chlapce ochránili duchové a svatí.

Krátce se dotkla svého náhrdelníku, potom vyloudila na své tváři mírný, uklidňující úsměv určený jen pro její děti, a vrátila se zpátky do ordinace.

---

46. kapitola – 48. kapitola