Skrytá křídla

Skrytá křídla – 3. kapitola

Plechovka s barvou sklouzla po dřevěné prkně nestabilně položeném na vratkých dřevěných štaflích a dopadla na hlavu obtloustlého komika. Všechna barva z ní se muži rozlila po těle a pomalu mu stékala na neúměrně velké boty.

Jeho nádoba se tomu instinktivně zasmála, protože to z nějakého nepochopitelného důvodu opravdu bylo zábavné. Alespoň jedna z jeho hlav si to myslela, ta druhá se s jistým pohrdáním nad takovou zábavou odvrátila pryč. Tehdy postřehl Sama přicházejícího z jeho pokoje. Byl úplně oblečený, včetně bundy, a nesl s sebou malou příruční tašku, ne však tu samou, jakou nosil, když našel nový případ.

To zaujalo Castielovu pozornost natolik, že odvrátil lidský zrak od grotesky a, zanechávaje na obrazovce jen jeden pár očí, se obrátil po Samovi.

„Ale, kdo nám to zas prchá z domova?“ zeptal se Dean, shodil nohy ze stolu a odložil časopis, který až do této chvíle zaujatě četl.

„Jdu na pár hodin ven. Trochu mezi lidi. Už mě nebaví dívat se pořád na obličeje vás dvou blbečků,“ odpověděl Sam veskrze mile, byť větší část jeho věty byla urážka. Popravdě, tohle Castiela několik let docela mátlo. Lidé, kteří si byli opravdu blízcí, zvláště jako přátelé a rodina, měli občas ve zvyku se častovat urážkami, které ale mysleli jako přátelské gesto.

„A nemají ti jiní lidé,“ Dean se ve významném gestu zvedl ze své židle a vyklenul obočí, „náhodou blond vlasy a takovýhle prsa?“ naznačil před hrudníkem tvar ženských ňader.

„Jak víš, že… tys mě sledoval?!“

„Ne, ovšem že ne. Za koho mě máš,“ ohradil se Dean dotčeně, „Úplně náhodou jsem vás viděl v kavárně… to až pak,” zdůraznil klepnutím prstu do vzduchu, “jsem vás začal sledoval. Vypadala mile. Jak se jmenuje?“

Sam dlouze vydechl a protřel si kořen nosu v gestu, které měli s Deanem společné, načež ke svému bratru zvedl zamračený pohled. Dean se v reakci na to široce usmál, jako kdyby bylo zábavné. 

Zajímavé. Naklonil hlavu mírně na stranu a těkal pohledem mezi bratry. Zrovna teď mu velmi připomínali komiky, kteří se spolu na obrazovce přetahovali o prázdnou plechovku od barvy. Jeden z nich se vesele smál, zatímco druhý vypadal opravdu rozčíleně.
„Když ti řeknu, kdo to je, dáš mi pokoj?“

„Možná, pokud dodáš že má pohlednou…“ Dean se zarazil uprostřed věty, hlasitě polkl a koutkem oka pohlédl směrem ke Castielovi, „Řekni mi, kdo to je a přísahám, že ti dám pokoj,“ dokončil o dost méně prudce.

„Vážně?“ zeptal se Sam nedůvěřivě, „Nebude žádné škemrání o podrobnosti? Žádná přemlouvání, abych tě představil její sexy matce, sestřenici nebo kamarádce? Nic z toho?“

„Nic z toho,“ odvětil Dean a položil ruku na Castielovo rameno, „Vůbec nic z toho. Čestný skautský.“

„To není moc závazný slib, Deane, vzhledem k tomu, že jsi nikdy nebyl skaut,“ vmísil se jim do debaty tímto mírným upozorněním, „I když samozřejmě se to dá použít i v přeneseném významu, jako čestný slib,“ dodal, jelikož pochopil, co dva nevěřícné pohledy, které se na něj upřeli, znamenají.

„Jo, je to myšleno jako čestný slib,“ přitakal Dean a síla jeho stisku značně vzrostla, vlastně až do té míry, že normální člověk by se odtáhl nebo ohradil proti tak hrubému zacházení. Castiela to pouze přimělo obrátit hlavu a podívat se na Deanovu křečovitě sevřenou ruku, s bíle se barvícími klouby a nehty zatnutými do jeho košile. Nebyl si jist, co je smyslem toho násilného stisku, ale bylo mu jasné, že Dean není spokojený. A to z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu. Rozvinul křídlo a opatrně ho ovinul zezadu kolem napnutých zad. Nebyl třeba ani skutečný dotek, aby se Deanovo sevření o dost uvolnilo.

„Beru tě za slovu,“ řekl Sam a svými slovy zapůsobil natolik, že Dean pustil zcela, „Jmenuje se Medison a je tu na návštěvě u svých rodičů, než za dva týdny odejde na vysokou. Potkal jsem ji na farmářském trhu a… prostě to nějak vyplynulo. Konec příběhu.“

„Óóó!“ protáhl Dean dlouze a velmi významně, „Takže rovnou koťátko? Překvapuje mě, co z tebe stárne Sammy.“

„K tomu se nebudu vyjadřovat,“ věnoval Sam svému bratrovi obličej, u kterého si Castiel nikdy nebyl přesně jistý, jestli je to opravdové dotčení nebo jenom předstírané, v rámci jejich škádlivého bratrského vztahu, ke kterému patřily i pravidelné nadávky, „A předtím, než mě budeš chtít donutit se vyjádřit, odcházím,“ nahodil si tašku, které mu visela na rameni, „Mějte se,“ zavolal, vzdalující se ke schodišti.

„A do desíti doma!“ zavolal za ním Dean.

„Trhni si nohou, pitomče!“ křikl Sam zpátky, když už vybíhal po schodech.

„Debile!“ křikl za ním Den už skoro zbytečně, vzhledem k tomu, že za sebou Sam právě zavíral zvukotěsné kovové dveře.

Osaměli. Jediné co po Samovi zůstalo, byla ještě slabá stopa energie jeho duše a jeho nadšení, které se tetelilo ve vzduchu. Roztáhl i druhé křídlo a dovolil si to přetrvávající chvění cítit. Bylo totiž poměrně zřídkavé, když se ze Samovi duše šířilo takové nadšení. Byla sice jasná a čistá, ale zároveň poklidná a dalo by se říct, že až racionální, stejně jako mysl, se kterou byla v souznění. To Dean… Dean byl docela jiný příběh. On byl vybuchující ohňostroj, přecházející v dlouhé týdny i měsíce nečinnosti, aby opět, se silou odhodlání, vzplanul v okamžiku nějaké bitvy.

„Tak…“ přerušil jeho úvahy Dean a přistoupil ke stolu, „zůstali jsme tu sami. Nejspíš přes celou noc,“ nadnesl a přisedl si na hranu stolu jen kousek od Castiela, kolenem se při tom téměř dotýkal jeho stehna.

Zvedl k němu pohled všech svých očí, zvláště těch lidských a naklonil hlavu na stranu. Nikdy nepochopil lidský zvyk konstatovat nahlas naprosto zřejmé věci, jako byl v tomto případě fakt, že tu byli jenom oni dva. Byl si ho velmi dobře vědom, nejen to, těšil se na to. Byť měl Sama opravdu rád a na jeho duši byl potěšující pohled, nic se nevyrovnalo tomu, když byl v bunkru sám jen s Deanem a byla to právě jen a pouze jeho duše, kterou cítil. Tehdy měl pocit… absolutního vlastnictví a hlavně výjimečnosti. Nikdo jiný, člověk, anděl nebo cokoliv zlého, nemělo v tom okamžik k Deanovi blíž. Co víc si mohl přát.

Mírně přikývl.

„To je pravda, Deane.“

Dean zamrkal, jeho ramena se napnula, ale jinak neřekl nic. Počkal ještě chvilku, jestli se člověk přeci jen nerozhodne oznámit nějaký další holý fakt, a když to neudělal, sklopil lidský pohled k tabletu a ke grotesce, která na něm stále běžela. Uvolněný a spokojený, jedno křídlo volně rozprostřené po bunkru a druhé stále ještě ovinuté kolem člověka, zatímco ho jedním párem očí přeci jen sledoval.

Trvalo to něco přes minutu, než se Dean pohnul. Naklonil se dopředu, jednu ruku nechal spočinout na opěradle Castielovi židle, a pokusil se nahlédnout mu z boku na obrazovku tabletu. Dostal se natolik blízko, že mohl nejen cítit jeho duši, a to jasně a zřetelně, ale také vodu po holení, zubní pastu a mýdlo a pižmový pach lidského potu. Doposud ničemu z toho nevěnoval pozornost, až na okamžiky, kdy to bylo nutné, ale od chvíle, kdy se s Deanem oddával tělesným radostem, byla ta směsice pachů pro jeho nádobu překvapivě stimulující. A proto to vzbuzovalo i jeho zájem. 

„Na co se díváš?“ prolomil Dean ticho.

Opět k němu zvedl lidský zrak a pak k němu obrátil obrazovku tabletu na kterém práv běžela scéna, kde tlustší komik doslova přitapetovával hubenějšího ke stěně

„Černobílou grotesku. Je to zajímavá a hlavně okamžitá ukázka principu příčiny a následku nebo také prohřešku a trestu. Vlastně,“ obrátil obrazovku zpět k sobě, aby byl svědkem snahy zatapetovaného muže se osvobodit, „mnoho z vašich uměleckých děl se zabývá právě tímto tématem. Myslím, že za to může váš vrozený pocit viny z prvotního hříchu. Je vážně zajímavé sledovat, jak se vaše podvědomí skrze filmy s tímto hříchem potýká a,“ zvedl oči zpět k Deanovi, jež ho sledoval s mírně pozvedlým obočím, ruce složené na prsou a výrazem, který ho donutil usmát, „také je to vážně zábavné. Ten muž byl přitapetovaný ke zdi. Není to vtipné?“

„Jo,“ zasmál se Dean lehce, „A za chvíli tam budou na lešení a…“
„Nemyslím, že chci znát pointu předem, Deane,“přerušil ho předtím, než mu člověk stačil prozradit, co se bude dít. Po nespočtu pozemských roků, kdy ve skutečnosti opravdu věděl, co se stane v nejbližší budoucnosti, byly filmy zábavné právě tím, že nemohl upřít pohled do dálky a zjistit, jak skončí.

„Jasně. Žádný problém,“ zvedl Dean obě ruce, sklouzl ze stolu a ustoupil, „Dočtu si ten článek o výstavě veteránů v Louisianě.“

Přikývl a podíval se zpět na tablet. Jedna groteska právě skončila, ale plynule na ní navázala další. Usmál se už předem, když viděl další obrovskou plechovku s barvou, kterou oba hlavní protagonisté nesly na tyči napnuté mezi nimi. Napadla ho sto a jedna varianta nehody, která by se mohla stát a opravdu se těšil, jak bude film pokračovat, jenže Dean ho neustále vyrušoval ze soustředění. Byl potichu, dokonce si ani nebroukal nějakou rockovou skladbu jak míval ve zvyku, ale posouval se na židli, šoupal nohama o zem, narážel patami do noh židle a šustil časopisem, jak ho silně svíral. To samo o sobě by nebylo tak nesnesitelné, snadno mohl jednoduše ty obtížné zvuky ignorovat, jenže nervozita se z člověka šířila i na metafyzické úrovni a to už se tak snadno ignorovat nedalo. Rychle to začalo být otravné.

S jistou nevolí zvedl i druhé křídlo a ovinul ho kolem Deana. Důkladně ho zabalil do jejich záře, když už ne proto, aby mu ulevil od neklidu, tak alespoň proto, že díky tomu sám pro sebe ztlumil vzduchem se šířící nervozitu.

Co nečekal bylo, že bude mít jeho objetí přesně opačný efekt. Jako kdyby Deanovu nepohodlí ještě vzrostlo a to až do té míry, že opět promluvil.
„Casi?“
„Ano, Deane?“ podíval se na něj jedním párem očí, zanechávaje ty lidské a nejen ty, na obrazovce tabletu.

„Jo… ach… omlouvám se, ok?“

Tentokrát už k němu zvedl i hlavu a naklonil ji na stranu, nechápavě se při tom zamračil. Vyzrazení zápletky filmu nebyl rozhodně důvod pro tak zjevně upřímnou a hlavně rozpačitou omluvu.

„To nevadí, beztak se snažím uhodnout, co se bude dít dál. To lešení má docela zjevnou zápletku,“ poukázal na fakt, že právě další obrovskou plechovku s barvou umístili oba hlavní hrdinové na samotný okraj lešení. Pointa byla docela zřejmá.

„Nemluvím o té grotesce, ale o…“ neurčitě naznačil rukou někam směrem ke schodišti, „O tom, jak jsem mluvil se Samem.“

„Proč by ses mi měl omlouvat za to, že říkáš Samovi vulgárními přezdívkami?“ zeptal se se vzrůstajícím nepochopením na své straně. Evidentně byl schopen spíš odhadnout děj černobílé grotesky, než pochopit, o čem to Dean právě mluví.

„Sakra, nepředstírej, že nevíš o čem mluvím?“ zavrčel Dean podrážděně a jeho časopis skončil pohozený kdesi uprostřed stolu.

Jeho momentální rozpoložení bylo tak nepříjemné, že stáhl obě svá křídla zpět k tělu, a pomalu odložil tablet na stůl. Pokud měl strávit dnešní večer s Deanem a nehněvat se při tom, musel určitě pochopit, čím si člověk myslí, že se provinil, protože si nepamatoval nic skutečného, co by ho mohlo rozčílit nebo urazit. Až do teď, samozřejmě. 

„Jenže já opravdu nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl, dávaje do tónu svého hlasu trochu hněvu, hlavně proto, že, jak stačil vypozorovat, lidé to prostě dělali. Bránili se, pokud se cítili ukřivděně a on se více méně cítil ukřivděný Deanovým tónem. A hlavně velmi zmatený tím, kam se konverzace ubírala.

„To nemyslíš…“ dlouze se nadechl a opřel se loktem o stůl, nakláněje se tak přes něj směrem ke Castielovi, „Hele, je mi líto, že jsem před tebou mluvil o… holkách. Nedošlo mi… já jsem si neuvědomil… my dva jsme pár a vážně bych se před tebou neměl zmiňovat, jak se mi líbí něčí prsa, takže to bylo chyba, dobře?“

„Dobře,“ přikývl na souhlas, protože opravdu chápal o čem Dean mluví, ač mu to zároveň bylo svým způsobem lhostejné. Rozuměl samotnému koncept monogamního vztahu, bylo cosi v lidech, co je dokonce donutilo vytvořit instituci manželství a svázat se tak před státem, a podle jejich víry i před Bohem, až do své smrti. To i přesto, že samotná láska, skutečný, nefalšovaný cit, bohatě stačil k tomu, aby lidé chtěli strávit celý život i posmrtné bytí společně. Také si musel připustit, že myšlenka na sdílení Deana s někým jiným, a to i na fyzické úrovni, mu přijde nepříjemná, přesto ale… jejich pouto bylo metafyzické, sahající daleko za hmotný svět, jak ho vnímali a chápali lidé. Bylo poutem duše. Nevěřil, že by Dean dal svou duši komukoliv jinému. Díky tomu jakékoliv Deanovy necudné myšlenky nebo i pohledy týkající se žen byly veskrze bezvýznamné a proto by bylo malicherné se jimi zabývat.

„Ale není to něco, zač by ses měl omlouvat. Pocit sexuální přitažlivosti k více lidem zároveň je součástí vaší přirozenosti, tak jsme byli stvořeni a tak vaše tělo funguje. Cit, na druhou stranu, je svázán s duší a jen ta je důležitější než fyzické tělo. Nejsem tedy kvůli tvým necudným myšlenkám naštvný a nejsem ani… žárlivý,“ vyslovil to poslední slovo trochu váhavě, neboť si nebyl jistý, jestli není přehnané. Byl svědkem toho, jak se jedny z nejdůležitějších událostí lidské historie daly do pohybu právě kvůli žárlivosti. Byla to silná, spalující emoce, která mohla i dobrou duši poslat na cestu do Pekla a přetvořit ji v konečném důsledku na démona. Žárlivost byla tím, co vytvořilo samotné Peklo. Takže ne, on nebyl žárlivý, on byl pouze mírně nespokojený z případné představy sdílení Deana, nikoliv však z jeho lidství.

„Jasně, vůbec ne a proto si mě odbyl, když jsem navrhnul strávit dnešní večer a noc společně,“ řekl Dean kysele.

„To jsem udělal?“ otázal se upřímně a hluboce překvapeně, natolik, že se i jeho křídla, stále ještě napůl ovinutá kolem člověka, samovolně zachvěla a napnula v otázce.

To je pravda, Deane,“ zparodoval Dean hluboký, znělý hlas jeho nádoby, a drobně si ušklíbl, „Už si vzpomínáš?“

Jistě, že si vzpomínal, bylo by hloupé zapomenout něco, co se odehrálo před okamžikem, jen si neuvědomil, že by to snad řekl způsobem, který by se mohl Deanovi zdát odmítavý. Vlastně vůbec nevěděl, že něco odmítá. Tohle byl neuvěřitelně iritující lidský zvyk. Neustále vše říkat jen napolovic, používat nesmyslná synonyma, která dokonce ani nebyla synonymy, a zabalovat své skutečné záměry a tužby do nekonečné řady nicneříkajících slov. Mohlo by se zdát, že lidství bude něčím, co mu pomůže pochopit, ale nebylo. I když ztratil svou milost a emoce a bolesti i potěšení jeho nádoby se stali jeho vlastními, nedokázal se přizpůsobit lidské neschopnosti mluvit jasně.

Rozhodně vstal a vykročil k Deanovi. Když znal jeho tužby, nebylo nic snazšího ani nic, k čemu by byl ochotnější, než jejich vyplnění. Zvedl ruce ke kravatě, už zručně rozvázal její uzel a zanechal ji na opěradle židle, kolem které procházel, potom začal rozepínat knoflíčky košile.

„Co…“ Dean polkl a zaměřil svou pozornost na to, jak Castiel rozepínal své oblečení, „děláš, Casi?“

„Co myslíš, že dělám?” zeptal se na oplátku a sklonil se, aby si pohlédl vzájemně zblízka do očí.“Asi tuším…” odpověděl Dean, než mu položil ruce na boky, jen kousek nad okraj kalhot. Jeho nádoba na to reagovala téměř okamžitě příznačným trnutím v bedrech. Ponechal instinktu svého hmotného tělo volný průchod, opřel se rukama o židli za Deanovými rameny a políbil ho.


2. kapitola 4. kapitola

2 komentáře: „Skrytá křídla – 3. kapitola

    1. Děkuji. 🙂 Pokračování bude asi brzo. Tahle povídka je napsaná už roky, respektiva většina z ní. Měla v ní být erotické scény, ale ty jsem prostě vynechala, protože jsem se u nich zasekla v psaní. Takže povídka je hotové, jen je jí třeba opravit, aby nebyla sammá pravopisné chyba. To chvilku zabere.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s