Běžet za ledovým sluncem – 8. kapitola

Poněkolikáté ten den se podíval na podivnou konverzaci z dnešního rána.

Castiel: Večeře dnes v 18:30.

Dean: dobře alfo

Castiel: Nechám tě vyzvednout.

Zpráva od Alfy byla stejně obyčejná, jako ostatní, které od něj zatím dostal a jediné zvláštní na ní bylo, že přišla v čtyři dvacet ráno. Kdo byl tou dobou sakra vzhůru? Jasně, šlapky a drogoví dealeři, takže přesně Alfova sorta lidí. Pravděpodobně mezi nimi měl nejlepší přátele. 

Trvalo mu celou snídani a cestu do školy, než se rozhoupal k odpovědi. Ne snad proto, že by nevěděl, jak odpovědět – co mohl dělat jiného, než souhlasit? Alfa nebyl z těch, kteří by brali ‘ne’ jako odpověď – ale spíš proto, že byl zmatený, že se mu Alfa znovu ozval.

O Alfovi Castielovi nebylo celý víkend slyšet. Žádné SMSky, žádné hovory, naprostý rádiový klid. I auto z parkoviště jejich motelu zmizelo a žádné neviděl ani před školou. Chvílemi to vypadalo, že na něj Alfa úplně zapomněl a to bylo… matoucí. Cítil částečně úlevu, protože to znamenalo, že by mohli opustit New York a nechat tyhle šílené sračky za sebou. Ale zároveň byla jeho Omega neklidná a rozmrzelá a do mysli se mu vkrádaly hloupé myšlenky, jako proč Alfa tak najednou ztratil zájem. Jakoby snad, sakra, záleželo na tom, jestli ho ta uzlová hlava chce nebo ne.

A pak tu byly ty chvíle, kdy cítil v zátylku něčí pohled, ale když se otočil, nikdo tam nebyl. Nebo když byl v neděli večer na směně v bistru – jo, kupodivu mu práce zůstala, i když zmizel uprostřed směny. Být Omegou, která umí udělat prvotřídní štěněčí oči, mělo svoje výhody – a servírka se v kuchyni jen tak mimochodem zmínila o partě rusáků v boxu číslo dvě. Tehdy si byl docela jistý, že ho Alfovi muži stále sledují.

Zavřel okno s konverzací a jeho pohled krátce sklouzl k hodinám, než strčil mobil zpátky do kapsy. Potom se rozhlédl kolem sebe po poloprázdném parkovišti.

Bylo skoro šest, stál na rohu motelu jako naprostý pitomec a… co vlastně? Čekal, že se odněkud vynoří auto s partou potetovaných chlápků se zbraněmi a vyzvedne ho? Jo, nejspíš něco takového. Kupodivu se to nestalo, takže neměl zdání, jak ho hodlá Alfa vyzvednout včas.

A bylo mu to jedno. Už neměl zájem čekat. Večerní chlad se mu začal prokousávat bundou, jeho nejlepší oblečení, to málo nošené, bylo hrozně nepohodlné, protože bylo cítit jen po pracím prostředku a ve skutečnosti neměl zájem Alfu vidět.

Pokud na něj Alfa zapomněl, tak na co si vlastně stěžoval? Alespoň se nebude muset dneska v noci sklonit pro nějakého uzláka a to bylo dobré, tak proč se cítil… odstrčený. Proč jeho hloupá, ufňukaná vnitřní Omega kňourala, jakoby nastal konec světa.

“Seru na to…” zavrčel, sám sebou znechucený, a chystal se vrátit do pokoje, kde na něj čekala Sammyho příjemná domácká vůně a pátá série nového Doctora Who, když na parkoviště vklouzlo tmavě modré auto. Stará Toyota, která vypadala, že už má něco za sebou a za jejím předním okýnkem byli vidět dvě mužské siluety.

Auto zabrzdilo na dvou místech k stání, trochu stranou, aby ho nebylo vidět od recepce ani z jejich pokoje.

Pomalu se vydal k němu, ale znovu se zastavil, když se dvířka otevřela a vystoupila dvojice, kterou až moc dobře znal. Byl to Hubeňour a ten druhý, co mu při jejich posledním setkání nechal na památku pár pěkných modřin.

Naprosto instinktivně se napnul a nepatrně vycenil zuby.

“V klidu, Omego,” promluvil hubeňour “Nechceme ti nic udělat. Jsem Vadim Nikolajevič. Tohle je Jacob.” Kývnul na svého kumpána “Máme tě zavézt za šéfem.”

“Jasně. Tak jako minule; svázaného a v kufru auta?” poznamenal s úšklebkem, ale navzdory svým slovům, v klidu došel až k nim.

Byl si docela jistý, že žádný z Alfových mužů si nedovolí se ho dotknout. Ne bez Alfova povolení nebo příkazu. Takže pokud mu někdy něco udělají, bude to jen proto, že nasere Alfu a to neměl v nejbližší době v plánu. Věděl, že to nejlepší, co může prozatím udělat, je být malá, poslušná Omega a snažit se Alfovi Castielovi vyhovět, alespoň do doby, než zjistí, jak se z těhle sraček dostat nebo dokud… dokud se jejich Alfa alespoň neozve. 

Co se týkalo Alfy Castiela samotného a toho, co ho dnes čekalo, tak to bylo něco úplně jiného. Byl si moc dobře vědom, že si Alfa může dělat, co se mu zamane. Ale přesto; něco mu říkalo, že se nemusí bát, že by mu skutečně ublížil. Jo, bylo dost pravděpodobný, že dneska odkulhá domů se zadkem protaženým Alfa uzlem, ale kosti mu určitě zůstanou všechny vcelku. A to se rozhodně dalo počítat jako výhra, no ne?

“Hele, kluku, prostě nedělej problémy, jo?” ozval se Jacob rozmrzele, hlas huhlavý a tlumený kvůli oteklému nosu, krásně zbarvenému do modrofialova. “Koukni na tohle.” Zvedl levou ruku a ukázal ortézu pevně obepínající tři jeho prsty; malíček, prsteníček a prostředníček. “Takhle jsem to schytal za to, jak jsem tě naposledy zmlátil. Jeden zlomený prst za každou ránu. Určitě nechceš, aby se mi znovu něco stalo.”

“Auš… to muselo bolet,” ohodnotil s posměšnou lítostí ty krásně zlámané prsty, přičemž se neubránil záchvěvu potěšení z myšlenky, že ho Alfa chránil. “Ale víš… mě je tak nějak jedno, co se ti stane.”

Jacob se zamračil.

“Jsi Omega,” řekl Beta, jakoby to objasňovalo všechno.

Ušklíbl se.
Jasně, protože byl Omega, měl být empatický, pečující a něžný a být soucitný ka každému ubožákovi, na kterého narazí. Ani nemluvě o tom, že by měl být posraný ze štěňat a považovat je za středobod svého vesmíru, bez ohledu na to, jestli byla jeho nebo ne. No, překvápko, takhle to nefungovalo. Alespoň u Deana ne. Považoval tyhle sračky jen za další stereotyp, který se držel mezi lidmi jak žvýkačka na botě.

“Vážně? Hraješ s kartou pečující Omegy? Nezapomněl si náhodou, že jsem ten samý Omega, který ti zlámal nos? Mimochodem, krásné oční stíny,” poukázal na fialovou modřinu, roztékající se Betovi od nosu až na oční víčka.

Jacob se zatvářil kysele, zatímco Vadima to evidentně pobavilo a jeho vyhublý obličej se roztáhl do veselého úsměvu.

“Řídíš,” zavrčel Jacob na svého kumpána, než krátce pohlédl na Deana a pak kývl hlavou k autu. “Ty si nastup,” vyzval ho a otevřel zadní dveře.

Vyzáblý Beta mu bez mrknutí oka ustoupil z cesty, dokonce se zdálo, že udělal trochu větší krok, než bylo třeba, jen aby mezi sebou a Deanem udělal patřičný odstup. Zato ten druhý neváhal zatlačit mu do ramene, když ho strkal do auta. A pak za ním prudce zabouchl dvířka.

Začenichal.

Vzduch byl naplnění směsicí pachů obou Bet, cigaret, mariánky a otravné vůně z takových těch vonných stromečků, které si dávali do aut jen Bety. Alfa ani Omega by ten chemický smrad dlouho nesnesl. Pro ty byly určené pohlcovače pachů. V Baby jich viselo hned několik, protože když byli v autě zavření dva Alfové a jeden Omega deset, dvanáct hodin skoro v kuse, vzduch zhoustl feromony tak, že se dal nabírat lžičkou. A to jen když byli všichni v klidu a v pohodě. Jakmile se začal Sammy nad něčím vztekat nebo si na něco stěžovat a jejich Alfa se naštval… jo, to bylo samo o sobě jako plavat v octě. Pak se k tomu přidala Deanova vlastní, sladká Omega vůně, protože když byli kolem naštvaní Alfové, tak prostě nedokázal zabránit svému tělu, aby se je snažilo uklidnit a nakonec to v autě páchlo tak, že museli všichni vystoupit a hodinu větrat. 

Jacob se nasoukal na druhou stranu zadní sedačky a zamračeně si Deana změřil.

“Musíme zamykat dveře, Omego?” zeptal se.

“Myslíš, že jsem idiot, který vyskočí za jízdy?” Pozvedl nevěřícně obočí.

“Ne, ale na semaforech bys mohl…”

To ani neuznal hodné odpovědi, jen protočil oči a obrátil pohled ven z okýnka.

Z předního sedadla se ozvalo uchechtnutí a po něm následoval zvuk startujícího motoru okamžitě následovaný řvoucím… kurva, to byl ruský rap nebo co sakra?! Hluk předstírající, že je hudba, určitě v ruštině a linul se z laciného ozvučení Toyoty rodinného typu. Prostě paráda. Jestli bude muset tohle poslouchat celou cestu, asi nakonec za jizdy přeci jen vyskočí. Naštěstí se mu dostalo malé milosti, když Beta řidič alespoň stáhl hlasitost.

Vyjeli do provozu, který už stačil prořídnout, ale Vadim se stejně rozhodl zabočit do menších uliček, kterými kličkoval s jistotou někoho, kdo se v nich vyzná i se zavázanýma očima. Deana jen tak mimochodem napadlo, že se jimi možná někdy řítil, když se pokoušel ztratit policajtům, protože měl v kufru drogy nebo mrtvolu. Nejvtipnější na tom bylo, že ještě před dvěma dny mohl být tou mrtvolou on sám.

Teď už se nebál, že by mohl skončit s kulkou v hlavě. I když to od něj asi bylo hloupé, když zvážil, že chlapi, kteří ho vyzvedli, měli příznačné boule pod bundou a krok, který prozrazoval, že je u boku něco tíží. Ale stejně pro něj bylo z nějakého důvodu mnohem palčivější to, co se mělo dnes večer dít při… večeři.

Jeho hloupé Omega instinkty způsobily, že se cítil nervózně nadšený, jako tehdy, kdy už si byl jistý, že poprvé zaskóruje u holky. A jeho Omega spokojeně vrněla jen při představě, že za chvíli… už za pár minut, znovu uvidí toho zatraceně sexy a silného Alfu s perfektní vůní, jako stvořeného k udělání pár vrhů štěňat. A bylo by vlastně… fajn tohle cítit, kdyby tam nebyla ta druhé strana. Krutá děvka jménem realita.

Nebyl hlupák, aby si myslel, že si jede dát s Alfou hamburger a pak se rozloučí pusou na tvář. Ne, Alfa bude chtít udělat nejlepší dojem, protože v jeho pokroucené mysli je to seriozní romantická schůzka. Tipoval, že půjdou do drahé hotelové restaurace. Takové té s bílým prostíráním, látkovými ubrousky stojícími na talířích a možná tam budou mít i menu v cizím jazyce. Určitě Deanovi objedná několik chodů jídla a k tomu nějaké drahé víno, co bude stejně chutnat jako ocet s vodou. A pak, na konci večera, položí Deanovi ruku na stehno jako to udělal v autě a zapřede, že má nahoře pronajatý pokoj, kde by si mohli dát ještě skleničku. A Dean půjde, protože, sakra, nemá na výběr a nevydá ani hlásku na protest, když ho Alfovy silné ruce chytnou za boky. Nebude se bránit, až ho Alfa ohne o pohovku – protože ve všech drahých hotelových apartmá mají obrovské pohovky – stáhne mu kalhoty a nahne se nad ním, aby ho celého zabalil do vůně pečených višní a hořkých mandlí. A až jeho velká, potetovaná ruka zabloudí k Deanově…

Najednou si uvědomil nejen to, jak se jeho tvrdnoucí péro opírá do látku slipů, naštěstí skryté pod volnými džínami, ale i vlhkost mezi půlkami.

Do prdele! Lehni! Slyšíš, lehni, ty blbče! oslovil v duchu svého ptáka, napůl rozzlobeně a napůl zděšeně, a sevřel půlky vyplašený z představy, že by vlhkost mohla prosáknout kalhotama. Nebál se, že by ho mohli Betové cítit, měli slabý čich a auto páchlo po chemické vůni, ale kdyby si smáčel slipy… Setkal by se s Alfou vonící jako nadržená Omega a dovedl si dost dobře představit, co by Castiel Novak udělal, až by ho ucítil. Nejspíš by se nedostali ani přes předkrm, než by ho Alfa odtáhl na záchodky a ošoustal ho ohnutého nad záchodovou mísou. A to Dean nechtěl. Když už to musel poprvé dělat zrovna s tímhle Alfou – ne, že by si jeho Omega na něco stěžovala – tak alespoň někde, kde to není cítit po voňavé dezinfekci.

Rychle si popotáhl bundu tak, aby zakryl náznak erekce a snažil se myslet na něco hnusného. Santa v podvazcích. Mrtvá štěňata. Milovaná Impala rozmlácená basketbalovou pálkou… Jo, to trochu pomáhalo. Jeho pták začal pomalu, neochotně měknout. 

Pro jistotu, kdyby přeci jen něco postřehli, vrhl nervózní pohled nejdřív na Betu po svém boku a pak si další vyměnil přes zrcátko s řidičem. Jacob se tvářil pořád trochu naštvaně, i když za to možná mohl oteklý obliče. Ale Vadim se na něj krátce usmál, než jeho úsměv kdoví proč přešel do zamračení.

“Jsi v pořádku, malý Omego?” zeptal se s drsným přízvukem.

“V pohodě,” odsekl krátce a musel se kousnout do jazyka, aby nedodal, že rozhodně není malý a zejména teď ne. Sakra. Nemysli na svoje napůl tvrdý péro.

“Jsi si jistý? Vypadaš… ispugannym.”

“Vyděšeně,” zřejmě přeložil Jacob poslední slovo a ještě víc se při tom zamračil. “Podívej, to co se stalo minule, už se nebude opakovat. Trochu mi ruply nervy, dobře? Nediv se, zlomil si mi nos. Teď už se ale nic takového nestane, že ne? Tak se nemusíš bát. Ani jeden z nás ti nic neudělá.”

“Da,” řekl souhlasným tónem druhý Beta. “Máme zbraně, ale si v bezpečí.”

Odfrkl si.

“Nebojím se. Zmlácený jsem byl už víc a zbraně mě rozhodně neděsí,” odmítl je ostře a aby se už nemusel bavit, začal usilovně zírat z okna na auta, chodce a rychle se střídající budovy.

“Bojíš se našeho šéfa?” zeptal se Jacob.

Překvapeně se k němu otočil. Nečekal, že by se ho někdo z Alfových mužů tak otevřeně zeptal na něco, co by každému normálnímu člověku bylo zřejmé, protože… jo, bál se. Sakra, že se bál. Strach mu ležel hluboko v žaludku, jako nějaký studený červ schovávající se pod podivným vzrušením ze setkání s Alfou, kterého… kterého se vlastně nebál. Bylo to divný, protože ho doslova na vlastní oči viděl zabíjet dva lidi a byl si jistý, že je to šílený psychopat, ale stejně se ho nebál. Ne, jeho jakožto takového. Měl strach ze všeho, co se mělo dneska stát.

Ne, že by to někomu přiznal. Sotva to chtěl přiznat sám sobě.

“Nemusíš se ho bát. Vypadá trochu děsivě, ale je to štědrý a dobrý chlap,” ujistil ho Jacob velmi vážně a dokonce se při tom přestal mračit.

“Jasně… a ten štědrý a dobrý chlap ti zlámal tři prsty,” uchechtl se posměšně.

“Porušil jsem jeho rozkazy a trest jsem si zasloužil. Poslouchej ho a nedostaneš se do potíží.”

Ušklíbl se a odvrátil hlavu, aniž by odpověděl. Jo, Betovi se snadno řeklo, aby poslouchal. Jeho si Alfa určitě nenechal doručit, aby mu přikázal si kleknout a vykouřit mu nebo vystrčit zadek a nechat se ojet. Ani Jacobovi nevyhrožoval zabitím nebo odvedením od bratra. Vlastně byl Beta v celém tomhle mafiánském podniku určitě namočený z vlastní vůle, kvůli prachů nebo drogám nebo obojímu, takže měl hovno co mluvit do toho, jak se má Dean správně chovat k Alfovi.

Chvíli to vypadalo, že chce Jacob ještě něco říct, protože se k němu tak divně naklonil, ale pak se opřel do sedadla a nechal Deana na pokoji po zbytek cesty. Cesty, která trvala mnohem kratší dobu, než čekal. Docela rychle se na obchodech a hospodách, kolem kterých projížděl, začaly objevovat nápisy v divném písmu. Většina měla také normální, anglické vývěsní tabule, ale někde nebyly.

Ze starých špionážních filmů a těch o ruské mafii měl matné povědomí o tom, že se v Rusku píše jinak, ale stejně ho trochu překvapilo a zaujalo, že je to vážně pravda. Některá písmena byla povědomá, ale jiná vypadala jako klikyháky. Dean se snažil rozptýlit tím, že se je pokoušel přečíst a porovnat s anglickými nápisy a tak zjistit, které ruské písmeno co znamená. Ne, že by byl moc úspěšný. Někdy mu pár písmech scházelo a jindy zase přebývalo.

Auto zpomalilo a zajelo k obrubníku před jedním z těch podniků, kde nebyl žádný anglický nápis.

Dean, jako správně vychovaná a poslušná Omega počkal, až jeho ozbrojená eskorta vystoupí a až mu Jacob otevře dvířka od auta. Teprve pak vylezl na chodník a přejel pohledem po velké výloze vedle vchodu, před kterým zastavili. Nebylo moc dobře vidět dovnitř, protože byla za výlohou dřevěná konstrukce, která měla navodit dojem, že je to víc malých oken, a také těžké tmavé závěsy stažené skoro do půlky.

Samotné dveře byli jakoby starožitné a štít nad nimi měl přinejmenším vypadat jako z tmavého dřeva na kterém bylo v ozdobném zlatém písmu vyvedeno… něco.

“Co je tam napsáno?”

“Moskovskaya kukla,” odpověděl mu Vadim, který stanul po jeho boku. “To je Moskevská panenka.”

To znělo úplně jako…

“Vedete mě do bordelu?”

“Net!” vykřikl Vadim upřímně zděšeně. “Net bordel! Je to restaurace. Rodinná restaurace. Proč bordel?”

“To jméno tak zní.”

“Majitel to pojmenoval po své dceři. Byla hezká jako panenka. Umřela jako malá. Měla nemoc, která se nedala léčit doma v Rusku ani tady,” objasnil Beta a způsobil tak, že se Dean trochu zastyděl, že místo považoval za nevěstinec. “Uvidíš ji uvnitř. Její obrázek visí nad barem,” dodal a zároveň s tím kývl hlavou ke dveřím, čímž také naznačil, že je čas jít.

Bez protestu se vydal za Jacobem, který otevřel dveře a podržel je, dokud Dean s Vadimem nevešli dovnitř. Dean se rychle rozhlédl kolem sebe a pokračoval v prohlídce a hledání potenciálních únikových cest, zatímco ho Vadim vedl přes lokál.

Restaurace nebyla nijak zvlášť velká, ale pěkných čtyřicet nebo padesát lidí by se do ní určitě vešlo. Stěny, původně bílé, byli poněkud zašedlé a dřevěné obložení už mělo taky nejlepší léta za sebou. Na levé straně od dveří byl dřevěný bar, jaký vídal ve všech starších hospodách a vpravo byl samotný lokál. Většina stolů byla od sebe oddělena dřevěnými plůtky a sloupky, až na dva, které stály přímo před oknem do ulice.

Nejdelší stěna naproti baru byla pokrytá zarámovanými fotografiemi různých velikostí i kvality. Část z nich zachycovala domy, ulice a něco jako kostely nebo hrady. Dean si byl docela jistý, že jsou to záběry z nějakého ruského města. Zbytek fotografií byly portréty lidí. Některé musely být hodně staré, nejen proto, že fotky byly vybledlé, ale také kvůli podivnému a určitě desítky let starému oblečení. Další byly z dnešní doby, hezky ostré a barevné a pár jich bylo dokonce přímo z lokálu. Celé stěně dominovala velká televize pověšená tak vysoko, aby na ní dohlédl každý, ať by seděl nebo stál kdekoliv. A která tak trochu vyčnívala z celkového interiéru.

Většina stolů byla obsazená a kromě nějaké rusky zpívané popové vykopávky tak z roku 2000, se místností nesly nejmíň tři desítky hlasů. Všichni mluvili výhradně rusky; hrdelně, drnčivě a trochu hrubě pro Deanovy uši, takže se mu v první chvíli zdálo, že se lidé kolem hádají. Stačilo ale jedno pořádně nadechnutí, aby mu bylo jasné, že se ve skutečnosti dobře baví. Vzduch byl naplněný šťastně nasládlou směsicí vůní mnoha Bet a několika Alf a Omeg. A kromě toho také dobře známým barovým pachem obohaceným o silné aroma zelí, česneku a – překvapivě – čaje.

Všechno kolem vypadalo tak… domácky. Žádný přehnaný, sterilní luxus, žádné bílé prostírání a číšníci s motýlky na krku. Ne, vůbec nic takového. Barman byl malý, hubený Beta a servírka, která se zastavila, aby je nechal projít – i když měla doslova plné obě ruce – byla obyčejná, pěkná asi dvacetiletá Beta s kulatým obličejem a hezkými velkými rty staženými do přísného výrazu. Ani hosté na sobě neměli drahá saka, jaká nosil Alfa Castiel. A jejich pohledy nebyly plné pohrdání nad chudou Omegou v příliš velkých džínách a ohmatané kožené bundě. Byly opatrné, nedůvěřivé, snad malinko nepřátelské, ale taky zvědavé, a překvapivě, když se několika z nich podíval zpříma do očí, okamžitě sklopili pohled a začali předstírat, že si ho nevšímají.

Dean se zamračil, protože to bylo docela divné. Ani většina Bet neukázala podřízenost, když se jim do očí podíval Omega.

Prošli kolem kuchyně, záchodů a dál úzkou chodbou až k napůl odhrnutému závěsu, který zakrýval zavřené dveře.

Vadim na ně třikrát zabušil pěstí.

Trvalo to jen chvíli, než se dveře částečně otevřely. Skrze škvíru Dean uviděl už známou tvář Pyotra, která se okamžitě roztáhla do malého úsměvu a pak statný Beta ustoupil společně s tím, jak otevřel dokořán.

Dean se nadechl a dlouze vydechl, a připravil se. Držet hlavu dolů, žádné vyzývavé zírání do očí, žádné postoje. Nebýt drzý ani sarkastický. Neodmlouvat. Naopak být milý, poslušný a submisivní, jak se od správné Omegy očekává, a dnešní večer pro něj dobře dopadne.

Vadim vešel jako první, Dean ho následoval a celou řadu uzavíral Jacob.

Nadechl se jen mělce, ale i tak cítil silnou vůni višní a mandlí, která byla naplněná podtónem nakyslé nervozity a zároveň se začala rychle objevovat téměř medová sladkost štěstí. Cítil, jak mu ta vůně naplňuje plíce. Jak mu prosakuje do mozku a zanechává ten podivný, mlhavý opar, který cítil při obou příležitostech, kdy se s Alfou Castielem setkal. Nechtěl se tomu pocitu poddat a už vůbec nemínil ustoupit nadšenému vrnění své Omegy, která byla až blažená a to přitom Alfu zatím ani neviděl, jen cítil.

Zatlačil své stupidní Omega instinkty do pozadí a místo toho se ostražitě a hlavně opatrně rozhlédl kolem sebe.

Místnost byla dost velká na to, aby se do ní vešly tři běžné stoly a ještě řada židlí u jedné stěny, na které zároveň visela další televize. Neměla okna, zato na dvou zbývajících stěnách visely koberce s takovým tím starým vzorem – Peršan se tomu říkalo? Asi jo… –  a jeden byl na zemi. Nebyl tu žádný další východ, žádná cesta ven, kromě dveří kterými přišli a vedle kterých zůstal stát nejen Deanův ozbrojený doprovod, ale i Pyotr. Kdyby se chtěl pokusit utéct, musel by přes ně a to by bylo sakra těžké.

“Ahoj Deane,” zazněl Alfův hluboký, whiskovitý hlas společně s vrzáním židle.

Zvedl pohled přímo na Alfu, protože z posledního setkání si pamatoval, že se to Alfovi líbí a dovolil si ho i rychle sjet pohledem. Zase na sobě měl draze vypadající černé sako, lesklé polobotky a bílou košili, ale tentokrát si vzal navíc kravatu. Modrou, se širokým šikmým proužkem, která svou barvou ladila k jeho krásně modrým očím, které na Deana upíral se stejnou spalující intenzitou, jako naposledy.

Olízl si najednou suché rty.

“Ahoj, Alfo,” řekl stručně, ale přesto, jakoby to byl pro Alfu nějaký signál najednou se pohnout vpřed.

Kdoví proč napůl očekával, že ho Alfa chytne za zátylek a dravě políbí nebo alespoň zaboří nos do pachové žlázy a hrubě nasaje vůni. Proto ho překvapilo, jak jemný byl dotek velké ruky na jeho rameni a že se Alfa sice naklonil k jeho krku, ale ne tak blízko aby mohl cítit jeho dech na kůži. A dokonce ani neslyšel, že by neslušně čenichal. Zato cítil jeho vůni a bylo pro něj naprosto nemožné ubránit se nutkání naklonit hlavu směrem k Alfově hrdlu a vdechnout to sladké koláčové aroma.

“Jsem rád, že jsi přijal mé pozvání,” prohlásil Alfa, když se až moc brzy odtáhl, ale svou teplou ruku nechal na Deanově rameni.

“Jako bych měl na výběr,” uklouzlo mu.

Alfa Castiel naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči.

Sakra! Nebyl tu doslova ani minutu a už otevřel svou nevymáchanou hubu a vyplivl něco drzého. Musel rychle vymyslet jak z toho, jenže… Aha! No jasně. Přece se domlouvali už v autě, že budou mít tohle rande, takže když to zmíní…

“Tím myslím; bylo to už domluvené od minule, ne?” vyhrkl rychle.

Nebyl si jistý, jestli to Alfa spolkl, protože jeho výraz se příliš nezměnil, ale nezměnila se ani jeho vůně. Zůstala šťastně sladká a jeho ruka se z Deanova ramena přesunula k límci bundy.

“Sundej si to,” požádal Alfa, společně s tím, jak zatáhl za bundu.

Deanův žaludek udělal malý studený zvrat.

Tak to bylo rychlé. Ani pět minut. Sakra, i přes ten klid musel zachytit přetrvávající vůni z té nehody v autě a… Chtělo se mu zavrčet a zbavit se rukou, které ho tahali za bundu, ale nemohl, takže se jen zakousl do vlastní tváře a nechal Alfu, aby ho svlékl. Ale zatraceně, raděj se propadne do pekla, než aby se dobrovolně svlékal dál. Pokud ho bude chtít bez šatů, musí se o to postarat sám.

Alfa neudělal ani náznak, že by mu chtěl svléknout i košili, místo toho podal bundu Pyotrovi, který ji pověsil na věšák. A Dean se okamžitě cítil jako naprostý hlupák. Jasně, že ho tu nechtěl svlékat, chtěl jenom aby si sundal bundu, protože v místnosti bylo příjemné teplo a pokud spolu měli povečeřet v bundě by se určitě pořádně zapotil.

Jestli si Alfa všiml jeho rozpaků, které se mu musely odrazit na vůni nebo předtím strnulosti a strachu, nedal nic najevo, jen udělal dva kroky k jedinému prostřenému stolu a pak vysunul jednu z židlí.

“Prosím. Posaď se.”

Chvíli zíral na nabízenou židli, protože co to sakra…? Byl sice Omega, ale tohle se mu ještě nikdy nestalo. Stávalo se, že ho nějaký Alfa pozval k sobě poklepáním na vedlejší barovou stoličkou a zavoláním ‘Sedni, Omego’ jakoby byl nějaký pes, který přijde na povel. Nebo, pokud to byl slušnější podnik, se ho snažil takový nadržený Uzlák přivolat k sobě mávnutím ruky nebo tím, že uvolnil jednu židli u svého stolu. Nikdy mu ale nikdo nenabídl židli takhle… archaicky zdvořile a i když to bylo směšné – jako vážně? Bylo dvacáté první století. Kdo tyhle hloupé zvyky ještě dodržoval? – tak to bylo zároveň milé a Alfův soustředěný výraz, když držel židli stále vytaženou v nabídce, byl vlastně dost roztomilý.

Sevřel pevně rty, aby se neusmál, protože poslední, co jste chtěli, aby si nebezpečný Alfa jako Castiel myslel, bylo, že se mu posmíváte. 

A židli přijal.

Koutkem oka sledoval Alfu, jak obešel stůl a posadil se na druhou stranu, ale z větší části nechal pohled zdánlivě stydlivě a poddajně upřený na stůl před sebou. Na bílé prostírání s výšivkou táhnoucí se kolem celého okraje, které bylo položené na bílém ubruse dekorovaném vyšíváním ptáků a nějakých ornamentů. A samozřejmě nechyběl ani vyšívaný látkový ubrousek, na kterém ležel připravený příbor včetně lžíce. Všechno to vypadalo jako vytažené z nějakého sto let starého filmu, snad kromě obyčejné sklenice a oroseného džbánu s vodou, ve kterém plavaly plátky citronu.

“Nevěděl jsem, co rád piješ,” ozval se Alfa, který si nejspíš všiml, na co se dívá.

Nejradši by si dal pivo. Pěkně vychlazeného Buda, nebo alespoň Colu. Dokonce by se spokojil i s pomerančovým džusem, ale když Alfa myslel, že voda je nejlepší, bylo o hubu se s ním hádat.

“Voda je v pohodě. Děkuji, Alfo,” odpověděl zdvořile a natáhl se, aby si nalil.

Alfa ho ale předběhl, nahnul se přes stůl a nalil mu plnou sklenku.

“Díky,” řekl a hned si dal doušek. Měl docela žízeň.

“Vypadáš krásně.”

Málem se udusil vodou.

Co to sakra…?! Jo, věděl, že na něj není špatný pohled, i když byl na Omegu příliš vysoký, moc úzký v bocích a napak svalnatý v ramenou. Ale že by byl krásný? Takovou blbost mu ještě nikdo neřekl a rozhodně by to nečekal od Alfy. Ti spíš chválili jeho hříšné rty přímo stvořené k cucání ptáků a polykání uzlů nebo nějaké podobné sračky. O kráse nikdy nepadlo slovo a Dean neměl ponětí, co by na to měl odpovědět. Cítil se nesvůj a dokonce měl dojem, že se mu trochu rozpálili uši.

“Ehm… jo, díky Alfo,” odpověděl trapně a dovolil si rychlý pohled vzhůru na Alfu, který ho z druhé strany upřeně pozoroval. “Ty taky vypadáš dobře,” dodal s úmyslem pohladit jeho ego, ale vlastně neříkal nic, co by si skutečně nemyslel. Alfa vypadal dobře. Ach bože… sakra… nejen dobře, vypadal skvěle. Něco prostě bylo na těch jeho vlasech, rozcuchaných, jakoby právě vstal z postele, ve které rozhodně nespal. A na strništi, která zvírazňovalo jeho bradu a samozřejmě na očích, jejichž pohled byl elektricky intenzivní, zavrtával se Deanovi do těla a způsoboval, že se mu dobrým způsobem svírala páteř a houpal žaludek.

“Děkuji,” odpověděl Alfa Castiel zdvořilým tónem, ale zároveň to vypadalo, jakoby pro něj lichotka neměla moc velký význam a jediné, co ho zajímalo, byl Dean. “Než nám přinesou jídlo… pověz mi, co jsi dělal, zatímco jsme se neviděli?”

Byl to chyták? Mohl být. I když během těch pár dní nikde neviděl Alfovy muže, teď už bylo naprosto jisté, že ho sledovali a určitě svému šéfovi dávali pravidelně zprávy.

“Nic moc zajímavého.” Pokrčil neurčitě rameny. “Škola a práce v bistru. Normální věci, znáš to, Alfo. Já nemám žádný tajný zločinecký život,” jako ty, dodal si v hlavě, ale naštěstí nevyslovil nahlas. Alespoň tuhle poslední část dokázal udržet ve své hloupě proříznut hubě. 

Navzdory nejhorším možným očekáváním, Alfovi koutky zacukaly v pobaveném úsměvu a přimhouřil oči jako kočka, která spolkla kanára. Dean cítil, jak se jeho vlastní rty kroutí do úsměvu, společně s tím, jak jeho vnitřní Omega spokojeně zavrněla, protože… sakra, dokázal Alfu donutit k úsměvu a byl na to nesmyslně hrdý.

Okamžik byl přetržen třemi zaklepáními na dveře.

Tak jako Alfa, i Dean otočil hlavu ke dveřím a sledoval, jak Pyotr stejně jako předtím zkontroloval, kdo je za dveřmi, než otevřel a nechal vejít Beta servírku, která nesla tác se dvěma miskami, ošatku s nějakými divnýma houskama a velkým půllitrem piva. Sice mělo sakra hodně pěny na Deanův vkus, ale stejně se mu sbíhaly sliny, jen ho viděl.

Beta nejdřív položila misku a pivo před Alfu, potom druhou misku před Deana a nakonec mezi ně položila ošatku.

“Spasibo,” nejspíš poděkoval Alfa.

“Pozhaluysta. Mne priyatno sluzhit‘, batyushka,” odpověděla servírka s malou úklonou, než se dvěma kroky vzad vzdálila od stolu a pak s další úklonou rychle opustila místnost.

Dean se podíval do misky a nebyl si jistý, co si má o jídle myslet. Vypadalo to jako hustá polívka, červená dokonce s nádechem do fialova, která voněla po hovězím, což by bylo fajn. Ale taky po zelí a česneku a z toho už tak nadšený nebyl. A co přesně byly ty fialové kousky? Na první pohled vypadaly trochu jako maso, které tam bylo taky, ale byli moc čtvercové.

“Ulyana Leonidovna je skvělá kuchařka. Umí udělat boršč, jaký znám ze svého dětství,” mluvil Alfa, zatímco lžící začal míchat kouřící polévku, takže se do vzduchu šířilo ještě silnější aroma zelí a česneku, které dokonce přehlušilo Alfovu koláčovou vůni. Ne, že by si toho Alfa všiml, vzhledem k tomu, že s klidem pokračoval: “A její dcera,” trochu kývl hlavou ke dveřím, kterými jen před malou chvíli odešla servírka, nejspíš aby naznačil, že myslí právě ji, “je sice ještě mladá, ale má talent po ní. Peče opravdu dobré škvarkové placky podle receptu mé matky. Vezmi si,” vybídl ho a naklonil ošatku s houskami směrem k Deanovi. “A jez.”

Obojí bylo velmi pevné doporučení, hraničící s rozkazem, takže si vzal jednu… placku, jak to Alfa nazval, a chopil se lžíce.

Rozhodl se ochutnat nejdřív placku, protože na rozdíl od boršče v misce voněla vepřovým a byla nadýchaná a při zmáčknutí měkká jako chleba. A navrchu byl kmín a velké krystaly soli. Nic podobného sice nikdy neviděl, ale nevypadalo to tak děsivě, jako zelí.

Vrhl rychlý pohled na Alfu, který rozlomil svou placku, půlku nechal ležet na malém talířku pod miskou s borščem a půlku si přikousl k první plné lžičce. Napodobil ho a pak si ze své půlky placky ukousl malé sousto. Nebylo to špatné. Hodně to chutnalo jako vepřové, bylo to mastné, ale zároveň trochu dusivé. Ale dalo se to jíst.

S myšlenkou, že jídlo, které mu Alfa nabídl je sice divné, ale ne nechutné, si nabral lžíci boršče. Už o něm slyšel ve filmech, ale tohle bylo poprvé, co ho viděl naživo. Strčil lžici do pusy a… Bylo v tom hovězí maso, ale hlavně to chutnalo jako vařené zelí. A konečně přišel na to, co jsou ty fialové kousky; řepa. Chutnalo to dost hrozně. Ne tak moc hrozně, jako mývalí guláš, který je táta donutil sníst během tréninku přežití v divočině, protože to bylo jediné, co dokázali se Samem ulovit, ale pořád to bylo dost hnusné.

S určitým sebezapřením polkl.

Nemohl prostě jen odstrčit talíř a říct, že to nebude jíst, ale taky si nedovedl představit, že to sní. Na to ještě nebyl dost hladový. Možná kdyby si dal jen trochu šťávy a placku, vypadalo by to, jako že něco snědl a prostě jen víc nemá hlad.

“Už se tvému bratrovi daří lépe?” přerušil Alfa ticho.

Vrhl po něm rychlý pohled, když nabíral lžíci šťávy. Jasně, že se Alfa neobtěžoval ani ze zdvořilosti předstírat, že Deana nesleduje na každém kroku.

“Fajn,” odpověděl stručně, doufaje, že to bude stačit, ale pohled, který mu muž z druhé strany stolu věnoval, říkal, že chce slyšet víc. “Už se uzdravil a dneska byl poprvé ve škole. Byl nadšený z knihovny,” dodal, ani nevěděl proč.

“Rád čte?”

“Miluje knihy.” Usmál se při představě Sammyho sedícího na zemi v zapomenuté uličce školní knihovny s nosem zabořeným do jedné z knih z hromady, kterou měl kolem sebe. Nejednou ho tak našel, když nepřišel k východu, aby spolu mohli jít domů. 

“Chytré štěně, hmm?” 

“Jo, rozhodně o hodně chytřejší než já. Když do toho budu moct jen trochu mluvit, půjde na nějakou dobrou univerzitu. Jako Stanford nebo tak. Snažím se… víš… dohlídnout, aby chodil do školy, měl vždycky dobré známky, nic mu nechybělo a tak. Dělám prostě, co můžu…” slova mu umřela na rtech, protože co to, sakra, dělal? Proč tu uzlohlavovi, co ho dvakrát unesl – OK, teď podruhé to nebyl tak docela únos – vypráví o Sammym a o plánech, jak ho pošle studovat a zajistí mu lepší budoucnost, než vyhlídku na vězení za drobné zločiny a neustálé cestování. Deanovi nevadilo tak žít. Líbilo se mu to. Svoboda s příchutí nebezpečí a možnost odjet v Impale do západu slunce. Ale Sam byl jiný s tou jeho hlavou plnou statistik, dat a informací, jako kdyby v ní měl vlastní google a wikipedii dohromady. A s jeho zálibou v salátech a sbírání placek na všemožných demonstracích za klima, práva Omeg a homosexuálů a podobných velkých tématech, které šly mimo Deana.

“Tvá oddanost bratrovi je obdivuhodná,” vypadl z Alfy další trapný blábol a tentokrát si byl Dean jistý, že se jeho uši a tváře rozpálily do ruda. 

Do prdele, proč musel takové věci říkat? A proč se kvůli tomu Deanova Omega rozplývala blažeností do sladké louže?

“Normálka.” Pokrčil rameny. “To dělá každý dobrý brácha.”

A ty taky plácáš naprosté sračky, Winchestere, pomyslel si sebeironicky a určitě by si přidal ještě pár peprných slov, kdyby nezachytil mezi pachem zelí a hovězího taky jasný závan nakyslé nespokojenosti, která se v jedné velké vlně vyvalila z Alfy. Rychle zvedl pohled přímo do Alfových očí, upřímně trochu se strachem, že plácnul něco, čím ho naštval, ale zachytil jenom rychlý záblesk modré, než Alfa sklonil pohled ke svému jídlu. Ve tváři neměl ani náznak zlosti nebo koneckonců smutku. Zdál se být tak zatraceně nelidsky klidný, jako pokaždé, akorát to vypadalo, že už nehodná nic dalšího říct.

Dean nehybně čekal na nějakou reakci, zatímco se ticho prodlužovalo, ale pak nakonec vysrkl další lžičku masové vody a ukousl si placky. A krátkým pohledem zkontroloval jejich tichý doprovod. Vadim musel odejít aniž by si toho Dean všiml, ale vsadil by se, že stejně stál venku za dveřmi. Jacob stál u dveří zevnitř, ale brouzdal si na mobilu. Jediný, kdo jim věnoval trochu pozornosti byl Pyotr sedící na jedné z židlí u stěny, také s mobilem v ruce, ale s pohledem momentálně upřeným na Deana. Jak se jejich pohledy střetly, tak se mohutný Beta srdečně usmál a Dean se přistihl, že mu úsměv opětoval.

I přes úsměv a vřelý pohled bylo jasné, že oba Betové jsou tu od toho, aby mu nedovolili odejít a aby chránili svého šéfa. A bylo jasné i to, že tuhle práci dělají dlouho a prostě stát kousek od Alfy Castiela zatímco jí, je pro ně něco úplně normálního. Byli mu fakt pořád v patách?

“Chutná ti boršč?” Alfa přerušil ticho znovu jako první.

“Je dobrý,” odpověděl obratem a ani nemrkl nad svou lží.

“Nic si nesnědl.”

“Nemám moc hlad.”

Alfa přimhouřil oči a nepatrně natočil hlavu na stranu. Pod zelným aroma prosákla vůně hořkých mandlí a Dean prostě věděl, že má problém. Jeho Omega se automaticky přikrčila v očekávání Alfova hněvu a jemu dalo překvapivě hodně práce nenahrbit se a neukázat krk. Hlavou mu znovu proběhlo, jak je možné, že na něj má zrovna tenhle Alfa takový vliv. Bylo to směšné… bylo to frustrující. Sotva ho znal a zas a znovu cítil, že by ho rád potěšil. Nikdy nebyl taková Omega.

“Nemám rád, když mi někdo lže, Deane. A zejména se mi to nelíbí u mé Omegy. Řekni mi pravdu,” přikázal Alfa pevně, i když v jeho hlase nebyla slyšet zlost.

Pravdu? Chtěl vědět pravdu? Od své Omegy? Fajn, když tedy chtěl, Dean mu pravdu s velkou radostí řekne a klidně za to ponese následky. Pořád lepší dostat pár facek, než se dál poníženě klanět. Na to prostě nebyl stavěný.

“Chceš pravdu? Tak jo.” Dramaticky hodil lžičku na misky. “Chutná to jako zvratky,” zhodnotil jídlo až přehnaně tvrdě, ale teď už to nemohl vzít zpět a ani nemohl sklopit oči, jako poslušný Omega. Musel zůstat zírat do nekonečně modrého oceánu a čekat se zvednutou hlavou na svůj trest za drzost, který… nepřicházel. Ve skutečnosti ani necítil další závan mandlové hořkosti, ale jemné, sladké aroma višní s cukrem, které si statečně razilo cestu pod pachem z jídla.

Alfu jeho drzost nejen nevyvedla z míry, jemu se líbila! I když to samé se nedalo říct o Alfových mužích, kteří se neklidně posunuli. Pyotr dokonce vstal.

Castiel jen nepatrně zvedl volnou ruku, aby své muže usadil, načež mírně přimhouřil oči a jeho koutky trochu zacukaly, skoro jakoby se chtěl usmát.

“Dobře,” pronesl rozvážně a opřel se do židle, aby mohl na Deana shlédnout spod přimhouřených výček. “Co bys tedy chtěl k jídlu?”

“Burger s pořádnou porcí hranolek,” nezaváhal s odpovědí ani na okamžik a moc dobře si při tom uvědomoval, že tu asi nic takového mít nebudou.

“Jacobe,” oslovil Castiel Beta stojícího u dveří, který na jeho zavolání okamžitě přistoupil ke stolu. “Sežeň Deanovi burger s hranolkami.”

“Jasně, šéfe.” Přikývl Jacob rozvážně a už byl na cestě ke dveřím, když za ním Dean zavolal:

“A dal bych si i cibulový kroužky.”

Bylo to drzé a díval se při tom Alfovi vyzývavě přímo do očí a dostal přesně to, co chtěl. Medově višňová vůně čerstvě upečeného koláče byla nad všemi ostatními pachy v místnosti. Silný, těžká a nádherně opojná a Dean si prostě nemohl pomoct a několikrát ji zhluboka vdechl, i když si dával pozor, aby Alfa nepostřehl, co dělá.

On si ale stejně všiml, protože se mu roztáhly nozdry, jak nasál vzduch a pak zvedl jeden koutek v úsměvu, ve kterém odhalil svůj zlatý tesák.

“Odnes Deanův talíř, ať tu nepřekáží.”

“Jistě, báťuško,” přitakal Pyotr a bez sebemenšího mrknutí nad tím, že si z něj udělali obyčejnou servírku, vzal Deanův talíř a za chvíli už se i za ním zavřely dveře.

Dean si uvědomil, že je vlastně poprvé s Alfou úplně sám. Při jejich prvním bouřlivém setkání tam byl prodavač a pak tam vždycky byl některý z alfových chlapů. Teď, když byli sami, byla příležitost k… čemukoliv. Alfa se na něj mohl vrhnout, zatímco Dean mu naopak mohl vrazit vidličku do krku a utéct. Jenže Castiel ani vzdáleně nevypadal, že by chtěl udělat krok. Poklidně ho pozoroval zatímco žvýkal sousto boršče.

“Co to znamená?” zeptal se místo bodání vidličkou a sám sebe tím překvapil. “To slovo, kterým ti říkají.”

“Báťuška?” zeptal se Alfa a nabral další lžíci masa a zelí. “Doslovný překlad je otec nebo spíš…” mezi obočím se mu udělal zamyšlené vráska, “tatínek.”

Neubránil se uchechtnutí.

“Vážně? Říkají ti tatínku? Pojďme si popovídat o problémech s tátou…” odfrkl si posměšně, aby hned vzápětí trochu zpozorněl v očekávání Alfovy reakce. Tak jako předtím, ani tentokrát si za svou drzost nevysloužil víc, než přimhouření očí, které vypadalo skoro až pobaveně. 

“Doma v Rusku je to projev náklonnosti a úcty vůči mocnému muži. Například hlavě rodu, Alfovi smečky nebo vysokému církevnímu hodnostáři. Dávají tak najevo, že si mě váží a že mají důvěru ve mě a v to, že se o ně postarám, tak jako se správný Alfa otec stará o svou rodinu,” vysvětlil Alfa, aniž by v jeho hlase nebo pachu bylo cokoliv negativního.

“A proč ti prostě neříkají Alfa, Alfo?” nechápal. Všem Alfám, když chtěl být člověk zdvořilý, se říkalo Alfa. To snad bylo normální všude, ne?

Alfa polkl poslední sousto svého jídla a nejdřív odsunul talíř stranou, než odpověděl:

“u nás není moc zvykem někoho na veřejnosti oslovovat jeho sekundárním pohlavím. Pozůstatek komunismu.”

“Jako že je to zakázané nebo tak něco?” zeptal se trochu nedůvěřivě. Moc toho o dějinách Evropy nevěděl, ale znal dost, aby věděl, co je to ‘komunismus’. Žádná svoboda a práva nejen pro Omegy, ale pro všechny, zavírání a popravování nevinných lidí, hlad a chudoba a v ulicích vojáci, přesně jako ve filmech. Prostě nic dobrého.

“Ne, není to zakázané,” odmítl Alfa a zhluboka se napil svého piva. “Jen to lidé nedělají, protože dlouhá desetiletí nebylo bezpečné a společensky přijatelné hlásit se k tomu, že jsi Alfa.”

“Proč by se někdo nechtěl hlásit k tomu, že je Alfa?“

Chápal by, kdyby Omega nechtěl, aby lidé znali jeho sekundární pohlaví. Ale Alfa? To nedávalo smysl. Jen být Alfou otevíralo doslova všechny dveře.
“Kdysi, tak jako všude jinde na světě, i v Rusku vládli Alfové. Nejen carská rodina, ale většina šlechty a bohatých byli Alfové. Dlouhá staletí to fungovalo, než se na přelomu devatenáctého a dvacátého století objevila myšlenka, že lid, dělnická třída, by si měla vládnout sama. A protože dělnické třída jsou Bety, měli to být právě oni, kdo bude u moci.” Znovu se zhluboka napil, takže byla víc polovina piva pryč. “Nebudu tě unavovat historickými detaily… Vypukla velká revoluce a po ní krvavá občanská válka, na jejíž konci Rusko nejen přišlo o poslední carskou dynastii, dotkla se hlavně šlechty a bohatých. Byly jim odebrány tituly i majetky a mnoho z nich bylo povražděno nebo popraveno. Mnozí ze zášti, většina z ideologických důvodů a někteří, protože se odmítali vzdát starého života. Každopádně se status Alfy stal znamením buržoazie, útlaku a vykořisťování prostého, tvrdě pracujícího lidu, takže i Alfové, kteří nikdy nepatřili k vyšší společenské třídě, se raději veřejně přestali hlásit ke svému sekundárnímu označení ve strachu z perzekucí.” Vzal si další placku, utrhl si z ní sousto a než ho dal do pusy ještě dodal: “Pak se bolševismus rozšířil do velké části Evropy a vznikl Sovětský svaz a tak do teď není Alfa status v mnoha východních zemích tak… ceněný jako tady na západě.”

Jo, to znělo docela špatně.

“Dovedu si představit, co se stalo Omegám,” neodpustil si poznámku s hořkou pachutí v puse. Když si něco takového troufl nějaký šílený diktátor udělat Alfám, co asi tak mohl připravit pro Omegy? To nejlepší, co se dalo čekat bylo, že všechny skončili bosé u plotny a nucené tlačit jedno štěně za druhým.

“Musely začít pracovat.”

“Heh?”

“V půlce osmnáctého století vyjmula Jekatěrina Veliká všechny Omegy z nevolnictví a zakázala jim fyzickou práci. A také pro ně otevřela několik desítek škol na celém území carské Rusi. Omegám z bohatých rodin to pomohlo získat vzdělání na státní náklady, ale ty z chudých rodin? Stali se břemenem. Jediný užitek z nich rodina měla, když je prodala za věno nějakému Alfovi. Taková byla praxe až do revoluce. Po ní, když se Alfové dostali do tak špatného společenského postaveni, zůstalo spoustu Omeg bez prostředků. Uvržených do chudoby. Museli začít pracovat a starat se o sebe na vlastní pěst.” Oklepal si z rukou drobky a sáhl do kapsy saka, odkud vytáhl krabičku cigaret a zlatý zapalovač. “Byly to pro všechny tvrdé časy, ale paradoxně taky doba, kdy udělalo Rusko první kroky k rovnoprávnosti Omeg. Bolševici se o to postarali,” dokončil, cvakl zapalovačem a připálil si.

Deanovi oči sami sklouzly k rudě zařícímu konci cigarety a pak k růžovým rtům, které objaly filtr, když Alfa zhluboka potáhl. Podivně fascinovaný sledoval, jak Alfa vytáhl cigaretu a pak nechal oblak kouře uniknout z úst. Na malý okamžik byl vidět nejen zlatý tesák a bílé zuby, ale také světle růžový vnitřek jeho úst a špička rudého jazyka vlhká slinami. Všechno, o čem se bavili, bylo snadno zapomenuto při tomhle pohledu, který by neváhal nazvat zatraceně žhavým, kdyby ho vzápětí nezavalil oblak štiplavě páchnoucího kouře.

Nakrčil nos nad zápachem, který byl stejně známí jako nevítaný.

“Šest minut,” řekl úplně automaticky.

“Hmm?” zahučel Alfa tázavě, oči přimhouřené ve zmatku.

“Říká se, že každá vykouřená cigareta zkrátí člověku život o šest minut,” vysvětlil. “Kdysi jsem to někde četl, když… jednu dobu jsem se snažil tátu přimět přestat kouřit. Nepovedlo se, ale alespoň už nezapaluje jednu o druhou. Myslím, že hodně pomohlo, když jsem mu řekl, že s každou cigaretou s náma bude o šest minut kratší dobu.”

Alfa se sice vyloženě nezamračil, ale jeho i jinak plochý výraz se stal ještě o něco netečnějším, když znovu potáhl z cigarety.

“Hádám, že se nemusím ptát, jestli si dáš…” řekl a pozvedl při tom krabičku.

Dean se zamračil.

“Ne, díky. Rakovinu plic si odpustím. A navíc to musí chutnat jako hovno,” řekl nahlas to, co si myslel pokaždé, když viděl a hlavně cítil někoho kouřit.

“Není to tak špatné,” odvětil Alfa a natáhl se, aby oklepal popel do popelníku vedle džbánu s vodou a… zvonku? “Člověk si rychle zvykne. Kouřím už třicet let. Byl jsem dokonce mladší než ty, když jsem začal.”

Ne, rozhodně nechápal, jak si může někdo třicet let ničit plíce a také čich. Zase nemohl říct, že by to neznal, protože jejich Alfa kouřil zhruba stejně dlouho.

“Víš, že ti kouření ničí čich?”

“To byl tak trochu důvod, proč jsem začal,” odpověděl záhadnou poznámkou. Který Alfa, nebo Omega, když už na to přijde, by si chtěl dobrovolně znecitlivět nos? Nemít Dean svůj čich, tak by byl prostě v prdeli. Nepoznal by nic, třeba to, že je Alfa právě teď, s cigaretou v ruce, uvolněný a spokojený ještě o malý kousek víc, než předtím. Nebo že kdyby nebyl kouř tak štiplavý, tak by se nějakým zvláštním způsobem hodil k vůni pečených višní a hořkých mandlí. Jakoby beztak už byl součástí pižmové aury kolem Alfy.

“Ale tebe cítím dokonale,” dodal Alfa do krátkého ticha, přičemž si skoro až sugestivně olízl spodní ret.

Dean se zaměřil na špičku jeho jazyka klouzající po rozpraskané kůži a…

“Taky se po kouření scvrkávají kulky.”

Strnul. Vážně teď vražednému Alfovi, se kterým sedí sám u jednoho stolu, naznačil, že má malé koule? Jo, vážně jo. Připište to na vrub jeho hladovému žaludku nebo nevymáchané hubě, ale přesně to udělal. A upřímně, kdyby se teď Alfa rozhodl mu nacpat svoje koule do obličeje, ani v nejmenším by to Deana nepřekvapilo. Co nečekal byl výraz překvapení ve kterém Alfova tvář strnula. Zůstal nehybný s cigaretou zdviženou napůl cesty k puse, načež se mu z hrudi ozval zvuk připomínají hluboké vrčení, které mu vyklouzlo ze rtů jako chraplavé uchechtnutí společně se kterým přimhouřil oči a nakonec i vycenil zuby.

“Ujišťuji tě, že takový problém nemám… Deane,” zavrčel Alfa nízkým tónem, který byl zdánlivě výhružný, ale byla to jen hravá výhružka.

Dean polkl. Ten hlas i slova mu poslaly zmrazení po páteři, které si rychle našlo cestu do jeho zadku. Do predele! Do prdele! A ještě jednou do prdele! Na začátku večeře měl štěstí, že z něj Alfa necítil tu malou nepříjemnost v autě, ale určitě by nepřehlédl, kdyby začal vlhnout tady a teď.

Zaklepání na dveře bylo jeho spásou, i když ho donutilo doslova nadskočit na židli. Roztrhlo okamžik a vyděsilo ho to akorát, aby se svíravý pocit plíživého vzrušení vytratil. Díky bohu.

“Vkhodit‘!”

Na Alfovo pozvání dovnitř vešel Pyotr s Jacobem, který nesl dva talíře. Na jednom byl burger obsypaný hranolkami a na druhém cibulové kroužky. Vážně sehnali přesně to, co si Dean přál a jak nádherně to vonělo, když Jacob položil talíře před něj. Díky bohu. Konečně pořádné jídlo.

“Spokojený?” zeptal se Alfa naklánějící se trochu nad stůl, jakoby se chtěl dostat blíž. Možná by si taky dal něco skutečně dobrého, místo hromady zelí a řepy, ale Dean se dělit nehodlal. Hamburger byl celý jen jeho, i když pár cibulových kroužků by mohl postrádat.

“Jo. Už mi chybí jen pěkně vychlazený pivo,” troufl si trochu postěžovat, ačkoliv neočekával, že mu Alfa vyhoví. Naservíroval mu obyčejnou vodu, no ne?

Alfa ale nad jeho žádostí ani nemrkl. Jedním lokem vyprázdnil zbytek svého piva a zvedl dva prsty v nové objednávce. Jacob jen kývl, vzal prázdnou sklenici a zmizel.

Dean ho vyprovodil rychlým pohledem, kterým zkontroloval i Pyotra, znovu usazeného na své staré místo u zdi, a pak se chopil burgeru. Měl děsný hlad, dokonce ještě větší, než když sem přišel, protože tehdy měl žaludek stažený nervozitou. Ta se teď jaksi vytratila, takže se mohl lačně zakousnout do perfektní chuti hovězího, nadýchané housky a grilované slaniny. Bože jo, tohle bylo stokrát lepší než nějaký boršč.

Spokojeně žvýkal velké sousto a díval se přes stůl na Castiela, který pokuřoval a s přimhouřenýma očima mu pohled oplácel. Bylo mezi nimi ticho a to bylo… hezké. Takové klidné a provoněné směsicí medem podbarvených pečených višní a jeho vlastního pachu.

Jacob se vrátil a na stole jim přistáli dva orosené půllitry. 

Olízal si mastné prsty a chopil se sklenice. Už po jednom doušku mu bylo jasné, že to není americké pivo. Žádné pořádně americké by neudělalo takovou vysokou pěnu, který se mu cpala do nosu. Odložil půlitr, potáhl a otřel si mokrý nos do rukávu, než řekl:

“Ruský pivo?” 

“České Svijany.”

To neznal.

“Pořádný, americký tu asi netočíte, co?”

“Ne. Americké pivo jsou řídké chcanky,” odpověděl Alfa ledabyle, mezitím co típl cigaretu o popelník.

“Hele! Naše pivo nejsou chcanky!” vykřil rádoby pobouřen, ale vlastně se mu chtělo jen začít se smát, zvlášť když Alfa trochu vycenil zuby a zároveň provoněl místnost štěstím.

“Ty si jako první řekl, že boršč chutná jako zvratky,” odpověděl, hlas ještě o něco hlubší, jakoby vycházel z jeho hrudi společně s jemným vrčením.

Vycenil zuby a hravě zavrčel přes svůj burgr, jenže vrčení mu rychle uvízlo v krku, když koutkem oka zachytil znepokojený pohyb od Pyotra s Jacobem. Co si jako mysleli, že udělá? Odhodí svůj těžce vydobitý burger a vrhne se přes stůl ozbrojený tupým jídelním nožem? Neměl nic takového plánu ani když sem přišel a teď vlastně ještě méně. Alfa mu zatím nedal záminku něco podobného udělat a kdyby se nakonec rozhodl udělat svůj tah… byl by radši, kdyby tu nikdo jiný nebyl.

“Musí tady být?” zeptal se a kývl bradou k Alfovým mužům.

Na okamžik se zdálo, že Alfa netuší, o čem mluví, než pomalu obrátil hlavu ke svým lidem a podíval se na ně, jakoby je viděl poprvé.

“Chceš, aby odešli?”

“Víc se mi líbilo, když jsme byli sami,” odpověděl a vykouzlil jeden ze svých koketních úsměvů, který mu vždycky zajistil pár křidýlek navíc nebo čokoládovou tyčinku zdarma. Zejména, když jednal s nějakým Alfou.

Alfa jen mávl rukou a oba jeho muži opustili salonek. Jakmile se za nimi zavřeli dveře a opět zůstali osamotě, naplno si uvědomil jednu věc; Alfa mu zatím ve všem vyhověl. To vypadalo překvapivě, když zvážil, že všechno na Castielovi – to jak mluvil, jak se oblékal, jak chodil, dokonce i držení jeho těla – doslova křičelo, že je Alfa se všemi jejich typickými vlastnostmi, jako je pocit vlastní důležitosti nebo představa, že všichni a všechno kolem jim patří a je tu pro jejich pobavení a využití. Od někoho takového by spíš čekal, že mu vnutí svou vůli, protože přece jako Alfa ví nejlépe, co je pro Omegu dobré. Možná tu šlo o tu hloupost se Spřízněnými druhy, které věřil nebo ještě spíš o Alfovu zvrácenou touhu donutit Deana mít ho skutečně rád a souhlasit se vší, co po něm chtěl.

Byl bez šance. Dean nebyl naivní hlupák a neměl v plánu nechat se obalamutit hezkejma řečičkama a milejma gestama, ale hlavou mu probleskla myšlenka, že by naopak on mohl trochu využít Alfu. Dostat z něj něco opravdového, nejen plané sliby. Vždycky mu to fungovalo, když šlo o drobnosti, tak proč nezkusit chtít i něco většího. 

Nejdřív se rozhodl zkusit získat něco malého, jen aby věděl jestli i tentokrát bude Alfova odpověď ‘ano’.

“Nedáme si pak panáka?” nadnesl ledabyle.

Táta mu občas dal lahev piva nebo mu na falešný průkaz načepovali v potemnělém baru. S tím neměl problém už od čtrnácti, kdy se pořádně vytáhl a začaly mu svalnatět ramena. Nad něčím slabým, jako pivo, prostě lidi trochu přimhouřili oči. Ale aby mu dali whiskey, tak slepí nebo hloupí zatím nikdo nebyl a že to zkoušel, než se smířil s tím, že může leda tak ucucávat po doušcích s tátových zásob.

Byl zvědavý, jestli mu Alfa dá panáka nebo mu odmítne vyhovět, jako správný dospělý.

“Na co bys měl chuť?” zeptal se Alfa obratem, ani nezaváhal. “Mají na baru skotské whiskey, americké bourbony a evropské pálenky, včetně pravé ruské vodky.”

“Něco drahého z horní police,” poručil si suverénně, protože tam obvykle vídal drahé věci.

Alfa pobaveně pozvedl obočí.

“To nejdražší je vždy vzadu,” opravil ho s malým úsměvem kroutícím mu koutky nahoru. “Něco pak vyberu. Ještě nějaké přání?” zeptal se, když pozvedal půlitr, aby se napil. Evidentně se bavil, protože mu v očích jiskřilo a způsob, jak se díval říkal, že se nebaví ani tak tématem, jako spíš na Deanův účet.

Zamračil se. Nechtěl být nikomu pro smích, sakra.

“Jo, třeba ušlou výplatu za ten večer, co mě tvoji chlapi unesli,” odsekl podrážděný Alfovým úšklebkem a vůbec nepřemýšlel co říká ani jak by to mohlo znít.

“To je fér,” odpověděl na to Alfa klidně, rychle se napil a sáhl do kapsy odkud, jako správný mafián, vytáhl balík stodolarovek sepnutých zlato-stříbrnou sponou. Byl na ní vyrytý pták s rubínovým okem, sedící na kvetoucí větvi. Alfa vytáhl dvě bankovky a dvěma prsty je po stole přisunul na jeho stranu, jakoby to byla drobnost a přitom to byla víc jak polovina jeho týdenní výplaty v bistru.

“A co kdybych si řekl o víc?” zeptal se, protože prostě musel otestovat hranice, na které narážel.

Alfa nic neřekl a prostě k prvním dvěma bankovkám přidal další tři. Na bílém ubrusu se vyjímalo pět úhledně srovnaných Benů, krásně čistých, bez spřehýbaných rohů, jen ohnutých v polovině, jakoby je právě někdo vybral u pokladny v bance. Bezděčně ho napadlo, že takhle nějak asi vypadají dočista do čista vyprané prachy. Pět stovek, které mohl mít za… co vlastně?

“Co chceš, abych udělal, když si ty peníze vezmu?” zeptal se. Co se dalo sehnat na ulici za pět stovek? Tipoval že obyčejná ruční práce nebo kouření bylo málo. Ne, že by se někdy staral, kolik stojí placený sex. Nikdy na tom nebyli se Sammym tak špatně, aby ho to muselo skutečně zajímat. Prostě jen přespávali v autě na příliš mnoha odpočívadlech pro kamiony.

“Nic za to nechci. Je to dárek, Deane.”

Podezřívavě přimhouřil oči.

“Takhle to tedy funguje, Alfo? Dáš mi všechno o co si řeknu a nebudeš nic chtít na oplátku?”

Castiel trochu přimhouřil oči.

“Všechno je široký pojem. Dám ti všechno, co budeš chtít, pokud to bude v mé moci, ale některé věci mají svou cenu. Na to nesmíš zapomínat,” prohlásil téměř filosoficky, ale Dean moc dobře rozuměl.

“Jo, jasně… svou cenu….” odfrkl sarkasticky, ale s chladným pocitem v žaludku, který byl trochu strach, ale hlavně zlost. Věděl, jaké je cena za jeho život a sakra si byl jistý, že by měl chtít ještě něco navíc. “Chceš dneska večer můj hezkej zadek, Alfo? Dostaneš ho, ale něco za to chci. Chci…” co měl chtít? Ještě před pěti vteřinama nevěděl, že svou hru dotáhne tak daleko, jenže teď už nemohl couvnout. Musel něco vymyslet. Něco, jako… “auto.”

Jestli jeho žádost udělala na Alfu nějaký dojem, nedal to na sobě znát. S naprostým klidem strčil peníze zpět do vnitřní kapsy saka, než se pohodlně opřel a bez výrazu zmatku nebo překvapení se podíval Deanovi přímo do očí. Ve tváři se mu nehnul jediný sval a jeho oči byly o něco chladnější, než ještě před chvíli. Jakoby teplá modrá laguna byla najednou pokrytá ledovou krustou.

“Dobře,” souhlasil, jakoby to nic neznamenalo. “Nějaké konkrétní?” 

Dean ve skutečnosti nevěděl jak odpovědět, takže jen otevřel pusu, jako ryby na suchu a pak ji rychle zaklapl, aby nevypadal jako naprostý blbec. Nečekal, že by Alfa souhlasil. Čekal spíš výsměch nebo pohoršení… i když, copak zapomněl, s kým tu mluví? Takhle Alfa si určitě za sex platil dnes a denně, takže ho asi nemělo překvapovat, že souhlasil. Překvapivé bylo jen to, že souhlasil s něčím tak drahým. No, alespoň to vypadá, že si tě cení docela vysoko, Winchestere, pomyslel si posměšně a raději se rozhodl nezabývat pocitem zklamání, který se mu usadil v hrudi. To, že byl Alfa po celý večer takový milý, přece neznamenalo nic. Tohle celé už byl od začátku obchod a jen jeho hloupá vnitřní Omega v tom viděla něco jiného.

Zatnul čelisti a zatvrdil se.

Když tedy jednání o ceně, tak bude chtít alespoň pořádnej bourák kterej za to bude stát. 

“Co nějaký pěkný kabriolet od Astona…?” 

“Jistě. Proč ne…” souhlasil Alfa, aniž by hnul brvou a sáhl do kapsy pro mobil.

Zamračil se a tiše sledoval, jak vyhledává na svém mobilu. Ve skutečnosti neměl v plánu hned teď najít autosalon, který by prodával Astony, že ne? To by bylo bláznivé. Takové auta stála od sto tisíc nahoru. Určitě se neprodávala na každém rohu. Ne, že by o tom skutečně něco věděl. Nejblíž se k nějakému dostal tak na pět metrů, když ho viděl okýnkem Impaly stát ve vedlejším pruhu na dálnici. A opravdu se nikdy nezajímal o to, kde nebo jak si takové auto koupit, protože jeho cena dalece přesahovala hodnotu jejich majetku nebo toho, co by dokázali nakrást na kreditkách. Snad s výjimkou Baby. Ale toho by se jeho otec nikdy nevzdal a Dean taky ne, i kdyby ji chtěl někdo vyměnit za sto nejdražších aut na světě.

Alfa zdá se našel co hledal, ať to bylo cokoliv, protože položil mobil na stůl, otočil ho Deanovým směrem a pak ho posunul po stole tak, aby se mohl dobře podívat na obrazovku.

Opravdu to byla stránka autosalonu a z obrázku na něj zíral letošní model DBS kabrioletu ve stříbrné se vším, co by si mohl přát a počáteční cenou 360 tisíc, které byla snížena na ‘ubohých’ 320 protože to byl výstavní kus.

“Má jen základní výbavu a trochu najeto, ale mohl bys ho mít ještě dnes večer,” řekl Alfa skoro až formálním tónem, takže to znělo, jako by uzavíral nějaký obchod, což vlastně… dělal. “Mají otevřeno do devíti. Bez problému stihneme zajít ke mně a až skončíme, vezmu tě do autosalonu. Já zaplatím, na tebe napíšou papíry. A pokud chceš, můžeš si ho teď hned rezervovat. Moje kreditka je už ověřená. Stačí jenom kliknout,” dodal a přejel prstem po obrazovce, aby ji posunul k tlačítku ‘rezervovat’.

Auto bylo krásné, ale co bylo hlavní, dalo by se prodat. I kdyby ho prodal za ubohou čtvrtinu pořád by to bylo nějakých osmdesát tisíc. Už by nemuseli bydlet po levných motelech, nemusel by pracovat ve smradlavých bistrech, nakupovat oblečení v charitě a modlit se, aby Sama nechytili, jak krade knihy v knihovně nebo komiksy v obchodě a tak si ničí budoucnost. A jediné, co by pro to musel udělat, je ohnout se pro Alfu, což ho stejně nakonec čekalo, akorát by z toho skutečně něco měl. Něco pro Sammyho… Mohl to udělat?

Zíral na mobil a nedokázal se rozhodnout.

Cítil na sobě Alfův chladný pohled, vnímal samotnou jeho dominantní přítomnost a v nose ho štípal zkažený podtón nespokojenosti, který se objevil pod jeho třešňovou vůní. Rychle k němu zvedl oči, jen aby zjistil, že se uvolně opírá do židle, jednu ruku zaháknutou o její opěradlo a konečky druhé přejížděl po oroseném půllitru, zatímco Deana sledoval zpod přivřených víček. Jeho výraz i postoj byl v naprostém rozporu s nepříjemnou vůní a chladem v jeho očích, s jakým na Deana ve skutečnosti zatím nikdy nepodíval.

Semkl rty a postrčil mobil zpátky po stole.

“Ne. Tohle neudělám,” řekl rozhodně a zakroutil při tom hlavou. “Nebudu… nemyslel jsem to vážně, Alfo. Nechci to auto. Nechci ani tvoje peníze,” dodal, než shrábl balíček připravených bankovek, sevřel je rozzlobeně v pěsti a pak jeho hodil zpátky na stůl.

Vzdorovitě se podíval Alfovi do očí a čekal na jeho odpověď. Na něco jako že teď, když už si určil cenu, si to nemůže jen tak rozmyslet. Že je jenom malá provokující Omega děvka.

Ve skutečnosti ale Alfův výraz náhle změkl, jeho oči se zase naplnily teplem a sladká vůně višňového koláče během pár nádechů nahradila předešlou zkaženou notu.

“Jsem rád, že jsi nepřijal,” řekl Alfa hlubokým hlasem ve kterém ve skutečnosti znělo ulehčení. “A ještě raději jsem, že jsem se v tobě nemýlil,” dodal než sebral svůj mobil a vrátil ho zpět do kapsy.

Byl zmatený.

“Nechceš – “ zarazil se, když mu došlo že se plánoval zeptat, proč ho Alfa nechce šukat a že jeho hlas zní nesmyslně vyčítavě. Na krátkou chvíli semkl rty a pokl, aby až promluví, nezněl jako potřebná Omega. “Nechtěl jsi, abych přijal?”

“Ne, nechtěl,” odpověděl Alfa bez dalšího vysvětlení.

Zamračeně ho sjel pohledem. Možná to nechtěl, protože ve skutečnosti na tak drahé auto neměl. Jasně, jeho oblečení vypadalo že muselo stát pěkných pár tisíc a všechno to zlato – hodinky, náramek na ruce, křížek visící přes kravatu, zlatá špendlík v uzlu, zlatá spona na balíku peněz – vypadalo draze, ale koneckonců… nemuselo to být skutečné zlato, že? Oblečení měl Alfa pořád stejné. A tahle restaurace zrovna nepřekypovala luxusem. I to drahé auto, ve kterém ho viděl poprvé, mohlo být prostě z půjčovny. Jo, třeba tu šlo o tohle.

“Co bys udělal, kdybych přijal?” zeptal se s náznakem provokace v hlase a připravený pořádně vdechnout, až mu odpoví, protože jestli bude Alfa teď lhát, určitě to na něm po pachu pozná. Zatraceně, ten chlap neměl ponětí, co jsou blokátory pachů a už od první chvíle byl v tom, jak voněl hrozně… expresivní.

“Vzal bych tě k sobě domů, vyšukal ti zadek do sucha, natáhl tě na svůj uzel a pak kousl,” odpověděl s naprostým klidem, jeho výraz ani vůně se nijak nezměnila, jen trochu pozvedl obočí, když si zvedl pivo ke rtů a dodal: “Ach… a samozřejmě bys dostal svou odměnu.”

Dech se mu zadrhl v krku a žaludek mu udělal kotrmelec. Částečně, i když to nerad přiznával, to bylo vzrušením z představy, kterou před ním Alfa vykreslil, ale hlavně strachem. Ne, že by nevěděl celou dobu, co se Alfovi honí v hlavně, sakra tyhle věci se honily v hlavě všech Alfů, ale slyšet to takhle nahlas bylo děsivé. Bylo to náhle až příliš reálné.

Vrhl rychlý pohled ke dveřím.

Venku byli Alfovi muže a i kdyby nebyli, nějak pochyboval, že by se dostal ke dveřím dřív, než by ho Castiel stačil chytnout a kousnout, přesně jak si představoval.

Obrátil se zase zpátky k němu.

“Co ti brání to stejně udělat?” zeptal se a nesnášel, jak stísněně jeho hlas zněl.

“Jsi můj Spřízněný druh. To je Boží vůle a dar. Byli jsme stvořeni sobě rovni a tak, abychom se vzájemně doplňovali. Přinutit tě k páření by bylo znevážení Jeho plánu.”

Možná byl Alfa dnes milý a možná tomu co říkal, opravdu věřil, ale už jen to, že měl Deanův život v rukách nedovolovalo, aby si byli ‘rovni’. 

“Ale kdybych vyměnil svůj zadek za auto, najednou by bylo páření v pořádku? Už by to nebylo proti Božímu plánu?”

“Ne, i tehdy by to nebylo správné, ale…” jeho výraz trochu stuhl, “…když se někdo prodává jako děvka, tak s ním tak i jednám. A děvky, jak známo, nemají právo říkat ne.”

“A já mám?” zeptal se ostře. “Můžu říct ‘ne’? Můžu si dělat, co chci?”

“Ano.” Mírně přikývl. “V určitých mezích, které už znáš. Víš toho příliš mnoho na to, abys mohl žít svůj starý život, ale stále máš na výběr. Muže to být buď tohle,” pokynul rukou mezi nimi ke stolu, “nebo se k nám přidat,” řekl, ponechávaje krátkou odmlku na to, aby Dean trochu vstřebal, co jeho slova znamenají. “Každopádně… teď i kdykoliv v budoucnu máš šanci vybrat si kteroukoliv ze tří možností; smrt, mě nebo Bratvu.”

Dean olízl suché rty.

To, co mu tu v podstatě Alfa říkal bylo, že spolu nemusí šukat, ale stejně mu neuteče, protože se bude muset přidat k jeho zločinecké organizaci nebo skončí s kulkou v hlavě. No, nebylo to zrovna tak, že by se to dalo nazvat veselým výběrem. Kupodivu ho to ale spíš uklidnilo, než ještě víc vyděsilo. Neměl důvod Castielovi věřit, ale věřil a měl najednou iracionální pocit, že má víc volnosti. A naději, že by mohl říct Alfovi ‘ne’ a neskončil v igelitovém pytli. Koneckonců nebyl zrovna akademický typ, neviděl pro sebe jinou budoucnost než za volantem Impaly a zločin mu taky nebyl úplně cizí. Jediné, čím si nebyl jistý bylo, jestli by dokázal to, co nejspíš dělali Alfovi muži.

Z kapsy se mu náhle ozvalo Slashovo kytarové sólo. Jak mu jindy pohladilo uši, tentokrát spíš podráždilo jeho napnuté nervy. Zbytečně agresivně vytáhl mobil z kapsy, jen aby zjistil, že má videohovor od Sammyho, který samozřejmě nemohl přijmout. Rychle pohnul palcem k červenému tlačítku a hovor položil, ale než strčit mobil zpět do kapsy nebo se třeba jen omluvně podívat na Alfu, všiml si, že má od malého Alfy několik příchozích zpráv v chatu. Vypnul si zvukové upozornění, protože Becky uměla být neskutečně otravná a pokud šlo o Lisu… nechtěl na ni ani myslet, když byl s Alfou Castielem. Teď to vypadalo, že kvůli tomu promeškal něco důležitého. Snad se Sammymu nic nestalo.

S obavou otevřel chat a rychle přejel po zprávách, které mu tam mladší bratr zanechal. Většinou to byli žádosti, aby hned zavolal a pár nadávek k tomu, ale hlavní téma bylo, že se správce motelu několikrát ukázal u dveří.

“Do prdele!” zaklel polohlasně.

“Problém?” ozval se z druhé strany Alfa na jehož přítomnost na několik vteřin úplně zapomněl.

Rychle k němu zvedl pohled, jen aby zjistil, že ho sleduje s klidným výrazem, ale hlavou trochu nakloněnou na stranu v otázce.

“Jo, tak trochu. Zapomněl jsem zaplatit za motel, správce bere jen hotovost a já v pokoji nenechal dost na zaplacení dalšího týdne. A Sammy nechce odcházet sám k bankomatu,” protože by se mohlo stát, že správce vleze dovnitř a při prohrabávání věcí a hledání nějakých peněz narazí na náš malý arzenál, dodal pro sebe.

“Rozumím. Nechám tě odvézt zpět, aby ses postaral o svého bratra,” řekl bez sebemenší špetky nespokojenosti nad tím, že byli přerušeni doslova uprostřed rozhovoru. Místo toho prostě s klidem zazvonil na připravený zvonek.

Téměř okamžitě se otevřeli dveře a vešel Pyotr. Takže k tomu tu zvonek byl; přivolání obsluhy.

“Dean už odchází. Dovezte ho domů,” nařídil rozložitému Betovi, který jenom přikývl a sundal bundu z věšáku, aby ji Deanovi nabídl k oblečení.

Vstal a nabízenou bundu si prostě od Bety vzal, protože nechat si ji obléct by bylo vážně trapné. Jeho ruka okamžitě vklouzla do kapsy, kde měl peněženku, jen aby ji zkontroloval. Na zaplacení dalšího měsíce v ní měl peněz dost, jen byl roztržitý a prostě ráno zapomněl za správcem zajít.

“Na baru máš ještě jeden burgr. Říkal jsem si, že tvůj malý bratr možná bude potřebovat večeři,” podotkl Pyotr.

Překvapeně se na něj podíval.

“Ehm… jo, dobře, díky. Vyzvednu si to,” odpověděl, protože nevěděl co jiného říct.

“Deane,” ozval se Alfa.

Obrátil se k němu a střetl se s jeho měkkým, modrýma očima.

“Zapomněl sis tu peníze,” poukázal na zmačkané bankovky ležící na stole.

Dean se zamračil.

“Říkal jsem, že tvoje peníze nechci,” odpověděl možná ostřeji, než musel.

“Byl to dárek a odmítat dárky je neslušné. Vezmi si je,” dodal tónem, který byl až příliš blízko rozkazu, než aby Dean dokázal snadno odporovat.

Vrátil se zpátky ke stolu a s určitou neochotou shrábl bankovky. Zrovna se je chystal strčit do kapsy, když Alfova ruka vystřelila jako zmije a jeho silné prsty mu objali zápěstí.

“Na tohle jsem myslel celý večer,” zahučel Alfa polohlasně svým hlubokým, štěrkovitým hlasem a než stačil Dean udělat cokoliv víc, než v protestu otevřít pusu, byl stržen do jeho osobního prostoru.

Klopýtl vpřed a jen prudce vydechl, než se mu na pusu přitiskly Alfovy rty. Byli trochu rozpraskané, chutnající po pivu a cigaretách a jeho strniště škrábalo Deanovy téměř hladké tváře. Prudce se nadechl a všechno co dokázal cítit bylo těžké, všeobjímající vůně pečených višní a hořkých mandlí podbarvené intenzivním sladkostí štěstí a jemným náznakem pižmovitého vzrušení. Bylo to… Ach bože… do prdele… bylo to opojné. Jeden hloupý, dokonce ani ne pořádný polibek, zatlačil myšlenky na Sama do koutku jeho mozku a jediné, co se mu v hlavě ozývalo, bylo šťastně vrnění jeho Omegy, která toužila jen po tom přitisknout se k Alfovi ještě blíž. Poddat se mu.

Než si pořádně uvědomil co dělá, vydral se mu z hrdla tichý sten, ve kterém otevřel pusu ještě trochu víc v pozvání, kterého Alfa okamžitě využil. Když jeho jazyk vklouzl do Deanových úst, bylo to stejně nesmlouvavé a suverénní jako všechno na Alfovi. Žádné jemné, nesmělé tápání dívek jeho věku nebo trochu odvážnější u těch pár starších. Tohle bylo přivlastňovací a rychle ho to zbavilo dechu i síly v nohách.

Musel roztrhnout polibek jako první, jen aby se nadechl.

Castiel tiše zavrčel.

Byl v tom malý náznak nespokojenosti, který Deana přiměl sklonil podřízeně hlavu téměř k jeho rameni. To Alfu uspokojilo a jeho rozzlobené vrčení přešlo v mnohem spokojenější mručení se kterým si ho přitáhl ještě blíž, takže Deanovo čelo opravdu spočinulo na jeho rameni. Matně vnímal, jak se Alfa tře bradou o jeho ucho, tvář i krk. Značkoval ho svým pachem. Přivlastňoval si ho. Malá část Deanova mozku, asi zhruba ta, kde byly teď myšlenky na bratra, říkala, že tohle je špatně. Že by se neměl nechat označit od téměř cizího Alfy, zvláště tohoto konkrétního. Ale jeho mnohem větší část ve skutečnosti nechtěla nic jiného, než přesně tohle a skutečnost, že se Alfův třešňový pach mísil s jeho vlastním… že cítil rychle schnoucí vlhkost na své tváři… bylo to to nejvíc uspokojující za… hodně dlouhou dobu.

Chtěl s tím pocitem bojovat nebo si alespoň myslel, že by měl, ale neudělal to. Ani nevěděl proč. Prostě se poddal a s dlouhým výdechem se uvolnil do Alfova náručí a zavřel oči.

Vzdáleně si uvědomoval, že ruka držící jeho zápěstí zmizela. Nejspíš se přesunula na jeho zátylek, protože tam cítil silné prsty suverénně probírající jeho vlasy. Pod tím dotekem naklonil hlavu na stranu a odhalil své hrdlo. Další malé, ale tentokrát spokojené zavrčení, opustilo Alfovy rty, než přitiskl nos a ústa na Deanův krk. V tu chvíli mu proběhlo hlavou, že jsou Castielovi zuby až příliš blízko jeho žlázy, oddělené jen tlustým flanelem košile a tenkým trikem – rozhodně ne dostatečná bariéra proti Alfa tesákům – ale bylo mu to jedno. Bylo mu jedno všechno, co se dneska stalo, co Alfa řekl a nezáleželo ani na jeho přesvědčení. Za léta shromažděný vzdor a trénink v potlačování Omega instinktů byl prostě zapomenut ve prospěch tohoto dokonalého okamžiku blaha, o kterém si uvědomoval, že je to jenom jeho hloupá biologie, ale bylo mu to jedno.

“Měl bys jít,” ozval se mu těsně u ucha šeptající hlas a společně se svými slovy se Alfa pomalu odtáhl.

Pohlédl si do očí.

Viděl, že stejně jako on sám ani Castiel nechce tuhle chvíli přerušit. Zračilo se mu to v očích a dale se to poznat podle toho, jak velmi neochotně vypletl své prsty z Deanových vlasů. Oba ale věděli, že tu takhle nemohou zůstat a…

Najednou, jakoby jeho mozek opět naskočil, si až bolestně uvědomil, co před chvíli dělal a jediná myšlenka, kterou měl byla, že se chce… ne, potřebuje se dostat pryč od Alfy, než udělá nějakou zasranou hovadinu. Musel domů, za Sammym. Musel jít teď hned.

Uhnul pohledem, srdce najednou divoce bijící, a vyrazil ke dveřím s jedinou myšlenkou; utéct pryč. Byl to jedině přetrvávajících pocit, že má nohy jako z rosolu, které mu nedovolil skutečně běžet jako malý, vyděšený kluk. A když se protahoval kolem velké Bety, jen matně zaznamenal, že mu Alfa přeje dobrou noci a stejně vzdálené byly i hlasy lidí v lokálu nebo Vadim s Jacobem, které měl po boku.

První, co si jasně uvědomil, byl až studený venkovní vzduch páchnoucí městem, který mu vyhnal vůni višní z hlavy a myšlenka, že kvůli Alfovi Castielovi je v prdeli tak jako tak.

---

Slovník:

Spasibo – Děkuji
Pozhaluysta. Mne priyatno sluzhit‘, batyushka – Není zač. Ráda posloužím.
Vkhodit – Pojď dál

---

7. kapitola – 9. kapitola