Ochráncova rutina

Ochráncova rutina – 4. kapitola

Hodinová ručička se pohybovala strašně pomalu. Jason měl dojem, že jsou tu snad dny. Bylo zasraný horko, ten debilní štít pořád tiše hučel a ruce ho už bolely od toho, jak držel pistol. A pořád se nemohl zbavit divného pocitu v zátylku, jako když ho pozoroval ten mimozemšťan. Jenže to on už nedělal, že jo? Spike ho vyděsil jako všechny, tak jen tiše seděl a čuměl do země.

Zase měl ten pocit. Prudce se obrátil, aby zjistil, že Taelon už nekoukal do země, ale upřeně sledoval prsatou brunetu vedle sebe. Měla těsný svetřík, který nedával moc prostoru pro fantazii a knoflíky se držely jen silou vůle.

Mimozemšťan je sice divnej, ale má dobrý oko na ženský, pomyslel si s úšklebkem a udělal pár kroků k brunetce, aby měl lepší výhled.

“… Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen. Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen. Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod… plod života…” sotva slyšitelný hlas brunetky, kterým odříkávala modlitbu, se zlomil do zavzlykání; svetřík nebo ne, už nevypadala tak sexy, jako předtím.

“Vaše odvaha je obdivuhodná,” promluvil Taelon tiše, ale Jason měl stejně dojem, jakoby mluvil přímo u jeho hlavy a ještě k němu.

Brunetka se k mimozemšťanovi obrátila a vykulila na něj rudé, ubrečené oči. Fakt nebyla tak hezká, jako když se soustředil jen na její prsa.

“Já… já se bojím… Tak hrozně se bojím. Všichni tu umřeme. Tohle… tohle nezvládnu,” mumlala udýchaně.

Mimozemšťan položil ruku na její paži.
“Věřím, že v sobě najdete sílu, když ne pro sebe, tak pro nový život, který hostíte.”

Ženiny hnědé ubrečené oči byl obrovské překvapení. Definitivně přestala být sexy.

“Jak to víte? Já sama… sama to vím od rána, tak jak…”

Taelon jen naklonil hlavu na stranu tím divným, ptačím způsobem a dal ruku pryč z ženina ramene, jen aby s ní udělal několik těch tak divných pohybů.

“Putování dvěma galaxiemi mě naučilo jednu důležitou pravdu; vesmír ve své dokonalé nedokonalosti vždy dává na výběr z více než jedné cesty kupředu. Vězte tedy, že směr, který se vám nyní jeví jako jediný jistý, má mnoho odboček, kterými vás může osud poslat. Postačí si uchovat naději.”

Jason se zamračil a podíval se kolem sebe, po skupince lidí sedících kousek od něj, pak Barney se Spikem, kteří přecházeli každý na svojí straně banky a nakonec na zatažená okna. A jak tak bloudil pohledem, tak mu pomalu docházelo, jak velkou pravdu Taelon měl. Ještě před hodinou před sebou viděl parádní budoucnost. Asi ne úplně miliardářskou, ale mohl by bábince pořídit novou telku a hlavně poplatit doktory, pak něco fajnového i pro sebe. Pak ho osud zavál do těch sraček. Sice mimozemšťan mluvil na brunetu, ale klidně mohl mluvit i s Jasonem.

Najednou tu byl zase ten divnej pocit. 

Ohlédl se po mimozemšťanovi a zjistil, že se dívá rovnou do dvou párů očí. Jedněch širokých, hnědých a plných strachu, které bruneta hned sklopila. A pak do druhých, nelidských. Modrých s panenkami jako nehybné černé korálky. Ty zůstaly upřené přímo do těch jeho, jako kdyby mu Taelon mohl vidět do tváře. Zatraceně! Ta mizerná věc se musela podělat! Teď ho tu všichni viděli! Byl v hajzlu!

V panice se odvrátil a chtěl zavolat na Barneyho, jenže to si všiml vlastního odrazu na vyleštěném zábradlí. Pořád se na něj díval obličej čínského draka. Ne jeho vlastní. Rychle se zase obrátil k Taelonovi. Ten se zase celou dobu nehnul, jen se díval. 

Zasranej emzák! Tím zíráním ho tak kurevsky děsil!

Náhle v něm vzkypěl všechen ten strach a hněv. Ani nevěděl jak, najednou byl přímo nad ním, rozmáchl se a sejmul ho ranou pažby přímo do čelisti.

Brunetka zaječela a v panice se přitáhla vzad, až zády narazila do pultu.

Mimozemšťan klesl na zem bez jediného zvuk. Nevykřikl. Nehekl. Nebylo slyšet, ani že by dopadl na dlaždice. Prostě se jen v pase nahnul na stranu až k zemi, jako podťaná kytka a jeho záda… Do prdele! Vypadalo to, jako kdyby neměl zkurvenou páteř. Jenom panáček z gumy. 

Potom se vzepřel o ruce a velmi pomalu se zvedl zpět do sedu. Jeho pohyby byly takové…těstovité. Táhlé. Člověk si úplně uměl představit, že se jeho ruce a nohy ohýbají na místech, kde nemají. A potom pomalu, oči zavřené, naklonil hlavu z jedné strany na druhou a protáhl si ramena směrem vzad. Skoro to vypadalo, že se souká zpátky do vlastní kůže. 

Jason si nemohl pomoct, ale ucouvl dozadu a zůstal zírat na tu divnou bytost u svých nohou.

Taelon zase otevřel oči a velmi pomalu se k Jasonovi obrátil. Jeho obličej zůstal bez poskvrnky. Žádná rána. Nic co by vypadalo jako modřina. A oči… ty oči neprozrazovaly nic jako strach nebo hněv. Ne, to co v nich bylo… to byla zkurvená účast.

Právě dostal pažbou takovou ránu, že by to mohlo člověku zlámat čelist a místo toho, aby se bránil… aby se bál… aby brečel… aby udělal cokoliv, jen kurva trochu lidského… Vypadal, že právě přijal Jasonovu omluvu a sám nabízel útěchu a pomoc.

Polkl obrovský knedlík co mu ucpával krk.

Zlost byla pryč a vystřídala ji lítost. Neměl ho bít. Vždyť nic nedělal. Jen koukal svými nelidskými očima. Ale za to nemohl. Byl sakra mimozemšťan. Možná… možná nakonec koukal jen proto, že prostě nechápal, co se tu děje. Možná nebyl jen debilně statečný nebo nesmrtelný nebo nezranitelný nebo něco. Třeba ani nerozuměl, že tu může pojít jako pes společně se všema ostatníma. Společně s Jasonem, samotným.

“Copak tam máte za párty a proč mě nikdo nepozval?” zvolal Spike, který k nim mířil.

“Nic,” odpověděl, než si uvědomil, že taková odpověď nebude stačit. “Jen ten mimozemšťan… rozčílilo mě, že tak blbě kouká.”

“Problém, který můžeš snadno vyřešit,” uchechtl se Spike. To už byl u nich, takže mimozemšťan odvrátil pohled od Jasona a pro změnu ho upřel na Spikea. Ale jen krátce. Na chvíli. Než oči opět sklopil. Spikea se bál i on. 

“Nebo ho vyřeším já,” přidal Spike ledabylý návrh.

“Taelon zůstane naživu, alespoň dokud znovu nezavolají. Mají ještě deset minut,” řekl Barney při pohledu na hodiny na zdi. “Pak se uvidí, co s ním uděláme. Možná by nám moh pomoct ukázat, jak vážně to myslíme. Do tý doby si najdi jinou zábavu.”

“To nebude problém. Tady koumák,” loupl Spike okem po Jasonovi a nezapoměl přidat svou oblíbenou urážku, “mi ji našel,” dokončil se žraločím úsměvem a sklonil se k brunetě. 

Popadl ji za loket, přes její chabou snahu se bránit, ji vytáhl na nohy a pevně chytl kolem pasu. Udělala další pokus se vytrhnout, ale neměla na to dost síly a asi ani odvahy. Dokázala jen otočil obličej, když ji Spike zabořil nos do krku a hlasitě nasál.

Ještě před chvíli ji Jason považoval za pěkný kus, ale teď byla jenom hromádka neštěstí, jak říkala jeho bábinka. Nic v modrém svetru, třesoucí se ve Spieových rukou. Z toho pohledu měl Jason hnusný pocit v žaludku, tak se radši otočil a podíval jinam.

Crrnk! Crrnk!

Ostrý a hlavně úplně nečekaný zvuk telefonu donutil všechny sebou cuknout. Dokonce i Spike se prudce narovnal, zvedl hlavu jako honící pes a ztratil zájem o brunetu ve svých rukách. Zato se ostražitě podíval po telefonu.

Poldové měli ještě osm minut. Proč zatraceně volali tak brzo? Člověk nemusel bejt genius, aby věděl, že je budou chtít znervóznit a zavolají až na poslední chvíli. Taky se dalo čekat, že se budou vymlouvat. Co vězelo za touhle přehnanou ochotou?

Jason znovu nedokázal potlačit nutkání kouknout na mimozemšťana. Jasně, že to musel být tenhle emzák, co policajti popohnalo. Teď ještě aby jim dali, co chtěli a nechali je jít.

Barney pomalu došel k telefonu, na nějakou dobu se nad ním zastavil, než konečně zvedl sluchátko.

“Jdou ti špatně hodinky, Rone?” zeptal se do telefonu.

Jason nemohl slyšet, co ten Ron na druhém konci říká, zato postřehl, že mimozemšťam pozvedl hlavu a natočil ji směrem k telefonu. Skoro to vypadalo, že poslouchá. Na tuhle vzdálenost a ještě telefon? To nešlo. Ne?

“V čem je háček?” nahodil Barney další otázku.

Zase bylo chvíli ticho, jak polda na druhém konci mluvil.
“Neurčuješ tu pravidla!” zavrčel Barney podrážděně.

Ať na to odpověděl ten druhý jakkoliv, Barney se celým tělem obrátil na Spikea, jak se na něj díval. Bylo to divný.

“Fajn. Bereme. Máte pět minut.” Položil telefon.

“Ták…?” zeptal se protáhle Spike a trochu povolil stisk kolem brunetčina pasu, i když když pořád držel dost pevně, aby mu mohla utéct. I kdyby se na něco takového zmohla. Nevypadalo to, že zvládne něco víc, než se vyděšeně třást.

“Za pět minut přistaví dodávku a uvolní zátarasy,” odpověděl Barney a  podle toho, kam měl otočenou hlavu, to vypadalo že dlouze kouká na Spika, než se obrátil k Jasonovi. “Jdi se kouknout, jestli dělají, co mají.”

Bez řečí přešel k přednímu vchodu a opatrně od sebe roztáhl žaluzie. Jen tak, aby mohl k otvoru strčit jednu z kamer na boku svýho štítu. Nebyl blbej, aby udělal dost velkou díru, kterou by ho mohli odstřelit.

Jak jedna kamera zabrala ulici a druhá jen žaluzie, měl obraz rozpůlený, ale stejně viděl dost. Čistej plac silnice, kousek dřevěných zátarasů obklopených poldama a za nima davy čumilů. Vypadalo to tam stejně, jak před dvaceti minutama.

Už to chtěl nahlásil Barneymu, když si všiml neobvyklého ruchu napravo. Trochu víc roztáhl žaluzie a… zatraceně! Poldové tam vážně posouvali zátarasy tak, aby čumily zatlačili na chodník a uvolnili silnici.

“Zrovna nám dělaj cestu,” nahlásil.

“Nekecej, že nás vážně nechaj jít,” uchechtl se Spike.

To Barney to nijak nekomentoval. Došel k němu a gestem mu naznačil, aby uhnul. Když to udělal, Barney vyhlídl ven úplně stejně jako Jason předtím. Chvíli se koukal, než sám ucouvl od okna a obrátil se.

“Dámy a pánové, zdá se, že tu spolu nepobudeme tak dlouho, jak jsme se všichni těšili,” promluvil Barney ke všem. “Ale ještě než se rozloučíme, budeme potřebovat pár dobrovolníků, co si s námi vyjdou na malou procházku. Jen tady kousek k naší dodávce.”

“Já už jednoho mám,” ušklíbl se Spike na brunetu, kterou pořád držel, “a možná by se s námi mohla i trochu projet. Co ty na to, lásko? Vyrazíme si spolu?” 

“Přeji si převzít její místo,” zazněl pro Jasona teď už dobře známý, klidný a tak zvláštně melodický hlas.

Mimozemšťan se zvedl ze země stejně gumovým způsobem, jako to udělal předtím, a úplně beze strachu vykročil směrem k Barneymu. Šel pomalu, spíš tak klouzal malými krůčky po podlaze, obě ruce zvednuté ve vzduchu a mával prsty.

“Pro vaše potřeby jsem vhodnější než ona, protože jak jistě víte,” zastavil se a naklonil hlavu na stranu, “již jsem byl rukojmím a jedinci, kteří mě uvěznili, doposud unikají spravedlnosti. Se mnou máte vyšší pravděpodobnost, že také nebudete polapeni.”

“Řekli, že Taelon musí zůstat v bance,” namítl Barney.

Taelon trochu naklonil a trochu sklonil hlavu a úkosem na Barneyho kouknul. I když jeho obličej neměl výraz, jako by měl člověk, ve způsobu, jak to udělal bylo něco významnýho. 

“Dovedu si představit, proč to chtějí,” řekl zvlášním tónem a tak nějak důrazně při tom pohnul rukou. 

“Jo? Proč, I.T.?” zavrčel Spike, kterého způsob, jak mimozemšťan mluvil, rozrušil tak moc, že pustil brunetu. Ta se jen sesunula po pultu až na zem a objala se rukama.

“Znalosti a předpoklady, které máte o síle vašich protivníků, jsou mylné,” odpověděl Spikeovi, kterému teď s klidem hleděl do tváře, jako kdyby se ho ve skutečnosti nikdy nebál. “Domníváte se, že jsou tam jen policisté, ale pravdou je, že je tam bezesporu i několik našich Ochránců.”
“Zasraný Ochránci a jejich Skrilly,” odplivl si Spike a obrátil se na Barneyho. “Použijou stejnou zbraň, jako zabila Danyho. Tou nás můžou odbouchnout všechny najednou.”

“Nebudou střílet po rukojmích. Vždyť by je taky zabili,” namítl Jason.

“Síla Skrillu nemusí být smrtící, vždy je však ochromující,” řekl Taelon. “Když vás doprovodím já, vůbec ho nepoužijí.”

“Jak můžeme vědět, že nelžeš?” zeptal se Barney.

“Nemám důvod lhát,” odpověděl mimozemšťan skoro chlácholivě a jeho prsty se hýbaly tak rychle a plynule, že to vypadalo, že buď je hrozně nervozní nebo hraje na nějaký podivný hudební nástroj. “Mým jediným přáním je, aby životy všech v této budově zůstaly zachovány. Výměnou za splnění mého přání vkládám do vašich rukou svou další existenci na této úrovni a také důvěru, že získám svobodu, jakmile ji budete mít i vy.”

Nemusel vidět Barneymu do tváře, aby věděl, že mu to šrotuje.
Jasně, že byla blbost věřit člověku, na kterého míříte bouchačkou. Takový člověk řekne cokoliv, aby se zachránil. Jenže mimozemšťan se nechtěl zachránit, on chtěl zůstat rukojmí. To muselo bejt to nejhloupější, co kdy kdo v historii přepadení bank udělal, ale… Kdyby to bylo na Jasonovi, on tomu, co mimozemšťan říkal, věřil. Vždyť… vždyť ještě před chvilkou, mu odpustil tu ránu pažbou a… prostě… Když se na něj díval, vypadal tak křehce. Nedovedl si představit, že něco tak bezbranného lže, když tvrdí, že chce nasadit svůj vlastní život.

Prostě mu věřil.

“Já mu věřím,” naklonil se k Barneymu a ztišil hlas. “Klidně ho sám vezmu.”
“To budeš muset, protože já se tý věci nedotknu,” odpověděl mu Barney, než zase promluvil na mimozemšťana: “Budeš mít, co si chtěl. Vezmeme tě místo tý ženský a když se něco zvrtne, tak si tě necháme.”
“Přijímám.” Kývl Taelon dlouze.

“Fajn,” řekl Barney a koukl na hodinky. “Je čas jít. Někoho si vyber, Spikeu, ale ne tu ženskou. Někoho jinýho. A ty si vezmi emzáka,” nakázal Jasonovi.

Spike na první pohled nebyl nadšený Barneyho rozkazem, ale poslechl ho. Vybral si tlustou černošku v hnusné růžové uniformě z nějakého bistra. Prej že bude velkej cíl. Na rozdíl od brunetky, nebyla černoška ani z půlky tak vyděšená. Naopak, když ji Spike doslova táhl ke dveřím, supěla jako naštvaný nosorožec. Nepíchnout ji hlaveň do žeber, asi by s ní pořádně nehnul.

To Barney si vybral nějakého chlápka v laciném, nepadnoucím obleku. Jasonovi trochu připomínal jeho samotnýho, když se před půl rokem pokoušel získat půjčku. Chtěl si jen pronajmout káru na hotdogy. Nepotřeboval zase tolik. Jenže pro banky byl nedůvěryhodný a nějaký další kecy kolem. Taky proto byl teď tady.

“Dělej!” popohnal ho Barney.

Jason se obrátil od chlapa v obleku a kouknul na mimozemšťana, který stál stále na stejném místě. Ruce měl pořád zvednuté, ale už nehýbal prsty, ani neměl na tváři ten významný výraz. Modré oči byly nelidsky široké, skoro jako oči laní, co Jason viděl na Animalplanet.

Váhal se k němu přiblížit, protože naposledy, když to udělal, ho uhodil. A toho pořád trochu litoval. Byla to chyba. Teď by určitě mohl mimozemšťana zbytečně děsit a to vlastně nechtěl. Ani nevěděl proč.

Přistoupil pomalu a stejně pomalu zvedl ruku. Taelon celou dobu sledoval, jak tu ruku zvedá i to, jak mu ji položil na paži. Skoro jako kdyby nebylo nic zajímavějšího, než tohle. A jo, možná jo. Pro Jasona určitě, protože… Právě si sáhl na skutečného mimozemšťana a bylo to přesně tak divné, jak čekal.

Držet ho za paži bylo jako držet něco z tvrdé gumy. Rozhodně to nebylo ani trochu lidské. Ale nebylo to vlastně děsivé, jen jiné. 

Přitáhl si mimozemšťana tak blízko, aby mu jeho tělo dělalo štít, ale taky aby se ho nedotkl jinak než rukou. Do nosu ho praštila vůně ulice před deštěm a jak byl blízko, mohl vidět lesklé šupinky na mimozemské kůži. Zasraně. Vypadalo to jako malinké diamanty. A ty oči, co ho pořád tak znervózňovaly… když se teď do nich díval zblízka, nebyly vlastně modré. Hrály tolika barvami. Modrá, fialová, zlatá, stříbrná jako hvězdná obloha. Jak galaxie na obrázcích v knihách. Točily se a měnily.

“Zasraně! Pohni, ti říkám!” zaječel na něj Barney.

Jason sebou trhl a zamrkal. Zmateně se ohlédl po Barney a Spikeovi, kteří už stáli dveří a pak zase zpátky na mimozemšťana. Ten se zase jen díval.

Sevřel jeho paži pevněji a trhl s ním směrem k východu.

°°O°°

Naposledy držel pušku během ostré akce přesně před dvěma roky, jedním měsícem a třemi dny, přesto mu zapadla do dlaní, jakoby to bylo včera. Její váha. Chlad kovu. Zdrsněný povrch pažby. Úhel křivky kohoutku na kterém spočinul prstem. To všechno, ty malé drobnosti, dodávaly Booneovi pocit známosti a hlavně jistoty. Ani nepotřeboval CVI, aby se mu zpomalil dech a jeho srdce získalo ten správný rytmus.

Shlédl přes mířidla na plochu pod sebou, vzdálenou pět pater. Výhled na vchod banky byl odsud téměř ideální. Jediné, co mu dělalo starosti, byl odraz slunce od proskleného průčelí. Pokud by se řídké mraky zvedly, mohl by to být problém.

Nemělo by se to stát. Vzduch byl tady nahoře téměř nehybný, sotva ho cítil na tváři. To dole, mezi budovami, vznikal komínový efekt, který rychlost vzduchu zvyšoval, a také mohl snadno měnit i jeho směr. Dostatečně velká, jasně bílá vlajka na jednom z policejních aut, byla určujícím bodem pro odhadnutí jak směru tak rychlosti. A tak i odhadu vychýlení letícího projektilu.

“Boone,” ozval se mu od pasu, kde měl Global, Liliin hlas. “Mám signál dodávky a jsem připravena odstartovat.” 

Vzal její hlášení na vědomí, ale neodpověděl, jelikož věděl, že to ani neočekává. Raketoplán stál jen dvanáct a půl metru za ním a jeho stálá přítomnost, stejně jako přítomnost Lili v něm, mu byla ujištěním, že nejen že mu někdo kryje záda, ale hlavně že mají plán B, kdyby se něco pokazilo.

“Stanoviště jedna připraveno,” zaznělo mu tentokrát ve sluchátku.

“Stanoviště dvě připraveno.”

“Stanoviště tři připraveno,” zahlásil se sám.

Pětiminutová lhůta se chýlila ke konci, ale v cílové oblasti byl zatím klid. Dalo se počítat s tím, že nepřátelské subjekty nebudou přesné. Nikdy nebyly přesné.

Znovu přejel pohledem po průčelí banky, když konečně zachytil pohyb. Žaluzie na dveřích se zhouply, jak vzal někdo za kliku a pak se dveře začaly pomalu otvírat.

První, kdo si v nich objevil, byl běloch, tak třicet až třicet pět, oblečený v levném obleku, který převyšoval kteréhokoliv z lupičů o pět až osm centimetrů. Ruce držel zvednuté a za jeho ramenem byl vidět holografický obličejové štít, zobrazující rozšklebenou tvář klauna.

Další, kdo byl ven postrčen, byla černoška v růžové uniformě. Na rozdíl od prvního rukojmího neměla ani tak vyděšený, jako sveřepý výraz někoho odhodlaného poprat se se situací a přitom za jejím rozložitým tělem byla vidět hawaiská košile. Nejspíš neměla ponětí o tom, jak moc nebezpečný parchant jí drží zezadu za krk a strká jí pistoli do zad.

Čas ubíhal a zatímco první dva ozbrojenci se zastavili těsně za dveřmi, třetí se zatím neobjevoval.

Boone začal odpočítávat vteřiny. Dostal se k dvacet dva, když konečně se konečně dveře potřetí otevřely a… Další, koho uviděl, byl Da’an, za něhož se pak skrýval poslední z lupičů. Boone pocítil nepříjemné zhoupnutí v žaludku, které okamžitě potlačil. Nebyl správný čas nechat se rozptýlit neopodstatněnou obavou o Da’anův život. Ani pocitem chmurného zadostiučinění, kdy měl chuť říct, že to říkal.

Prostě se nedalo spolehnout, že lupiči uposlechnou Sandovalův požadavek, aby Taelon zůstal uvnitř banky. Zlí hoši obvykle nedělali to, co se po nich chtělo.

To nakonec musel vědět i Sandoval, protože jeho rozhodnutí bylo sice zbrklé a podnícené iracionálním Motivačním imperativem, ale sám agent nebyl hloupý. Přesto si Boone dovedl představit, jak stojí patnáct metrů od ozbrojenců, má je všechny na mušce svým Skrillem a vře v něm potlačovaný vztek, jak je rozpolcený mezi touhou po spravedlnosti (ano, vídal v Sandovalovi touhu postavit se skutečným zločincům, která ho vedla k FBI), nutkavou potřebou chránit Taelona u kterého ho jeho Imperativ přesvědčil, že je v ohrožení, a neschopností kvůli stejnému Imperativu vystřelit, ačkoliv racionálně věděl, že by Da’anovi nemohl ublížit.

Ve skutečnosti na tom byl Boone velmi podobně. Stál na okraji mezi vědomím, že projektil z pušky by nemohl Da’ana zabít ani vážně zranit a nepříjemným pocitem, který měl z představy, že by po něm měl vystřelit. Nad Sandovalem měl tu výhodu, že dokázal své obavy potlačit a plně se soustředit jen na svůj cíl, vědouc, že musí za každých okolností trefit.

Téměř celou svou myslí, vytříbenou CVI, se soustředil na okamžik, kdy zahlédne z dračí hlavy dost, aby si mohl být jist ranou.

“Zelená. Opakuji, zelená,” ozval se ve sluchátku Bobův hlas.

Vánek mu prohrábl vlasy. Da’an sklonil hlavu. Oči draka byly žluté jako slunce.

Cvak.


3. kapitola5. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s