Šepot perutí

Podívej se na mě

Autor: Lanevra
Beta:
Hlavní postavy (páry): Castiel, Dean, Sam (Castiel/Dean)
Stručný děj: Sam měl jen ty nejlepší úmysly a kam vás zavedou dobré úmysly všichni víme. Přinejlepším je z toho jen nedorozumění a jedna prázdná lahev whiskey.
Poznámka:
Dopsáno: 2022
Počet slov: 13497
Také zveřejněno: AO3, Wattpad
FFDeník:

Nerozhodně se zastavil ve dveřích.

Sam zrovna naléval vodu do kávovaru, takže byl k němu zády, ale Dean si byl docela jistý, že ho musel slyšet přicházet. Nedal si vůbec žádnou práci s tím chovat se nenápadně a Sammy by musel být zatraceně špatný lovec, aby přeslechl kroky blížící se betonovou chodbou, ve které byla pořádná ozvěna. Ale stejně se neotočil. Nedal najevo, že o Deanovi vůbec ví. Nic neřekl, nepozdravil, do háje, ani nezahučel, prostě si dělal svoje.

Takhle se choval už zatracený týden! Sedm dní od chvíle, co všechno o něm a o Casovi a o věcech mezi nimi… prostě od chvíle, co to všechno prasklo tím nejhorším možným způsobem, protože jako, že vážně? Kletba ala šípková Růženka, kterou roznášel duch šestnáctky, prohánějící se celým městem super rychlou dálnicí šípkových keřů, která se dala zlomit jen ‘polibkem z pravé lásky’. Casovým polibkem… a přiznáním, že spolu už pár týdnů spí. Jo, Dean si dovedl úplně představit andělovu tvář a ten jeho zatraceně podmanivý, hluboký hlas, jak říká ‘Víš, Same, já a Dean spolu máme už týdny vztah romantické a sexuální povahy.’.

Proč se v jeho životě musely i hezké věci hned tak zasraně zkomplikovat.

“Nazdar,” dodal si odvahu a pozdravil svého bratra.

Sam mu věnoval rychlý pohled přes rameno.

“Ahoj,” odpověděl jednoduše a zase se vrátil k tomu, co dělal. Nic víc, jen takové zahučení bez zájmu.

Pomalu přešel ke stolu a tak blíž k Samovi. Zastavil se za jeho zády a sledoval ho, zatímco vyčkával, jestli ještě něco neřekne. Ale on ne. On jen zatraceně mlčel. Jako celou tu dobu. Setkávali se na chodbách, v knihovně, v kuchyni, ale míjeli se, protože jeho bratr pro něj neměl víc než pozdrav.

“Už se mnou nebudeš nikdy mluvit nebo jak?” zeptal se, hlas pečlivě kontrolovaný, protože se bál, že by v něm mohla být slyšet úzkost, která ho dusila jako šibeniční oprátka.

“Mluvím s tebou. Vlastně s tebou mluvím právě teď,” odvětil Sam, zapnul překapávání a přesunul se kousek stranou k pytlíku s řepami. Udělal to, jakoby se vůbec nic nestalo a mluvit s Deanem jako s nějakým cizincem bylo úplně normální.

Jenže to kurva nebylo! Tohle celé bylo… Jeho noční můra, ten strach, který ho tak dlouho nutil před Samem tajit věc, která ho dělala opravdu šťastným… tajit Case… tahle noční můra se právě stala skutečností. A i když byl sebevíc přesvědčený, že Samovi, jeho zatraceně chápavému bratříčkovi, to nebude vadit, tak se spletl. Stalo se to, čeho se bál. Byl teď v jeho očích nějaký slabý teplouš, co si nezaslouží víc než pár stručných vět. Přesně, jak by se na něj dívala většina lovců a přátel…

Horký příval vzteku mu přeběhl po zádech a vzal s sebou všechnu tu úzkost posledních dnů.

Sevřel pěst.

“Všechno to jsou kecy, co?” zeptal se hrubě.

Konečně si vysloužil Samovu plnou pozornost.

“O čem mluvíš?” zeptal se, když se k Deanovi obrátil a po dlouhé době se mu podíval zpříma do tváře.

“O všech těch tvejch řečech o toleranci a o zasraný duhový placce na tvojí brašně a všem tomhle. Jsi jen obyčejnej pokrytec! To si!” 

“Ty… ah… ty mi říkáš, že jsem homofobní?!” zeptal se Sam upřímně šokovaný.

“Jo, to říkám!” odpověděl pevně.

“Já… ehm… já,” Sam ztichl a zakroutil hlavou, rty sevřené v jednom z těch jeho výrazů, než krátce sklouzl pohledem stranou a potom, co si prohrábl vlasy se znovu podíval zpříma na Deana. “Nevím, jestli tě mám praštit nebo se začít smát, protože… Ty,” postoupil o půl kroku dopředu a rozhodil rukama, “si myslíš, že mi vadí, že spíš s Casem, protože je to chlap?” 

“Nemyslím si to, vím to,” řekl stále pevně. “To, jak mě přehlížíš a… chováš se jako debil! Prostě ti vadí nebo se ti možná hnusí, že nejsem to, co si myslel, že jsem. Že nejsem podle tvých představ.”

“Mě nevadí, že spíš s mužem!”

“Jo, to určitě,” odfrkl si. “V posledních pár dnech to z mýho místa vypadá úplně jinak. A víš co?!” postoupil kupředu a ukázal na Sama prstem. “Je mi jedno, že ti to vadí! Je mi jedno, co si o tom myslíš! Je mi jedno, jestli mě vidíš jako nějakýho buzíka – “

“Já spal s chlapem taky, Deane!” přerušil Sam jeho litanii.

Slova mu zemřela na rtech a ve chvíli, když jeho mozek konečně dohnal jeho pusu, se mu dokonce podařilo sklapnout pusu, kterou nechal překvapeně pootevřenou. Protože… co to sakra?

Všechny ty dny úzkosti v něm nahromadily vztek, který teď konečně vzkypěl a byl dokonce odhodlaný si to se Samem natvrdo vyříkat, aby ho těch pár slov schladilo líp, než studená sprcha a kbelík ledu k tomu.

“Počkat… ty… co?” zeptal se víc zmatený, než cokoliv jiného.

Sam si povzdechem opřel o kuchyňský pult, přičemž krátce sklopil oči k zemi, než k Deanovi zvedl pohled, ve kterém byla trocha únavy a rezignace, ale taky něco jako nostalgie. Dokonce i jeho rty se zvedly v úsměvu.

“Víš, jak jsem vypadl z domu ještě před prázdninami?”

Mírně přikývl. Na to si pamatoval až moc dobře. Sam využil první větší hádku k tomu, aby si sbalil své věci a s prohlášením, že raději stráví léto jako bezdomovec, než s nimi, za sebou práskl dveřmi.

“Našel jsem si práci v jedné kavárně, jen mytí nádobí. Nic zvláštního, jak jinak, ale potkal jsem tam Petera. Dělal tam číšníka a… já nevím,” rozhodil trochu rukama, než je složil na hrudi. “Byl chytrý, vtipný, měl rád knihy a komiksy, jako já a vážně jsme si rozuměli. A jednou… prostě,” trochu pokrčil rameny. “Byla tu ta chvíle… ve skladu, když jsme tam rovnali věci. Políbil mě… já políbil jeho… políbili jsme se navzájem. Nevím. On mi pak řekl, že o mě má zájem a chtěl by, abychom byli víc než přátelé a já… prostě jsem řekl Ano. Pojďme do toho, protože… byl skvělý a já ho měl opravdu rád. Možná jsem ho nemiloval, spíš určitě ne, ale… byli to hezké dva měsíce.” Znovu pokrčil rameny a přesunul ruce, aby se jimi opřel o hranu pultu. “Když začal školní rok, tak jsem si našel pokoj na koleji a přestěhoval se, takže jsme se nemohli vídat tak často a nějak to… nefungovalo.”

Bylo vidět, že jsou to jedny z dobrých Samových vzpomínek, i když hodně vzdálených, protože se stále mírně usmíval. Z toho… vlastně ze všeho i z toho, co slyšel, měl Dean takový zvláštní pocit ulehčení. Dobrého ulehčení, které mu sebralo ze zad váhu vzteku i úzkosti, ale přinášelo určité zmatení, protože… hej! Neměl ani to nejmenší tušení, že by se Sam někdy jen kouknul po nějakém chlapovi. Vlastně se moc nekoukal po ženských, což mu vždycky rád předhazoval a označoval ho za ‘skoro panice’, i když moc dobře věděl, že ve skutečnosti pěkných pár holek Samovou postelí prošlo. Ne, že by se zase tak moc zajímal, ale nemohl přehlídnout pěkné servírky, se kterými jeho bráška zmizel do noci, nebo svědkyně v případu, které mu podstrčily svoje číslo a to, jak se pak Sam vypařil z hotelového pokoje.

Takže rozhodně jo, musel by si všimnout, že by mezi všemi těmi ženskými byl i nějaký chlap, pokud by… Pokud by to Sam hrozně úzkostlivě netajil.

Najednou měl dojem, že se role úplně obrátily.

Celé ty týdny měl strach ze Samovy reakce… všechny ty stupidně směšné obavy z toho, že už nebude v jeho očích ten velký brácha… a přitom se možná Sam celé ty roky cítil stejně. Což nemusel! Dean neměl vůbec žádný problém s tím, jestli se mu líbí chlapi. To bylo úplně v pohodě. 

Poznání, že před ním tohle Sam tajil doslova celý život, mu zase vrátilo tíhu na záda, takže naslepo hmátl po židli zastrčené u stolu a vytáhl si ji, aby se na ni mohl posadit.

“Proč… si mi o tom Peterovi nikdy nic neřekl?” 

“Protože,” odvětil Sam a vykročil směrem k němu, “když jsem tě po dlouhé době poprvé viděl, byla to už stará historie a pak… byly důležitější věci na práci, než mluvit o školních láskách. Hledali jsme tátu, ty si byl v Pekle, jedna apokalypsa za druhou… ach… “Stanul před Deanem. “A když byla chvilka klidu, prostě na to nepřišla řeč a ani to nebylo důležité. Není to tak, že by byl… ztracená láska mého života nebo tak.”

“Dobře… takže… ten jeden chlap… byl jen on? Jen takový experiment. Mám to správně?” položil otázku, která ho prostě pálila na jazyku. Jak Sam řekl, žádná epická láska.Kdo na vysoké neexperimentoval, samozřejmě pokud na vysokou chodil. Takže nakonec se nemusel cítit až tak moc provinile, jak se cítil, protože to opravdu nebylo nic. Žádné velké tajemství, které před ním jeho bratr tajil a které by ho užíralo. Nebo kvůli kterému by se dostal do nějakého průšvihu, který musel vyřešit sám, protože se příliš bál Deanovi říct o své… sexuální orientaci nebo tak něco.

“Ne, Dean, nebyl to jen experiment,” dal mu Sam odpověď, kterou slyšet nechtěl, vytáhl si vlastní židli a posadil se na ni. “Byl to plnohodnotný vztah, nebo alespoň tak plnohodnotný, jak vztah může být, když je ti dvacet.”

“Ale ty nejsi gay!” prohlásil trochu defenzivněji, než měl v úmyslu. “Já tě viděl s ženami. Ty máš rád ženy. Máš, že?” dodal nejistě. Celá tahle diskuze mu trochu zavíjela mozek.

Sam se napůl uchechtl a napůl si povzdechl.

“Ano, mám rád ženy,” odpověděl, “Vlastně mám rád hlavně ženy, ale… občas… když se objeví muž, který má něco…” potřásl nerozhodně hlavou, “… sám přesně nevím co, tak pokud má zájem, já… neřeknu ne.”

Několik dlouhých okamžiků se nezmohl nejen na slovo, ale ani na nic víc, než koukat na Sama jako nějaký zatracený idiot, kterým se taky cítil. Zmatený idiot, přesněji řečeno. Nutilo ho to se citit provinile, protože před ním Sam tajil velkou a docela důležitou část sebe sama a to nebylo v pořádku. Nechápal proč.

“Nikdy si mi o tomhle nic neřekl. Proč ne? Ty…” mávl rukou jeho směrem, “myslel si, že bych…”

“Že bys to nepřijal moc dobře?” dokončil za něj Sam. “Jo,” pokýval hlavou. “Když jsem byl ještě puberťák a poprvé se mi líbil spolužák místo spolužačky, tak jsem se ti to bál říct, protože… vím, jací jsou lovci a že pro jinou sexuální orientaci nemají většinou moc pochopení. Zejména v té době. A ty si byl lovec tělem i duší. Později,” přesunul si ruce do klína a sevřel je, “jsem to před tebou tajil ne proto, že bych se bál tvého odsouzení, ale protože… vím, jací jsou lovci,” řekl s hořkým zasmáním. “Jen jsem nechtěl, abys měl další důvod proto dělat si o mě starosti a chránit mě, i když to není potřeba.”

“Budu si o tebe dělat starostí vždycky. Jsi můj zatracený mladší brácha! Je to moje práce!” prohlásil pevně, hlas zhrublý dílem vinnou a dílem zlostí. Jakmile totiž Sam vzpomněl povahu většiny lovců, které znali a všechny ty kecy o tom, že nechtěl Deanovi přidělávat starosti, tak se mu hlavě začaly odehrávat ty nejhorší možné scénáře toho, kdy se někdo v Samově minulosti dozvěděl, že je na chlapy a nevzal to moc dobře. Obrazy toho, jak mu nadávají do buzniček, posmívají se mu, i když je třeba ještě skoro kluk nebo hůř! Nějakou partu homofobních čůráků, co chce vzít ‘spravedlnost’ do svých rukou. Jasně, věděl, že takové typy by Sam sejmul jednou rukou, ale to netišilo jeho vzdouvající se zlost, jen na to pomyslel.

“Já vím, Deane, a moje práce je zase starat se o tebe a proto se musím zeptat,” naklonil se kupředu, lokty opřené o kolena a ruce sepnuté. “Proč si mi o sobě a Casovi tak dlouho neřekl? Myslel sis, že by mi to vadilo? Že bych tě už neviděl stejně?”

“Ano,” vypadlo z něj bezmyšlenkovitě. “Ne,” opravil se ale hned vzápětí. “Já… nevím… možná mě napadlo…”

“Že tě tvůj vztah s Casem dělá méně mužem?”

“Možná… já…”

“Jsem podle tebe já méně muž?” 

“Ne!” 

“Je Charlie méně geniální a silná jen proto, že je lesbička?”

“Ne, jistě že ne!” odmítl bez zaváhání, protože tady nebylo nad čím váhat. “Ale ty a ona… to je prostě něco jiného.”

“Proč je to něco jiného?”

“Prostě je!”

“Ne, není, Deane. Ty nestojíš někde nad ostatními,” řekl mu Sam tvrdě a upřímně. “Jsi stejně člověk jako my a neplatí pro tebe nějaká zvláštní pravidla. To, že tě přitahují muži… nebo třeba jen jeden muž… tě nedělá slabším. Ne v mým očích a ani v očích jiných… alespoň pro vlastní dobro by se na tebe neměli dívat jinak,” dodal malý, soukromý vtip, který by snad přiměl Deana se ušklíbnout i přes vážnost celého tématu a i přes přetrvávající nejistotu, kterou cítil, kdyby… Kdyby ve vzduchu mezi nimi pořád nevisela ta skutečnost, že byl Sam poslední týden odtažitý.

“Fajn… tak jo… ty s tím nemáš problém… já nemám problém, tak proč…” neurčitě zagestikuloval rukou, “proč ses choval v posledním týdnu jak osina v zadku?” 

Sam si povzdechl.

“Protože jde o tebe a… Castiela.”

Nejdřív ho ta odpověď trochu zmátla. Jasně, že šlo o něj a Castiela. O tom přece celou dobu mluvili. Pak mu došlo, jak to Sam myslí.

“Tobě vadí, že ten chlap… že je to zrovna Cas? Náš Cas?” zeptal se napůl nevěřícně, ale hlavně s počínajícím rozčilením. Jak mu mohl vadit Cas? 

“Ne, nevadí mi to, ne tak, jak si asi myslíš,” popřel to Sam s dalším povzdechem. “Já… vlastně… nepřekvapuje mě, že vy dva jste se posunuli tímhle směrem. Ty a Cas… měli jste a máte ‘zvláštní pouto’,” zdůraznil ty dvě poslední slova. “Nečekal jsem sice, že… no… někdy vytáhnete hlavy ze svých zadků a pořádně se na sebe podíváte, ale nejsem šokovaný, že jste to nakonec udělali. To, co mi dělá starosti… z čeho mám strach,” nasadil ještě silnější kartu, “… je naše rodinné prokletí. Každý člověk, kterého jsem kdy ty nebo já milovali, byl kvůli nám v nebezpečí, ublížili mu nebo je mrtev. Když tahle kletba dopadne na Case…” s dalším povzdechem, tentokrát malým, se odmlčel. “Přišel bych o nejlepšího přítele a pak i o tebe, protože bys začal vyšilovat a já…”

Sam to nemusel dokončovat, aby Dean rozuměl až moc dobře. Všechny ty týdny od okamžiku, co Case poprvé políbil, se jeho hlava točila v bludném kruhu. Od těch skvělých pocitů radosti, naplnění a tepla, které měl, když byl v  přítomnosti svého anděla, přes zpochybňování sama sebe a obav z toho, co nastane, když vše vyjde najevo, až přesně k tomu, o čem Sam mluvil. O skutečnosti, že všechny jeho vztahy šly mírně řečeno do prdele a že přesně to by se mohlo stát i tentokrát. Ze stovky a jednoho důvodu od prostého že je vážně špatný na všechny ty vztahové věci až po úplně novou hrozbu, které konečně nadobro ukončí existenci jednoho z nich.

A myslel i na to, co by pak bylo se Samem, protože pořád byl jeho velký bratr a jednoduše nemohl nemyslet na jeho štěstí a bezpečí.

Problém byl, že na tyhle obavy neměl žádnou záplatu, kterou by je zakryl. Prostě takový byl život.

“Jestli se to pokazí jakkoliv… tak nebudu vyšilovat. Slibuju,” slíbil, protože to bylo jediné, co mohl udělat a co musel jako velký bratr udělat. “A Cas? Pokud se o sebe někdo umí postarat, je to on. Pořád je zatracený anděl, ne?!” zdůraznil, částečně pro sebe, protože když přišlo na myšlenky, co bylo, kdyby museli čelit nějaké další katastrofě, tohle ho obvykle trochu uklidňovalo. Sice už nebyl Cas na vrcholu sil, jako když se poznali – to naštěstí žádný anděl – ale pořád byl zcela mimo ligu normálních monster a dost odolný a silný, aby se mohl směle postavit těm nenormálním.

“A to je další část mého problému. Že je anděl,” překvapil ho Sam svou reakcí.

A samozřejmě naštval.

“Vážně? Zrovna ty si ten poslední, který má právo právě tohle soudit,” odvětil mu tvrdě, samozřejmě narážeje na skutečnost, že měl Sam pár ne-lidských zářezů na své pažbě.

“Ve skutečnosti, Deane, jsem asi ten jediný, kdo soudit může,” namítl Sam klidně, “a to právě proto, že mám svůj spravedlivý podíl nelidských… známostí. A protože vím a vždycky jsem věděl, co to obnáší a byl jsem si plně vědom, že to nejsou lidé. Ale nejsem si jistý, jestli ty chápeš, že Cas není člověk.”

Co to bylo za blbost? Jistěže chápal, že Castiel není člověk. Den co den, když ho viděl nebo jen slyšel mluvit, si to připomínal.

“Jasně, že chápu, že Cas není člověk,” odbyl tu absurdnost okamžitě.

“Opravdu?” zeptal se Sam na oplátku a zvedl významně obočí. “Takže… uvažoval jsi o tom, jak je vůbec možná, že ho… přitahuješ?”

A tohle bylo zase co za otázku?

“Jsem hezkej chlap, vtipnej a milej. Je spoustu lidí a tím myslím, ženský i chlapi, kterým přijdu přitažlivý.”

“Jo, takže neuvažoval,” ušklíbl se Sam s hořkostí a opřel se do židle. “Uvědomuješ si, že ten malý, rozcuchaný chlapík v baloňáku, co vypadá jako chudý účetní, ve skutečnosti není Castiel? Castiel je nebeská bytost velká jako mrakodrap, která je tvořena čistou energií… má křídla a… možná má šest hlav, šupiny, chapadla… kdo ví. Já ne. Ty jo?” zeptal se a zagestikuloval rukama; Dean mohl v odpověď jen mlčet, protože ne, nevěděl, jak Castiel skutečně vypadá a nikdy o tom hlouběji neuvažoval. “Tak vidíš. Ani nevíš, jak Cas skutečně vypadá. To mi nepřijde, jako dobrý základ pro vztah.”

“Není to tak, že bych se na něj… myslím na jeho skutečné já… mohl jen tak podívat,” namítl naprosto logicky a podrážděně zároveň. Nebyla přece jeho vina, že skutečná podoba andělů člověku vypálila oči z hlavy když ji zahlédl jen na pár vteřin a že při delší expozici by to skončilo trvalým vypařením. Pracoval s tím, co měl a to byl, jak to Sam řekl, malý chlápek v baloňáku… sexy chlápek v baloňáku s očima modrýma, jako samo nebe a vonící po koláčích a čistotě.

“Vím, že nemůžeš, ale měl bys to mít na paměti. Měl by ses zamyslet nad tím, jak Castiel vnímá to, co mezi vámi je.” 

Zmateně a zamyšleně se zamračil.

Chtěl mu Sam naznačit, že by měl s Casem probrat jejich společnou budoucnost? To bylo absurdní. Zaprvé nechtěl a nepotřeboval rady do života od svého mladšího bratra s důrazem na to mladší. A pak; jaký by to mělo smysl? Všechno bylo v pohodě. Sex byl skvělý, vlastně víc než skvělý, byl neskutečný, i když se pořád nedostali dál než k vzájemnému vykouření. A ten zbytek? Seděli s Casem u televize ve vzájemném objetí, Cas trávil většinu nocí u Deana v pokoji (což bylo v pohodě, protože byl ochotný si zalézt do postele a ne jen stát v rohu a zírat, zatímco Dean spal), mluvili o případech, mluvili o blbostech a… co by měli dělat víc? Co by mělo v budoucnosti pro ně dva být? Nebylo to tak, že by se mohli nastěhovat do nějaké pěkné předměstské čtvrti, kde měly domky bílé laťkové ploty, koupit si psa a začít chodit na osm hodin do normální práce.
Byli lovci, jejich život byl zabíjení monster, spaní po motelech a jezení levných jídel z fast foodu. A občas záchrana světa. To, že spolu chodili, nemohlo zbytek jejich života nijak změnit. 

“O čem to přesně mluvíš?” 

Než Sam odpověděl, udělal jeden z těch obličejů, které měl, když se chystal říct něco hrozně důležitého.

“Když si uvědomíš, jak odlišný od nás ve skutečnosti Castiel je, jsi si jistý, že správně chápe, co mezi vámi je? Že chce to samé, co ty? Že chce… no… řeknu to na rovinu… víš jistě, že s tebou opravdu chce spát? Že má vůbec zájem o jakýkoliv… sexuální kontakt s kýmkoliv?”

Dean překvapeně zamrkal. Jistě nemohl Sam naznačovat…

“Tak to prrr!” zvedl ročileně hlas a zamával divoce rukou. “Jak můžeš třeba jen naznačit…! Za koho mě vůbec máš?! Nikdy jsem nikoho… Jak si tohle o mě může myslet můj vlastně bratr? Kurva!” vyskočil ze židle.

“Omlouvám se, Deane!” zvedl Sam ruce v obraně a opravdu zněl omluvně. “Nechtěl jsem říct, že ho nutíš. Tak jsem to nikdy nemyslel. Chtěl jsem jen říct, že Cas možná jen dělá to, co si myslí, že ty chceš.”

“To je hovadina!” odsekl, protože ta představa byla absurdní a on byl rozhodnutý to dokázat. “Nic ti do toho sice není, ale můžu ti zaručit, že Cas je aktivní a nadšený účastník… všeho. Ok?!” řekl důrazně a opravdu se musel držet, aby mnohem víc neřval. “A… a ty se naprosto mýlíš, když si myslíš, že nemá zájem o… sex. Rozhodně ho má a vždycky měl.”

“Vážně? A kdy?” zeptal se Sam s pozvednutým obočím. “Když jsi mu řekl, že by neměl umřít jako panic a vzal ho do nevěstince? Když napodoboval něco, co viděl v televizi, jako to dělají malé děti? Když si ho vzal do baru, aby ti pomohl balit holky? Když ti… dobře, když nám…  oznámil, že měl sex, jakoby to byl nějaký úkol, který si odškrt ze seznamu?” jak pokládal jednu otázku za druhou, tak se k Deanovi pomalu kradla určitá nejistota. “Možná sis nevšiml, ale Cas, alespoň v téhle věci, opakuje stále stejný vzorec a tím vzorcem je, že ti chce vyhovět.”

Už se nadechoval k protestu, protože to prostě nemohla být pravda, jenže když se nad tím jen chvilku zamyslel, tak možná… možná na tom, co Sam říkal, něco skutečně bylo. Cas mu nikdy neřekl, že po něm touží. Řekl jen, že ho miluje víc než přítele a bratra. Byl to Dean, kdo inicioval první polibek, ten druhý taky, třetí a čtvrtý a mnoho a mnoho dalších. Určitě byl aktivnější, ale sakra to byl vždycky. A nebylo to tak, že by Cas nikdy nepřišel jako první… nebo ano?

Brouk pochybnosti, který mu Sam zasel do hlavy, začal hlodat a nutit ho vzpomínat, jestli byl Cas někdy přišel jen z vlastní iniciativy a se studeným pocitem v žaludku mu došlo, že vlastně ne. Kdykoliv to byl Cas, kdo rozhýbal hru, tak to bylo ve chvíli, kdy Dean sám dávno myslel na pěkných pár chvilek pod peřinou. Vždycky.

To poznání ho usadilo zpátky do židle.

Opravdu s ním Cas spal jen proto, že si to přál? Dávno už nemohl číst myšlenky, ale mohl vycítit… něco. Ale sakra, i kdyby to tak bylo, proč by dělal, co Dean chce, kdyby to sám vůbec nechtěl? Ne, to byla prostě blbost. Celý ten Samův nápad byl hovadina a nic víc, už jen proto, že…

“Když byl Cas člověk, líbila se mu ta… kolegyně u něj v práci,” připomněl příležitost, kdy rozhodně měl anděl romantický zájem o někoho. Sice si Dean nepamatoval její jméno, ale na tom přeci jen nezáleželo.

“Tak zaprvé,” načal Sam rozvážně, hlasem který zvěstoval další dlouhý poučný proslov, “byl jsi to ty, kdo se mu ji snažil dochodit a neúspěšně, jak si určitě pamatuješ. A zadruhé… Cas nikdy nebyl člověk,” řekl velmi vážně, na což Dean hned zareagoval nádechem, aby zaprotestoval; Sam ho umlčel zvednutou rukou, “Vím, že to o sobě říká a že tomu i rád věří, ale není to pravda. Mluvil jsem s ním a jsem si docela jistý, že nebyl člověk. Ne skutečný člověk. Sleduj proud mých myšlenek, Deane,” vybídl ho, poposadl si na židli víc na kraj a předklonil. “Ty a já jsme lidé, jako lidé jsme se narodili a jako jedni z mála nejen věříme, že máme duši, my víme, že ji máme a víme,  i jak vypadá. Přesto… necítíme naší duši. Neuvědomujeme si ji a rozhodně si nepřipadáme jako obláček modrého světla sídlící v těle. Je to tak?”

“Jo. Jasně.“ 

“Když Metatron vzal Castielovi jeho Milost připravil ho tím o křídla a uvěznil v lidském těle se všemi jeho potřebami jako je jídlo a odpočinek, ale…” zdůraznil svá slova tónem i rukou, “Cas si nikdy nepřestal uvědomovat sám sebe. Svoje skutečné já. Svou skutečnou podobu. Nebyl součástí svého těla, jako jsou naše duše součástí našich těl, on byl jen zaseknutý v lidském těle. Je to lidství tak blízko, jak se jako anděl mohl dostat, ale není to to samé.” Narovnal se a podle výrazu bylo jasné, že skončil.

Dean taky skončil.

“Budu… musím o tom trochu přemýšlet,” řekl po chvíli napnutého ticha, která se mezi nimi rozhostila, a vstal. Sam mu na to nic neřekl, natožpak, aby se ho pokoušel zastavit. A i kdyby to zkusil, Dean by se nenechal. Vážně potřeboval uvažovat o tom, co právě slyšel, protože…

Vážně to bylo všechno v prdeli.

°°0°°

Tak jako každý večer v posledním týdnu šel místo do svého pokoje do toho Deanova. Nechal dveře pootevřené, aby dal vědět, že už tu je, a začal se pomalu svlékat. Nejdřív baloňák, pak sako a kravata a nakonec boty. Všechno si sundal tak, jak by to udělal člověk, protože Dean si u sebe v ložnici nepřál ‘andělské čarování’. Bylo to sice únavně zdlouhavé, ale dalo se to snést, pokud tím udělal Deanovi radost.

Dveře za jeho zády zavrzaly.

Otočil k Deanovi několik svých očí, zatímco ty lidské nechal upřené na ukládání svých bot. Jakmile je srovnal na obvyklé místo, tak se obrátil a sklouzl pohledem po člověku, který jakoby nerozhodně stál ve dveřích. Byl v oblečení na spaní, vlasy měl trochu vlhké a vypadalo to, že váhá, jestli má vůbec vejít.

“Deane.” 

“Nevěděl jsem, že si tu,” zahučel Dean neurčitě a vydal se co nejdelší cestou k posteli. Vypadalo to skoro, jakoby se mu chtěl vyhnout.

“Nerozumím. Kde jinde bych měl být?” zeptal se trochu zmatený Deanovými slovy; posledních šest nocí byl tady a byl vítaný, copak se něco změnilo? “Mám odejít?”

“Ne,” odpověděl Dean rychle, načež se zarazil a vzhlédl k němu s nerozluštitelným výrazem ve tváři. “Pokud teda ty sám nechceš odejít.”

Nechápal. Pokud by tu nechtěl být nebo pokud by teď chtěl odejít, prostě by to udělal. Neměl důvod čekat na Deanovo povolení nebo souhlas. Proto nechal jeho poznámku bez odpovědi a místo toho udělal to, co dělal každý večer; přešel k posteli a posadil se na ni, aby počkal, až si Dean lehne.

Udělal to už tu první noc, i když tehdy to bylo proto, že nevěděl co jiného dělat, než si prostě sednout a počkat, co se bude dít. Předtím už byl několikrát přes noc v Deanově pokoji, ale vždy se věnovali tělesnému potěšení. To už mu docela šlo. Polibky a doteky byly vítané a všechny pocity, které z Deana prýštily, ještě víc. Ale ten první večer po návratu z jejich posledního případu po něm Dean netoužil. Ne, jen tiše požádal, aby zůstal a tak zůstal a po celou noc ho střežil. To pro něj nebylo nic neobvyklého, vzhledem k tomu, že to dělal po většinu života člověka, až na posledních několik strastiplných let. Jiné to bylo jenom v tom, že si Dean přál, aby s ním sdílel postel a zavedl pravidla, jako žádné ‘andělské čarování’ a boty a baloňáky v posteli, nekopat a nebrat deku.

Celé to bylo zpočátku zvláštní a trapné, dokud si společně nelehli do postele, Dean ho neobjal kolem pasu a nesložil si hlavu na polštář hned vedle té jeho. Dotek a blízkost jeho zářivé duše a tetelícího se vědomí bylo tím, co ho přimělo ovinout svá křídla kolem nich obou i kolem postele tak pevně, jak jen to bylo možné. A držet po celou noc, zatímco Dean spal, ponořený hluboko do svých snů, které se vznášely jako stíny na kraji Castielova bytí. Ponoukalo ho to natáhnout se do nich, aby zjistil, o čem se Deanovi zdá. Neudělal to, protože se za poslední roky naučil respektovat soukromí a jelikož to nebyly vyloženě špatné sny, nebyl ani důvod, aby do nich zasahoval. Nechal je plynout, jen čas od času přejel konečky prstů svých skutečných rukou po Deanově spánku, aby rozptýlil stahující se mračna.

A pak, noc co noc, se vracel do Deanova pokoje a dělal to samé, protože se mu líbilo moci zblízka strážit jeho spánek a nejen z dálky svého pokoje natahovat špičku křídla přes betonové zdi protkané ostrými kabely vysokého napětí, které uměly štípat jako štěnice.

“Chceš odejít?” zeptal se Dean.

Obrátil se k němu a zamračil.

“To už je podruhé, co se ujišťuješ, jestli tu chci být. Proč bych měl chtít odejít?” zeptal se zmateně. “Jsem tu rád, Deane, a také rád střežím tvůj spánek,” přiznal bez rozpaků, i když už předem věděl, že se člověk nespokojeně zamračí.
“Nevím, Casi… možná chceš být sám… nebo… jít ven, dělat andělské věci, které děláš, když se touláš po nocích kolem bunkru.”

“Chci zůstat tady,” řekl důrazně.

“Dobře, tak dobře,” odvětil Dean po krátkém zaváhání a konečně si lehl do postele.

Castiel následoval jeho příkladu a tak, jako každou noc, se uložil na svou polovinu lůžka, mnohem blíž okraje než Dean, provlékl jedno křídlo postelí a druhé nechal vznášet nad ní a čekal, až se Dean uloží s rukou kolem jeho pasu. Jenže on to neudělal. Lehli si na záda, daleko, takže se jejich těla nedotýkala.

Zanechalo ho to s nepříjemným pocitem odmítnutí a také ve zmatku, protože si nedokázal vzpomenout, co se během dneška mohlo stát, co by Deana přimělo držet si odstup. Už zase. Lidské emoce byli tak nestálé, zejména u Deana, že mu někdy dělalo problém si jejich změny vůbec všimnout, natožpak, aby se stačil přizpůsobit. A navíc všechny ty zbytečné komplikace, které do lidských životů přinášeli.

“Sakra!” zakral Dean najednou a vymrštil se do sedu tak rychle, že mu Castiel sotva stačil stáhnout křídlo z cesty. “Vážně tu chceš být?” zeptal se ostře.

Následoval ho a také posadil se, zatímco pomalu složil křídla za záda své nádoby, mimo dosah Deanových najednou rozbouřených emocí. A naklonil hlavu na stranu v dalším záchvěvu zmatku.

“Stále se mě ptáš jestli tu chci být. Proč?”

“Protože… do háje,” zaklel, uhnul pohledem a promnul si tvář, než se k němu opět obrátil. “Mluvil jsem o tobě se Samem”.

Když to slyšel, dávalo Deanovo rozčilení najednou smysl. I když byly jeho zkušenosti omezené a stále se ztrácel v mnoha lidských interakcích, nemusel mu nikdo říkat, že způsob, jakým se o nich Sam dozvěděl, nebyl nejšťastnější. Což byl asi taky důvod, proč mladší z bratrů nereagoval tak vstřícně, jak si Castiel myslel. Nebylo to tak, že by se postavil na odpor, ale když ho sledoval a když se ho dotkl, cítil z něj napětí a určitý stupeň nesouhlasu, který ale nedával najevo.

“Jak vlastně doopravdy vypadáš?”

Ta otázka ho zaskočila. Znal se s Deanem a Samem několik let a ani jeden z nich se ho nikdy nezeptal na jeho pravou podobu, i když věděli, že podoba nádoby, kterou používá, je jeho skutečnému vzhledu velmi vzdálená. Zdálo se, že jim na tom nezáleží, což bylo zpočátku překvapující a matoucí. Očekával, že se ho na to dřív nebo později zeptají, protože byli jedni z mála lidí na celé Zemi, kteří věděli, že andělé mají nějakou skutečnou podobu. Nelidskou podobu. Obyčejní lidé totiž obvykle předpokládali, že andělé jsou prostě jen lidé s křídly. Samozřejmě až na velmi malou hrstku těch, kteří dokázali jejich pravé tváře zahlédnout. A Nebe představu o lidských andělech udržovalo živou, protože skutečné andělské podoby, nebo alespoň to, co by se dalo popsat slovy, by byly pro lidi pravděpodobně děsivé.

“To je… komplikované,” odpověděl opatrně, ale pravdivě. Bylo to komplikované a zároveň si nebyl jistý, jestli chce Deanovi říct, jak opravdu vypadá.

“To říkáš vždycky, když se ti nechce odpovědět na otázku.”

“Nejsem si jistý… jak na tvou otázku odpovědět,” řekl opět pravdivě, i když se zdráhal odpovídat spíše proto, že nechtěl odpovědět, než že nevěděl jak. “Není to přesně tak, že bych měl fyzickou formu, kterou bych ti mohl popsat. Jsem tvořen různými druhy energií nacházejících se v jednom okamžiku na více úrovních existence. Jakýkoliv popis toho, co jsem… zejména popis v tak nepřesném jazyce, jako je angličtina… byl byl… vágní.”

“Ale jde to popsat podobu anděla. Vím to, protože Zachariáš se chlubil svou lví hlavou a křídly. A,” řekl důrazně, “viděl jsem tvoje křídla.”

Zdržel se poznámky, že to, co Dean při jejich prvním setkání viděl, byl spíš pouhý stín posledního výběžku jeho Prvotních křídla. Jejich samotná špička, tak malá, že by ji mohl sevřít konečky svých prstů. Ačkoliv na téhle úrovni bytí, tady na Zemi, to vypadalo jako stín křídel o rozpětí dobrých patnáct metrů.

“Ano, mohl bych ti říct, jak by mě asi viděli ti, kteří nás mohou vidět, ale…” zaváhal, než pokračoval. “Ti, kteří nás vidí, Deane, o nás obvykle mluví jako o krásných a strašlivých zároveň. Naše Milost… naše Boží světlo jim dovoluje vidět krásu i na něčem, co je při pouhém popisu přinejmenším… znepokojivé.”

“Sakra, já už mám nějaký referenční rámec, Casi,” řekl Dean podrážděně. “Křídla, zvířecí hlavy, ocasy a podobný věci. Nevyděsím se nebo tak něco, jestli se toho bojíš. Viděl jsem za život pěkných pár škaredých sraček a ty… si anděl, proboha, ať pod tímhle,” mávl rukou ke Castielovi, “vypadáš jakkoliv, nebude to tak děsivé, jak si myslíš.”

Možná měl Dean pravdu a bylo načase mu představit i tuhle svou část, ale stále si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. Měl sice důvěru, že se Dean nevyděsí, protože pokud zvážil, jak by se lidem jeho podoba jevila, nebyla vlastně děsivá. Ne na poměry Lovce, který svůj život strávil bojem se skutečnými monstry včetně démonů, jejichž podoby byly pro lidské oko hrůzostrašné. Jenže zároveň věděl, jak moc odlišný od lidí ve skutečnosti je a nebyl si jistý, jak bude Dean reagovat, až si tu odlišnost uvědomí.

Nakonec se rozhodl, že bude důvěřovat nejen jemu, ale i síle jeho ducha a poutu, které je spojovalo.

“Dobrá, pokusím se popsat,” souhlasil tedy a začal se pomalu posouvat kupředu, aby se svým lidským zrakem mohl podívat sám na sebe a zároveň zapátral v Jimmyho vzpomínkách. To byl jediný způsob, jak by mohl dát dohromady ten nejlepší popis sama sebe tak, jak by ho viděli lidé. Spojením svého lidského zraku a vzpomínek a hlavně pocitů, které Jimmy měl, když Castiela poprvé a naposledy spatřil ve chvíli, kdy mu dal svůj souhlas.

Lidským zrakem se díval sám na sebe, jak by ho viděl člověk, očima na jedné ze svých hlav se díval sám na sebe skrze vlastní zraka a zbylými páry, těmi na druhé hlavě, upřeně sledoval každou Deanovi reakci, zatímco se pokusil sám sebe popsat:

“Mám… dvě hlavy,” začal pomalu. “Jedna vypadá… myslím, že bys ji přirovnal k ptákovi, ale nemá zobák. Je to spíš zubatá tlama.”
“Jako pterodaktyl?” zeptal se Dean prostě a podle toho, co mohl Castiel soudit, nevypadal zatím ani trochu vyvedený z míry.

“Trochu,” připustil, i když to nebyl přesný popis, protože tato jeho hlava, mimochodem ta, který byla vždy trudomyslnější, měla přesně podobu zvířete, které zatím ještě neexistovalo. “Ta druhá vypadá spíše jako pes. Na každé hlavě mám… pět očí. Mám také pět párů křídel a čtyři ruce, dvě tvořené ohnivým božím hněvem a dvě boží milostí. Moje nohy jsou jako dravčí spáry, ale mají bezpočet prstů a mé tělo je… neurčité. Má tvar, který… nemyslím, že tyhle oči,” přimhouřil své lidské oči, “dokáží ten tvar skutečně zachytit. Vidím ho skrze ně spíš jako proměnlivý oblak.”

“Ty… ty se sám na sebe díváš vlastníma očima?” zeptal se Dean s náznakem překvapení, ale hlavně nevíry.

“Ne,” odpověděl a odvrátil svůj lidský zrak sám od sebe, zároveň co se pomalu přesunul skrze vrstvy prostoru zpět tam, odkud mohl nejlépe souznít se svou nádobou. “Dívám se na sebe očima své nádoby, protože se jimi mohu vidět tak, jak by mě viděl člověk.”

“Jak bys…” zmateně se odmlčel a potom se, kdoví proč, podíval za záda Castielovy nádoby, i když tam nemohl nic vidět. Pak se mu podíval zpět do očí. “Jsi… uvnitř… nějak vměstnaný, i přesto, že jsi velký jako mrakodrap? Nebo jsi venku? Protože… jak by ses na sebe mohl podívat, kdybys byl uvnitř.”

“Jsem venku i uvnitř,” odpověděl pravdivě.

“Jak?!” zeptal se Dean prudce, nepochopení a s ním přicházející podrážděnost, ba i zlost,  vepsanou jak ve tváři,  tak v hlase, ale hlavně ve vibracích, které z něj proudily.

Naprosto instinktivně zvedl křídlo Milosti a ovinul mu ho kolem zad, aby ho utěšil.

“Je to komplikované, Deane,” odpověděl trpělivě. “V podstatě jsou některé mé části uvnitř mé nádoby… mého fyzického těla… jiné jsou spíš venku a některé jsou občas uvnitř a občas venku. Zároveň v určitém slova smyslu nejsem uvnitř své nádoby ani venku, protože setrvávám v toku někde na rozhraní hmotných realit a metafyzických rovin. To proto se mohu pohnout tak, že sám sebe vidím očima své nádoby.”
“To… nedává smysl.” Potřásl podrážděně hlavou, tvář zkřivenou v nevrlém výrazu, jaký uměl jenom ono. Všechna ta nevrlost jako svrbění se otřela o křídla, kterými ho Castiel objímal ve snaze trochu upokojit, což vůbec nefungovalo. Jeho křídla se v reakci na to sama trochu stáhla. Pohnul jimi zase zpět, ale objal Deana v mnohem větší příznačné bublině, než dřív, aby se tak vyhnul dalšímu neplánovanému kontaktu. Jeho zářící perutě byly teď přištěné ke zdi, takže je mohl vidět všemi páry svých očí, včetně těch lidských a to ho přivedlo na nápad, jak Deanovi víc přiblížit to, co se mu snažil vysvětlit, když řekl, že ho je část uvnitř a část venku.

“Moje křídla,” řekl a při těch slovech nepatrně roztáhl  všechna z nich, kromě Prvotních, přestože věděl, že je ve skutečnosti člověk nebude moci vidět; byl to jen instinktivní pohyb. “Je téměř nemožné je vměstnat do fyzického těla a proto je nechávám volně. Jsou také něco jako mé… smysly. Svým způsobem jimi vnímám i hmotný svět a mohu ho… do určité míry… ovlivňovat.”

Znovu to skoro vypadalo, jako kdyby mohl Dean něco vidět, protože se podíval kolem sebe pohledem lovce pátrajícího po něčem, co je neviditelné, ale jen do té chvíle, než to zaútočí. Sjel očima celou místnost, než se opět podíval na Castiela.

“Jsou tady někde teď?” zeptal se v hlase opatrnost a vyzařující určitou nejistotu.

“Jsou tu pořád,” odpověděl mu a opět přitáhl křídla Milosti o něco blíž.

“Můžeš se mě jimi dotknout?”

“Necítil bys to. Ne v konvenčním smyslu.”

“Ale můžeš to udělal?” zeptal se podruhé, naléhavěji.

“Dělám to,” přiznal se, přičemž všechny jeho ústa se zkroutila do úsměvu, když si vzpomenul na okamžiky, kdy se Deana dotýkal křídly nejvíce. “Objímám tě, když se oddáváme tělesným radostem… myslím tím sexu,” upřesnil, protože, jak Dean říkal, bylo jeho vyjadřování stále příliš archaické. “Mohu jimi v tu chvíli cítit všechno tvé potěšení, tvou rozkoš, tvou… mysl. Ty… ukazuješ mi v tu chvíli ze sebe tolik,” zvedl svou ruku a společně s ní se zvedla i ruka jeho nádoby, a položil ji Deanovi na tvář, zatímco pozvedl svá křídla tak, že jimi zakryl je oba.

Dean neřekl nic, jen mu hleděl zpříma do očí s nerozluštitelným výrazem a i přesto, že se ho přímo dotýkal, nedokázal vycítit, na co myslí. Napnul svůj sluch po tom příznačném šumění lidské mysli, které bylo příliš tiché, aby mu dokázal skutečně rozumět, a pokusil se uslyšet třeba jen jedinou malou myšlenku, které se právě honila za Deanovýma zelenýma očima. Nedokázal postřehnout ani střípek. To bylo tak moc frustrující.

“Deane?” prolomil ticho, které trvalo už příliš dlouho.

“Jak mě vidíš?” zareagoval Dean.

Zamračil se.

“Vidím tě jako spravedlivého muže. Statečného bojovníka za životy nevinných…”

“Ne, ne Casi!” přerušil ho netrpělivě. “Ne, metaforicky. Jak mě vidíš doopravdy svýma… svýma deseti očima? Nebo… dvanácti když počítáme ty lidské,” opravil se. “Co vidíš?”

Pochopil, co po něm člověk chce. Teď, když si víc uvědomoval Castielovu pravou podobu, chtěl věděl ještě víc. Chtěl pochopit, jak pro něj vypadá svět ve kterém teď musí žít. Dean ho chtěl více poznat. Ta myšlenka ho naplnila radostí, které způsobila, že většina jeho křídel se zvedla a rozvinula po místnosti, i když to neměl v úmyslu. Nechal je tak. Volně, s pocitem, že nemusí nic tajit ani potlačovat sám sebe.

“Já vidím…” zaměřil každý jeden pár svých očí na Deana ve snaze co nejlépe si ho prohlédnout, aby mohl na jeho otázku odpovědět tak přesně, jak dokázal. “… tvoje silné tělo poseté jizvami z bojů. A vidím také tvou duši.”
“Vidíš ji?” zeptal se Dean polohlasně.

“Ano, ovšemže ano. Tedy…” naklonil hlavu a přimhouřil oči. “Nevidím ji zcela, ne tak, jako bych ji mohl vidět v Nebi, ale vidím její zář. Je to jako zlatý tekoucí svit, který prosakuje skrze molekuly tvého těla. Jako svítání. Je to něco nepopsatelně krásného. Miluji to.”

Deanovo tělo se najednou prudce napjalo, dech se mu zadrhl v hrdle a tep se prudce zrychlil. V prvním okamžiku si myslel, že je člověk jen zaskočený jeho vyznáním, protože to byl Dean vždycky. I když mu svou lásku proklamoval téměř každý den, tak se zdálo, že je mu to jakýmsi způsobem stále trochu nepříjemné, ačkoliv bylo nepochopitelné proč. 

Vzápětí ale pochopil, že to není ten případ. Dean mu sevřel zápěstí takovou silou, že být obyčejný člověk způsobil by mu nejen bolest, ale nejspíš i zranění.

“Asi mi bude špatně,” zamumlal, když si strhl Castielovu ruku z tváře a překvapivě rychle se dostal z postele.

Zaskočil Castiela zcela nepřipraveného. Doslova propadl všemi vrstvami jeho perutí a zanechal na nich otisk hlubokého sebe znechucení, který bylo najednou jedinou emocí, kterou Dean cítil. Nebylo to poprvé, co od něj něco takového zachytil, ale nikdy to nebylo tak silné. Nikdy to nebylo tak všeobjímající a hlavně tak… matoucí. Proč byl za sebe Dean znechucený? A jak to souviselo s Castielem? Znechutil ho snad popis vlastní duše? To naprosto nedávalo smysl, protože i pro člověka to, co popsal, bylo něco krásného. Pokud by mohl být někdy něčím Dean znechucený, tak spíš vágním popisem Castielovy pravé podoby a to ho přitom vůbec nerozrušilo.

“Deane…” řekl opatrně jen s nepatrným otazníkem na konci a pomalu se zvedl, aby se přiblížil k člověku, který se k němu zatím otočil zády. “Deane… nerozumím ,co se…”

“Měl pravdu,” přerušil ho sotva srozumitelným zamumláním, než se prudce obrátil. “Sam měl ve všem pravdu,” prohlásil o mnoho hlasitěji, jako kdyby to snad cokoliv objasnilo. “Ty nechceš šukat tohle… mně,” mávl oběma rukama, aby poukázal na svoje tělo, “ty chceš šukat mojí duši. A všechno to mezi námi,” zagestikuloval mezi nimi, “není skutečné. Ty to ve skutečnosti nechceš. Děláš to jen proto, že to chci já.”
“Tak to není, Deane…”

“Ne, přesně tak to je!” přerušil ho rozčileně. “Jsi zasraný tisíce metrů vysoký nebeský pták s deseti křídly. Jak bys mohl chtít šukat s člověkem? Jak by tě to mohlo vůbec napadnout?”

“Má podoba jen spíš metafyzická, ale moje tělo…” pokusil se vyjádřit, že ačkoliv se mohl oprostit od své fyzické nádoby téměř do bodu, že nic necítil, tak už to dávno nedělal. Právě naopak. Většinou, s Deanem vždy, nechával všechny vjemy, které mu fyzické tělo nabízelo, volně plynout a užíval si je. Nebylo to sice ničím ve srovnání s pouhou vzpomínkou na to, jak držel Deanovu duši a opravdu toužil hlavně po tom ten pocit znovu zažít, ale milovat se s ním se tomu pocitu alespoň trochu přibližovalo.
“Tohle není tvoje tělo,” nenechal ho to člověk vysvětlit.

“Ne, svým způsobem není,” připustil, protože proč lhát? I když byla tato nádoba prázdná a byla tak jeho víc, než když ji sdílel s Jimmym, pořád byla jen jakýmsi přívěskem na jeho skutečném těle. Něco, jako mateřské znaménko; patřilo to k němu, ale existoval způsob, jak to odstřihnout, bez toho, aby mu to skutečně scházelo.

“Nechceš se mnou spát,” nebyla to otázka, bylo to prosté, polohlasné konstatování. “A když říkáš, že mě… miluješ, tak je to možná správný druh lásky, ale ne se všemi těmi lidskými přídavky.”

Semkl rty. Měl dojem, že sebevíc se snažil vysvětlit svůj vztah s vlastní nádobou, tím spíš odmítal Dean poslouchat a naprosto obsesivně se zaměřil na jeden jediný aspekt fungování jeho těla. Ani jako člověk nepochopil tu posedlost sexuálním stykem. Bylo to příjemné, to ano, ale existovaly mnohem větší, nádhernější, důležitější a neuvěřitelnější věci. Deanovu duši nevyjímaje. Jak to měl ale vyjádřit, když jazyk, který s Deanem sdílel, neměl slovo ani pro setinu z toho.

“Měl bys jít,” požádal ho Dean po dalších okamžicích mlčení, kdy Castiel věděl, že měl něco říct, ale neřekl, protože nevěděl co

“Chci zůstat,” namítl, protože to bylo to, co opravdu chtěl.

“Ne… měl bys prostě jen… vrátit se do svého pokoje a dělat všechno, co tam po nocích děláš.” Mávl neurčitě ke dveřím.

“Deane…” Udělal krok kupředu a natáhl ruku.

“Ne!” Uhnul před jeho dotekem, ruce zvednuté před sebou v obraně.

Ramena mu poklesla a s nimi i všechna jeho křídla. Pomalu je přitáhl k sobě. Ty zbytné složil pevně ke své nádobě, přesně tam, kam patřili, zatímco křídla Milosti nechal klenouc se za svými zády a nízko tetelit nad zemí.

Bez dalších slov si vzal své věci a udělal, tak jako vždy, to co po něm Dean chtěl.

°°0°°

Upravil si župan a chtěl si přehmátnout věci z jedné ruky do druhé, když mu kartáček sklouzl z ručníku na zem. Povzdechl si a sklonil se pro něj. Už ve chvíli, kdy ho zvedal, najednou pocítil, jak se mu zvedly chloupky na zátylku v tom dobře známém varování, které mu nejednou zachránilo život.

Instinktivně sevřel kartáček o něco pevněji, protože to víceméně byla jediná věc podobná zbrani v nejbližším okolí a na okamžik ho napadlo, že je jak John Wick. I když ten měl alespoň tužku, kterou by se opravdu nějaké monstra dala zabít. Umělohmotným kartáčkem na zuby stěží, bez ohledu na to, že tady žádná monstra být neměla.

Bezděčně si poznamenal, že by měl zvážit používání dřevěných kartáčků, už jen proto, že byly ekologičtější, a pak se konečně zvedl, aby vyhledal pohledem nebezpečí, před kterým ho jeho instinkt varoval.

Byl to Castiel.

Chtěl by říct, že to byl JEN Castiel, jenže to by bylo trochu… nedostatečné. Anděl totiž stál na konci chodby a doslova celou ji vyplňoval. Jeho tělo se samozřejmě nezvětšilo, ale prostě budil dojem, že zabírá víc prostoru, než kolik by správně měl a vypadal znepokojivě, bez ohledu na to, že byl ještě rozevlátější než jindy. Kravatu volně hozenu kolem krku, sako nějak podivně trčící pod baloňákem a tkaničky bot nezávazné.

“Co jsi o mě Deanovi řekl?” zeptal se Castiel hlubokým hlasem, který vyslal Samovi po zádech záchvěv.

V posledních sotva deseti dnech byl už podruhé vystaven andělskému hněvu, i když tentokrát to bylo mnohem nepříjemnější, než poprvé, protože tentokrát si byl jistý, že je ten hněv mířený přímo na něj.

“Nic, jen…” povzdechl si a vykročil kupředu, aby Castielovi čelil; na určité úrovni ho Cas dokázal vyvést z míry, ale protože ho znal tak dlouho a protože se s anděly už střetl mnohokrát, dávno už neměl chuť se otočit a utéct. “Myslel jsem, že by pro vás oba bylo nejlepší, kdyby si Dean uvědomil, že tohle,” pokynul rukou ke Castielovi, “nejsi skutečně ty. Že jsi mnohem víc, než nádoba… než tělo Jimmyho Novaka, které vidí.”

Castiel naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči tak, jak to dělal, když se snažil v něčích myšlenkách najít pravdu ukrytou za chatrnou lží. Sam věděl, že nelže a tak mu pohled klidně oplácel.

“To není všechno,” řekl Castiel a přistoupil k němu nepříjemně blízko a ačkoliv musel zaklonit hlavu, aby k Samovi vzhlédl, Sam vůbec neměl dojem, že je anděl menší než on.

“On si myslí, že s ním nechci mít… sex, protože jsem anděl. Já neudělal nic, proč by si to měl myslet. Ten nápad mu musel vnuknout někdo jiný,” řekl Castiel obviňujícím tónem.

Nemínil se hádat o tom, jestli to udělal, protože to opravdu udělal a z dobrého důvodu.

“A ty chceš?” zeptal se místo toho.

“Chci co?” zeptal se Castiel na oplátku už méně obviňující a rozhněvaný, jako spíš zmatený.

“Mít… sex s Deanem?” upřesnil svou otázku, tón tak klidný a věcný, jak jen dokázal. Nebylo mu zrovna po chuti povídat si o Deanově sexuálním života, zejména když se týkal Castiela, který byl vlastně jeho nejlepší, ale cítil, že někdo to udělat musí. Že někdo musí položit tyhle palčivé otázky, protože znal Deana a věděl, že do všeho skočí po hlavě. A protože znal i Castiela a věděl, že udělá téměř všechno, co po něm Dean chce. A Sam si byl jistý, že by se mohli jednou oba probudit a zjistit, že věci mezi nimi nefungují tak, jak si představovali. 

“Miluji Deana a vše, co ho dělá šťastným, dělá šťastným i mne. A… sex…,” tady zaváhal a uhnul pohledem nejdřív k zemi a pak ke zdi za Samovými zády, než k němu opět vzhlédl; najednou už ne tak velký, jako ještě před chvílí. “je příjemný. Užívám si sex s Deanem.”

“Ty si to užíváš? Nebo jenom tvoje tělo?”

“V tom není žádný rozdíl. Moje nádoba je součást mě.”

“To není tak docela pravda a oba to víme,” nesouhlasil. “S nikým tohle tělo nesdílíš a proto je tvoje víc, než kdyby v něm ještě byla duše, ale není tvojí součástí, Casi. Vím to docela jistě,” pronesl důrazně. “Na rozdíl od Deana si celou dobu uvědomuji, že nejsi člověk a zajímám se o to, co… kdo jsi a snažím se to pochopit. Nejde mi jen o to, jak vás zabít, vyhnat nebo uvěznit, ale i o to… jak funguje vaše samotná existence. Váš vztah k nádobám… A já si nemyslím, že TO chceš ty sám. Chce to tvoje nádoba a… Dean a protože ho miluješ… a ano, já věřím, že ho miluješ,” zdůraznil, jistý si, že to by mělo být řečeno, “… děláš to, co si myslíš, že on chce. Po čem touží.”

“Copak není podstatou lásky dělat šťastným toho, koho miluješ?” 

“Ne, pokud to tebe dělá nešťastným nebo pokud děláš něco, co nechceš,” pokusil se vysvětlit něco, co by si zasloužilo daleko víc času a prostoru, než je pár minut konverzace na studené chodbě. O hodně víc času, protože bylo zjevné, že Castiel ty nuance nechápe. Mhouřil oči a nakláněl hlavu způsobem tak specifickým pro situace, lidské situace, kterým nerozuměl.

“Myslíš si, že jsem hloupý?” zeptal se Castiel tónem příliš klidným na význam otázky.

“Ne, to nejsi,” odmítl okamžitě. “Jen si myslím, že jsou věci… lidské věci, které možná ještě úplně nechápeš.”

“Protože jsem anděl?”

“Ano.” Přikývl. 

Přesně tři dlouhé nádechy trvalo, než si ho Castiel přestal zblízka prohlížet a ustoupil o dva kroky vzad. Lhal by sám sobě, kdyby si nepřiznal, že se mu trochu ulevilo, když se anděl dostatečně vzdálil. Na to, jak dlouho se znali, uměl Cas, když se naštval, stále vyvolávat takový neurčitý a velmi nepříjemný pocit vzadu za žaludkem.

Mírné napětí v ramenou mu povolilo, jak sledoval, kterak se Castiel vzdálil další dva kroky a obrátil se k němu zády. Znal ho dost dobře na to, aby věděl, že bude nejlepší zůstat stát a počkat, až znovu promluví. Sam totiž věděl, že přemýšlí.

“Máš pravdu, Same,” řekl nakonec, když se znovu obrátil a zamračeně se na Sama podíval. “Nejsem člověk a nikdy nebudu a tak vždy budou věci, kterým neporozumím. Dovol mi ale k tomu něco říct,” opět se přiblížil. “Ty nikdy nemůžeš porozumět mně. Tvoje mysl není dost vyspělá, aby někdy mohla pochopit, co jsem. A rozhodně nestojím o to, aby ses mi snažil porozumět. Chci jen, abys respektoval, co chci. Abys respektoval mě.” Přistoupil zas tak nepříjemně blízko, že ho donutil narovnat záda a odolat nutkání zacouvat a tak se nechat uvězdit u zdi. “A ještě jedna věc,” přimhouřil oči, hlas vážný, ale ne naštvaný. “Jsem mnohem starší, než si uvědomuješ. Doslova jsem viděl, jak se vaše slunce probudilo k životu. Myslím, že už jen to mě kvalifikuje být dostatečně… vyspělým, abych mohl dát zasvěcený souhlas. Nemyslíš?”

Nepatrně otevřel pusu, ale zase ji zavřel, když naplno pocítil význam Castielových slov. Ačkoliv si myslel, že andělům rozumí víc než Dean a dokonce byl v posledních hodinách absolutní přesvědčen, že to co říká o Casovi a jeho vztahu k intimitě je bezesporu pravda, teď najednou tu jistotu ztratil. Zmizela společně s přesvědčením, že si za každých okolností a vždy uvědomuje, že Castiel není člověk. To vše se rozplynulo v doteku studené ruky lezoucí mu po zádech, když se pokoušel si jen představit… pět miliard let.

To číslo bylo prostě surrealistické. Operovalo se jim v geologii. Byl to údaj uvedený na modelech Sluneční soustavy v planetáriích, ne číslo, které by si někdo nechal napsat do řidičského průkazu a přesto tu před ním… v levném obleku, baloňáku a ošlapaných společenských botách… stála bytost přesně tak stará. Samo o sobě nebylo tak neuvěřitelné, že tak stará stvoření existovala. Věděl, že se setkal s bytostmi ještě mnohem staršími. Jenže těm se nepokoušel zasahovat do milostného života ani je poučovat o tom, co je sex a že pro ně není vhodné ho mít.

Možná byl nakonec stejně neschopný si uvědomit, kým a čím Castiel je, jako byl Dean. A možná ještě mnohem víc, protože Dean tu andělskou část prostě přehlížel a spokojil se s malým chlapíkem v baloňáku, zatímco Sam byl přesvědčený, že rozumí, co Castiel je, a tak má právo mu zasahovat do života.

Polkl staženým hrdlem a pak se ho pokusil uvolnit jemným odkašláním.

“Máš… pravdu, Casi,” připustil pomalu. “Asi jsem překročil hranici, když jsem si myslel, že mám právo… tě poučovat o tom, co chceš a co je… pro tebe dobré.”

“Ano, to jsi určitě překročil,” souhlasil Castiel bez mrknutí, jak jinak také.

“Dobře… omlouvám se za to. Neměl jsem to dělat.”

“Ne, to neměl,” souhlasil podruhé naprosto klidně. “A teď jdi za Deanem a naprav, co jsi pokazil.”

Sam překvapeně zamrkal.

“Já?”

“Ano.” Kývl rozhodně. “Mě nebude chtít poslouchat.”

“Nemyslím, že bych měl řešit vaší hádku. To je soukromá věc…”

“Ty jsi náš vztah pokazil. Ty ho taky napravíš,” rozkázal Castiel nekompromisně.

“Tak jo,” vypadlo ze Sama dřív, než si uvědomil, co plánuje říct.

Castiel si ho ještě chvíli měřil nečitelným pohledem, než nepatrně kývl, obrátil se a pokračoval chodbou směrem ke kuchyni.

“Začínám chápat, proč ti Dean o nás nechtěl nic říct,” utrousil dostatečně hlasitě těsně předtím, než zabočil za roh.

Jakmile zmizel v postranní chodbě, všechno napětí jakoby mávnutím kouzelného proutku opustilo Samovo tělo a on si najednou připadal volně. Dlouze se nadechl a stejně dlouze vydechl.

A teď; jak má, sakra, vyřešit tenhle problém?

°°0°°

Dvě zasrané hlavy, deset zasraných křídel, čtyři zasrané ruce a nohy jako zkurvené pařády. To byl chlap, kterého miloval a se kterým randil a šukal. Dělalo to z něj zoofila nebo tak něco? Nebo se to prostě nepočítalo? Asi se to prostě nepočítalo, protože… do prdele! Cas… Cas to nikdy nechtěl, protože, jak by obrovskej nebeskej pták – nezamýšlený dvojsmysl – mohl chtít šukat s člověkem. Nemohl. Prostě ne. Cas byl jen… jak to říkal? Tok energie existující zároveň v několika úrovních bytí a v různých dimenzích. Nebeská vlnová délka. Něco ještě kurevsky divnějšího než duch, protože duchové nebo démoni alespoň někdy dřív byli lidi a tak mohli chtít souložit. 

Ale Cas? Cas ne. Nemohl si nic z toho, co dělali, užívat tak, jako Dean, protože kdoví jestli měl vůbec ptáka. Dělal všechny ty věci… ne, nechal Deana, aby mu je dělal jen proto, že si myslel, že to tak chce. Že to potřebuje. A to bylo…

Ucítil v krku dobře známou bouli, které stoupala pomalu nahoru do pusy a hrozilo, že mu v ní zanechá pachuť žaludečních šťáv. Spláchnul je douškem levné whiskey.

“Deane?” oslovil ho Sam.

Kouknul na něj koutkem oka.

“Jo?” zeptal se napůl úst.

“Měl bys zpomalit,” napomenul ho Sam a dokonce si dovolil odsunout lahev stranou, aby si mohl přisednout na stůl.

“Není to tak, že bych umřel na selhání jater,” utrousil. Pokud by umřel, tak nejspíš zuby, drápy nebo lusknutím nějakého mostra či jiného zkurvysyna. A i tak bylo dost možné, že by to byla jen dočasné smrt, protože jako kdyby některý z Winchesterů mohl jen tak v klidu umřít. Bez ohledu na to, že špatný játra nepřipadaly v úvahu kvůli Casovi, který prováděl, jak sám řekl ‘pravidelnou údržbu vašich vnitřních orgánů. Máte tendenci je hodně zatěžovat nezdravým jídlem, příliš malým množstvím spánku a velkým množstvím alkoholu.’.

Castiel, zase Castiel, který byl prostě zatraceně všude, dokonce jeho tělo udržoval fit a bez bolestí, teda kromě toho hnusného kroutícího chapadlovitého monstra v jeho útrobách, které mu teď trhalo žaludek na kousky. Sakra. Zachytil pohledem odpadkový koš. Možná ho bude znovu potřebovat, aby do něj vyhodil obsah svých vnitřností, jako pár minut potom, co Cas včera večer odešel.

Za celý svůj život se nikdy nikomu nevnucoval. Jo, tak jo, občas byl trochu dotěrný, ale uměl se udržet za hranicí. Vždycky mu záleželo na tom, že si užijí všichni a hlavně budou všichni nadšeně souhlasit a to dokonce, i když byl opilý, protože nikdy si nedovolil opít se tak, aby na tohle zapomněl. Když si chtěl zalít mozek chlastem, takže i poslední malé šedé buňky zoufale lapaly po vzduchu, tak to vždycky dělal za zavřenými dveřmi, kde mu nikdo nemohl přijít do rány a schytat to – v jakémkoliv smyslu toho slova.

A když jednou jedinkrát nekoukal dost dobře, tak se to muselo stát zrovna u chlapa… bytosti… ach kurva, nebeského ptáka, na kterém mu záleželo ze všeho nejvíc. U Case, kdy jen být v jeho blízkosti mu posílalo do útrob ten pocit, o kterém se mluvilo ve stupidních romantických komediích. Dokonce zašel tak daleko, že se prohrabal hromadou vnitřního svinstva a překonal pár bariér velkých jak Čínská zeď a udělal to. Zkusil to. Dal tomu všemu průchod a dokonce se po hlavě vrhl do gay sexu, který se zatraceně užíval… akorát jako jediný.

“Navíc; v pekle není chlast. Musím si ho ještě užít, protože sexuálně obtěžovat nebeskou bytosti mi jistě zajistí další expresní lístek tam dolů. A jestli ne, tak už nevím co,” pokračoval v hořké sebekritice a pokusil se natáhnout pro lahev, jenže Sam mu v tom zabránil. Doslova odsunul whiskey až na druhý konec stolu, kde na ni Dean nemohl.

“Jo, protože zrovna nás dva v nebi jinak uvítají s otevřenou náručí,” utrousil Sam na oplátku, na což Dean nereagoval, takže Sam pokračoval:  “O tom, co jsem ti včera říkal, Deane; asi jsem se mýlil.”

“Ne, nemýlil. Vlastně si měl úplnou pravdu,” přerušil ho, než mohl pokračovat s nějakými utěšujícími kecy. “Zeptal jsem se Case, jak skutečně vypadá. A víš co? On mi to řekl a… ty vole, je to gigantický nebeský pták s dvěma hlavama a deseti křídly! To prostě… ne.” Jen mávl rukou.

Nechtěl to dál rozebírat a doufal, že Sam taky nebude chtít a vystačí si s popisem Casovy pravé podoby, který mu právě dal. Ten totiž musel všem dokonale stačit. Neexistoval žádný způsob, aby něco… nebo někdo takový mohl chtít šukat s malinkým, dvounohým a dvourukým člověkem. Takové věci fungovaly jen v kresleném pornu, ale ve skutečném světě proti tomu určitě existovaly nějaké přírodní zákony.

“Dobře, možná jsem měl pravdu v tom, že pro… gigantického nebeského ptáka se dvěma hlavama a deseti křídly,” zopakoval Sam jeho barvitý popis, “znamená intimita něco jiného, než pro nás, ale zapomněl jsem na jednu důležitou věci. Vůbec nezáleží na tom, jestli mám nebo nemám pravdu, ale jen na tom, co chce Cas a co chceš ty… ale hlavně, co chce Cas.”

“Však o tom to celé je!” zavrčel podrážděně. Protože jo, o tom to všechno bylo. O tom, co Cas chce nebo spíš co nechce a co ho donutil dělat. Nechtěl to víc rozebírat.

Sam vydal nespokojený zvuk, který dělal vždycky, když podle něj Dean nepochopil něco naprosto zřejmého, odtáhl si židli a posadil se.

“Včera večer jsem o… tom,” naznačil Sam neurčitě rukou, “mluvil s Casem. Přepadl mě na chodbě a byl opravdu hodně naštvaný. Tím myslím andělsky naštvaný. Už si ani nepamatuji, kdy na mě byl tak moc rozzlobený,” dodal trochu zamračeně, evidentně vyvedený z míry tou vzpomínkou.

Dean se musel pobaveně ušklíbnout, bez ohledu na to, jak se cítil. Cas byl na první pohled ta nejroztomilejší a nejsladší věc, jakou kdy viděl, se svýma rozcuchanýma vlasama, křivě uvázanou kravatou a nádhernýma modrýma očima, ale když se naštval… skutečně naštval. I teď kolem mohly doslova lítat jiskry.

“A chtěl po mně, abych napravil, co jsem pokazil…”

“Tys nic nepokazil. To já to podělal,” namítl a veškeré předešlé pobavení bylo pryč.

“Nech mě mluvit,” řekl Sam nekompromisně a chvíli počkal, jestli se Dean nerozhodne přeci jen znovu promluvit a když ne, pokračoval. “Dobře, takže když po mně chtěl, abych napravil to, co jsem pokazil, tak jsem udělal to, co dělám vždycky, když se něco podělá; bádal jsem. Všechny knihy o andělech, které máme jsem už přečetl a když pominu zmínky o nebezpečnosti nephilimů a že je třeba je preventivně zabít, tak tam toho moc o… romantice mezi lidmi a anděly nenajdeš. Obecně se ty knihy shodují na tom, že pokud anděl nechce stvořit nephillima vůbec se s člověkem romanticky a… seuxálně nezaplétá. Knihy mi tedy moc nepomohly. Naštěstí, máme v dnešní době internet,” řekl a přitáhl notebook, který s sebou přinesl. “Nebudu rozebírat co všechno jsem našel, když jsem se pokoušel vyhledat cokoliv o romantických vztazích lidí a andělů, a přejdu rovnou k tomuhle.” Otevřel počítač a na něm už čekala otevřená karta nějakého diskuzního fóra. “Když jsem nenašel nic relevantního co by se týkalo nadpřirozena, řekl jsem si, že prostě zkusím něco… lidského. A šel jsem na tohle fórum.” Ukázal na obrazovku. “Je pro lidi s menšinovou sexuální orientací nebo genderovou identitou.”

Svoje ‘Co?’ nemusel říkat nahlas, stačilo se na Sama jen podívat, aby jeho bratr s povzdechem trochu převrátil oči.

“Fórum pro gaye, lesby a transky,” objasnil zkráceně a rovnou pokračoval: “Vydával jsem se tam za tebe… tedy za muže tobě podobného a řekl jsem jim o Casovi a…”
“Moment; řekl si jim, že je Cas anděl?” Když už by si na takovém foru nic nepřečetl, tak reakce na tohle určitě jo.

“Ne, Deane, popsal jsem jim tam Case jako slabého autistu a asexuála, který je genderově nevyhraněný, ale fyziologicky je muž.”

“Co?!” tentokrát to musel říct nahlas.

“Musíš uznat, že Cas není zrovna nejlepší v sociálních interakcích, proto ten autismus. A pořád si stojím za tím, že nebeské bytosti nejsou příliš… sexuálně zaměřené, vzhledem k tomu – a to je něco, na čem se shodnou všechny naše knihy – nemají vlastní pohlaví, jen přeberou to patřící nádobě, kterou obsadí.”

V tu chvíli se Sam odmlčel a jak Dean moc dobře věděl, čekal na jeho reakci ohledně sdělení, že Cas vlastně není chlap ani ženská. Ve skutečnosti Dean sám čekal, jak jeho mozek zareaguje, ale… ne, vlastně to dávalo úplně dokonalý smysl. Miloval obrovský nebeský blesk tvaru ptáka, tak proč by ho mělo překvapovat, že gigantická masa svaté energie nemá ani péro ani číču. Znělo to nějakým zvláštním způsobem úplně pochopitelně, nebo to bylo možná tím… Možná to bylo tím, že kvůli Casovi dokázal vytáhnout nohu ze skříně, tak proč nezajít ještě o kousek dál. Šlo tu přeci o jeho anděla. A jestli ho Cas miloval, i když byl proti němu jen malinkatou hroudou masa a obláček kouře, tak proč by ho nemohl milovat takového, jaký je – bez péra i píči.

“Jo, tak jo,” řekl s výdechem a posunul sklenku s pitím od sebe, než se obrátil k Samovi. “Co ti na tom fóru řekli?” 

Samovi se na tváři mihlo krátké překvapení, které se ale rychle změnilo v jemný úsměv a Dean by přísahal, že viděl v bratrových očích záblesk hrdosti, než je sklonil k počítači a několika rychlými kliknutími posunul obraz na nich. Rychle zkoukl, co bylo na stránce napsaného, než opět vzhlédl k němu.

“Vlastně mi toho řekli docela dost. Našlo se tam hned několik lidí, kteří jsou jako Cas… nebo trochu jako on. A,” potřásl hlavou, “oni mi vysvětlili, že i když necítí určitá nutkání a cíleně nevyhledávají… sex, neznamená to, že ho nemají nebo že je jim nutně nepříjemný. Vlastně jich několik má normální,” u toho slova udělal prsty uvozovky, “partnery, se kterými mají sex pravidelně, protože čistě fyzicky je to dokáže uspokojit a… dělá jim radost dělat radost těm, které milují. A nedělají to z povinnosti nebo se sebezapřením, prostě to tak chtějí.” Nechal ruce klesnout do klína. “Tím říkám, že když jsem naznačil, že Cas souhlasil s rozvinutím vašeho vztahu k… fyzické intimitě, tak to udělal, jen proto že to chceš a aniž by mu to přinášelo něco dobrého… prostě jsem se mýlil. Stojím si zatím, že to pro něj není stejné, jako pro člověka, ale… tohle mezi vámi je úplně nové území. Budete se asi muset oba popasovat se spoustou věcí… a já do teď moc nepomáhal, což chci změnit… prostě… “povzdechl si a promnul obličej. “Jdi za Casem a řekni mu, že je tvůj mladší brácha idiot co strká nos, kam nemá. Že ho miluješ a já… nevím, promluv si s ním o tom špinavém prádle, co jsem vytáhl napovrch a nebo taky ne. Je to na vás. Ty a on… prošli jste už dost sračkama a zůstali si stát bok po boku. Myslím, že nakonec nezáleží na tom, že on je gigantický nebeský pták v těla učetního a ty jsi… no ty… ale jen na tom, že jste spolu.”

Raději by políbil zadek harpii, než aby přiznal, že ho Samova slova opravdu povzbudila. Pořád měl v žaludku svýjející se uzlíček znechucení sám sebou, ale do prdele! Měl pravdu. Hnůj, kterým se za poslední roky s Casem neustále po boku propracovával, by vystačil na deset životů. Všechno to zvládli spolu. A Dean zvládnul i potlačit roky a roky kurva špatného vlivu od lovců, který zrovna nebyli hippies; žádná válka, samá láska. Nebylo nic, co by spolu s Casem nedokázali zvládnout. Tohle… tohle mohli taky nějak dát.

Mohl by zkusit nebýt úplně ucpaný blbec a třeba i se trochu ptát a poslouchat. Už tuhle strastiplnou cestu s Lisou zkusili a bylo to… no, docela to šlo, když pominul, že mu z rozhovorů o budoucnosti a vážných věcech bylo pořád trochu těžko od žaludku. Asi jako kdyby snědl o jeden chilli burger víc, než bylo zdrávo. Ale toho mohl dát. Dokázal by snít stovku chilli burgerů, pokud by to zajistilo, že by měl Case zase u sebe.

“Jo… jo, máš pravdu,” řekl pomalu, slova z něj trochu špatně lezla, ale zároveň s nimi se rozhodně postavil. “Jdu za ním.”

“Jsi si jistý, že je bezpečné, abys řídil?” zeptal se Sam s obavou v hlase.

“No tak, nejsem opilej,” odpálkoval ho, když sahal pro svůj mobil a už kráčel rázně ke garážím.

“Dobře… Buď opatrný! A hodně štěstí!” slyšel za sebou bratrův hlas, ale to už byl skoro mimo doslech a zrovna zvedal telefon k ucho, aby Case zadržel ve městě.

°°0°°

Když Cas řekl, že jde pro nákup, myslel to zatraceně doslovně. Prostě šlapal skoro hodinu do města, nakoupil dvě plné tašky, přesně podle seznamu, který mu dali, a pak šlapal další hodinu zpátky. Totálně šílené! Ale pro Deana už docela normální. Taky ho vůbec nepřekvapilo, že když mu do telefonu řekl, aby zůstal stát před samoobsluhou, tak ho přesně tam našel.

Stál vedle vchodu, dvě tašky v náručí a pohled upřený kamsi do dálky.

Usadil Baby na volné místo na protějším chodníku, vypnul motor a strčil klíčky do kapsy, protože se plánoval zdržet. Promluvit si o… pohled mu sklouzl k andělovi, který už nehledal kdovíco v mracích, ale upíral svoje modré oči přímo na Impalu.
Dean si olízl rty a polkl.

V mdlém podzimním slunci, procházejícím šedivými mračny, bylo všechno jakoby bez barev. Prostě takové ponurejší… ale Cas, i když oblečený trochu jako vandrák, z toho všeho podivně vyčníval. Jakoby byl naplněný vnitřním svitem, který se rozléval po oranžové zdi za jeho zády.

Sakra! Ono to tak vlastně bylo, protože… jeho křídla. Deset! Deset ztracených křídel, kdy jedno muselo mít dobrých osm až deset metrů, bylo pořád někde tady kolem. Byla neviditelná, nehmotná, nedotknutelná, ale existovaly a ta jemná záře, která jakoby se za Casem zdvihala směrem ke špatně osvětlenému nápisu, byla nejspíš jeho křídla. Protože v tom chlapovi se zadkem supermodelky a svaly táhnoucími se v tenkých, ale pevných provazcích po štíhlém těle, byl ve skutečnosti gigantický, dvouhlavní pták. Vlastně, jen jedna hlava byla ptačí, tak druhá ne.

Sakra! Bože!

Snažil se kolem tohohle faktu nějak otočit tok myšlenek. Přebudovat svůj mozek. Jen si představit takovou bytost, jakou mu Cas popsal, jak stojí někde za jeho tělem, jako nějaký zářivý stín, ale bylo to prostě hrozně… kurva mimo všechno, co si kdy jen snažil představit , natožpak co viděl. A že už viděl kdejaké podivné svinstvo. Co mu nejvíc hlava nebrala byl fakt, že i když  držel v rukách knihy s podivnými andělskými vyobrazeními, nikdy si vlastně neuvědomil, že Cas musel ve skutečnosti vypadat podobně.

Bylo to prostě šílené a když tomu připočetl ty Samovy řeči, tak…

Ale co. Byl tady a bez ohledu na to, jestli byl Cas tam uvnitř velký pták, pořád jen pohled na něj přinesl Deanovi ten příjemný zvrat v žaludku, který kazila jen úzkost z přetrvávajících obav, že svému andělovi nějak ublížil. Neúmyslně a nechtěně, ale přesto… Povzbuzení od Sama a nějaké kecy na foru pro podivíny ho toho pocitu nemohlo zbavit. Jediný, kdo by to snad zvládl, byl Cas.

Rozhodně vystoupil z auta a rychle přeběhl na druhou stranu silnice k čekajícímu andělovi.

“Ahoj Deane,” řekl Cas svým hlubokým hlasem, jemným jako samet.

“Ahoj,” odpověděl nejistě a přejel pohledem po taškách, které držel. “Je tam něco mraženýho?”

“Mraženého?” zopakoval po něm Cas a zamračeně se podíval do jedné a pak i do druhé tašky. “Ne, na seznamu nebyly žádné mražené potraviny. Měl jsem nějaké koupit?”

“Ne, jen se ptám. Dej to sem.” Převzal si od něj jednu z tašek a vydal se zpět přes silnici rovnou ke kufru.

Ani nemusel kouknout bokem, aby si byl jistý, že ho Cas následoval a trpělivě počkal, než otevřel kufr a uložil do nej jednu tašku, jen aby se obrátil pro druhou. Jejich oči se střetli.

Tak, jako obvykle byl Cas příliš blízko, doslova tak blízko, jak jen to plná taška sevřená mezi jejich těly umožňovala a jeho dech, horký v chladném podzimním vzduchu, ovanul Deanovu tvář. Byl cítit po čistotě a ozónu, stejně jako byly cítit i andělovi polibky. Poprvé to bylo tak zatraceně divné, protože nikdo nemohl chutnat jako čistota a světlo, ale teď… dávalo to nějak smysl. Ta chuť, to nebyla chuť Casových rtů… teda těch, co mohl líbat… byla to jeho skutečné chuť.

Byla, že? Mohl cítit všechnu tu nebeskou elektřinu uvnitř Casova těla jako chuť vzduchu před deštěm? Jo, asi ji. To by dávalo smysl. 

Uvědomil si, že nepřiměřeně dlouho zírá na Casovy baculaté rty, zvoucí k polibku tím, jak byly pootevřené v mírně zmateném výrazu a podtrhávaly tak přimhouřené modré oči, které Deana zblízka sledovayi. Rychle uhnul pohledem a konečně si pořádně převzal tašku.

Sakra! Nesměl teď myslet na líbání Case, i když se mu z té představy chvěla kolena. Nesměl na něj myslet dokud si nebude stoprocentně, úplně a dokonale jistý, že tohle Cas opravdu chce. Už nemohl udělat další stejnou zasranou chybu a předpokládat místo toho, aby se ptal.

“Dáme si kafe…?” zeptal se, jazyk trochu stuhlí a pohled upřený na tašky, které v kufru rovnal.

“Proč?” zeptal se Cas na oplátku, čímž schladil Deanovy naděje a donutil jeho žaludek udělat další zvrat, tentokrát to ale nebyl jeden z těch dobrých. “To nám zabere čas a já myslel, že jsi pro mě přijel, protože chceš mít ten nákup co nejdřív v bunkru.”

Rychle vzhlédl k andělovi, aby okamžitě pochopil, že to, co Cas říkal, taky myslel smrtelně vážně. Jasně že ano. Ani ho nenapadlo, že by za ním mohl běžet, jen aby si promluvil.

“Nejsem tu kvůli ušetřeným dvaceti minutám,” odpověděl s o něco menší úzkostí. “Chci… prostě jen… pojďme si dát kafe, Casi.” 

Anděl malinko naklonil hlavu na stranu a chvíli si ho měřil nečitelným pohledem, který ho znervozňoval, než souhlasně kývl.

“Rád si s tebou dám kávu, Deane.”

Deanovi se ulehčilo. Udělal první zatracený krok a ten byl vždycky nejtěžší.

O slabých dvacet minut později přišel se dvěma papírovými kelímky k lavičce, která stále u pomníku zakladatele města, který pro změnu stále uprostřed jediného náměstí tohohle zapadákova. Vybral to místo, protože tu měli soukromí a nemohlo se stát, že na ně budou lidi divně zírat, až začnou probírat takové bizardnosti, jako jestli mají andělé péro nebo jak může gigantický pták chtít šukat malinkého člověka. Už beztak tu měli pověst podivínů, kterým se lidi stranili, fakt nepotřeboval, aby to zašlo tak daleko, že ho příště ze samoobsluhy vyženou zapálenou loučí.

“Tady,” podal Casovi větší hrnek a pak zašmátral v kapse odkud vytáhl pět pytlíčků tabasca a hodil mu je do klína. “A važ si jich. Bral jsem za pět prstů.” 

Cas se samozřejmě zamračil. 

“Dochucovadla mají u Růžové lžičky zdarma,” upozornil Cas, pak rychle dodal: “Ale děkuji, že sis vzpomněl.”

“V pohodě,” zahučel, malí úsměv na rtech, protože ho vždycky pobavilo, když jeho anděl udělal přesně to, co očekával.

Se stejným pobavením a přetrvávajícím úžasem sledoval, jak Cas položil svůj kelímek na lavičku, odklopil víčko a pak do něj systematicky vyprázdnil všech pět sáčků. Jako Dean miloval pálivé, taky kdo ne? Ale Casova posedlost tabaskem a chilli byla úplně mimo. Říkal něco o tom, že s pálivým věci nechutnají tak moc, jako molekuly, ať to k čertu znamenalo cokoliv.

Úsměv mu povadl.

Byl tak zvyklý, že Casm občas vypustí z pusy takové podivnosti, že si to nikdy nedal pořádně do souvislosti s tím, kdo doopravdy je. To až teď. Molekuly. Ježiš, jak vlastně andělé viděli věci kolem sebe, když se dívali očima svých nádob? Cas říkal, že vidí jeho duši jako zlatý svit vytékající z jeho těla ven. Co ještě viděl? Muselo to být zatraceně divné a úžasné dohromady být… energetický pták vměstnaný v lidském těle a muset se na všechno kolem sebe koukat cizím pohledem.

Sklouzl pohledem ke Casovým prstům svírajícím dřevěné míchátko, kterým vířil ve svém šálku. Jeho ruce byli elegantní, jemné a krásné, ale ne ženské. To zase ne. Na Casovi rozhodně nebylo nic ženského, to už mohl potvrdit se setsakramentskou jistotou. Ale jeho ruce nebyly deformované stovkami úderů na čelist nějakého monstra. Byli dokonalé a nedotčené bez ohledu na to, co jimi Cast dělal, i když doslova vyrval něčí srdce z hrudníku. A to vážně dokázal. Už ho to viděl udělat.

Byly to ruce poctivého, milého chlapa od rodiny, až na to, že to… ve skutečnosti vůbec nebyly jeho ruce. On měl čtyři ruce, kdy jeden pár byl z Boží milosti a druhý z Božího hněvu, ať to sakra znamenalo cokoliv. Jediné, co si pod tím dokázal představit ,byly lidské ruce dost velké, že by se za ně nemusel stydět king kong a prozářené stejným světlem, jakým Cas dokázal vypálit démonovi mozek z hlavy.

Odtrhl pohled od rukou, které, jak si uvědomil, směšně dlouho sledoval, podíval se na prázdnou silnici před sebou a pomalu se donutil opřít do lavičky; kelímek s teplou kávou sevřený ve stydnoucích prstech.

Po pravici stále cítil Casovu přítomnost. Byl tichý, nehybný, ale přesto hmatatelný, jakoby kousek z něj obtáčel Deanova ramena… Strnul. Sakra… to nebyl jenom pocit. To byla křídla. Neviditelná, přesto stále tady. Objímal ho jimi, jak to dělal… Dean si najednou uvědomil, že to dělal celé zatracené roky. I tehdy dávno, když byl Cas ještě poslušný vojáček nebes, cítil pokaždé, když se setkali, tenhle podivný pocit na svých ramenou a zádech.

Měl být asi naštvaný, ale nedokázal být, naopak to bylo nějak zvláštně uklidňující. Jak ta myšlenka, tak pocit do kterého se ochotně poddal, než pomalu obrátil pohled k andělovi.

Cas ho nehnutě sledoval. Vyčkával. 

Dean věděl, že je na něm, aby něco řekl, jenže to bylo tak zatraceně těžké. 

Pokl přes knedlík v krku, sklopil oči k vlastním botám a nakonec promluvil:

“Mluvil jsem se Samem.”

“Tahle věta v poslední době nepřináší nic dobrého,” řekl Cas a u kohokoliv jiného by to byla posměšek, jenže u něj? On to myslel vážně a o to to bylo horší.

“Jo, já vím, ale…” souhlasil, protože jo, včera večer to fakt nebylo dobré. “On má v něčem pravdu, jasné? Vždycky jsem věděl, že nejsi člověk, ale nikdy to nebylo tak, že bych to opravdu… věděl!” zdůraznil to slovo, jak to jen nejvíc šlo. “Nikdy jsem si úplně neuvědomoval, kdo jsi a možná jsem ani nechtěl. Bylo mnohem pohodlnější tě vidět jen jako člověka a když jsem pak… když se pak začali věci mezi náma hýbat… řešil jsem svoje vlastní vnitřní sračky a vůbec jsem nemyslel… na tebe.”

“Chápu,” zareagoval Cas téměř okamžitě, hlas zdánlivě klidný, jako vždycky, ale jakýsi osten kdesi hluboko přiměl Deana k němu konečně zvednout pohled a střetnout se s jeho modrýma očima. “Když jsem ti popsal svou pravou podobu, konečně sis plně uvědomil, že nejsem lidská bytost a přehodnotil si svůj názor na náš vztah.”

“Ne!” vykřikl okamžitě a prudce se narovnal; sakra, tenhle nápad nechtěl Casovi vnuknout. On se s ním přece nechtěl rozejít, do háje. Proto nenáviděl tyhle debilní vážné rozhovory. Nikdy si nebyl jistý, že to co mu vyleze z huby, ten druhý nepochopí úplně blbě a proto bylo lepší radši o svých… citech a ostatních hovnech jednoduše nemluvit.

“Nestarám se o to, že jsi gigantický dvouhlavý pták. Je mi to jedno. Jo, je to… trochu divný, ale… kurva, Casi…” s dlouhým povzdechem si promnul obličej, než o poznání tišeji pokračoval. “Sám nechápu jak to, protože všechny moje instinkty lovce by na mě měly křičet ‘monstrum’, ale ne… Já… ty víš, co k tobě cítím a nic se na tom nezmění, jen se bojím… “ pomalu k němu otočil hlavu. “Nechápu, jak bys tohle,” naznačil mezi nimi rukou, “mohl skutečně chtít. Musím pro tebe být jen jako smítko prachu na dlani.”

“To ti řekl Sam?”

“Jo… ne… ne, tak docela,” napůl odmítl. “On mi to jen pomohl uvědomit, ale věděl jsem to dávno. Do háje, Casi, já všechny ty knihy o andělech četl taky. Viděl jsem i všechny ty obrázky bytostí s podivnou hlavou plnou obličejů, zabalených do křídel a s rukama jako chapadla. Sakra, já to všechno vím a vždycky jsem to věděl a proto…” bezradně ztichl.

“Pokud chceš něco vědět o… anatomii andělů,” začal Cas pomalu, po krátké odmlce, “tak myslím, že jen já ti mohu dát odpověď na tvé otázky. Ne knihy. Ne Sam. Jenom já.”

Odpovědi na otázky? Jasně, měl otázky. Otázky debilního druhu, které se nikomu nepokládaly. Ironicky se ušklíbl.

“Jako něco v tom smyslu, že se klidně může zeptat Hej, Casi, vím, že jsi gigantický nebeský pták, ale jsi chlap, ženská nebo něco? Jo a chceš se mnou vážně šukat? Protože jestli jo, tak je dost divný, že by nebeský pták chtěl šukat člověka,” zeptal se sarkasmus kapající z každého slova, jen aby zakryl svou nejistotu a vracející se pocit sebe znechucení. A samozřejmě vůbec nečekal, že dostane odpovědi na své otázky, jenže to by nebyl Cas, kdyby pochopil sarkasmus.

“Technicky… v mojí pravé podobě jsem ‘nebo něco’ a ne, andělé spolu navzájem nesmilní, pokud je to to co tě zajímá,” dal mu odpověď na jeho otázky, pohled upřený na vlastní kelímek s kávou. “Není to proto, že by to bylo zakázáno, ale protože v našich pravých podobách nemáme… orgány k tomu vhodné ani žádné nutkání se množit. Ale,” obrátil se od svého pití k Deanovi, na tváři naprosto vážný výraz, “v této nádobě… v mém fyzickém těle… jsem muž, Deane,” prohlásil pevně. “Jsem muž se všemi náležitostmi a potřebami, které k mužství patří a myslím, že jsem to v poslední době mnohokrát prokázal.”

“Jo, to rozhodně,” uchechtl se při vzpomínce, kdy zrovna tohle společně prokázali hned třikrát po sobě. Jeho úsměv, ale rychle povadl, jak při téhle vzpomínce pocítil novou nejistotu. Neměl ani sebemenší dojem, že by tehdy Cas dělal cokoliv, co by nechtěl, ale musel mít jistotu. Musel se jednoduše zeptat. Sakra nic jiného nezbývalo.

Položil kelímek vedle sebe a otočil se ke Casovi celým tělem, aby si mohl pořádně podívat do očí.
“Takže ty to chceš… myslím všechno mezi námi včetně… sexu, ano?”

“Ano, Deane.”

“A víš, že nemusíš, pokud nechceš? Stačí jenom říct ne… a tím myslím, kdykoliv a za jakékoliv situace, ať budeme dělat cokoliv, protostě jen řekneš ‘stop’ a… přestaneme. Ty… víš to, že jo?”

“Nikdy bych si nemyslel nic jiného,” řekl velmi vážným tónem, ale hlas jemný, skoro chladivý.

Vnitřní nejistota mu bránila hned uvěřit a dovolit si uvolnění, ale čím déle hleděl do Casových očí, tím lehčeji se cítil, až nakonec tíha z jeho zad sklouzla v příjemném pocitu ulehčení.

“Fajn. Fajn,” pronesl hlasem, který i jemu samému zněl legračně, takže si dovolil tu svobodu a uchechtl se, předtím než si nervózně prohrábl vlasy. “Tohle… tohle byl nejdivnější rozhovor v mém životě a sakra už ho nechci nikdy vést znovu.

“Já myslím… že nebude nutné ho vést znovu. Vše, co bylo nutné říct, už bylo řečeno,” odpověděl Cas zmateným hlasem a mezi obočím se mu udělala ta drobná vráska, jako vždycky, když nebyl schopen pochopit, že mohou být lidé tak nechápaví.

Deana to rozesmálo.

“Pojď sem,” zamumlal, chytl Case za zátylek a přitáhl si ho k sobě.

Anděl mu bez sebemenšího zaváhání ovinul ruku kolem zad a vyšel vstříc do polibku, ve kterém se jejich rty spojily. Ne moc dlouhém, protože byli na náměstí zatraceného zapadákova v odlehlém koutě Kansasu a poslední, co Dean chtěl, bylo, aby skončili v cele za veřejné pohoršení nebo tak něco. Ale o to byl jejich polibek intenzivnější, plný zbytků vší té úzkosti posledních dní, ale hlavně nové naděje štěstí, lásky a… podobných hloupých, ale hezkých věcí.

Nakonec musel Dean jejich polibek přerušit, ale své čelo nechal přitištěné na Casově, zatímco vdechoval teplo jeho těla a tu příznačnou čistotu podbarvenou vůní koláče… Otevřel oči a trochu se odtáhl, hlavu jen mírně natočil na stranu po tom dobře známém pocitu na zádech.

“Ty… objímáš mě… křídly?” zeptal se a upřímně, říct to nahlas znělo vážně divně.

“Ano,” odpověděl mu Cas váhavě, dokonce se mu ve tváři mihlo něco jako překvapení, které ale hned zmizelo, když se zamračil. “Mám přestat?”

“Ne. Nikdy nepřestávej, Casi.”

KONEC


Lov mezi růžemiDotkni se mých křídel

6 komentářů: „Podívej se na mě

  1. Tahle povídka mi silně připomíná jinou podobnou, na kterou jsem narazila kdysi dávno při brouzdání vodami fanfikcí (a která zřejmě zmizela v propadlišti dějin, když blog.cz skončil…) a která se taky zabývala “biologickými rozdílnostmi lidské a andělské anatomie” 😉 Byť ne do takové hloubky jako zde. Taky šlo o to, že Castiel přísně vzato není člověk, člověku se ani nepodobá (a z praktického hlediska nechápu, jakou výhodu přináší, když má někdo ptačí, psí nebo i lví hlavu) a necítí to co člověk, ale přesto Deana miluje. A to je podle mě to, o čem by měla být skutečná láska – nezáleží na tom, jak vypadáte, kolik máte hlav nebo rukou, nebo co na svém partnerovi milujete a jak to děláte. Podstatné je, jaký jste doopravdy uvnitř a jak tu lásku ukazujete. A tobě se to očividně povedlo v téhle povídce ukázat…

    To se mi líbí

    1. Abych byla upřímná v době, kdy jsem začala psát Supernatural poprvé, to je rok 16, jsem už moc české povídky nečetla, takže nevím o jaké povídce je řeč. Ale je to škoda. Pokud to někdo v čechách napsala, opravdu by mě to zajímalo. Možná se povídka přesunula na AO3…? Zkusím se kouknout. 🙂
      Mám pro vztahy lidí a ne-lidí slabost. 😀 Ráda to čtu a také to ráda píšu. Proto jsem třeba tak nadšená do Země: Poslední konflikt a napsala jsem v krátkém čase pět povídek. Prostě Boone, prototyp mužného lidského muže, voják a policista a k tomu Da’an kánonicky bezpohlavní mimozemšťan tvoření z 90% jen energií. To je moje.
      A tady taky tak. Když píšu představuji si, jak za Castielem, respektive za Jimmiho tělem, stojí tak 4 metry vysoký bytost a koexistuje s tímto světem. Od drobností, jako že se sklání, když jde dveřmi nebo se musí mačkat na židli, až k věcem, jakože naklání nad Deanem, objímá ho křídly, dotýká se ho rukama, když ho léčí, objímá ho a tak.
      Děkuji za dlouhý a krásný komentář. 🙂

      To se mi líbí

  2. Já tak miluji romantiku,a Dean má štěstí. Ne vážně, tenhle konec jsem jim moc přála, a jelikož má představivost jede na plný obrátky, tak už je vidím jak zkouší, co všechno vlastně chce Cas dělat.

    To se mi líbí

    1. Jop, je to hodně romantické. 🙂
      Tak směla do představivosti nebo na AO3 po E tag. 😀 Protože abych byla upřímná, nemám pocit že bych ještě někdy v budoucnosti na nějaký fandoma napsala PWP. Nějak mi ten sex prostě už nejde psát.
      Děkuji za komentář.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s