Dotkni se mých křídel

Dotkni se mých křídel – 4. kapitola

Nechtěl zírat, opravdu ne, ale bylo docela těžké držet oči zaměřené na Castielův obličej spíše, než na křídla klenoucí se mu ze zad. Vypadalo totiž jako skutečná andělské křídla, přesně taková, jaká si lidé představovali a malovali na obrazy. Nebo dávali sochám. Jen málo lidí, jako Sam, vědělo, že tak ve skutečnosti křídla nevypadají. Nebo spíš vypadají a přitom nevypadají. Bylo to… složité.

Empiricky tedy věděl, že křídla, která si Cas vytvořil, prostě vypadají tak, jak si lidé křídla představovali, protože bylo nejjednodušší je taková vytvořit. Také chápal princip, jak vznikla, a domníval se, že zná i důvod. Ať se Casova Prvotní křídla uzdravila jakýmkoliv způsobem, od spontánního regenerace, přes zeslábnutí Metatronovy kletby nebo působení magie zrcadla, až po Boží zásah, tak se v okamžiku, kdy k tomu došlo, uvolnilo nebezpečné množství energie, které prostě Cas musel do něčeho vložit. 

Rozuměl tomu. Racionální. Ale stejně bylo těžké se nedívat, protože… byla to křídla, do háje! Veliká, duhová křídla, která se stále nepatrně pohybovala, jak Castiel dýchal, a občas se pohnula o něco víc. A každý jejich pohyb byl doprovázen znepokojivým šustěním.

Znovu od nich uhnul pohledem a zaměřil pozornost na Castielův zamračený obličej, kterým vyprovodil Deana z místnosti.

“Dean je rozrušený,” podotkl Cas nijak hlasitě, takže to možná říkal sám sobě, ale Sam se rozhodl odpovědět.
“Malinko,” připustil, ačkoliv podle jeho názoru Dean obecně vyšiloval míň, než by mohl. “Ale musíš pochopit, že člověka trochu vyvede z míry, když jeho partnerovi ze dne na den vyrostou křídla a ještě navíc začne mluvit o tom, že je živoucí hvězda s vlastním kapesním vesmírem.”

Anděl se k němu obrátil a trochu naklonil hlavu na stranu.

“Nikdy jsem před vámi netajil, kdo jsem.”

“To netvrdím.”

“Překlad tibetského svitku od profesora Jürgena Heinricha popisuje bytosti z božských sfér jakožto seskupení nebeských jevů a těles a božské síly. To je velmi výstižné přirovnání. Dean ho také četl.”

“Ano, jenže o něčem takovém číst, je něco trochu jiného, než když to ty řekneš nahlas.”

Castiel neodpověděl hned, jen na Sama upřel intenzivní pohled, zatímco se trochu mračil. Bylo to spíš nejisté zamračení, se kterým se znovu podíval na chodbu, kterou Dean odešel a pak zase zpět.

Sam mu věnoval povzbudivý úsměv a otevíral pusu, aby řekl něco v tom smyslu, že Dean to všechno zvládne, jen že bude potřebovat trochu času, ale Cas ho předběhl, když promluvil jako první:

“Tebe popis mé pravé podoby nerozrušuje.” Nebyl to dotaz, jen konstatování.

Uniklo mu krátké zasmání.

“To bych úplně netvrdil, ale ano… ano, umím to trochu líp zpracovat. Víc o tom vím. Víc si pamatuji,” nemohl to nezmínit a Cas jen mírně naklonil hlavu v pochopení. “Dean není hloupý, ale je radši, když jsou věci kolem jednoduché a přímočaré, protože pak nemusí předstírat, že těm složitějším problémům nerozumí.”

“Mám rád Deanovu přímočarost,” řekl Cas, než se zasmušil. “Nechci o něj přijít jen proto, že jsem příliš komplikovaný. Není to jeho vina, že nás Bůh stvořil tak, že je pro vás složité, ne-li nemožné, nás pochopit. Já Deana miluji takového, jaký je, i když mu také často nerozumím a říkám si, jestli by nebylo jednodušší, kdybych byl zase člověk,” dodal Cas.

Nevědět, že tu před ním sedí anděl a vyměnit pár slov a bylo to jako poslouchat úplně obyčejného chlapa, který má strach o budoucnost svého vztahu. Chlapa, který je pro to, aby to fungovalo, ochotný se i lecčeho vzdát. Ale Sam věděl, že tu před ním je anděl a že ta poslední zmínka je oběť, jakou by nejspíš žádný člověk pro lásku nebyl ochoten udělat. Pro Castiela by to znamenalo nechat se zamknout v slabém lidském těle, ale být si stále vědom sám sebe a naprosté ztráty svých křídel a to, jak si Sam myslel, bylo něco hrozného a upřímně doufal, že Cas nikdy vážně neuvažoval o tom, že by se dobrovolně stal ‘člověkem’ jen kvůli Deanovi.

“Máš pravdu, Dean je člověk a ty anděl. Jste doslova jiný živočišný druh. A ano, bude to asi někdy těžké, ale… za mě, Casi, vám to jde skvěle, zvláště když uvážím, co všechno musíte překonávat,” řekl s povzbudivým úsměvem. “A třeba jen uvažovat, že bys měl být člověk, je chyba. Jestli chceš, aby váš vztah fungoval, nesmíš se snažit být někým jiným. Věř mi, že Dean se zamiloval do tebe takového, jaký jsi a… jo, asi je pro něj teď těžké tě poznávat víc… do hloubky, ale věř mi, že by s tím měl problém, i kdybys  byl už od začátku obyčejný člověk. Tak to prostě se vztahy je.”

“Zní to… komplikovaně,” prohlásil po krátké chvíli mlčení. “Říkáš, že mám být sám sebou, ale přitom cítím nutkání udělat cokoliv, abych Deana udělal šťastným včetně toho, že bych přestal být sám sebou. Že bych přestal být andělem. Jak se v tom mám vyznat?”
Pousmál se.

„Tomu se říká láska, Casi, a umí být pěkná děvka. Nikdo z nás se v ní nevyzná, prostě jen děláme to nejlepší, co umíme a doufáme, že to nějak dopadne.”

“Chápu,” přikývl, ale nevypadal, že by skutečně chápal; kdo taky. “Přinejmenším teď je dobré, že jsem anděl,” pokračoval a když Sam tázavě pozvedl obočí, pohnul svým křídlem jeho směrem. “Měli byste si vzít několik mých per,” objasnil, co tím myslel, praktický, jako vždy. 

Sam se nejistě podíval na křídlo, které měl teď doslova na dosah ruky. Na ty duhově bílá pera, dlouhá nejméně osmdesát centimetrů, s jako malíček tlustým ostnem a ještě tlustším brkem. Leskla se až nepřirozeně, jako ta umělé v obchodech, ale Sam si byl přesto naprosto jistý, že jsou živou součástí Casova těla. Byl to víc pocit, než racionální uvědomění, že vyrůstala z andělových zad a tak musela být živá.

Měl nutkání se dotknout, které potlačil, a zároveň cítil určitou neochotu vytrhnout byť jen jediné pero. 

“Myslím, že to nebude nutné. K ničemu tvoje peří nepotřebujeme.”

“V budoucnu by se mohlo hodit. A tohle je možná jediná šance, jak ho získat. Nejsem si jist, jestli budu ještě někdy mít dost energie, abych personifikoval svá křídla.”

“Rozumím, ale… člověče, nemůžu ti jen tak vytrhat peří.”

Castiel mu věnoval pohled, který měl vždycky, když dokonce ani Sam nepochopil něco jednoduchého a naprosto logického, a pak jen stočil křídlo tak, aby ho měl před sebou, a bez jediného zaváhání uchopil jedno pero a škubl.

Pero bylo dost tlusté, aby slyšel, jak vyklouzlo z kůže a ten zvuk byl stejně nepříjemný, jako škrábání nehtů na tabuli. Ještě nepříjemnější bylo sledovat, jak si Cas ubližuje. Vůbec nic takového nedokázal snést u Deana a s Castielem na tom nebyl o moc lépe. Raději by kterémukoliv z nich vytáhl kulku z ramena jen prsty, spíš než aby se musel dívat, jak to dělají sami.

“Dobře! Já to udělám, ano?” zastavil ho předtím, než si stačil vytrhnout druhé pero, a vstal. “Ale nevezmu si víc než tři,” dal hranici hlavně sobě.

Castiel jen přikývl. 

Převzal si vytržené peří a s překvapením zjistil, že je opravdu tuhé a zároveň trochu poddajné, jako bylo skutečné peří, které by mohlo sloužit k letu. Nebyla to jen nějaké napodobenina nebo ozdoba. Bylo to ptačí peří se vším všudy. Zajímavé.

Odložil pero na stůl, než se obrátil zpátky ke křídlu, které před ním čnělo jako péřová hradba částečně zakrývající Castielovu postavu a jeho tvář, takže i kdyby se chtěl přesvědčit, že ho to moc nebolí, stejně by asi nic neviděl. Ne, že by anděl někdy dával najevo bolest, pokud zrovna z jeho nádoby necrčela krev proudem nebo neměl astrální zranění srovnatelné alespoň s několika průstřely.

Uchopil jedno brko a zatáhl. Ani se nepohnulo. Zkusil to ještě jednou, než mu došlo, že bude muset použít mnohem víc síly. Protože bylo křídlo opravdu velké, musel i Sam zvednout ruku, aby ji položil na masitou část, získal páku a pak prudce trhl.

Pero mu zůstalo v ruce, podivně lehké na to, jak bylo velké.

Odložil ho na stůl k jeho souputníkovi a postup opakoval i s třetím, které se hned přidalo k prvních dvou. Zásoba andělského peří na jakékoliv kouzla nejméně na dvě generace Strážců slova dopředu. Víc opravdu nebylo potřeba, takže odstoupil, aby Castielovi poskytl prostor svoje křídlo vrátit zpět za záda.

Ten to kupodivu neudělal, naopak ho protáhl do celé délky za toho znepokojivého šustění a duhových odlesků, a zvedl do výšky a tak ho Samovi předvedl v celé velikosti. Také mohl dobře vidět, že malý prostor, kde chyběla tři pera, se okamžitě zaplnil jemnou zlatavou září, která se rychle zformovala do podoby svítícího peří a to vzápětí získalo hmotnou podobu a svou typickou duhovou barvu.

Upřímně, trochu se mu ulevilo, když se to stalo.

I když nebyl Casovými křídly tak otevřeně a možná až nemístně fascinovaný, jako Dean, musel uznat, že jsou opravdu nádherná a pohled na ně kroutil jeho rty do malého úsměvu.

Veselý výraz mu náhle zmrzl na rtech, když si blízko kořene křídla něčeho všiml. Bylo to několik kratších vnitřních krycích per, pokrývajících masitou část křídla, která byla přehnuté přes sebe a jakoby rozcuchaná.

“Počkej. Nech ho roztažené,” požádal roztržitým tónem, protože byl soustředěn na masu peří, o které byl přesvědčený, že na křídlo nepatří. Alespoň jeho omezené znalosti ptačí anatomie mu to říkali.

Anděl samozřejmě bez protestů vyhověl.

“Víš, co je tohle?” zeptal se a přistoupil k shluku peří, aby si ho prostudoval zblízka.
Castiel musel otočil hlavu v nepříjemném úhlu, jinak by si nemohl prohlédnout místo, které Sam zkoumal.

“Nejsem si jistý,” odpověděl na otázku po chvíli, co na podivně vypadající shluk peří mhouřil zamyšleně oči.

“Co děláte?”

Dean si vybral přesně ten moment, aby se vrátil s podnosem se dvěma hrnky a plnou konvicí, ze které stoupal tenký provázek páry.

“A proč je na stole Casovo peří?” položil hned další otázku, když odkládal podnos kousek od brků. “Řekni mi, že si mu je nevytrhal…?” zeptal se rozhodně ne přívětivě.

“Požádal jsem ho o to. Je to nedocenitelná příležitost, jak pro vás získat andělské peří,” odpověděl za něj Cas.

“A já neochotně souhlasil. Ale to teď není důležité,” dodal, než Deanovi pokynul rukou, aby přišel blíž. “Podívej se na tohle.” Ukázal na péřový útvar, který mu dělal starosti.

“Co je to?” zeptal se Dean, když přistoupil – naštěstí nechal téma vytrhaného peří běžet nebo alespoň na později – a zamračeně se podíval na to, co mu Sam ukazoval.

“Můžu…?” směřoval Sam svou otázku na Case, zatímco zvedl ruku.

Anděl jen krátce přikývl, takže Sam pohyb dokončil a opatrně rozhrnul zacuchané peří, aby tak odhalil bouli velikosti pomeranče sedící na masité části křídla a to přesně v místě, kde by na první pohled měla být jedna z dlouhých letek. Kůže tam nebyla modře perleťová, ale spíše bílá s načervenalým nádechem. Tohle už viděl nebo alespoň něco hodně podobného, jen mnohem menšího.

Pro ujištění útvar oběma rukama opatrně stiskl.

Křídlo trochu zašustilo, jak se pohnulo.

“Bolelo?” zeptal se.

“Ano,” dostal samozřejmě pravdivou odpověď.

“Vypadá to jako zanícený folikul jedné z letek,” usoudil nahlas, teď už si byl docela jistý. “Peří se podobá vlasům nebo chlupům. Vyrůstá z folikul ve vnějších vrstvách kůže. Může se stát, že se folikul zanítí nebo je peří, které z něj roste, tak deformované, že se nedostane skrze kůži. Vyskytuje se to u ptáků trpících sebepoškozováním nebo v důsledku zranění, jako jsou třeba popáleniny. Občas je za tím genetika.”

“Teď si i ornitolog?” zeptal se Dean.

“Ne, jen… absolvoval jsem neoficiální praxi na veterině.” 

“Ahá! Když si mluvil o ‘praxi’ se svou veterinářkou, tak si myslel skutečnou praxi,” okomentoval Dean, na což mu Sam místo odpovědi jen věnoval výmluvný pohled. “Jasně, že myslel. Proč mě vůbec napadlo něco jiného.” Protočil oči, načež zvážně. “Takže… proč má Cas na křídle tuhle… zanícenou folikulu? Neměla by být andělská křídla dokonalá nebo tak něco?”

“Andělská křídla nejsou dokonalá, ačkoliv se dokonalosti přibližují,” informoval je Cas důležitě, než se zamračil. “Nevím, proč mám tento druh… zranění a nemohu ho žádným způsobem vyléčit, i když se o to snažím. Přestože jsou tyto personifikace mých Prvotních křídel součástí mého fyzického těla a rozhodně jsou plně hmotná, nemám nad nimi takovou kontrolu, jako nad zbytkem své nádoby. A nevím proč.”

Sam měl určitou teorii, jen bylo třeba ověřit.

“Pokud jsou ztělesněním tvých Prvotních křídel, není možné, že ta zůstala nějakým způsobem… poškozená a tohle je jen fyzický projev poškození?” navrhl a hned viděl, že to je teorie která Case zaujala. “Mohlo by to vysvětlovat i to, proč je nemůžeš odhmotnit,” dodal.

“Budu muset Prvotní křídla celá rozvinout, abych si je mohl prohlédnout. Nehýbejte se z místa,” požádal je oba, načež za šustění a jemného poryvu svěžího vánku, pozvedl duhová křídla a roztáhl je.

Křídla vrhla stíny jak na podlahu, tak na stěnu za andělem. Stíny, které se začaly pomalu prodlužovat, ale ne normálním způsobem. Vypadalo to, jakoby se odvíjelo jedno menší křídlo za druhým a skládaly se k sobě do nekonečně se prodlužující řady. Jedno překrývající druhé.

Sam si nemohl pomoct, ale čím dál tím víc to připomínalo chapadla porostlá ptačími letkami, spíš než elegantní andělská křídla, které vyrůstala z Casových lidských zad. Něco, co by se mohlo vlnit a ohýbat libovolným způsobem a co začalo pomalu ovíjet obrovskou hlavní místnost Bunkru. A to nejen jednou, ale hned dvakrát kolem dokola. Ještě chvíli a křídla by pokryla veškerý prostor na stěnách a pak kdo ví, možná by se natáhla až na strop. Jak velká vlastně byla? Při velikosti Castielovy pravé podoby mohla mít rozpětí možná i několik mil.

“To není to, co jsem kdysi viděl,” zamumlal Dean polohlasně, tón trochu plochý, ale přesto sledoval rozvíjející se chapadlovitá křídla ostřížím zrakem. Bylo jasné, že hledá nějaké zranění nebo deformaci, o které Sam mluvil

“Hej! Támhle!”

A byl také první, kdo to uviděl a ukázal směrem k stínu pravého křídla, přímo na útvar z rozježeného peří. Trochu to vypadalo, jako rozstřik nebo následek výbuchu a rozhodně to rozrušovalo jinak pravidelnou, i když divnou strukturu Casova nekonečného chapadlovitého křídla.

Jak Dean promluvil, postup stínových křídel se zastavil a levé křídlo se překvapivě rychle stáhlo do původního elegantního tvaru, jen aby tomu pravému poskytlo víc prostoru. A teoreticky i víc možností, jak si ho prohlédnout, kdyby to nebyl jenom stín, který prostě zůstal zavěšený na stěně a který si, alespoň člověk, nemohl prohlédnout víc než z jedné strany. Přinejmenším ne bez pomoci magie, jako například magického zrcadla. A i pak by to asi nebylo přesně to, co viděl Cas, což bylo jediné správné a přesné zobrazení jeho křídel.

“Budeme tu od tebe potřebovat trochu víc informací, Casi,” ozval se a spíš instinktivně udělal pár kroků ke stínu. “Jediné co my dva vidíme, je černý, dvojrozměrný stín a ten nám toho moc neřekne.”

Castiel obrátil pohled ke stínu jen na malou chvilku, pak se podíval před sebe a obočí se mu přiblížilo k sobě v zamýšleném mračení. Ruku do ohně by za to Sam nedal, ale byl si celkem jistý, že se teď dívá očima jedné ze svých skutečných hlav a proto ten podivný výraz na jeho lidské tváři.

“Je to energetický… chuchvalec,” řekl Cas nakonec.

“Chuchvalec?” zopakoval po něm Sam.

“Ano.”

“Chuchvalec?” ujistil se Dean.

“Ano, to jsem právě řekl.”

“Je to chuchvalec,” obrátil se Dean k Samovi a bezradně rozhodil rukama, už poněkolikáté za poslední dobu. “Prostě… chuchvalec.”

“To je nejvýstižnější slovo v jakémkoliv lidském jazyce.”

“Můžeš ten… chuchvalec vyndat?” zkusil tuhle nejjednodušší radu.

“Ne,” odmítl Cas v jehož hlase už byla slyšet podrážděnost. “Ten… chuchvalec je součástí mého křídla. Nemohu ho jen tak… vyndat. Nejsem pan Bramborová hlava. A ano, vím, co je to pan Bramborová hlava.”

“Nemusíš se čertit, zlato. Jen nám přijde divné, že mají andělé… chuchvalce v křídlech,” podotkl Dean.

Castiel to ale nevzal ani trochu z humorem. Změřil si ho temným pohledem.

“Viděl jsi, že byla má křídla spálena a zlámána. Víš, že anděly lze zabít i zranit. Proč tě tak překvapilo, že mohou být naše skutečná těla zjizvena?” zeptal se ostře, hlas protkaný tím nepříjemným chladným hněvem, který do něho uměl vložit, i když tentokrát to nebylo na sto procent. “Mám mnoho jizev z dávných bojů a ještě mnohem víc po ranách, které jsem utržil v posledních pár pozemských letech po vašem boku. Tahle je jen jedna z mnoha.”

Za roky, co Case znali, měl svůj spravedlivý podíl smrtí, což z něj, jak si ironicky uvědomoval, dělalo pravého Winchestera dávno předtím, než začal chodit s Deanem. Měl stejně spravedlivý podíl ran, o kterých Sam tušil, že ne vždy byli jen na jeho nádobě, která se z nich vždy uzdravila bez následků. Cas mu to teď jen potvrdil. Andělé byli konstelací vesmírných jevů a objektů a energií, která držela pohromadě doslova jen Božím slovem – pokud fyzikální a magické zákony, které znal, fungovaly jen trochu spolehlivě, něco jako anděl prostě nemělo šanci existovat – ale zároveň měli leccos společného s lidmi a vlastně se vším živým na Zemi.

Bůh zdá se, v konečném důsledku, neměl zas tak obrovskou představivost, jak by se od něj při jeho všemocnosti a vševědoucnosti dalo čekat, pomyslel si s vnitřním pobaveným úsměvem, který se rozplynul při myšlence, že by ho mohl Bůh slyšet. Pokud se tedy ještě obtěžoval poslouchat, což se nezdálo pravděpodobné, přesto ale… Omlouvám se, Bože, vyslal k němu bezhlesně modlitbu, tak upřímnou, jak dokázal, a pak obrátil pozornost ke Casovi.

“Tohle chápeme, ale vágní pojmenování jako ‘chuchvalce’ nám prostě nepomůže představit si, co máš se svým křídlem za problém,” vysvětlil.

“Nevím, co je ten chuchvalec v mém křídle zač, ani jak nebo proč se tam objevil. Byl jsem voják Nebes a velitel Andělské letky. Nevyznám se v léčení andělů. Byli a jak doufám stále jsou andělé, kteří ovládají umění léčení, ale moje znalosti co se tohoto tématu týče jsou… mírně řečeno chabé. Mohl bych se zeptat…” hlas se mu vytratil a sevřel rty. Ať pomýšlel na jakéhokoliv anděla, byla tu reálné možnost, že by přinejmenším nepomohl, když už nic jiného.

“Jenže za ostatními anděly nemůžeš,” vyslovil Dean tu myšlenku nahlas. “Jsme tvoje jediná šance, jak ten problém vyřešit… pokud je to vůbec problém,” dodal, čímž nadnesl další zajímavou myšlenku.

“Pravda. Ten… chuchvalec sice nevypadá hezky,” podíval se znovu na rozježený útvar na stínu andělova křídla, “ale jak si sám říkal, není to první jizva, kterou máš. Nejdůležitější je, jestli můžeš létat.”

“Nemohu,” odpověděl Cas bez zaváhání. “Svá Prvotní křídla jsem od Pádu plně rozvinul poprvé až teď, ale i to stačilo, abych zjistil, že mé křídlo se nehýbe tak, jak by mělo. Jsem si jistý, že bych byl schopný letu, ale nedokázal bych navigovat,” vysvětlil, hořký tón, který jeho i jindy hluboký hlas dělal ještě hrubším, skoro jakoby spolykal štěrk nebo zadržoval vzlyk. “Nejjednodušší řešení je odříznout tyhle… přívěsky,” a při těch slovech mírně pozvedl své křídla, ne moc, ale dost na to, aby to hlasitě zašustilo.

“Hou! Hou! Tady podržíme koně!” Zamával Dean rukou. “Jak jsme se od ‘pojďme najít způsob, jak ti pomoct’ dostali k ‘hrozným způsobem tě zohavíme’? Protože si, sakra, nepamatuji, že bychom byli ohledně tohohle problému tak daleko.”

“Lidé nemají křídla,” konstatoval Cas očividné, ale způsobem, jakoby mluvil na hlupáky. “Nemohu s nimi vyjít na ulici aniž bych budil nechtěnou pozornost. A protože je nejsem z nějakého důvodu schopen odhmotnit, zbývá jediný způsob, jak se jich zbavit; odříznout je. Udělal bych to sám, ale nedosáhnu tam.”

“Dorostlo ti vytržené peří. Co když je odřízneme a ona znovu narostou? Co pak?” pokusil Sam argumentovat logicky, protože vážně pochyboval, že se Cas nechal obměkčit Deanovým odporem. Vypadal na to až příliš odhodlaně.

“Na vytvoření další personifikace křídel už nemám dost energie…”

“… na čemž vůbec nezáleží, protože my ti křídla řezat nebudeme!” prohlásil Dean rozhodně.

“Nejsou to má skutečná křídla. Je to jen trocha masa, kostí, kůže a peří. Když je odříznete, mých skutečných křídel se to nijak nedotkne.”

“Do prdele, Casi! Nebudeme ti řezat křídla! Konec diskuze!” tentokrát Dean použil velitelský tón, který zněl Samovým uším až příliš jako tátův hlas. Jestlipak si to Dean uvědomoval?

Cas upřel na Deana silný pohled, ten mu to oplácel, zatímco Sam klouzal očima mezi nimi. Tohle už párkrát viděl. Jejich oční souboj, který obvykle skončil… ano, anděl uhnul pohledem, nakrčil nos a našpulil rty, trochu jako otrávené dítě, což byl výraz, který se rozhodně nehodil k nebeské bytosti, a pak naštvaným hlasem promluvil:
“Rozumím, Deane. Jako už mnohokrát jsi rozhodl za mě. Nemělo by mě to překvapovat,” pronesl hořce a jeho křídla se pohnula trochu kupředu, takže ho částečně zakryla a skoro to vypadalo, že se do nich plánuje zabalit. “Jsem zbytek věčnosti nucen strávit nejen v tomto malém těle, ale dokonce i v tomto Bunkru. Už nikdy nevidět nic víc, než jeho šedé stěny a možná, občas, když nebude hrozit, že mě někdo spatří, se budu moci podívat do lesa. Proč ne. Není to přece tak, že bych mohl létat.”

Na tom, co Cas říkal, bylo něco pravdy. S duhovými křídly přirostlými na zádech mohl dost těžko mezi lidi. Kdyby mu je odřízli, jak chtěl, tenhle problém by to vyřešilo a zároveň by se nic nezměnilo. Měl sice své Prvotní křídla opět porostlá peřím a snad už nebolela tak jako předtím, ale ten ‘chuchvalec’, ať to bylo cokoliv, mu bránil létat. Byl by prostě jen dál odkázaný na svoje nohy a svou dodávku, což do téhle doby docela dobře zvládal.

Představa, že by mu křídla uřízli, se Samovi nelíbila. Ve skutečnosti se mu to vysloveně protivilo a cítil ten nepříjemný pocit v nohou, který měl vždycky, když musel dělat něco, co nechtěl a mnohem raději by od toho prostě jen utekl. Problém byl; musel uznat, že odříznout Casovi křídla bylo logické a jednoduché řešení. A pokud by to musel někdo udělat, Sam byl už teď rozhodnutý i smířený, že to bude on sám.

Podíval se na Deana, který sledoval uraženého anděla se zasmušilým a zároveň odhodlaným výrazem; nehodlal být tím, kdo v jejich hádce prohraje. Dva zatracení tvrdohlaví pitomci. Čím si Sam zasloužil, že je musel mít na starosti? Aha, asi tím, že vypustil Lucifera z klece. Jo, to by odpovídalo. Ne, že by věřil, že si takový trest zaslouží, nicméně…

Udělal krok k Deanovi a trochu si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. Bratr mu věnoval pohled. Oplatil mu ho a pozvedl obočí ve výmluvném gestu. Dean se zamítavě zamračil a zakroutil hlavou, na což mu odpověděl ještě silnějším pohledem. V tu chvíle se Dean konečně vzdal a nasadil výraz ‘co po mě kurva chceš?!’, takže mohl jen kývnout hlavou k naštvanému andělovi.

Dean vydechl jako rozzuřený býk, ale trhl rameny, jako kdyby jimi chtěl pokrčit a pak se pohnul vpřed, aby se dostal do Castielova zorného pole, která bylo zúžené jeho křídly. 

“Casi… zlato…” oslovil ho měkkým hlasem, kterým ho Sam nikdy neslyšel mluvit, a připoutal tak jeho pozornost, i když jen v podobě chladně modrých očí. “Nemůžu ti jen tak uříznout křídla, jasný? To po mě prostě nemůžeš chtít.”

“Nechtěl bych to po tobě,” odpověděl Castiel a podíval se na Sama. “Chtěl bych to po Samovi. Jeho znalosti lidské i ptačí anatomie jsou mnohem lepší než tvoje a také je při ošetřování zranění mnohem preciznější. Když to udělá on, poškození mé nádoby bude… přijatelné.”

“A já ti křídla odřežu… v tom nejnutnějším případě!” řekl důrazně, když viděl jak se Dean okamžitě naježil.

“Děkuji, Same,” řekl Cas vděčně.

“Ale jsem si jistý, že než přistoupíme k tak drastickému řešení, tak bychom měli hledat nějaké jiné cesty. Třeba je způsob, jak tě toho… chuchvalce zbavit.”

“Možná by ho bylo možné vyříznout,” připustil Cas. “Něco takového ale nemohu udělat sám. Anděl nemůže sám sebe zranit.”

“Myslím, zlato, že už nehraješ na nějaká nebeská nařízení,” podotkl Dean.

“To není nařízení Nebes, Deane,” odpověděl mu Cas ostře a zpražil ho pohledem, který pořád vypadal dost naštvaně. “Je to metafyzický problém. Doslova nejsem fyzicky schopen sám sebe zranit. S dostatkem energie mohu… do určité míry… formovat své tělo, ale to je proces který probíhá zevnitř ven. Nedokážu vzít Andělskou čepel a použít ji na své skutečné křídlo. Mohu řezat do své nádoby, což mě ovlivňuje, ale… “s frustrovaným povzdechem se nejen odmlčel, také protočil oči a jeho křídla sebou zacukala bezpochyby nespokojeným způsobem. “Je to komplikované na vysvětlování. Stručně řečeno; nemohu ten… chuchvalec vyříznout sám. Musí to udělal někdo jiný, kdo bude schopný vidět a dotknout se mých skutečných Prvotních křídel.”

“Což by byl pro nás problém, protože kdybys je přenesl na tuhle úroveň existence, vypařili bychom se,” řekl nahlas a pro všechny uši, zejména ty Deanovy, aby si plně uvědomil, že pokud přistoupí k drastickému řešení, nebude to jen tak pro zábavu.

“Můžeme zkusit svářečské brýle a rukavice a opalovací krém s vysokým faktorem,” navrhl Dean obratem.

Byl si jistý, že jeho vlastní výraz je velmi podobný tomu Castielovu. Nebyli pobaveni.

“To byl vtip. Jen vtip.” Zvedl Dean bezradně ruce. “Je mi jasný, co se stane lidem, kteří se moc dlouho dívají na andělská křídla.”

“Jediný, kdo je může vidět v jejich pravé podobě, je jiný anděl, a pak možná…” Castiel se odmlčel.

“Možná kdo?” zeptal se Sam. “Smrtka? Nějaký pohanský bůh?” navrhl dvě varianty, které se mu zdály alespoň trochu pravděpodobně.

“Ano… za určitých podmínek. A nebo také dostatečně silný démon,” trochu ho překvapil svou odpovědí.

“To mi zní jako plán,” rozhodl Dean za ně za všechny. “Máme tu stohy knih, určitě je tam dost rituálů na přivolání nějakého starého boha nebo Smrtky.”
“A pak co?” zeptal se s významně pozvednutým obočím. “Smrtky jsou neutrální a dost na své neutralitě lpí. Pochybuji, že by byla nějaká z nich ochotná dobrovolně se podívat na Castielovo křídlo a zkusit mu nějak pomoc. A co se týče pohanských bohů…”

“Většina z nich za své služby požaduje strašlivé krvavé lidské oběti,” doplnil ho Cas. “Pokud by byl někdo ochoten se za… přijatelnou cenu… podívat na moje křídla, byl by to jedině démon. Shodou okolností známe jednoho, který je dost silný, aby to za vhodných podmínek nejspíš přežil.”

“Neříkej to jméno,” řekl Dean varovným tónem.

“Crowleyho.”

“Věděl jsem, že ho stejně řekneš.”

“Při vší úctě, Casi, ale… Crowley?” řekl skepticky. “Vím, že si hraje na Krále Pekla, ale je to jen Křižovatkový démon.”

“Od vašeho prvního setkání s ním se velmi změnil. Značně vyrostl a tím vzrostla i jeho moc.”

“Vyrostll?” zeptal se Dean od nalévání kafe do hrnků a zněl při tom trochu nedůvěřivě.

“Démoni rostou tak, že pohlcují jiné, slabší démony,” objasnil Sam.

“Jo, jasně. Démoní kanibalismus,” Pokýval Dean hlavou a usrkl horkou kávu. “Když už si člověk myslí, že narazil na hranice nechutnosti, démoni mu vždycky ukážou nové dno.”

“I když připustíme, že by dost silný démon mohl vidět a snad i nějak… ošetřit andělská křídla, je zrovna Crowley opravdu dost silný?” zeptal se s přetrvávající skepticismem. Jistě, chápal, že tělo, které démon nosil, nijak nevypovídalo o jeho skutečné velikosti a síle, ale… malý, kulatý Angličan, jehož nejpoužívanějšími zbraněmi byl sarkasmus, impertinentní poznámky a sexuální obtěžování? No tak…! Rozhodně nevzbuzoval dojem, že by tam uvnitř bylo něco nebezpečnějšího, než kterýkoliv jiný Křižovatkový démon.

“Je jedním z nejsilnějších žijících démonů,” řekl Cas s jistou netrpělivostí a pak, když viděl jejich nedůvěřivé pohledy, si povzdechl.“Pro srovnání… velmi, velmi hrubé srovnání, protože stejně jako moje pravá podoba ani ta démonická nemůže být lidskými prostředky změřena nebo zvážena… Běžný démon většinou jen mírně přesahuje velikost těla, které používá. Démoni s vyšším postavením, jako Křižovatkový démoni, bývají velcí… něco mezi krávou a slonem. Mocní démoni, jako Rytíři pekla, dosahují velikosti budov. Například Lilith byla tak velká, že mi téměř mohl pohlédnout do očí. Crowley…” potřásl hlavou. “Když jsem ho potkal poprvé, byl Králem křižovatek a byl velký jako slon. Při našem posledním setkání byl téměř dvakrát větší než Bunkr.”

Tak to bylo překvapivé. Nečekal to. Četl o démonech tak obrovských a strašlivých, že nedokázali projít Branami Pekelnými, což se nakonec ukázalo jako nepravda. I ti obrovští a mocní to zvládli. Včetně Lilith, která vzhledem k tomu, že byla prvním démonem ze všech, musela být jistě i tím největším a na Zemi se dostala docela bez problémů.

Nemyslel si ale, že by zrovna Crowley mohl někdy dosáhnout takové velikosti a moci. Nevypadal na to. Nechoval se tak, když ho naposledy viděl. Během všech setkání – a že přinejmenším v posledním roce, možná dvou už musel mít značnou moc – nepředvedl nikdy nic víc, než trochu telekineze a snad i povrchní telepatie. Vždy uhlazený, zdvořilý, trochu úlisný, ale zdánlivě neškodný beránek, který není o moc nebezpečnější, než kterýkoliv jiný démon. A někdy dokonce jen tak málo nebezpečný, jako průměrný vysokofunkční psychopat, kterých byl plný Kongres.

“Skvělé! Tak už to není jenom škaredý skurvysyn, teď je to obrovský, škaredý skurvysyn,” okomentoval Dean.

“Nenapadlo by mě, že zrovna Crowley dosáhne takové moci. Nemyslíš, že si nám to měl říct, Casi? Abychom se na to nějak připravili,” neodpustil si výtku, protože tohle by rozhodně bylo užitečné vědět.

“Nikdy jste se neptali a není to zas tolik důležité,” odvětil Castiel, jakoby to nebyl ten největší problém, což s přihlédnutím k jeho duhovým křídlům v tuhle chvíli pro něj asi ani nebyl. “Když je démon v těle, jeho moc je výrazně omezená. I když je Crowley silný a mocný, lze ho snadno spoutat Pastí a zabít Nožem nebo Andělskou čepelí jako každého jiného démona.”

“Dobré vědět.” Kývl Dean než se obrátil k Samovi. “Navrhuji Crowleyho zavolat, donutit ho Casovi pomoct a pak ho konečně zabít.”
“Nemůžete Crowleyho zabít. Je Králem Pekla,” namítl Cas.

“Jo, to je a také je mnohem mocnější a tím nebezpečnější, než jsme si až do teď mysleli. Což z něj rozhodně dělá adepta na to, abychom ho ulovili a zabili,” souhlasil s Deanem.

Anděl si je oba změřil intenzivním pohledem, který mluvil za vše. Opravdu, dokázal tak vyjádřit, že je považuje za hlupáky a ještě k tomu silnou podrážděnost, která se odrazila i v jeho hlase, když promluvil:

“Pokud pomineme, že Crowleyho smrtí skončí dohoda, kterou s ním máte a která chrání Kevina před smrtí, tak,” to slovo zdůraznil a trochu naklonil hlavu na stranu, výraz někoho, kdo mluví k mentálně retardovaným, “Crowley je Králem Pekla. A i když si Lilith nikdy neříkala ‘královna’, tak její moc nad Peklem a démony nebyla jen symbolická. Peklo vždy mělo a musí mít svého vládce. Démona, který je nejen spjatý s Peklem, hlavně je Peklo spjaté s ním. Ovládá ho, spravuje ho, drží všechny Pekelné brány uzavřené a, v neposlední řadě, hlídá Luciferovu Klec. To je paradox existence démonů. Když Lucifer zkorumpoval první duši, Lilithinu duši, a přetvořil ji v démona, nechtěně si tak stvořil nejen věrného sluhu, ale i vlastního žalářníka. Crowley tuto roli po Lilithině smrti převzal,” opět to zdůraznil, hlasně naléhavý a vážný. “Když ho zabijete, Peklo ztratí svého pána a vypukne v něm chaos. Démoni se budou rvát o moc jak v Pekle samotném, tak jistě i na Zemi, a pokud ji žádný včas nezíská… bez pána se Peklo zvrhne a bariéry, které ho oddělují od Země začnou slábnout a praskat. A skrze praskliny začne Peklo a démoni v něm prosakovat sem k nám. To, že je Crowley Králem Pekla je to nejlepší, co se mohlo stát.”
“To si snad děláš srandu?” zeptal se Dean.

“Ne, nedělám,” odpověděl Cas pevně. “Crowley nenávidí Lucifera stejně, jako my a tak nehrozí, že by ho někdy chtěl propustit. Také si užívá všeho, co Země poskytuje a proto si nemyslím, že by ji někdy chtěl zničit nebo ovládnout. Je spokojený s tím, že vládne Peklu a vládne mu dobře. Viděl jsem to. Zabít Crowleyho by byl velký nerozum.”
Ačkoliv to nerad přiznával, na tom co anděl říkal, něco bylo. Pokud byla Crowleyho moc nad Peklem taková, jaká říkal a pokud byl vládce nebo král nebo cokoliv tomu podobného, nutný pro udržení rovnováhy, což se nezdálo moc šílené, pak byl Crowley opravdu tou nejlepší variantou.

Sam ho neměl rád. Byl to odporný, úlisný bastard, ale nikdy – nevěřil, že si to může třeba jen pomyslet – nebyl bezdůvodně násilný nebo vražedný. Ne, jako jiní démoni. Od chvíle, co se dostal k moci, pokleslo množství démonických posedlostí i útoků. Když se museli vypořádávat s Leviathany, držel své lidi stranou a nakonec jim dokonce pomohl, a ne poprvé. Byl ochoten uzavřít příměří a dodržovat ho, i když ho muselo pěkně naštvat, že chtěli zavřít Peklo. A rozhodně byla velká pravda, že si užíval vše, co Země a lidstvo poskytovalo. Ty jeho na míru šité obleky z drahé vlny, vyleštěné kožené boty, drahá elektronika. Vůně značkové kolínské a kubánských doutníků, která dokázala skoro přehlušit pach síry, a jeho několikrát proklamovaná obliba v kvalitním alkoholu.

“Má pravdu, Deane,” řekl nahlas a vysloužil si za to od bratra napůl nevěřícný pohled. “Ze všech démonů, které jsme kdy potkali a zejména z těch mocných, je Crowley ten… no… nejmírumilovnější a nejklidnější.”

“To je hovadiny! Je to démon! A navíc neskutečně nesnesitelný!”

“Taky mi leze na nervy, ale… je podle mě menším zlem, než jakýkoliv jiný,” prohlásil důrazně. “Souhlasím s tím, abychom ho zavolali a pokusili se s ním dohodnout na pomoci s Casovým problémem, ale myslím, že když nás odmítne, měli bychom ho prostě nechat jít. Rozhodně bychom ho neměli zabíjet.”

“Nemůžu uvěřit, že tohle říkáš ty? Zrovna ty!”

“Jo, taky tomu těžko věřím, jenže… snažím se nahlížet na problém z více úhlů a větší perspektivy a na tom, co Cas říká, je hodně pravdy.”

Dean na něj upřel tvrdý pohled, na který zareagoval smířlivím úsměvem. Bratr se sice ještě víc zamračil, ale zároveň se podíval na Casova křídla a podle výrazu bylo jasné, že zvažuje celou situaci, než jeho napnutá ramena pokles a jeho tvář prozradila rezignaci.

“Fajn, ale,” důrazně zvedl prst, “jestli udělá jediný špatný pohyb, stupidní žertík nebo mě prostě a jednoduše nasere, tak ho zabiju a je mi jedno, jak dobrým je Králem pekla.” “Beru na vědomí.” Kývl.
A tak bylo rozhodnuto.


3. kapitola5. kapitola

Advertisement

2 komentáře: „Dotkni se mých křídel – 4. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s