Ledové slunce – 57. kapitola

Potom, co domluvil se Samem, musel nejspíš usnout, protože ho vzbudilo až klepání na dveře. Byl to Alfa s tím, že Dean nepřišel na večeři – bezděčně v něm hrklo, zatnul prsty do prostěradla a obezřetně hypnotizoval dveře připravený, že Alfa vtrhne dovnitř, aby ho za takovou ‘neúctu’ a porušení pravidel potrestal – a že mu přinesl jídlo a nechá ho za dveřmi.

Alfovo chování Deana překvapilo a tak jen jednoduše poděkoval. Pak dlouze poslouchal, dokud si nebyl jistý, že je Alfa pryč a teprve pak se ztěžka zvedl z postele a odemkl dveře za kterými opravdu našel tác s jídlem. Vzal si ho dovnitř a po krátké inspekci a váhání se pustil do toho, co mu Alfa donesl. Byla to rajčatová polévka z konzervy, pečené kuře a brambory. Nic přepychového, ale bylo to teplé, byl toho dostatek a nemusel to ani vařit a to se taky počítalo.

Když dojedl, trochu váhal, co udělat, ale nakonec se rozhodl vzít tác a odnést ho do kuchyně. Ne, že by Alfovi nějak důvěřoval, ale uklidit si po sobě špinavé nádobí bylo prostě normální. A tak s tácem v rukách vyšel spoza stěny a zastavil se při pohledu na překvapivě normální, domáckou scénu, které se odvíjela před jeho očima.

Timmy seděl u televize ve které běžel nějaký akční animák, asi japonský, který Dean neznal. Malý Beta byl do něj úplně ponořený a bylo jasně vidět, že vůbec nevnímá co se děje kolem něj. Nevšiml si Deana a nevěnoval pozornost ani Alfovi, který společně s druhým Betou seděl v kuchyni a k Deanově překvapení hráli karty.

Alfa a druhý Beta kluk, Bart, k němu od hry zvedli hlavy a sledovali ho, jak pomalu šel s tácem do kuchyně a položil nádobí do plného dřezu. Cítil dva pohledy v zádech, které ho znervozňovalo, a zároveň hypnotizoval špinavé nádoby. Kromě jeho vlastní misky od polívky, tam žádné jiná nebyla. Proč dostal polívku navíc? Očekávalo se od něj, že nádobí umeje? Měl by to nabídnout? A co sakra s tácem?

“Kam mám uklidit tác?” zeptal se aniž by se točil.

“Dej ho do košíku vedle linky,” odpověděl mu Alfa naprosto klidně.

Dean po něm vrhl rychlý pohled, než se podíval na měkký košík nebo spíš takovou tašku bez uší upletenou z proutí. Jo, dobře, to by šlo a nevypadalo to ani jako nějaký test jeho obratnosti a schopnosti a ochoty poslouchat i debilní rozkazy. Strčil tedy tác do košíku a obrátil se, aby Alfovi čelil.

Alfa ho sledoval klidným pohledem, zatímco Bart už mu přestal věnovat pozornost a mžoural do svých karet.

“Mám umýt nádobí?” zeptal se.

“Dneska má službu Timmy. Až mu skončí seriál, umeje to,” informoval ho Alfa; znamenalo to, že se od Deana nečekalo, aby uklízel a vařit? “Jestli chceš, sedni si a zahraj si s námi.”

Upřímně si nebyl jistý, jestli to byl jen návrh nebo druh rozkazu, ale po krátkém zaváhání se rozhodl, že to bude brát spíš jako rozkaz a protože po něm Alfa nechtěl nic divného, nebezpečného nebo vykouřit ptáka, tak se posadil ke stolu. Pomalu a opatrně, protože modřiny boleli a hlava na tom taky nebyla nejlíp. A podíval se na několik vyložených karet.

“Takže… co to je?” zeptal se a myslel samozřejmě co hrají za hru.

“Způsob, jak nás Sonny mučí,” odpověděl mu místo toho Bart. “Když tu máš Deana, nemůžu jít k sobě a pokecat s Abem?”

“Ne,” odpověděl mu Alfa jednoduše. “Teď je hodina, kdy trávíme spolu. Jednu denně zvládneš, štěně. A začni rozdávat,” dodal a položil svoje karty na stůl.

Bart si odfrkl a shrábl Alfovi karty, než se obrátil k Deanovi, a zatímco karty míchal, řekl:

“Hrajeme Crazy Eights. Znáš to?”

“Jo, jasně…”

“Fajn. Tak jdeme na to…” řekl Beta a začal rozdávat.

°°0°°

“… a nevím, kolik času nám to zabere,” řekl Bart a odložil do odkapávače na nádobí misku od svých cereálií, kterou právě umyl. “A jeho máma bude chtít, abych tam zůstal na večeři. Napíšu, až budu odcházet.”

“Připomeň jí, že chci, abys byl do desíti doma a že bych byl rád, kdyby tě přivezla a…”

“… a že jí to oplatíš tím, že vezmeš Abeho kempovat,” dokončil Bat za Alfu. “Abe z toho bude celý nadšený. Miluje kempování,” prohlásil ironicky.

“Naposledy měl průjem z marschmelounů,” uchechtl se Timmy, který zrovna myl svou misku.

“Víte, že se nemáte ostatním posmívat. Abe jen potřebuje získat zkušenosti,” napomenul je Alfa a sundal si brýle, které potřeboval nejspíš jen na čtení, protože si je nasadil, když dojedl svou misku vloček a otrub a vzal do ruky mobil. “Ale… musím připustit, že bylo trochu vtipné, jak utíkal s kalhotami u kolen a křičel, že ho honí medvěd, aby se nakonec ukázalo, že to byl jen mýval.”

Deanovy koutky trochu zacukaly v pobavení. Neznal žádného Abeho, nevěděl, o čem je řeč, ale představu si uměl udělat. Když si ale uvědomil, že se usmívá, raději semknul čelisti a sklonil pohled ke své misce s čokoládovými lupínky.

Přesněji, už to ani nebyly lupínky, ale čokoládová břečka s hrstkou dílků mandarinek, které mu Alfa do misky hodil bez jediného slova, jen s tichým očekáváním, že je Dean sní. Byla to divná kombinace a kromě toho neměl Dean hlad, což, jak si uvědomoval, bylo divné. Nepamatoval si, kdy naposledy dokázal sedět nad jídlem a nejíst, ale prostě se nějak stalo, že mu včerejší večeře stačila. A když už byl u včerejška… Celý večer byl takový divně normální. Chvíli hráli karty, potom Timmymu skončil seriál a šel bez řečí mejt nádobí a nakonec jim Alfa dovolil dělat, co chtějí a sám odešel do svého pokoji udělat nějaké ‘papírování’. Protože Bart hned odspěchal do svého pokoje a už po cestě vytahoval mobil a Timmy si šel pustit nějaký další seriál, tak Dean využil příležitosti a ukradl si v kuchyni nůž. Jasně, věděl, že by si toho ostatní kluci mohli všimnout a říct to Alfovi, ale nehodlal udělat znovu tu chybu a neozbrojit se. Vrátil se do ložnice, zamkl za sebou a nůž si strčil pod polštář, kde zůstal, nepoužitý, až do dnešního rána, kdy Alfa jen zaklepal na jeho pokoj a přes dveře na něj křikl, ať vstává, jde se umýt a vyčistit si zuby a pak ať přijde na snídani.

“Chtěl bych vidět skutečného medvěda,” řekl Timmy a utřel si mokré ruce do kalhot.

“Medvědi se většinou drží dál, protože vědí, že mají lidé zbraně. Pokud se přiblíží, tak v noci, když tábor spí, a člověk pak jen ráno najde rozházené věci, vyžrané zásoby a otisky tlap v bahně. Jednou jsem to já a Sam zažili, když jsme byli kempovat s našim Alfou,” řekl Dean, kdoví proč, prostě to z něj jen tak vypadalo a samozřejmě tím na sebe upoutal nežádoucí pozornost. Tři páry očí se upřeli přímo na něj, jakoby čekali, že řekne ještě něco nebo byl nějaká zatracená atrakce.

“Jezdili jste se svým Alfa otcem často kempovat?” zeptal se Alfa.

Dean se na něj zamračil a pak trhl rameny v pokrčení.

“Občas,” řekl, odložil lžičku do nedojedeného jídla a odstrčil misku stranou. Rozhodně neměl v úmyslu vyprávět, že jezdili často a že je jejich táta poslední tři roky pravidelně nechával venku samotné. Prostě je jen vyvedl do divočiny a odešel s tím, že se za dva nebo tři dny vrátí, aby se o sebe postarali. Mohlo to být docela na hovno, když celou dobu pršelo nebo byla zima, ale taky to byla zábava.

“Já doufám, že letos ještě jednou pojedeme, ale uvidíme, jak se vyvrbí počasí,” odpověděl Alfa ledabyle, načež se obrátil na Bety. “Jděte se připravit do školy. Chci si tady s Deanem říct pár slov.”

Oba Beta kluci bez protestů odešli do svých pokojů, takže zůstal s Alfou sám. Očima okamžitě zabloudil k zásuvce, kde byly nože, skříňce, kde byly pánve a ke kávovaru, ve kterém stála konvice čerstvé a hlavně horké kávy. Všechno se to dalo perfektně použít jako zbraň, ale jen v případě, že se k tomu stihne včas dostat. Zvažoval, jestli má vůbec šanci. Alfa seděl zády ke kuchyňské lince, aby měl přehled o celé místnosti, a Dean si vybral místo co nejdál od něj, ale zároveň tak, aby měl linku po pravici a zbytek bytu po levici. Alfa mu částečně zablokoval cestu ke zbraním, ale potom, co v posledních dnech zažil… sakra jo, probojoval by se přes něj. Byl si téměř jistý, že by to zvládl.

“Dneska po práci půjdu vyřídit tvoje přijetí do místní školy,” začal Alfa naprosto pohodovým tónem a hrál si při tom se svými brýlemi. “Pak mám ještě nějaké další pochůzku a tak přijdu až po šesté. Myslíš, že bys mohl dohlédnout na večeři a na Timmyho? Do školy ho vozím, ale zpátky jezdí sám. Měl by dorazit tak ve dvě.”

Dean se zamračil a nasál vzduch. Alfa na sobě zase musel mít slabší verzi blokátorů, přes kterou jeho pach pronikl, a tak mohl zachytit ibišek a uklidňující Alfo vůni. To vypadalo, jakoby Alfa neměl žádné postranní úmysly, jenže Alfové měli vždycky postranní úmysly, až na pár výjimek, s jejich Alfou v čele, Bobbym pokračujíc a Castielem konče.

“Ty chceš, abych se postaral o štěně? To proto, že jsem Omega?”

“Ano, chci, ale ne proto, že jsi Omega. Je to proto, že jsi nejstarší a vím, že ses zodpovědně staral o svého mladšího bratra.”

“Nemůžeš vědět, jestli jsem se o něj staral zodpovědně,” namítl konfrontačně. “To, že jsem Omega, ze mě nedělá dobrého pečovatele o štěňata. Co když ho nechám se toulat nebo co když uteču? Vůbec mě neznáš. Můžu udělat cokoliv.”

“Důvěra, Deane, je vždy reciproční a vždy jeden musí začít důvěřovat, aby si zasloužil důvěru druhého,” odvětil Alfa trpělivě. “Prokazuji ti důvěru a zároveň doufám, že ty díky tomu začneš důvěřovat mně. A pokud jde o tvůj útěk… Kdybys opravdu chtěl utéct, mohl si to udělat dnes v noci. Zůstal si. Víš, že tady se ti povede lépe, než na ulici.”

Neměl zájem začít s ním probírat otázku důvěry, kterou vůči němu rozhodně nechoval, a tak jen pokrčil rameny.

“Fajn. Dohlédnu na něj.”

“Děkuji, Deane,” poděkoval mu Alfa a jeho vůně na krátko zesládla spokojeností, potom si nasadil brýle a sáhl do kapsy odkud vytáhl kus papíru a propisku. “Stavím se taky nakoupit. Potřebuješ, abych pro tebe něco koupil?” zeptal se a zvedl pohled od papíru položeného na stole a od propisky, připravené k zapsání další položky na seznam. 

Nápad říct si o nějaké normální pyžamo mu probleskl hlavu jen krátce. Stejně neplánoval, že tu zůstane napořád. Castiel si pro něj jistě brzy přijde a těch pár dní to mohl zvládnout v obludnosti s hvězdičkama. Ostatně bylo to jen oblečení, hlavně, že nějaké měl a že mu v něm nebyla zima. Byla tu ale drobnost, kterou by už potřeboval a jen myšlenka ho přiměla zvednout ruku ke své tváři a přejet si po řídkých, světlých vousech, které mu pokrývaly část brady, čelist a horní ret. Bylo to odhadem tři týdny, co se holil a i přes všechno, co v posledních dnech zažil, vousy mu tvrdošíjně rostly dál. Sice to byly Omega vousy, jemné skoro jako chlupy na rukách, ale už je měl dost dlouhé, aby ho škrábaly na krku a na prsou, když dal bradu dolů.

“Potřeboval bych se oholit,” připustil.

“Holící strojky mám. Koupím ti nějakou pěnu na holení pro Omegy,” zareagoval na to Alfa a hned si to zapsal do nákupního seznamu. “A nic jiného nepotřebuješ?” zeptal se tak podivně důrazně, jakoby si myslel, že Dean něco potřebuje, ale sám neví co. Dean však nevěděl o ničem, co by mohl potřebovat nebo co by chtěl a mohl si o to říct a upřímně se mu o tom nechtělo ani přemýšlet. Uvítal by moci si jít zase lehnout.

“Nic,” odmítl s pokrčením rameny.

Alfův pach se trochu změnil. Čaj zesílil, ale nedalo se říct, že by to byl výsloveně hněv, spíš zklamání a mírná nespokojenost. Problém byl, že s blokátory se nedal tak dobře číst, jako kdyby byl bez nich a vlastně, kdyby seděl Dean ještě o kousek dál, možná by tak jedině po čichu poznal, že je to Alfa.

“Dobře,” odsouhlasil a vrátil propisku a papír zpět do kapsy, jen aby z ní vytáhl peněženku a na stůl položil deset dolarů. “Tady…” posunul pár bankovek Deanovým směrem. “Kdyby sis chtěl sám dojít do obchodu pro nějakou drobnost. Klíče visí na věšáku naproti dveřím.” Nechal bankovky ležet a nijak nekomentoval, že si je Dean nevzal, a zvedl se. “Nebo mi můžeš kdykoliv napsat. Moje číslo máš v mobilu,” dodal, jen tak nepatrně se usmál, což pod knírem skoro nebylo vidět, a odešel do svého pokoje. Schválně při tom obešel stůl tak, aby nemusel jít za Deanovými zády.

Dean vyprovodil Alfu pohledem, potom se zadíval na bankovky a nakonec je shrábl a strčil do kapsy. Bez ohledu na okolnosti a částku; prachy odložené na stole by tam nechal ležet jenom blázen.

°°0°°

Počkal hodinu, aby si byl jistý, že všichni odešli a nikdo, zejména Alfa, se nevrátí a pak spolkl jeden z léků na bolest, které mu dali v nemocnici. Tedy, dali je Betě od péče o dítě, jakoby byl nesvéprávný a neuměl si v zatracených šestnácti letech sám vzít prášek. A ta je zase pro změnu předala Sonnymu, který je prostě nechal v papírovém sáčku stát vedle televize. Asi nepovažoval Timmyho za tak malého a hloupého, aby se je pokusil sníst, což by asi v osmi letech vážně být neměl.

Byl to nějaký silný lék, jehož jméno neznal, a zabral možná deset, patnáct minut potom, co ho spolkl. Byla to tak zatraceně obrovská úleva, že usnul na pohovce před zapnutou televizí. Probudil se ale po dvou hodinách, prudce, se srdcem bušícím v hrudi a vrčením na rtech. Jeho Omega běhala v kruhu a kňučela o tom, že je všechno špatně. Chtěla své štěně, chtěla svého Alfu, chtěla pryč z doupěte cizího Alfy, které páchlo po ibišku a čaji. Nechutný pach, který Deanovi naplňoval nozdry a dostal se mu až na jazyk, který jakoby se pokryl nesmývatelným povlakem. Odpotácel se do koupelny, zavřel za sebou a důkladně si vyčistil zuby a vypláchl pusu mentolovou ústní vodou, aby se tak zbavil té nechutné pachuti.

Problém byl, že to nepomohlo s panikou, která v něm narůstala a kterou nechápal. Všechno bylo v pořádku. Jo, bolelo ho celé tělo a byl daleko od svého malého bratra i od Case, ale nebylo to jako Sun Hill. V té pekelné díře měl nervy pořád napnuté a zatraceně jo, panikařit bylo normální. Ale ne tady. V Sonnyho doupěti mu zatím nic nehrozilo.

Nervózně přecházel po malé koupelně tam a zpět, prohrabával si vlasy a snažil se uklidnit svůj splašený dech. Věděl, že hyperventiluje a věděl i to, že když s tím něco neudělá, mohl by tady sebou seknout na dlaždičky. Znovu se praštit do hlavy by léčení otřesu mozku zrovna neprospělo.

Opřel se o umyvadla a podíval se do zrcadla. A musel se trochu ušklíbnout. Jak se během týdnů v Casově péči hezky zpravil a zakulatily se mu tváře a vystoupily drobné pihy, tak pár dní v té pekelné díře stačilo, aby mu obličej zbledl a líce se propadly. Nebylo divu, že se do něj Alfa pokusil včera dostat polívku navíc. Ostatně správné Omegy měly být buď drobné nebo trochu boubelaté, široké boky a velké zadky. Takoví byli Omega muži.

Roztočil kohoutek, nabral vodu do dlaní a cákl si ji na obličej. Pak se na sebe znovu podíval.

“Tak jo, chlape. Uklidni se,” promluvil na svůj odraz. “Jsi Dean Winchester z hrdé rodiny Winchesterů. Jsi voják, silný a neohrožený. Přežil si už spoustu sraček a ještě spoustu dalších přežiješ, protože tebe nikdo neporazí. Opakuj to! Co jsi? Voják! Jaký jsi?! Silný a neohrožený! Opakuj! Voják! Silný a neohrožený, pane!”

Prudce vydechl. To bylo ono. Hned to bylo lepší, když si připomněl tátu a jistotu, kterou mu poskytovalo poslouchat jeho rozkazy. Následovat ho. Tu jistotu, kterou teď vůbec neměl a uvědomit si to mu přineslo další nával úzkosti. Svého Alfa otce kontaktovat nemohl, ale měl mobil a mohl zavolat svému Alfovi. Jenže to by byl nerozum. Jeho číslo si pamatoval, bylo důležité a tak si ho uložil do hlavy, stejně jako Samovo a stejně jako číslo na bezpečný mobil svého táty, ale nemohl k zavolání použít mobil, který nebyl jeho. Bylo to Castielovo soukromé číslo, které nemohl mít a neměl jen tak někdo. I kdyby ho jen vytočil a pak hned smazal, tak by stejně zůstalo v paměti mobilu, odkud by ho policajti nebo FBI mohli vydolovat. Nemohl Case takhle ohrozit.

Musel se sakra vzchopit a přestat hysterčit.

Použil rukáv, aby si otřel obličej, zatlačil zbytky paniky do koutku mysli, kde je byl odhodlaný nadobro pohřbít, a vrátil se zpět na gauč před televizí.

°°0°°

Když se probudil podruhé, bylo to proto, že slyšel od vchodových dveří nějaké podivné zvuky. Ani nepřemýšlel, protokol naskočil jako první. Zpod polštáře vytáhl nůž, který si předtím přinesl ze své ložnice, a potichu se připlížil ke dveřím. Někdo se šťoural v zámku, o tom nebylo pochyb.

Přehodil si nůž z ruky do ruky a po krátkém zvážení možností, se rozhodl, že dotyčnému nezabodne nůž do břicha rovnou, ale raději se předtím podívá kukátkem, kdo to vůbec je. Opřel se o dveře a vyhlédl ven. Nikoho neviděl, rozhodně nikoho dospělého, ale někde u dolního okraje toho, co mohl kukátkem vidět, trčela hnědá kštice.

Dean rezignovaně protočil oči a zatímco si strkal nůž vzadu do kalhot, druhou ruku otevřel dveře Timmymu přímo před nosem. Beta štěně na něj zamrkalo překvapenýma očima, které byly ještě větší kvůli jeho velkým brýlím.

“Co děláš, štěně? Neumíš otevřít dveře?” zeptal se otráveně, ale ustoupil stranou, aby Betu pustil dovnit. Ten ale zůstal stát na rohožce a vypadal najednou bezdůvodně hrozně moc zahanbeně a nešťastně.

“Namohl jsem se trefit,” zamumlal nakonec a pomalu, hlavu svěšenou, vešel dovnitř.

Dean ustoupil ještě kousek, opřel se o roh stěny a sledoval, jak si Beta kluk sundává boty. Nedělal to jen proto, že ho tím Alfa pověřil. To pro něj nic neznamenalo. Za jiných okolností, kdyby tu nemusel zůstat a počkat, až si ho bude jeho Alfa moci vzít k sobě, tak by prostě Sonnyho přání ignoroval a bylo by mu jedno, že se v něm tenhle divný Alfa zklame.

Dohlížel na Timmyho, protože se v něm vzednulo jedno z těch hloupých Omega nutkání a protože to bylo po dlouhé době něco jiného, než vztek, strach a úzkost, rozhodl se na to soustředit. Vyhovět své mručící Omeze a svým instinktům a postarat se o nejbližší štěně. Ostatně, co by tu taky měl dělat jiného?

Timmy položil boty – měl je na suchý zip – ke stěně a potom na jeden z dolních věšáků, nejspíš určených pro menší děti, pověsil svoje klíče. Měl je zavěšené na šňůrce s nějakými nápisy, které Dean tipoval na logo Anime seriálu a na každém jednotlivém klíči měl nasazené umělohmotné hlavy psů. Dohromady to vypadalo směšně a klíče musely být zbytečně těžké, proto se nad tím Dean pozastavil.

Když byly klíče na svém místě, pustil se Timmy do sundavání bundy. Tu měl taky se zapínáním na suchý zip a s pásky, taktéž na suchý zip, kterými měl omotané neobvykle široké rukávy. Suché zipy vrzaly a bunda šustila a Timmy ji pořád ne a ne sundat.

Dean se zamračil. Na osmileté štěně byl poněkud neohrabaný. Sammy se v jeho věku nejen dokázal bez problémů svlékat a oblékat, zvládal už i nabít zbraň.

“Chceš pomoct, kamaráde?” zeptal se a natáhl se, aby Betovi pomohl.

Ten ale před ním ukročil a prudce zakroutil hlavou.

“Ne, já to zvládnu! Musím to zvládnout!” odmítl rezolutně a pustil se do dalšího soustředěného boje.

Dean jen zvedl ruce v gestu porážky a dál sledoval, jak se štěně potýká s úkolem dostat se z rukávů a pověsit svou bundu na věšák. Když to zvládl, vypadal spokojen.

“Promiň,” obrátil se k němu Beta a narovnal si brýle. “Nechtěl jsem na tebe být zlý, ale Sonny říká, že se musím snažit. A potom… když to nejde, je v pořádku požádat o pomoc. Ale já věděl, že to půjde!” Usmál se Timmy, načež zvedl svoje malé ruce směrem k Deanovi. “Nemám dobré ruce, víš? Motají se mi prsty a dělají divné věci.”

Dean se trochu zamračil a pohledem sklouzl k batohu, který Beta hodil ke dveřím. Překvapivě i ten byl z větší části na suché zipy, jen hlavní kapsa byla na normální zip, který měl na jezdci zavěšenou zmenšeninu tenisového míčku. Mohla to být dekorace, ale taky to mohlo sloužit k tomu, aby Timmy nemusel brát do ruky malinkého zipového jezdce. Bunda a boty na suché zipy, lžička s velkým, umělohmotným a barevným držadlem a to, jak opatrně a pečlivě včera myl každou lžičku a každý talíř… Tehdy ho to netrklo ani se moc nezajímal, ale možná Timmy nemyl nádobí tak pečlivě, protože to po něm Alfa chtěl, ale protože mu dělalo problém ho umýt.

“Ukaž…” řekl, vzal Betovi ruce a několikrát je obrátil, aby si je prohlídnul ze všech stran. “Mě se zdají v pohodě. Určitě zvládneš všechno, co chceš,” řekl povzbudivě a prohrábl štěněti vlasy. “Třeba mi pomoct udělat oběd. Ještě jsem nejedl. Co ty na to?”

“Jasně!” prohlásil Timmy nadšeně.

“Paráda! Tak si jdi umejt ruce a pak přijď do kuchyně,” poslal štěně do koupelny.

Timmy odběhl a Dean se, mezitím, co si malý Beta myl ruce, odšoural do kuchyně, aby se podíval, co by si mohl udělat k obědu.

°°0°°

Hádal, že by měl dohlédnout, jestli nemá Timmy úkoly nebo nepotřebuje něco na zítra do školy, ale cítil se příliš unavený a otupělý, než aby se o něco takového nějak zvlášť staral. Zvládl akorát tak udělat pár sendvičů, které si společně vzali k televizi a pustili si kanál s animáky. Timmy byl upovídaný kluk. Brebentil celou dobu a pomalu se posouval po pohovce k Deanovi dokud si nepoložil hlavu na jeho rameno.

Dean naklonil hlavu k němu a přičichl si jeho vlasů. Voněly dětským šamponem, těm pro Bety, které v sobě měly spoustu chemických vůní, ale taky vzdáleně ananasem a mateřídouškou. A jako štěně. Bylo to jiné, než Sammyho dobře známá a intenzivní vůně, ale stejně to uklidnilo jak jeho, tak jeho Omegu. 

Tak zůstali asi do pěti, kdy si vzpomněl, že by asi měl na šestou udělat něco k jídlu.

Rychlá inspekce kuchyně odhalila, že mají nějaké mleté v mrazáku, v lednici byla cibule, ve skříňce zase konzerva zavařených rajčat a ve skutečnosti měli i skutečné koření. Dostatek ingrediencí na nějakou rychlou omáčku na špagety.

K noži Timmyho pustit nechtěl, i když ho malý Beta ujišťoval, že by to zvládl. Nebyl to Sam a Dean si nechtěl udělat druhý výlet do nemocnice během týdne, aby tam Timmymu přišili prst. Dovolil mu ale přitáhnout si ke sporáku stoličku, na které předtím stál, když umýval nádobí, a dávat ingredience do hrnce. A když už byla omáčka povařená, tak nalít vodu do hrnce a odměřit špagety. 

Stihli si naservírovat jídlo těsně před šestou a kupodivu to bylo i docela dobré. Mít dost všech ingrediencí hodně usnadnilo vaření.

Timmy zrovna žvýkal jedno velké sousto a z pusy mu visel kousek špagety, když se Deanovi v kapse rozezněl mobil. Vyděsil se tak, že upustil vidličku. No tak, Winchestere, uklidni se. Je to jenom telefon! napomenul se v duchu a sáhl do kapsy. Na obrazovce bylo napsáno ‘Sonny’. Nejistě se na to slovo díval, protože neměl moc chuť s Alfou mluvit, ale byl si docela jistý, že nezvednout mu to nemůže. Zatím se Alfa choval dobře, nevztekal se ani nenadával, ale típnutý hovor by ho jistě vytočil. A vzteklého Alfy si za posledních pár dní užil víc než dost.

“Jo?” houkl do telefonu, pak se zarazil; asi by měl být trochu slušnější. “Tedy… ano, Alfo?”

“Ahoj, Deane. Jsem právě na cestě do obchodu. Zvládli jste večeři?”

“Jo, všechno v pohodě. Už jíme,” odvětil a záměrně vynechal, že Bart tu zatím není. Alfa se na něj koneckonců neptal.

“Bart mi volal, že zůstal na večeři u Abeho a Abeova máma ho přiveze na osmou domů. Do té doby bych měl být doma, kdyby ne, dohlédni, aby šel Timmy spát už v osm. Zítra má školní výlet a bude celý den na nohou. Potřebuje se vyspat.”

Slyšet Alfu mluvit o školních výletech a dávání štěňat spát bylo takové divné. K Uzlíčkům se taková péče rozhodně nehodila, takže možná tenhle Alfa nebyl moc velký Uzlohlav. Problém byl, že se to nehodilo ani k žádnému z Alfů, které znal a vážil si jich. K žádnému z jeho Alfů. Táta se o takové věci nikdy moc nestaral. Kam Deanova paměť sahala, byla to hlavně jeho odpovědnost a výjimky, kdy táta myslel na školní besídku nebo nějaký ples a donutil ho tam jít, aby si užil normální život, spíš jen potvrzovaly pravidlo. Bobby… strýček Bobby byl o něco lepší. Přinejmenším se pravidelně ptal, jestli je Sammy nakrmený a uspořádal pro ně pár výletů třeba na minigolf. Castiel… no, Case si nějak nedovedl představit, jak se stará o štěně. Sakra, nedovedl si představit ani jak s ním mluví. Castiel byl skvělý, silný Alfa, se kterým si jeho Omega chtěla udělat celý vrh štěňat, ale nebyl to otcovský typ… navzdory své přezdívce.

Tenhle Alfa… Sonny, byl v tom divně jiný.

“Jasně, dohlédnu na to.”

“Děkuji, Deane,” poděkoval upřímně, načež se krátce odmlčel. “Než to položím… opravdu nepotřebuješ nic koupit?” 

Co byl tím nakupováním tak posedlí? Možná, že když si o něco řekne, tak mu to udělá radost a přestane se hloupě vyptávat.

“Oukej… můžu dostat karamelový popcorn?”

Na druhé straně bylo krátce ticho.

“Jasně. Karamelový popcorn není problém. Nic jiného?”

“Ne, nic.”

“Dobře. Pozdravuj Timmyho.”

“Timmy tě taky zdraví,” odpověděl automaticky.

Alfa na druhé straně linky souhlasně zamručel, rozloučil se a položil to. Dean si koukl na obrazovku, aby si byl jistý, že hovor opravdu skončil a pak mobil šoupl do kapsy.

“Hotovo?” zeptal se Bety, která právě odložil příbor na talíř a trochu talíř odstrčil stranou, aby se natáhl pro svůj hrnek. Už předtím, když Timmy prostíral, si všiml, že pro sebe vyndal tmavě modrý, umělohmotný hrnek s uchem místo skleničky. Ten teď pevně uchopil oběma rukama a zvedl ze stolu.

“Jo, bylo to dobré. Umíš vařit líp, než Bart. Vždycky převaří těstoviny a chtěl by do všeho dávat chilli,” postěžoval a konečně se napil, přesně tak, jak to dělala štěňata; s nosem až v hrnku a do dna. Když o chvíli později dal hrnek zase na stůl, spokojeně si povzdechl a otřel si pusu rukávem. “Můžu se jít dívat, než umeju nádobí? Běží můj nejoblíbenější seriál a od Sonnyho mám dovolené mejt nádobí až po něm.”

“Jasně, jdi a s nádobím si dneska nedělej hlavu. Opláchnu ho.”

To stačilo, aby se Timmy bez odpovědi zvedl a rozeběhl k pohovce, v půlce si to ale rozmyslel a přiběhl zase zpátky.

“Budeš se s námi večer dívat na film? Mohli bysme si udělat ten karamelový popcorn…”

“Dneska asi ne. Alfa říkal, že máš zítra výlet a musíš jít brzo spát.”

“Eee… ale já nechci. Stejně nebudu moct usnout.”
“Musíš to alespoň zkusit,” odmítl jeho pokus o smlouvání a nenechal se obměkčit ani našpuleným výrazem, který mu Timmy předvedl. “To na mě neplatí, kamaráde. Odchoval jsem jsem svého bratra od úplně malého štěněte a je to Alfa. Nenechám se obměkčit žádným mračením a špulením,” řekl, ale usmál se při tom. “Ale co kdybych ti slíbil, že pozítří si film pustíme. To by šlo, ne?”

“Tak jo. To by šlo,” souhlasil Beta s úsměvem.

“Fajn. Tak mazej na film.”

Beta chlapec zase odběhl, ale tentokrát už se k televizi opravdu dostal a usadil se na gauči u svého oblíbeného pořadu. Dean snědl poslední dvě sousta a po krátkém přemýšlení si ještě trochu přidal. Od rána se mu vrátila chuť k jídlu, ale musel nechat i něco pro Alfu. Najedený Alfa, je spokojený Alfa. Hladový Alfa, je vrčící Alfa. Tak jednoduché to bylo.

Když pak myl nádobí, všiml si, že se tekoucí voda drží v dřezu, místo aby plynule odtékala. Zkusil drtič. Ten pro změnu dělat divné zvuky. Věděl hned, co se stalo. Buď někdo do odtoku hodil něco, co tam nepatřilo – syrové maso a zejména syrová kůže uměla udělat v drtiči pořádnou paseku, o kousku houbičky na mytí ani nemluvě – nebo se zanesl vápencem. Nejjednodušší bylo se podívat přímo dovnitř.

Utřel a uložil nádobí a pak se šel Timmyho zeptat, jestli mají nějaké nářadí. Malý Beta na něj koukal nechápavě a pokrčil rameny s tím, že neví. V kuchyni žádné nářadí nebylo, tak zkusil druhé nejpravděpodobnější místo; koupelnu. Ve skříňce pod umyvadlem našel kufřík s obvyklým nářadím, které by na rozmontování odpadu mělo stačit.

Vrátil se do kuchyně a s povzdechem se usadil pod umyvadlem. Bolavé tělo byla svině a léky, které si vzal dopoledne, už byly dávno pryč. Práce ho ale zabavila. Odvedla jeho myšlenky nejen od bolesti, ale i od toho, kde je a co se s v posledních dnech stalo. Vždycky to tak měl. Jakmile začal dělat rukama, uvolnil se a zklidnit. A vyčištění odpadu a propláchnutí pár součástek byla přesně ta jednoduchá a stereotypní činnost, kterou potřeboval.

Zrovna dával odpad zase dohromady, vlastně už to měl skoro hotové, když se ozvalo chrastění v zámku a otevírání dveří. Dean byl zpátky na nohou dřív, než si uvědomil, že vstává a okamžitě se zaměřil na Alfu, který za sebou zrovna zavíral dveře. Ostražitě ho sledoval, jak zkopává boty.

Timmy si Alfova příchodu všiml samozřejmě taky, ale na rozdíl od Deana byl nadšený, že se Alfa vrátil. Vyskočil z pohovky a vrhl se k němu, aby ho objal kolem pasu, jako to den předtím udělal s Mosleyovou.

“Sonny! Konečně jsi doma!”

“Ahoj, synku,” pozdravil ho Alfa, zlehka mu sevřel zátylek a tím si ho přitáhl blíž.

“Hezky voníš,” pochválil si Beta.

Dean v reakci na to začichal. Závan čerstvé vůně ibišku a čaje byl silný a vlastně docela svěží. Jako čerstvě slitý ibiškový čaj s náznakem sladkosti, jakoby v něm byla přimíchaná lžička cukru. Ale zároveň to bylo silný, intenzivní a nepochybně Alfa pach, který Deanovu Omegu nenásilně naváděl k podrobení se. Nebyl to silný pocit, kterému by se nedalo vzepřít a taky nebyl vyloženě nepříjemný a proto se ani nevzpíral.

“Zapomněl jsem na blokátory,” odpověděl Alfa a prohrábl chlapci vlasy. “Jaký jsi měl den?”

“Fajn,” odvětil Timmy a konečně Alfu pustil. “Chytil jsem šest z deseti míčů a psaní mi prý jde moc dobře. A Omega pro nás uvařil špegety. Jsou opravdu moc dobré, lepší jsem nikdy neměl. Musíš si taky dát!” prohlásil nadšeně a chytil ho za ruku, aby ho odtáhl do kuchyně.

“Pak si dám,” přislíbil Alfa, ale nenechal se Betou odtáhnout. “Je už půl osmé, v osm musíš být v posteli. Jdi se převléct a vyčistit si zuby. Pak tě přijdu uložit.”

S Alfou se Timmy samozřejmě nehádal a bez dalších řečí odešel do svého pokoje. Alfa se vydal do kuchyně a po cestě při tom vypnul stále běžící televizi. Položil na stůl igelitovou tašku, kterou s sebou přinesl, a jeho pohled zabloudil k otevřené skříňce pod umyvadlem, troše špinavé vody na podlaze, kterou Dean ještě nestačil utřít a otevřenému kufříku s nářadím, ze kterého byly na zemi vytahané věci. Dean okamžitě sevřel hasák, který používal k utahování těsnění a opatrně ochutnal vzduch.

Alfova vůně byla samozřejmě intenzivní, protože blokátory vyprchaly, a tak jasně čitelná a kupodivu nenaplněné vztekem. I když čaj trochu zesílil.

“Pustil ses do čištění odpadu?” zeptal se docela klidným hlasem.

“Jo. Nějak to neodtékalo a drtič dělal divné zvuky.”

Alfa vykročil směrem k Deanovi a Dean okamžitě ucouvl a pozvedl hasák před sebe společně s tím, jak odhalil zuby ve varovném zavrčení. Jeho postoj se nedal přehlédnout, přesto Alfa dělal, jakoby ho zdánlivě neviděl a prostě jen velkým obloukem obešel stůl a přiblížil se k umyvadlu tak, aby byl k Deanovi vždycky čelem. Nereagoval nijak ani na výhrůžku ani na hasák, jen se opřel o okraj kuchyňské linky a podíval se dolů pod umyvadlo, jakoby se nic zajímavého nedělo.

“To vypadá dobře. Můžu to vyzkoušet?” zeptal se, když se zvedl.

Dean nechal klesnout hasák a mírně přikývl.

Alfa zapnul vodu a stiskl vypínač drtiče. Jak dobře odtéká voda nemohl Dean vidět, ale drtič už zněl normálně a na Sonnyho tváři se nejen objevil patrný úsměv, ale i jeho vůně zesládla a prosadil se ibišek.

“Dobrá práce, Deane,” pochválil ho a vodu zase vypnul. “Ale příště se raději zeptat, když se budeš chtít pustit do nějakých domácích oprav.”

Zamračil se.

“Nepotřebuju dozor,” namítl. “Jsme sice Omega, ale zvládnu vyčistit odpad, vyměnit těsnění, zatlouct pár hřebík, posekat trávu, sestavit poličku… vlastně bych poličku zvládnul i vyřezat. A baví mě hrabat se v autech a motorkách.”

“Neříkám, že bys to nezvládl, Deane, ale není to tvoje práce a zodpovědnost. Je moje.”

“Jasně,” ušklíbl se a položil hasák zpátky na linku. “Jsi přece Alfa,” neodpustil si posměšek.

“To není proto, že jsem Alfa, ale protože jsem dospělý a tobě je šestnáct. Nejsi už dítě, ale nejsi ani dost starý, aby na tobě ležela odpovědnost za domácnost. Nikdo v tvém věku by takovou zodpovědnost neměl mít, jedno jestli je to Beta, Omega nebo dokonce Alfa. Ale,” kývl k umyvadlu, “za ten odpad ti děkuji. Chystal jsem se na něj dva týdny a tys mi ušetřil práci.”

Vlastně nevěděl, co by měl říct, takže jen podlehl svému nutkání a na chvíli sklopil pohled. Aby to zakryl, napůl se otočil a nervozně položil ruku na poklici hrnce ve kterém byla omáčka.

“Chceš, abych ti ohřál jídlo, Alfo?”

“Ano, díky. Zatím vyložím nákup a až se najím, pomůžu ti uklidit.”

Naložil řádnou porci, která by Alfovi Sonnyho velikosti měla stačit a zatímco se talíř točil v mikrovlnce, sledoval, jak Sonny vyndavá nákup. Mléko, džus, nové krabice čokoládových cereálií… nic výjimečného, až na menší sáček, který položil před místo, kde Dean ráno snídal.

Ohřáté špagety položil před Alfovo místo a sám se šel posadit na svoje, ale sáček nechal ležet. Hádal, že je v něm pěna na holení, ačkoliv byl o něco větší, než čekal. 

“Dobré,” pochválil Sonny už po prvních pár soustech. “Vařil si pro svého bratra a tátu?”

“Jo, většinou.”

“Prý jste hodně cestovali.”

“Jo, procestovali jsme většinu Států.”

Alfa pokýval hlavou a dalších několik soust si dal mlčky, než znovu promluvil:

“Volal si svému bratrovi?”

“Včera…”

“Má se dobře?” pokračoval tvrdošíně ve vyptávání bez ohledu na to, jak stručné odpovědi mu Dean poskytoval.

“Má. Je u nějaké rodiny Bet.”

“Zavolal si i někomu jinému?”

Potlačil ušklíbnutí. Tak odtud vítr vanul. Všemi těmi zbytečnými otázkami se chtěl dostat k vyptávání na Castiela. Možná ho tím dokonce pověřila policie.

“Pravidlo první je nelhat. Nemělo by se k němu taky přidat mluvení na rovinu?” odpověděl defenzivně a když k němu Alfa zvedl tázavý pohled, pokračoval: “Je jasné, že toho o mě hodně víš. Vsadím se, že mají v úřadu péče o děti celou složku a že ti ji dali přečíst. Vím, na co nebo spíš na koho se chceš zeptat, tak se zeptej rovnou. Jako chlap chlapa… teda pokud ty tvoje řeči a přístup nejsou jen nějaká fraška.”

Sakra jo, věděl, že si dovoloval hodně a pokud se Alfa naštve a přinejmenším ukáže zuby, ani se nebude divit. Až na hrdelní zavrčení, kterým projevil určitou nespokojenost, byla Alfova reakce minimální.

“Máš pravdu. Měli bychom mluvit na rovinu,” souhlasil, odložil vidličku a natáhl se pro ubrousky položené uprostřed stolu. “Missouri… slečně Mosleyová mi řekla, že se vídáš s Alfou, který je starší než ty…”

“… a ty mi chceš říct, jak je to pro mě špatné a že mě jen využívá,” přerušil ho tím, že dořekl, co přesně věděl, že chce Sonny říct. “Mýlíš se. Všichni se mýlí. Je to můj Spřízněný druh a nic mi od něj nehrozí. Rozhodně nic jako…” hlas se mu vytratil. Nechtěl o tom pekelném místě mluvit ani na něj vzpomínat. Bylo pryč. Zničené. Vyhořelo až na zasrané základ a jak doufal, srovnají i ty základy se zemí.

“Jako v Sun Hill?” dokončil za něj Alfa s malou otázkou na konci; Dean jen semkl rty a odmítl na to reagovat. Sonny ho ještě chvíli sledoval, čemuž Dean statečně odolával a pak to byl překvapivě on, sklopil pohled zpátky ke svému jídlu a odložil ubrousek, než pokračoval. “Pravda je, že toho Alfu vůbec neznám a protože ho neznám, snažím se nedělat si na něj názor. Soudit lidi dřív, než je poznáme, vede jenom k předsudkům. Možná,” zvedl vidličku se soustem špaget, “bys mi o něm mohl něco říct,” navrhl a strčil si špagety do pusy.

Dean semkl rty. To byl trik. Snažil se ho přimět změnit svou výpověď a připustit, že byli s Casem víc než přátelé nebo ještě hůř, chtěl něco vědět o Alfově práci. A samozřejmě tím nebylo myšleno jeho práci majitele Alfa klubu a striptýzu.

“Vím, o co se snažíš. Neřeknu ti nic špatného o mém Alfovi… a ani o tátovi. Klidně si můžeme tenhle rozhovor ušetřit.”

“O nic se nesnažím,” odmítl Alfa a vůní se mu protkal závan čaj. “Jen si myslím, že spolu nemůžete mít moc společného. Kolik mu je? Třicet nebo víc? To je velká generační propast.”

“Máme toho společného hodně,” namítl okamžitě, aby se zarazil nad uvědoměním, že si vlastně nedovedl vzpomenout, co mají s Casem společného. První co ho napadlo byla… “Posloucháme stejnou hudbu. Tedy… já mám rád klasický a devadesátkový rock a on ruský punk a baladický rock, ale na klasikách se shodneme. A seriály!” To byla další věc, která ho napadla. “Třeba Hru o trůny… oba jsme to sledovali.”

“To není mnoho,” nepotěšil ho Alfa svou odpovědí, a odložil vidličku an prázdný talíř. “Muži jeho věku už mají jiné priority, než mladíci jako ty. Chtějí se oženit, pářit se, mít štěňata… Věř mi, Deane, já jsem ten muž a tak vím, o čem mluvím. Nic bych si nepřál víc, než mít rodinu, ale…” Poprvé za ty dva dny Sonnyho ramena poklesla a jeho vůně se kromě kyselého nádechu naplnila hlavně lítostí a smutkem. “Moje divoké mládí,” Vytáhl si dlouhý rukáv trička, aby odhalil tetování, o kterém Dean nepochyboval, že patřilo nějakému gangu, “mě o tu možnost připravilo. A nikdy bych si nevzal na zodpovědnost, že bych k sobě připoutal Omegu nebo koneckonců Betu nebo Alfu a nedal jí rodinu. Zbylo jen tohle místo… “ nepatrně pohnul rukou kolem sebe. “Moji chlapci. Domov pro štěňata, která nikdo nechce. Pokud tvůj Alfa není ve stejné situaci jako já, a o tom pochybuji, brzy po tobě bude chtít věci, které možná nebudeš chtít nebo na ně nebudeš připravený.”

Zaskřípal zuby a na jazyk se mu dralo odseknutí, že do toho Sonnymu nic není, ale zároveň věděl, že má pravdu. Castiel se nikdy svými plány do budoucnosti netajil a i když vždy mluvil o budoucnosti vzdálené, byla to jakási jistota, která na něj čekala. Snažil se jí bagatelizovat a odsouvat do pozadí mysli nebo se jí vysmívat, když to byla náhodnou jeho vnitřní Omega, kdo ho nabádal, jak skvělé by to bylo mít s tak silným Alfou štěně. Ale pravdou bylo, že ho to děsilo. Děsila ho představa být kousnutím připoutaný ke komukoliv, byť toho dotyčného miluje. Ztráta svobody a možnosti zmizet ve chvíli, kdy něco posere. A štěně? To bylo asi to nejděsivější. Malá bytost, úplně bezbranná, která by na něj byla zcela odkázaná po celé roky…? Jo, se Samem mu to vyšlo dobře. Dělal všechno, co mohl a právě proto věděl, jak je to sakra těžké a nebyl si jistý, jestli by to zvládnul znovu s tak dobrým výsledkem. Nechtěl to se svým vlastním dítětem posrat.

“Možná, že rodinu chci… jednou. Jsem přece Omega, mám to v genech,” odpověděl lží, kterou vyslovil s naprostou lehkostí a vypadalo to, že mu Alfa i uvěřil.

“Nedivil bych se, kdybys opravdu jednou rodinu chtěl. Očividně máš hluboko v sobě ukryté silné Omega instinkty…” Zvedl ruku, protože Dean se ušklíbl a nadechl k protestu ve smyslu, že není žádné Omega mamina. “A to je v pořádku. Jsi Omega a na tvých instinktech není nic špatného. Nemůžou ti zabránit dělat v životě, cokoliv chceš, ale… ať to bude jakkoliv. Ať si vybereš rodinu nebo kariéru nebo obojí, teď si ještě příliš mladý, abys věděl, co budeš chtít za pět nebo deset let. Jedním si ale může být jistý; tvůj Alfa na tvoje rozhodnutí nebude čekat moc dlouho, protože on nemládne.”

Zmateně se zamračil. Jak to sakra myslel? Cas nebyl starý nebo tak něco. Byl zatraceně fit a když pominul jeho práci, nehrozilo, že za pár let umře, že ne?

“To je něco, o čem bys měl uvažovat.” Zvedl se a vzal s sebou talíř. “Až tobě bude třicet, jemu bude padesát a až tobě bude padesát, on už tu nejspíš nebude. Měl bys pro jednou myslet na sebe, na svou budoucnost a na svůj život, protože máme jen jeden život a nakonec ho vždy prožíváme hlavně my sami,” dokončil a odnesl talíř do dřezu.

Bez ohledu na to, že byla Sonnyho slova jakýsi filosofický blábol, zůstal mu po nich v žaludku nepříjemný pocit. A neměl nic společného s tím, že mu Sonny prakticky řekl, že výběrem Castiela, si ničí život. Se svou budoucností po Castielově boku byl smířený, víc než to, chtěl ji. V tuhle chvíli to považoval za to nejlepší, co ho v životě mohlo potkat. Díky Sonnyho slovům si ale uvědomil, že měl sakra pravdu. I kdyby tu byl jeho Alfa do sta let, stejně vždycky umře dřív, než Dean. A nedalo se s tím vůbec nic dělat. Mohl s ním jen strávit každou minutu, která jim ještě zbývala, jenže v tom mu bránilo, že byl zavřený na tomhle zatraceném místě.

Na prsou pocítil stejný tlak, jako dopoledne a jeho Omega začala nervozně přecházet, což nutilo k přecházení i jeho. Musel přinejmenším pryč od Sonnyho.

“Jdu do pokoje,” řekl, spíš bezmyšlenkovitě popadl sáček, který před sebou měl, a zmizel do svého pokoje. A bylo mu jedno, že za ním Alfa volal, aby po sobě uklidil nářadí.

Zavřel za sebou dveře od pokoje, zaklapl západku a pak sklouzl na zem. Zavřel oči a opřel si temeno o dřevo. Nebyl tu skutečně v bezpečí, ale přinášelo to alespoň napodobeninu bezpečí a tak se tlak na jeho hrudi zmírnil. S povzdechem si přejel rukou po tváři. Musel se zatraceně už opravdu dát dohromady. Problém byl, že nikdy ve svém životě se necítil tak, jako v poslední době a to v mnoha smyslech toho slova.

Ne. Musel odvést myšlenky někam jinam. Třeba… sáček u zašustil v ruce. Otevřel oči a podíval se na něj. Pěna na holení, taková naprostá trivialita, ale… otevřel sáček, aby se podíval, co že mu to Alfa vlastně koupil a zarazil se.

Byla tam pěna na holení. Už na první pohled poznal, že je opravdu pro Omegy, protože na obalu byla jako dekorace stínová mozaika řeckých písmen Omega. Ale vedle byl balíček vložek. Zasraných Omega vložek! Kurva! Měli v těch svých spisech dokonce zaznamenáno i jeho hárání. Co ale zaznamenáno neměli bylo, že tentokrát je nebude potřebovat. Ne po té koňské dávce supresorů, která mu úplně vymazala cyklus.

Napůl vztekle a napůl poníženě – vážně nepotřeboval, aby se nějaký cizí Alfa, kterého zná sotva čtyřiadvacet hodin dozvěděl o jeho krámech a dokonce se staral, jestli má vložky – zmuchal sáček a hodil ho i s obsahem do kouta.

Potom se ztěžka zvedl a doploužil ke své posteli na kterou s výdechem padl. Na to jít spát bylo ještě brzo, ale třeba když zavře na chvíli oči, tak až je otevře, bude někde jinde. 

Přitáhl si jedne z polštářů do náruče a zavřel oči.

---

56. kapitola – 58. kapitola