Ochráncova rutina

Ochráncova rutina – Epilog

“Veliteli Boone, prokázal jste nezlomné odhodlání, vytrvalost a obětavost při pátrání po mě a mém následném osvobození. A vaše činy, ačkoliv ne vždy předpisové,” Da’an během svého proslovu zabloudil pohledem k Sandovalovi, který stál na Booneově boku, “mě i ostatním ukázaly sílu vaší věrnosti Taelonům. Proto jsem se rozhodl, že vám budou s okamžitou platností navráceny všechny povinnosti a výsady mého osobního Ochránce, velitele bezpečnosti ambasády a atašé mezidruhových vztahů.”
“Děkuji, Da’ane. Je mi velkou ctí, že mám opět vaši plnou důvěru,” odpověděl se skloněnou hlavou jako pokorný Implantát.

“Jsem si jist, že už ji znovu nezklamete,” odpověděl Da’an uhlazeně, přesně jak se očekávalo, takže jen Boone věděl, že ve skutečnosti nejen nepozbyl jeho důvěru, ale dávno už bylo rozhodnuto, že se na své místo nakonec vrátí. Události posledních dvaceti čtyř hodin a fakt, že Carter byl ve velmi vážném stavu a po několik týdnů nebude schopen služby Přátelům, jen urychlily  Booneovův návrat do služby.

“Za svou záchranu chci poděkovat i vám, kapitáne Marquetteová. Zas a znovu prokazujete, jak velmi cenná pro nás jste.”

“Jste laskav, Da’ane, ale dělala jsem jen to, co je moje práce,” přijala Lili jeho poděkování tak zdvořile, jak jen uměla.

Da’an naklonil hlavu na stranu.

“Pak budu doufat, že svou práci budete odvádět stále stejně dobře a svědomitě,” řekl, načež se ve svém křesle narovnal a přejel pohledem po všech třech. “To je pro teď vše. Můžete se vrátit ke svým povinnostem.”

Jak Lili, tak Sandoval se s Da’anem rozloučili zdvořilým kývnutím, přičemž Sandoval přidal i rychlý taelonský pozdrav, a pak se oba obrátili k odchodu. Boone však zůstal, protože si musel promluvil s Da’anem.

Včera večer, nebo by spíš by měl říct v noci, k tomu nebyla příležitost. Během cesty raketoplánem byla Lili příliš blízko na to, aby spolu mohli mluvit otevřeně, nehledě na to, že ho Da’an požádal, aby dohlédl, že se Flyntovi dostane lidské spravedlnosti. A aby na to dohlédl okamžitě. Zprvu úplně nechápal, ale došlo mu to hned, jakmile vysadili Da’ana na Ambasádě a Lili ho dopravila zpět na policejní stanici, kde už Sandoval vyřizoval papíry pro převoz Flynta i Moora do specializovaného vězeňského zařízení na jehož vybudování se podíleli Taeloni. Oficiálně šlo o vězení, kde byli využívány Taelonské poznatky o lidské psychologii a fungování lidského mozku k tomu, aby byla i recidivistům dána možnost znovu se stát opravdu platnými členy společnosti. Reálně to bylo místo, kam byli umísťování zločinci s bohatým trestním rejstříkem, zejména plným násilných činů, kteří nikomu nechyběli. A pokud se v oficiálních záznamech objevilo, že zemřeli během potyčky s jiným vězněm, nikomu to nepřišlo divné a nikdo se na nic neptal.. Doslova nekonečný zdroj exemplářů pro Taelonské laboratoře.

Po nějakém menší boji se mu podařilo zrušit Flyntův převoz a tak mu dal šanci na spravedlivý soudní procest, který sice pravděpodobně skončí minimálně třicetiletým trestem, ale alespoň se nedostane do rukou Taelonům.

Na ambasádu se vrátil skoro ve tři hodiny ráno. Normální člověk s normální pracovní dobou by si vzal své věci a odpotácel by se domů, ale Boone nejenže byl z let u policie zvyklýprobdít noci, hlavně jako Implantát nepotřeboval tolik spánku. A protože nespali ani Taeloni, vydal se za Da’anem. Jenže toho zastihl v energetické sprše a tak se ho rozhodl nerušit, jelikož to, o čem s ním chtěl mluvit, ve skutečnosti nebylo tak akutní.

Vlastně, jak si dnes ráno připustil, bylo mnohem lepší, že se mohl na jejich rozhovor vyspat. A hlavně si nechat věci v hlavě trochu uležet, protože kdyby Da’ana konfrontoval už včera, asi by nedokázal zůstat klidný.

“Je něco v nepořádku, Williame?” prolomil Da’an otázkou ticho, které nastalo po odchodu Lili a Sandovala. Hlavu měl nepatrně skloněnou na stranu, upíral na Boonea pohled úkosem, ale ruce měl položené na ovládacích panelech svého křesla. Nesnažil vycítit, v jakém je Boone rozpoložení, nesnažil se dotknout jeho energie a pokud mohl soudit, nenatahoval se k němu ani skrze pouta…. nebo to něco, co je vágně spojovalo. To znamenalo, že už nejspíš dávno věděl, o čem bude řeč.

To ale Boonea neodradilo. Potřeboval jasně říct, co si o Da’anově včerejším chování myslí.

“Ano, dá se to tak říct,” souhlasil a přistoupil až k úpatí malého piedestalu, na kterém stálo ovládací křeslo. “Co to mělo včera znamenat?” 

Da’an si zvedl ruku před hrudník, ukazováčkem a prostředníčkem začal přejíždět po palci, jakoby mnul neviditelný cíp látky a pohledem na krátký okamžik sklouzl k podlaze, zdánlivě roztržitě, než opět pozvedl své jasně modré oči k Booneovi.

“Specifikuj, co máš na mysli.”

Boone se zamračil.

“Velmi dobře víš, o čem mluvím,” odvětil vyrovnaně, přemáhaje zlost, která ho pálila v hrudi. Neměl v úmyslu se s Da’anem pohádat kvůli tomu, co udělal, bez ohledu na to, jako hloupé a pro Boonea děsivé to bylo. Věděl totiž, že pohádat se s Da’anem, nebo koneckonců jakýmkoliv Taelonem, nemělo žádný smysl. Hádka, i když nikdy nebyla příjemná, mohla mezi lidmi vyčistit vzduch, ale museli se do ní rovným dílem zapojit oba a nesmělo se to přehnat. Jenže Taeloni se prostě nehádali, určitě ne jako lidé. Neuměli tak otevřeně projevit emoce, takže kdyby se rozčílil, vedlo by to jen k nepochopení z Da’anovi strany.

“Doslova si se postavil do cesty letící kulce. To bylo neuvážené.”

“Ano, to jsem skutečně udělal,” přikývl Da’an rozvážně a zvedl se z křesla, “ale za neuvážené to nepovažuji a neměl bys ani ty. Jak velmi dobře víš, konvenční lidské zbraně nemohou Taelona zabít ani nikterak vážně zranit.” 

“Ano, Da’ane, vím to. Vím to tady,” poklepal si dvěma prsty na spánek, “ale ne tady,” položil si ruku na srdce. “Umíš si představit, jak mi bylo, když jsem viděl, že tě ta střela zasáhla? Moje střela,” zdůraznil a hořkým zadostiučiněním sledoval, kterak se poklidný výraz na Da’anově tváři pomalu mění v nejistotu a zmatek, jak Taelon začal chápat smysl toho, co mu chtěl říct. “Tím, co jsi udělal, si mě na okamžik donutil věřit, že jsem ti ublížil. Možná to byla jen sekunda nebo dvě, ale i tak to bylo víc než dost.”

Da’an na něj shlížel z posledního malého stupínku na ovládacím křesle, hlavu nakloněnou a ve tváři výraz, který byl sice jemný, ale pro Boonea docela dobře čitelný. Bylo v něm pochopení toho, že svým chováním Boonea nějakým způsobem zranil, ale zároveň i určité zmatení, které už také velmi dobře znal. Jako Taelon byl Da’an velmi racionální bytost, takže pro něj bylo obtížné pochopit, že mohl Boone vědět o jeho ‘nezranitelnosti’ a přesto cítit strach, pokud se Da’an dostal do z lidského pohledu život ohrožující situace.
“Nebyl jsem si vědom, že ti můj čin způsobí takové utrpetí. Prosím, odpusť mi, že jsem tě ranil,” řekl nakonec svým jemně melodickým hlasem a sklonil hlavu i pohled v omluvě.

Povzdechl si.
Už řekl své a dál se nemohl na Da’ana zlobit. Měl celé ráno na to, aby přemýšlel o tom, proč udělal to, co udělal a nakonec mu to svým způsobem začalo dávat smysl. I když se to zdálo nesmyslné, Da’an prostě nechtěl, aby Flynt zemřel. A protože pro něj evidentně nebyl problém postavit se do cesty kulce a zastavit ji, udělal to, co v danou chvíli považoval za nejjednodušší a nejlepší.

“Omluva přijata,” řekl jednoduše, bez toho by se neposunuli dál, a pak nabídl Da’anovi ruku. Ten ji přijal a využil k tomu, aby sestoupil jak z posledního stupínku křesla, tak dvou menších schodů piedestalu a stanul Booneovi tváří v tvář. Nechal jejich spojené ruce klesnout, ale nepustil ji. Dál držel její chladnou dlaň ve své.

“Chtěl bych ale vědět, proč jsi to udělal?” zeptal se, jelikož ho zajímalo, jestli měl Da’an nějaký důvod, proč chtěl zachovat právě Flyntův život.

“Není to snad zřejmé?” odpověděl otázkou a podíval se na Boona spod přimhouřených víček. “Nepřál jsem si jeho smrt.”
“To jsem pochopil, ale proč zrovna Flynt?” specifikoval. “Rozumím tomu, proč sis vyměnil místo s ženou v bance. Být na tvém místě, udělal bych to samé. Ale Flynt…Kdybys ho nezachránil, mohlo to všechno skončit mnohem dřív. A já jsem si jist, že si to věděl. Proto nevěřím, že jsi neměl pro jeho záchranu nějaký důvod.”

“Musí snad existovat důvod proto chtít zabránit zbytečné smrti? Nebo tebe by snad jeho smrt potěšila?” zeptal se Da’an důrazně.

“Ne, jistě že ne,” odpověděl s povzdechem. “Netěší mě ničí smrt. Už jsem zabil a ne jednou a věř mi, že je to pokaždé těžké, ale…” odmlčel se pro jeden větší nádech, zatímco Da’an ho upřeně sledoval. “Pravdou je, že bych dokázal žít s tím, že jsem zabil člověka jako je Flynt, přestože nepatří k těm nejhorším lidem, jaké jsem měl tu smůlu poznat.”

Da’an zůstal mlčky a bez jediného mrknutí vzhlížet vzhůru do Booneovy tváře na několik dlouhých okamžiků, než dlouze mrkl a konečně odpověděl na původní otázku:

“I přes veškeré jeho antispolečenské jednání, kterého jsem byl svědkem, jsem v něm spatřil potencionál se změnit. A také jsem vycítil, že všechen jeho hněv a násilí, které z hněvu pochází, pramení spíše z pocitu osamění, než z prosté touhy ubližovat a ničit, kterou byli vedeni jeho společníci. Nechtěl jsem ho připravit o tu naději na změnu.”

Mlčky několik okamžiků hleděl do Da’anových modrých očí a zvažoval, jestli mohli mít ještě jiný důvod, než který právě uvedl. Jenže nemohl. Flynt nebyl nijak důležitý pro Taeloni, nemohl být nijak důležitý ani pro Da’ana snad jen právě kvůli tomu co z něj Da’an… cítil.

Byl si už dávno velmi dobře vědom, že samozřejmě nejen Da’an, ale Taeloni jako takoví mají schopnost vnímat lidské vědomí. Ne přímo číst myšlenky, pokud by to dokázali, on ani Lili by dlouho v utajení nevydrželi, ale často dokázali vycítit lež, rozpoznat dobrého člověka od špatného, vnímat, v jakém rozpoložení člověk je, i když se svou náladu snažil skrýt. Nebyl si ale ve skutečnosti jist, jak hluboko toto porozumění opravdu sahalo. V jeho vlastním případě nejspíš hlouběji, než si dokázal uvědomit. Ale co v případě ostatních. Jak vlastně byli tyto, jak by to jistě nazvali lidé, mimosmyslové schopnosti u Taelonů silné? Mohl Da’an opravdu vycítit z Flynta potenciál ke změně? Nebo to bylo jen jeho zbožné přání? 

“To, co cítíš z lidí… z jejich energie…” upřesnil, protože si byl jist, že tak by to nazval Da’an, “jak konkrétní to je? Jak to vůbec funguje? Jak hluboko to sahá?” pokládal jednu otázku za druhou. “Vím, že dokážeš vycítit lež nebo silné emoce, ale… jsi pro to, co z člověka cítiš, ochoten pro něj riskovat? Důvěřovat mu jen díky tomu?”

Da’an pomalu mrkl, načež mu rty zvedl shovívavý úsměv a trochu natočil hlavu na stranu, takže na Boonea vzhlížel úkosem, ale protože byla jeho víčka napůl spuštěná, získal jen ještě shovívavější, skoro až něžný výraz.

“Dokázal si vypozorovat to, co většina ostatních lidí ne, ale nepochopil si to zcela správně,” odpověděl pomalu a jemně, jakoby mluvil na malé dítě, jak naneštěstí občas uměl znít. “Máš tendenci, jako ostatně všichni lidé, oddělovat vědomí od reality. Jakoby existovalo kdesi mimo.” Rukou udělal pohyb, jakoby chtěl ukázat na něco neurčitého v dálce. “Přitom je ale nedílnou součástí reality, stejně jako naše ruce,” zvedl jejich spojené ruce a přesunul je tak, že se jejich dlaně dotýkaliy jako při Sdílení, “nebo vzduchu všude kolem nás.” Obrátil pohled od jejich spojených rukou zase zpět k Booneovi. “To, co nazýváte vědomím, nelze oddělit od toho, co nazýváte realitou. Je to stále jedno a to samé, vzájemně se prolínající. Taeloni mohou, jak si řekl, vycítit lež nebo něčí emoce proto, že dokážeme vědomě vnímat víc dimenzí. Dokážeme prohlédnout skrze více úrovní existence. Takže,” pozvedl ruku a trochu naklonil hlavu, “abych odpověděl na tvou otázku; ano, zcela důvěřuji tomu, co z lidí vycítím, protože nedůvěřovat tomu by bylo jako zpochybnit samotnou realitu. Ostatně, i lidské vědomí a vaše primární energie je dost silná, aby ovlivnila hmotnou část reality.”

Znal teorii, podle které bylo možno myšlenkami ovlivňovat realitu. Formovat ji k obrazu svému, ať už tím, že pokud si člověk něco skutečně přál, stalo se to nebo dokonce více viditelným způsobem, jako byla telekineze. Lidé, alespoň ti, kteří měli Ma’elův dar, ovládali telepatii. A pokud přijal, že mysl a svět kolem je jedno a to samé – což se zdálo být pravdivé – musel se otevřít i myšlence, že by člověk nějak dokázal ovlivnit realitu. Nebo… kdo ví… nakonec i hmotu, jako to dělali Taeloni. 

“Chtěl jsem ti něco ukázat. Myslím, že dnes je pro to lepší čas, než kdykoliv dříve,” přerušil Da’an jeho úvahy a pomalu ustoupil. “Prosím, následuj mě,” vyzval ho, než se vydal zpět po schodech na piadestal kolem ovládacího křesla.

Následoval ho za křeslo až k zadní stěně před kterou se Da’an zastavil a opět se k němu obrátil.

“Původně jsem ti to chtěl ukázat jako výraz důvěry, protože to, co uvidíš, jen pro mě velmi cenné. Tento důvod stále trvá, avšak,” pozvedl prst, “mohlo by ti to také pomoci lépe pochopit způsob, jak vnímáme realitu a možná i důvody některých mých rozhodnutí,” dodal, než se otočil zpět ke zdi a natáhl k ní ruku.

Jak se Da’anova ruka přiblížila ke stěně, objevil se na jejím kožnatém povrchu slabě zářící kruh, jehož záře pomalu rostla, jak se Taelonova ruka přibližovala ke zdi a jakmile se jí téměř dotýkal, vystoupil kruh zcela napovrch a stal se malou kopulí. Přesně takovou, jaká byla součástí většiny taelonských ovládacích panelů včetně toho na křesle.

Da’an na ní přitiskl dlaň a přímo před nimi se rozzářil obrys dveří, které se hned vzápětí otevřely a odhalily slabým fialovým světlem ozářenou místnost. Boone ve skutečnosti nebyl překvapen tím, že se v budově Ambasády nachází nějaká pro něj tajná místnosti. Muselo jich být mnohem víc. K tomu, že chybí stovky metrů čtverečních, mu stačilo podívat se na oficiální plán budovy a pak na samotnou ambasádu. Ten rozdíl by byl patrný i pro většinu obyčejných stavitelů, pokud by se někdy dostali k plánům.

“Co je to za místo?” Shlédl na Da’ana.

“To je svým způsobem složitá otázka,” odpověděl mu tajemně. “Taeloni nemají stejný pojem vlastnictví, jako lidé. Vše, co stvoří nebo získá jednotlivec, patří celému Společenství. Vše, co patří Společenství patří zároveň každému jednotlivci. Pro nedostatek správných výrazů bych tuto místnost nazval… svým soukromým příbytkem.” Nepatrně se usmál a vstoupil do sešeřelé místnosti.

Boone vešel za ním a první, co udělal bylo, že vzhlédl, protože všechno slabé světlo, které místnost ozařovalo, přicházelo od stropu. To, co nad sebou spatřil nebyl strop se světly, jak očekával, byla to hvězdná obloha nepodobná ničemu, co kdy v životě viděl nebo ostatně mohl někdy vidět. Nebyla to totiž pozemská obloha, byla Taelonská. Poznal to okamžitě, protože hvězdy měly fialovou až fialovo červenou barvu a krom toho byly uspořádány naprosto jiným způsobem. Hustě, skoro se až mačkaly jedna na druhou. Mezi všemi těmi hvězdami zářil jeden obrovský měsíc, jehož světle růžová barva přecházela téměř k dobře známé bílé a vedle byl další, o mnoho menší, který zase vypadal modře jen s nádechem růžové koróny. Třetí nebyl nikde v dohledu, nejspíš proto, že ještě nevyšel nebo možná už zapadl.

Jak si pamatoval z Da’anovy přednášky, všechny tři měsíce byly na obloze vidět současně pouze po tři eléveny za jeden ancha’án, což byly ekvivalenty tří týdnů v jednom roce a pouze jednou za Taelonských pět let se všechny dostaly do zákrytu. Pokud byla simulace reálným zobrazením toho, co by mohl právě v tento okamžik vidět na Taelonu, kdyby tam byl – a Boone si byl jist, že to tak bylo – musel by mít velké štěstí, aby viděl všechny tři měsíce současně.

“To je Taelonské nebe. Tvůj domov,” vydechl užasle.

Věděl, že je to pouhá holoprojekce, ale oproti většině holoprojekcím, které zatím viděl, vypadala jako skutečné nebe. Tak skutečné, že si snadno dokázal představit chladný vzduch na tváří a cvrkot cvrčků, ačkoliv věděl, že průměrné noční teploty na Taelonu byly mínus dvacet stupňů, takže by tam žádný cvrček nepřežil. A pokud šlo o tamní živočichy, nebyl si jist, jestli nějaký z nich cvrkal.

“Svým domovem bych spíše nazval město Ankál na měsíce Inaví, protože jsem tam strávil většinu svého života, ale ano,” přikývl Da’an, vzhlížeje k hvězdné obloze stejně, jako Boone, “Taelon je místo, kde jsem získal svou individualitu, tak jako většina Taelonů.” Obrátil se k Booneovi, koutky rtů nepatrně pozvednuté v úsměvu. “Není to ale to, co jsem si přál ti ukázat, Williame,” dodal a pak v širokém gestu mávl rukou.

Místnost se pozvolna rozzářila. Jedno světlo za druhým. Neměly žádný jasný zdroj, jak už to u Taelonských budov bývalo, ale i tak velmi dobře ozářily regály z průhledného materiálu, na kterých byla vystavena sbírka nesourodých předmětů. Viděl věci, které by u Da’ana sice přímo nečekal, ale nedivil se, že by si přál něco takového vlastnit. Věci, jako sochy, obrazy, různé menší hudební nástroje. Také řadu knih a historických artefaktů – zahlédl něco, co pocházelo jistě z Egypta, pár věcí které vypadaly jako z Občanské války a mnoho dalších z celého světa, které neuměl správně zařadit. Ale byly tam i další, podivnější věci, například baseball rukavice, plyšáci, panenky a další hračky, bezpočet kýčovitých pokojových, ba i zahradních dekorací, šperky – od levných šmuků od benzínky, přes moderní umělecké šperky až po obrovský náhrdelník ze zlata a několika druhů drahokamů – malé kousky oblečení, jako šály a rukavice a pár věcí, o kterých si nebyl jistý, co to je, pokud ne vyloženě odpad. Celá sbírka neměla žádný na první pohled zřejmý řád. Věci, které by považoval za umělecká díla byla hned vedle panenky Barbie bez vlasů nebo hlavice z řadící páky. Trochu to vypadalo, jakoby někdo prostě jen vzal věci ze skládky a dal jim čestné místo vedle uměleckých děl a drahých věcí, ale jistě za tím bylo víc. Byla to taková sbírka… lidskosti. Všeho, co tvořilo lidské bytosti, od malicherností, jako laciná figurky kočky vyrobená v Číně až po abstraktní olejomalbu, které ukazovala vnitřní vesmír umělce.

“To je část darů, které Taeloni obdrželi od lidí za dobu, co jsme na Zemi,” pronesl Da’an a Boone k němu shlédl. “Pocházejí z celého světa a byly nám dány, jako výraz díků za naší pomoc.”
“Měl jsem za to, že Taeloni si příliš neváží materiálních věcí.”

“Nevážíme,” souhlasil Da’an s malým přikývnutím a vykročil pomalou houpavou chůzí k jedné z poliček. “Hluboce si ale vážíme toho, co může takový předmět,” vzal přívěšek v podobě skleněné růže a přistoupil zpět k Booneovi, “obsahovat a vyjadřovat,” dokončil a nabídl mu přívěsek. 

Nastavil dlaň, aby mu na ni Da’an mohl křehký šperk položit. To mu poskytlo možnost podívat se na něj trochu blíž a okamžitě poznal, že to není sériová výroba. Každá křivka okvětních plátků stejně jako listů byla pečlivě začištěná. Někdo věnoval květu velkou péči, aby vypadal přesně tak perfektně, jak vypadal.

Zvedl od šperku pohled a chtěl se zeptat, od koho ho Da’an má a pak i na to, proč vlastně všechny tyhle věci sbírá, ale ten zvedl ruku, aby ho umlčel.

“Jen vnímej,” řekl, když pokládal svou dlaň na jeho a tak zlehka přikryl růži, která tam ležela.

Pocítil dobře známé teplo přicházející společně se Sdílením, které stoupalo každým nervem jeho ruky. Naprosto instinktivně zavřel oči a vydal se tomu pocitu vstříc v očekávání dobře známé a milované galaxie, představující Da’anovu podstatu. Byl připravený pokusit se pochopit vše, co by mu chtěl Da’an takto sdělit. Byl ochoten naslouchat a vnímat, ale… Pocity a vjemy, které se k němu dostali byli jiné, než čekal. Byli tak naprosto… lidské.

Na tváři a rukou cítil teplo, v nose ho štípal pach tavícího se skla a v hrudi měl zvláštní pocit. Byl velmi podobný tomu, co cítil, když seděl s tátou u jezera s nahozeným prutem a čekal na úlovek nebo když sledoval už po sto prvé svůj oblíbený film. Ale bylo k tomu i něco navíc, jakési nutkání, které se víc podobalo zápalu, který cítit, když věděl, že je na stopě nějakému pachateli a už si byl jist, že ho dostane do vězení. Spojení dvou věcí, které ho uspokojovaly i poháněly. 

Byl to příjemný pocit, a tak se mu poddal a nechal ho plynout a sílit. Formovat se do něčeho, co vypadalo jako neurčitý obraz, který se ale pomalu vyjasňoval. A najednou se rozzářil barvami a detaily, které byli až neuvěřitelné.

Ocitl se ve velké dílně, jaké bývaly na dobrých středních školách nebo univerzitách. Přímo před sebou měl malou pícku na plyn určenou k tavení skla a také ruce, které cítil, jakoby byly jeho vlastní, ale nemohly být. Paže vyčuhující nad tlustými rukavicemi byly žensky útlé s kůží zbarvenou jako černá čokoláda. První, co ho napadlo bylo, že je to studentka umění, protože kovovými nástroji, u kterých ani nevěděl, k čemu slouží, obratně tvarovala skleněnou růži. Přesně tu samou, kterou mu před okamžikem dal Da’an do ruky. Každý pohyb, který ruce udělaly, byl zkušený a poutal se s ním intenzivní pocit soustředění, radosti, uspokojení, ale také silných obav ze selhání. Cítit to všechno bylo ohromující. Ten zápal se kterým pracovala… Boone sám neměl žádný umělecký talent a i když uměl ocenit dobrou hudbu, kvalitní film nebo zajímavé divadelní představení nikdy na vlastní kůži nezažil, jaké je to cítit nutkání tvořit. Až do teď.

Bezděčně se po tom pocitu v myšlenkách natáhl, jako to dělal, když se natahoval po svém Skrillu nebo při té jedné příležitosti po Da’anovi, jenže to neuchopitelné něco bylo stejně rychle pryč, jako se to objevilo. Jakoby se jen dotkl okamžiku uzamčeného v čase, který měl začátek a konec a mohl si ho prohlédnout, ale pokud chtěl něco víc, prostě to tam už nebylo. 

Spojení se přetrhlo a jeho velmi rychle přitáhla realita zase zpět.

Prudce otevřel oči a shlédl na Da’an, která měla stále položenou svou ruku na jeho a jejíž kůže zářila jemným modrým světlem. Jakoby zachytila jeho pohled, otevřela oči a podívala se do těch jeho.

“Čeho jsem to byl právě svědkem?” zeptal se po několika hlubokých nádeších a jeho vlastní hlas mu v tiché místnosti a hlavně po tom, co nejspíš prožili společně, zněl jaksi nepatřičně. Jakoby neměl mluvit, jenže se musel ptát: “Vypadalo to jako vzpomínka na…” shlédl na jejich ruce, které společně svírali skleněnou květinu. “Nemohla to být má vzpomínka, ale nemohla být ani tvoje. Nebyl jsi tam a… ty ruce, nebyly moje.”

“Byla to vzpomínka otištěná do tohoto šperku,” odpověděl Da’an a sebral mu květinu z ruky jen proto, aby ji nechal spočinout na své vlastní. “Říkáme tomu kvantový podpis. Vznikne, pokud je primární energie bytosti dostatečně silná, aby zanechala stopu na subatomární úrovni. Ne všechny bytosti ve vesmíru to dokáží, ale lidé a samozřejmě Taeloni, ano.”

“Říkáš mi, že žena která ten přívěsek vyrobila, ho vlastní vůli pozměnila na subatomární úrovni?” 

“Ano, ačkoliv,” naklonil hlavu na stranu, “prozatím tak většina lidí nečiní vědomě. Stává se to jen náhodou ve chvílích největších vzepjetí silných emocí. Někdy zůstanou na předmětu nebo na místě právě jen ty emoce… jako… chvění, jako neurčitý závan, ale někdy… pokud jsou dostatečně silné, zachová se s nimi i vzpomínka. Jakýsi obraz událostí dávno minulých. Opět,” nepatrně přimhouřil oči a jeho pohled se trochu vytratil, “pro většinu lidí je nedosažitelný, ale pro každého Taelona je něčím, co často zachytí aniž by sám chtěl. Je to přirozené součást našeho bytí.”

Rozhlédl se po všech těch často na první pohled krámech, které je obklopovali s novým pochopením.

“Všechny ty věci kolem,” podíval se Da’anovi do očí, “mají ten… kvantový podpis, je to tak?”

“Ano.” Přikývl. 

“A ty sem chodíš si ty podpisy číst.”
“Velmi správně,” souhlasil podruhé s dlouhým kývnutím. “Pomáhá mi to být lidstvu blíž. Pochopit ho, protože každá z těchto věcí,” jak mluvil vydal se zpět k místu ze kterého vzal přívěsek, “v sobě obsahuje střípek toho, co bych nazval esencí lidství. Toho dobrého,” položil přívěsek zpět na průhlednou poličku a jeho ruka od něj zabloudila k pokroucenému a zčernalému kusu kovu velikosti mužské dlaně, který byl kousek odpodál, “i toho méně dobrého,” dodal a ruku rychle stáhl, než se obrátil k Booneovi. “Teď snad rozumíš, že má rozhodnutí, i když se zdají být zvláštní, mají svá opodstatnění a nejen v tom, co nazýváte ‘Taelonskými tajemstvími’.”

Flyntův spis byl ukázkou jedné životní rány a selhání za druhým. Počínaje smrtí jeho otce, přes matku alkoholičku, opakované střety se sociálkou a pobyt v dětském domově až po boj jeho invalidní babičky u opatrovnického soudu, velmi špatné známky ve škole a první setkání se špatnou partou. Většina z toho, co se kolem něj dělo, když byl ještě dítě a nezletilý, nemohla být a nebyla jeho vina. Jestli Da’an viděl jen střípek toho, co se pravděpodobně dělo před některou z Flyntových četných návštěv v nemocnici, když byl ještě dítě, tak se nedivil, že s ním měl soucit. A že mu nechtěl vzít tu nepatrnou a chabou naději na zlepšení, která zůstávala živá, dokud byl naživu člověk.

Přistoupil k Da’anovi.

“Myslím, že rozumím,” pronesl a zvedl ruku v nabídce.
Da’an položil svou dlaň na jeho. Směsice chladu jeho kůže a tepla jeho vědomí se rozprostřela kolem Boonea jako opar stoupající z Da’anovi nepostřehnutelně zářícího těla. V tomto souznění zůstali zdánlivé dlouho, do té doby, než se Booneovi myšlenky trochu rozutekly a přivedli ho k vtipném pochopení.

Uchechtl se, na což Da’an zareagoval tázavě nakloněnou hlavou a pozvednutím ruky. Obojí bylo ztělesněním zvědavé otázky.

“Právě mi došlo, odkud pocházejí pověsti o strašidelných domech,” odpověděl a vzápětí se musel znovu zasmát, protože Da’an jen naklonil hlavu na druhou stranu a hmatatelné nepochopení společně se zvědavostí a nevyřčenou otázkou, proniklo tím stále přítomným oparem. “Lidé věří, že v některých domech nebo na některých místech přebývají duše mrtvých. Nemají klid a nemohou odejít do nebe, protože se jim stalo něco zlého nebo zanechali tady na Zemi něco nevyřešené. Živí je pak prý mohou vídat nebo slýchat.”

“Zajímavé,” zareagoval Da’an, začal zamyšleně opisovat prsty osmyčku a očima krátce zabloudil za Boone, než k němu opět vzhlédl. “Domníváš se, že by tyto ‘duše’ mohly být jen kvantové podpisy?” zeptal se jen napůl, takže Booneova odpověď byla jen malé kývnutí. “To by bezesporu bylo možné. Věřím, že dostatečně silný kvantový podpis může mít nezanedbatelný efekt na pozorovatele a možná by ho mohli pocítit i ti méně vnímavější z vás. Ale abych mohl posoudit, jestli je tvá domněnka správná, musel bych takové místo navštívit osobně.”

“Pochybuji, že bys mohl jít na návštěvu nějakého strašidelného domu,” podotkl nahlas. Představa, že by to Da’an udělal, byla přinejmenším úsměvná. Rozhodně si nedovedl představit, jak by takový výlet obhájil před Synodem, protože by z toho nemohl vzejít žádný užitek pro taelonsko-lidské vztahy. Po příchodů Taelonů sice zájem o okultismus stoupl, ale účastnit se konference jasnovidců a jít hledat strašidla do opuštěného domu byly pro většinu lidí stále velmi rozdílné věci. A zatímco poslouchat přednášky v pohodlném klimatizovaném sále bylo v pořádku, tak sedět celou noc ve staré továrně a čekat na přízrak, který tam bloudí, bylo stále považováno za bláznivé. Určitě nic pro Taelona.

“Navzdory tomu, co si Implantáty běžně přejí a co ty si podle všeho myslíš, se mohu pohybovat, kdekoliv se mi zlíbí. Pokud bych si přál navštívit… strašidelný dům, prostě bych to udělal a na případné otázky bych odpověděl adekvátním způsobem. Faktem ale je, že o nic takového příliš velký zájem nemám. Avšak,” na krátko sklopil pohled, jen aby ho opět pozvedl a podíval se na Boonea spoza spuštěných víček, “je tu jedno místo, které bych si velmi přál navštívit, pokud mi to umožníš; tvůj domov.” 

Boone překvapeně zamrkal.

Ze všech, dle taelonských měřítek neobvyklých míst na Zemi, jako třeba Disneyland, které si mohl Da’an vybrat k návštěvě si vybral jeho byt. To bylo bylo v prvním okamžiku nečekané, ale rychle to začalo dávat smysl. Da’an o místnosti s galerií lidských darů mluvil jako o svém příbytku do kterého chtěl Boonea pozvat na důkaz své důvěry. Bylo jen logické, že si teď přál být pozván do Booneova bytu. Bylo by to jenom fér a pokud by Da’an nebyl Taelon, nejspíš by ho k sobě dřív nebo později pozval, jenže… On byl Taelon, takže o tom Boone do teď vlastně neuvažoval. Pozvat Da’ana k sobě se jednoduše zdálo nemožné nejen z čistě subjektivních důvodů, jakože nevěděl, co by u něj dělali – dívali se na televizi? Jedli čínu? Poslouchali hudbu, dívali se na město a povídali si? Dělali jiné věci…? Nejspíš… možná… už společně večeřeli, dokonce jídlo, které Da’an vlastnoručně uvařil, takže se nakonec nezdálo být až tak nemožné pozvat ho k sobě. Něco, čím by se zabavili, by se určitě našlo…

Bezděčně sklouzl pohledem nejdřív k jejich spojeným rukám, ale pak postupoval výš přes štíhlou ruku a drobné a ostré rameno až k límci stoupajícímu po Da’anově krku. CVI mu bez vyžádání představilo vzpomínku na to, jak ještě včera byla Da’anova kombinéza na rameni roztržena, což bylo na jednu stranu znepokojivé a vzbuzovalo to v něm novým nával zlosti vůči Moorovi, ale také… teď, když už Da’anovi nic nehrozilo, nemohl pominout obraz bělostné kůže s modře perleťovým nádechem a stejně jemnou září, jaké se linula z Da’anových rukou a jeho tváře.

Než stačil zabřednout do nevhodných myšlenek ještě hlouběji, raději se zase rychle podíval do neonově modrých hlubin, které ho trpělivě sledovali a čekali na odpověď. A také zpět k úvahám, že pozvat Da’ana k sobě domů by s sebou přineslo spoustu komplikací.

“Pozval bych tě k sobě rád, ale bojím se, že to nebude tak snadné,” podotkl a protože viděl, že by Da’an rád protestoval, byl to tentokrát Boone kdo zvedl ruku v umlčujícím gestu. “Raketoplánu si lidé pořád všímají, zejména když přistane na obyčejném činžáku. A to vůbec nemluvím o svých sousedech, kteří by určitě nepřehlédli, kdyby se chodbami jejich domu procházel Taelon.”

“Utajení nech na mně,” odpověděl mu na to Da’an bez sebemenšího zaváhání na zamyšlení se. Bylo jasné, že si všechno už předem promyslel. Boone by ovšem velmi rád věděl, co během toho svého přemýšlení vymyslel, protože neznal způsob, jak by se Da’an mohl nenápadně vplížit do jeho domu.

“Jak se ke mě chceš nepozorovaně dostat?” musel položit otázku.

“To ti neřeknu. Budeš mi prostě muset důvěřovat.” 

Boone se zamračil.

“Bude to alespoň bezpečné?” 

“Naprosto,” ujistil ho Da’an s rozvážným kývnutím.

Ještě chvíli si ho nedůvěřivě měřil, než nakonec spíše rezignovaně přikývl. To, že si nedovedl představit způsob, jak to Da’an udělá, nic neznamenalo. Dalo se ale věřit tomu, že pokud řekl, že existuje, určitě existoval. Mohl se vyptávat dál, zatlačit, což by asi nic nepřineslo, nebo schůzku u sebe doma zrušit ještě dřív, než si ji vůbec sjednali. To by samozřejmě bylo řešení a nejspíš i nejlepší, protože ani jako Ochránce a vlastně ani jako člen Odboje nestál o Taelona, který se nějakým způsobem inkognito pohybuje po městě. Ale také se začínal na společný čas těšit. Strávili by ho opravdu osamotě, bez potencionálních očí a uší, které by mohly – pravděpodobně doslova – vyrůst na zdech ambasády. Na místě, které považoval za své a za bezpečné a takové, kde by měli soukromí.

Být sám s Da’anem.

“Tak dobře. Dejme tomu zítra v šest večer?” navrhl nejbližší možný termín, který se mu zdál nejlepší, když zvážil, co všechno musel ještě zařídit. Postarat se, aby ho v té době nesháněl nikdo z Odboje, udělat doma pořádek, nakoupit něco k pití, když už ne pro Da’ana, tak alespoň pro sebe. Nebo pro tu atmosféru. 

“Proč ne dnes?” zareagoval Da’an velmi bezprostředně.

Od kohokoliv jiného bylo to byla hloupá nedočkavost, ale od Da’ana? Prostě si jen nedovedl představit, že člověk nemůže někoho vzít k sobě domů jen tak. Ne, pokud nechce toho druhého hned odradit. No, i když v případě Da’ana nejspíš na tom, jak bude Booneův byt vypadat, zase tolik nezáleželo, ale pro vlastní klid…

“Pravdu?” zeptal se se smíchem v hlase.

“Vždy, prosím,” odvětil Da’an nepřiměřeně vážně, což o přimělo k ještě většímu pobavení.

“Můj byt se až moc rychle začal podobat staromládeneckému doupěti. Jestli tě tam mám pozvat, potřebuji trochu času. Chci totiž udělat dobrý dojem.”

Vypadalo to, že se Da’an nad jeho vysvětlením upřímně a hluboce zamyslel, protože krátce sjel pohledem stranou. Nakonec ale evidentně shledal, že je Booneův požadavek odložit návštěvu o den přijatelný, jelikož rozvážně přikývl a s pohledem vzhůru řekl:

“Dobrá tedy. Budu se těšit zítra v osmnáct nula nula.”
“Já taky,” odpověděl a rozhodně nelhal.

Už teď se těšil.

KONEC 


11. kapitola – Za zrcadlem

Advertisement

1 komentář: „Ochráncova rutina – Epilog

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s