Ochráncova rutina

Ochráncova rutina – 8. kapitola

Sandoval se upřeně díval na fotografii. Byl na ní Da’an, to bylo bez debat, a ten kdo fotil, musel mít část technologie z taelonského biolůžka, kterou využil k tomu, aby zobrazil náznak Da’anovi pravé podoby. Lidská podoba byla stále velmi zřetelná, ale existoval jakoby druhý obraz, ukazující jemnou modravou auru (která byla občas zřetelná i pro jeho CVI vylepšený zrak) a hlavně spleť hlavních a tím pádem nejsilnějších energetických drah, táhnoucích se Taelonovým tělem. Důkaz, že opravdu prodávají Taelona a ne jen člověka v dobře udělané masce.

Prudce zaklapl svůj global a pevně ho sevřel v rukách.

Prodávali. Jako zvíře. Jako věc. Samo o sobě bylo odporné, když člověk prodával jiného člověka, ale Taelona? Jak se vůbec mohli opovážit? Za to, co udělali, si ty opovrženíhodné krysy nezasloužily nic jiného, než beze stopy zmizet v některé z Taelonských laboratoří. Neměli právo na spravedlnost, na soudní proces, prostě na nic. A zvláště neměli právo na shovívavost, které by se jim jistě dostalo od Da’an. Ne, až je dostane – a Sandoval měl v plánu je dostat, i kdyby tomu musel zasvětit zbytek svého života i svůj poslední dech – tak nikdy nedovolí, aby se s Da’anem znovu setkali. Takový bezvýznamný lidský odpad neměl právo ani být v jedné místnosti s bytostí tak vyspělou a v případě Da’ana také laskavou. Postará se o ně dřív, než by jim mohl být udělen třeba jen náznak milosti.

Ale nejdřív musel dostat Da’ana bezpečně zpět.

Zaměřil svou pozornost zpět k okolí. Byl v počítačové laboratoři spadající pod Ambasádu, kde byli zaměstnáni ti nejlepší počítačoví mágové, kteří byli ochotni dobrovolně nebo pod mírným nátlakem, pracovat pro Přátele a kteří evidentně nebyli tak dobří, jak měli být.

“Jak to jde?” zeptal se a přistoupil k jednomu z techniků.

Oslovený muž se napnul, jakoby měl ze Sandovala strach. Ten mít samozřejmě nemusel. Pokud bude svou práci odvádět dobře, neměl důvod k obavám, v opačném případě ovšem…

“Zatím nic. Ale děláme, co můžeme.”
Přistoupil ještě blíž, položil technikovi ruku na rameno a sklonil se k němu, než k němu s ledovým klidem promluvil: 

“Doporučuji dělat mnohem víc, protože jestli selžete, můžete se těšit na to, že vaše další přidělení bude základna v Antarktidě. Je to jasné?”

Muž hlasitě polkl.

“Ano, pane.”

Ustoupil, aby technikovi ponechal trochu prostoru. Předpokládal, že teď už byl dostatečně motivovaný, aby udělal víc, než jen dokola opakovat, že na fotografiích není nic specifického, jejich metadata jsou čistá a samotná aukční stránka má nevystopovatelný původ. Neexistovalo nic jako nemožné, byli jenom neschopní lidé, kteří potřebovali důraznou motivaci, aby se zlepšili. Jenže takové motivování stálo úsilí a hlavně čas, který neměli.

Kdyby tak mohli použít taelonské počítače. Problém byl, že Taelonské datové toky byly jen částečně kompatibilní s primitivní lidskou technologií, protože už velmi, velmi dávno, přešli od jednoduchého systému jedniček a nul k složitému překrývání různých frekvencí a různých druhů energií, které se stále proměňovali a vyvíjeli. Propojení bylo možné, vlastně by jádro Ambasády dokázalo vstřebat veškerá data kolující internetem a zabralo by to sotva desetinu procenta paměti a ve skutečnosti bylo i možné převzít kontrolu prakticky nad jakýmkoliv počítačem ovládaným zařízením na planetě, jenže míra chybovosti byla neúměrná. Datový tok prostě fungoval tak rychle a komplexně, že nedokázal s pomalými lidskými počítači držet krok a to i když se jednalo o ty nejrychlejší a nejmodernější počítače na Zemi.

Pokud tedy chtěli něco najít v lidské internetové síti, bylo mnohem spolehlivější a bohužel v konečném důsledku i časově méně náročné používat lidské technologie. Ale bylo to také frustrující. Sandoval potřeboval něco dělat, ne jen čekat. Byl klidnější, dokud mohl být v terénu a procházet dlouhý seznam Mooreových kompliců. Ne, že by si od toho Sandoval sliboval, ale byla to jedna ze stop, po které museli jít.

Znovu se podíval na aukční stránku a napadlo ho jediné další možné řešení, které bylo nutno znovu zvážit, teď když se okolnosti změnili.

Rozevřel svůj globál a spojil příslušnou linku.

“Předpokládám, že máte jen dobré zprávy, agente,” ohlásil se mu Zo’or.

“Dalo by se to tak říct, Zo’ore,” odpověděl, což Taelona přimělo naklonit hlavu na stranu v gestu, které bylo nezvykle podobné tomu Da’anovu, i když bylo jakýmsi způsobem spíše netrpělivé než tázavé. “Nejspíš proto, že jsem odmítli s nimi vyjednávat, se rozhodli, že Da’ana… prodají v neveřejné aukci pro dvě možná tři desítky nejbohatších lidí na planetě.”

“A v čem spočívá ta dobrá zpráva?” zeptal se Zo’or s klidem; evidentně vzal zprávu, že někdo chce Da’ana prodat velmi dobře, tedy mnohonásobě lépe, než Sandoval předpokládal. “Protože já neshledávám nic dobrého na potencionální možnosti, že by měl někdo s dostatečnými zdroji neomezený přístup k jednomu z nás. Byť by to bylo jen na velmi krátkou dobu.” Zo’or zvedl hlavu a Sandoval úplně cítil, jak na něj z výšky svého křesla přísně shlíží, i když spolu mluvili jen přes global. “Uvědomujete si, co by se stalo, kdyby se někomu podařilo odebrat vzorek Da’anovi primární energie?” 

“Ano, velmi dobře…”

“Jak pak můžete tvrdit, že mi přinášíte dobré zprávy?”

“Můžeme se do aukce anonymně zapojit, vyhrát ji a při předání peněz únosce zajmout a pak je donutit říct, kde je Da’an.”

“K možnosti vyjednávání už Synod řekl své. Kdybychom teď změnili názor a veřejnost by se o tom dozvěděla, ztratili bychom v jejich očích důvěryhodnost. A důvěra veřejnosti je to nejdůležitější,” zdůraznil Zo’or.

“Aukce je anonymní a probíhá v takové úrovni lidské informační sítě, že o ní drtivá většina lidí vůbec neví nebo nemá zdání, jak se tam dostat. A to platí i pro novináře. Nikdo by se o tom nedozvěděl.”

Zo’or se mu dlouze zahleděl do očí, přesně tím chladně pronikavým způsobem, jak to uměl jen on. Naštěstí, přes global to bylo nepříjemné tak nějak… normálně, ale kdyby si čelili naživo, dokázal ten pohled způsobit, že měl Sandoval dojem, jakoby se mu něco studeného zavrtávalo do mozku. Někdy to bylo tak silné, že raději sklopil pohled a tak vypadal víc provinile a odevzdaně, než se opravdu cítil. Tentokrát to naštěstí nebyl ten případ. Vydržel Zo’orovi hledět do očí tak dlouho, že to byl první Taelon, kdo uhnul pohledem, ale jen proto, aby se zamyšleně zahleděl kamsi do dálky.

Jeho pohled se rozostřil a z tváře zmizel jakýkoliv výraz, jak se Zo’or zcela ponořil do vnitřního světa, zatímco prsty probíral předivo energií kolem sebe. Pokaždé, když se tak některý z Taelonů zatvářil, Sandoval si představoval, že se spojil s někým ze Společenství a mluví s ním způsobem, tak jiným a tak vyspělým oproti primitivní lidské komunikaci, že by ho nemohl žádný člověk pochopit. 

“Pokud vím,” upřel Zo’or svou pozornost opět na něj, “lidské aukce často obsahují i prvek náhody.” 

“Ano,” musel odpovědět, protože to tak skutečně bylo. Aukce mohli mít časový limit po který bylo možno přihazovat. Tato ho rozhodně měla. Bylo to dvacet čtyři hodin. Pokud chtěl člověk vyhrát, nezáleželo jen na výši jeho nabídky, ale i na tom, jestli bude v poslední chvíli schopný klepnout na tlačítko ‘přihodit’ dostatečně rychle a jestli bude jeho nabídka akceptována programem jako ta úplně poslední.

“V tom případě bychom riskovali, že aukci nevyhrajeme a váš plán by se nemohl uskutečnit,” podotkl Zo’or a pokračoval, než mohl Sandoval zareagovat. “Je zjevné, že se musíme aukci vyhnout, abychom byli úspěšní. Nabídněte jim dostatečnou částku mimo ni.”

“Nejsem si jist, jestli na to přistoupí. Někdo už přihodil, přijmout nabídku mimo aukci by byl podvod,” zapochyboval.

“Nemyslím si, že lidské bytosti se kterými máme co dočinění, vyznávají to, čemu říkáte fairplay,”

“To si nemyslím ani já, Zo’ore, ale ti, kterým rozeslali pozvánky k aukci, jsou mocní, bohatí a nebezpeční lidé. Únosci by mohli mít strach z toho, co se stane, kdyby je podvedli,” vysvětlil, z čeho pramení jeho obavy, že budou odmítnuti.

“Pak jim nabídneme něco tak cenného, že nebudou moci odolat.” 

Sandoval nemusel přemýšlet dlouho nad tím, co mohli Taeloni bez obav postrádat a co by snadno mohlo zlákat každého chamtivého zločince široko daleko.

“Taelonské diamanty.”
“Ano,” přikývl Zo’or nepatrně. “Nechám na vás rozhodnout, jaké množství je pro náš účel nezbytné. A nezapomeňte je vystavit eugenové radiaci. Kdyby váš plán selhal, nesmí žádné stopy vést k Taelonům.” Obrazovka globalu zčernala, jak Zo’or bez dalšího přerušil spojení.

Sandoval global zavřel a podíval se znovu na stránku aukce, která visela na obrazovkách v celé počítačové laboratoři. Koutek jeho rtů se zvedl v úsměvu.

Lidé věřili, že diamanty jsou cenné a věčné. Ve skutečnosti se ve vesmíru nacházely celé asteroidy tvořené jen z diamantů. A Taeloni je dokázali v dokonalé čistotě a v jakkoliv neobvyklé barvě vytvořit během pár vteřin jen jediným stisknutím tlačítka. Stejně snadno je dokázali také zničit. Stačilo je vystavit záření, které způsobilo jejich extrémně zrychlený rozpad. To, co by se stalo za miliony a miliony let, se odehrálo během deseti hodin.

Nic z toho samozřejmě Da’anovi únosci nevěděli a tak bylo zřejmé, že doslova skočí po šanci získat bílé Taelonské diamanty.

Strčil svůj globál do kapsy a přistoupil k technikovi, aby mu přikázal zajistit přímější spojení s únosci, než přes aukční stránku.

°°O°°

Někdo nabídl padesát zkurvených milionů v diamantech. A poslal i fotku. Jason nikdy neviděl tak obrovské diamanty. Musely být velké jak palec. Vlastně možná nikdy neviděl žádné diamanty. Jo, bábinka měla brož, kde byl jeden malinký kamínek, o kterém tvrdila, že je to diamant, ale sakra jak se to vlastně dalo poznat? Bábinka mu nikdy nedovolila na tu brož ani sáhnout. Tak nemoh udělat ty věci z filmů, jako zkusit řezat sklo nebo do něj fláknout kladivem. 

Rozhodně ale nevypadal jak ty na fotce. Ty jak se leskly a zářily… dlouho z nich nemohl spustit oči a tak ani nepostřehl, kdy rozhovor mezi Spikem a Barneym nabral na obrátkách. A kdy jim do toho Angela začala ječet něco o pekelných plamenech pro ty, co se spolčují s mimozemskými ďábly.

Když k němu ty vzteklé hlasy konečně pronikly, poslední místo kde chtěl být, bylo kdekoliv poblíž. Chvíli uvažoval, že by prostě odešel z bytu, ale nevěděl kam. Neměl se kam schovat. Poldové je všechny pořád hledali. Jasně, neznali sice jeho obličej, ale stejně… nechtěl zůstat venku sám bez jediného floka a místa, kam se vrtnout.

A nechtěl se ani připlést do cesty rozzuřenému Spikeovi. Jestli na to měl koule Barney, jeho věc, Jason nebyl hloupě statečný.

Bohužel jediné zbývající místo, kam mohl jít, byla ložnice nebo… koupelna. A jen koupelna se dala zavřít.

Vzal si svůj štít, nechal ty tři se hádat a zamířil do koupelny.

Tentokrát v ní nechali Da’anovi rozsvíceno. To ho hodně potěšilo, dokonce za to poděkoval tím svým jemným, přátelským hlasem. A teď, když Jason znovu vešel dovnitř, okamžitě k němu obrátil pohled. Kouknul na Jasona jen krátce, než zaměřil pozornost za jeho záda odkud byl pořád slyšet křik. Každé jedno slovo hádky o tom, jestli vzít Taelonské diamanty nebo ne.

Jason zavřel dveře. Hlasy trochu ztichly, ale furt bylo slyšet skoro všechno.

“Zdá se, že vaši společníci jsou ve velmi vážném sporu,” podotkl Da’an, zatímco sledoval Jasona jasně modrýma očima, jak si sedá na okraj vany.

“Jo.” Kývl a krátce koukl ke dveřím. “Někdo za vás nabídl spoustu diamantů. Asi vaši lidi. Jeden je chce vzít, ale druhý ne. On a jeho holka… no, nemaj vás moc rádi. Myslim mimozemšťany.” 

“Zajímavé,” odvětil Da’an a krátce pohlédl stranou, zamyšlený výraz ve tváři, než se zase obrátil k Jasonovi. “Jaký je na to váš názor?”

Jason otevřel pusu a zase ji zavřel, protože nevěděl co říct. Ještě o tom neuvažoval. Ne, že by tak moc záleželo na tom, co by si o tom myslel.

“Nevim. Asi by bylo dobrý pro všechny, kdybysme si je vzali. My bysme je někde v karibiku střelili za pár melounů a vy byste se vrátil domů,” odpověděl po chvilce přemýšlení protože jo, tohle vypadalo jako docela dobrej plán.

“Pak nerozumím tomu sporu,” podotknul mimozemšťan, naklonil hlavu na stranu a zvedl ruku. “Dva z vás věří, že je to dobrá nabídka. To je většina. Nemělo by to znamenat, že další diskuze není nutná? Zejména takto bouřlivá.”

“Mě se na názor nikdo neptal.”

“To mi nezní příliš férově,” řekl Da’an, zvedl ruku až k hrudníku, prsty zase v pohybu, a jak znovu nahnul hlavu na stranu, shlížel na Jasona úkosem. “Copak jste na sebe nevzal stejné riziko ztráty svobody ba dokonce života, jako oni?”

Zamračil se, jak mu došel význam Da’anových slov.

“Asi jo… teda určitě jo.”

“Potom věřím, že byste měl mít i stejně platný hlas v jakékoliv diskuzi.”

“To bych rozhodně měl!” řekl a rozhodně vstal.

Mohl tam jít a mohl říct, co si myslí, že maj udělat. Bylo to sakra jeho právo. A on chtěl ty diamanty a taky chtěl, aby se Da’an vrátil ke svejm lidem, místo aby ho prodali někomu cizímu jako zvíře. To Jason nikdy nechtěl. Nikdy nesouhlasil. Do prdele! Neměl dovolit, aby to zašlo až sem.

Odhodlaně vykročil ke dveřím, když se zpoza z nich ozvalo tříštění skla a rány, jakoby se tam někdo rval. Do toho se přidal Angelin jekot, vysoký a táhlý, který byl najednou utnutý přímo uprostřed. Ticho, které pak přišlo, bylo hrozivé. Už žádná hádka, žádné nadávky, jen… vzdálené hučení aut a houkání sanitek, prostě hluk silnice, který byl náhle přerušen pomalými kroky.

Byl by kurva velkej idiot, aby mu nedošlo, co se právě stalo.

Polkl a zase zacouval k vaně.

Jeho oči začaly těkat po místnosti. Nebyla tu žádná cesta ven. Nic, čím by se mohl bránit. Byl kurva v prdeli. Zavřenej v malý místnosti s mimozemšťanem. Koukl na něj. Da’an seděl rovně jako prkno, ruku zvednutou ke dveřím a doširoka otevřené oči upřené stejným směrem. Vypadal rozrušeně. Konečně jako skutečné rukojmí.

Kroky byly zatím v kuchyni, ale byl jen otázka času, než se přiblíží.

“Z této místnosti je jen jedna cesta ven,” pronesl Da’an a poprvé za celou dobu, co byl zavřený, se zvedl. “Měl byste ji opustit. Právě teď. Dokud máte ještě tu možnost a čas.”

“To nejde. Kurva… to nejde. Já tam nepudu.” Divoce zakroutil hlavou.

“Pokusit se o útěk nyní je jediná šance, jak můžete přežít,” naléhal Da’an, jakoby měl větší starost o něj, než o sebe. Přitom na tom byli oba stejně. Byli v jednom bytě s tím zasraným psychopatem, co právě zabil Barneyho a nejspíš i Angelu. Asi je podříznul nebo možná jim rozbil hlavu zkurvenou pánví. Nebo něco. Nestřílel, to ne, ale na tom sakra nezáleželo.

Určitě byli mrtví a Jason věděl, že je další na seznamu hned po tom, co Spike udělá to, co teď dělal, ať to bylo zatraceně cokoliv. A potom, co podřízne jeho, tak… tak… Podíval se mimozemšťanovi do očí. Pak byl na řadě Da’an. Určitě by ho nezabil, ale Bůh ví, co by mu udělal. To bylo prostě špatně. Tenhle mimozemšťan… Da’an se o Jasona zajímal… staral se, i když se k němu Jason párkrát nezachoval dobře… i když ho praštil… nemohl dopustit, aby zůstal v rukou toho šílence. Znovu už ne.

“Tak jo. Půjdem spolu.”

“Pokud půjdu s vámi, naše naděje na útěk bez dalšího násilí, bude mnohem nižší, než když půjdete sám,” odmítl Da’an a zvedl ruku v gestu, které nadechujícího se Jasona okamžitě umlčelo. “Já zůstávám. Vy jděte společně s klíčem k mému osvobození a mou vírou, že ho použijete.”

Jason váhal. Znovu se podíval na dveře a pak na mimozemšťana. Ten k němu překvapivě udělal krok a natáhl ruku dlaní vzhůru v nabídce. Bylo to takové divné gesto, ale Jason přesně věděl, jak odpovědět. Natáhl se a pomalu, trochu váhavě, položil svou ruku na mimozemšťanovu. Pořád měl nelidsky studenou kůži, jenže už se nezdála tak cizí. Byl neobvykle známá.

“Jděte,” vyzval ho Da’an znovu, hlas pořád tak měkký, ale zároveň nepřipouštějící diskuzi. 

Sakra, tohle nemohl udělat. Nemohl ho tu nechat, ale stejně se přistihl, jak přikyvuje, pouští jeho ruku a pak jde pomalu ke dveřím. Ruka, kterou sahal po klice, se mu třásla. Sevřel studený kov. Uši měl napnuté, jak se snažil zjistit, jestli je Spike za dveřmi… jestli se blíží… nebo co kurva dělá. Když najednou uslyšel televizi.

Málem se posral leknutím.

Nikdy si nemyslel, že zvuk fandících diváků, může být tak kurevsky děsivý, ale byl. Nějak dokázal být ještě děsivější, než Angelin utnutý křik, protože… co to kurva? Kdo si pustí sportovní kanál potom, co někoho zabije? Do prdele! To bylo v hajzlu! Nechtěl vystrčit z koupelny ani špičku nosu, ale nemohl tu ani zůstat.

Pomalu, pomaličku zmáčknul kliku. Její vrzání stejně jako skřípání pantů se mu zavrtalo do uší. Stejně pomalu, jako zmáčknul kliku, i otevřel dveře a udělal krok kupředu.

Skrze korálkový závěs viděl Spikea sedícího v křesle, jakoby se vůbec nic nestalo. Prostě jen koukal na telku a strkal si do pusy popcorn. Kurva. Do prdele. Ten chlap tam prostě jen seděl.

Jason zapolykal a pomalu vykročil.

Nohy měl jako z rosolu a pesti pevně zatnuté, dokonce i když procházel skrze korálky. Skoro si nevšimnul, jak se mu otřely o tvář. Zíral jen na Spikea, který sledoval televizi a zatím nedal ani trochu najevo, že si Jasona vůbec všiml.

Dlouze se nadechl a podíval se koutkem oka doprava.
Neviděl všechno, ani to kurva vidět nechtěl. Stačilo mu i to málo, co viděl, aby se mu začalo chtít blejt. Zahlídnul Barneyho nohy jak čouhali spoza malého kuchyňského ostrůvku. A taky Angelu… Ta ležela přímo v kuchyni a hlavu měla otevřenou jako meloun.

“Už jsem myslel, že nevylezeš a budu pro tebe muset dojít,” řekl Spike, který ani neodtrhl oči od televize. 

Jason, nerad, udělal další krok kupředu, blíž ke Spikeovi. Musel, jinak než kolem něj se nemohl dostat ke dveřím. Musel k němu až moc blízko, dost na to, aby dobře viděl všechny rudé, mokré skvrny na jeho šatech. Kurva. Kurva. Kurva. Tohle prostě nebylo normální. Jo, Spike byl vždycky děsivý a vůbec všechno, ale tohle? Seděl v křesle, šaty nasáklé krví, obličej rudě postříkaný a prostě jedl popcorn.

“Mám za to,” obrátil se Spike na něj, “že tobě tobě se ty hezké kamínky taky líbí?”

“Jo… jo… jsou… fajn,” vykoktal ze sebe roztřeseně. Nedokázal se zmoct ani na slovo.

“Tak si dřepni a o reklamní pauze napíšem tomu Taelonskému pejskovi, že souhlasíme s jeho nabídkou.”

“Jo… dobře… to-to beru,” souhlasil a jak Spike řekl, krůček po krůčku se vydal k pohovce. Očima ale bloudil ke dveřím.

Nepoznal, jestli jsou zamčený. Mohli být, ale… snad by to k nim stihnul, než se stačí ten magor zvednout. Jo, musel to k nim stihnout.

Ještě jednou se podíval na Spikea. Jeho hlava vyčuhovala nad opěradlem. Jason mu stál za zády. To byla jeho poslední šance.

Sebral všechno odhodlání a vystartoval ke dveřím.


7. kapitola 9. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s