Společný zájem – 5. část

Zůstal stát u svého auta, ruce strčené v kapsách a vzhlížel k Talonu, uvažujíc, kdy naposledy byl v kině. Muselo to být někdy předtím, než máma onemocněla, protože bylo jisté, že Lionel Luthor by svého syna do obyčejného městského kina nevzal. Pravda, v rodinné vile měli kino pro třicet nejbližších přátel, i když co si pamatoval, byl jediný, kdo ho využíval. Luthorové neměli přátele, které by zvali na film a kino samotné nechal otec zbudovat jen proto, že mohl. Ne, aby ho využíval, Luthor starší v něm nikdy nebyl a Lex? Máma zemřela v době, kdy ho chození do kina a sledování filmů přestávalo zajímat a po její smrti už ho nezajímalo vůbec.

Společný zájem – 4. část

Hladce zabrzdil přesně před čumákem černého lamborgini, stojícího na začátku jejich příjezdové cesty. Lex byl vedle svého auta a opíral se o dvířka řidiče, ruce strčené v kapsách. Sluneční brýle mu zakrývaly oči a hlavu měl zakloněnou, jak nastavoval tvář slunci. Jeho štíhlý krk upoutal Clarkovu pozornost a vyloudil mu na tváři úsměv. Nepadala ho směšná přirovnání, jako třeba že vypadá jako krk labutě, protože byl krémově bílý a ladně prohnutý, ale hlavní, co ho napadlo, bylo, jaký by to byl pocit ho políbit.

Společný zájem – 3. část

I kdyby se sebevíc snažil, nedokázal se přestat usmívat, zatímco po očku sledoval Lexe. Cítil se tak… euforický. Nejen že byly pryč starosti posledních týdnů a špatná nálada, která se k nim vázala, hlavně měl náhle pocit, že do sebe všechno zapadlo. Dokonce mu nedělala moc velké starosti ani reakce rodičů nejen na jeho zpoždění, ale hlavně na jejich plán s Lexem, že otestují a prozkoumají schopnosti, které má, a společně najdou způsob, jak je nejefektivněji využít. No, přinejmenším mu to nedělalo až tak velké starosti, jak by mělo.

Táta říkal, že díky svým nadáním je předurčen dělat velké a hlavně dobré věci. Necítil se být předurčený, jen odpovědný za věci, které se děly ve Smallville, ale pokud snad byly jeho schopnosti nějaký druh předurčení, bylo nejlepší je poznat, pochopit a ovládnout. Vlastně nejen pokud by mohl dělat velké věci, bylo to důležité pro bezpečí všech.

A Lex mu s tím mohl pomoci. To musel, nakonec, uznat i táta. Nahledě na to – otočil se k Lexovi a usmál se – že chtěl, aby mu s tím Lex pomáhal, protože… protože konečně mohl před někým být sám sebou se vším, co k němu patřilo.

Příjezdová cesta k farmě byla kousek před nimi.

Společný zájem – 2. část

O poledních pauzách byla většina ostatních v jídelně, hrstka studentů ze seniorského ročníku, kteří měli vlastní auta, odjížděli na oběd mimo areál školy. On a Peter většinou jedli, co Clarkovi nabalila máma. V zimě si to vzali do jídelny, ale jakmile bylo dost teplo, aby bylo normální sedět venku, jedli na schodech před školou. Jídlo z domova bylo prostě levnější a výhodnější, protože porce, které dostávali žáci ve školní jídelně, pro Clarka nikdy nestačily, a ještě navíc stálo stravování pořádný balík.

Máminy sendviče se nikdy neomrzely, ať byly naslano nebo nasladko, a když přidala ještě nějaké sušenky nebo muffiny…

„Taky bys mu mohl prostě zatelefonovat,“ řekl Pete s plnou pusou.

„Říkal, že potřebuje čas, a dnes ráno mi to zopakoval. Nechci na něj naléhat,“ odpověděl a ukousl si z vlastního jídla. Byl to už jeho třetí sendvič, ale i tak měl takový hlad, že spolkl sousto skoro nerozkousané a dal si rovnou další. Obvykle mu stačila tři kousnutí, aby bylo po sendviči. Ještě štěstí, že ho čekaly další dva, a ještě k tomu pytlík sušenek, který se skrýval někde v batohu. Pravděpodobně až úplně na dně pod kupou učebnic.

„Fajn, ale hele… jsi tady, že jo? Nepřijeli pro tebe muži v černém ani lidi z LuthorCorpu. Nejsi nikde zavřený a nedělají na tobě pokusy. To mi přijde, že by Lexovi nevadilo, kdybys mu zavolal.“

Společný zájem – 1. část

Každé ráno svítilo do Clarkova pokoje slunce a hřálo. Bylo jasné, že jaro je bezpodmínečně tady. Kdykoliv jindy by z toho měl obrovskou radost, protože to znamenalo, že konečně může přestat nosit zbytečné vrstvy oblečení, které ho omezovaly v pohybu, a užít si volnost jen v tričku, aniž by to vypadalo divně. Ne tak úplně jako obyčejný kluk z farmy.

Tentokrát mu ale dělalo podstatně menší radost moci si obléct jen triko a přes něj přehodit nezapnutou flanelovou košili. Stejně se necítil úplně volně a pohodlně, ne snad kvůli oblečení samotnému, to by bylo směšné, bylo to kvůli Lexovi.

Bylo to přesně tři týdny, co se Lex dozvěděl o jeho tajemství, a od té doby spolu nemluvili ani se neviděli v soukromí. Vídali se v Talonu, když si tam Lex šel pro kávu, pozdravili se, a dokonce se na něj jeho, bohužel asi bývalý, nejlepší přítel přátelsky usmál a zeptal se, jak mu to jde ve škole, ale nebyl to skutečný úsměv. Možná, že ostatní nepoznali rozdíl, určitě ne, protože se neptali, ale Clark ten rozdíl poznal. Věděl, kdy je Lex upřímný ve svých projevech a kdy je to všechno jenom divadlo. A jejich přátelství teď bylo jenom divadýlko pro veřejnost.