Ledové slunce – 56. kapitola

Opřel si hlavu o okýnko a nezaujatě se podíval ven na chodce, kolem kterých projížděli. Cítil se otupěle. A jeho Omega byla neobvykle tichá a zalezlá v koutě jeho mysli, i když ji tam přímo nezahnal. Tipoval, že za to může otřes mozku a nejspíš i léky, které musel dneska ráno spolknout na rozkaz doktora, ale bylo mu to celkem jedno. Tak nějak mu bylo jedno všechno, včetně omluvy a projevu vděku, kterého se mu dostalo od Angela (a který druhý Omega chlapec vyřídil i od ostatních Omeg z útulku), toho, že byl zase daleko od svého Alfy a nevěděl, kde je Sammy, faktu, že se konečně mohl po mnoha dnech pořádně najíst a pak i vysprchovat (za dohledu Omega zdravotního bratra, který měl kontrolovat, že se mu kvůli otřesu mozku neudělá v teplé sprše mdlo) a i té drobnosti, že ho dobře známá Beta z péče o děti a mládež vezla do dalšího pěstounského domova.

“Se Sonnym už roky spolupracujeme,” promluvila Moselyová, “a je to můj dobrý přítel. Umístila jsem k němu už několik svěřenců. Normálně nebere Omegy, ale když jsem mu o tobě řekla, hned souhlasil, že se o tebe postará. Budeš u něj v bezpečí.”

Poslední věta Deana přece jen nakopla. S úšklebkem se obrátil na Betu.

“Stejně v bezpečí jako v SunHill?” zeptal se kousavě.

“Nikdy jsem nechtěla, abys šel do SunHill, to mi musíš věřit, Deane. Hned, jak jsem tě tam nechala, jsem se spojila se Sonnym, a od té doby jsem se snažila dostat tě pryč, ale tyhle věci nejsou tak snadné. Existuji zákony a předpisy.”

“Nemám důvod vám věřit,” odvětil a aby dal najevo, že už se nehodlá dál bavit, prostě se zase obrátil k okýnku.

Beta to, zdá se, pochopila, protože už nic víc neřekla. Za to jí byl vděčný. Fakt neměl náladu se s ní bavit nebo ostatně s kýmkoliv jiným.

Zbytek cesty proběhl tedy v naprosté tichosti a nemluvili ani, když Beta zastavila v ulici plné starších, tří a čtyřpatrových domů. Takových těch, co měli široké kamenné schodiště stoupající od chodníku a obytné prostory ještě dole pod schody. Na první pohled docela bezpečná a klidná čtvrť, snad kromě jednoho starého bezdomovce, který seděl na kartonové krabici na schodech jednoho z domů na protější straně ulice a držel v ruce špinavou plechovku. Lidé kolem procházeli, aniž by mu věnovali nějakou pozornost, a on jen bez hnutí seděl, hlavu skloněnou a ruce s plechovkou natažené před sebe. Obrázek toho, jak život jednoho člověka může být úspěšný a druhý naprosto beznadějný.

Odtrhl pohled od bezdomovce a doběhl Betu, která byla pár kroků před ním a čekala na něj. Tedy doběhl… běhání mu moc nešlo. Léky sice bolest otupily, ale byla pořád přítomná. Bolavé koleno mu ztěžovalo chůzi, zbitá žebra dýchání a otřes mozku způsobil, že se mu spáry v asfaltu míhaly před očima.

Beta zazvonila na jeden ze zvonků vedle dveří. V odpovědi na to se ozval nějaký dětský hlas, chlapec možná mladší než Sam, a potom, co mu vysvětlila kdo je a proč přišla, je ten chlapec bzučákem pustil do budovy.

Krátká chodba končila schodištěm stoupajícím do dalšího patra a na každé straně chodby byly dveře. Jedny, před kterými byla velká rohožka s nápisem “Vítejte” byly otevřené a stál v nich tak osmiletý chlapec. Jak se k němu přiblížili, Dean poznal, že je to Beta. Měl slabou vůni ananasu, byl docela boubelatý, měl kulaté brýle se spoustou dioptrií, tmavou pleť a na krátko střižené černé vlasy s řídkými kudrlinkami. A když viděl Moselyovou, tak se široce usmál.

“Missouri!” vykřikl nadšeně.

Beta z péče o děti se zasmála, natáhla se po chlapci a přitáhla si ho do náručí. Ten jí okamžitě opětoval objetí a zaklonil hlavu, aby se na ní mohl podívat.

“Dlouho jste tu nebyla,” vyčetl jí.

“Já vím, Timmy. Měla jsem teď spoustu práce tady s Deanem,” odpověděla a kývla směrem k Deanovi.

Chlapec ji pustil, ustoupil a narovnal si brýle, zvědavý pohled upřený na Deana.

“Ty jsi ten Omega, co s námi teď bude bydlet?”

“Jo, tak něco…” řekl neurčitě a zamračil se. Neměl náladu na nějaké zvědavé štěně a byl tak otupělý, že přítomnost malého dítěte dokonce ani nevybudila jeho Omegu, což se bohužel stávalo častěji, než mu bylo milé. Nebyl a nehodlal být jednou z těch Omeg, co jim degenerují vyšší mozkové funkce pokaždé, když se jim do cesty dostane štěně.

“Ano, to je jistě on,” ozval se z bytu mužský hlas a vzápětí se ve dveřích objevil jeho majitel, který položil Timmymu ruce na ramena a dodal: “Jdi zpátky do kuchyně a dojez ten sendvič. A pak nezapomeň dát talíř a skleničku do dřezu.”

Štěně rozmrzele nakrčilo nos, ale udělalo, co mu muž řekl. Dean vyprovodil jeho mizející záda pohledem a pak se konečně zaměřil na majitele tohohle útulku. Byl velký asi jako Cas, svalnatý a stavěný jako Alfa. Měl přerostlé vlasy, které mu padaly až na krk a pod nosem místo kníru nějaké divné, chlupaté mrtvé zvíře. Oblečený byl do džín a obyčejného bílého trika odněkud z Walmartu nebo tak něco. A jeho výraz a pohled hnědých očí byl klidný a sebejistý, stejně jako byli sebejistý jeho krok, když vyšel ven na chodbu.

Tak počkat… způsob, jak držel ramena a jak se jeho nozdry roztáhly, když se zastavil vedle Moselyové.

Dean nasál vzduch.

Ženskou z péče o dítě necítil, neměla žádný výrazný pach, ale tenhle ‘Sonny’ rozhodně pach měl, i když tlumený blokátory a byl to pach zasraného Alfy; ibišek, čas a pižmo.

Dean okamžitě odhalil tesáky a postavil se do obranného postoje, dávaje jasně a hlasitě najevo, že jestli se Alfa přiblíží, okamžitě ho kousne. Ale Alfa to neudělal. Zvedl ruce dlaněmi vzhůru a sklonil hlavu, odhalující krk, i když zároveň se na Deana dál díval.

“Nepůjdu ani o krok blíž, dokud mi to nedovolíš, Deane,” řekl klidným a zároveň pevným hlasem, ve kterém rezonovalo uklidňující Alfa mručení.

“Jo, jasně!” odsekl a nevraživě se podíval na Moselyovou. “Je tohle kurva sranda? Jednoho Uzlohlava si vytáhnu ze zadku a vy mi tam cpete dalšího?!”

“To, jak se my chováme k ostatním ovlivňuje, jak oni se budou chovat k nám. Za hrubost dostaneš vždycky jenom hrubost,” vyšla z Alfy nějaká filosofická blbost.

“Sonnyho domov není nic jako SunHill. Budeš tu opravdu v bezpečí,” ujistila ho Beta, jakoby jí snad ještě mohl věřit.

“A co když tu nebudu chtít zůstat? Vezmete mě jinam?”

“Pokud nebudeš chtít zůstat, tak ano, slečna Missouri pro tebe najde jiného pěstouna, u kterého budeš moci bydlet, ale co kdyby ses nejdřív podíval dovnitř a promluvili si s mými chlapci?” navrhl Alfa a odstoupil od dveří, aby k nim pokynul rukou. “Můžeš zůstat na večeři a přespat u nás a pak se rozhodnout, jestli se ti tu líbí.”

Zíral na Alfu dlouhé vteřiny, jemu přímo do očí a čekal, až Uzlíkovi dojde trpělivost se vzdorovitou Omegou a nějak se projeví. Ukáže zuby, zavrčí nebo mu jen v očích probleskne podrážděnost, ale tenhle Sonny nepohnul ani svalem. A když Dean znovu učichal vzduch, tak necítil, že by přes blokátory proniklo cokoliv víc, než nasládlá vůně ibišku, který přehlušoval mnohem slabší vůni čaje. Tenhle Alfa nepáchl jako Evans, nerozkazoval jako Evans, netvářil se povýšeně jako Evans. Jo, mohl to být všechno jen trik, ale…

Podíval se na dveře do bytu a pak na Betu, které ho sem přivedla a která mu věnovala povzbudivý úsměv. Hádal, že stejně neměl na výběr a musel tu zůstat do doby, než si pro něj jeho Alfa přijde. A pokud to bude jen o trochu lepší, než SunHill, bude to výhra.

Zvedl bradu, dávaje najevo, že on rozhodně není submisivní Omega, která si před nějakým Alfou sedne na zadek, a prošel kolem Bety a pak i kolem Alfy do bytu.

Byt byl jeden pokoj, ne moc velký, ale ani ne vyloženě malinký. Hned po levé straně dveří se pohodlně vešla prostorná, asi i rozkládací pohovka, a dvě křesla a nějaký ten stolek na kterém leželi ovladače, kniha, časopis o autech a brýle a pár plechovek od coly a nějaké další zmuchlané papíry. Okna vedoucí do silnice byla zasazená v malých výklencích, které byly obložené dřevem a byli na nich hozené polštáře, aby se tam dalo sedět. Pak tam byla kuchyň. Normální a obyčejná, s ledničkou, mikrovlnkou, prostě vším, včetně docela velkého stolu obklopeného dohromady šesti židlemi. Na jedné z nich seděl Timmy a cpal se sendvičem. Kuchyň byla oddělena od malé chodby přistavěnou stěnou, která běžela celou místností a končila přímo naproti vchodovým dveřím. A z chodby, která tak vznikla, vedli několikery dveře do dalších pokojů.

Dean hádal, že úplně původně byl celý tenhle dům postavený pro jednu rodinu, ale během let se stalo, že ho rozdělili na víc bytových jednotek a tak to tu vypadalotrochu divně.

Nasál vzduch.

Byt byl cítit silně po ibišku a čaji, ale také rozeznával nějaké slabé Beta pachy, vůni jídla, obvyklých domácích čistících prostředků, zpocených nohou a rybiny. Dům prostě páchl… normálně. Jako úplně obyčejná domácnost, kde společně žily Alfy a Bety. Po Alfovi, který určitě tenhle byt považoval za své doupě a jistě si ho označkoval, ale ne po Alfa vzteku nebo po strachu a utrpení.

Dveře po Deanově pravici náhle klaply.

Prudce se k nim obrátil, zavrčel a probodl pohledem kluka Samova věku, který se vynořil z jedněch dveří a s hlavou skloněnou, pohled zabodnutý do mobilu, šel přímo k Deanovi a nevnímal okolí. Dean věděl sakra dobře, že mu od něj nic nehrozí, ale přesto se neubránil tomu, aby sevřel ruku v pěst a napnul se.

V tu chvíli kolem něj prošel Alfa – což Deana donutilo couvnout o krok – a položil přicházejícími Beta klukovi ruku na rameno.

Beta kluk s vyjeknutím nadskočil a vytřeštil na Alfu oči. Dean očekával, že ho Alfa okamžitě se zavrčením pošle na jeho místo, i když asi ne tak násilně, jako to dělal Evans, jenže Alfa místo toho jen naznačil k uším.

Kluk se zatvářil provinile a vytáhl si z uší sluchátka. Místnosti se hned rozezněla hlasitá rapová hudba.

“Co jsme si říkali o sluchátkách, Barte?” zeptal se Alfa přísně, ale ne nelaskavě.

“Že je nesmím nosit, když jdu po ulici ani při vyučování a doma je smím mít, jen když jsem ve svém pokoji, protože když z pokoje vyjdu, znamená to, že chci trávit čas s ostatními a je neslušné, aby mě oslovili a já je kvůli hudbě neslyšel,” odrecitoval Beta kluk poslušně a i když v tom byla určitá provinilost, taky v tom byl otrávený podtón štěněte, kterého rodiče obtěžují nějakými příkazy a zákazy. Nebo starší bráchové. Znal to od Sammyho a vidět to po tak dlouhé době… přimělo ho to k malému, pobavenému úsměvu, i když nechtěl dávat najevo nic jiného, než vzdor.

“Velmi správně. Porušil si pravidla. Víš co to znamená?”

Trest, naběhlo Deanovi okamžitě v hlavě.

Beta kluk otráveně zasténal, než vytáhl z ucha i druhé sluchátko, obě je vypnul a pak je položil do Alfovi dlaně. Alfa je strčil do kapsy a zároveň s tím, jak se obrátil k Deanovi, objal kluka kolem ramen.

“Teď se pozdrav tady s Deanem.”

“Zdarec. Jsem Bart, nedobrovolný účastník projektu zkoumajícího vliv nedostatku wifi připojení na mozek moderního dospívajícího.” Mávl Beta hubenou rukou. Celý byl takový hubený a vytáhl, takže se mohl Deanovi skoro dívat do očí. Podobně jako Sammy, jenom tenhle Beta měl blond vlasy, bledou kůži a výrazné zrzavé pihy. A velké, přední zuby, které ukázal v pobaveném úsměvu.

Dean opatrně vdechl. 

Číst Bety bylo těžší, protože jejich pachy byly mdlé, ale když měla Beta strach nebo naopak byla velmi šťastná, tak se to dalo rozpoznat celkem dobře. Z tohohle kluka necítil nic jako strach, jen slabý nádech něčeho sladkého, podobajícího se chladící kapalině v mrazících.

Alfa zamručel a přesunul ruku na Betův zátylek, který viditelně trochu stiskl. Přece jen se choval, jako Alfa, ale Beta kluka tím nevyděsil. Ten k němu jen zvedl pohled a pozvedl obočí. Alfa si v odpovědi odfrkl a s přátelským postrčením a slovy “mazej za svou hodinou u počítače” poslal Betu k výklenku, kde opravdu ležel zavřený laptop.

Dean se zamračeně díval, jak si Beta sedá a otevírá počítač a… cítil se nejistě. Na tomhle místě mu v hlavě nezněl žádný výstražný alarm. Jeho Omega se nevzpouzela v odporu proti Alfovi ani ho jeho instinkty nevarovaly. Tohle místo a tenhle Alfa, který evidentně používal blokátory, i když byl doma… nic z toho nevypadalo nebezpečné. Z toho přemýšlení ho bodlo v hlavě.

Sykl a přitiskl si prsty na spánek. Léky asi přestávaly působit.

“Tak co, Omego? Zkusíš to tady se Sonnym?” oslovila ho Moselyová mile.

Prudce k ní obrátil pohled, pak ho stočil na Alfu a nakonec se rychle znovu podíval na dva kluky se kterými by sdílel tohle doupě.

“Hádám, že stejně nemám na výběr,” odpověděl nakonec, čím sociální pracovnici viditelně potěšil.

Moselyové byla jeho odpovědí potěšena a rozhodně se to nezdráhala dát najevo nejen slovně, ale i tím, že ho mile poplácala po tváři.

Potom se mu všechno tak nějak… rozmázlo. Nemohl říct, že by ztratil vědomí nebo si neuvědomoval, co se kolem děje, ale pohled na Betu ze sociálky a Alfu, jak se loučí, byl, jakoby všechno sledoval skrze hrdlo láhve. Přál si na chvíli si sednout, ale neodvažoval se pohnout a ztratit alespoň to málo koncentrace a přehledu, který měl, když se díval, jak Alfa za Moselyovou zavírá. Vzpamatuj se, Winchestere, a sleduj protokol, pokáral se v duchu a zaměřil se na dveře. Byl tam jen jeden zámek a k tomu řetízek; nic z toho Alfa nepoužil. Místo zamykání vycvakl z úchytu fixu přidělanou na rámu mazací tabule visící na dveřích a napsal tam velkým a zřetelným písmem ‘Vyklepat rohož’. 

Potom se obrátil k Deanovi.

“Myslím, že bychom se měli řádně představit,” nadnesl a, zatímco zůstal v něčem, co by se dalo nazvat bezpečná vzdálenost, natáhl k Deanovi ruku. “James Woulis, ale všichni mi říkají Sonny.”

Podíval se na nabízenou ruku. Nebylo to tak, že by mu ruku nikdo nikdy nenabídl, ale dočkat se toho od Alfy nebylo časté. Vzhledem k Deanově věku a subgenderu prostě neměli potřebu mu prokazovat nějaký zvláštní respekt. Bylo to tedy divné a neměl by tomu věřit, ale Alfa nepáchl tak špatně, jako Evans, a tak jeho ruku přijal a věnoval mu rychlý, ale pevný stisk. Přesně, jak ho to učil jejich Alfa.

“Dean Winchester,” představil se stručně a ruku pustil.

“Rád tě poznávám, Deane.” Pokývnul Alfa uznale hlavou. “Než ti ukážu tvůj pokoj, pojďme si promluvit o pár pravidlech tohoto domova… mého doupěte,” to zdůraznil, ale ne agresivním způsobem, aby tím Deana varoval, řekl to spíš s hrdostí a spokojeným zamručením v hrudi; své doupě představoval s veškerou láskou k tomu. “Říkáme si tu pravdu. Když budeš mít problém, přijdeš za mnou a společně ho vyřešíme. Tvůj pokoj je jen tvůj. Když v něm budeš chtít zůstat, můžeš, ale jakmile ho opustíš dáváš najevo, že se chceš setkat s ostatními a to znamená, že odložíš mobil i sluchátka,” pokračoval, což donutilo Deana k malému úšklebku; jakoby měl mobil a sluchátka nebo je snad od tohohle Alfy měl dostat. “A vždy večeříme společně,” uzavřel to Alfa posledním pravidlem. “To jsou ty nejdůležitější. Zbytek se dozvíš časem,” dodal, než se mírně usmál a pak kývl hlavou směrem k chodbě a dveřím. “Tak pojď, koukneme se na tvůj pokoj…” vyzval ho a pozvedl ruku, jakoby chtěl Deana vzít kolem ramen.

Dean strnul a nepatrně odhalil tesák, což Alfu donutilo smířlivě zvednout nataženou ruku dlaní k němu a ustoupit o krok, čímž mezi ně dal určitou vzdálenost. Deana to uklidnilo, takže když pak Alfa vykročil k pokojům, následoval ho.

Dveří bylo jen pět. Jedno musela být ložnice Alfy a jedno koupelna, to znamenalo, že pro svěřence tu byli už jen tři pokoje. Jemu připadl ten hned druhý.

Alfa otevřel dveře, ustoupil a nechal Deana nahlédnout dovnitř.

Pokoj vlastně nebyl o moc větší, než ten, který předtím sdílel s Angelem, ale bylo jasné, že je celý jenom jeho. Základní nábytek byla jednolůžková postel přiražená ke stěně, skříň na oblečení, ne velká, ale pro těch pár kousků, které Deanovi stačily, dostatečně velká a psací stůl se židlí. Všechno to bylo trochu strohé, ale ne tak nevlídné, jako v Sun Hill. Na zemi byl světlý koberec, na skříni kdoví proč visel starý plakát z nějaké výstavy veteránů, na stole stole blok a krabička, ve které se prodávaly sady skládající se ze základních pastelek, tužek a propisky – to si Alfa myslel, že je mentálně zaostalý nebo co? – a na posteli bylo kromě barevného, květovaného povlečení, také pět polštářů v barevných povlacích včetně jednoho růžového a chlupatého. Povlečení i polštáře vypadaly nově, dokonce byla v pokoji cítit novota, a pak řídký pach předešlého obyvatele potlačený celou lahví spreje proti pachům.

Vypadalo to, že se Alfa připravil na příchod Omegy, včetně toho, že pokoj dobře vyčistil a nakoupil věci na hnízdění a k tvoření něčeho kreativního, protože to přece Omegy potřebovaly.

“Neberu do svého domova Omegy a tak s nimi nemám velké zkušenosti, ale snažil jsem se pro tebe připravit základ pro dobré a pohodlné hnízdo.”

Měl na jazyku poznámku, že on takové blbosti jako hnízdění nedělá, ale místo toho chladně pohlédl na Alfu.

“A co tak najednou, že sis mě vzal, Alfo?” samozřejmě přidal jeho sekundární označení s patřičně posměšným tónem. “Nebaví tě starat se o štěňata a chceš, aby ti někdo zahřál postel?” 

Alfovi čelisti se napnuly a pod blokátory prosákl závan silného černého čaje. To bylo poprvé, co se projevil, jako Uzlík a samozřejmě, že to udělal hned potom, co se za Betou ze sociálky zavřely dveře. Teď už jen stačilo, aby Deana popadl za vlasy a nacpal mu hlavu do záchodu nebo do nějakých jiných míst.

“Tím, co jsi právě řekl, jsi se jen sám ponížil,” řekl místo vzteku. “Představil ses jako někdo, kdo nemá jiný účel na světě, než vychovávat štěňata a posluhovat Alfům. Jestli chceš respekt okolí… respekt Alfů, jako jsem já… musíš se nejdřív sám začít respektovat,” vyprodukoval Alfa další rádoby poučné kecy; hlava v záchodě by byla Deanovi milejší: “Nechám tě zabydlet se. Večeře je v šest… a ještě tohle,” dodal a z kapsy vytáhl mobil. Pár let starý samsung, jasně z druhé ruky, ale v dobrém stavu. A nabídl ho Deanovi.

Nedůvěřivě se na mobil podíval. Co tohle sakra mělo znamenat? Nabízel mu mobil, jo? To určitě nemohlo být zadarmo.

“Co za něj chceš?” zeptal se a pro tentokrát spolknul poznámku o tom, co by si představil, že Uzlík bude chtít za mobil.

“Aby ses spojil se svým bratrem.”

Neznělo moc věrohodně, že by Alfovi záleželo na tom, jestli je v kontaktu se Samem, ale zase na druhou stranu… mobil tu byl a Sammyho chtěl vidět a slyšet. Jeho Omega po dlouhé době zvedla hlavu v zájmu a trochu zakňourala, jakoby říkala, že jí chybí její štěně. Možná za mobil bude později muset zaplatit, ale do té doby se zjistí, že je Sam v pořádku.

Vzal si telefon, ale ani ho nezkontroloval. Nechtěl, aby Uzel věděl, že mu na něj záleží. To by pak chtěl dostat zaplaceno ještě víc.

Alfa kupodivu spokojeně zamručel a i přes blokátory se dostal slabý závan ibišku.

“Ve skříni máš nějaké oblečení.” Kývl ke skříni a pak už za sebou jen při odchodu zavřel dveře.

Dean osaměl, mobil pevně sevřený v ruce, a poslouchal, co se vedle děje. Vypadalo to, že Alfa šel a pustil si televizi, pak tam bylo nějaké šumění vody, vrzání židlí, hlasy, smích… Nic, co by nasvědčovalo tomu, že se chce Alfa vrátit nebo že se vedle děje něco… nedobrého, a tak se Dean trochu uvolnil a rychle rozhlédl po pokoji. Pohled mu padl na zástrčku na dveřích. Byla zevnitř, zvenku žádnou neviděl, takže tu nebyla proto, aby jeho uvěznila v pokoji, ale aby on sebe mohl chránit před někým zvenku. 

Rychle přešel ke dveřím a zástrčku zavřel.

Byla jednoduchá, kovová, prostě jen přivrtaná ke dveřím a k rámu a rozhodně by nemohl Alfu udržet venku pokud by se chtěl dostat dovnitř, ale i tak mu poskytla určitý pocit soukromí a bezpečí. Rychle zkontroloval, že jsou dveře opravdu zamřené a šel se podívat do skříně. Byla tam hromádka oblečení. Dvoje džíny, světle modré tepláky a několik triček v hloupě pestrých barvách – červené, růžové, dva odstíny modré a tmavě fialové. Štěstí, že na nich nebyly nějaké infantilní potisky. To už nemohl říct o pyžamu, které mělo světle růžovou barvu a potisk hvězdiček. Vypadalo jak pro štěňata, jen bylo v pánské velikosti. Jedna z těch zrůdností speciálně vyrobených pro Omega muže. Alespoň že hromádka slipů byla bílá.

Zaklapl skříň a padl na postel. A dlouze vydechl.

Všechno ho začínalo bolet, jak léky přestávaly fungovat a nejraději by si lehl a spal, ale úplně nejdřív se potřeboval zkusit spojit se Samem. Snad mu pěstouni, u kterých byl, nezákázali mít mobil nebo ho neodřízli od sociálních sítí.

Mobil, který dostal, už byl zapnutý, plně nabitý a připojený k wifi a byli na něm nainstalované různé chatovací aplikace, včetně Snapchatu. Chvíli a několik pokusů mu trvalo, než si vzpomněl na heslo, ale jakmile se přihlásil, s úlevou shledal, že je Sammy online. Chvíli váhal, ale pak si řekl, že na to sere. Chtěl svého brášku konečně vidět a i kdyby byl touhle dobou uprostřed vyučování nebo nějakého kroužku nebo cokoliv, Deanovi bylo tentokrát jedno, že ho vyruší.

Vteřiny, než se hovor spojili, byly nekonečné a jeho Omega, konečně zase alespoň trochu přítomná, se zvedla z koutku jeho mysli a začala nervozně přešlapovat. Pak konečně naskočil na obrazovce Sammyho tvář a úlevně zavrčel.

Malý Alfa vypadal zdravě a spokojeně. Tváře měl sice bledé a vlasy mu visely do očí, ale tak jeho malý brácha vypadal pořád. A v očích měl směsici překvapení a radosti.

“Dee!”

“Ahoj Sammy!” Donutil se k úsměvu, i když ho z toho bodlo v hlavě.

“Deane… Deane sakra!” vyšlo ze Sama přerývaně, společně s vrčením, a vycenil zuby spíš v rozrušení, než vzteku. “Zkoušel jsem ti psát a volat a všechno… jako stokrát!”

“Jo, no… neměl jsem u sebe mobil. Rozbil se,” odpověděl klidně, smířlivě, protože viděl, že se Samův Alfa dere na povrch a ať byl jeho malý bratr kdekoliv, nebylo by dobré, aby tam ukazoval tesáky a rudé oči. “Ale teď už mobil mám a jsem v pohodě, dobře? Nemusíš mít strach.”

Samova tvář potemněla a tentokrát ukázal zuby v zavrčení.

“Proč mi neříkáš pravdu?” zeptal se ostře; Dean jen předstíral zmatek. “Vím, co se stalo. O SunHill, útulku pro Omegy a o požáru. Viděl jsem tě na videu. Byl si dokonce ve zprávách.”

“Cože?” tentokrát zmatek nepředstíral, byl zmatený. Jasně, asi všichni ti čumilové natáčeli a fotili, ale že by to stálo za to, aby se dostal do zpráv.

“Počkej, pošlu ti odkaz.”
Sam sklopil pohled, jak vyhledával něco na své obrazovce a chvilku na to Deanovi přistála v chatu zpráva s odkazem na článek v New York Post. V rychlosti přejel očima, jaké hloupé sračky o SunHill psali. Něco ve smyslu, jak se jedná o skvělé zázemí pro problémové Omegy, jakých úspěchu Alfa Evans dosahoval, o oceněních a nenahraditelné ztrátě v místní komunitě. Evidentně se ještě ven nedostalo, že byl Evan zasraný pedofil a tyran. Znechuceně odvrátil pozornost od těhle lží a zapnul přiložené video, které samozřejmě natočil nějaký z čumilů na svůj mobil a ochotně ho poslal do redakce New York Post. Video začínalo někde ve chvíli, kdy Dean předával Uzla do rukou Jacobovi a pokračovalo tím, jak poslal Vadima odvést Omegy pryč od dobu. Následoval výbuch, kdy plameny vyrazili všechny okna ve spodním patře a vyšlehly k nebi. V tu chvíli se ‘kameraman’ asi vyděsil, protože následovaly záběry míhajícího se chodníku. Někde v půlce si útěk zase rozmyslel a zvedl mobil, aby mohl natočit, jak požár pohlcuje druhé patro domu, a zase se začal přibližovat. Následovaly zmatené záběry zadků, nohou a loktů, jak se ‘kameraman’ prodíral davem, jen aby se dostal dopředu a zaostřil na Deana sedícího na zemi.

Vidět sám sebe bylo divné, zejména proto, že vypadal zmateně a rozhlížel se kolem sebe kalným pohledem. A krví potřísněná mikina mu dodala ještě silnější nádech někoho, kdo právě prožil něco strašného a přitom to nebylo tak hrozné. Ani se nenadýchal kouře.

Záběr se stočil od Deana k malému hloučku Omeg a davu čumilů, kteří místo obklopili – většina z nich na sobě měla bundy natažené na pyžamech nebo domácím oblečení a samozřejmě v rukách drželi mobili – a taky na Vadima, který, jak se zdálo, společně s nějakou ženou kontroloval Evanse odloženého na chodníku. V tu chvíli video skončilo.

Dean zůstal zírat na černý obdélník s malými okénky nabízejícími další videa a najednou se mu začalo chtít smát. Ani se smích nesnažil zadržet.

“Deane…?” zeptal se zmateně malý Alfa shlížející z miniatury videochatu připíchlé v pravém horním rohu obrazovky.

“Poznal si ty dva, co nám pomáhají?” zeptal se, ale na odpověď nečekal. “To byl Jacob a Vadim, Alfovi chlapi. Zrovna ONI pomáhali dostat ostatní z domu, zatímco všichni ti dobří američané,” vyslovil to se znechucením, “jen stáli kolem a dělali si zasraná selfíčka. A teď mi řekni, kdo je tu dobrý člověk a kdo zločinec.”

Sammy se na něj jen díval a Dean se ani nedivil, že neodpovídá. Jo, Sam byl chytré štěně, jakože kurva hodně chytré, ale nebyl zvyklý, že by Dean takhle mluvil, protože to normálně nedělal. Normálně si ani nedovolil přemýšlet o takových nepodstatných blbostech, natožpak svoje myšlenky ventilovat nahlas. Ostatně nebyl ve smečce ten chytrý a nemusel si na něj teď začínat hrát.

“Dee, jsi… jsi v pořádku?” zeptal se Sammy hlasem, který zněl Deanovým uším jako hlas vyděšeného štěněte a to jeho Omegu zneklidnilo.

Donutil se k dalšímu úsměvu.

“Jasně, že jsem, děvko. Unavený, že bych spal týden, ale jsem v pohodě,” ujistil ho. Sam se nadechl, aby něco řekl, ale Dean ho zadržel zvednutou rukou. “Nech to být a radši mi řekni, co ty? U koho si skončil? Jak se tam máš? Starají se o tebe dobře?”

Sam semknul vzdorovitě rty, než odpověděl směšně vážným hlasem:

“Nejdřív chci vědět, jak si na tom ty.”

“Jsem teď u nějakého chlapa,” vynechal že je to Alfa, “a je to dobré. Koukej.”

Přepnul na druhou kameru, aby mohl Samovi ukázat svůj pokoj. Bylo vidět, že malý Alfa podrobuje místnost důslednému zkoumání. Měl takový ten zaujatý výraz, jako když se věnoval nějakému vědeckému projektu, a když mu Dean ukázal místnost hned dvakrát po sobě, objevil se mu na tváři souhlasný a trochu spokojený výraz.

“Tak teď ty…” vyzval ho.

Sam ani neodpověděl, jen přepl vlastní kameru a ukázal vlastní pokoj. Na rozdíl od Deanově měl v pokoji okno, za kterým byl vidět výhled na ulici a které mělo hezké záclony a tmavě modré závěsy. Byla tam jednolůžková postel s modrým povlečením, čelem přiražená ke stěně a nad ní byla “brána” z polic, prázdných, do kterých by si malý Alfa určitě s radostí dal knihy. Hned vedle, mezi poličkami a rohem, visela malá televize. Na dveřích z pokoje byl zase zavěšený basketbalový koš. Jak Sam otáčel mobilem dál, ukázala se prostorná šatní skříň, která byla otevřena dokořán – Sam tím asi bojoval se strachem ze skříní – takže byl dobře vidět obsah. Bylo to mnohem víc oblečení, než kolik si ho s sebou Sammy přinesl. Před skříní byl sedací pytel, zmuchlaný tak, aby se na něm dalo sedět a dívat na televizi. A nad pytlem byl plakát Einsteina s vyplazeným jazykem, který Samovi vždycky připadal hloupý, ale stejně ho chtěl. Nakonec malý Alfa otočil mobil až ke stolu, u kterého seděl, a ukázal pracovní desku a další poličky pověšené na zdi. A na stole byl kromě tabletu, také laptop otevřený na nějakém referátu.

Deanova Omega souhlasně zamručela. Sammyho pokoj vypadal vážně dobře a to znamenalo, že bylo jeho štěně dobře postaráno.

“Jsem u rodiny Bet,” začal Sam, když zase přepnul kameru na sebe. “On je obchodní právník a ona zubní hygienička. Mají dvě dcery, jedné je jen sedm a druhá je stará jako ty. Ty chodí do soukromé školy, já do státní, ale to je v pohodě. Nečekal jsem, že by za mě platili nějaké obrovské školné nebo něco.”

“A je ta nová škola v pohodě? Dobří učitelé? Jaké máš známky? A co spolužáci?”

“Znáš to.” Pokrčil Sam rameny. “Jsem tam za exota, ale učitelé jsou v pohodě a nemají se mnou problém. Chovám se slušně a mám dobré známky. Co ty?”

“Teď jsem pár dní nikde nebyl a nevím, kam půjdu. Uvidí se.”

“A co… ty víš kdo. Viděl si se s ním?”

“Včera v nemocnici. Na chvíli. Říkal, že mě odsud dostane. Existuje nějaký zákon, díky kterému si mě může jako Omegu vzít do péče. Tak se odsud snad brzo dostanu.”

Nečekal, že by byl Sam nadšený z představy, že bude s Castielem, ale ani nečekal, že by najednou agresivně zavrčel a vycenil zuby.

“Parchant jeden!” procedil malý Alfa mezi vyceněnými tesáky.

“Co ti zase vadí?!” odpálkoval ho vztekle a zavrčení mu bez váhání vrátil.

“Ty vůbec netušíš, co je to za zákon, co?!” sykl Sam a několikrát se prudce nadechl, jak se uklidňoval. “Ve státě New York se to jmenuje Zákon o Omeze v nouzi, ale i jiné státy mají podobné zákony. Aktivisté za práva Omega, včetně Americké Asociace Omeg bojují za zrušení těchle zákonů, protože dovolují jakémukoliv Alfovi vzít si do poručnictví nějakou Omegu a stačí jim jen tvrdit, že se ta Omega o sebe neumí dobře postarat. Třeba nemá dost dobrou práci nebo žije v malém bytě nebo prostě je jen nechce za Alfu. A i když se tyhle zákony už moc nepoužívají ve většina případů soudy opatrovnictví odsouhlasí a Omega tak přijde o všechna svoje práva. Když tě získá do péče, tak nebudeš smět nic, Deane. Nebudeš smět nic vlastnit, řídit auto dokonce si ani nebudeš smět sám nakoupit. Bude tě mít úplně ve své moci! To nesmíš dovolit! Musíš utéct!”

Na jednu stranu se mu to, co Sam říkal, nelíbilo. Sračky, které tvrdily, že Omegy se o sebe neumí postarat a potřebují péči Alfy nebo alespoň Bety, ho vždycky rozčilovaly a že toho byl celý plný internet. Pořád bylo hodně Uzlíčků, nejen těch, kteří se prostě asi báli toho, že by Omegy mohly na něco mít názor a třeba si ho i prosadit. Ne, že by se až tak moc staral o Omega práva jako takové, ale svoje vlastní si vždycky velice chránil.

Ale na druhou stranu… Představa, že by jeho Alfa na chvíli rozhodoval o všem, mu v tuhle chvíli nepřišla tak strašná. Jen se schoulit v jejich společném hnízdě a nechat Case se o všechno postarat. Jasně, že ne na pořád, jen na den nebo dva, než poleví ta pekelná bolest hlavy. A vlastně ani celkově neměl strach z toho, že by si ho mohl Castiel vzít do péče, protože na rozdíl od toho, co si myslel Sam, Dean věděl, že jeho Alfa by mu svobodu a práva neupřel. Jeho Alfa už dal mnohokrát najevo, dokonce to i řekl, že nechce poslušnou Omegu. Chtěl… jak to říkal? Rovnocenného partnera pro život, nebo tak nějak směšně to znělo.

“Nikam nepůjdu.”

“Ale Deane…!”

“Ne, žádné ale,” přerušil ho rezolutně. “Je to jediný způsob, jak se dostat ze systému ven. U Case můžu žít a nemuset uvažovat o tom, kam mě za den nebo dva pošlou. Chci být raději s ním, než kdekoliv jinde,” uzavřel to a protože viděl, že se chce Sam hádat, rozhodl se změnit téma. “Už o tom nebudeme mluvit. Radši mi řekni víc o lidech, u kterých žiješ, nebo třeba na jakém projektu do školy teď pracuješ?”

Bylo zřejmé, že malý Alfa by ho raději dál přesvědčoval, aby utekl, ale po dlouhém vzdorovité pohledu, udělal, co mu Dean nařídil a začal víc vyprávět o svém novém, dočasném domově.

Dean se posunul po posteli, opřel se zády o krásně studenou zeď, která byla balzámem na jeho bolavé tělo, a poslouchat vyprávění svého bratra, rád že zase po dlouhé době slyší jeho hlas.

---

55. kapitola – 57. kapitola