Lov mezi růžemi

Lov mezi růžemi – 4. kapitola

Cítil teplo, které s sebou přinášelo klid, ale i podivné brnění po celém těle. Bylo to jako dotek něčeho nehmotného, zatímco jeho oči byli oslepené jasným světlem. Měl by se bát. Kurva, měl by být vyděšený k smrti a měl by sáhnout po nejbližší potencionální zbrani… bránit se… jenže necítil strach ani touhu bojovat. Nechtěl, i když měl dojem, že v tom bílém světle není sám. Něco nebo někdo se k němu skláněl. Byl stále blíž a blíž. Jeho oči zářily zlatě a modře a tyrkysově. Byli tak blízko…

Deane… Deane…

„Deane?“

Prudce otevřel oči a sáhl po noži zastrčeném pod polštářem. Ve chvíli, kdy ho držel a už už vytahoval ven, si teprve všiml, že ten, kdo se nad ním sklání a má položenu ruku na jeho rameni, je Cas.

„Kurva, Casi!“ zavrčel polohlasně, protože nechtěl probudit Sama spícího na druhé posteli, „Co jsem ti říkal o šmírování lidí ve spánku?!“

„Nešmíroval jsem tě, Deane. Chci s tebou mluvit,“ požádal ho anděl, narovnal se a ustoupil ke dveřím.

Zamračil se na něj. Co se zatraceně dělo? Byla noc, něco kolem druhé ráno, jak hlásal poblikávající budík. Sakra! Konečně se mu podařilo usnout a teď ho Cas budí. To bylo… bylo to k vzteku. Byl vyčerpaný. Unavený k smrti z tlaku, který cítil celý den. Snažil se vypadat normálně, usmívat se a žertovat. Protože tak to bylo v pořádku, protože tak Sam nic nepoznal. A zároveň se ze všech sil snažil najít ten správný okamžik, kdy něco říct. Jenže to kurva nebylo tak snadné! Pokaždé, když už, už něco řekl, mu slova zemřela na jazyku a pak tam několik hodin zahnívala. A Cas se svým naléháním nepomáhal.

Potřeboval se vyspat.

„Nepočká to do rána?“ zamumlal unaveně a protřel si tvář.

Anděl neodpověděl, ale jeho tvář, ozářená světlem neonů procházejícím skrze závěsy, odpovídala velmi jasně. Unaveně tedy hodil nohy z postele, vrazil je do bot a zvedl se. Castiel mu otevřel dveře pokoje, naznačující, aby šel ven. Kysele se na něj ušklíbl.

Noční vzduch byl fajn v tom, že ho trochu probral na ten jejich rozhovor

„Tak co je, Casi?“ zeptal se unaveně a opřel o zeď vedle dveří. Nehodlal se rozčilovat, nehodlal ani prožívat jejich vzájemné srdeční výlevy. Hodlal to jenom přežít.

„Přemýšlel jsem,“ pronesl anděl klidně, svým hlubokým, znělým hlasem a upřel na něj modře se lesknoucí oči, což bylo docela divné, vzhledem k tomu, že  byla noc, „Myslím, že moje naléhání, aby sis promluvil se Samem nemá žádný smysl.“

Překvapeně se narovnal a zamrkal. To byl přesný opak toho, co očekával. Do prdele! Proč musel být anděl tak matoucí?

„Své slovo jsi nedodržel a já si myslím, že ani nedodržíš.“

„Zatraceně, Casi, já se opravdu snažil. Já jen…“ slova mu opět zemřela v puse a tentokrát po nich nezůstala jen chuť obyčejné hniloby, jako spíš sraček smíchaných s hnojem a pak podpálených benzínem. Kurva! Ne, nedodržel svoje slova a nebylo nic, čím by si to obhájil. Žvanění o tom, že nebyl příležitost nebo že den uběhl tak rychle, byl jen alibismus. Byl prostě jenom zbabělý zmetek, nic víc v tom nebylo.

„To je v pořádku, nehněvám se za to na tebe. Můj hněv nikam nevedl. Nevedla nikam ani má snaha přimět tě být upřímný ke svému bratrovi. Díky tomu jsem pochopil, že nic co udělám nebo řeknu, ve skutečnosti nemá význam. Podstatné je pouze to, že jsem tady, po tvém boku, tak jak jsem vždy byl, jak chci být a takovým způsobem, jakým mě budeš potřebovat, Deane. Miluji tě a mohu říci,“ drobně pokýval hlavou, pohledem krátce uhnul stranou, ne ho opět zvedl k Deanovi, „že tě miluji bezvýhradně. To je vše, Deane. Omlouvám se, že jsem tě probudil,“ dodal, prostě a jednoduše, jako kdyby mluvil o počasí a otočil se k odchodu.

Co to zatraceně…?! Nemohl ho vytáhnout v jednu ráno z postele, vychrlit na něj tyhle sračky a pak si prostě odkráčet středem! Věděl, že to pěkně pohnojil, ale tohle prostě ne! Zatraceně, to si nezasloužil. Nestál o to!

Chytl Castiela za předloktí a přitáhl si ho k sobě. Anděl se ani minimálně nevzepřel, kdyby to udělal, bylo by to jako otáčet pevně zabetonovanou dopravní značkou.

„Tohle ne! Nemůžeš se chovat tak blahosklonně a pak si kurva jenom odejít zase lehnout před televizi!“ vykřikl rozzlobeně. Jako vždycky se jeho vlastní vina, obava a stud, změnily v hněv. Někdy si kvůli tomu sám připadal jako nějaké hloupé zvíře zahnané do kouta pár slovy. 

Cas se mu nepokusil vytrhnout, ani se nějak obhajovat, naopak přistoupil o dva kroky k němu, takže nejen narušil jeho osobní prostor, téměř se svým hrudníkem dotkl jeho.

„Nejsem blahosklonný Deane, poznal bys, kdybych byl. Jsem jen unavený tvou zlostí. Bolí mě z ní křídla.“

„Co? Křídla…“ vypadalo z něj a ruka, kterou anděl držel, sama poklesla vedle jeho boku. Andělé neměli křídla! Dobře tedy…  samozřejmě nějaké křídla měli. Koneckonců je viděl a podle všeho mohla být spálena. Ale nebylo to tak, že by tu byla stále přítomná. Byly spíš něco jako vyhazovací nůž nebo tak. Chvíli tu byla a pak tu zase nebyla. Nemohla tu být pořád, protože to…  To by bylo divné. Znepokojivé v mnoha ohledech, zvláště v tom, že by do nich mohl Casovi třeba šlápnout a tím ho zranit. Šlo ho zranit tím, že mu šlápne do jeho astrálních křídel? Sakra asi jo, když mluvil o tom, že ho bolí.

„To není podstatné,“ řekl anděl měkce a znělo to jako zatracený samet a teplý oheň a všechna ta další podobná hloupá přirovnání, „Důležité je, abys věděl, že pokud nechceš se Samem promluvit, nebudu tě k tomu nutit ani mu sám nic neřeknu, ale měl by sis uvědomit, že ať si před ním kdy zatajoval cokoliv, vždycky se to nakonec dozvěděl. A pak bylo vše jenom horší.“

K tomu neměl co říct a už vůbec nemohl nějak oponovat. Byla to křišťálově jasná a bolestná pravda. Utíkat od problému, jak to měl ve zvyku, nakonec jen skončilo tím, že se malá obtíž stala nekonečně velkým břemenem. A nakonec něčím, co ho srazilo na kolena.

„Promluvím s ním zítra. Přísahám,“ řekl tak pevně, jak se rozhodl celou tu věc řešit. Prostě ji zlomit, dokud to ještě jde a vypořádat se s následky.

„Pokud to tak chceš…“ nechal Cas vyznít do ztracena, hlavu nakloněnou na stranu.

„Jo, chci. Neměl bych lhát Samovi a k tobě to taky není fér. Udělám to. K čertu, prostě to udělám,“ prohlásil stále tak pevným hlasem, doufaje, že ho odvaha do rána neopustí. Zatracená práce! Mohla by. Proč by ne. V takových věcech byl zbabělejší než kdokoliv jiný koho kdy poznal. Emocionálně ucpanej jak záchod fotbalovou stadionu během zápasu, přesně tak to jednou vyjádřil Sam a měl pravdu. Zatracenou pravdu! Musel sám sobě dokázat, že tohle zvládne.

Chytl Castiela kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Příliš dlouho zaváhal, než něco udělal, protože Cas se mu zlehka vzepřel dlaněmi o předloktí a pokusil se odtáhnout. Nenechal ho to udělat. Zachytil jeho hlavu za zátylek a naklonil se k němu. Vdechl vůni čistoty a ozónu. Dokázala přehlušit i ten zatracený smrad z růží, který se vznášel nad celým tímhle městečkem. Představovala Case. Byla jím a byla skvělejší, než vůně čerstvě pečeného koláče. Hluboce se do ní ponořil, když anděla políbil a chutnal ji, jakmile mu vklouzl jazykem mezi rty. Chutnalo to tak zatraceně dobře, jako žádný jiný polibek.

Za tohle stálo všechno. Pro to by obětoval celou svou pověst chlapáka. Jen za tuhle zatracenou drobnost, kterou dřív považoval jen za příjemné rozptýlení. Byl prostě úplně v hajzlu! Ztracený! Zamilovaný jako pubertální holka.

Prudce s od Case odtáhl a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Aspoň se o to pokusil, jenže ta vůně a koláče, byli prostě všude. Vdechoval tu vůni, zatím co jel špičkou nosu po Castielově krku, přes jeho líc až do rozcuchaných vlasů, které kromě samotné andělovi vůně, byli taky trochu cítit jeho vlastním šampónem. Přimělo ho to zasténat a otřít se boky o Case. Nějak ten fakt, že něco z něho ulpělo na Casovi, bylo až nezdravě dráždivé.

„Zatraceně, Casi… musíme jít do pokoje. Tady by nás mohl někdo vidět,“ poukázal na to, že jsou přímo na ulici. Jasně, byla noc a byli na parkovišti obehnaném růžemi, ale stejně… Nebyl stydlivý typ, ale když sex na veřejnosti, tak alespoň někde, kde se jeden může pořádně opřít.

Cas se od něj odtáhl, takže už jen tím dokonale zničil celou skvěle se vyvíjející atmosféru, když pak ustoupil o krok dozadu a naklonil hlavu na stranu, bylo to doslova jako zabodnout Deanovi mezi nohy hřebík. Obrovský transparent s nápisem ‚Dneska si ho vyhoň sám‘ a vykřičníkem na konci.

„Chci projít celé město a jeho okolí. To mi zabere zbytek noci a nejspíš i celý zítřek,“ objasnil Cas, proč se vlastně odtáhl, což byla rovnou ledová sprcha pro jeho ptáka, „Měl by sis jít zase lehnout.“

„Nejsem unavenej, už ne. Půjdu s tebou,“ navrhl, ani nevěděl proč. Spát  už se mu nechtělo, pití by sice neodmítl nikdy, ale potřeboval rozchodit to teplo, které cítil po celém těle a které mu dělalo divně v hlavě.

„To je zbytečné. Ty musíš spát, já ne. Dobrou noc, Deane,“ řekl Castiel měkce, zlehka mu přejel rukou po paži až k prstům, jako kdyby se ho bál na rozloučenou políbit a pak se prostě obrátil na patě.

„Hej, počkej, nemůžeš jen…!“ vykřikl za vzdalujícím se andělem, i když věděl, že je to jenom symbolický protest. Přestože se Cas už nedokázal přenášet, když chtěl, nikdo s ním nemohl držet krok. Musel by celou cestu klusat.

Kurva.

Měl sto chutí nakopnout nejbližší kontejner, jen kdyby měl aspoň zavázané tkaničky. Sakra! Zachvěl se a přejel si rukama po třesoucích se pažích. Jakmile byl Cas pryč, zmizel i pocit tepla a jeho naplno uhodilo, že fouká docela studený vítr a on stojí venku jen v teplákách a tričku. Byla mu zima. Tiše zaklel nad svou hloupostí, kdy si neoblíknul bundu a pak vyhrožoval, že anděla bude doprovázet na procházce, obrátil se a s radostí vlezl do motelového pokoje a pak i své postele.

°°0°°

Zíral na obrovský koláč a sbíhaly se mu sliny. Sakra! Jak tuhle věc vůbec upekli? Takhle velká trouba nemohla existovat. A do normální rozhodně nemohli narvat koláč velikosti… kolik to že to zatraceně bylo? Shlédl na ceduli pod koláčem. Dva metry a šest centimetrů v průměru. Prej dokonce zdejší rekord. Páni! Chtěl ten koláč, hrozně moc ho chtěl, i když věděl, že by ho nesnědl ani za týden.

„Můžeme už si jít dát něco k jídlu, Deane? Padám hlady a nebaví tu mě stát a dívat se na… koláč,“ zafrflal Sam rozmrzele a zněl při tom docela jako kdyby mu zase bylo dvanáct a nechtěl si jít pohladit kozy v Santově vesničce.

„Sklapni. Je to mistrovské dílo, copak to nevidíš? Kdyby tu byl Cas…“ zarazil se, jen na okamžik, během kterého pocítil, jak mu trochu poklesl žaludek, „tak by to ocenil,“ dokončil o dost méně výbojně.

Jo, kdyby tu byl jeho anděl, určitě by mu nevadilo zůstat tu stát třeba hodiny a dívat se na vystavený koláč. Ani by se neštítil večerního stání ve frontě, až budou tohle velikánské umělecké dílo krájet a prodávat. A nejspíš by při tom ani nedělal kyselé obličeje jako Sam.

„Jenže Cas tady není.”

Jasně, že tu anděl nebyl, odešel takzvaně na prohlídku města, protože prostě jen nechtěl být v jejich společnosti. A čí to byla vina? No, čí? Deanova, samozřejmě. Bezděčně sevřel ruku v pěst, až to bolelo. Chtělo to sebrat víc odvahy než teď měl a najít správnou situaci… ne, hovno, vytvořit si správnou situaci a pak prostě Samovi všechno vyklopit. Až to udělá, Cas se vrátí a všechno bude v pořádku. 

„Chápu, proč koláče jíš, ale nikdy nepochopím, proč tě baví se na ně dívat. Je to jenom kus těsta s náplní,“ pokračoval Sam v kažení celého dne seč mu síly stačily.

„Raději by ses touhle dobou vloupával k Davisovým a prohrabával jim šuplíky s prádlem?“

„Ehm… Ano?“ odpověděl Sam s drobnou otázkou na konci a jasným posměškem v hlase „To je totiž naše práce. Práce kterou musíme udělat dřív, než některá z obětí zemře nebo přinejmenším přibude další. Jestli je Davisová ta čarodějnice, co ostatní proklela, tak se sem můžeme vrátit a dát si ten obrovský koláč.“

„Nikomu nejde o život, Same. Do odpoledne to počká,“ odmávl to, „Teď jsme tady, je pěkně a maj tu koláče, tak, co kdybysme si udělali zábavné dopoledne. Jen ty, já a Baby. Pokecáme a popijeme…“ nechal vyznít do ztracena. Ani nevěděl, kdy naposledy tohle udělali. Nakoupili jídlo a pivo, odstavili Impalu u krajnice a… popovídali si o ničem.

„Ty si chceš sednout k pivu a… popovídat si?“ zeptal se Sam viditelně nedůvěřivě, jako kdyby snad navrhl, aby skočili padákem. Sakra, nic takového nenavrhoval. Byl to jenom zasraný rozhovor, o zasraných citech, po kterém z něho bud zasraná buzna, děkuji mnohokrát z pozornost, Same.

„Jo! Jasně! Proč tě to tak překvapuje? Mluvíme přece pořád… o něčem… nějaký věc, obvykle související s prací… ale můžem mluvit i o jiných věcech. Třeba o té… jak se jmenovala?“ luskl prsty a zamračil se v úpěnlivé snaze vzpomenout si na jméno, „Mendy? Meridit?“
„Medison,“ opravil ho Sam a koutky mu nepatrně zacukaly v úsměvu, „Ale chválím tě, byl si blízko,“ poklepal ho po zádech, „Není o čem mluvit. Pravděpodobně je teď někde na kolejích v Oregonu, se spoustou kamarádů u jedné ruky a roztomilým přítelem z druháku u druhé ruky a na toho ‚zralého muže‘ téměř zapomněla,“ u slov zralý a muž udělal jasně zřetelné uvozovky.

„Od kdy ty si sakra zralý muž?“ vykřikl spontánně. 

„Tipl bych si od chvíle, co jsem překročil třicítku?“ navrhl Sam.

„My nejsme staří!“ohradil se proti tomu skrytému nařčení.

„Když je ti dvacet, staří jsou všichni, Deane,“ ujistil ho Sam s přetrvávajícím pobaveným úsměvem, na který mohl zareagovat jen úšklebkem, „A mě to vlastně… nevadilo. Bylo to docela lichotivé.“

Zasmál se. Hned mu, podle toho, jak se bratr tvářil, bylo všechno jasné.

„Učil si ji nějaký pořádný čuňačinky, co?“

„Ne!“ vykřikl Sam docela hlasitě a přísahal by bohu, že viděl, jak mu uši pod vlasy trochu zrudly, „Žádné… čuňačinky jsem ji neučil. Deane!“

„To je v pohodě. Za zbytek chlapské populace, která není cudná a čestná jako ty a Steve Rogers, a zvláště,“ důrazně pozvedl prsty, „za jejího budoucího manžela, ti můžu říct, že chlapi, co dělají tuhle práci, považujeme za borce. Tomu totiž člověk musí být oddaný a mít svatou trpělivost. Taky jsem to zkoušel, ale musím říct, že pak jsem s radostí utekl do náruče vnadné čtyřicátnice.“

„Už si skončil nebo mě čeká ještě pornografická vsuvka?“ otázal se Sam, obočí vyklenuté vysoko nahoru v jednom z těch svých mírně iritujících výrazů mravokárce.

Oplatil mu úšklebkem, protože si z toho absolutně nic nedělal.

„To záleží na tom, jestli jich dáš taky pár k dobru, i když vím, že tvoje zásoby jsou hodně omezené,“ pravil s předstíranou blahosklonností, pak ovšem zvážněl, „Myslim to vážně. Když jsme tak dobře, začali, tak…“ nechal vyznít do ztracena předtím, než mohl plácnout něco jako ‚pojďme si užít nějaký společný bratrský čas‘ a podobné hovadiny, které jinak padaly ze Sama.

Sam neméně tak zvážněl a věnoval mu dlouhý, zkoumavý pohled, načež se znovu pousmál a přikývl.

„Tak fajn. Můžeme jen tak… pokecat,“ svolil nakonec, lehce a uvolněně.

„Fakt?“ vypadlo z něj překvapeně, protože… zatraceně! Ledová ruka paniky mu zlehka pohladila zátylek. Sam jenom souhlasil s debilním rozhovorem nad pivem a i to stačilo, aby se mu v hlavě vyrojily ty nejhorší scénáře. Jeho bratra, jak se hystericky směje a ukazuje si na něj prstem s křikem, že je malý buzík. Nebo Sam, jak nevěřícně zírá, pak se znechuceně ušklíbne, řekne něco, jako že s ním  nechce už mít nic společného a že tohle by táta nechtěl a pak odejde. Jasně, že věděl, že se nic takového nestane. Sam by nikdy nic takového neřekl ani neudělal. Nepodobalo se mu to ani za mák, ale… bylo těžké se takových myšlenek zbavit.

„Jistě, Deane. Skočím pro něco k pití a sejdeme se u auta.“
„OK,“ přitakal, přičemž zagestikuloval ke stánkům, „Vezmu jídlo,“ dodal naprosto zbytečně. Nafingoval dokonalý falešný úsměv, i když mu čelisti trnuly a žluč se náhle tlačila ze žaludku. Ty vole! Klid! Nehodlal přeci obětovat svůj život pro záchranu světa, hodlal jen svému bratrovi říct, že má vážnou známost. Ach, Bože… umřít pro vyšší záměr bylo snazší, než tohle.

„Dejchej, Deane, prostě jen dejchej,“ zamumlal si pro sebe, když vyprovázel Samovu vysokou postavu davem ke stánkům s čerstvým moštem. Nemohlo to být něco alkoholického, že ne? Třeba, propašovat ze samoobsluhy flašku s levnou whiskey? Ne,určitě ne, jak jen by mohl v takovou vítanou podporu doufat? Povzdechl si v duchu a promnul ruce o sebe. Byly neobvykle vlhké. Sakra! Otřel si je o košili. Dýchat byl dobrý nápad, tak se ho držel, mezitím co si našel cestu k jednomu ze stánků a přehlédl nabízené koláče. 

Jo, to trochu pomohlo. Nedokázal se rozhodnout, který z nich koupit na první kolo, protože to… Kurva, to snad ne! Pobavení docela spolehlivě zahnalo velkou část z jeho úzkosti. Oni tu vážně měli koláče s okvětními plátky růží. Hej, ale proč ne? 

Objednal si dva kousky od chlapíka ve stánku a přesunul se s nimi zručně davem až k Impale.

Opřel se o auto a strčil si ruce do kapes. Klidem by to určitě nenazval, ale bylo to unavené smíření. Věci se prostě teď stanou. On něco řekne, Sam něco a pak půjde život dál, tak jako pokaždé. Teď byl akorát uvízlý na mrtvém bodě. V tom musel uznat, že má Cas pravdu, i když nesdílel jeho názor, že se to musí řešit. Ještě to nedávno ho nesdílel, opravil se v duchu.

Potom, co mu došlo, jak moc andělovi ubližuje tím, že jejich vztah před Samem tají a jak moc se Cas snaží, navzdory sobě, mu došlo, že tak to dál nejde. Jestli má spadnout do hovna, tak hned. Právě teď a tady! Tedy, za chvíli… nejspíš až Sam přijde. Každou chvíli, nejspíš… ideálně prosím, než mu dojde odvaha. Ne, tak nejspíš ne. Čas kolem něj utíkal děsně pomalu. Úzkost se nevrátila, ale neklid se rozhodně objevil. Kde sakra Sam trčel? To si snad tu jablečnou šťávu sám vymačkával? Smutně musel zkonstatovat, že to mohla být klidně i pravda. Úplně jasně ho viděl u nějakého obrovského středověkého kamenného lisu – kdo sakra věděl, jak se vlastně mošt dělá – jak točí klikou a lisuje si vlastní jablečnou šťávu. Byl dost velký magor na podobné věci, aby to vážně udělal.

Roztržitě strčil prst do ještě teplého koláče a olízl ho. Hej! Ten byl vážně dost dobrý! Cítil jablka a hrušky, ale do toho ještě něco. Nějakou takovou chuť, která mu trochu na patře a v nose připadala jako dámská voňavka, ale nebylo to nepříjemné. Utrhl si kousek a strčil do pusy. Tentokrát si mohl naplno vychutnat tu chuť i křehkou konzistenci těsta a mokrou náplň, stejně jako trochu neobvyklé křupání květních lístků zapečených do náplně.

Zvedl koláč celý a pořádně si ukousl. Spokojeně zahučel. Když tu Sam nebyl, měl jednoduše smůlu a tuhle božskou lahodu si nebudou moci vychutnat spolu, protože Dean na něj rozhodně nehodlal čekat. Ukousl si další kus a ještě jeden. Sladkost koláče byla tak úžasná, že mu doslova prosakovala do mozku a nutila ho cítit se podivně… omámeně?

Ne, to nebylo v pořádku. Kurva, to nebylo ani trochu v pořádku! Víčka ho náhle bolela a byla těžká a oteklá, jakoby celé dny nespal. Prsty mu rychle ochabovaly. Pustil ten prokletý koláč na zem a otevřel pusu. Dvě sousta, která v ní měl nacpaná, vyplivl na chodník. Kletba nebo rohypnol? Nevěděl co z toho, ale muselo to být v tom koláči.

Předklonil se, aby se pokusil strčit si prst do krku a vyzvracet se, ale jediné, co se stalo bylo, že se náhle ocitl na zemi. Netušil jak ani kdy, prostě ležel na silnicí a viděl nad sebou zamračené nebe. Cítil něco teplého, jak mu stéká po spánku, vsakuje se mu to do lebky a dělá ho to unaveným. Jo byl unavený.

Chtěl prostě jen spát.

°°0°°

Hodil ohryzek do koše jehož obsah byl určený ke kompostaci. Považoval za hodně dobrý nápad použít veškerý rostlinný odpad z tohoto festivalu jako hnojivo pro zdejší ovocné sady. Kdyby bylo víc tak zodpovědných lidí, ale hlavně měst a společností, jeden problém hrozící likvidací lidstva, by se dal řešit. Ne všechno zlé na světě páchala jenom monstra, která s Deanem lovili, za spoustu z toho mohli obyčejní lidé. Vlastně za většinu.

Strčil papírový sáček s dalšími dvěma jablky do kapsy a vzal z lavičky dva odložené mošty. Dean bude sice jistě nadávat, že mu přinesl něco takového, ale trocha vitamínů v čerstvé šťávě mu určitě neublíží. No snad… někdy mu hodně připomínal stará auta, která by po natankování eko benzínem chcípla po dvou, třech metrech jízdy. Ne, jeho bratr by asi na ‚králičí stravě‘ nepřežil déle než pár dní, ale mošt ho opravdu nezabije.

Pomalu zamířil davem k Impale postavené kousek v ulici, dál od hlavního dění festivalu, a zvažoval při tom, co mu Dean chce říct.

Samo osobě bylo to, že chce Dean mluvit, něco natolik neobvyklého, že v to v Samovi vyvolávalo obavy. Dost těžko se mohl utěšovat myšlenkou, že za tím není nic víc, než snaha trochu vyčistit zašlou rutinu jejich bratrského vztahu. To byla vyloženě blbost. Pokud někdo třeba jen uvažoval o tom, že možná není nejzdravější kolem sebe jen tak potichu procházet, zatím co jsou zavření v bunkru, a bavit se více méně jenom o případech a tu a tam o filmu právě běžícím v televizi, pak to byl Sam sám, nikoliv Dean. Ten byl až zoufale fixovaný na to, že správný chlap je mlčenliví hrdina s pistolemi nízko u pasu, přesně jako vystřižený z jeho milovaných westernů. Pokud se rozhodl mlčení dobrovolně prolomit, šlo o něco vážného a zpráva že umírá na rakovinu to, vzhledem ke Castielovi, rozhodně nebyla.

Castiel. Neubránil se pocitu, že to, co mu Dean chce říct, se týká právě Castiela. Tolik nevyslovených i vyslovených věcí v bratrově životě se týkalo právě tohoto jednoho konkrétního anděla, že už je ani nedokázal spočítat. Proto nebyla myšlenka, že ti dva spolu spí, ani trochu zvláštní, jen prostě vzbuzující obavy na mnoha úrovních. Prokletím rodu Winchesterů počínaje a faktem, jak by to mohlo narušit všechny budoucí lovy, konče. Ne náhodou se romantické vztahy v armádě nebo mezi policejními složkami řídili velmi přísnými pravidly.

Nakonec, možná to bylo to, o čem si chtěl Dean promluvit. Prostě jen myslel na Castiela víc a jinak, než mu připadalo správné a potřeboval to nějak ventilovat. Nebude to snadný rozhovor, ale on ho byl odhodlaný zvládnout a dokázat Deanovi vysvětlit, proč není ‚teplej‘ jen proto, že něco hlubokého cítí k jinému muži a, pokud se mu to povede tak dobře, jak doufal, potom by napětí posledních týdnů mohlo být minulostí.

Doprorážel si cestu davem a dostal se na volnou silnici, odkud už dohlédl na Impalu. Deana nebylo nikde kolem vidět. Došel až k auto a odložil kelímky na kapotu, přičemž si všiml jedné porce koláče položené na druhém okraji střechy.

Okamžitě zpozorněl, protože to nebylo normální. Nejenže by Dean obecně neopustil jídlo, zvláště by neopustil koláč, zejména by neodešel z místa, kde se měli sejít, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Jeho hyperaktivita ho mohla donutit věšet se na nedalekou značku zákazu vjezdu do slepé ulice, ale nikdy by neodešel tak daleko, aby ho Sam nemohl jedním pohledem najít.

Pomalu obešel auto.

„Deane!“ vykřikl, když se vrhal k tělu svého bratra.

Padl vedle Deana na tvrdý asfalt silnice a sklonil se k němu, dostatečně blízko, aby mohl slyšet jeho dech, a rukou automaticky spočinul na jeho zvedající se hrudi. Byl naživu a kromě rány na hlavě, nekrvácel ani nebyl nijak zraněný. Sevřel jeho tvář v dlaní a obrátil mu hlavu na stranu, aby krvavý šrám lépe viděl. Deanovi vlasy byli samozřejmě slepené a mokré čerstvou krví, nejspíš až někam dozadu na zátylek, ale to vesměs nic neznamenalo. Rány na hlavě krvácely snad ze všeho nejvíc a zrovna tahle byla malá a mohla vzniknout i jen tím, že se Dean uhodil při pádu o zem.

„Deane, slyšíš mě! Deane!“ zavolal nahlas a zlehka propleskl bratrovu tvář, „Prober se!“

Nebylo to téměř k ničemu. Dean sice cosi nezřetelně zamumlal, ale neměl se k tomu probrat se k vědomí. Vlastně vypadal jako spáč, kterého se někdo snaží marně vzbudit a on je někde na pokraji mezi snem a bděním. Přesně jako oběti v jejich případu. Nedalo se říct, že by ho to překvapilo. Téměř vždy, když vyšetřovali případ, se jeden z nich dostal tak blízko jejich kořisti, až to bylo nebezpečné. Tentokrát to byl Dean.

Zatlačil strach, který mu vrtal v břiše, a obrátil Deanovu hlavu ze strany na stranu, jak hledal na jeho krku nebo skráních známky napadení. Kousance, bodné rány, zvláštní znaky, popáleniny, prostě cokoliv. Totéž udělal i s temenem jeho hlavy a pak se všemi odkrytými částmi těla. Nikde nebylo nic podezřelého.

Začal spěšně prohledávat Deanovy kapsy, pátraje hlavně po magických váčcích nebo amuletech. Našel mobil, špinavé kapesníky, obaly od žvýkaček a další nepořádek, který Dean obvykle v kapsách nosil, ale nic magického nebo jinak nadpřirozeného. Přehlédl se stejnou pečlivostí i okolí. Tentokrát hledajíce magické symboly, zbytky ektoplazmy, prostě cokoliv, co by objasňovalo Deanův stav, ale jediné, co našel ,byl koláč rozpláclý na zemi a dvě velká vyplivnutá sousta.

Protože nenašel nic nadpřirozeného, tak mu zbývaly jen dvě varianty. Dostat ho do auta a odvést do motelu nebo zavolat sanitku a nechat ho odvést do nemocnici. Byl si docela jistý, že mu doktoři nemohli pomoct, na druhou stranu, vzhledem k tomu, že Castiel byl někde daleko, potřeboval, aby se o jeho bratra někdo postaral.

Sáhl do kapsy a vytáhl mobil.


3. kapitola5. kapitola

4 komentáře: „Lov mezi růžemi – 4. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s